Souhvezdi Labute.doc

Souhvězdí labutě Lenka Lanczová Víkend, 1998 / 1./ Sny a touhy Noc, která rozestřela nad městečkem svůj inkoustový pláš, je nádherně jasná, teplá a voňavá, jak se na sklonek června sluší. Nad hlavou mi svítí galaxie vesmírných světů a přestože poslední čtyři funkční lampy pouličního osvětlení ulice U zámecké obory vytvářejí magicky žluté kruhy, přes závoj slz nevidím na krok, neustále zakopávám, a taktéž můj velectěný nosík, ve kterém jen bublá, není schopen pojmout jedinou molekulu prosycenou vůní posečené trávy čerstvě zkropené rosou. Vysvětlení je jednoduché. Řvu jak želva! Co krok, to decilitr slz plus něco lepkavých bublinek z nosu ledabyle rukávem mikiny rozmáznutého po tvářích. Nemohu si ani zkrátit cestu přes park, jak je mým zvykem, v houštinách zámecké obory bych si nejspíš vypíchla zaslzené oko, pokud bych si rovnou neurazila hlavu, i na asfaltce klopýtám a o pitomý obrubník chodníku si do krve odřu palec nebezpečně vyčuhující ze sandálu. Jaujau... Naše ulice leží na konci města, navíc na odvrácené straně obory, samotné městečko Horní Kostelec zdaleka není pupkem světa a když se to vezme do detailů, jak ň'ká můj bráška Dan, celá naše zeměkoule je na výspě vesmíru. Nemohu tedy čekat, že ulička bude ozářená jak Pátá avenue. Z celkového počtu osmi lamp jich funguje polovina, keře a chráněné stromy z obory mohutně převyšují oprýskanou zídku, jíž je park obehnán, na silnici vrhají strašidelné mihotavé stíny a z všehovšudy šesti rodinných domků svítí obdélník nezatemněného okna vedoucího do ulice pouze u Boháčků. Ve zbývajících pěti nejspíš jejich obyvatelé vymřeli. Anebo sedí v obýváku s výhledem do zahrady a čučí na nějaký stupidní pořad v televizi jako u nás doma. Vpotácím se do pokoje s obličejem dokonale zbaveným mascary, kterou jsem se odvážila na večerní představení přelíznout řasy, 5 jimž do délky, hustoty a kvality hodně chybí. Taková Evi K. je má jak kartáčky, navíc černé od přírody! "Mirko?!" Mávna se mého výrazu zděsí. "Co se ti stalo?` Celá ta hrůza, smutek a nespravedlnost světa znovu sevřou mou hrud' do ocelových kleští. S námahou vpravím do plic něco vzduchu, abych zavzlykala: "Když... když on umřééél!" Chudák mamka není po mém vysvětlení o nic moudřejší, zatímco moji mnohem chápavější a ke vší smůle o jeden a o dva roky starší bratři, kterými mě Matka příroda obdařila, jako by jednoho nebylo ažaž, mi vidí do karet. Dan se ušklíbne, Renda zvedne oči v sloup. Pani

Součková, vy to máte jako schůdečky, rozplývaly se kdysi všechny babky v městečku, když se mamka odvážila vyrazit s naší smečkou na nákupy či na vycházku. A že k tomu odvahu potřebovala! Ty schůdečky už pěkných. pár let neplatí, jelikož mě ti dva borci převyšují o hlavu a ve své naivitě se domnívají, že také intelektuálsky jsou o třídu výš. "Kdo umřel? Že by Mojžíš?!" Mámina otázka mě přikurtuje k zemi jak motýla do vitríny. "Náš fyzikář?" optám se nevěřícně. "Proč by měl umírat?" "To já právě nevím," pokrčí rameny. "Ale předpokládám, že jedině pro něho bys obětovala tolik slz." Trhnu dotčeně rameny. Kája Mojžíš zvaný Atom je sice mladý, hezký a správný učitel, manžel naší bývalé a velice oblíbené třídní, ovšem mužských exemplářů, pro které je můj organismus schopen prolévat hektolitry slz, je mnohem víc. "Tak kdo umřel?" vrátí se k původnímu tématu. "John," hlesnu utrápeně. "Teda... Leonardo DiCaprio. Ten krásnej herec, co hrál hlavní roli." "A bože," uleví si mamka a než se pustí do háčkování další řady krajkových ponožek, nabádá mě: "Nemůžeš ztotožňovat herce s filmovou postavou." "To já vím taky," odseknu, protože bráchové se zubí čím 6 dál pobaveněji. "Je mi jasný, že se Leo neutopil. Ale John jo... A měli se s Rose tak rádi..." Hlas se mi podezřele zhoupne, ovšem to už Dan škytá smíchy a René vrtí hlavou: "Ségra, ty seš pako." "Na čem jsi vlastně byla?" zajímá se mamka. "Na Titanicu." "No jo, ale tam jsi musela s takovým koncem počítat..." "Přesto to bylo děsně dojemný," hájím své slzy. "Tři hodiny nudy a na konci se utopěj," zhodnotí Dan opovržlivě film, za ktery' bych dala mnohem víc než vstupné! "Nemáš smysl pro romantiku," sjedu ho. "Příště jdi na Krotitele duchů," poradí mi pobavený Renda. "Tam Titanic do přístavu dopluje. Pozdě, ale přece." Mamka, která se jediná dovtípí, o co vlastně jde, na mne povzbudivě mrkne. "Nerozumí tomu, vid'? Co taky čekat od chlapů! Zanes, prosím tě, babičce čaj. A tolik si to neber." "Aby ti to nevlezlo na mozek," strachuje se Renda. "Už se stalo," soudí Dan. Popadnu porcelánový hrnek poněkud většího obsahu, velikost XXL, jak říká Dan, se zlatavou tekutinou příjemně vonící heřmánkem, a opatrně, abych nebryndala po schodech, jej nesu do babiččiny podkrovní komůrky. "Ahoj, babi!" pozdravím drobnou postavu schoulenou v houpacím křesle u okna, za ktery'm je černočerná tma.

Nevadí jí to, stejně ji nevidí, ačkoli má oči upřené do dáli. "Tady máš čaj. Slyšíš, babi? Nepolej se, postavím ti ho sem..." Nedočkám se odezvy, nejsem si ani jistá, zda mě vůbec zaregistrovala, odložím hrnek na stoleček a odběhnu si dát vlažnou sprchu. Přijde mi vhod, kostelecké kino mimo jiného postrádá i klimatizaci, pečlivě se našamponuji fáčkem s vůní meruněk, vydrhnu zuby, na ty jediné mohu být pyšná, jsou bez kazu, rovné a b1é (proto se tak často a ochotně směji!), a mikroskopické zbytečky make-upu smyji tamponem namočeným ve vodičce se stahovacími účinky pro mastnou plef. Stejně to moc nepomáhá, pomyslím si otráveně, když u kořene nosu vystopuji čerstvý pupínek akné. Žádná sláva, Miroslavo, jak s oblibou tvrdívá náš fyzikář ten, kterého máma málem pohřbila, když mu u tabule předvádím hluchoněmého. Žádná sláva. Jednou se mi mamka prořekla, že jsem neplánované dítě takový zbyteček. Táta si hrozně přál mít syna, což se mv podařilo hned napoprvé, a bráškovi nadělili do vínku jméno René, chacha, a když si do roka pořídili druhého, tentokrát Daniela, usoudili, že pro reprodukci obyvatelstva toho udělali už dost. Mámino třetí těhotenství přišlo nečekaně pc dalším roce a naštěstí pro mne se rozhodli dítě si ponechat Skutečnost, že se za devět měsíců narodila holčička, slavil táta tři dny a tři noci a tu slávu mi zvěčnil i do jména. Dodnes jsem tatínkův oblíbenec a mazlilo, o to by nebylo problém je jinde. Zatímco moji dva bráškové jsou sice každý jiný, René tmavovlasý a hnědooký po mámě, Dan modrooký blondýn po tátovi, oba jsou svým způsobem hezcí a znám spoustu holek z našeho městečka, které se po nich otáčí. Bláznivky! Jenže-ten zbyteček, tedy já, je dost nepovedený kříženec od každého trochu a dohromady nikde nic. Moje vlasy nejsou ani černé, ani blond, prostě nijaké, prý světle hnědé, rovné jak hřebíky, a dosahují sotva k lopatkám.~Toté2 s očima! Úředník na pasovém oddělení mi do nich brejlil dobry'ch pět minut, aby nakonec do pasu uvedl barvu oči jako zelenohnědou. Přitom záleží na úhlu pohledu, za slunečn~o svitu se zdají zelené, zatímco iři tlumeném osvětlení vypadají spiš hnědošedé. A plet"?! Skoda mluvit! Bráškům stačí vylézt na první sluníčko a bronz jim vydrží takřka přes celou zimu. Mně v lepším případě vyskáčí pihy. Prosím tě, co bys chtěla, ři'kává mi máma, vždyf jsi docela pěkná holka! Hm. Jenže jsem v prvé řadě její dcera a maminkám se zdají vlastní dětičky nejhezčí, .i kdyby měly uši jako torpéda a nosy jako háky na uzené. Já osobně bych si přála být hezká minimálně jako Eva Ká, spolužačka, která jde po prázdninách na gympl a bezostyšně se každému chlubí, že ji čeká kariéra modelky. S tímhle exteriérem bys chtěla zažít lásku, která potkala Johna a Rose?! Ty, Miroslavo? Prober se!

V lehké noční košilce přeběhnu temnou chodbu do svého pokoje, který jsem před třemi lety s babičkou vyměnila, jelikož je větší, světlejší a obrácený k jihu. Ovšem co se týče výhledu, nijak jsem si nepomohla, byf moje okno vede na ulici. Jelikož náš domek stojí předposlední v řadě, zahlédnout náhodného kolemjdoucího, anžto i asfaltka končí u sousedů a dál už vede jen prašná cesta, kterou se dá dojít leda jako zkratkou do sousední vesnice, je úplné bingo. Před usnutím dlouho civím na plakát svého současného idola vyrvaný z Brava a nyní vyvěšený nad peřiňákem. Ach jo. Nejen že mě láska velikostí Romea a Julie nepotká, bohužel nemám šanci narazit na kluka, který by se božskému Leovi vyrovnal. Každopádně v Horním Kostelci se mu žádný nepodobá! Obzory a možnosti se mi rozširí teprve od září, až začnu chodit na střední školu v krajském městě, ale to jsou ještě více než dva měsíce... No není to k vzteku?! Nápad zkoušet v den klasifikační konference může mít jediný exot, totiž naše třídní Miriam Sádlová, bába nad hrobem, která hranici, kdy slušní lidé odcházejí do důchodu, přetáhla asi o sto let, a kterou jsme vyfasovali místo Radky Mojžíšové, co si momentálně užívá slastí novopečené maminy. Sádlice řádí v češtině jak El Niňo, ten tajfun, tasí jednoho po druhém a nedá si pokoj, dokud nás nevysvobodí zazvonění. Spokojeně zaklapne desky s notesem a k prohlášení, že na každého jednou dojde, na nás velice brzy, přidá pár perliček typu každému podle zásluh, jak si kdo ustele, tak si lehne, načež odnese své stokilové tělo tvaru řepy do sborovny. "Kdyby jí bylo o pár desítek let míň, řekla bych, že je v přechodu," prohodí znechuceně Eva Pé, která pohořela na příčestí trpném. Jahodové mléko, co srkám brčkem z krabičky~ to abych za pět školních hodin netrpěla dehydratací, mi zaklokotá v hrdle. "Zklidni hormony," poradí mi Eva Ká, strachujíc se o své perfektní tričko z lycry. "Mh'ko nejde vyprat." "Ty se asi nedíváš na rrreklamy," uchichtne se Zuzana. "Rrreklamy," vrátí jí to Eva Ká zpátky a Zuzka zmlkne Ráčkování je její největší mindrák a nedá si říct, že zvučn R je znakem urozenosti, jak se praví v jedné obli'bené po hádce, a také že spousta politiků či významných osobnost ráčkuje a nijak jim to v jejich kariéře nevadí! I kdyby se Evě Ká odvážila oponovat, jako že se neodváži stejně by ji přes klasický přestávkový řev nebylo slyšet, tín spiš, když Bohdan taneček oroštuje to své chřastítko, s kterým frajeři už od rána, na plné pecky, a skupina Aqu nám vnutí hitovku Barbie Girl. Náhodou, tahle bomba s mi taky h'bí, pobrukuji si ji spolu s interprety a druhýn uchem vnímám spMání drahých kamarádek na adresu Sád Tice. "Že si z toho děláte hlavu," pokrčím rameny. "Po výz~

z konce devítky ani pes neštěkne. Sádlinda se potřeboval vyskotačit. Ted' jí to bude dva měsíce chybět, umře nudou!` "Koupila bych jí kytičku," zasní se Zuzana a my ostatn vyprskneme smíchy. "Stará panna je stará panna," uzavře debatu Eva Ká. "He le, sledujte tur trapky..." Naše gahledy se sehraně stočí na prostory před tabulí kde nejodvážnější spolužačky rozjíždějí slušnou disku Sylva skutečně válí, to musím uznat, taky Linda a Andre; se snaží. Z kluků se v podezřelých křečích svíjí pouze Boh dan; ten fuhýk, kterému v deváté třídě narostl knír a huňatá porost na vyzáblém hrudníku, kvůli němuž Chodi do pasy rozepnutý, aby nám demonstroval svou vyspělost, haha. "Hí, Ken!" křikne po něm Eva Ká. "To, co předvádíš má bejt břišní tanec?" "Spíš amok," přisadí si Eva Pé. "Tropický šílenství." "Anebo má salmonelu," napadne mě. "Kroutí se hezky.' "Hi, Barbie," zazubí se na nás rádoby neodolatelně "Pojdte si taky trsnout. Jestli se teda nebojíte..." Vyměníme si s holkama povznesené pohledy. Na před vádění se před kojenci ze třídý nepotřebujeme odvahu, spí by nám muselo rupnout v bedně. "Mirko!" láká mne jmenovitě. 10 Odtažením trička mu naznačím, jak jsou mi volní. "Myslíte, že na gymplu budou kluci taky takoví?" nadhodí Zuzana filozofickou otázku a nemusí nám vysvětlovat, jací. "Ne," prohlásí rozhodně Eva Ká. "Jinak emigruju!" "On není zas tak špatnej," zastanu se Bohdana, jelikož po soužití s dvěma bratry vím své. "Je jen ňladej." "Není špatnej, protože na tebe bere, co?" ry'pne si Eva Ká. "Jakýpak bere?!" rozhorlím se zbytečně vehementně. "Pozval nás tancovat všechny, ne?" Eva Ká pokyvuje hlavou s tím svým vědoucím úsměvem, pro který mám většinou chuf zakroutit jí krkem. Z dlouholetých zkušeností vím, že nemá cenu se s ní hádat, přehádala by mě, mnohem Iepší taktika je její jedovatosti ignorovat. Přítrž řečem i tanečkům u tabule učiní příchod fyzikáře Mojžíše. Rozdivočelé stádo nažene do lavic a testík, který nám dá, samozřejmě nemyslí vážně. Pojmenuje ho velíce výstižně -- test nevědomostí - a patrně si na něm spraví sebevědomí, jelikož ho sestylizoval tak, že krom spolužáka Martina Zavřela, jenž vyhrál krajské kolo Pythagoriády, na něm pohořime kompletně všichni. "Chudáci profesoři kvůli vám vyskáčí z oken," varuje nás otcovsky, když si naše výtvory zběžně prohlíží. "Jejich problém," usoudí Eva Pátková, jíž nikdo néřekne jinak než Eva Pé, jelikož máme ve třídě Evy dvě. Ona, Zuzka Tučková, Eva Kociánová, tedy Eva Ká, a já tvoříme

takovou malou nerozlučnou partu, ve které to občas sice zaskripalo, ale jinak si můžeme říct, že jsme dobrě kamarádky. I když jsme si tu a tam vjely do vlasů, jsem si jistá: budou mi chybět. Eva Ká a Zuzka jsou na tom nejlépe, zasednou spolu prvního zári do jedné lavice gymnázia, zatímco já skončím na střední podnikatelské škole a internátu, kde nebudu znát živou duši! Stejně tak Eva Pé, kterou přijali na rodinku, obor prodavačka, ovšem ta bude denně dojíždět... Uvědomím si, že na mne Atom mluví. "Cože?" "Nic," zavrtí odevzdaně hlavou, čemuž se třída ochotně 11 zasměje. "Radši nic. Běžte na oběd, bando. Užijte si vMcend a v pondělí v osm ráno s plnou polní u školy, jasný?" "Jasný!" zahučíme sborem a v další vteřině už dupeme po jinak zcela ztichlé chodbě, jelikož do zvonění zbývá deset minut. Máme za pár, můžeme si to dovolit! Ostatně, dušená játra za ten spěch nestála. Porýpu se v nenáviděném jídle, sním něco málo suché rýže a po obědě jako po výprasku se sejdeme v tělocvičně, kde čekáme na Míšu, učitelku tělocviku a branné výchovy, jíž se stala kostelecká základka první štací po vejšce a které smíme mima školu říkat jménem. Mimo školu znamená především v souboru Arrcazonky, což je parta holek propadlých výrazovému tanci. "Nemáte moc plná břicha, dámy?" strachuje se zbytečně, a když ji ujistíme o opaku, vyžene nás z lenošného polehávání po švédských bednách. Převlečeme se do sportovního a po běžné rozcvičce se pustíme do vybrušování detailů ',', ňácviku rockové skladby od Ace of Base, se kterou hodláme vystoupit na školní akademii, jejíž datum konání se blíží stejně nezadržitelně jako konec školního roku. "Tvrdě, holky," nabádá nás. "Lindo, nemávej rukama 'e jako větvema, musíš pňtlačít... Tak, to je lepší." Připomínek, které k nám má, jsou desítky, dostane se na '` každou a po hodince si začínáme myslet, že žádná z nás nettťtélala jediný pohyb správně. ". ,;Fajn," ukončí Míša trénink. "Bylo to dobrý. Nemusíme už na tom makat obden, příští pátek bude stačit. Spiš jsem se s vámi chtěla domluvit, v čem vlastně vystoupíte..." "Jak, v čem?" ozve se dotčeně Eva Ká. "Rozhodly jsem se přece pro džínový šortky a body." Mrknu na Evu Pé. Vrátí mi pobavený úsměv. Prý rozhodly! Tenhle převlek vymyslela Eva Ká, zdál se jí současný, jak se vyjádřila, a my jí ho odsouhlasily, protože nás t' nic lepšího nenapadlo. Míše však nejde o oblečení, nýbrž o účes, ke kterému ji inspirovala Linda svým efektním koňským ohonem. "Musíme to trochu sjednotit," domlouvá nám Miša.

12 "Vlasy máte dlouhý natolik, abyste si učesaly ohon. Některá ho bude mít delší, jiná kratší, ale celkově to bude vypadat pěkně." Eva Ká se samozřejmě ozve podruhé, tentokrát s námitkou, že jí sluší jedině rozpuštěné vlasy a nehodlá se ztrapňovat deblkovským culíčkem, ovšem přehlasujeme ji. S chutí. Pak už se s námi Míša rozloučí a my můžeme vyrazit do slunečného odpoledne, co svou atmosférou a vůněmi nápadně připomíná prázdniny. Kdyby Eva Pé nemusela za svou mámou do obchodu, ktery' mají v přízemí rodinného domu u autobusového nádražíčka, aby jí pomohla s pátečním náporem zákazm'ků, mohly bychom něco podniknout, takhle si koupím dvojitou čokoládovou zmrzlinu a s batohem ležérně zavěšeným na jednom rameni, je splasklý jak píchlý balon, vyrazím k domovu. Ulice městečka jsou tiché a ospalé jako obyčejně, trochu života zaregistruji na náměstí a pravý turistický ruch vládne před loveckým zámečkem Smrčina, vystavěným Dietmarem z Althanu, někdejším majitelem Vranova nad Dyjí. S kornoutem tající pochoutky se zamíchám mezi rozjívené školáky, krátící si čas do prohlídky přeskakováním přes kvetoucí záhony, chloubu našeho kastelána, případně rácháním nohou v přední fontánce. Pobaveně se uchichtnu a nemusím mít obavy, že by si mě pan Ženíšek v tomhle šrumci všiml. Bůhvíproč mu vadí, že si já i moji bráškové s oblibou krátíme cestu z města přes oboru, ovšem místo, kde přelézáme bez nejmenších potíží zídku, dosud neobjevil. Máme ho báječně schované za mohutným keřem rododendronů a letitým používáním výstupky a prohlubně ve zdivu nápadně připomínají schůdky. V opačném pořadí lze tuhle céstu praktikovat ještě jednodušeji, vyhoupnutí na zed' umožní větve stoletého buku. "Kde se flinkáš tak dlouho?" přivítá mě René neurvale. "Máš hlídat babičku. Seš dneska na řadě." "Já?" podivím se upřímně. 13 "Kdo jinej?" rozčiluje se brácha. "Mamka lítá po důchodcích a Dan má trénink." "To je právě ono. Kdo jinej než já," uškh'bnu se, pričemž odolávám náporu psí radosti, se kterou mě náš čtyřnohý přítel, hladkosrstý jezevčík Pajda, vítá. "A co třeba ty?" "Mám práci, nevidíš?" demonstruje mi ruce zamazané od motorového oleje, jak se už několikátý den šourá v hromadě šrotu, již povzneseně nazývá slovem motorka. "Abys neřekl, že jsem sketa, bráško, zjistila jsem ti, kde by ti s tím nejlépe pomohli," zazubím se na něho. Spolkne návnadu. "Kde?"

"Na šrotovišti. Tam prej mají takovej velkej lis a - " "Pch," udělá opovržlivě. Loudavým krokem zamirím k zátiší ve stínu staré hrušně, kde za dřevěným stolkem sedí na lavici babička s nepřítomným výrazem ve tváři. "Ahoj, babi. Dneska je hezky, vid'? Zdržela jsem se ve škole, nacvičovaly jsme tanec. To ti asi bude pěknej propadák..." ~'' Chm'li babičce vyprávím nejnovější zážitky ze školy, ř avšak když v její tváři nezaregistruji nejmenší náznak zájmu, "' utrhnu si na vedlejším stromě hrst dozrávajících třešní, střídavě jimi krmím sebe i Pajdu a zadumaně pozoruji snažícího se bráchu. Dan si klíd'o píd'o odcválá na fotbal, přitom beztak "` vyhrajou zlámanou grešli, kostelecký mančaft se nikdy ne,dostal dál než na vesnický přebor, Renda se také věnuje !!"' svému koníčku, vrtat se v motorech mu zřejmě nestačí na !'' učňáku, kam chodí, jelikož chce být automechanikem, jenom já všechno oddřu. A to ještě zcela opomíjím nezanedbatelný fakt, že drazí bratři, přestože na učiliště dojíždějí do Bakova, jsou doma ze školy mnohem dřív než já. Danovy koníčky se ovšem od řemesla, které si zvolil, dost liší. Fotbal, tenis, lyžování a hudba se k budoucímu kuj'' chaři-číšm'kovi moc nehodí. I když na druhou stranu je fakt, '~' že se nám Daneček zatím coby číšník nepředvedl a jako kuchař teprve ne! Třešní se moc nenajím, ke všemu nejsou úplně zralé, dor' stanu chu~ na něco hutnějšího. Protože babi sedí ve stále 1 ~. stejné poloze, aniž by mrkla, odběhnu proluxovat poklady v ledničce. Vůně, která mě uhodí do nosu hned na chodbě, způsobí poplach chu~ových buněk. Mamina pekla, voní to jako... Buchty s povidly, ňam ňam! Naberu si pro jistotu hned tři, ještě limču a skleničku, a můžu jít bužírovat na zahradu. Přestože jsem se v domě zdržela tři minuty, jediný pohled mě utvrdí v tom, že j sem si zadělala na parádní malér. Posezení pod hruškou zeje prázdnotou! Rychle odložím zásoby a křiknu na Rendu: "Kde je babička?" Otočí se pa mně dost nechápavě. "Ty ji hlídáš, ne?" "Musela projít kolem tebe!" vybuchnu zlostně a aniž bych čekala na odpověd', rozběhnu se k venkovní brance. Pajda se nedá zahanbit, předběhne mne a zamirí k městu. Psí instinkt je neomylný, babičku dostihneme před Boháčkovými na kraji ulice. "Babi," chytím ji za ruku. "Prosím tě, kam chceš jít?" "Anežka říkala, abych ji někdy navštívila," odvětí. Otočím ji a nenásilně, leč důrazně, směruji zpátky domů. "Anežka tu už dávno nebydlí. Pojd; za chmli přijde máma." "Že ne?" zeptá se zmateně a v jejím obličeji se objeví strach z neznámého. "Ne," odpovím stručně, protože vysvětlováním, že Anežka, babiččina někdejší kamarádka, zemřela před dvaceti lety,

bych ji tím víc mátla. Musí být hrozné tu a tam vybřednout z mlhy zapomnění a ocitnout se ve zcela cizím světě. "Nosila nejdelší cop," snaží se. "Říkali jsme jí..." Nedozvím se, co Anežce řfkali, babiččina tvář se zakaboní, její výraz se změní v netečný a plný apatie. Dovedu ji zpátky na zahradu a nehnu se od ní ani na krok, dokud se nevrátí mamka a nevezme ji do domu. Nechce se mi strávit horké odpoledne v bytě, písknu na Pajdu a vybaveni buchtami vyrazíme na procházku lesní cestou k Hroznějovicím. Tuhle trasu milujeme oba, Pajda se vyběhá a vyřádí, les krásně voní, na mezi před vesnicí si natrhám kytičku w~čích máků, zvonků a kohoutků, a když v první zahradě sousední vísky objevím krom staré feny i bíločerné štěňátko, jehož důvěru si koupím za zbytek buch15 t , mám pocit, že jsem vykonala dobrý skutek, protože te ~mudla je nejen roztomilý, ale vyhublý na kost. "Příště ~ donesu víc," sl'bím štěněti. Ne nadarmo táta říká: copa: Mirka, to je psí máma. No jo, táta! Jakmile si vzpomenu, přidám do kroku. Po slední dva roky pracuje u montážní firmy a nevidíme h< celý týden, domů jezdí pouze na víkendy. Níkdy bych ne tušila, jak moc mi bude jeho přítomnost chybět! A nejet mně. Hlavně na mámu je toho hodně, ale jinak to nejde v Kostelci je o práci, natož o práci slušně placenou, nouze Také dneska se o něj s Pajdou málem popereme. Zatímcc pes vyjadřuje svou přízeň štěkáním, já tátu obejmu kolen krku. "Tys vyrostla, dcero," utahuje si ze mě. "A tys ztloustl," prohodím zklamaně. Obě poznámky jsou vyloženě liché, patřící do kategorie škádlení. Za pět dní jeho nepřítomnosti jsem docela určitÉ nevyrostla ani o milimetr, podle čárek na zárubni dveří kc garáži, kde nás táta odmala měří, se dá říct, že posledn doboú rostu velice zvolna, asi jsem s vývojem u konce Tedy, myslím co se týče výšky. V určitých partiích si naopal příroda dává na čas, dost mě hněte, že přes prsa mám z naš čtveřice nejméně! A to kvůli tomu denně piju mléko, ktert jinak zrovna dvakrát nevyhledávám, cvičím jak blázen cvik na prsní svaly, dávám si studenou sprchu... a nic. Eva Ka má dvojky, Eva Pé dokonce trojky! V biologii jsme se učili že důležitou úlohu má dědičnost. Když porovnám štMlou takřka chlapeckou postavu své mamky kupříkladu s korpu lentní a prsatou paní Pátkovou, je mi jasné, že mě možen v daleké budoucnosti nečeká obezita, ale s velkými ňadry se také mohu rozloučit. Genetika je prostě věda. "Ztloustl?" durdí se táta dotčeně. "3á si utrhuju od pusy abych ti mohl koupit dárek, a ona řekne ztloustl..." "Dárek?" zpozorním a rychle změním taktiku: "3en jsen žertovala, tati. Ty jsi druhej Sylvester Stallone, vážně! Moh

bys ho dublovat a nikdo n.ic nepozná:.." "Vyrostla jsi," konstatuje tari'k suše. "V potvoru." 16 Nemyslí to smrtelně vážně, ze své brašny vyloví krabici a hodí mi ji. Zručně ji lapím v letu a už jásám: "Puzzle Tři mušketýři, seš skvělej, tati! Díky moc." "Je na tom ten tvůj idol," zazubí se na mě. "Jeden z mých idolů," upřesním a láskyplně pohladím malíčkem boží tvář Charlie Sheena. ;,Momentálně je v kurzu jistej pod'obanec, že?" ry'pne si Dan a pro následujících pár minut je rodinná idylka tatam, jelikož se krásně rafneme. Beztak musím mít navrch: "Zrovna ty máš co ři'kat! Viděl ses někdy v zrcadle?" Zatváří se povzneseně. "Možná se mi povede sbalit Adrianu, kamarádko." v Propuknu v mohutný smích. "Adriana Párová, to je terno!" "Náhodou," vloží se do naší hádky René, kterého motorky přitahují mnohem víc než holky, "Adriana je největší kočka z celýho Kostelce." Čímž mě zklame i Renda, jindy považovaný za rozumnějšího z bratrů. Adriana, ta namyšlená kráva, co vloni opustila základku, mi nijak krásná nepřipadá. Nechápu klukovský vkus! "Nechte toho," mírní nás mamka. "A radši už jezte." Ovocné knedli'ky pomohou obrousit ostří našeho sporu a téma se změní záhy poté, co se táta začne pídit po našich studijních výsledcích. Bráškové se nemají čím chlubit, hodnotu známek považují za zcela pomíjivou a relativní, jak se snaží tátovi filozoficky osvětlit. S pocitem zadostiučinění tat'kovi oznámím, že mě vyznamenání nemine, anžto očekávám maximálně dvě dvojky. "Aspoň ty zachráníš inteligenční kvocient naší rodiny," oddychne si táta a mylně dodá: "Takže to puzzle ber jako předčasný dárek za vysvědčení." "No..." poposednu na židli, jako by byla horká. "Je moc prima, díky, ale... Myslela jsem, že ti navrhnu, abys mi za výzo koupil cédéčko, hudbu z filmu Titanic. Strašně moc jsem si to přála, to víš, snažila jsem se, dvě dvojky je krásný vysvědčení, možná přinesu dokonce jen jednu... Ne že bych o puzzle nestála, naopak, ale ú> ~édéčko mě moc mrzí..." 17 Renda se na mě pobaveně ušklíbne, vidí mi až do duy Dan si poklepe na čelo a hned se hlásí o svá práva: "A ~ dostanu já? Potřeboval bych nový kopačky..." "Ty a za výzo?" uchichtnu se. "Ještě bys musel dopláce Kopačky dostaneš od Adriany, neboj..." "Nehádejte se," krotí nás mamka, která v mé poznám bystře vytuší zárodek nové bouřky. "Chce někdo přidat? Renda projeví zájem o dva knedllcy, táta o tři, načež pustí do hovoru o fotbale, sportu, jehož je také příznivcei

