Skácel, Jan - Hodina Mezi Psem A Vlkem.docx

jan skácel hodina mezi psem a vlkem •••

ČESKOSLOVENSKÝ SPISOVATEL PRAHA 1962 © Jan Skácel 1962

PAUZY PODZIM ZA MĚSTEM Jak ohýbači železa se postavily dny k dřevěným stolům. Ve vlasech mají rez a plavovlasé dýmy spíš splývají. Už není žízeň, ač ke studnám je blízko. Vyrostlo plno plotů z ticha a podle plotů mnoho přelízek. A kdo dnes zná hliněná jména králů asyrských, tak mocná, že to bolí o čtvrté ráno v rovinách. A co je zátopolí? Kradeným koněm podzim rzá. PODZIM VE MĚSTĚ Tady je město, náměstí a domy a také slečny s uzly vlasů na hlavách, ve kterých bydlí vítr, myš a touha. A je i podzim.

A někde vysoko je slunce. Zaťaté v mraku, jako v koňském srdci dráp. DVAKRÁT BEZ NÁZVU Byla to jenom tramvaj. Tobě se však zdálo, že kdosi nahoře se zasmál nad námi, jako by trhal ve vesmíru plech. – – – Všechno bylo hlasité. Reproduktory řvaly, sípěla hudba, ale nám – najednou bylo jako zlatokopu, který to může říci jenom pustinám. SNÍH, KDYŽ SE BRZY STMÍVÁ Napadl čerstvý sníh, je noc a chlapci na kytaře hrají jedním prstem, můj bože, nevím komu, hrají si v chůzi a není toho moc,

není to nad ticho, nad tmavá žebra stromů, není to vůbec nic – a přece. POTŘÍSNĚNÍ Plnými hrstmi jedl vítr sníh, byl silný, rozkymácel světla, a stíny domů náhle vstoupily v jakýsi asfaltový tanec. I naše těla hodil vítr do té hry, zaklel nás v obry, krásné uhlíře, zatímco živé ploty chrlily mokrotu, černou vůni jara.

VEČER Na nebi sbírá se vítr, zítřejší nachový vítr, a znova láska, znova odedávna zpovzdálí překáží smrti. BAŽANTNICE

Ráno mne pořezalo jako ostřice. Zazněly jednoduché tóny povelek a voda v příkopech se leskla tekutým stříbrem. Od řeky v chmárách odcházela mlha. Na lukách táhly se odrosené stezky zvěře. To ráno bylo jako pro mne vyryté větvičkou jívy v mědi. MALÁ NÁDRAŽÍ Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají. Vždycky jsme malinko smutní na malých nádražích, kde nikdo nečeká. Najednou máme bílou duši z bezu, najednou je v nás příliš z člověka. VOZY PLNÉ KVÍTÍ Sběračky klásků byly královny mých dětských let, a často se nám zdává o městě, které by si vystavěly děti z drobného kamení.

Ty ale stavíš vozy plné kvítí do cesty snu. Třeba tam vyrostl strom s hvězdou v kořenech, co z toho, milý, nechme si svůj strach, svůj líbeček, a posbírejme klásky, než zastihne nás na strnisku noc. TRÁVA JAKO MY Na konci léta okolo tratí hoří tráva neslyšným, bílým plamenem. Vagóny míjejí a míjejí i dny s náklady těžkými jak vykácená tma. Hlomozí dlouhé vlaky. A náspy hoří. Neslyšně hoří ostrá suchá tráva, má divné jméno mezi očima. Sveřep. Sveřep tak trochu vzpřímený. SNĚHOVÉ VODY Syrový večer sotva proklouzl pod nízkým mostem.

Duben má deset studených bičů. Ryba se vodě neozývá. A měsíc sedí s kunou větevní v korunách olší. Na jaře bývá jedovatá luna. Vyrostl oměj, žlutý vlčí mor. NEŠTĚSTÍ Takové ticho je, když těžní věž odsune pohyb na stranu a lano odepne jak zbytečné šle z ramen mrtvého. Je ticho po ránu, když popleněno mlčí hrdinství a ze šachty se dere černý kouř. MRTVÍ VOJÁCI Našli je daleko a přece blízko dědiny. Vzpomínka vedle úzkosti tam s nimi spočinula, ó země, byli tví. A vůně ležely tam ve kvítí jak ženy v šatech. Jak ženy v zrezivělých šatech. A přešel zase déšť a podal mrtvým vodu skrze květiny.