Další případný dárek za vysvědčení déle neprobíráme, jse si však jista, že moje řeči padly na úrodnou půdu. Za patná a půl roku, co s těmihle lidmi sdílím jednu domácnost, jse si vypracovala slušnou taktiku, kudy na kterého z rodič Na tátu zabírá upřímná lítost, stačí něco nadhodit, zalitov~ a pak ho nechat, dát mu čas, aby semínko vzklíčilo. Kdybys si něco vymáhala křikem a dupáním, vykoledovala bych pár facek, byť mě taťka ještě nikdy neuhodil, zatímco v pi padě svých synů nikdy nešel pro pohlavek daleko. Zbytek příjemného večera, kdy si otevřeným oknem po štíra do pokoje vlahou vůni ze zahrady, strávím skládání puzzle. Ze všeho nejdřív sestavím obličeje mušketýrů, abys se mohla kochat pohledem na ty nádherný frajery. Nej~ !~. Sheen, ale i Sutherland je fešák... Takoví krásní kluci '' v Čechách, tím spíš v Kostelci, nerodí! Anebo mám m~ ''velké nároky? Těm našim dvěma moulům stačí ke ště; ~~!' přízeň Adriany Párový, té husy. Podle mne vůbec není hezk má vyvalený oči a vysedlý lícní kosti a nemožnej smíc Dodnes ji slyším, jak se tlemívala v jídelně, když na sel upozorňovala... s houfem obdivovatelů kolem, pravda... T; proč já vzdychám po božském Leovi, místo abych byla u v tržení, že mi Bohdan v pondělí koupil zmrzlinu? Soupis nákupů, které mám za sobotní dopoledne pořid má délku několika kilometrů. Otráveně si k jednotlivým p ložkám připisuji, čí bábě jaký požadavek patří, abych p; stála frontu v řeznictví, zelenině i krámku paní Pátkové. "Co si dáš, Mirečko?" zašvitoří Evina máma rudá nám 18 hou i vedrem, když se na mě konečně dostane řada. Ti za mnou jsou na tom ještě hůř, protože provoz zadrhnu na dalších patnáct minut. Moje nákupy jsou složité, každá mámina babka si vymýšlí něco jiného. "Přijd' zase, Mirečko," loučí se se mnou paní Pátková s profesionální bodrostí, ačkoli mě musí mít plné zuby. "Přišlí sobotu," slíbím jí nevesele a než za její pomoci uložím veškeré zboží do dvou nákupních tašek, podotknu: "Připomeňte Evě, aby nezapomněla: přesně ve dvě u nás." Paní Pátková si olízne dva tučné prsty. "Přísahám." "Děkuji. Nasanou," zahuhlám a deru se k východu, ignorujíc otrávené výrazy ostatních zákazníků. Bydlet ve větším městě, mohli by si o mně myslet, že jsem podniková svačinářka. V Kostelci ovšem každý vidí sousedovi do taliře, tudíž všichni ví, že pouze vypomáhám mamce s její prací pečovatelky. Díky babičce si nemůže dovolit zaměstnáni na plný úvazek s pevnou pracovní dobou, tudíž se stará o místní více či méně nemohoucí důchodce. A my jí musíme pomáhat, aby to všechno st'hala. Což obnáší napři'klad tyhle protivné nákupy s roznáškou až do domu. "Všechno v pořádku?" přivítá mě mamka. "Jo," odvětím stručně, protože o menším incidentu s kas-

telánem Ženíškem se nemíním zmiňovat. Stejně mě nechytil, je měkkej! Víc mě zajímá jiná věc. "Mami, kdo koupil barák paní Havlové? Co to je za divný lidi?" "Nevím," přizná se a svěří se mi se svými obavami: "Bojím se ale, že tecf už tu klid nebude." "To určitě ne," uchichtnu se. "Pustili se do opravování s vervou, viděla jsem tam asi čtyři chlápky a dvě ženský... Pokřikovali na mě čau kotě." Tohle se mamce líbí ještě méně. "Radši se jim vyhýbej, člověk nikdy neví... Prý jsou z Brna, doufejme, že sem nebudou jezdit moc často. Chudák paní Havlová..." Spíš chudák já! Paní Havlová byla někdejší babiččina kamarádka a vrstevnice a jedna z máminých zákaznic. Měla pry' krásnou smrt, říkalo se po Kostelci. Večer si lehla a ráno se neprobudila, zemřela tiše a klidně ve spaní. O tom, že 19 já jsem jí nesla sobotní nákup a objevila ji mrtvou, už nikdo nemluví! Byla tak strašně žlutá a její ruka, které jsem se lehounce dotkla, studila jako kus ledu... Brr, byl to šok, po kterém jsem dobře tři měsíce odmítala navštěvovat máminy důchodce ze strachu, abych nenašla další mrtvolu! Každopádně noví nájemníci posledního domku v naší ulici se umřít nechystají, naopak to vypadá, že budou na náš vkus až moc živí a veselí, vypadají na partu bohémů. Od rána na jejich zahradě hrčí míchačka a magnet'ák řve jako na lesy, až si musíme s holkama, které se dostavily úderem druhé hodiny, zavřít okno, jelikož by nám náš muzikál hrozně rušili. "Kdyby aspoň měli hudební sluch," přeje si Eva Ká. "Ale to, co poslouchají, zní jak hudba z pekla." "Pokud je to vůbec hudba," zapochybuje Eva Pé. "Mně to přřřipadá jak přřřebásněný žalmy," soudí Zuzana. ,,Takhle si představuju kvMet duše vařící se v kotli na pekelným ohni," trvá na svém Eva Ká. "Jde mi z toho mráz po zádech," připustí Eva Pé. "Docela bych se bála zůstat na tvé místě sama doma, Mirko." "Nechte toho, sudičky," okřiknu je. "Naše hudla je mno~~x hem lepší. Takže si to sjedeme celý znovu." S holkama jsme totiž vymyslely báječnou věc! To, že za ~ naši devítku na akademii vystoupí soubor Amazonky, je !!,. všeobecně známé, stejně jako fakt, že Linda, oblíbenkyně třídní Sádlové, připravuje s Andreou a Sylvou nějaký trapný 'i kvíz. Ovšem naše ambice sahají mnohem dál! Sádlice padne do mdlob, až zjistí, že máme další číslo, které jsme s nikým předem nekonzultovaly a nevyžádaly si svolení!!! Stejně by nám ho bez pardonů zatrhla. Před diváky se bude muset ~:" b' tvářit, že i naše Polednice do programu patří. Sáhly jsme totiž po klasice, ovšem tak hluboko, abychom chronicky známou baladu odrecitovaly, jsme neklesly. Napadlo nás ji rc'' zdramatizovat, a co víc, zhudebnit! Když může být muzikál

y Drákula, proč by nemohla být Polednice, ne? Největší práci ,;' nedalo samo zhudebnění textu, kdy jsme příslušnou hudbu přejaly z bráchových elektronických varhan, respektive čtyři různé typy melodií, každá postava zpívá ve své hudební 20 rovině, nýbrž rozdělení rolí. Eva Ká samozřejmě vyváděla jako vždycky, zásadně odmítla hráť Polednici, neomaleně prohlásila, že tu musí představovat ta nejškaredější z nás, tedy Zuzana, a chudák Zuzka zrudla a nevzmohla se na slovo. "Nezdá se ti, že seš sprostá?" navezla se dosní Eva Pé. "Uvažuj, nemůže zpívat Matku," dala se slyšet a krásně z nařčení vybruslila, "protože jak by to vypadalo, kdyby zpívala - krrristepane, odpus~ hřřříchy hřřříšnici..." Což jsme uznaly. Postava Polednice zůstala Zuzaně, anžto v celém kusu vysloví jednu větu, ve které žádné R či Ř není, dej sem dítě zvládne i při svém handicapu. Eva Pé si bez protestů vybrala roli Otce, jelikož tomu pan Erben nedopřál otevřít ústa a ona postrádá hudební sluch. Takže náš muzikál je víc než humánní - mohou v něm hrát i osoby, které zpívat neumí. Eva Ká nakonec zabrala úlohu Matky, to aby tam byla vidět, a mně zbyla role Vypravěče, který se sice nemorduje s kostýmem, zato má nejvíc zpívaného textu. Sjedeme si celé číslo třikrát, načež usoudíme, že jsme jedničky, a jdeme na zahradu otestovat zralost třešní. Ačkoli se Kostelec honosí prizviskem město, byl svou rozlohou a počtem obyvatel připomíná spiš větší vesnici, jedině my z naší čtyřky máme zahradu, tudíž je přirozené, že se scházíme častěji u nás než u Evy Pé v bytě nad obchodem, kde bychom se handrkovaly s její mladší sestrou, ani nechodíme ke Kociánům, jež vlastní hotel Kaskáda na náměstí, jediný v městečku, a rovněž v něm bydlí, a už vůbec se nedá počítat s garsonkou Zuzky a její rozvedené maminky v jednom z pěti paneláčků na miniaturním kosteleckém sídlišti. Poslední dobou však podezírám drahé kamarádky, že ke mně chodí i z jiného důvodu, ktery'm, světe, div se, jsou moji praštění bratři. Stejně jako dnes: Evu Ká mnohem víc než třešně zajímá potroublé laškování s Danem, co pomáhá tátovi s opravou králi'kárny, kterou nám ti prevíti rozkousali, a Zuzka zbožně upírá svůj krátkozraký pohled na Rendu umazaného od oleje a benzínu, jak se spolu s kámošem Mikim snaží dát do kupy ten svůj vehikl, a my pro ně neexistujeme. Eva Ká exceluje, 21 chová se jak ujetá puberfačka, občas si s Evou Pé vyměním pobavený a dílem pohoršený pohled, a když si najednoi vzpomene, že měla být ve čtyři doma, vyloženě se mí uleví jelikož jsem se za ni před tátou docela styděla. "Tak pa, cukrouši," loučí se Eva Ká s Danem. "Ahoj holky. Přijdte zítra na náměstí, něco suprovýho podniknem.' S úlevou jí pozdrav opětujeme, stejně jako Zuzaně, kter

svou nejlepší kamarádku věrně doprovází. "Vtipná až to bolí," poznamená Eva Pé. "Trapka." "Nechápu to. Jinak je celkem prima, ale jak se někd~ poblíž objeví kluk... Mimochodem, co si myslíš o Adrianě?` "Pérovce?" informuje se. "Kráva." "Moje řeč," přikývnu souhlasně. "S tím předváděním přej klukama mi ji Eva Ká dost připomíná..." Svěřím se jí, ž. podle Dana i Rendy je Adriana největší kráska z Kostelce což nás inspiruje k sáhodlouhé debatě, kdy zhodnotím kluky jako plemeno, když letí na takové typy holek, míst aby poznali pravou kvalitu... tedy nás. Haha. Slunce během našeho povídání doputuje takřka na kone~ každodenní štrapace a jakmile se schová za hradbu lesa n; západě, vypuknou komáři orgie, neklamné znamení léta. Ne stačíme se ohánět, přesto se nám ještě nechce domů: V ja kémsi moudrém časopise jsem vyčetla, že jsem večerní typ miluji západy slunce a prichod noci, v téhle době ožíván a jsem nejaktivnější. Což si ovšem bohužel rodiče vysvětli nedali, mamka prohlásila, že na courání po nocích mán času dost a na nějaké biorytmy ji prý nenachytám. "Kdo ví, jaká je voda," napadne Evu. "Třeba by už byli i na koupání, co ň'káš? Je teplo pěkných pár dní." "Bohdan předevčírem machroval, že se koupa v Foustevně." "Bohdan je máčo," mávne rukou. "Vloni tam skočil prvn jarní den, aby vyhrál sázku..." Obě se pobaveně rozřehtáme. Je to prima - ukončit de vítku, mít přijetí na další školu v kapse, prázdniny přej sebou, touhy a sny jakbysmet... "Pojedeš někam o prázdninách?" zeptá se mne. 22 Zavrtím hlavou. "Nemám kam. S nápadem jít na čundr se mnou naši vyběhli, sotva jsem se zmínila. Navíc táta, jak je celý týdny pryč, se hrozně těší, že bude moct bejt doma. Na mašli, fakt. Hodlá vybílit celej barák!" "Zábava jak stehno," uzná soucitně, načež mávne rukou. "Mně závidět nemusíš. Já se dostanu tak akorát na dva týdny k babičce a navíc až v srpnu se ségrou na krku." "Přesto... změy'š prostředí, chápeš, získáš možnosti něco pořádnýho prožít, seznámit se se zajímavými lidmi = ` "V Okříškách, jo?" zapochybuje nevěřícně. "To je stejná díra jak Kostelec, brouku. Nejlíp se má Eva Ká, jedou k moři. Tradičně. A Zuzana s mámou na nějakou dovolenou od pošty, mají prý poukazy někam na Šumavu." Hluboce vzdychnu. Všechny tři vypadnou na pár dní ven... "Ber to z té lepší stránky," těší mě Eva Pé optimisticky. "V podstatě celý prázdniny se budeme chodit koupat a do kina a jestli se mi podaří přesvědčit mámu, že nejsem dítě, který se musí držet jejích sukní, vyrazíme i na diskotéky...

V Hroznějovicích prý bejvají o prázdninách perfektní." Smířlivě kývnu. Ono to nebude zdaleka tak strašné, jak se obávám. O hroznějovických diskách toho vím ód brášků dvakrát tolik co Eva Pé a celkem se na ně těším, protože kdo ví, třeba tam budou kluci, kteří by se aspoň maličko podobali Leonardovi... Naděje umírá poslední, ne? "Přinejhorším nás vezme tancovat Bohdan," uvědomím si. "Třeba by se vysvlekl do půl těla, aby ty jeho kudrny vynikly, a předváděl by tam stejný křeče jak ve škole..." Obě máme další důvod propadnout divokému veselí. Teprve když na zahradu padne soumrak, Eva Pé se má k odchodu. Jdu ji doprovodit, sama by se přes park neodvážila a po cestě by si zbytecně zašla. V přelézání zídky jsme školené, jakmile však doskočíme do měkké půdy na díuhé straně, Eva se začne bázlivě rozhlížet a šlape mi na paty. Mně naopak dělá ticho a klid dobře, znám zámeckou oboru jako své boty, baví mě courat se po pěšinkách, když stíny 23 kolem oživují a v korunách stromů se ozve tu a tam výkřik nočního dravce. "Je tu děsný pusto," šeptne mi do ucha. "Co bys čekala?" uchichtnu se. "Hospodu na každým rohu?" "Já bych se tu bála i ve dne, natož v noci..." "Já se bojím taky," ujistím ji. Kamarádka celá ztuhne. "Ty se bojíš?!" "Jasně. Kastelána, haha." "Ty seš!" uleví si. `, "Čeho jsi myslela?" bavím se. "Strašidel? Uááá..." "lech toho!" krotí mne. "°""Smrčina bohužel žádnou Bílou paní ani jinou zajímavou postavičku nemá. Jedinej běs je tu kastelán, věř mi. Lovecký zámečky jsou bez pořádný historie. Smůla, no. Ale řekni, nebylo by prima podívat se do doby, kdy se kolem zámku proháněli rytiri na koních?" Snění jde Evě Pé dobře, dokonce zapomene i na strach. x; "Mysliš takhle jít a najednou by za tebou zapraskala větvička, ty se otočíš a na pěšině stojí krásnej rytíř ve vysokých ~r škorních a pláštěnce, s dlouhými vlasy a mečem...`-`r `~ . "Uklonil by se před tebou a řekl: krásná paní, v lese je nebezpečno, smím vás vyprovodit?" přidám se. "A ty bys řekla ano, pane, a pak bys zakopla o kořen, on by tě zachytil a jak by se k tobě skláněl, poli'bil by tě..." "Hlava by še ti zatočila a cítila bys, že tě potkala pravá ~l' láska," doplním a obě se rozřehtáme. "Backa, už jsme skoro u zámku. Není moc pravděpodobný, že by se kastelán motal v tuhle dobu venku, ale opatrnosti nebývá nazbyt..."

Poslušně čeká, až okouknu situaci. Mávnutím jí naznačím čistý vzduch a naše kroky záhy zakřupou po bělounkém štěrku na upraveném prostranství před zámkem, abychom v pohodě došly k bráně a protáhly se otvory v mřížoví tepané brány. "Ale bylo by to pěkný, uznej," připomene mi. "Tak čau!" Bylo. Jenže... doba na sklonku století romantice nepřeje. 24 Bloumáme po náměstí, lížeme zmrzlinu a upřímně řečeno, nudíme se. Eva Ká si to ovšem nepřizná, protože to byl její nápad, a Zuzana udělá vždycky všechno, co si Eva vymyslí. "Dost mrtvo, co?" podotkne Eva Ká. "Mohly jsme jít k Poustevně," připomenu program, který se mi nepodařilo prosadit. "Třeba bychom tam potkaly kluky ze tridy, nebo prostě někoho..." "Neboj, Bohdana uvidíš zejtra," setře mě Eva Ká. "Když myslíš, že je záživnější očumovat turisty před zámkem a na náměstí, prosím," ušklíbnu se. Eva Ká trhne hlavou a před výkladem obuvi se začne rozplývat nad červenými lakýrkami na šíleně vysokém podpatku klafáči připomínajícím chůdy. Pak si v odrazu skla začne prohlížet svou siluetu. "Nezdá se vám, holky, že jsem přibrala?" hrozí se a říká to určitě schválně, abychom ji ujišfovaly, že vypadá super. Někdy mi jde drahá kamarádka pořádně na nervy! Třeba když vytasí z kapsičky šortek skládací hřebínek a začne pečlivě pročesávat dlouhé husté kadeře, jelikož se blížíme k domu pod horní bránou, kde bydlí její platonická láska. "Marná snaha," zchladím si na ní žáhu. "Pochybuju, že ten tvůj inteligent tráví nedělní odpoledne civěním z okna." "Jeden nikdy neví," oponuje nevzrušeně, ještě si přelízne rty leskem a sebevědomě vykročí k bráně. Jaromír Coufalík. se samosebou z okna nedívá, musel by bejt padle] na hlavu, aby nastavoval svoje geniální a vysoké čelo odpolednímu žáru, dlažba i domy jsou pěkně rozpálené, ovšem Evě Ká se nechce vzdát bez boje, hlasitě se chichotá a povykuje. Prostě trapárna! Silně pochybuji, že by si vysokoškolák všiml holky končící devátou třídu, ovšem Eva Ká věří v zázraky. "Slyšela jsem, že chodí s Adrrrianou," nadhodí Zuzana. "Chodil, pusinko. Asi po tejdnu se s ní rrrozešel," pošklebuje se jí Eva Ká uštěpačně. Okamžitě o Jaromírovi ztratím dobré mínění. Když mohl chodit s Adrianou, šance Evy Ká se tím mohutně zvyšují! 25 "Bože, to je nuda," vzdychne Eva Pé a navrhne: "Nezajdeme na kus řeči k Radce?" Což je v dané situaci nejlepší možný program. Obejdeme starší část městečka, abychom se dostaly na ma-

ličké sídliště, kde v třetím a současně nejvyšším patře ganeláčku bydlí i naše bývalá třídní, nejlepší učitelka na škole. Tentokrát jsme ušetřeny cesty do schodů, jelikož ji zastihneme drandit s kočárkem po chodníku sem a tam. "bobry' den, paní učitelko! Kájínku, kuk! Jé, ten vyrostl! Je vám čím dál víc podobnej..." "Ahoj, holky," vítá nás s upřímnou radostí nejen ona, ale i baculaté tříměsíční miminko s bezzubou pusinkou od ucha k uchu. "No, jen se na ně řehtej! Nechce spát, dareba. Už tu s nim takhle drncám půl hodiny a výsledek vidíte samy..." "To víte, paní učitelko, Kája je správnej kluk," plácá Eva Ká: "Žádná sukně mu neujde, vid', fešáku?" "Mohl by s tím ještě pár let počkat," směje se s námi Radka. "Tak co, dámy? Na lovu?" "V Kostelci se loví těžko, když jedinej správnej kluk je tady Kájínek," opáčím pobaveně. "A jak ve škole?" vyzvídá bývalá třídní. "Karel říkal, že pilně připravujete akademii. Přijdu se na vás podívat." Vyprávíme Radce o chystaném programu, ale ani jí neprozradíme vrcholné číslo, a řeč se pochopitelně stočí také na zítřejší školní výlet, na kterém nás bude doprovázet její muž spolu s tělocvikářkou Mišou, nejskvělejší učitelské obsazení, jakého se nám mohlo dostat. Tedy po Radce, vloni jsme obdobný výlet absolvovali právě s třídní a jejím chotěm a užili si spoustu náramné legrace. "Dávejte mi tam na něj pozor, holky," nabádá nás Radka pobaveně. "A~ se nám táta neutopí, vid; Kájo?" Svatosvatě sl'bíme, že jí ho odevzdáme bez újmy na zdraví, společně zavzpomínáme na loňské sněhy a jelikož Káju dosud nenapadlo zamhouřit očka, nezištně nabídneme své služby. Máme se goflakovat po městečku jen tak, anebo 2fi udělat dobry' skutek a vláčet s sebou kočárek? Beztak jí tu a tam chodíme vozit, což baví nejvíc Zuzanu. Radka je nám vděčná a naše bezcílné potulování ulicemi má aspoň jakýs takýs smysl. /2./ Láska na vodě Ke škole mi s batohem pomůže Renda, který si kvůli mně zajde cestou na autobusové nádraží. Nedělá to z bratrské lásky, kdepak, jednoduše mu to včera táta před svým odjezdem dal rozkazem a on se neodváží neuposlechnout. "Půjdeš ke dnu jak tvůj oblóený Titanic," odevzdal mi zavazadlo s pomstychtivým pošklebkem. "Vléct tolik krámů na vodu je..." Významně si poklepe na čelo. "Ty tomu tak rozumíš," usměji se na něho soucitně. "Na rozdfl od tebe jsem sjel celou Lužnici v plavkách a v maskáčích."

"Však ři'kám. Ničemu nerozumíš! Ostatně, ani to po tobě nikdo nechce. Jseš jen pouhej kluk, to tě omlouvá." "Aha," zazubí se pobaveně. "No, když táhneš na vodu večerní šaty, tvoje věc, dámo s velkým D. Měj se, ségra. Mimochodem, chceš na parte verši'k, nebo kytičku?" "Pochopitelně verši'k. Nezkrácenou verzi Svatební košile." "Jak stylové!" ušklóne se pobaveně. "Fajn, vyřídím." K povykující tlupě spolužáků přisupí objednaný zájezdový autobus s přívlečným vozíkem plným lodiček. "Čau," rozloučím se s bráškou, jelikož u dveří autobusu se strhne pořádná mela, jak se každý snaží dostat dovnitř co nejdříve a urvat nejlepší místa vzadu. "A díky za pomoc." "Sbohem," zadeklamuje pateticky. Dovleču se s batohem k tlačenici, kde mi v zápalu boje nikdo na pozdrav neodpoví, a protože zaregistruji Evu Pé 27 v útrobách karosy, velkomyslně odmítnu Bohdanovu nabídku, že mě pustí před sebe. Stejně má minimum životního prostoru, ačkoli jednou nohou stojí na prvním schůdku, obličejem nedobrovolně leští špinavé okno pneumatických dveří a druhou půlku těla mu dav strhává dozadu. S klidem anglického lorda počkám, až zmatek pomine, a vnesu se do nitra autobusu jako poslední, abych svým batohem ucpala cestičku a kecla si vedle Evy Pé na druhé sedadlo odzadu, hned za Evou Ká a Zuzkou. "Není nad to pňjít k hotovýmu," rýpne si Eva Ká. "Jo, dámy, kdo umí, umí," zazubím se a s pocitem, že tenhle výlet bude špice, cítím to ve vzduchu, zahlaholím zvučné ZDE při Míšině prezentaci. Na zdolání horního toku Divoké, tedy od vodácké základny v Bystřici, kde nás vysype autobus, ke zdymadlu v Blížkovicích, máme dva dny, potom nás vystřídá devátá B, která dorazí zbytek, a to od Blížkovic po Dolní Kostelec. "Ne že by nás tlačil čas," svěřuje se nám Atom, jinak vedoucí vodáckého oddílu při ZŠ, tedy zkušený voďák á tudíž Radčiny obavy z jeho utopení jsou dost liché. "Přesto jistý itinerář dodržovat musíme. Například doplavit se do večera k tábořišti Racek a za zítřek urazit štreku do Blížkovic." Z klukovského chumlu se ozve pohrdavé odfukování. "Vodáci to zmáknou levou zadní, jenže nezapomínejte, pánové, že s sebou vláčíme brzdy," krotí nevoli spolužáků pro nás nepříliš galantně. "Co nadělat." "Utopit!". napadne řešení Ondru a ostatní z toho mají druhé Vánoce. Prostě malí haranti, fakt. ;,No..." Chvíli se zdá, že Atom nad lákavou variantou vážně přemýšlí, ovšem pak se rozhodne dát nám šanci.