LETNÍ BOUŘKA V DRNHOLCI Zahřmělo v dálce. Vítr zvedl prach vysoko k nebi. Potom spadl déšť. Padal jak mladý zedník z lešení a zůstal ležet. Země pila vodu i smrt. Zběsile o potůčky bila kopyta polekaných spřežení. A na rovinách křižovaly blesky. Všechna loňská sláma hořela. JIŽNÍ MORAVA Ať se kdo chce rýpe v našich vinách, překrásné jsou noci na rovinách, když sládnou marhule a v polích tvrdne rež. Když noc je vysoká, když z noční šibenice viselec visí, obral u silnice

o lásku člověka a visí pro krádež.

HVĚZDNÝ PRAK KAM ODCHÁZEJÍ MAMINKY A já vím, kam odcházejí maminky. V červenci začnou se nám toulat, nejdřív jen malounko a jen tak mezi dnem, aby nezatměly. Potom jsou dlouho, dlouho z domu, byly daleko. Vypravují, že u nich doma kdysi žil slepý kovář. A že každý jednou hodil kamenem. Trošičku chrůmají jak poranění ptáci. Jednoho dne musíme maminku jít hledat do noční trávy. Ráno dojdeme k zarostlé brance. Orosené pne se v plaménku plotním cizí dětství. Potkáme děvčátko a odněkud je známe.

Chtěl bych se zeptat, ale nesmím. JAK PŘICHÁZEJÍ NA SVĚT TELÁTKA Kravička občas teskně zabučí a ohlédne se očima nad achát. Prameny mléka drnčí o hrotky, v průvanu vlají zlaté struny hnoje. Pokaždé když otevrou se dveře, vstupuje dovnitř ráno. Kravín je plný vydýchané noci. Čekáme. Najednou objeví se drobná kopýtka, dotknou se světla, střesou teplou tmu, a všichni něžnou silou táhnou za provaz, až mokré telátko skrz naši náruč sklouzne do slámy. Tak máme, k sakru, aspoň radost vespolek a jdem se honem domů oholit, podmítnout strniště, tu bílou trávu za noc. Po nebi pluje hůlka plná zpěvu.

(Tak přicházejí na svět telátka a všechno pěkné.) LABUTĚ Ne, labuť nezpívá, a hajný v gumových holínkách mně půjčil dalekohled, abych se podíval, jak letky vykrajují tu hudbu. (Okolo stála prázdná kolí vinohradů, průhledné dálky scházely se s lesy, a v uklizených polích spočinula prostota, klid a drsná spokojenost.) No a já, tak lehkovážný, vyloupl jsem ze slézového podzimního nebe dva české groše, dva velké ptáky bílé, tajil jsem dech a poslouchal a viděl velebný let, i smutek okřídlený, a hudba na mne stokrát padala. Ta křídla těžkou hudbou drnčela, ta hudba na mne stokrát padala, labutě přelétaly se zlostným, černým pláčem nad očima. CO RADÍ PRINCEZNA ČAU

Tohle je moudrá rada čínské princezny Čau, křehká jak lomikámen v dešti a chytřejší než mladší bratr s první vráskou na čele. A princeznino jméno dodnes připomíná italský film a sbohem na ulici, když auta rozžíhají světla a na nebi je čistě zametené místo pro druhou hvězdu: Možná vám řekne, že vás miluje nad všecko na světě. Odvraťte hlavu a pečlivě, pomalou rukou, upravte si vlasy. A možná prohlásí, že miluje vás víc než bůžka v chrámu. (Řekne z l a t é h o.) Uhlaďte volný záhyb šatu a se smíchem kárejte jeho bezbožnost. Kdyby snad na bílém koni přijel pod okno, aby se s vámi rozloučil, protože dává smrti přednost před zoufalstvím, dejte mu květinu a popřejte mu nahlas mnoho štěstí.