"Přece jen by jich byla škoda. Já vím, ve fyzice se plácají, manku nezvládají, v tělocviku se ulejvají, fotbal je nebaví, ale věřte, kluci, přijde doba, kdy jim všechny tyhle dneska 28 neodpustitelné prohřešky prominete. Jsou určitý činnosti, ke ktery'm je ženská potřebná." "Teda," rozhorlí se Eva Ká, tím spíš, že se kluci nahlas utvrzují mezi sebou, že jim tedy holky chybět nebudou, "dámy, slyšíte to?! Taková urážka jde smýt jen krví!" Nedáme se pobízet dvakrát, jako fúrie se na ubohého fyzikáře vrhneme a než se naděje, stane se prvním, kdo otestuje, byf nedobrovolně a v šusťácích a tričku, teplotu vody v Divoké. Tělocvikářka Míša nám dokonce pomáhá! Atom nebere koupel za nic tragického, vytřepe si vodu z uší a s nevinným výrazem dokončí svůj proslov: "Každopádně musíme ve středu v jedenáct nula nula podupávat na vlakovém nádraží v Blížkovicích. Jasný?" Za veselého pokřikování a zmatků nás rozdělí do lodí, navíc pěkně nespravedlivě, protože členům vodáckého oddílu a klukům vůbec přidělí kánoe, zatímco děvčatům pramičky. "Proč my nemáme kánojky?" podivuje se Sylva nespokojeně. "Jsou moc vratký," vysvětlí aktivní Bohdan. "Šly byste ke dnu jak zednický třísky," přidá se Martin. "To je podceňování!" rozčilujeme se sborem. "To je opatrnost," opraví nás Atom. "Kdo by vás lovil?" "Přece vy," pokrčí rameny Andrea. "Už jste mokrej..." Její poznámka si vykoleduje aplaus smíchu, přičemž Atom se směje s námi. Najednou zalituji, proč jsme s holkama nechodily do jejich oddílu, mohly jsme si krásně užít! "Na vodě platí dvě pravidla," rozumuje dál. "Za á, všechno, co se neudrží nad hladinou, musí být přivázané..." "Součková, slyšíš?" křikne na mě Libor. "Vzala sis dostatečně dlouhý lano?" Kluci se pochopitelně lámou smíchy a holky se k nim přidávají, protože nadhazuje trapas z kurzu plavání, kde jsme první den vyfasovali polystyrenové desky, co nás měly nadnášet, nahnali nás~do bazénu a jelikož mi deska hned při hupsnutí do vody vyklouzla zpod beder, okamžitě jsem po29 lykala andělíčky a za to, že jsem dnes mezi živými, vděčír, tamnímu plavčíkovi. "Jenže to se stalo ve třetí tridě!" bráním se vehementně "Právě," poznamená lišácky. "Však se ptám, jestli si vzala dostatečně dlouhý. Tenkrát by ti stačilo kratší..." I blbec má svou pravdu, kterou mu nemá cenu vyvracet Beztak by mě přes huronský řehot nikdo neslyšel. Fyziká se zákeřně směje spolu s ostatními, a tak si na druhé pravidly

musíme chvMi počkat. "Za bé, stát se může cokoli. Změna počasí, strom padl do vody, nebezpečné větve křoví podél břehu, kameny, čně jící kořeny, prudký proud, vír, čochtan... Ten, kdo mě po slechl a vzal si s sebou barel, si do něj nacpe to, co v žádnén případě nechce mít mokré. Vždycky je nutné mít po ruc~ rezervní oblečení. Stany a spacáky jste si, doufám, podl~ rozkazu zabalili do igelitových pytlů a pořádně zajistili izo lepou, aby se k nim nedostala voda..." Těch rad je hrozně moc, posloucháme je s čím dál menš pozorností, zdá se nám, že zbytečně straší a dramatizuje Na sednutí do lodičky, čeřeni hladiny vody vesly a roman tické projížd'ce po navzdory svému jménu líné říčce nemůž~ nic být! "Já tedy nevím," pokrčím rameny, "ale mně to případ jak instrukce před výletem ponorkou, do který zatéká." "To si povíme, Miroslavo," zazubí se na mě. "Aby po sádka vaší lodě nebyla první pod vodou!" A pak už konečně vyrážíme. S vervou, jak jinak! Vpřede vodáci na kánojkách, vzadu těžkopádnější plavidla. Pravda pramíčka má čáru ponoru nebezpečně blízko vody, v lod není díky báglům k hnutí a Zuzka mě rozčiluje častým vy písknutím, kterým reaguje na sebemenší zakolísání lodě, alp ' díky tomu, že lod vede Eva Pé, která se za vesla posadil. ~' první, jsme na tom proti ostatním holkám nejlépe. Mohu s 1ebedit na zádi a pobaveně pozorovat posádku druhé pra míčky, kde jsou levé všechny čtyři a jediné, co dovedou je hlasitě ječet. Linda s Jitkou se plaví na kánoi spolu s Míšoi a díky tělocvikářce jim to jde jakž takž. 30 Na prvního čochtana nemusíme čekat dlouho, stačí vyvrácený strom, jehož část spadla do vody a tvoří jakýsi miniaturní most, pod kterým se musí podjet, anebo je nutné přetáhnout lod'po suchu, což je pracné a nedůstojné. Mašině kánoi se to podaří bez problémů, jelikož není tak neohrabaná jako širší pramička, ovšem když ke stromu dorazíme my, kánoe s Martinem, Ondrou a Bohdanem se teprve kymácí v peřejích. Díky zúženému průtoku vody je v těchto místech proud mnohem prudší a rychlejší. Zabrzdit, existuje-li vůbec takový pojem ve vodáckém slovníku, se nám pochopitelně nepodaří, drcneme do klukovské kánoe čelem jako rozzuřený beran, a tahle rána se pro spolužáky stane osudnou. Než se nadějeme, jejich kánojka zvesela povyskočí, nečekaně se nakloní a šup, je břichem vzhůru! Dlcy tomu, že se řehtáme jako o život, podplujeme pod stromem bez jediného zaškobrtnutí, víceméně nikým nekočírovanou lodku odnese proud. Jelikož Bohdan a jeho věrní byli považováni za favority, tím srdečněji nás jejich selhání rozveselí. Pánové, sotva se vyhrabou z vody, otočí lodicu a pochytají po vodě plovoucí bágly, z toho dělají kovbojku. Jindy vcelku

tichý Martin má málem infarkt. "Můžete si za to sami," obviní ho Eva Ká nesmlouvavě. "Byli jste moc pomalí, neměli jste tam zaclánět." "Jak jsme mohli projet rychleji, když před námi byli -" "Správnej vodák má předvídat každou situaci, vidte, pane učiteli?" zaculím se 1'bezně na smějícího se fyzikáře. "Vaši blbost by nepředvídal ani Nostradamus!" zuří Martin. "A krom toho," napomene ho Eva Pé a ukáže rukou těsně před sebe, "prskáš až sem." Atomoví se podari kluky zklidnit a všem nám dá první pauzu, jelikož musíme počkat, až se spolužáci převlečou. Podruhé se staví kvůli Zuzaně, co nám vypadne z lodi, jelikož za vesla se posadí Eva Ká a začne horor. "Ta kreténská lod' pořád zatáčí doprava!" huláká jako na lesy, jelikož rovně se nám podaří uplout tak tři metry a pak už čumákem pramice trkáme do břehů, zůstáváme viset na 31 mělčině, motáme se v rákosí a při jedné takové akci, kdy prosvištíme houštinou vrbového proutí, Zuzana zapomenE sklonit hlavu, místo toho se chytí větviček a jednoduše vy stoupí takřka uprostřed řeky. Sice okamžitě spustí siréni a byf se Eva Ká opravdu snaží zacouvat pramicí zpátky poc nahnutou vrbu, větve rupnou a Zuzka skončí v chladné vodě Jako třetí v pořadí se vykoupe Renata. Díky vlastní ne pozornosti! Po skromném obědě, co si připravíme na jednou z vodáckých tábořišf, při nastupování do své pramici stoupne vedle. I to se stane! Pak se dostanu k veslům já a musím dát Evě Ká za pravdu lodica stále táhne k pravému břehu a dokonce má tendenc otáčet se kolem vlastní osy! Atom i Miša tvrdí, že chyba jc ve mně, prý nezabírám stejnoměrně, ale člověk nikdy neví Nálada je super a humor nám nevezme ani bouřka, ktera nás přepadne necelé dva kilometry od tábořiště Racek. As poň nám holky nemusí závidět, dřív než vybalíme pláštěnky zašité na dně batohů, promokneme na kost a jsme na tou stejně jako po říční lázni. Do tábořiště dorazíme v dost zbědovaném stavu, mokř jako myši: Jelikož se ochladí, navlečeme na sebe véškert kusy šatstva, co s sebou máme, a stany stavíme na podmá čené louce, kde každý krok čvachtá a tvoří se louže. Rozdělat oheň mokrým dřívím je práce pro vraha, hutn; kouř se nese nízko nad tábořištěm a krom toho, že štípe dc očí, jiný efekt nepřinese. Kdyby mě tat'ka nevybavil kahán kem na tuhý h'h, musely bychom s Evou Pé večeřet sucho rohh'ky, poněvadž bychom gulášovou polévku neuvařily Takhle si za deset minut pomlaskáváme na teplé baště oko řeněné jehličím, které se tam bůhvíjak dostalo, a ochucenč nakrájeným párkem, a mnozí nám závidí, byf jim maminky s sebou nabalily rizky.

"Co je?" zareaguji na Bohdanovo mlsné obšlapování "Nemusíš se namáhat, nezbylo ani ň." "Nechceš píchnout s mytím nádobí?" překvapí mě. Holky, ty kachny, hned mají důvod se mi posmívat! "S jakým? Myslíš jeden kotli'k a dvě lžíce?" podivím se 32 "Třeba," pokrčí rameny. "Dovedl bych tě k umývárce..." Eva Ká se smíchy plácá do kolen: "Bohdane, z tebe bude skvěle] manžel! Mirko, toho ber!" "K umývárně trefím," odmítnu Bohdanovu snahu nakvašeně. Jeho pozornost je mi nepříjemná, holky budou mít nač narážet ještě za měsíc! "A pak, my to mejt nebudeme." "A jak v tom chcete ráno vařit čaj?" zeptá se nechápavě a ukáže bradou na kotli3c zapatlaný přisychajícími zbytky. "Necháme ho opršet," pokrčím rameny, což holky ocení a Bohdana tím konečně otrávím. Nakonec se klukům přece jen podaří rozdělat a udržovat společný oheň, však mají Atomovu zálesáckou školu, jak nám milý fyzikář několikrát připomene. Sesedneme se kolem navzdory drobnému poprcháváni, Atom vytáhne oťřískanou španělku, uhodí do strun, zanotuje notoricky známé trampské písničky, my se k němu přidáme a zpěv prokládáme vzpomínkami na to nejveselejší, co se komu přes den přihodilo. Kdyby nás v půl jedenácté nekompromisně nezahnali do stanů, asi bychom tam vydrželi sedět až do rána. "Pane učiteli, nesliboval jste nám, náhodou, krásný počasí?" vzpomene si Sylva na Atomovo frajeření před výletem. "A kdo tvrdí, že nebude?" opáčí fyzikář nevzrušeně; protírajíc si ospalé oči. "Mám ho nahoře objednaný." "No jo, ale na kdy?" pochybuje Andrea. "Jen co spadne mlha, dámy, ještě se budete potit!" tvrdí a přestože mu nevěříme, s postupem času mu musíme dát za pravdu. Ráno sice už nepršelo, aIe přes mléčně hustou mlhu jsme málem neviděli jeden druhého. Plavit se po vodě za takových podmínek je svým způsobem nádherný zážitek, jsme od sebe jakoby izolovaní, každá lodička žije vlastním životem, veslujeme zvolna, abychom se vyhnuli nástrahám řeky, která se pomalu rozšiřuje a zrychluje, čím víc se blížíme Blížkovickému zdymadlu, tím víc si zasluhuje jméno Divoká. Kolem deváté se začnou vynořovat obrysy stromů a siluety spolužáků a v půl desáté k nám pronikne první 33 sluneční paprsek. Pak už to jde svižně, odhazujeme jednot livé vrstvy oblečení a oběd si mnozí chystají v tričkách č dokonce pouze v plavkách! Po chladné noci, kdy mě zábl: nohy i ve spacáku, úplná paráda. "Co jsem ň'kal?" naparuje se Atom. "Měl jsem pravdu?' "Učitel musí mít vždycky pravdu," rýpnu si. "Správně, Miroslavo," zazubí se na mě pobaveně

"A krom pravdy mám taky dvě volná místa v expedici Lužni ce, takže kdyby někomu z vás chyběl program na druhý týden v srpnu a projevil zájem - i z děvčat, můžeme si plácnout.` Dech se ve mně zatají. Strávit týden na Lužnici v part. spolužáků a skvělého učitele, páááni... Holky tím však tolil nadšeny nejsou, respektive oběma Evám se nehodí termín jedině Zuzana se bude v tu dobu nudit doma a pry' si t~ musí nechat projít hlavou, pro vodáctví se zdá dost levá. Ostatně, není sama. Eva Ká nám svou šikovnost dokáži vzápětí, totiž když požádá Sylvu o Bravo, které se v jejicl pramičce neužitečně povaluje, předvede nám artistické čísle Nakloní se odvážně k sousedům, pro jistotu se rukama za chytí okraje jejich lodě a než se stáhne zpět, mezera mez oběma pramicemi se povážlivě zvětší a ona najednou ne může zpátky. "Blíž! Blíž k sobě!" vykvikne vyděšeně, ovšem to už j. dost pozdě, naše lod' se dostane do proudu, nabereme větš rychlost než sousedi, pramičky se od sebe vzdálí ještě víc Eva Ká mezi nimi visí jako napnuté prádlo a S mohutným žbluňknutím skončí v dravém proudu, při čemž naši lod' nebezpečně rozhoupe, což se nám s děsu plnými výkřiky podaří vyrovnat. Hůř jsou na tom holky, n. boku jejichž pramičky Eva Ká stále lpí - naberou si a jdou ke dnu! Následující pauza je nevyhnutelná. Protože se nás ostat ních čochtan netýká, tím upřímněji se bavíme. Zvláště kluc jsou nadšeni a pohotový Bohdan si libuje, že za fotku, n níž se mu povedlo zvěčnit Evu Ká napnutou mezi dvěm plavidly, ho v soutěži amatérská fotografie první cena ne mine! Pomáháme pochytat plovoucí barely, pochopiteln 34 nepřivázané, a řehtáme se vymáchaným ubožačkám. `Eva Ká vypadá impozantně! Vlasy jí visí do očí v podobě dlouhých mokrých provázků, za uchem se jí zachytil kus rákosí, nalíčené oči tají náporem vody a čerň řasenky si rozšmudlává po celém obličeji. Bílé tričko jí těsně pňlne k tělu a odhalí tak nemalé půvaby, čehož si vnímaví spolužáci nemohou nevšimnout, a okamžitě vymyslí další pitomost: volbu Miss mokré tričko. Jestliže jsme se my s Evou Pé, Zuzanou, Lindou a Monikou domnívaly, že nás se tahle akce netýká, pletly jsme se. Dost šeredně! Pánové totiž usoudí, že když volba Miss, tak s kompletní účastí, no a samozřejmě také za stejných podmínek pro všechny, tudíž nás pochytají a nahážou do vody! Ač se bráníme, ledovému šoku neujdeme. Byf spolužáky považujeme za kojence, sílu mají každopádně větší a jsou na nás v přesile. Atom, ten zrádce, přestože tu supluje pedagogický dozor a dospěláckou autoritu, se směje s nimi a nehne prstem, aby nás téhle potupy ušetřil! Na Míšu si pánové netroufnou, tudíž za Miss mokré tričko je nakonec vyhlášena Eva Ká.

"Proč jste nás teda namáčeli všechny?" zuří Linda. "Aby to bylo spravedlivý a vyhrála ta nejhezčí," vysvětlí diplomaticky Ondra. Jeho kámoš Libor si takové servítky před pusu nebere: "Abysme poznali, která máte největší kozy, ne?" "Nonono," krotí ho pobavený Atom. "Pozor, pánové, to už zavání sexuálním harašením," směje se Míša, načež vyrukuje s přednáškou z oblasti psychologie, kdy se snaží klukům namluvit, že by u děvčat měli hledat jiné přednosti než fyzické vnady, že jsou důležitější věci pod sluncem a že každý člověk je originál... Do vodáckého tábořiště Mokřejš dorazíme bez dalších komplikací v pět hodin odpoledne. Jsme na konečné, ted' už budeme až do zítřejšího rána jenom relaxovat a užívat. Počasí je k nám mnohem uznalejší než včera, dovolí nám výlet řádně si vychutnat. Mnozí odvážlivci, mezi které nepatřím, se pod blížkovickým zdymadlem koupou, jiní se 35 naopak suší v laskavých paprscích slunce, mnozí se snaží ukuchtit si v kotlíku nějakou dobrůtku k večeři a zbytek shání dřevo na večerní táborák, který hodláme držet do časných ranních hodin. Podvečer nápadně připomíná prázdniny, všichni máme skvělou náladu, a já si asi po sté umíním, že musím zpracovat Zuzanu; protože nechat si ujít sjíždění Lužnice by byl neodpustitelný hřích! "Kde je sekerka?" shání se Atom po majetku vodáckého oddlu, protože chce připravit slavnostní vatru. "Holky s ní zatloukaly kolíky," uvědomí si Jirka. "Kecáš," bráníme se. "Stačil vetkej šutr..." "Myslím včera. Linda s Monikou," ukáže dokonce prstem. "Máte ji?" zajímá se Atom. Linda přešlápne. "No, měly jsme ji, ale..." Fyzikář se chytí za hlavu. ;,Vy jste ji utopily?! Neri'kal jsem vám, že všechno musí být přivázané k lodi?" "Já ji zaplatím," navrhne Linda. "No prosím," dá se slyšet Martin. "A vy byste vzal na Lužnici holky, jo?" "Proč ne?" pokrčí rameny Atom. "Některý k tomu mají vlohy, lepší se... Fřemýšlely jste o tom, dámy? Miřoslávo?" Potěší mne, že se otočí zrovna na mě. Nejsem sice Miss mokré tričko, ani se nechystám na Miss model či podobné soutěže krásy, ale klidně bych mohla být dobrým vodákem! "Jestli nás vezmete, my bychom se Zuzanou jely," odvětím. "Fajn," usměje se na mě Atom. "Ve škole mi to ještě připomeňte, dám vám přihlášky. Bude nám potěšením, že jo, pánové? Jo, a s tou sekerou to berte jako odstrašující při'klad. Naštěstí ale máme v oddffe ještě jednu..."

Eva Ká mi fyzikářovo vyznamenání jen t neodpustí: "Miroslavo sem, Miroslavo tam... Nakonec buď š mít z fyziky jedničku, ne? Nějak ti nadržuje!" Trhnu rameny a raději jdu pomáhat klukům se sháněním dřeva, což je v blízkém lesíku dost ošidná záležitost, protože 36 díky vodáckému tábořišti je vyčištěný jak málokterý lesní porost, musíme chodit dost daleko. K ohni si obleču šusfákovou soupravu, nechci se stát snadnou kořistí komárům, krk a tváře si potřu tyčinkou odpuzující obtížný hmyz. Na Bohdana však nezabírá, ačkoli spolužáka mezi tuhle havěť počítám také. Přitočí se ke mně a trochu se začervená, když mi nabídne: "Nešla bys po večerce na chvíli ke zdymadlu?" "Proč bych tam měla..." Nedořeknu, protože se ze stanu vyhrabe Eva Ká a zamirí k nám. Riskovat hovor na důvěrné téma právě před ní se mi nechce, raději špitnu: "Možná." Po celou dobu táboráku pak cítím na své tváři jeho oči a nemohu se kvůli němu bavit naplno, jelikož si dělám výčitky, zda jsem ho příliš nenavnadila. Jedno je jisté: musím si s ním vážně promluvit. Zůstává záhadou, jakými slovy mu vysvětlit, že on, pihovatý zrzek, má do skvostného Leonarda nekonečně daleko?! Nechci ho poslat do háje, jak by to udělala Eva Ká a přede všemi dala k dobru jeho city, to je mi trapné, ovšem chodit s ním ze soucitu? Nikdy! Atom nás začne nahánět do stanů poprvé kolem jedenácté, ovšem to si nikdo z jeho řečí nic nedělá. Ve tři čtvrtě na dvanáct fyzikářovy výhrůžky přitvrdí: "Jestli okamžitě nezapadnete do kanafasu, tak si mě nepřejte! Nechtějte, abychom se na poslední chvíli rozešli ve zlém, bando!" Protože o něco takového opravdu nestojíme, nezbyde nám než mu udělat radost. Místo aby ten bloud ocenil náš charakter, obejde stan po stanu, spočítá posádku a k přání dobré noci připojí i dodatek: "Všechny chytráky, co si snad myslí, že mi tu budou praktikovat bengálskou noc nebo něco podobného, upozorňuju, že nikdo nevystrčí ze stanu ani nos! Ósobně si to zkontroluji, mládeži. Budu celou noc hlídat." Jeho nedůvěra se nás lehce dotkne, pravda, jsme sice mnohem víc rozjívení než ve školních lavicích, ale zase takoví blbci, abychom riskovali jeho sympatie, nejsme! Tedy, až na pár výjimek. Bohdan je tím.posledním, kvůli komu bych si to chtěla u Atoma rozlít, ovšem pochybuji, že se mi kdy naskytne vhodnější přležitost než dnes! Tou37 žebně si přeji, aby už holky přestaly klapat zobáky, a kdy konečně usnou, z posledních sil přemáhám únavu, oči m samy padají a kdybych nevylezla hned, v příští minutě byc se už promenádila v říši snů. Ten šílenec to s celonočním hlídkováním myslí vážně, uvědomím si při pohledu na Ato movu postavu schoulenou ve spacáku u řeřavějících uhl'k

skomírajíci'ho táboráčku. Náš stan má celkem bezpečno polohu, přes fyzikářovu ostražitost, je-li nějaká, pozoruji h· dobře pět minut a za celou dobu nepootočí hlavou, možn, dokonce chrápe, vyklouznu ze stanu, po čtyřech přeběhni k lesíku a teprve tam se vztyčím: Pohled zpátky - tichc mír, klid. Takže chrní. To je mi hlídač! Zdymadlo je od tábořiště vzdálené s bídou tři sta metrů hukot- vody slyším z dálky. V lese, byf se kradu po samém okraji, je tma jako v pytli. Vzduch těžkne tajemnými param a já si v duchu představuji, jak se zítra Bohdanovi vysměji pokud ho u zdymadla nezastihnu. Jeho stan sice stojí n. problematičtějším místě, takřka Atomoví před nosem, al~ to je Bohdanův problém, ne můj! Já slovo dodržela, pomys líni si spokojeně, zatímco - , "Mirko?" zašeptá za mými zády klukovský hlas. `Trhni sebou úlekem, přestože je mi jasné, kdo na mě volá. "Jak se ti povedlo zdrhnout?" zamlouvám rychle trapas "Máček," kasá se. "Old Shatterhand je můj strejda." "Hm, máš Bobry' příbuzenstvo." "Nestěžuju sí. Mojí tetě zase ň'kají = ` "Kvůli tomu jsi mě nepozval, ne?" přeruším ho rychle "To ne," přizná a odmlčí se. "Myslel jsem..." "Cos myslel?" pobídnu ho, protože se mi nechce pokouše Štěstěnu víc než je nutné. Kdyby to prasklo, brr... "Nešla bys... by sis na chvilku sednout k jezu?" "Nešla," odmítnu trochu moc pň'kře, což mu vezme vít z plachet na další drahocenné vteřiny. Mám ho po krk. "Po slyš, Bohdane, ty seš sice prima kluk, ale = ` Tentokrát jsem to já, kdo nedořekne. Nemůžu, protož~ Bohdan udělá něco, čím mě vyloženě konsternuje. Zmínki o prima klukovi si patrně mylně přivlastní za projev přím 38 a neohrabaně se po mně vrhne, aby mi málem vyrazil zuby, když se mě pokusí políbit! No tohle... ! ! ! Prudce se mu vytrhnu. "Neruplo ti v bedně?!" Bohdan se urazí. "Proč?" "Nejsem kost, abys mě tu olizoval," ohradím se. "Myslel jsem..." "Víš co? Podruhý radši nemysli," poradím mu ironicky. "Vyvádíš kvůli jedný puse, jak kdybych tě znásilnil!" "Ty, jo?" vyprsknu pobaveně. "Jo, já!" odsekne nakvašeně. "Jseš dost naivní, jestli sis myslel, že budu chtít." "Co ti na mně vadí?" doráží zmateně. "Moje pihy?" " "Ale ne... "Zrzavý vlasy, co?" "Taky ne..." "Tak co?" "Necháme toho," pokusím se o smír. "Vrátíme se.``

Chytí mě pevně za paži. Zabolí to. "Tak co?!" "Třeba tohle. Chování patnáctiletýho puberfáka!" "Jo aha," odfrkne si, nicméně mou ruku neuvolní. "Ty bys radši staršího frajera, co?" "Jseš blbej." "Nejlíp nad osmnáct a s autem, co?" posmívá se mi. "Jseš blbej. Sbohem." "Jde o to, jestli by o tebe takovej frajer vůbec zakopl!" Na jeho urážky nejsem zvědavá, rozběhnu se pryč 'a když mě volá, at' se vrátím, schválně změním směr. Určitě za mnou poběží, kretén! Zvolním teprve nad tábořištěm, které obloukem obejdu. Normální blbec, zuřím v duchu. A to jsem se s ním chtěla rozumně domluvit, pcha! Od stanů mě dělí pruh louky, potichoučku si nadejdu podél lesa, abych to mohla vzít k našemu plátěnému přístřešku co nejkratší trasou, a pro jistotu se přikrčím za hranici metrového dříví na samém okraji lesa. Vystrčím hlavu, zda je vzduch čistý. Moc toho nevidím, ohníček uprostřed táboňště vyhasl docela, všude tma a ticho a... Pravidelný šelest v trávě mě přinutí hlavu bleskurychle stáhnout. Nemusím 39 být neteří statečného Vinnetoua, abych poznala, že jd o kroky v trávě pokryté večerní rosou mincí rovnou ke mnĚ Přicházejí od našeho ležení, což činí situaci ještě tajemnějš Že bych nebyla jedinou dívkou, která dostala nabídku n rande?! Co nejvíc se přitisknu k hranici, až mě jednotliv kulatiny tlačí do zad, abych splynula s terénem, a děku v duchu mamce, že šusfákovka, kterou mi koupila, je mod ročerná. Kroky se zastaví nedaleko, podle žuchnutí usoudím, ž si dotyčná osoba sedla do mechu. Nedovedu odhadnout, kc lik metrů nás od sebe dělí, přesto po pár tíživých minutáclkdy se nic neděje, zmobilizuji veškerou odvahu a veleopatr ně položím dlaně před sebe do trávy, abych na všech čtyřec vyjukla za hranici dřeva. Viditelnost je dost špatná, ovšer štěstí, dá-li se v takové situaci vůbec mluvit o štěstí, rr přeje, protože můj společník čímsi zašustí a na okamži: jeho tvář osvětlí záblesk plamínku zapalovače, kterým připálí cigaretu. Odolám silnému nutkání vyjeknout děsem Atom!!! Panebože, co ten tady dělá?! Dost dobře mi nelez do hlavy důvod, proč si šel zakouřit za tábor, , když moll u ohniště?!? Fro mě jeho přítomnost znamená jediné: nehnout se an o píd; abych se neprozradila! Obyčejné kýchnutí by se rov nalo sebevraždě, přestože mě vyznamenává svou přízní čas těji než některé spolužáky a spolužačky, pochybuji, že b~ měl pro můj noční výlet pochopení! Jak dlouho tu hodl meditovat? A co bude až dokouří? Vrátí se do tábora stejno cestou, anebo obejde hranici a zakopne o mě?! Pak zaslechnu další kroky. Tentokrát přicházejí od lesa

tím víc mě zajímají. Atoma patrně také, protože uhasí ci Baretu. Kroky jsou lehké, jakoby dívčí. Přikrčím se ještě ví. - projdou kolem mne! Všechno sázím na jedinou kartu: n stín, který vrhá do i tak černého lesa hranice dříví. Pokor tahle logika selže, potom... Kroky jsou blíž, ještě blíž, rychL schovám obličej mezi kolena, aby mě neprozradila bílá plet ted', ted' mě neznámý příchozí míjí, ještě krok, dva, tři... ufi maličko si vydechnu, nevšiml si mě, už je za hranicí. O mů 40 nos zavadí vůně parfému. Tajemný vycházkář je tedy docela určitě žena, navíc tahle vůně mi připadá známá, je těžká, sladká, omamná, přesně takhle se vonívá Míša! Páni, to je horor, pomyslím si v duchu. Kolem Mokřejše se táhnou hluboké Lesy, ovšem já musím narazit rovnou na oba učitelské dozory! Našpicuji uši v očekávání pobavených výkřiků překvapení z náhodného setkání. "Je děsná tma," řekne Miša šeptem, že jí téměř nerozumím. "Málem jsem si vypíchla oko a nohy mám plný " trnů. . . "Měl jsem tí říct, že za umývárnou je spousta ostružin," zalituje Atom a je mi rázem jasné, že tohle setkání má do náhodného nekonečně daleko! "Možná jsi to nemusela obcházet oklikou, všichni spí jak dřeva. Nahnal jsem jim strach." "Copak vetkej Kája," směje se Míša. "Idol školy: Holky z devítky tě baští, mš o tom?" "A co slečna učitelka? 'Ta taky?" vyzvídá pobaveně. "Ta má strach. Kdyby se to dozvěděla tvoje žena... Karle... počkej, neblázni... Co kdyby nás někdo hledal?" "Utahali jsme je, chrápou," přesvědčuje ji Atom konejšivým tónem. "A moje žena je dvacet kilometrů daleko. Nic se nemůže stát... Kdepak se rozepíná tohle prádýlko?" K mým uším dolehnou podezřelé zvuky, ti dva se nepochybně li"bají, Míša mu záhy prozradí princip svých krajek, či do čeho se obléká, a já třeštím oči do tmy, neschopna pohybu, otřesená do základů, zmatená do posledního nervového zakončení a znechucená až na zvracení. Je mi z nich zle. Tak špatně, že ani nevnímám nohy, co mi v nepohodlném posedu začínají dřevěnět. Nechápu to. Fyzikáře jsem vždycky považovala za nejlepšího chlapa na světě, jeho a Radčino manželství se zdálo dokonale šťastné... A zatím?! On jí tu klidně zahýbá, miluje se s tou káčou, kterou najednou nemohu ani cítit, zatímco má doma ženu a syna... To, co jsem nucena vyslechnout, mě vůbec nevzrušuje. Naopak. Obrací se mi kufr z toho všeho mlaskání, čvachtání, hekání, funění a sténání! Jestli někoho nenávidím, pak je to Atom 41 a Míša. Nezradili jen Radku, nýbrž i mně. Moje představ a ideály!

Ačkoli Atom bezprostředně po milování Mnu ujiš~uj~ že to bylo nejlepší, co kdy prožil, a Míša na oplátku tvrd že se nepostaví na nohy, jsem to já, kdo do stanu dolez málem po čtyřech, když se ti dva rozejdou a každý zamí k táboru jinou oklikou. Nohy mi za tu dobu takřka odumřel a to vůbec nemluvím o psychickém rozpoložení, v jakés se nacházím! Jsem protivná jak nikdy v životě. Na každého se utrhuj Ondru pošlu do háje a Libora ještě někam dál, žvýkám stan chleba a na švitoření holek maximálně cosi zavrčím. Původy mých depresí se tváří, jako by se v noci nic nestalo! Přestož se zařeknu, že s těmi dvěma zrádci jsem nadobro skončil neustále se přistihuji, jak si je nenávistně měřím a hlídát každý jejich pohyb. A vida, různá gesta a narážky, co n včera připadaly normální, najednou dostávají jinou podob Všimnu si okamžiku, kdy se Atom při balení stanu jakob při práci dotkne Míšiny ruky a ona k němu zvedne zam lované oči, vymění si spiklenecký úsměv a pak se rychl rozhlédnou, zda si jich nikdo nevšiml! Zkazili mi celý výlet. Dokonale. Odporní pokrytci! Mršu bych možná dokázala pochopi ačkoli ne omluvit. Je svobodná, Kostelec je jejím prvnír místem, bydlí na ubytovně, s nikým nechodí a určitě s hrozně nudí, věřím, že se v mužném Atomoví, jedinér mladém kantorovi na škole vzhlédla, ale jeho, toho suk ničkáře nikdy nepochopím ani neomluvím. Vždyť Radka j o tolik hezčí než slečna tělocvikářka! Vzpomenu si, ja nás nabádala, abychom jí na manžílka daly pozor, nenechal ho utopit... "Mirko?" všimne si mého zádumčivého posedu s krajícer v ruce Miša. "Tys ještě nezačala ani balit?! Pohni, v jedenác i,''' jede vlak a na zastávku daleko." "Pch," zachrochtám opovržlivě. "Stalo se ti něco?" zpozorní. "Co je ti?" 42 "Vstala zadkem napřed," pospíší si Eva Ká a holky spolu s Míšou se ochotně zasmějí. Ta můra se mě dokonce zastane! "Ne každý snáší nocování na karimatce a ve spacáku..." Zvednu se a mlčky se vzdálím. Kdybych zůstala, řekla bych jí něco moc ošklivého! S letícím časem nijak nepřeháněla, ještě ani nevyrazíme a do ležení se přihrne devátá B s naivně dychtivými tvářemi, učitelku Veverkovou kdesi v dálce za sebou. Mohutně se vítají s Atomem, jenž se s nimi doplaví až do Kostelce; a vyzvídají, jak bylo. Míša nás nenechá dlouho se družit, musíme mazat na blížkovické nádražíčko, kde čeká třídní Sádlová, co sice sousední devítku spolu s Veverkovou dovezla,'ale ani ji nehnulo trmácet se k Mokřejši a zpět. "Mirko?" volá mě každé dvě minuty Mi'ša, protože notně zaostávám za třídou a holky jsou natolik solidární, aby mě

nenechaly samotnou. "Děvčata, přidejte do kroku!" "Trhni si protézou," zavrčím nenávistně. "leda, tys musela mít hodně špatný sny," baví se Eva Pé. "Není ti blbý kazit náladu i ostatním?" vyzvídá Eva Ká. Pošlu je do tmy všechny a učitelku Sádlovou, která po titěrném peroně v Blížkovicích poskakuje jak cvičená blecha, bych tam nejradši vyslala za nimi. Máme totiž průser - vlak nám foukl před pěti minutami! Sádlová se může zvencnout. "J~k si to představujete?!" spustí bandurskou na nás i na Mišu. "Postarám se, abyste z toho měla kárné řízení, slečno Tichá! A vám napařím dvojky z chování!" "To je kvůli tobě!" obviní mne veřejně Ondra. "Kdyby ses neploužila jak šnek, mohli jsme tu bejt před půlhodinou!" Rázem se stanu středem pozornosti a drazí spolužáci, protože jim začíná téct do bot, zvolna přizvukují: "Mirka nás zdržela... Vlekly se s holkama..." "Pobízela jsem je, ale nedaly si říct," zachraňuje kůži také Míša, ta odporná čůza. "Abyste se všichni nepotentovali," odfrknu opovržlivě. Protože se přitom dívám na Míšu, Sádlová vezme mou drzost za výpad určený proti celému učitelskému sboru a slíbí mi: 43 "Nějak moc ti narost hřebínek, Součková. Ale nemysli si, až do pondělka jsi žákyní základní školy a já se osobně postarám, aby ti tvá nekázeň přinesla sníženou známku z chování, i kdybych měla přepsat vysvědčení! Tvoje věrné kamarádky ti mohou za dvojku z mravů poděkovat také." Koutkem oka zahlédnu vyděšený výraz Evy Pé, Zuzčinu pobledlou a Evy Ká namíchnutou tvář, přesto si neodpustím: "Nohu za krk si pro to nedám." Kluci se pobaveně rozchechtají a ačkoli Sádlová zbrunátní vzteky, Bohdan je první, kdo se postaví na mou stranu. "Zpozdili jsme se všichni. Už z tábora jsem vyrazili dýl." Je to od něho pěkné, zvlášf poté, co jsem mu v noci vynadala do debilů, inspiruje tím dokonce i charakternější část třídy, ale celkem vzato mu o přímluvu nestojím. Následující dvě hodiny čekání do příjezdu dalšího pacifiku, který má ke všemu třicetiminutové zpoždění kvůli jakési havárce, jsou pěkně dusné. Třída se rozdrobí na hloučky, všichni hovoří šeptem a bojí se podívat na Sádlíci, snad aby si ji proti sobě nepoštvali. "Jsi nemožná," oznámí mi Eva Ká. "Jak tohle mamce vysvětlím?" lká nešt'astná Zuzana. "Táta mě zabije," prohlásí pragmaticky Eva Pé. "Jestli vás to uklidní, promluvím si s ředitelem a vezmu celou vinu na sebe," pokrčím rameny. "Já to našim vysvětlím jednoduše. Tak, jak to bylo!" Neřeknou ne, kačenky. Až do přisupěni motoráčku sedíme mlčky a nemluvíme spolu ani ve vlaku. K dovršení

všeho čeká na nádraží v Kostelci ředitel! "Máš se nač těšit, Součková," snaží se mi Sádlice nahnat potřebnou dávku strachu. "Ony tě ty drzé úšklebky přejdou!" Mra ani nemukne a s omluvnou tváří se cpe hned za Sádlovou, strašákem nejen školního žactva, ale i služebně mladších pedagogů, aby si spolu s ní na mě zažalovala. "Jak to, že jste přijeli dalším spojem?" huláká říd'a. "Nestihli jsme ten předešlý kvůli Součkové," pospíší si Miša. "Hrozně nás to mrzí a -" ',;; "Žádám pro Součkovou exemplární potrestání," kvoká 44 Sádlice, ale to už se k nám hrnou rodiče některých spoiužáků a všichni jsou na první pohled čímsi nadšeni. "Součková?" ředitel vyhledá mou postavu v chumlu holek. "Tys měla snad předtuchu! Předešlý vlak se na přejezdu ve Vysočanech srazil s osobním autem. Řidič vozu zahynul na místě a asi deset cestujících z vlaku je v nemocnici... Díky Bohu, že jste jím nejeli!" Což je tedy obrat o třistašedesát stupňů! Sádlice zalape po dechu, Miše spadne kámen ze srdce, rodiče kamarádek mě málem popleskávají po ramenou a spolužáci jsou vykulení nadoraz. Se mnou to taky trošku zamává, ovšem ne tak, jak si ostatní myslí. Neměla jsem předtuchu, to ani náhodou, bohužel jim nemohu říct, o co šlo, ale vytočí mě, že zřejmě platí přísloví všechna zlé je k něčerr~cu dobré. Čímž ovšem Atomův poklesek nijak nezlehčují! V nastalém zmatku vítání a radování popadnu svůj batoh a spacák a vyrazím k domovu. /3./ Trapas jak rozhledna Podle mého by mohla škola v klidu skončit školním výletem, protože zbývající dny se stejně nic pořádného nedělá, vysvědčení jsou napsaná, nikdo už je nepřepisuje, ani Sádlová, které tuhle radost zazdí samotný ředitel, navíc chybí díky výletům spousta učitelů a počasíčko je jako vymalované. Kdyby alespoň drahou třídní napadlo jít s námi kupři'kladu na Poustevnu, což je skvělý rybník na koupání pouhý kilometr za Kostelcem, dalo by se to přežít, ovšem ona nás nažene na půdu, kde třídíme poslední zbytky léčivých bylin a zametáme tuny prachu. Opět nás přesvědčí o svém chorém mozku: dodržuje odpolední vyučování! Samozřejmě se už neučíme, místo toho hrajeme do zblbnutí na hřišti vybíjenou, kluci proti děvčatům, a Sádlínda nám 45 soudcuje. Dost mizerně, řekla bych, koupím bombu od Bc dana, až mi naskočí modřina na stehně, a úča ho za to a nepokárá! Asi se mi takhle pomstili jednou ranou oba. Abychom s holkama dohnaly deficit tekutin v organisrr s kornouty jahodové a oříškové zmrzliny bloumáme po r městí a stepujeme pod okny geniálm'ho Jaromíra, to ja

pro jistotu, co kdyby chtěl pohledem na oblohu zkontrolov meteorologickou situaci! Já padnu, fakt. "Hele, nemůžeme dělat něco pořádnýho?" zeptám se oti veně, když šaškování před Coufalíkovými trvá moc dlour "Třeba se jít mrknout k lomu, možná uzrály lesní jahody.. "Takovou dálku?" ohrne Eva Ká ret. "Jsi normální?" "Půjdeme prrro Kájínka," napadne Zuzku snazší řeše "Prima," chytí se toho Eva Pé. "Můžeme Radce vypr vět...!" Cosi se ve mně vzpříčí. "Já... musím domů. Jděte be mě." "Musíš domů?" zírají na mě překvapeně. "Výlet k lor je minimálně na hodinu!" "Zapomněla jsem, že... musím mamce píchnout s n kupy." "Hm, tak to máš blbý," politují mě. "Ahoj." "Čau," mávnu jim na pozdrav a už na odchodu zaslech~ Evu Ká: "Nezdá se vám poslední dobou nějaká divná?" "Třřřeba je zamilovaná," typuje Zuzka. Trpce se pousměji. Kéž by to bylo tak jednoduché! Pře tože je Atom stále mimo domov a z největšMo splínu jse se dostala, na návštěvu k učitelce Mojžíšové nemohu. P znala by na mně, že něco není v pořádku! Namirím si to rovnou přes zámecký park. Velká fontá: je dnes obležená třídou středoškoláků, kam zařadím habán chladící si nohy v ledové vodě či ležérně se povalující ~ anglickém trávm'ku mezi upravenými záhony, nedbajíce ; cedulky o zákazu vstupu mimo štěrkem vysypané cestičk Jejich profesor, ubohý človíček s rozježenými zbytečky vlá ků, je marně oblá a snaží se je nalákat na prohlídku. Páno si nevzrušeně pokuřují a na barokní perlu postavenou Dif 46 marem z Althamu kašlou. V podstatě se jim nedivím, v našem zámečku toho k vidění příliš není, je hezký pouze zvenčí, hodnota vybavení nic moc, snad prý krom několika obrazů v zámecké galerii. Asi dva kluci se po mně otočí. Prkotina, ovšem pro mě velice důležitá, nepopsatelně mi vylepší sebevědomí! Starší kluci jsou stejně jaksi... přitažlivější! "Zvedněte se, volové," požádá jedna z nemnoha dívek své spolužáky. "At' má radost. Nebo tu zkysnem do zejtra." V duchu se musím zasmát. Holkám z jejich třídy zřejmě zase tak moc přitažliví nepřipadají! Možná jich mají dokonce plné zuby stejně jako my Bohdana, Ondry a spol, a obdivně pokukují po vysokoškolácích... Zkrátka, koloběh života. S těmi nákupy jsem si pochopitelně vymýšlela, doma mě žádná neodkladná povinnost nečeká, jediný, kdo má z mého příchodu nefalšovanou radost, je jezevčík Pajda, skáče rni až do náruče, jak se mi snaží olíznout tvář, pročež vyluxuji ledničku, ukořistím zbytky od oběda a Pajdu za jeho přízeň

odměním vycházkou. Vydáme se lesní cestou k Hroznějovicím, kde nakrmím vyzáblé psy a dosyta se pomazlím s roztomilým štěnětem. Kdybych mohla, hned bych si ho vzala domů! V životě jsem neviděla nikoho hltat jídlo jako tohle maličké stvoření, náš rozmazlený jezevčík žere zásadně z ruky, k omáčce s knedlíkem a rozmočeným chlebem by ani nečichl! U večeře se hodlám nenápadně o štěněti zmínit, to jako kdyby mamka měla slitování a čirou náhodou se rozhodla mít dva pejsky, ovšem ke slovu se nedostanu, jelikož podcením kostelecké tamtamy. Pracují velice rychle! "Prej vám kvůli tobě ujel vlak," pochlubí se Dan se svými znalostmi místních drbů nahlas. Máma má sice plné ruce práce s babičkou, která se pokouší jíst čaj vidličkou, přesto bráchovu nejapnou poznámku nepřeslechne. "Ujel vlak? Kvůli tobě? Jak to? Cos vyváděla?" "Nestihla jsem sbalit stan," vysvětlím co nejšetrněji. "Málem jsi prej vyfásla dvojku z chování, jo?" rýpe Dan. 47 Blýsknu po něm očima. "Už ti dal někdo v půl sedm facku?" Zahraje si na andílka. "Proč mně?" Skutečně se zdá, že pokud dojde na takovou drsňárm budu to já, kdo schytá pár facek. Od mamky. Zatím je 2 mě div živa: "Mirko, propánajána, co v té škole vyvádíš?' Naštěstí mám bratry dva, přičemž ten starší přece jen 1 a tam projeví kapánek více inteligence. "To byl ten vlak, co ve Vysočanech vykolejil, ne?" vzpc mene si. "Můžete bejt rádi, že jste s ním nejeli." Tenhle proslov vezme mamce nejen vítr z plachet. "Ach," udělá pouze, protože vynadat mi v nastalé situa~ jaksi ztrácí smysl. Poslouchat učitele je jistě chvályhodr činnost, ovšem ne se dát kvůli slepé poslušnosti zabít! Program, který nám Sádlová vymyslí na . páteční dop~ ledne, je mnohem záživnější než předchozí sen. Úkol sklid jahody na školním pozemku přijmeme s neobyčejnou och~ tou a aniž by nás musela pobízet, odfičíme na zahradu a me brázdami poletujeme jako pilné včeličky. Sádlici trvá, nf se na plantáže, jak pozemku říkáme, doplouží, přip~achtí ; s kruhy provlhlého potu v podpaží a krůpějích v řídké bi'bru, co si bůhvíproč nikdy neodstranila. Nenechala se i~ spirovat ani anonymním dárečkem v podobě balíčku žilete a plastové škrabky na vousy, který našla pod stromečke při vánoční besídce v tělocvičně! Tehdy se pouze smrtelr urazila a žádala ředitele, aby zahájil dalekosáhlé pátrání 1 drzém provokatérovi, ovšem řída se ukázal jako machr, pr~ tože prohlásil, že by to bylo stejně marné jako hledat jeh v kupce sena a poradil jí, aby se řídila heslem darovaném koni na zuby nehled'. Což byla bomba!

Sotva se na plantáž dočvachtá, místo aby ocenila na pracovitost, začne vyšílovat: "Jak to, že jste si nevzali k· šičky?! Kam ty jahody dáváte???" Bohdan zpracuje nádhernou jahodu velikostí dětské pěs až se mu dělají boule za ušima, otře si ústa hřbetem pa. a nevinně namítne: "Jaký jahody?" 48 "Ty natrhané!" Spolužák se otočí na ostatní: "Vy nějaký máte?" Sborem zavrtíme hlavami. "Nééé..." Sádlindu může trefit, poskakuje v záhonech, vříská: "Dostali jste nařízeno jahody otrhat, ne vyplenit a sníst! Měly přijít do školní kuchyně do ovocného salátu!" "Ono jich zase tolik nebylo," odváží se Martin. "Vystačily by pro celou školu! Ale já vám ukážu, bando, vy si myslíte, že když letos končíte, můžete si dělat -" "My jsme je museli sníst," postaví se Bohdan neohroženě. "tanečku, co mi to tu vykládáš za nesmysly?" "Museli," tvrdí urputně. "Kvůli Mirce." Než mu vynadám do idiotů, Bohdan pokračuje ve své verzi: "Měla totiž zase tušení. Prý by z nich mohla dostat celá škola salmonelu - a to si přece na triko nikdo nevezme, nemám pravdu?" Taková do nebe volající nehoráznost nás přímo konsternuje. V obavách čekáme, jaký ortel z třídní vypadne, ale ta se zarazí, přemítajíc v duchu o naznačené variantě, a pak k našemu neskonalému údivu mávne rukou a odebere se na lavičku. Kluci okamžitě klepou Bohdanovi na rameno, jsi hlavička, chlapče!, a zatímco se třídní opaluje se zavřenýma očima, v klidu a pohodě dočešeme zbytek jahůdek. Pry' škoda, že se na moje jasnovidectví nepřišlo dřív, mohli jsme toho báječně využívat při písemkách. K dovršení všeho se Renata v jídelně přichomýtne k rozhovoru mezi ředitelem a Sádlovou a na vlastní uši zaslechne, jak Sádlová odůvodní prázdné košíčky tím, že jahody díky nedávnému dešti uhnily!!! Já osobně se na obědě zdržím jen po dobu nezbytně nutnou ke zdolání zapékaných těstovin a okurkového salátu. Poté si odskočím na toaletu, počkám, až se holky odplouží do tělocvičny, kam mě nikdo nedostane ani heverem, a zamirím rovnou domů. Právě včas, abych ukořistila poslední koňakovou špičku a nejmenší věneček krčící se v krabici upatlané od krémů a čokolády jen proto, že se mým rozežraným bráškům zdál příliš malý na to, aby ho na dně krabice hledali. 49 "Teda, vy jste ale sprostí!" vzplanu spravedlivým hni vem. "Jak to, že jste mi nenechali víc?!" "Byla bys tlustá," konejší mě Renda. "Pořád ó top meleš, bojíš se jíst knedlíky, uznej, přece by ses necpal sladkým?"

"I kdybych měla prasknout," ujistím ho nakvašeně. "Ma mi, oni mi to všechno sežrali! Proč jsi mi něco neschovala V odpovědi ji předběhne Dan: "Je to naše oslava, víš "Ale?" podivím se. "A copak slavíte?" "Konec roku, ty bláhová," vysměje se mi. Okamžitě mi zapálí. Další nespravedlnost! Zatímc střední školy a učiliště si školní rok klído píd'o zabalí v pátel my musíme do cvokhausu, alias ZŠ, naklusat ještě v ponděl ,"1o tak," odfrknu opovržlivě. "Vy slavíte vysvědčení, jc A copak jste dostali?" "Známky," zazubí se na mě Dan, ale to už si všimn dvou papírů na mikrovlnce a dřív, než mi bráchové zabrán je přelítnu očima. "Páni!" vyprsknu smíchy. "Teda, mami, že se nestydíš "Pročpak já?" podiví se upřímně. "Za takovej hnůj, co přinesli, jim máš dát zaracha~na cel prázdniny, a ne jim podstrojovat dobrůtky. Vždyf Renda n trojky od vrchu až dolů a Dan dokonce jednu čtyřku!" "V pololetí to bylo ještě horší," připomene mi mamka Zavrtím odevzdaně hlavou. "V tom pripadě sorry. Neti šila jsem, že se tady slaví zlepšení!" "A ne?" volá za mnou Dan, když se beru po schodec do svého pokoje. "Předtím jsem měl dvě!" "To je teda důvod," uchichtnu se, hodím splasklým b. tůžkem do skříně, ted'ho nebudu potřebovat celé dva měsíc lalala, otevřu si okno dokořán a s Pajdou, což je pomocn: za všechny prachy, občas mu musím nějaký uslintaný díle puzzle vytahovat z tlamy, se pustím do podlepování obra Tří mušketýrů, ktery' j sem včera dokončila. Zbývá mi doleF poslední pruh, když na schodech zadupou rychlé kroky a c mého pokoje vpadne bez klepání Eva Pé. "Jsi normální?" vydechne zchváceně, musela hnát celt 50 cestu ze školy. Přestože tohle přivítání je dost netradiční, vím o čem mluví. " "Já jo. "Pochybuju," namítne, kecne si na mou válendu a vyčítá mi: "Nechápaly jsme, kam ses ztratila. Chvíli jsme na tebe čekaly, ale Miša někam chvátala, tak jsme to nakonec zabalily. Ted' nás kvůli tobě čeká vystoupení bez poslední zkoušky! Tys na trénink zapomněla?" "Nezapomněla," odtuším. "Míša docela zuřila," svěri se mi. "Prej je to od tebe nemorální a sobecký, neomluvit se a nechat nás čekat." "Ta má tak co žvanit o morálce a sobectví!" Eva Pé na mě zůstane překvapeně civět. "Co je?" Pochopím, že s balvanem tajemství, co v sobě dusím od noci z úterý na středu, dál nedojdu. Sdělená starost poloviční starost, ne? Skutečně to funguje, jednak se mi uleví a jednak

v Evě najdu stejnou krevní skupinu. "To je ale mrcha," uleví si zhnuseně. "A Atom pěknej kanec. Nikdy bych to do nich neřekla! Se ti nedivím, že ji nemůžeš ani cítit. Já už taky ne! Na akademii se ji vypečeni, af má průšvih. Bez nás dvou to nezacvičí." Což má stoprocentní pravdu, protože výrazový tanec na tvrdou hudbu od Ace of Base je něco jako pantomima, žádné pořadové cvičení, kde bychom všechny dělaly totéž. Kdepak! Spousta pohybů navazuje na ty předešlé, i když samozřejmě jsou shodné, provádíme je postupně, lavinovitě, navíc cvičíme ve formaci tři řady po třech a moje místo je právě v první linii mezi Lindou a Evou Ká. Dvakrát dokonce vykračuji jako první, v obou pripadech při refrénu, kdy se pohybujeme na způsob robotů a rukama narážím do neviditelné stěny. Míša to celé zrežírovala skvěle, všechna čest, ovšem na jedno zapomněla. Sázela na naši stoprocentní účast! Tady narazí ona. Do zdi naší neoblomnosti! Celé měsíce dřiny k ničemu. Víme moc dobře, jak se s námi chtěla vytáhnout! Eva se zdrží až do samého podvečera, díky ní najdu klid a mír, co mi poslední dny tolik chyběl. Loudáme se k městu 51 ulicí, ta měkkota se bojí risknout setkání s kastelánem, al já ji spíš podezírám, že se obává ticha a stínů v oboře, a kdy zaslechneme od hřiště Danovu kytaru, obě se sehraně za štavíme a nasloucháme bráchovu zpěvu, ktery' se nese teply večerem v názorových vlnách. ...my čekali jaro a zatím přišel mráz... "Má božskej hlas," vzdychne šeptem Eva. ... takovou zimu nezažil nikdo z nás... "Ale blbou písničku," uchichtnu se. "Vůbec se nehodí. "To nevadí," zastává se ho. "Hned bych si ho šla pc slechnout zblízka... Kdo tam asi všechno může bejt?" Pokrčím rameny. "On a ti šlenci z fotbalovýho mužstv, Robert, švihlej Benda, Marcel a bůhvíkdo ještě. Měli trénin a ted' nejspíš sedí u ohně, popíjejí, žvaní a Dan hraje." "Marcel je docela hezkej, nezdá se ti? A váš Dan koře to h'kala i Eva Ká. Zuzka je zase zamilovaná do Rendy... "Tak... tam zajdeme na chvMi?" navrhnu nejistě. "Nebude to vypadat dotěrně?" zaváhá, ačkoli jí v očíc čtu hlad po zážitcích. "Neznáme je..." ,;Pár jich přes bráchu znám," namítnu. "Osobně?" zadychti po odpovědi. "No... na pozdrav," přiznám se. Evino nadšení pohasne. Asi čtvrt hodiny stojíme na jec nom místě, popichujeme se navzájem, avšak nakonec jderr svou cestou. Nesebereme odvahu pňjít k ohni a vetřít ; mezi ně. Sny zůstanou pouhými sny. Ten večer se mi vydaří i tak, tat'~ca, kterého zastihnu f svém návratu, mě obdaruje vytouženým cédéčkem.