Avšak sedí-li před vámi mlčky jako ústřice před guvernérem, (a tak nemotorně, že po ubrusu leje čaj), usmějte se neskonale něžně. Jako na někoho, koho chcete učinit svým druhem na celý život. – – – A to je moudrá rada princezny Čau. Byla určena dívkám a čtenářům veršů. POCTA ERBENOVI 1 Po obědě půjdu na půdu a snesu dolů zlatý kolovrat. Než utřeš nádobí, budu zase zpátky. Pověsím klíč a na stůl položím tři zlaté věci. Přeslici, kužel, zlatý kolovrat.

V století smolince je ryzí zlato trochu zvláštní. Moc o tom ale nepřemýšlej, pojď, přeslici vezmi, kužel, zlatý kolovrat, a slunce. Půjdeme na most znova prodávat za ruce, za nohy, za oči. V té dávné písni pořád dohořívá. V té dávné písni pořád dohořívá a nejen lidé, dnes už i obyčejná města mají vpředu smrt, kulatou, jako ticho v ústí ptáčnice. Smrt jako noc, ta černá, s krásným zadkem. 2 Příběh byl takový: aby ten most žil a aby po něm lidé chodili, ten chlapec tady život položil. A je to dávno. Když ho zabili, končila válka, všechno začínalo. Pod mostem jarní vody šly.

On ale nevstával a bylo ho tak málo s tou mladou hlavou, celou v kameni. A je to dávno. Je to potopeno v snách. Je to pod kořeny stromu. A strom roste. A nikdo neví, co měl po kapsách, když ležel mrtvý, tady na tom mostě. Pod mostem jarní vody šly. Pod mostem znova prudké vody šly a chtělo se nám plakat pro smrt tak vzdálenou, i pro svět v kapce rosy, co padá z mostu zpátky do vody. Pro malé věci, které tajně nosí po kapsách mrtví chlapci. Pro letní sníh a stromy, hvězdy, déšť. Pro lidskou lásku, která rozvazuje rány. Pro lidskou lásku, která rozvazuje rány a zdvíhá hlavy chlapců z kamene, bereš mne za loket a říkáš k á m e n v o n í. Poslouchám. Za tvými zády, milá, odlévají zvony v kovárnách řepných polí.

Zvony a sníh. Sníh a zvony. 3 Tohle je báseň pro dva lidské hlasy a staré hřbitovy. Na starých hřbitovech všechno bývá liché, i dívčí vlasy, voda v konvičkách, strach tam nechodívá, ticho chodí bosky, líhá v maceškách. A všechny příběhy jsou tam z bílé příze, vítr je nepocuchá, nahlas je říkat smí, tak už vybělely a bez návratu vrostly do noční oblohy a naskrz do větví. Tohle je báseň pro dva lidské hlasy, má kytice, tvé zvony a můj sníh, přeslice, kužel, zlatý kolovrat a slunce. To je můj most, most do Afriky. (post scriptum) Nedávno jsem je všechny znovu potkal. Mrtvého z mostu, ty, co stříleli, on jim ukazoval, co nosí mrtví v kapsách, a sbíral v trávě prázdné patrony.

Šel za nimi a ukazoval z dálky na prstech hvězdy, letní sníh a zem, a celé stromy. Byli daleko. Vraceli se s hnědým hříbátkem. LOM Den byl jak nachové dobrodružství tuláka zatknuté za čepicí. Končila pole. A tráva větrem ohýbaná k zemi – zněla. Ten dvojí zpěv byl důvod křídel. Byl tam i lom až na dno vylámaný. A na dně lomu bylo ohniště s kameny v kruhu místo sedátek. A byl tam balvan zpoloviny otesaný dláty, na který zapomněli. Nikdo ho nechtěl, zůstal sám a zbyl. Dlouho a dlouho díval jsem se dolů. To už tak bývá. Hloubky lákají a zná to voda, někdy zná to nebe, zábradlí dovede to nazpaměť a prázdný lom vzpomíná obráceně.

(A člověk, aby si to ozkusil, vynašel padák, kroužek pro prst, šňůry. Dokonce provaz.) Ležel jsem při kraji a svíral v prstech kořínky trávy. Máta voněla. Slyšel jsem teplé vodopády švestek a strach mi vězel v hrdle, prastarý dobrý strach mi našeptával, že kdyby se to se mnou utrhlo, sletěl bych po hlavě. Po dlouhé době pocítil jsem úzkost z čehosi jiného. Velikou radost, že se umím bát tak jako tenkrát, jako před lety, s rozkvetlým petrklíčem v krku. (Neslyšně tekl pod váhou těla písek, pálilo slunce, ve vzduchu byl líh, pod stromy leželo tak mnoho napadaných švestek. A den byl nachový.)

NAŠE ZCELA OBYČEJNÉ MĚSTO Hle, práce končí, a naše zcela obyčejné město tu stojí jako srnec v jarním žitě. Popelky rozbíjejí oříšky a jdou (v šatech tak zpěvně získaných) do ulic vraždit překrásné spící důstojníky. Sirény hrnou temný zvuk a Brno je plné růžové vody. Vně toho hlasu zůstávám barbar s klíčem od bytu. Miluji srst a horké čenichání nad střechami domů. Mám rád tu chvíli, kdy hyacintový křik dětí probudí večer – a sladká úzkost v krvi oznamuje, že teplé zvíře chleba přišlo do města. VERŠE VĚNOVANÉ PAMÁTCE I. BABELA A třeba jsem kdysi malým Davídkem býval, a bera harfu,

hrával jsem rukou svou před šíleným a mocným králem Saulem. Ryšavá touha chodila mně v patách. Po hvězdách jsem se toulal, po nocích, cizími zahradami. A byla tenkrát pravda slaná jak důlek v podpaždí. Brodili za ní kluci s housličkami na druhou stranu řeky. A ráno nevyspalý vracel jsem se domů obrostlý kohoutím peřím. Z vlasů jsem modré jíly vytřásal, ruce mi voněly myrtou. Ó, býval jsem malým Davídkem, a bera harfu, hrával jsem rukou svou před šíleným a mocným králem Saulem. Saul pak měl kopí v ruce své. Stejně jak vždycky, i tenkrát byla pravda nevelký slaný důlek. Hrál jsem a pot mi stékal po sedmi žebrech. Měl v ruce oštěp. Mohl mne prohodit až do stěny. HVĚZDNÝ PRAK Protože všichni mluví pořád dokola, vymlčel sis v duchu malý kamínek.

Už tě to nebaví na stěnu házet hrách. A náhle pocítil jsi nenávratně splývat čas. Chce se ti odejíti k holiči, vystrčit bradu skoro ku hvězdám, nechat si nahmatat, kolik zubů ti už chybí v čelisti. Ale v srdci, říkejme tomu postaru, ukrýváš vymlčený drahý kamínek. KŘEHKÝ A JEŠTĚ KŘEHCÍ Pro starou pověru a pro tak chytrá ouška, pro radar letních nocí pod lipami, pro škaredost své vlastní tváře přibíjeli zastara lidé k vratům netopýra. Hřebíkem protkli tenkou blanku křídel, mrtvolka visela tam zamuchlaná v tichu a stydká hrůza, hladká po hedvábí, šustila dlouho na padáčcích zvonů. Proč nosívám ten umučený obraz v sobě a proč si dříve, nežli požádám o nocleh v novém domě, pátravě a dlouho prohlížím fošny na domovních dveřích, ve dřevě hledám díry po hřebech?