"Za vysvědčení?" pousměje se mamka. "Ještě ho nemá "Nevadí," mávne rukou. "V pondělí tu nebudu, tak alú nemusela čekat zase až do pátku. Věřím, že přinese pěkr vysvědčení. Mirka je naše šikovná holka." Pověsím se mu kolem krku. "Jsi báječnej táta!" A přestože se mi strašně moc chce běžet do mého poko a honem cédéčko založit do přehrávače, zůstanu s nimi do další hodinu. Poprvé mě napadne, že mi po nich bude r internátě smutno. Najednou si vážím takové samozřejmost 52 jakou je skutečnost, že se naši mají rádi i po takřka dvaceti letech manželství a klape jim to, navzdory tátovu kočovnému životu jsme vcelku pohodová rodina. Ačkoli sobotní nákupy vyjdou na Dana, nijak si volného dopoledne neužiji. Mamka mě a Rendu vyžene na zahradu trhat angrešt a nejspíš abychom se u toho nenudili, přidá nám hlídání babičky, zatímco táta se pustí do výměny bojleru, který poslední dobou čím dál častěji stávkoval. Babi se zdá klidná, odevzdaně sedí v zátiší pod hruškou a prázdným pohledem hledí do dáli, přesto v ostražitosti nesmíme ani na okamžik polevit. Máme s tím oba své zkušenosti! "Tohle je ale piplavá práce," zuří brácha. "Kdyby aspoň tu bobulky byly větší!" "Jako jablka, ne?" bavím se, přestože mám sama ruce pory'pané od ostrých trnů do krve. "Nebud' troškař," opraví mě. "Myslel jsem jako melouny!" "Opravdu vtipnej," usoudím ironicky. "Slepá závist," ujistí mě. "Taky bys chtěla bejt tak vtipná a hezká, vid'?" "Jako ty?! Na tvém místě bych nevylezla na ulici bez plynový masky na obličeji!" Podobné popichování nám vydrží po celou dobu, než natrháme dva kbel'ky tvrdých nezralých bobulek, co jsou na zaváření nejvhodnější. Tím však naše práce nekončí, respektive moje trápení s angreštem ne, jelikož Rendu si táta zavolá k ruce coby pomocníka a otrhávání titěrných stopek i čudlíků na ježaté bobulce zbyde na mne. To už by zdlouhavé nákupy pro máminy důchodce byly pestřejší! Z nudy se pokusím vtáhnout do hovoru babičku, ovšem po pár minutách čistého monologu toho nechám. Nevnímá mě. Nakonec mou samotu zpestří paní Králová, čiperná důchodkyně, co bydlí ob barák od našeho. Samozřejmě nepřišla na kus řeči za mnou, zase takové kamarádky nejsme. "Nazdar, Dášenko," pokusí se upoutat babiččinu pozornost. "To je dneska krásně, co ň'káš?" 53 Babi se na ni zamyšleně podívá. "Představ si, přijel mě navštívit můj synovec. Pepi'k jmenuje, pamatuješ si na něj? Takovej to byl vždycl

usmrkanej kluk a dotáhl to až na inžinýra, jezdí na služeb cesty po celým světě, zrovinka ted' pojede do Holandska nevzdává se paní Kr'alová. "Pořád je svobodnej a řeknu asi se ani neožení, je mu sotva třicet a nemá na hlavě sko žádný vlasy. A přitom je to hodne] a chytrej člověk..." "Pepík," zopakuje babička tiše. "To je ten kluk od tvél bratra..." Svraští čelo, jak moc se snaží vzpomenout si. "Tonlca," zaraduje se Králová. "Vidíš, že ho znáš." "Tonda byl hodne] kluk, ale tenhle se mi nezdá. Má dim očí, jakoby..." Babi náhle umlkne. Podívám se na paní Kr lovou a zavrtím hlavou. Jasné okénko, které se na chv v její mysli objevilo, má vždycky jepičí život; nejdřív zač mluvit z cesty a jako když utne, konec. Přímý přenos b zrušen, televize je vypnutá. Opět upadne do svého ticha. "Jojo," povzdychne si paní Králová. "Takhle dopadnen všičhni. Chuděra Mařenka Havlová byla první a na její baráku se rozlezla taková chamrad' jakási, jen se podím Mirečko, jak to tam vypadá!" Juknu za sousední plot, kde se po celé zahradě válí láh~ od piva, samozřejmě prázdné. Na tenhle víkend naši no sousedi nedorazili, užíváme si klidu. ~ domu vyjde mamka, přilákána naším hovorem. Pa Králová se jí okamžitě začne svěřovat, jak moc se jí tih noví nelíbí, vzájemně si celkem notují. "To vám teda nezávidím," polituje nás po několikál "Bydlet hnedle vedle nich. Já pojedu příští neděli do láz~ á` dostala jsem poukaz do Mariánek, tak si tady od toho 0 počinu, ale co máte říkat vy, chudáci." "Nějak to zvládneme," usoudí mamka. "Tak do lázní` "No jo, vždyť to potřebuju jako sůl. To moje škrundá je k nevydržení, někdy mám pocit, že se mi všechna stře zauzlovala v jeden motanec!" "Ale to snad ne," namítne mamka opatrně. "Jo;" potvrdí paní Králová s jasnou tečkou na konci, c. 54 znamená, že se o jejím zdravotním stavu nebude pochybovat. "Proto jsem vlastně přišla. Poprosit Mirečku, jestli by mi zase nechodila zalejvat kytičky, když tu nebudu..." "Ale samozřejmě, paní Králová," odpoví mamka za mne. "Nikam na prázdniny nejede, udělá to ráda, vid; Mirko?" Líbezně se na ty dvě sudičky usměji. "Celá bez sebe." Nemyslím to nijak zle, Králová ode mě tuhle službu nepožaduje zadarmo a mně se hodí každá kačka, natož vydělaná vcelku nenáročným způsobem. A v tom, že nejedu nikam na prázdniny, mluvila mamka čistou pravdu. Do oběda se mi podaří nejen hory angreštu odstopkovat, ale také celé tohle nadělení vyprat a naládovat do zavařovacích sklenic, na které nalévám natěračkou cukerný roztok a Dan je opatřuje víčky. Makáme jak sehraná dvojka. "Opatrně," krotí mamka bráchův fortel, s nimž se opírá

do zavírací hlavy. "Rozmačkáš víčka." "Jinak by to nedrželo," hájí si, načež si náhle vzpomene: "Jo, víte, koho jsem ve městě potkal? Sašu." Zalovím v paměti a pňpadám si málem jako babička, nikoho s tímhle jménem si honem nedovedu vybavit. Mamka je na tom obdobně: "Jakou Sašu?" "Žádnou Sašu," otočí Dan oči v sloup nad naší zabedněností. "Sašu Zítka, koho jinýho." A jsem doma. Mamka také řekne "ale"? a odmlčí se, protože s jeho tátou chodila coby holka do školy a jak se nám jednou v slabé chvfli svěřila, stal se dokonce její první láskou! Dodatečně svého přiznání litovala a tvrdila, že šlo o lásku platonickou, bylo jim prý teprve patnáct. Sváděla k tomu i poloha jejich bydliště. Zítkům patří domek hned vedle paní Králové. Po škole se jejich cesty rozdělily, mamka vystudovala střední zdravotnickou, potkala tátu a brzy po maturitě byla svatba. Ani on nelenil, oženil se v Praze; kde studoval, a do rodného města záhy jezdil na dovolenou i se svým synem Sašou. V duchu se pousměji, protože si ho navzdory rokům, kdy jsme se neviděli, dost přesně vybavím. Blond'áček s věčně rozbitými koleny, jak se snažil 55 vyrovnat mým bráškům. Byl stejně starý s Danem, ale proti našim klukům mnohem menší a slabší, nesri'hal je v běhu, neuměl se prát, bráchové ho většinou měli pod ochranou. Pak už sem jezdil bez rodičů na celé prázdniny ke své babičce, co mu dávala veškerou volnost, a Saša byl pečený vařený u nás. Jelikož bráškům nestačil, tedy krom skateboardu, ve kterém byl mistr, nejvíc kamarádil se mnou. Bodejž byčh se na něho nepamatovala! Dostala jsem od něho svou první pusu - a vlastně dodnes jedinou pusu z lásky! Z hlubin paměti vylovím podrobnosti, jako by se to stalo včera. Položil mi na zápraží kytici kopretin a k tomu lístek, že se sejdeme na našem místě. To místo bylo na olši u jezírka v zámecké oboře, často jsme tam spolu chodili na čolky a vši, Saša samozřejmě znal tajný průchod přes zed'. Vyprsknu nahlas. "Co je?" poklepe si Dan na čelo. Zavrtím hlavou, nechce se mi líčit, kterak jsem tenkrát přiběhla k olši, dostala první velice neodbornoú pusu a na jeho otázku chceš si mě vzít za ženu?, odvětila, že ano. Byly to poslední prázdniny, které Saša strávil v Kostelci. Tehdy měl devět let, mně bylo sedm, chyběly mi dva přední zuby a trápila mě hrozná starost, jestli se mu budu kolozubá 1'bit... Od té doby jsem ho neviděla. "Jakej je?" zeptám se se zájmem. "Pořád takový strizl'k?" hádá mamka. "Kolik má vlastně let? Sedmnáct?" "Jo," pokrčí rameny Dan. "Ale nepoznala bys ho. Vyrostl."

"Musel se změnit," usměje se máma. "Za tolik let!" "Jo, to se teda změnil. Pořádně," prohodí Dan, čímž považuje celou záležitost za uzavřenou, a osopí se na mne: "Neciv do blba, koukej nalejvat, nehodlám strávit mládí s angreštem. Ve dvě mi začíná zápas!" "Kostelec proti Větrovům, to je teda šleha," odfrknu. "Náhodou," namítne táta, kterého do kuchyně přivábí vůně pečínky, co máma právě vytahuje z trouby. "Větrováci mají dobrého centra, na toho si dejte bacha..." 56 Protože ani mně neláká představa soboty zabité zavařováním, mrsknu sebou, tím spiš, že jsem na odpoledne domluvená s holkama. Přijdou dokonce v předstihu, s bídou pomůžu mamce s nádobím a už u nás zvoní, celé nadržené a vynervované z neúprosně se blížící premiéry Polednice. "Já tam snad hrrrát nebudu," svěří se nám Zuzana se svým nápadem. "Přřřed tolika lidmi..." Pustíme se do ní všechny tři. Co si vůbec myslí, kačena? Dalo nám to tolik práce, chceme tím přece popíchnout Sádlici a jí podobné kreatury v učitelském sboru, ukázat jim, že jsme byly mnohem lepší, než za jaké nás měli... Nakonec ji udoláme natolik, aby nám přísahala, že do pondělí nezjančí, a ona se podřídí většině. Sjedeme si celou Polednici šestkrát, nenajdeme na ní nic, co bychom měly vylepšit, tudíž usoudíme, že další zkoušení by nepřineslo nic užitečného, a necháme toho. Děj se vůle osudu, v pondělí budeme hrát naostro! Pustím holkám Titanic, li'bí se jim totiž stejně jako mně, Eva Pé a Zuzka si okamžitě zamlouvají, abych jim stěžejní romantickou melodii přehrála na kazetu. Eva Ká závidět nahlas nemůže, to by bylo pod její důstojnost, prý si řekne mámě, aby jí dala prachy a koupí si ho taky, o šumící kopii nemá zájem. Do větru nemluví, její rodiče jsou v bal'ku, krom hotelu na náměstí vlastní ještě nějaké pozemky, co získali v restituci a ted' je výhodně pronajímají, a Eva je jedináček, kterému by koupili i modré z nebe. Ani potom se nám nechce rozejít, to léto nás tedy bere, všechny jsme plné touhy, takže když holkám nadhodím jako jediný možný program jít se podívat na závěr fotbalového utkání, jsou pro. Dostat se na hřiště odpoledne, kdy na zápas může každý, je něco jiného než vloudit se k ohni, tudíž kráčím poměrně sebejistě a jakmile na lavičkách za brankou spatříme i Honzu ze sousední devítky, mladšího bráchu Marcela, nezaváháme na okamžik a vesele se k němu přidružíme. Ze samotného zápasu vidíme poslední dvě minuty, což nám nikterak nevadí, spíš naopak. Kostelec porazil Větrovy 2:1, domácí mají skvělou náladu a patrně d'ky tomu nás pozvou 57 posedět s nimi! Pravda, kolem ohniště plného včerejšíl popela se jich sleze i se všemi možnými fanoušky a fany:

kami minimálně třicet, my tam dřepíme v koutku jak putičl a jediná, kdo se z nás trošku baví, je Eva Ká, ale i ta udržu dost chladnou konverzaci s Honzou. Nakonec se zvednen a tiše vytratíme, aniž by si našeho odchodu někdo vširr ba dokonce želel! Ostatně, člověk nemůže od prvního p· kusu čekat bůhví jaké zázraky! Přesto se vracím domů jaksi... zklamaná. Nemůžou ; to ani tak ti křupani, co nás k ohništi sice pozvali, ale v si nevšímali, jako spíš skutečnost, že jsem podvědomě p· čítala s Sašovou přítomností! Děsně bych toho kluka chtě vidět. Ze zvědavosti, jak vypadá dnes! Za nic na světě napň'klad nemohu vzpomenout na barvu jeho očí. Možt byly modré, ale nejsem si jistá. V sedmi letech mě takou maličkostí nezajímaly, bohužel. Pamatuji si pouze, že se r 1'bily jeho řasy, mnohem delší než moje. To, že na hřiště nepřišel, mě docela překvapilo. Kdy býval s Danem jedna ruka. Co mu asi do toho vlezlo...? Fotbalové utkání přijde na přetřes i u nedtlního stol Dan se nemůže nabažit skutečnosti, že také jednou jeho map čaft zvítězil, tudíž s tátou, věrným posluchačem, probí: každý detail znovu a znovu. Chudák Renda se několikr marně pokusí vklínit do hovoru se svým problémem, zept se na cosi kolem motorky, na které dřel celé sobotní odp~ ledne spolu s Mikem, tedy kámošem Michalem Horkýr a přestože té kraksně věnovali navíc i dnešní dopoledc a pokusili se dosáhnout na první metu úspěchu v podol první samostatné projíždJCy, důvod k oslavám neměli. B, s tím svým pekelným strojem za mohutného řevu motor co mi silně připomínal koulení prázdných popelnic z kopt u Poddubí, vyrazili triumfálně k městu, o to nenápadně] byl jejich návrat. Pňtlačili nepojízdný vrak, co jim u nádra chcípl, a oživit se jim ho až dosud nepodařilo. "Myshš; že by to mohlo bejt ve spojce, tati?" "Jako centra jsme postavili Jakuba..." 58 "Spiš v karburátoru," míní táta. "A kdo byl na křídlech?" "Marcel, jako vždycky, já a -" "Karburátor jsme rozebrali celej..." Pobaveně se uchichtnu. To je tak, když si rodiče pořídí hned několik dětiček a ty mají různé koníčky! Nemíchám se do mišmaše fotbalu a opravy motorek, vlastně je ani neposlouchám, duchem na hony vzdálená kuchyni provoněné svátečním jídlem. Ačkoli jindy v bezclném bloumání městem nenacházím žádný smysl, dnes mě to jaksi táhne ven... Pak zaslechnu mamku vyslovit Sašovo jméno. "Co jsi h'kala?" zabrzdí Dan ve fotbalovém komentáň. "Ptám se, jestli Saša hraje rád kopanou," zopakuje mamka. Dan trhne rameny. "Nevím. Nejspíš ne, neukázal se tam." "On za vámi nepřišel?" podivuje se mamka upřímně.

"Asi má jiný zájmy," odpoví Dan jakoby neochotně a vůbec je na něm vidět, že se o Sašovi nemíní bavit. "To je divný," vrtí mamka hlavou. "Že se nepřišel podívat ani sem k nám..." "Taky to není Saša," pousměje se Renda s plnou pusou houbové nádivky, "nýbrž Alex z Prahy." "Cože?" zareaguji nechápavě. "Jakej Alex?" "Alex jako Alexandr, na Sašu už neslyší. Mluvil jsem s ním ve městě," pokračuje René a ukazováčkem si vykrouží kolečko na spánku. "Normální pražskej magor... Nezbyly ještě nějaký knedlíky?" "Jistě. Kolik jich chceš?" Dan se s tátou opět pustí do rozboru utkání, mamka naloží Rendovi přídavek a jediné téma, které by mě zajímalo, je smeteno ze stolu. Bráchovo vyjádření mě nijak nerozhodí. Nevěřím mu! Saša byl vždycky prima kluk, mnohem lepší než moji bráškové, tudíž je reálná naděje, že jím také zůstal, když těm našim pošukům připadá jiný a oni si s ním nerozumí. Jistý efekt Rendovy rozumy mají. To, co mě táhne ven, je umocněná zvědavost! Co chvíli nenápadně vykukuji z okna, zda nezahlédnu postavu, která by se mohla podobat 59 někdejšímu priteli z dětství, ovšem s letícím časem si uvědomím pravdu o panence sedící v koutě. Ve svém pokoji ho s největší pravděpodobností nepotkám, tudíž bych tomu mohla napomoci... Sama od sebe zaskočím pro Evu Pé, co mi je za moje vysvobození vděčná, protože procházku městečkem, byf nudnou, považuje za mnohem lepší program než utírání prachu, společně se stavíme ještě pro Zuzanu a Evu Ká a v kompletní sestavě bloumáme liduprázdnými ulicemi. Každý, kdo má všech pět pohromadě, tráví horké nedělní odpoledne u vody nebo v lese, tudíž nikdo neocení moje nové body na široká ramínka a s černou krajkou ve výstřihu, původně zakoupené na zítřejší vystoupení Amazonek, které jsem si oblékla k minisukni z džínsoviny. Pouze čtyři bláznivky, jako jsme my, fetují výpary z tavícího se asfaltu na silnicích, případně škobrtají o rozpálené dlažební kostky. Seznam lidí, které za naši vycházku potkáme, by byl trapně krátký! Figurovaly by na něm pouze dvě babky, co si vytáhly stoličky před své domky v Nádražní ulici, aby si póklábosily pěkně na slunci, a potom rodáka Mojžíšovíc, tedy učitelka Radka se svým chotěm a Kájínkem v kočárku, které potkáme na rohu u kina. Setkání je nečekané, tvári v tvář Atomoví se ve mně zastaví dech, ovšem vzít nohy na ramena by bylo podezřelé, musím hořkou pilulku rozkousat a spolknout. Ke všemu ti tři mají spoustu času, Radka se s námi okamžitě zastaví na kus řeči, rozplývá se, kterak jsme báječně opálené, přestože

léto teprve začíná, Atom jí přizvukuje a Eva Ká se Zuzanou ochotné odpovídají. My s Evou Pé po sobě mrkneme a tváříme se, že nás mnohem víc zajímá struktura chodníku. K dovršení všeho Radka navede řeč na sjíždění Divoké, ze které se jí manžílek vrátil živ a zdráv. Kousnu se do rtu, jinak bych vybuchla nahlas a ona by na mně poznala, že existují i jiné ztráty než pouze fyzické!!! "Prostě to tam byla úplná špička, paní učitelko," chlubí se Eva Ká, jíž titul Miss mokré tričko vlezl do hlavy. 60 "Škoda, že už letos končíme," zalituje Zuzana. "Bude mi po vás smutno," připustí Atom a kdybych nevěděla o jeho poklesku, brala bych to za upřímné vyznání sympatií! Takhle se tím víc naštětím. "No ale jak jsem říkal, zbývají mi dvě místa na Lužnici. Počítám s vámi, holky. Tohle je báječná příležitost si rozloučení se školou trošku oddálit." Nehty se mi zarývají do dlaní, jak moc svírám pěsti. Tos uhodl, ty hnusnej pokrytče! Před Radkou se však krotím. "Mrzí mě, že jsem s vámi nemohla sjet Divokou," přizná se bývalá třídní. "Bohužel maminka odmítla hlídat Káju..." "Jémine, to mohlo být superrr!" lituje také Zuzana. "Ano, miláčku, o moc jsi přišla," prohlásí Atom a můj žaludek udělá kotrmelec. "Jdeme, ne?!" osopím se ostře na holky. "Hrozně spěcháme," dodá dosud mlčenlivá Eva Pé, vezme Evu Ká za křídlo, já popadnu Zuzanu a aniž bychom jim daly víc příležitostí k rozjímání, násilím je odvlečeme za roh. "Co blázníte?" nechápe naše jednání Eva Ká. "Chtěly jsme jít očumnout zámek, ne?" připomenu činnost, kterou dělá ze všeho nejraději. Tedy, ne že by horovala pro barokní sloh a stála před Smrčinou s pusou dokořán, to vůbec ne, k zámku chodí zásadně okukovat turisty. Pochopitelně ne tari'ky od rodin, nýbrž zájezdy študáků či party tramp'ků. Tahle výmluva zabere, Eva Ká nabere kurz zámek a je po starostech, co s načatým podvečerem. Kdybych byla ovšem tušila, jaká hrůza mě tam čeká, nikdo by mě tam nedostal ani párem volů! I kdybych si měla uříznout vlastní nohu! ! ! Těsně vedle parkoviště před zámkem na velice příhodném místě stojí restaurace Peklo, hospůdka v lehce středověkém stylu uvnitř a s posezením na hrubě tesaných lavicích kolem dubových stolů venku. Během sezony si její majitel pěkně narejžuje a o klienty nemá nouzí ani v zimních měsících, i když tržba je v létě nesrovnatelně vyšší. Také nyní jsou 61 všechny lavice obsazené do posledního místečka a nejde

jen o turisty. Hned na té krajní, vedle mohutného keře dávno odkvetlého šeři'ku, se tísní pár místních kluků, které znám pouze podle vidění a jménem, ale ne osobně, protože jsou o nějaký ten rok starší a navíc nepatří zrovna mezí výkvět, se ktery'm by se člověk toužil kamarádit. Například zkrachovance Edu Vycpálka, co s úspěchem prolezl základkou se ztrátou dvou desítek, vyšel totiž ze sedmičky a už dva roky se jen tak klackuje po městečku, aniž by se něčím učil či něco dělal, považuji za blba na emou. Jeho jedinou dlouholetou zábavou bylo zvedat holkám sukně! Venca Matysko také není žádný myslitel, ale aspoň pracuje, a to na mycí lince u čerpací stanice Aralu. Třetího experta příjmením neznám, vím jen, že se jmenuje Roman a mnoha spolužačkami je považován za plejboje Kostelce, byl osobně nechápu, co na něm kdo vidí. Tihle tři ovšem nejsou pravou příčinou, jež mi způsobí srdeční arytmii! "Sledujte, co to je za kluka?" zbystří Eva Ká. "Je strrrašně hezkej," šeptne Zuzana. "Asi nějakej luft'ák," hádá Eva Pé a je vedle jak t~ jedle: Změnil se, to tedy pořádně! Přesto na první pohled vím, že kluk s delšími špinavoblond vlasy, jimž v padání do očí zabraňuje ujetá čelenka zhotovená z červeného šátku smotaného do válečku, čisté pleti v obličeji, na pažích i hrudi, jak odhaluje ošoupaná džínsová vesta oblečená na nahém těle, celkem slušnými svaly, které se mu rýsují pod opálenou kůží, a příšerně dorvaných džínsách, musí být Saša. A oči, ty má šedé. Ačkoli sedí, je mi jasné, že co se týče vzrůstu mě jasně předběhl! Je jiný než dřív. Potkat ho před osmi lety, okamžitě bych za ním běžela, jenže ted'... Není to jen propastí času, která nás rozdělila. Najednou mám z něho jakýsi ostych. Ve všech vzpomínkách figuroval jako malý kluk s odřenými koleny, ted se dívám na cizího, zato fakticky krásného frajera a vlastně nevím, zda se k němu hlásit, či ne. Kdyby byl alespoň sám a ne s těmi idioty! Kdyby neměl jako oni před sebou půllitr s pivem a v puse cigaretu... 62 A kdyby se neověnčil asi desatero roztodivnými amulety, zmřecími zuby a kovovými přívěsky na kožených šňůrkách kolem krku či podezřelými pletenými náramky... "Hele, mladý masíčko!" všimne si nás první pablb Eda. "Pojdte na panáka, křehulky," pozve nás jeho kámoš Venca. Za normálních okolností bych na tohle trapné pokřikování reagovala ukvapeným odchodem, jenže ted' jaksi stále nevím, co mám dělat, a ke všemu na sobě ucítím Sašův pohled. Poznal mě, anebo ne?! Z jeho šedých očí se nic moc vyčíst nedá. Eva Ká pokrčí rameny. "Jdem, ne?" Je mi jasné, že se zdaleka nenamáhá kvůli Vencovi! Jako

ovce v hloučku přistoupím ostýchavě k jejich stolu. Mám z toho kluka trému! Zblízka vypadá vyloženě božsky, navíc se na mě upřeně zadívá a ve tváři se mu mihne cosi jako poznání. Alespoň takhle si to v duchu vysvětlím a osmělím se rádoby vtipně: "Ahoj, Sašo. Tedy, tys vyrostl..." Tahle poznámka vyzní poněkud hloupě, jinak, než jsem ji myslela, každopádně ty tři pitomé kluky rozesměje. "Dokonce tolik, že si může dát pivo, co?" tlemí se Venca. "A není pod zákonem ani v jiných věcech," dodá blb Eda. "Měl bys jí to dokázat, Alexi," nechá se slyšet Roman. Alex, jak mu jeho noví přátelé řlcají, se pohodlně opře zády o lavici, uškli'bne se a svou průpovídkou mě zatluče do země jako hřebík do zdi: "Jo, tys taky vyrostla. Ale kde sis zapomněla prsa?" Kluci zařehtají smíchy, Eda dokonce mlátí hlavou o desku stolu, jak mu ta ubohost připadá vtipná, z Evy Pé vyjde cosi jako vyjeknutí a kdybych měla popsat svoje pocity, patrně bych nenašla vhodná slova. Na několik krátkých vteřin jsem mimo, v uších mi šumí a zem se pode mnou zhoupne. Alexův obličej je stále tak povýšeně našklebený, že mám sto chutí přiskočit blíž a vrazit mu jednu pěstí! K ničemu takovému se samozřejmě neodhodlám, jediné, na co se vzmohu, jsou slzy ponížení, co rni vhrknou do očí, horká červeň ve tvářích a prudký úprk z místa činu. Takovej hajzl'k nesmí vidět 63 moje slzy! Jejich pobavený smích mi způsobuje slabost končetin. Přesto zmobilizuji všechny sily, uteču do zámeckého parku a teprve v bezpečné vzdálenosti od těch kreténů se opřu o tlustý kmen dubu, abych mohla dát volnost svým pocitům. "Mirko?!" hlas a dupot na cestičce za mnou patří Evě Pé. "Tady jsi," vydechne zadýchaně. "Neměla jsi utkat! Na tvém místě bych mu řekla od plic, co si o něm myslím!" "Dej mi... lask... laskavě pokoj!" "Promiň," omluví se a zmlkne, protože jí dojde, že toho mám plné kecky. Tiše čeká, až záchvat hysterie pomine, půjčí mi svůj kapesník, do kterého se hlučně vysmrkám, a s opuchlýma očima se vydáme směrem k přechodu přes zídku. "Ty toho debila znáš?" "Ne," kuňknu. "Vždy jsí mu řekla Sašo, a on se jmenuje Alexandr..." "Myslela jsem, že ho znám," vysvětlím obšírněji tichým, zklamaným hlasem. "Jeho babička bydlí v naší ulici, kdysi sem jezdíval na každý prázdniny, kamarádili jsme spolu. Toho pitomce, co přijel letos a ři'ká si Alex, neznám." "Jo takhle," pochopí celý ten spletenec. _ "Holky tam s nimi zůstaly?" zajímám se. Přikývne. "To mš, jak Eva vidí kluka, natož hezkýho..." "Ale úplně blbýho," doplním ji. "To jí třeba až tak moc nevadí," usoudí a naši společnoL

kamarádku tím v podstatě vystihne. "Víš," přiznám še. "Když mí brácha řekl, že pňjel, těšil jsem se na něj... A on je přitom tak ubohej!" "Bude to tírn, jak vypadá. Je děsně hezkej." "Neň'kej, že každej hezkej kluk je takovej vůl!?" "Nevím," pokrčí rameny. "Každopádně hezkej kluk t~ o sobě ví- a využívá toho. Alex to ví určitě." "Kdysi jsem ho měla ráda," připustím a vehementně do dám: "A ted' ho nenávidím!" "Se ti ani nedivím," podpoří mě moje nejlepší kamarádka kterou by Alexova pomluva nikdy nemohla potkat. Její po prsí patri mezi ty, jejichž velikost kluci obdivují! Mně zne 64 možnil a zranil na nejcitlivějším místě. Kdyby se mi posmíval kvůli pihám nebo většímu zadku či čemukoliv jinému, nebolelo by to tolik jako tahle urážka! "Vykašli se na něj. Blbec zůstane blbcem," domlouvá mi těsně před tím, než se rozloučíme. "Zítra ve škole. Pa." Vykašli se na něj. To se lehce řekne, ovšem hůř udělá! Tátovi, který právě odjíždí na dlouhý pracovní týden, se neodvážím podívat do očí, aby na těch mých nepoznal, že jsou nateklé pláčem, ze stejného důvodu dokonce odmítnu i večeň, bráškové jsou priliš všímaví a mamku by určitě zajímalo, kvůli čemu jsem brečela. Zavřu se v pokoji s Pajdou, pustím si Titanic a při krásných tklivých melodiích je mi do breku znovu. Už vím, co myslel Renda tím magorem! Jsem z toho smutná. Když už se v Kostelci objeví kluk, který by se mi h'6i1 dokonce víc než Leonardo, vyklube se z něj omezený idiot! ! ! Panebože, taková ostuda: Eda to určitě roznese po celém městečku... Nenávidím ho!!! /4./ Amazonky a Polednice Pro vysvědčení si jdu parkem, jenom abych nemusela projít kolem domku paní Zítkové a jejího podařeného vnuka. Při pomyšlení na toho osla se málem celá osypu! Raději lezu přes zídku v letních šatičkách a sandálech na vysokém černém podpatku, jen aby mě nemohl zahlédnout třeba z okna. Park je takhle po ránu samozřejmě zavřený, procpu se mezerou mezi tyčkami v bráně a rozhodnutá chodit třeba kanálem, abych ho nepotkala, se hrozím vyhlídky na prázdniny. Jestli tu ten skřet hodlá strávit celé dva měsíce, budu za chvli trpět stihomamem! Celou cestu se totiž neustále otáčím, zda mě někdo nesleduje (kdo asi!), a vůbec se chovám jak blázen. Holky mají naštěstí na starosti vysvědčení, tudíž se k trap65 nému včerejšku nevracejí, a když se na můj popud Eva 1 nenápadně zeptá Zuzany, jak dlouho se u Pekla zdržely, je odpověd' mě alespoň trošku uklidní: "Asi pět minut. Tf novej se nebavil a Eda hloupě kecal, šly jsme domů."

I tak jim mám za zlé, že mě nepodpořily, raději zůsta s mými pokořiteli, než by mi šly jako Eva Pé poskytno duchovní útěchu, zrádkyně! Zuzana je však v téhle h příliš malý pěšák, figurami po šachovnici tahá Eva K A u té je chronicky známo, že jakmile se v její blízko ocitne jakýkoli kluk, kamarádka se nám změní před očím Nakonec jim samozřejmě odpustím, už proto, že dneš den je posledním, kdy jsme spolužačky. Určitě spolu buden kamarádit celé roky, ale takhle blízké jako dosud už a nebudeme, rozdělí nás školy, internát, vzdálenosti, najden si nové kamarády a známé a kluky... A pochopitelně také učitele. Čehož tedy v žádném přípac neželím! Naopak. Atom má tu drzost, aby na chodbě odchy mě i Zuzanu a pokusil se nám vrazit přihlášky na putov vodácký tábor! Nasadí přitom svůj sladký úsměv: "Pojedete s námi na vodu, že jo, holky? Mirka? Zuzano` "Ptala jsem se mamky, pustí mě," pochlubí se Žuzka. "No výborně," raduje se Atom. "A ty, Miroslavo?" "S vámi?" nadechnu se. "S vámi nikdy, pane učiteli!" Fyzikář na mě užasle zabrejlí. "Stalo se něco?" "Mirko, ale já 'opravdu můžu = ` přesvědčuje mne Zuzan "Já taky," odseknu a vyprostím paži, za kterou mě tahal "Ale nechci. S panem učitelem Mojžíšem nikdy." "Překvapuješ mě," přizná se mi. "Co tě vede k tak pru~ kému obratu názorů?" "Nerada bych zacláněla," zaironizuji si. "Dvě-místa nám zbývají, nechápu = ` namítne, ale já 1 domluvit nenechám. Jeho pritomnost mě naplňuje odporen "Jedno si schovejte pro slečnu Tichou," přeruším h "Míša s vámi pojede jistě velice ráda, nemám pravdu?" Atom ztuhne. Na krátký okamžik se popasu na jeho ro pacích, kdy je jeho výřečnost v koncích, civí na mě nap podezíravě a napůl bojácně, odhaduje, co všechno vím, a 66 pak se vznešeně otočím a odkráčím. Zuzana mě celá šokovaná dohoní. "Mirko? Co blázníš? Bezdůvodně = ` "Měla jsem důvod," odseknu. "Já s ním nikam nejedu. Jestli chceš, jed' si sama. Radši se budu nudit doma." A ten důvod si nechám pro sebe, nejsem drbna. Beztak se mi krásně uleví! Poslední den školy se učitelů nebojím, rozdám si to i s Míšou, která těsně před posledním zvoněním zaskočí do naší tridy a vezme si mě stranou, aby se na mě osopila: "Proč jsi nepřišla na páteční zkoušku Amazonek?" "Nechtělo še mi," prohodím klidně a Mišin nach mě jedině potěší! Takovou upřímnou drzost by ode mě ani ve snu nečekala! "Nechtělo?" opakuje šokovaně. "Je ti jasný, Mirko, že ted' kvůli tobě budete vystupovat bez generálky?" "Já nebudu vystupovat vůbec," ušklíbnu se. "Cože?" Míša lape po dechu. "Nemůžeš se jen tak roz-

myslet, víš přece, že když vypadne jedna, může to celý soubor zabalit!" "Ale můžu," ujistím ji přezíravě. Dokonce se na mě rozkřikne: "Proč?" "Proč?" podívám se jí pevně do očí. "Tak na to bych se na tvém místě radši neptala. Mohla by se to pak dozvěc celá škola - i s paní učitelkou Mojžíšovou." Její polekané a vyvalené oči by mi mohly být náplastí na zkažený výlet, přesto se radovat nedokážu, znechuceně se od ní odvrátím a sednu si zpátky k Evě Pé do lavice. Mít mladé příjemné učitele je sice fajn, ovšem v Atomově a Míšině případu to zase taková výhra, jak jsem se původně domnívala, nebyla. Sádlová je nepříjemná stará větev, ale s ní aspoň víme, na čem jsme. Napochoduje na stupínek ve fialových šatech pňšerného střihu, co nosívá na všechny slavnostnější události, a místo aby nám rozdala vysvědčení a poslala k vodě, začne s dlouhým proslovem, jehož cMenou náplní je výstraha před životem, který nás prý teprve naučí, dosud jsme byli zvyklí na školu, co nad námi rozevírala ochranná křídla, učitelé toho pro nás dělali tolik a my si toho nevážili, ale však 67 uvidíme, natlučeme si nosy a rozbijeme ústa. .. Posloucháme ji s neskrývanou nevolí, Ondra s Bohdanem hrají vzadu karty, Linda si opravuje oční linky a Andrea se Sylvou se hlasitě přou o odstín rtěnky... Konečně Sádlice pochopí, že ta ústa, která si rozbijeme, budou naše, a s povzdechem komu není rady, tomu není pomoci, začne vyvolávat podle abecedy nejprve kluky, pak děvčata, aby každému osobně odevzdala papír, který pro mnohé má váhu papíru toaletního. Krom toho, že ho .ukážeme rodičům, ho po nás na školách ani učilištích nikdo chtít nebude! Napň'klad takový spolužák Miloš se chlubil, že u nich vysvědčení nezajímá ani rodiče, nedávno pry' pro ně bylo překvapením, že jejich synátor je v posledním ročníku! Můj závěrečný doklad o školní docházce hyzdí dvě dvojky. Matematika a fyzika. Atom tedy přes veškeré sympatie nezamhouřil očko - a já jsem tomu nesmírně ráda! Nechci žít s pocitem, že se mi ten šmejd nadržoval. Brr. Tridní Sádlové se za její lásku a péči odměníme. Bohdan jí na závěr odevzdá knihu zabalenou v dárkovém papíru, na kterou jsme se společně složili. "To je od vás milé," prohlásí zjihle. "Knihy mám velice ráda, moc vám děkuji... Možná jste nebyli až tak zlí..." Než se ovšem pustí do rozbalování, prozíravě třídu vyklidíme, protože podvědomě tušíme, že titul knihy určené předškolním dětem s názvem Sádlík a Hryz může spustit atomovku jejího hněvu! Ale to už jsme dávno pryč. Se školou se nijak nostalgicky neloučíme, vlastně jsme rádi, že jsme konečně venku. Nevíme sice, jestli to, co nás

čeká, bude lepší či horší, každopádně se těšíme na změnu. S holkama se uvidíme podvečer na akademii v prostorách přírodni'ho divadla v zámeckém parku, což bude něco jako třešnička na dortu devítileté docházky, a pak už sbohem a šáteček! Eva Ká začne vyšilovat, jestli jsme to s Polednicí nepřehnaly, a vůbec na ní vidíme kolaborantskou náladu, dá nám práci ji přesvědčit. Kdo ví, co do ní vjelo' O jejím prapodivném způsobu myšlení dumám cestou domů, takže se málem zapomenu a vkročím na parkoviště 68 před zámkem, aniž bych se obezřetně rozhlédla. Ten kretén Alex samozřejmě opět dřepí u Pekla, tentokrát pouze s Edou, přesto nemám nejmenší zájem se s ním znovu střetnout. Naštěstí se dívá směrem k zámku, tudíž mou maličkost nestačí postřehnout. Neváhám se vrátit, obejít kus městečka a vzít to přes hřiště, to kdyby ho napadlo jít zrovna domů, abych mu nedala možnost potkat mě v naší ulici. Mamka mými oklikami není nijak nadšená. "Kde jsi tak dlouho? Sl'bilas, že budeš brzy doma a pohlídáš babičku..." "No tak jsem se zdržela," odseknu namíchnutě. "Nejsem snad v téhle domácnosti jediná! Co kluci? Ti se jen válejí!" "Pomáhali mi ráno," zastane se jich mamka. "Hele, cos dostala za známky, že seš tak roztomilá?" baví se Dan na můj účet. "Čtyřkař jako ty má co mluvit," odfrknu a vysvědčení předložím k posouzení mamce, ne těm dvěma umělcům. "Pěkné," pochválí mě. "Kdyby ses víc snažila, mohla jsi mít samé jedničky... Na, tady máš ode mě." Přijmu malý měkký balíček, ve kterém objevím super tričko, bavlna s Iycrou, něco podobného, co nosí Eva Ká. ;,Copak? Neli'bí se ti?" všimne si mamka mých chmur. "Ale jo, je pěkný," odvětím bez velkého nadšení. Tričko je skvělé, ovšem mě nemůže nenapadnout, že mi přMiš přilne k tělu a budu v něm ještě víc plochá než ve skutečnosti! "Můžeš si ho vzít na akademii," poradí mi, načež si vzpomene: "Vlastně to chceš jít v body... Ukaž, přines mi ho, rychle ti ho přemáchnu, do pěti na slunci uschne:" "Není třeba," bráním se. "Určitě jsi ho propotila, když sis ho vzala včera." "Možná, ale dnes ho potřebovat nebudu." "Změna kostýmů?" domnívá se mamka. "V čem cvičíte?" "Já necvičím v ničem," odpovím zachmuřeně. "A tu druhou scénku sehraju v normálním oblečení. Nepotřebuju kostým." Mamka se na mě překvapeně zadívá: "Vy nebudete cvičit? Vždyf to mělo být vrcholné číslo programu, neřllcala jsi?" 69 Trhnu rameny, 3~aleji si do skleničky trochu domácího malinového sirupu, doleji vodou a mezí jednotlivými loky

vysvětlím: "Mělo, jenže já se rozmyslela. Nechci vystupovat." Mamka si založí ruce v bok. "Netvrdila jsi, že kdyby některá z vás vypadla, zničí číslo ostatním?" "Jo, to pořád platí," připustím. "Mirko, ale... Zaprvé, převleč si ty šaty, nebo si je pobryndáš, a za druhé mi sděl důvod, proč ses tak narychlo rozmyslela. Ony tě tam nechtějí? Pohádaly jste se?" Hodím okem po Danovi, který má největší pilno drobit po lince rybízový koláč, co si cpe do krku obrimi sousty; a natahovat uši, o čem si s mámou povídáme. Mamce zapálí. "Dane, prosím tě, jdi dát král'kům." "A bože," zahuhlá bráška. "Mireččiny tajnosti..." "Padej," plácne ho mamka po zádech a on ji poslechne. Řada je na mně. "Nepohádaly jsme se, s holkama je všechno v pořádku," vysvětlím z povzdálí. To, co na svě mamce obdivuju, je důvtip. Předvede mi ho i nyní. "A s kým není?" zeptá se. "S M~šou," připustím, kousnu se do rtu, ještě vteřinú váhárn, ale pak mamce vyklopím všechno, čeho jsem byla v noci z úterka na stredu na školním výletě svědkem. Samozřejmě se nepouštím do podrobného popisování výkřiků a vzdechů, to by se mnou hanba mlátila o zem, ovšem mamka není včerej ší. "To je tedy hrůza," uzná sama a musí si na to sednou na židli, jinak by ji ta zpráva porazila. "A ty se jí chceš pomstít, zavařit průšvih u ředitele, protože tě zklamala." Kývnu. "Atom... teda Mojžíš, taky. Ten ještě víc, mami." "Chápu, že na ně máš vztek," vidí mi až do duše. "Jenže, Mirko, přemýšlela jsi o tom, že kvůli Mojžíšově lehkomyslnosti a nezodpovědnosti, se kterou zradil svou ženu i syna, ty podrazíš osm holek? Cvičíte tu skladbu celé měsíce, stála vás spoustu dňny... Jak k tomu přijdou ostatní? Linda, Sylva, Eva... Ony přece za to nemohou." Sklopím očí. "Já vím. Proto jsem jim to ještě ani neřekla, je mi to děsně blbý... Ale ta potvora Míša -" 70 "Chceš slyšet můj názor?" přeruší mne. "Na tvém místě bych cvičila. Schválně. S Míšou bych nepromluvila ani slovo, ale tím víc bych se snažila při vystoupení. Kvůli holkám - a také kvůli sobě. Rozumíš mi? Rozhodni se sama." Přikývnu. "Asi... asi máš pravdu." "Fajn. A..: i když s tím nesouhlasíš a hnusí se ti, co udělali, víš, myslím, že bys o tom neměla mezi holkama mluvit. Možná to bylo z Mojžíšovy strany jen krátkodobé selhání, přece nechceš, aby na tvůj popud ztratil Kája tatínka a paní Mojžíšová manžela." "Takže ututlat," uškh'bnu se znechuceně. "To je hnus." "Je," připustí máma. "Ale týká se dospělých, ne tebe." Usměji se na ni. "Dobře. Jdu se převléct a brnknu Evě, aby si vzala večer body. Mami...? Di'ky."

"Není zač," vrátí mi můj úsměv. Naše rozmluva mi skutečně pomohla. Mít mámu, se kterou si mohu o všem promluvit, to je výhra k nezaplacení! Tedy skoro o všem. O příšerném trapasu, jehož se mi dostalo Sašovou, pardon, Alexovou zásluhou, pomlčím! Stydět by se měl on, ne já, přesto o téhle potupě nedokážu mluvit. Do odpoledne se mi moje odhodlání a bojová nálada tak nějak rozleží v mysli, při představě, že by se Alex mohl zúčastnit školní akademie, která je v přírodním divadle volně přístupná všem zájemcům, mě obchází mráz, a nakonec jsem to já, kdo má chuí vystoupení Amazonek i Polednice zabalit. Musím si několikrát sama pro sebe v duchu opakovat, že frajer x-tého kalibru, jakým Alex je, nemá zapotřebí dívat se na školou povinnou mládež, poslouchat říkanky prvňáčků či hru na zobcovou flétnu žáků třetích tříd! Teprve když o tom sebe samu přesvědčím, tohle se k novému Alexovu image nehodí, seberu odvahu obléct se do body provoněného i květinovou aviváží, krátkých džínsových šortek, na nohy tenisky na široké bílé gumě, vlasy vyčesat do koňského ohonu vysoko na temeni hlavy, zkrášlit ho černou mašlí, aby k body ladil, a navzdory letnímu vedru přes sebe přehodím Danovu džínsovou bundu. Raději se upeču, než bych 71 i dovolila dalším debilním posměváčkům vysmívat se mým ňadrům, ke kterým byla příroda zbytečně skoupá! Kazetu s nahrávkou hudby k Polednici strčím do kapsy bundy. "Jdu napřed," houknu na mámu poněkud nervózním hlasem. "Hodně štěstí," popřeje mi. "Já přijdu rovnou do parku." Zákeřně mě napadne, že by bylo možná lepší, kdyby vůbec nechodila, třeba mě čeká další pňšerné pokoření... Že bych byla silná v kramflecích, tak to tedy nejsem. Přelezu zídku a oborou se plížím se strachem v zátylku, zda nepotkám toho idiota. Možná si už aní průchozí místo ve zdi nepamatuje, zadoufám zbožně. Než se dostanu k hlučícímu prirodnímu divadlu, kde se obecenstvo začíná houfně scházet, jdou na mě lehké mdloby. Tolik lidí... Alex ze mě za pouhých čtyřiadvacet hodin udělal mindráky trpící trosku s nervy nadranc, a to vše k vůli jediné pitomé větě! ! ! Holky už na mě čekají, o čemsi vzrušeně klevetí a hltají očima Evu Ká, která má hlavní slovo. Jestliže jsem myslela, že probírají nadcházející vystoupení, mýlila jsem se. ;,Do Kostelce přijeli filmaři! Budou tu natáčet pohádku O lesní víle Kapradině," sdělují mi jedním dechem. "Přřředstav si, ubytovali se v Kaskádě," dodá Zuzana. Mrknu na Evu Ká, co se touto skutečností považuje za hvězdu dne. "Ti hlavní," vysvětlí důležitě. "Režisér, producent a herci. Technici a ostatní personál budou bydlet v nějakým penzionu v TJolním Kostelci."

"Jsou tarn nějací známí herci?" zajímám se. "Určitě," potvrdí. "Natáčet začínají žítra. Rejža je s tátou kamarád, možná mi u nich domluví nějakou vedlejší roličku. Bude tam prý hrát spousta mladých lidí, studenti z konzervatoře i pár neherců do komparsu." "Takže máme šanci, jo?" těší se Sylva. "Některé z nás," upřesní Eva Ká. Uchichtnu se. "Napri'klad ty, co?" "Napň'klad," nafoukne se důležitě. "Mirečku zkrátka takové věci nezajímají..." Má pravdu, ani se neurazím. V příjezdu filmařů nevidím 72 žádnou extra událost, jsou důležitější věci pod sluncem, které mě trápí! Třeha plnící se hlediště, co pozoruji s narůstajícímí obavami. V desáté řadě zkraje zahlédnu mamku, sedí hned vedle paní Pátkové a vesele se spolu baví... Alexe zatím nikde nevidím, tudíž s Evou Pé zajdeme za spolužačkou Renatou, která se na dnešní podvečer ochotně zhostila role konferenciérky spolu s Adamem Ročkem z bývalé deváté B, a informujeme ji o jisté vsuvce s názvem Polednice. Renata je nadšená, okamžitě si to připíše na papír, dvěma prsty zdviženými do výše potvrdí mlčenlivost, nic neprozradí, dokud nebude čas, a akademie může začít. My všíchní, co na své vystoupení teprve čekáme, protože jednotlivé scénky a příspěvky vystupují podle tříd v přesném pořadí, první A, první B, druhá A, druhá B, a tak dále, se tísníme za jevištěm, částečně pozorujeme jednotlivé výstupy, zkoumáme reakce diváků, ktery'ch se sešlo požehnaně, nebála bych se tvrdit, že takřka celé městečko!, místa je v prirodním divadle, kde bývají v letních měsících různé koncerty a vystoupení, víc než dost, a některi akademie neakademie dál vzrušeně klevetí o filmařích. Já s Evou Pé patříme do skupiny, která se nejvíc zajímá o diváky. Souhlasila se mnou, že by bylo sobecké zkazit vystoupení kvůli povětrnému fyzikáň všem ostatním, a tudíž se celkem nervujeme, jak to všechno dopadne. Míša se přirití se zpožděním a mou účast kvituje hlubokým oddechnutím, když mě vidí v cvičebním kostýmu a s ohonem jako ostatní, ale pro jistotu se rni vyhne širokým obloukem. Recitace, scénky, vtipy, všechno v normě, program akademie zvolna plyne, zaškobrtne se pouze u kluka ze čtvrté třídy, kterému vypadne text a rozpaky vyřeší prstem v nose, Renata coby hlasatelka exceluje, je fakt výborná, obavy v mé duši jsou klidným vývojem událostí ukonejšeny a právě se docela bavím při vystoupení 8. B, kdy o rok mladší holky předvedou scénku s tanečním výstupem, něco jako videoklip k písničce Chyba. "My to máme lepší," šeptne mi do ucha Eva Pé. 73