Jsem pouhý básník, radar pod lipami. Není mi odpovídat. Ptám se. HODNĚ HRUBÁ BÁSEŇ O LOVU Suché klepnutí dřeva o dřevo je na začátku. Nikoli zachrastění, zlomená halúzka, deště, pády. To bylo až potom. Spíš ostré ťukání dřevěných hodin. Proťukávaný les. Jinak ticho a kroky, kroky, kroky, zděšená flétna žluvy a výstřel, v ozvěně štíhlý jako stvol. Říká se tomu ploužení. Celou tu dobu tluče kostmi les a les má silné kosti, když v houští hřaduje smrtihlav velký jako kolo od vozu. A z orvaného maliní vzlétají bažanti vzápětí křídlovaní hromem. A nikde ani hlásku.

Jenom to ťuk ťuk o kmeny a rány z matných hlavní. Kdo u toho nebyl, sotva pochopí, co je to život vypěšený v letu na jeden stojáček. Na příčných alejích lesníci vyrovnávají řady, bývá tam odkládána usmrcená zvěř, och, zaječky v posledním tažení mívají skleněné oči: mohou se, stejně jak hadrové panenky, usmívat v kulatých remízkách, až když jsou po smrti. Kdesi jsem četl, že oči ze skla jsou jako sklenění ptáci. Nemohou létat. Jestliže nejste příliš pyšní, zkuste to jako já. Najděte dva kusy dřeva a zkuste tlouci polínkem o polínko. Tak jsem to dělal doma, když jsem vyklepával hodinu mezi psem a vlkem.

Musíte klepat do rytmu. Musíte vyšívat tím dřevem. Snad se vám podaří probudit v sobě hvozd. Proč jsem tam vůbec byl a co jsem hledal v krajině, kde se hájky střídají s polem a vodou? Co jsem tam hledal já, který jsem nikdy neohmatal rybinu pažby? A kde jsem se to jenom dozvěděl, že oči ze skla jsou jako sklenění ptáci? Přišel jsem snad zmocnit se tajemství a rozcupovat květ zavřený na noc? Či bylo ve mně přespříliš starého medu? Dodnes to nevím, mám ale doma pírko schované a to má prapor, vlákénka spojená háčky.

Ztratil je bažant, který se v trávě přikrčil a nechal přejít. Buď sbohem, kamaráde, sbohem a šťastnou cestu! Odlétals nad mojí hlavou a ještě dlouho potom padalo se stromů prostřílené listí. Vrzala drahá kůže brašen. Mám ale doma pírko schované, ztratil je kohoutek, který se přikrčil v trávě a nechal přejít. NA SLOVO VZATÉ VÍNO (O. Mikuláškovi) Pili jsme, ale zároveň jsme také věděli, že něco jiného je střemhlav opít se a něco jiného je poslouchati víno, naslovo vzaté víno. Ba, s uchem na pohárku, uslyšel jsem v kaštanovém sudě své vlastní srdce sčítat obruče. A staří zase k vínu počítali léta. Měli je v sobě pěkně dokulata, ty roky bosé, i ty v hustém mlází,

v obilí, co je láska strašně zválela, pak roky na vojně a léta v kriminále. Pili jsme, a za slovo jsme brali víno na slovo vzaté. A zvysoka jsme ulévali ohně. Zelenou sírou čadila červená srdce v kaštanových sudech. Chtěli jsme se umýt. Chtěli jsme svět mít jako oblázek, kulatý, čistý, vodou přikrytý. Pili jsme a jako přísné kruhy v pařezech tkvěla v nás léta, léta dokulata, s půlnocí rozkvétala kapradina zlatá, a sokol létal. Vyletěl sokol na oblaky, vynášel se nade všecky vtáky, aj, nade všecko stvoření.

jan skácel hodina mezi psem a vlkem Výběrová řada - svazek 13 Obálka a vazba Božena Bruderhansová. Frontispice Jiří Hadlač. Pro členy Klubu přátel poezie vydal Československý spisovatel v Praze roku 1962 jako svou 2004. publikaci. Vydání první. Odpovědný redaktor Josef Brukner. Technický redaktor Josef Volráb. Vytiskl Tisk, knižní výroba, n. p., závod Brno, provozovna 12. Stran 68. AA 1,00, VA 1,32. D-o8*2026i. Náklad 7000 výtisků. 13/10. 63/VIII-i 22-120-62