Přikývnu. Naše vystoupeni je určitě propracovanější, alp tomu jejich se nedá uprit snaha a vtip. "Ta černovlasá, Lenka Švadlenková, je fakt dobrá..." "Která?" zajímám se. "S tím copem, úplně vlevo," ukáže Eva Pé na dívku, jejíž pohyby vážně mají šmrne. Jenže... Málem se sesypu. Kousek od poskakující Švadlenkové, přímo v trávě, protože všechna místa jsou už obsazená, sedí vedle. Edy a Romana, zády opřený o kmen borovice, Alex! "Co je ti?" všimne si Eva mé náhlé bledostí. "Je tady," dostanu ze sebe mdle. V té chvíli však osmá B sklízí zasloužený potlesk a Renata ohlašuje další číslo, výrazový tanec skupiny děvčat z deváté A pod choreografií slečny učitelky Michaely Tíché. "Já nejdu!" "Neblbni," přesvědčuje mne Eva Pé. "Nedívej se tam a polez. Mysli si, že tu není. A kdyby něco řekl, osobně slezu z jeviště a dám mu přes hubu!" Což je od ní určitě obětavé, ovšem příliš mě to neuklidni. Diváci naši devítičlennou formaci přivítají potleskem, přičemž nikdo z nich netuší, že se ubohé Součkové kvůli jednormu pitomci slabostí podlamují kolena! Zapřisáhnu se nepohlédnout vlevo ani jedinkrát, i kdyby tam vybuchovaly bomby. Mxša v zákulisí pustí do repráků skvělou skladbu od Ace of Base a nám není pomoci, musíme se do tohc pustit. Cvičím topornými pohyby, byf máme roboty představovat až při refrénu, cítím, že do uvolnění mám nekonečně daleko a stále podvědomě čekám z levé strany výpad; třeba pískání nebo hlasité posměšky... Toužebně si přeji. aby už ta pitomá písnička skončila, ještě jedna sloka, ref rén... Konečně! Aplaus je mohutný, nestačíme se klanět a jelikož neutichá, k mému zděšení musíme přidávat! Naštěstí nám Miša pustí druhou část od refrénu, ale i tak toho mám dost. Výstuf začínám právě já, coby prostřední vykračuji a pár nekonečných vteřin cvičím v popředí úplně sama! Jakmile mne dostihne Eva Ká a Sylva, mohu se zase stáhnout. Poprvé 74 nevydržím a očima sklouznu vlevo vedle jeviště. Na prchavý okamžik se můj pohled střeme s Alexovým. Ucuknu, abych se od něho nenakazila! Proč se dívá na mne, sakra?! Určitě chce dát k dobru nějakou velevtipnou průpovídku, ležérně si hoví na zemi, spiš pololeží než sedí, s bradou opřenou o dlaň a v ústech stéblo trávy. Na další děkování nemám sílu, ukloním se a jsem první pryč z pódia. "Výborně, děvčata, výborně!" rozplývá se Míša, ale to už se zase soukám do džínsové bundy a nemohu se soustředit na pořad Lindy z naší třídy s názvem Nikdo není pitomý, což má být parafráze zábavného televizm'ho pořadu, se kterým se obrací na jisté jedince v publiku, takže to vypadá

docela opravdově, byl vše je předem pečlivě domluvené. Moje kamarádky se mezitím rychle soukají do převleků, dobře, že coby vyprávěč žádný nepotřebuji, Eva Ká vytáhne z tašky velkou panenku, co má nahradit živé dítě. "Už to přřřijde," šeptá rozčileně Zuzana. Linda, obl'benkyně třídní Sádlové, svůj výstup zakončuje rádoby vtipně: "Jak sami vidíte, není to s námi tak zlé. Děkuji vám za pozornost a doufám, že se nikdo nenúdil..." Pablb Eda udělá z dlaní tlampač a zahuláká: "Nudil!" Pár lidí se zasměje, Linda se rozpačitě zachichotá a situaci zachraňuje Renata, která převezme mikrofon: "Výjimka potvrzuje pravidlo. Přece jen je někdo pitomý. A to je dobře, protože jinak by se nepoznali ti chytří!" Obecenstvo v tu ránu řve smíchy a bouřlivě tleská, myslím víc Renatě než Lindě, ale nemám čas se v tom déle pitvat, jelikož Renata pokračuje: "Dalším dílkem vás o tom svých chytry'm výstupem přesvědčí Eva Kocíánová, Zuzana Tučková, Eva Pátková a Mirka Součková, děvčata z deváté A, která vám předvedou klasiku, Palednici od Karla Jaromíra Erbem, v poněkud neklasické muzikálové úpravě. Přeji prijemný umělecký zážitek." Nic netušící diváci v očekávání zatleskají, za jevištěm nastane šum, Sádlové lezou oči z důlků a ředitel se marně posuvky ptá, co to má znamenat, jelikož o ničem takovém se v programu nedočetl. Rychle zasunu kazetu do přehrá75 vače, uchopím jeden z mikrofonů a nastoupím na pravo stranu jeviště, abych v prvních nevinných taktech dala č Evě Ká coby matce dojít se svým zlobivým dítětem k pr vizorně umístěné lavičce. Pak začnu zpívat tichým hlase se stoupající intenzitou: "U lavice dítě stálo, z plna hrdla.. Napojí se Eva Ká: "Bodejž si jen trochu málo, ty Cikán mlčelo! Poledne v tom okamžení, táta přijde z roboty...' Po očku si všimnu, že obecenstvo ani nedutá, jak je na drama zajímá, a Alex se dokonce napřímí, aby lépe vidí Dnes má čelenku ze zeleného šátku, jakési uválené tričl a tytéž zbytky džínsů, přesto mě v koutku duše hloupě n padne, že mu to ohromně sluší, má v sobě něco přitaž vého... Když nastoupí Polednice, tedy Zuzka namaskovav k nepoznání, jedno maličké dítě sedící na klíně své maminl se strachy rozkřičí nahlas. Mládež se tomu zasměje a musím udržet vážnou tvář při zpěvu: "Malá, snědá, tvá divé; pod plachetkou osoba, o berličce, hnáty křivé..." "Dej sem dítě!" zahřmí Zuzana temným hlasem, tak v hledišti se rozpláčou další dvě dítka. Závěr je co se tý zpěvu čistě můj, zatímco zpívám, po pódiu se děje drarr Polednice se naiahuje po dítěti, matka se je smaži k só tisknout, ž Tesá v mdlobách. Ve finále přikvačí na j viště ot~cc, tmy Eva Pé, matku vzkřísí dost nešetrně, zatře s ní jaleo s pytlem ovsa, načež oba lkají nad udušeným c

tětem a Polednice v závěrečných taktech tančí svou divok~ vítěznou křeč. Přestože s několika vystrašenými děrini musí rodiče ode předčasně, aplaus je nevídaný. Proti mé vůli mi opět ute pohleď směrem k Alexovi, ten ho zachytí, protože se na r zrovna díval, debil, a zvedne ruce, aby nám v ironické gestu zatleskal! Samozřejmě nic nepřidáváme, ještě jedn~ se ukloníme a elegantně mizíme z jeviště. Sádlová vypadá pohoršeně, avšak když jí jde ředi~ osobně pogratulovat a naoko vyčinit za tajnůstkářství, z tváří se upejpavě a prohlásí: "Mělo to být... překvapení Mrkneme s holkama po sobě a máme dost! "Takže to byla Polednice v podání dívek z deváté A 76 asistence třídní učitelky Sádlové," pospi'ší si také Renata, načež ohlásí program deváté B, tedy ukázku country tanců. Spolužáci se netají obdivem: "Super! Skvělý! Perfektní!" Akademie brzy poté končí, ředitel děkuje všem přítomným za hojnou účast, pozornost i štědré příspěvky do školní kasy, svým žáčkům přeje pohodové prázdniny a nám, bývalým deváiákům, co nejšfastnější start do další životní etapy. Veškeré loučení s holkama omezím na pouhé ahoj, protože nechci ani za nic zůstat v Alexově blízkostí, a rychle šupajdírn za mamkou do hlediště, aby mi neutekla. Domů jdeme spolu a její chvála mě těší ještě víc než ředitelova. "Udělala jsi mi radost, Miruš," oznámí mi. "laťka má pravdu. Máme šikovnou holku." Protože jsme právě zabočily na křižovatce za parkovištěm do naší klidné uličky, obejmu ji kolem krku. "Měla jsem trému," přiznám se. "Nebyla na tobě znát," ujišguje mě. Asi bych se rozplývala o chvMi déle, kdybych přes její rameno nezahlédla vynořit se zpoza rohu postavu v odraných džínsách. Okamžitě mamku pustím, vezmu ji za paži a přidám do kroku. lestlí nás dohoní a mamka si ho všimne...! "Kam tak ženeme?" podivuje se divokému tempu. "Na televizi," zalžu. "Vzpomněla jsem si, že jsem se chtěla dívat, tak abych stihla aspoň kousek..." 1e mi hloupé, ale nemohu jinak! Nechci, aby se setkala tváří v tvář tomu pitomci, na kterého si za chvíli vypěstuji alergii. Propadla bych se studem! Závodní cval se mi vyplatí. Alex nás nedožene. První prázdninový den, na který jsem si naplánovala spaní do oběda a celkové lenošení, se nečekaně zvrtne. Mamka s mým ramenem zatřese už v půl osmé ráno! "Co se děje?" nechápu. "Zaspali jsme?!" "Máš telefon. Vstávej," pobídne mne. Uvědomím si, že ztracené minutky nemusím nahánět úprkem do školy, abych stihla začátek hodiny v osm nula

77 nula, kostelecká základka je pro mě navždy pasé, žádá vzrůšo. Bolestně zazívám, div si neroztrhnu pusu, a n ochotně se hrabu z pelíšku. "Kdo otravuje v takhle časná dobu?" "Eva. Pry' je to děsně důležité," mrkne na mne marok "Hm. To už vidím," uchichtnu se, doploužím se do ob váku, zhroutím se na gauč a přiložím k uchu vyvěšené sl chátko. "Mirka. Co je?" "Představ si, právě mi volala Eva Ká, že ti filmaři váži hodlají najmout pár místních lidí do komparsu! Potřebí všechny věkové kategorie, takže i mládež. V deset bude ~ náměstí konkurz! No není to skvělé?" Potlačím další zívnutí. "A co jako?" "Přece možnost hrát ve filmu! Navíc prej dobře pla pětikilo za natáčecí den. Nechceš se stát filmovou hvězdou "Ani ne," zklamu ji. "Bohatě mi stačil včerejšek." "Ale podívat bychom se jít mohly, ne?" lanaří mě. ": kouknutí nic nedáme a jestli na tom konkurzu nebudou cht abychom zpívaly, možná se nám podaří do filmu natlačit "Tohle je asi to poslední, co by mě lákalos`.`. namítnu. "Za pokus nic nedáme. Nakonec, hlásit se nemusíš. E Ká to určitě zkusí, budeme jí dělat křoví. Přijdeš?" "No, jestli se mi bude chtít..." "Před desátou se sejdeme na náměstí u Kaskády, už jse domluvená se Evou a Zuzanou. Zatím ahoj, jdu to dospa Nejsem z těch, které když někdo vyruší ze spánku, lehnou a jako na povel usnou znovu, navíc dostanu hla čili rovnou zamířím v nočním úboru skládající se z bavln ných bermud a volného trička do kuchyně, kde se Ren cpe ohřátým liberečákem s kečupem. "Br, ty máš chutě," otřesu se, juknutím proluxuji pokla~ v ledničce, abych si jako obyčejně vytáhla krabici mlé a zalila sí mističku miisli. Druhý bratr, ktery' se přiklátí v p žamu s očima zalepenýma spánkem, si nemůže vybrat n: "Prosím tě; je tam ještě pomazánkové máslo, to máš ráj napoví mu mamka, která kolem poletuje v letním kostýmk "Jenže je s česnekem," podrbe se v rozcuchaném há 78 a k našemu úžasu si místo toho namátne krajíc chleba džemem. "Od kdy nejíš česnek?" podiví se máma. "Po ránu na něj nemám chuČ," zahučí. Renda se zazubí a sotva mamka odběhne do koupelny, zeptá se: "Máš rande?" Dan se samolibě pousměje. "Možná..." "S Adrianou, jo?" vyprsknu. "Včera jsem ji viděla na akademii, vlasy si dala obarvit na oranžovo, vypadá jak Pták Ohnivák." "Ty tomu tak rozumíš," setře mě Dan.

"Na tvým místě bych sí ale nedělal velký naděje," krotí brášku také René. "Náhodou to vypadá slibně." "No, já jen, že tě předběhl Alex," prohodí Renda. Ustrne se Lžící napůl cesty k ústům. "On s ní chodí?!" To by k němu pasovalo, narazit si takovou... krávu! "Jestli chodí, to nevím," pokrčí Renda rameny. "Vím jen, že se s ní vyspal hned v sobotu, co přijel." Danovi zaskočí čaj. Vyprskne mi ho na rukáv, bagoun, a nevěřícně se na bráchu osopí: "Kecáš!" "Proč bych měl?" soudí Renda. "Eda to každýmu vykládal na potkání. Prej seděli v Pekle nebo co, ona tam přišla taky, no a odešli spolu na rychlovku do lesa." Zášt', kterou k tomu klukovi pociťuji, se tím víc zvýší. Dana Rendovo sdělení trochu sebere, ačkoli se snaží před mámou, co ke stolu přivede babičku a pokouší se do ní dostat housku s máslem, tvářit nevzrušeně. Ta má jiné starosti: "Tak kdo se mnou pojede? Hod2e sí korunou, pánové." "Kam?" otáži se překvapeně. "S babičkou na kontrolu," vysvětlí. "Jsme pozvané na půl desátou... René, musíš mi vycouvat z garáže, ano?" Brácha, který dosud nemá řidičák, protože mu ještě nebylo osmnáct, přikývne, jelikož máma, která ho vlastní dvacet let, se dosud nenaučila vyjíždět a zajíždět do garáže. "Já jet nemůžu," ohradí se Dan. "Mám něco... důležitýho." 79 "Za chvíli přijde Mik," namítne Renda, oba se sehran podívají na mě a dvojhlasně mamce poradí: "Jedině Mirka. "Zase já," zavrtím pohoršeně hlavou. "Kdo jinej!" Nakonec však s cestou do města souhlasím, to, že n uteče konkurz, mi nijak nevadí, beztak jsem neměl v úmyslu se ho zúčastnit. Hodím na sebe pruhované elasfák nad kolena, bi7é tričko, oči zaštítím slunečními brýlemi a pc máhám mamce dostat babičku do auta. Z ničeho nic si pc staví hlavu, vzpomene si na tragédii, která se stala pře dvaceti lety, kdy jakýsi pojišfovák Morávek nezvládl za táčku u Poddubí, zabil na místě svou ženu i dva malé syn a sám zemřel při převozu do nemocnice, a ne a ne, ona d auta nenastoupí. Tentokrát je nám zlepšení její paměti spi na obtíž, musíme počkat, až se zase okénko v mysli zatáhn černou oponou zapomnění. Pro jistotu se posadím k babičc dozadu, gřipnu ji bezpečnostní pásy a toužebně si přeji, at nezačala vyvádět cestou ani na parkovišti před polikliniko kde za dvacet pět minut jízdy máma naši felicii ukotví. "Půjdeme se projít, maminko," domlouvá babičce, kte pro změnu odmítá vystoupit. "Podívat se na pana dokto Majera. Znáš ho. Jezdíme k němu pokaždé..." Naštěstí si dá říct, aniž bychom musely volát ná pom< zřízence nemocnice. V butiku hned vedle parkoviště z

hlédnu za výlohou senzační minisukni za 790 Kč, na kterc honem mamku upozorním, zdůrazním, že by mi určitě sl šela, a připomenu, že kdyby mi ji koupila, nemusela by neustále vytýkat, proč nechodím vic v sukních! Nemůžu nosit jednoduše proto, že žádné pořádné nemám, a ty v kopávky, co se krčí v mém šatni'ku, jsou out. "Sedm stovek?" zhrozí se mamka. "Za takový kousič látky? Nemyslím, že bys na tom s garderobou byla tak šp; ně, Mirko. Pojd; vezmi babičku za druhou ruku..." Takže mám smůlu. Doprovodím babičku do čekárny př ordinaci doktora Majera a když ji sestra jmenovitě zav~ dovnitř, mamka jde s ní, zatímco já pročítám nudné p spekty, ze kterých mě za chvíli začne bolet celé tělo a mus je odhodit, protože ještě chvMi a našla bych si asi de 80 příznaků nejhorších nemocí, jaké existují! Kdo ví, jestli bych si neobjevila i rakovinu prostaty! Nakonec se zvednu a jdu se potloukat po chodbě doufajíc, že potkám třeba nějaké hezké kluky. Chyba lávky! Poliklinika je patrně jediné místo, kde se nikdo takový nevyskytuje, chodby se hemží převážně staršími lidmi. Máma si v ordinaci s babičkou pěkně pobude a když konečně vyjdou ven, všimnu si, že má uplakané oči. V tu ránu se přestanu ohlížet po klukách, pomohu babičce ven z budovy a šup do auta, a teprve když se mamka vymotá hustým provozem na výpadovku směrem na Horní Kostelec, odvážím se zeptat: "Co ň'kal pan doktor?" "Je to... je to špatný, Mírko. Babíččín zdravotní stav se neustále zhoršuje; navíc to jde hrozně rychle... Pan doktor mi doporučil dát ji do ústavu. Prý jsme to i tak. vydrželi dlouho..." Mamka tlumeně vzlykne. "Dó ústavu?" Představím si ponurou stavbu nějakého zanedbaného zámečku, kde pacienti jako babička trpící Alzheimerovou chorobou leží připoutaní k postelím, dívají se tupě do stropu a kálí pod sebe, sestry je třikrát denně nakrmí a přebalí... Takový ústav je něco jako čekárna na smrt, kdy smrt znamená vysvobození! Alzheimerova nemoc je nevyléčitelná, vím o ní, že způsobuje postupnou degeneraci mozkové kůry, což vede k těžké duševní poruše se ztrátou paměti a k poruchám řeči a končí totálním rozpadem duševního života a osobnosti. "My ji tam nedáme, že ne, mami?" "Já... já nevím, Mirko. Nevím, jestli to zvládneme." "Ale babička ještě mluví! Občas jí to myslí, nemůžeme -" "Nechci ji tam dát," řekne mi tiše a zoufale. "Je to moje maminka... Bojím se, že časem... a pan doktor mě upozorníl, že to bude velíce brzy, se všechny její potíže zhorší..." Do Kostelce dojedeme za naprostého ticha, obě máme o čem přemýšlet. Jenom babi drmolí zmatená nerozumitelná slůvka, aniž by o našich starostech tušila. Možná je to tak

lepší! Jisté plus mi tahle cesta přinese. Uvědomím si cenu zdra81 ví! Když už člověk jednou je, má koukat, aby byl, řekl par Werich. Měl pravdu! A já k tomu dodávám: když je tomi jedinci patnáct a půl, začínají prázdniny a po něm obdob velkých změn, má si života pořádně užít a ne se trápit ta kovými prkotinami, jako jsou napři'klad hloupé řeči ješti hloupějšího kluka a zavírat se kvůli němu doma! Tak to tedy, Alexi, zrovna ne! Místo zakřiknutého sezen v koutku troubím do zbroje. V krákorání před našim domem neomylně poznám hlas mých přítelkyň, jež jsou s jinými nezaměnitelné, a potěšenÉ se vykloním z okna: "Co tu vyjete, jezinky?" "To jsme si mohly myslet," zavrtí hlavou Eva Ká, ktera má na sobě cosi jako plážové šatičky. "Vedro, že bys mohla na slunci smažit vajíčka, a ona dřepí doma." "Jdeme se koupat, polez s námi," pozve mne Eva Pé. "Prrrej je voda teplá," slibuje Zuzana nevšední zážitek. "Hodím na sebe plavky a letím!" slíbím nadšeně, rychli se převleču do dvojdMných opalovaček měňavé zelenkavč barvy s košíčky lehce vyztuženými kosticemi, co jsem do stala v dubnu k jmeninám, navrch natáhnu propínací šatičky do slaměné tašky hodím bry'le, krém na opalování, tatranku to kdybych umírala hlady, na hlavu si narazím slamál a horko těžko vysvětlím smutným psím očím, že se mnot nemohou. "Málem jsme zapustily kořeny," oznámí mi Eva Ká. "Náhodou," uchichtnu se. "Pět minut je v normě." K Poustevně se dá jít bud' po silnici směrem na Poddubí anebo zkratkou přes les a kaňon, jak říkáme rornantickE scenérii hluboké rokle dávno opuštěného lomu. Samozřejmí volíme druhou možnost, ke které poloha našeho domku m konci městečka vyloženě vybízí, tím spiš, že své bydlišti díky věčným toulkám s bráškama, kdy mě ti dva měli cob3 dítko neustále na krku a přes protesty museli tahat všude s sebou, znám jako své boty. Nenamáháme se zacházet s kolem celého lomu, vylezeme nahoru úzkým průsmyke~r v rozpuce dvou skal, což je sice méně pohodlné, zato mno~ hem kratší. 82 "Funíš jak když jde prase z bukvic," bavím se při pohledu na Evu Pé, co je na tom s kondičkou na štíru od té doby, kdy se jí v pubertě zaoblily boky, prsa i stehna. "Není jen tak vytáhnout takovou ženskou až nahoru," podotkne Eva Ká, která je na svou vysokou štíhlou postavu pyšná víc než by se slušelo. "Třeba zrovna kvůli tomu dostanu roli," prohodí Eva Pé, aniž by se jí naše špičkování nějak dotklo. "David přece ři'kal, že takovej typ hledají. Ta pohádka se odehrává ve

středověku, kdy byly holky krev a mh'ko, žádný rachitický figury jako někdo, koho nechci jmenovat..." "Kdo je u tebe rachitická postava?!" urazí se Eva Ká a my tři jdeme do kolen. "Proč se toho chytáš, když nejmenovala?" řehtám se. "Určitě myslela mne, jenže já jsem, dámy, štíhlá..." Eva Pé, aby zabránila hádce, se na rnne na cestičce v polích se zlátnoucím žitem otočí: "Proč jsi nepřišla na konkurz? Sešlo se snad celý město." "Musela jsem píchnout mámě s babičkou, vezly jsme ji na kontrolu. A co vy? Jaký to bylo?" Jedna přes druhou mi začnou líčit vzrušující zážitky dnešního dopoledne, kdy je od hollywoodských ateliérů děli nepatrný krůček. Povídá se nám dost špatně, cestička je úzká, kráčíme za sebou husím pochodem, a protože jsem až vzadu, holky se na mě otáčejí, div se vzájemně nepošlapou. Přes tyto technické potíže se dozvím, že jsem prošvihla životní šanci, a než dojdeme na louku s posečenou trávou, kde na prudkém slunci usychají a omamně voni jednotlivá stébla i s pokosenými vlčími máky a kopretinami, jsem zhruba v obraze. Konkurz probíhal velice jednoduše, tudíž se ho zúčastnily všechny tři, dokonce i Zuzka, doufajíc, že dostane roli, kde by nemusela mluvit. Celý fígl spočíval v tom, že asistent David vyfotil každého zájemce, aby si pan režisér z těch fotek mohl sám vybrat, no a ty šťastné prý zítra vyvěsí ve vstupní hale hotelu Kaskáda. "A to jste se ani nestyděly, jo?" zírám. "Nebyl důvod. David je děsně skvěle] kluk, může mít po 83 vojně, víc jak jednadvacet mu nebude. A je hezkej," vzdychne Eva Pé. "Ři'kal, že o nic nejde a zkusit se má všechno. . ." "A to jste ještě neviděly prince Vítka;" pochlubí se Evi Ká. "Byla jsem u toho, když se ubytovávali kluci z konzer~ vatoře. Ten, co představuje prince Hynka, je docela hezkej ale princ Vítek, no ten je prostě boží!" Na okamžik zalituji babiččiny kontroly, co vyšla právĚ na dnešek, pohledů na krásné kluky, jež se v Kostelci zrovm ve velké míře nevyskytují, není nikdy dost, načež mávnL rukou. Příležitostí k okouknutí krasavců se naskytne jistÉ spousta, když tu hodlají natáčet minimálně dva týdny. Půldruhého kilometru k Poustevně zvládneme za veseléhc povídání raz dva, nezabere náim ani čtvrt hodiny. Cákání pískot a výskání dětí slyšíme už zdálky. "Tě noha," uleví si Eva Pé, jakmile se nám otevře výhlec na údolíčko s modry'm okem rybníka a písečnou pláží do~ slova obleženou koupáníchtivými dětmi i dospěláky. "Aspoň nemusíme mít strrrach, že tu budeme samy," po~ kusí se o vtip Zuzka, kterou její maminka neurstále krm historkami o pedofilech a jiných násilnících, aby tím čo nej

víc negativně ovlivnila dceřino courání. Protože se nám nechce tlačit se na pláži, usadíme se kou sek stranou, kde sice získáme jakés takés soukromí, ovšen platíme za ně špatnou přístupovou cestou přes rákosí. Eva Pé vyzkouší vodu špičkou palce. "Brr. Ten, kdo říkal že už je krásně teplá, neměl všech pět pohromadě!" "Fuj, takovýho rákosí," ošklíbá se Eva Ká. "Nejlepší způsob osmělování je šokem," nabádám ji "Můžeme to zkusit z hráze." "Nejsem sebevrah," ujistí mě, předvede svou štíhlounkoi postavičku v nových metalizovaných plavkách a zamirí d~ nejhustšího klubka ráchajících se lidiček. Zuzka ji okamžití napodobí, byl do Eviny dokonalosti má daleko. Eva Pé zvol zlatou střední cestu, opatrně si prošlápne cestičku rákosím skákat se totiž bojí, tudíž hráz zbyde na mne. Už z principu Krom toho skákat umím. Další věc, na které se podepsal; 84 výchova starších bratrů, usměji se v duchu. Odmala jsem dělala všechno, co oni, a dost dlouho mi to vydrželo. Například jsem si nikdy nehrála s panenkami, mnohem víc se mi líbilo drandit autíčkem po autodráze. Takovou šípku po hlavě do hluboké vody jsem zmákla v šesti letech, salto přišlo na řadu o něco později, tuším v deseti, zatímco Alex měl ještě v devíti letech problémy udržet se nad hladinou... Sotva si na toho pitomce vzpomenu, spatřím ho v zářivě bílých plavkách na olši sklánějící se nad hladinu, kousek od nižšího můstku, jak se všeobecně ř~'ká prkénku asi dva metry nad vodou, ve společnosti plejboje Romana a pablba Edy. V tu ránu mám po náladě, otočím se na patě a ani k olši nedojdu, natož abych se šplhala po jejím kmeni k můstku! "Snad se nás nebojíš, křehulko?" skřehotá za mnou Eda a mně se předem ježí chloupky po těle v očekávání, s jakou bombou se pochlubí Alex. Kupodivu mě nechá odejít v klidu. Eva Pé, jakmile mne uvidí zpátky na ručníku, přestane hrát spadla lžička do kafíčka. "Ty se nejdeš koupat?" Němě zavrtím hlavou. "O nic nepřijdeš," ujistí mě. "Ledovej oceán hadr." Na rozdíl od kamarádky mi dvaadvacet stupňů v rybníce bohatě stačí, zaplavala bych si hrozně ráda, jenže... "Je tady. Na stromě... Nečum tam!" osopím se na ni. "Sedí na olši, ale proboha, neotáčej se, dívá se sem." "Alex?" dovtípí se. "No bože. Peč na něj." To se lehce řekne, ovšem hůř udělá. Poslouchám jedním uchem Evino klábosení o konkurzu a případných možnostech, které by jí přijetí do filmu přineslo, a nenápadně sleduji olši, přičemž se modlím, aby už odtud vypadl a nejlépe odešel domů... Pak na sebe dostanu vztek. Kam se podělo moje odhodlání být tvrdá a bojovná?! Vyskočím rázně na nohy. "Jdu si zaplavat."

"Fíha," hvízdne Eva Pé uznale. Rychle, abych neměla čas se rozmyslet, nakráčím přímo k hrázi. Slezu k vodě a počkám, až mě dostihne Eva, která mi chce být nejspíš oporou v těžkých chvílích. Postavím se $S po kolena do vody, nervy natažené k prasknutí, tudíž ani nevnímám, zda má rybmlc teplotu příjemnou více či méně. Ostatně, k tomuhle zjištění mi vydatně pomůže právě Alex, který bez výstrahy skočí z olše a ohodí mě i Evu mohutným cákancem studené vody, jen obě vypískneme zděšením. Alexovi kámoši z toho mají drúhé Vánoce a je pravda, že my jsme díky němu v podstatě osmělené. Podplave pod vodou asi tři metry, vynoří se, máchne hlavou, aby dostal vlasy z oči, a pohledem kvituje skutečnost, že vypadáme jak vodnice. "No ne, ty ses zlepšil!" zasyčím ironicky. "Za to ty pohoršila," vybere bystře můj smeč. "Lézt do vody po svých je pro prfata, ne?" Střelím po něm kradmým pohledem, jelikož touhle větou budí vzpomínky na léto, kdy jsem ho lákala na můstek. "Já, na rozdíl od někoho, skočím i z vysokýho," odseknu. Alex mrkne na prkénko umístěné v koruně olše o další dva metry výše, pak zpátky na mě, pokrčí rameny a kraulem překlene vzdálenost k hrázi, aby se svižně vyhoupl na kmen a vyšplhal do koruny, mohutně povzbuzován svými kumpány, co sledují naše špičkování s pobaveným zájmem. "Kéž by si placákem vyrazil dech," řeknu tiše Evě Pé. f'' Na mou předpověd' bohužel nedojde, Alex se skutečně vypracoval, ne že by zmákl salto, skočí obyčejnou, efektní šipku, která se mu povede, vystříkne minimum vody. Nechápu, proč se ti dva na stromě rozřehtají, div nespadnou dolů, ale dojde mi to vzápětí. Uvědomím si, že to co se j' zabělá ve vodě kousek ode mne a Evy, jsou Alexovy plavky, ~i'3 zatímco jejich majitel vyplave o pár metrů dál. "Vole, ztratils plavky!" hýká Eda na celé kolo. Než se Alex vzpamatuje, Eva je rychlejší. "Přihrej!" pobídne mne a.já se neváhám namočit až po krk, jen abych na plavky dosáhla první. Popadnu je a hodím Evě, která je bliž ke břehu, a ta s nimi jako s vítěznou trofejí uteče k naší dece. Roman ze sebe vyráží skřeky podobné prasečímu kvij. čení a pod Edou praskne větev; jelikož nevydrží jeho poskakování v křečích smíchu. Svižně dosáhnu břehu a uteču 86 rychle za Evou, jelikož si nedovedu představit Alexovu pomstu! "A seš nahxanej, vole!" chroptí Roman. Alex sí to zdaleka nemyslí. K našemu naprostému úžasu a šoku se klíd'o píd'o vyhrabe na břeh tak, jak ho přinesl čáp, a aniž by si ze své nahoty něco dělal, zamíří k nám! ! ! Oči Evy Pé málem vylezou z důlků. Za normálních okolností

bych se tomu musela smát, ted' jen nehybně čekám, co bude. Jako sestra dvou starších bratrů pro mě nejsou tabu ani jistá intimní místa mužského těla, kolikrát jsem bráchy nechtíc překvapila v koupelně nebo tak, takže nezírám s pusou dokořán, í když, přiznej si to, Miroslavo, pohled na jeho penis si prostě nedokážu odepřít, oči mí tam sklouznou samy. Alex mezitím nakráčí až před nás a mlčky natáhne ruku. Z Evy Pé vyjde vzduch připomínající píchlou duši. Není divu, jelikož my sedíme a Alex stojí, naskýtá se nám detailní záběr ve výši očí na vzdálenost necelý metr, což je síla! ! ! "Tady máš plavky, vole," pokusím se napodobit Romanův hlas. Třeba mu dojde, co tím chtěl básm'k říci! Střelí po mně pohledem ostrým jako šíp. "Spokojená?" "Salto to nebylo," uškl'bnu se. "A šipku u nás zmákne každý malý dítě." Alex se přímo před námi nasouká do mokrých plavek; usměje se a odpoví: "Taky jsem nemyslel šipku..." Okamžitě zrudnu, jelikož Eda, ten pablb, co v jiných případech zaostává o pár minut, tentokrát pochopí hned a zaječí: "Von myslel svoje péro!" Alex, vědom si své převahy, se k nám otočí zády. Zadoufám, že třeba konečně vypadne, ale kdeže, k mému zděšení si začne o kousek dál pinkat s Romanem soft tenis! Zuzka s Evou Ká ve vodě dlouho nevydrží, rychle se hrnou k osuškám, přičemž-kolem sebe rozstřikují kapičky na všechny strany. "Proč tu sedíte jak vdovy?" "O moc jste přišly," vyhrkne Eva Pé, která teprve nyní chytí druhý dech, a s očima navrch hlavy jím líčí zážitek jak vyšitý z učebnice biologie. Eva Ká je z toho hotová, vyptává se na podrobnosti a chce to popisovat znovu a znovu. 87 "Vážně ho měl tak dloubej?" hihňá se do dlaní. "Nechte toho," krotí je Zuzana. "Mluvte tišeji, nebo vás uslyší. Pořřřád se sem dívá, asi na Mirrrku." "Třeba kouká na mě," nadhodí Eva Ká další variantu, jelikož se jí nelíbí, že není středem pozornosti. Mileráda bych se s ní vyměnila! Je mi jasné, proč civí na mě a ne na ni. Přemýšlí, co by mi zase vyvedl! A taky že jo. Neuplyne ani pár minut a všichni tři přijdou až k nám. "Můžeme si přisednout?" zajímá se Eda drze. "Jo," dovolí jim to Eva Ká. "Ne!" vyhrknu nesmlouvavě. Kluky naše zřeknutí rozesměje, byl sehranost je nulová. "A kde je pověstná moravská pohostinnost?" baví se Roman. "A kde pověstná rytířská galantnost?" napadnu ho."Ta vymřela spolu s rytíři po meči," ujistí mě Roman. "To máš jako s dinosaury. Nezbyl jedinej." "Zato pitomců je stále víc, co?" uškh'bnu se. "No moment = ` namítne Roman vztahovačně, ale v té

chvíli přeruší Alex: "Nechcete si s námi zapinkat, holky?" Na téhle větě není nic urážlivého, ovšem mně stačí pohled do jeho sebejisté tváře frajera a celá se třesu obavami a také šMenou touhou po pomstě! Už proto, že říká holky, leč dívá se na mne, si zaslouží odpověd'. "S frajery, co umí držet tak akorát ucho půllitru a chlubit se svým pérem, se nezahazujeme," sejmu ho. "Teda, Alexi, to si necháš?" řehtá se Roman. "To kuře si vyloženě koleduje, zaslouží naplácat na zadek!" "Na kolej!" zadoufá debil Eda zbožně. V Alexovi to vře jak v přetopeném kotli, vidím na něm, že se umí ovládat; aby mi neřekl něco sprostého. Pak vymyslí lepší věc! Mlčky poodejde stranou, čímž mě na moment zmate, pro cosi se ohne, aby se zase vrátil a natáhl ke mně ruku s dvěma pěnovými míčky. Zaskočí mne tím. "Ale já.:. nechci hrát!" "Dej si je do plavek," poradí mi. "Místo silikonu." Cítím návaly horkostí, co se mi valí do tváří, barvu musím 88 mít spiš fialovou než červenou, jak v sobě dusím pohanu smísenou s obrovským vztekem. Jako by z velké dálky slyším sama sebe, když říkám cizím hlasem: "Asi si mysliš, bůhví jak nejsi vtipnej, ale to se pleteš. Jsi jen ubohej." "Aspoň bys vypadala jak Parcela Andersonová," tlemí se Eda, ovšem nikdo se k němu nepňdá. ChvMi na sebe vyzývavě civíme, kdo z koho, a dusno pěkně houstne. "No, zdá se, že tu nejsme vítanými hosty," usoudí Roman. "To tedy nejste," potvrdí mu Eva Pé. "Já bych si s vámi docela zahrála;" pokusí se zlehčit situaci Eva Ká, a bradou ukáže na rakety soft tenisu. "On tu chtěl někdo hrát?" uškl'bne se na ní Alex, švihne raketou daleko dopředu a bez dalších řečí se vzdálí! ! ! Jeho tři noshledi ho okamžitě doprovázejí. "Ten tě naštval, vid'?" zeptá se mne soucitně Zuzana, která má s posměšky kluků svoje zkušenošti. Eva Pé se na mě naopak usměje. "Jedna nula, Mirko. Řekla bych, že tys ho naštvala mnohem víc." Přesto mi k pocitu spokojenosti hodně chybí. /5./ Deprese fil`fnové hvězdy Mamka mě vzbudí v nekřesfansky časnou hodinu. Vstávat o prázdninách v půl osmé ráno je určitě hrieh! Námitky pozbývají váhu, dneska mám službu a basta, domluvili jsme se, že se budeme v hlídání babičky střídat, aby mamka mohla své pracovní povinnosti plnit dopoledne. Se zíváním se vyhrabu na nohy, hodím na sebe tričko a bermudy, ospalé oči protřu dvěma prsty, to abych se nenamočila, a s česáním se nezdržuji vůbec. Pozotvírám okna, venku začíná další ze série krásných letních dní, podle oblohy nás čeká pěkný pařák, nutno využít, že ted' je tam nádherně svěže, a honem

vyvětrat horký vzduch usazený v bytě ještě od včerejška. 89 Z chlebm'ku si vytáhnu rohl'k, hmatem zjistím, že mu do měkkostí dost chybí, je gumový, nicméně z chleba zbývá pouze patka, kterou bych mohla přitlouct hřebi'ky, tudíž v podstatě nemám na vybranou. V lednici ukořistím jedno rajče a vyvedu babičku na zahradu, abych posnídala venku. Rosa mě studí do bosých nohou a Pajda má za chvíli urousané celé břicho, jak prohání motýly ve vysoké trávě. "Ta hruška patří prořezat," řekne náhle babička s očima upřenýma do husté koruny ovocného stromu za lavičkou. "Táta to na jaře dělal," vzpomenu si. "Dělal, ale špatně," zkritizuje babička jeho snahu. "Měli byste rict Frant'kovi, ten se v tom vyzná." "Ktery'mu?" zeptám se a v tu ránu vím, že tenhle tah nebyl dobrý. Babička se zachmuří, jak moc se snaží vzpomenout si na příjmení zmíněného Franty, odborníka na stromky. Rychle se snažím chybu napravit: "Tyhle hrušky ovesničky bývají nejlepší, vid, babi? Mnohem chutnější než máslovky." Je pozdě, babička se už nechytne. Mračí se víc a víc, pak zamumlá cosi nesrozumitelného, šermujíc rukama, načež upadne do svého polomrtvého stavu, ve kterém setxvává celé dny. Z tváře se vytratí jakýkoli náznak dučYtaplnosti, náhle zestárlá o dvacet let a dutě prázdná, oči bez výrazu. Dokončím mlčky svou snídani. Jelikož jsem rajče zblajzla hned na začátku, suchý rohh'k mě tlačí kdesi v jícnu. Potřebuji se napít, ale bojím se nechat babičku samotnou na zahradě, raději zaskočím k vodovodnímu kohoutku v garáži, kde chybí Rendova motorka. No ne, že by ji vážně dali s Mikem dohromady a jeli na první projíždlCU? To bych do toho křápu nikdy neřekla! "Už jdu, babi!" zavolám zdálky, vyběhnu za roh a ustrnu. ;,Babi`? Kde jsi, babi? Babi!!!" Samozřejmě mi neodpoví, ani v to nedoufám, hulákám z principu. Kdyby opustila zahrádku, musela by projít kolem garáže. Není možné, abych si jí nevšimla. Tím pádem zašla do domu. I to je ošidné, jakmile babičku spustíme z očí, dostává dost ujeté nápady, pouští plyn, škrtá zápalkami, a tak 90 různě. Kuchyně, nejnebezpečnější místo v domě, zeje prázdnotou. Trochu se mi uleví, ale ne moc, a proběhnu všechny pokoje v domě, nakouknu na půdu i do sklepa, abych se zděšením konstatovala, že mi musela frnknout ven! Kdyby se aspoň bráchové někde necourali... Zavřu Pajdu, to abych nemusela shánět ještě psa po celém Kostelci, nazuji sandály a tryskem vyletím před dům. Po babičce se země slehla, nerozhodně se rozhlížím napravo i nalevo. Hledat v jejím myšlení nějaké souvislosti nemá cenu, je nepředvídatelné. Pak sí všimnu dvou kluků za sousedním plotem, jak se

u vozíku naloženého cihlami baví mými problémy. Překonám stud a oslovím je: "Prosím vás, nevšimli jste si, kterým směrem odešla moje babička?" "My se po babičkách nekoukáme," směje se jeden. "Nás zajimaj leda mladý kočky." "Ona je nemocná," žadoním úpěnlivě. "Myshš tu starou bláznivou čarodějnici?" zeptá se druhý. "Myslím svou babičku!" "Mazala do lesa, jak kdyby jí hořelo za patama," řehtá se. Nepoděkuji mu. Z principu! Mohou se umlátit smíchy. To jsme tedy vyfasovali sousedy, ušklbnu se v duchu a klusem peláším lesní cestou k Hroznějovicím. "Babi! Babi, kde jsi?" Po čtvrt hodině toho mám plné brejle. Zastavím se, abych se vydýchala. Moje hlasivky sotva sípou, pot se mi perlí na čele a výsledek žádný. Les kolem je voňavý, svěží a letni, dva žtu~ásci hraji na honěnou, na pavučině natažené mezi dvěma smrky se v dopoledním slunci třpytí kapky rosy, datel si může umlátit hlavičku a ptactvo zpívá o závod, ovšem na romantiku jaksi nemám čas ani náladu. Přestože měla babička náskok, ddcy revmatickým kolenům nemůže chodit tak rychle, abych ji nedohonila! Pokud ovšem sešla z cesty... Může být kdekoliv! Rozběhnu se zpátky, třeba už dorazil Renda, na motorce by měl mnohem víc šancí ji najít! Krom toho, že se ti dva debilové mému sprintování smějí jako nejveselejší události roku, mě čeká další neprijemnost. Dům je zamčený, Renda dosud nedorazil a Dan je bůhvíkde... 91 Zmocní se mne beznaděj. Nemyslím na průšvih, který jsem si právě zavařila, mám strach o babičku. Ve svém stavu sama domů nikdy netrefí a může se jí přihodit tolik věcí!!! "Mirko?" V postavě na staňčkém kole, co pohromadě drží spíš silou vůle, poznám pana Boháčka, který bydlí v prvním domku naší krátké ulice. S nadějí se na něho zadívám. "Nezatoulala se vám babička? Potkal jsem ji u pekárny. .." Vydechnu si úlevou, ale na druhou stranu střelím nenávistným pohledem po vykutálených sousedech. Schválně mě poslali jinam! "Děkuji vám, pane Boháčku!" K pekárně doběhnu celá zpěněná a babi nikde, ovšem když z křižovatky u autobusáku zaslechnu zatroubení klaksonu, vím, kde babičku hledat. Motá se na silnici, ve tváři výraz děsu. Rychle k ní doběhnu, pevně chytím za paži, aby se mi nevysmekla, a vleču ji na chodník. Vzpírá se, nechce. "Jdí pryč! Neznám tě!" "Babi, to jsem přece já, Mirka!" hučím do ní s narůstajícím zoufalstvím, jelikož takhle vzpupná má velkou sílu a já s ní nemohu pohnout. "Pojil domů, prosím tě!" "Všichni mě chtějí zabít," mumlá sveřepě. ~ . "My tě máme rádi, babi! Pojcf, je tam máma a Renda a = `

"Strčit do ústavu, abych tam umřela..." Tu se její odpor zlomí, zmatený výraz v očích zůstane, nechá se odvléct z křižovatky a vést za ruku domů. Bohužel ani to však ještě neznamená konec horkým chvilkám! U jednoho z pomalu se plnících stolečků u Pekla sedí Alex a jeho parta. Přesněji řečeno, Alex a Eda sedí na židli, zatímco Roman dřepí v sedle pochromované motorky, nad kterou by Renda slintal. Já ovšem nejsem bráška, tudíž mě motorka nechá chladnou, spíš se snažím zmizet z jejich zorného úhlu dřív, než sí mě všimnou. Nahraje mí í autobus, ktery' s dýchavičným supěním dochrochtá na parkoviště a z jeho útrob se vyhrnou turisti. Povětšinou jde o turistky, tipuji je na zájezd italských studentek, aspoň se mají na co dívat! "Hele, vona se jí drží za ručičku!" zaslechnu Edu. 92 Přidám do kroku, jenže na babi je to moc, nestačí mi, zůstává za mnou na délku natažených paží, jak ji vleču. "To je navopak," všimne si Roman a nenapadne ho nic lepši'ho, než zatroubit na ozdobný klakson motorky. Účinek je obrovský! Babička úlekem přímo nadskočí, vytrhne se mi a co jí sily stačí namíří rovnou k zámku! "Babi!" vyjeknu zděšeně, protože automobil, co z parkoviště vyjíždí, má slušnou rychlost. Naštěstí také dobré brzdy, podaří se mu zastavit tak, že do babičky pouze lehounce drcne, ale nepovalí ji. "Kam koukáte, osobo?!" zařve na babičku rozzuřený řidič. Ted' jsem středem pozornosti všech, italské studentky to považují zřejmě za placenou atrakci a osel Eda hýká smíchy. Rychle doběhnu k babičce, která se třese jako osika. "Promiňte!" omlouvám ji udýchaně. "Je nemocná..." "Tak co leze na silnicí?" prohodí ten hulvát, počká, až babičku dostanu na chodník, a odjede. "Babi, pojd' domů," prosím ji se slzami na krajíčku, protože mě táhne na druhou stranu, než potřebuji. Už už se mi ji podaří přesvědčit, když debil Roman zatroubí znovu. "Nech toho, kreténe!" seřve ho nečekaně Alex. "Nevidíš, co děláš?" ,;Myslel jsem, aby byla sranda..." Alex dojde až ke mně. Bůhvíproč mi ve chvíli, kdy marně zápasím s babičkou, prolítne hlavou, že jsem se měla aspoň učesat... Jak kdyby na tom záleželo, jestli mě uvidí rozcuchanou! Uchopí babičku za druhou paži a společnými silami se nám její odpor podaří zlomit. Jakmile ji dostaneme na ten správný chodník před důrn pana Boháčka, máme vyhráno. "Pomůžu ti s ní až k vám," nabídne mi Alex. To tak, aby si našel další záminku, kterak mě ztrapňovat! Pohlédnu na něho přes babiččina záda. Na čele nezbytnou čelenku, k orvaným džínsům černý nátělník s hlubokými

výkrojemi, hotovej Rambo, pch, změn kožených amuIetů... "Nenamáhej se," poradím mu s nenávistí v hlase. V opálené tváři se mu pohne sval. "Sama ji nezmákneš." 93 "Starej se o sebe," odseknu. "Jdi do tmy." "Dej se vycpat," poradí mi a pustí babiččinu paži. "Vi; kde to potřebuješ nejvíc, že jo?" Jelikož naše pře probíhá mezi čtyřma očima, babičku pc čítat nemohu, najdu v sobě tolik sil, abych nezčervenala. "Opakovenej vtip přestává být vtipem. Nudíš, frajere, upozorním ho; vedu babičku, mírnou jako ovci, k domom "A co když to nebyl vtip?" volá za mnou, ale to už s tvářím, že neslyším. Pitomec, pitomec, pitomec!!! Deprese, která na babičku padne po dopoledním výletč je mnohem těžší než dřív. Jsem z ní dost zoufalá, nevíra co si počít, a vysvobodí mne teprve mámin příchod. O vý stupu před autobusovým nádražím ví předem, v Kostely se roznese úplně všechno, dokonce i to, co se vůbec nestak tudíž se předem přikrčím v očekávání výčitek. Překvapí mnc že se k tomu mamka nemá! Uloží babičku do postele, d jí prášek, uvaří si kávu a sedne si do křesla, přičemž ; mlčky mne unavené oči. Jsem první, kdo dusnou atmosfér nevydrží. "Je to moje vina," prohodím kajícně. "Neuhlídala jser ji. Stačilo pár vteřin, než jsem se napila vody, a byla pryč. "Já ti to nevyčítám, Mirko. Pan doktor měl pravdu," řeku máma smutně. "Sami to nezvládneme, přestože je nás pět. Nevím, co bych měla odpovědět povzbudivého, zřejm tahle situace má pouze jediné východisko, události tom nasvědčují, nemohu říct nic. Raději se odvrátím, aby mamk neviděla moje slzy. Babičky je mi strašně líto! Vzpomínán na dobu, kdy mi četla pohádky a vařila podbělový čaj s me dem, jakmile jsem stonala, dávala mi obklady a vyráběl se mnou maňásky a hrála vymyšlené hry na pokračovát a učila mě luštit křížovky a poznávat houby a... Z hlubok se nadechnu. Nemoc z ní udělala živou trosku. Člověka c zího nám i sobě samé, cizince ve vlastním domě, těle i duš "Běž si ven," poradí mi máma. "Máš přece prázdniny. "Nechceš s něčím pomoct?" nabídnu se ochotně. "Ne. Jdi se koupat, nebo tak něco." 94 Pochopím, že chce být sama. S oblékáním si dám tentokrát mnohem větší práci, bermudy vyměním za kratičkou červenou mínísukní, ke které si obleču ještě kratší sněhové b1é tričko, ze kterého kouká část břicha. A ze sukně zadek, tvrdívá tat~Ca, jakmile mě v tomhle ochozu vidí. Přehání! Nebo tak něco, jak mi poradila mamka, znamená vyrazit do města za holkama, na koupání je ve tři odpoledne dost pozdě. Evu Pé zastihnu v krámku své matky, jak se dovedně

otáčí za pultem a sama obsluhuje zákazníky. Potěšeně se na mě zazubí, naznačí, af počkám, a snaží se vyřídit rozšafné hospodyně co nejdříve. "No ne," podotkne, jakmile za poslední z nich cinkne zvonek nade dveřmi. "Kam ses tak vymódila? Na nákup?" "Proč vymódíla?" podivím se a snažím se ze všech sil, aby můj hlas zněl překvapeně. "Půjdeme se cournout, ne?" "Bohužel beze mě. Mamka šla k holiči, musela jsem to vzít za ní," vysvětlí. "Sakra, zase někdo leze... Dobrý den; paní Zemanová. Co to bude dneska? Dovezli čerstvé uzeniny..." Sednu si na pultový mrazák, abych s pobaveným výrazem sledovala kamarádku, ze které se stane docela určitě schopná obchodnice. Praxi prý bude trávit v mámině obchodě, rodinný podnik, a podle mého jí vůbec nepotřebuje. "Tak co novýho? Cesta do Hollywoodu je vydlážděná Oskary, nemám pravdu? Za vedlejší roli," zavtipkuji po odchodu paní Zemanově, co dala na Evino přesvědčování a nakoupila krom jiného asi dvě kila párků a salámů. "Vybouchly jsme," přizná bez okolků. "Mezi námi, Mirko, pan režisér musí bejt pěknej pakouš, když nepoznal, že právě my jsme ty pravé, které mu z filmu mohly udělat trhák!" "Jako ho zničit, jo?" popichuji ji. . "Pozvednout na úrovni!" "Jeho chyba." "Si piš! Mohl mit návštěvnost větší než na Titanic!" "Co na to ř'ká Eva Ká?" 95 "Pekelně se namíchla a tvrdila, že jí tatínek beztak ně~ jakou roličku zajistí. Když u nich bydlí..." "Jinak bude dostávat podešev místo masa a menší porce?` "Tak nějak," směje se se mnou. "A vybrali si někoho známého?" zajímám se. "Z naší třídy akorát Sylvu a Pavlátovou z béčka. Nejspí; potřebovali trochu starší holky, vzali ještě Simonu Landovoc a Eriku Krausovou, co děla] jazykovku, pak pár dospělých jo, a podrž se, vzali Adrianu!" "A bože," ulevím si. "V tom případě bud'ráda, žes sítem neprošla. Už z obsazení vidíš, že to bude konina. Adrianu...!" "Mělas vidět, jak si myslela," zašklebí se Eva a nebohč Adrianě musí zvonit v uších, protože ji s přestávkami, kdy Eva obsluhuje zákazníky, krásně zdrbneme, abychom do~ spěly k jasnému závěru: Adriana je kráva. A Alex vůl, na tom se shodneme také jednoznačně, jalo mile Evu zpravím o nejnovějších událostech. Vydržím s n v krámku až do uzavírací doby v pět, dohodneme se m zítřejším koupání a s pocitem hezky stráveného odpoledne se vydám k domovu. Zkratku přes park vyloučím kvůl

poloze Pekla, vezmu to předem, abych kolem Zítkovic domku s poněkud zanedbanou zahrádkou probělala lak la~ sice. Netrpím potřebou vidět ho dvakrát denně, naopak měsíce bych se obešla bez pohledu do jeho hezké tváře.. Uleknu se vlastních myšlenek. Proč hezké?! Co je mi pc jeho tváři?! A~ je jakákoli, vidět jf nechci, vyhnu se jí ši~ rokým obloukem Bohužel pouze za předpokladu, že nebude stát jako tvrdÉ Y na naší zahradě!!! Jeho přítomnost u nás mě šokuje, by na ní není nic tak nepochopitelného. Postává na vybetono~ vaném plácku za garáží, kde se Renda hrabe v motorce a Dar mu pomáhá, zatímco babi dřepí na lavičce pod hruškoi a mamka ohýbá záda nad záhony jahod. Na domácí půdf se však cítím mnohem silnější, tentokrát jsem v přesile já "Ahoj, mami!" pozdravím jmenovitě. "Čau, bráchové." Mamka zvedne hlavu. "To máme hosta, co, Mirko?" 96 Alex je v nevýhodě, nemůže se tvářit, že mě přes problémy se spojkou nevidí, před mámou musí zareagovat. "Ahoj . . ." Pochopitelně mu neodpovím. Pohled, který si vyměníme, je velice krátký a prchavý, tedy z mé strany určitě. "Host do domu, hůl do ruky," podotknu uštěpačně, což Dana i Rendu pobaví, oba vyprsknou smíchy. "Ze Saši je chlap, vid'?" prohodí nic netušící mamina. "Už jsi ho viděla, Miruš?" "Bohužel," přiznám s pořádnou dávkou sarkazmu. "Vyjadřuj se přesně. Z Alexe, ne Saši. Saša neexistuje. Škoda." Při posledním slově po mně Alex blýskne očima. Vím, že jsem na koni, využívám výhody domáci'ho prostředí. Babička na hosta upře zrak. "Vrátil jsi už ten kapesník?" "Jakej kapesník?!" podiví se Alex. "Bílej s modrými kytičkami," upřesní babička. "Ale já -" Alex pohlédne rozpačitě na mámu. Spočítal si moc dobře, že jedině u ní může hledat pomoc! Nezklame ho. "Babičce se všechno plete, toho si nevšímej," uklidní ho. "A co dělají vaši, Alexi? Už jsem je neviděla léta..." "No," pokrčí rameny a vypadá ještě víc rozhozeně než při incidentu s kapesnl~em. "Tak... normálně." "A babička? Pořád pracuje?" nevzdává se mamka, protože cítí, že kdyby nemluvila ona, vládlo by na zahradě ticho. Já si s ním povídat nechci a bráchové se věnují pouze motorce. "Jo, ta se má k světu," připustí. "Dělá na dispečinku, kdyby zůstala doma, asi by umřela nudou." Naše babi na Alexe namíří prstem. ;,Nevrátil ho." "lá vážně žádnej kapesník nemám," brání se sveřepě. Mamka mávne rukou. "Chceš jahody, Alexi? Mirko; skoč

je omýt, at', aspoůněco naší návštěvě nabídneme,když odmítl koláč i limču..." "Abych mu posluhovala, jo?! Právě jemu? Tůdle." "Miruš?!" prohlásí mamka šokovaná mým výstupem. 97 "Ty nejíš jahody?" otočí se primo na hosta. Ten po mě střelí pohledem a odpoví: "Jo, chutnaj mi." Mamka pomalu ztrácí trpělivost: "Tak Mirko = ` "Nejde o to, jestli mu chutnají, nebo ne," uškh'bnu se. "On je nemůže." Bráchové, kteří tuší nějakou zradu, se pochichtávají. "A proč by nemohl, když mu je dávám?" nechápe mamka. "Protože jsou kyselý a jemu by po nich vyrašily uhry," vysvětlím škodolibě. "S podobaným ksichtem by si už nemohl hrát na takovýho borce, mš?" Dan s Rendou jdou do kolen, vybuchnou tak mohutně, až se Pajda rozštěká, protože neví, co se stalo. Alex navzdory své otrlé povaze zrudne a mamka lomí rukama. "Propánajána, co to do tebe vjelo?t Já tě nepoznávám..." "To viš," pokrčím rameny. "Musím se přece o našeho hosta postarat. Tím spiš, že jde o bývalého kamaráda." Alex se nevzmůže na slovo! Tedy před mamkou. Ovládne se natolik, aby nebyl sprostý, setře mě očima a já v nich čtu jasnou výhrůžku. Pomsta bude sládká! Zatvářím se vítězně a vznosnou chůzí, aspoň se o ni pokouším, odČapkám do domu. Jo, natřela jsem mu to. Bezva! O to většího- tpajzla si musím dát, abych ho do konce prázdnin nikde nepotkála! ! ! Varování v jeho očích mě nepolekalo, stejně jako se povznesu nad dozvuky, kdy se mamka u večeře k trapasu vrátí. "Prosím tě, proč jsi k němu byla taková?" nechápe mě. "Protože je to vůl," prohodím klidně. "No Mirko," žasne nad mými způsoby. "Mně být patnáct let, tak... Tobě se Alex nelíbí? Já se ti divím." "Já ne," prohlásí Dan s plnou pusou. "Co na tom, že vypadá dobře? Je to fakt vůl." "Ale proč?" doluje z nás máma pravou příčinu zášti. "Debil Eda je jeho pravá ruka," zazubí se Renda. "Stačí?" Čímž řekne v podstatě vše. Eva Pé se dostaví přesně podle úmluvy v jednu. "Kde je vás víc?" podivím se. "Dneska je první natáčecí den," vysvětlí. 98 "Eva dostala roli?" "Ne," zakření se. "Šly očumovat, chápeš." "Jo tak," uchichtnu se. "To by se mi chtělo." "Náhodou," pokrčí rameny. "Viděla jsem oba prince a musím ti říct, že Eva nepřeháněla. Vítek je boží, fakt." "Kde se natáčí? V zámku?" "Nemám ponětí. Nejspíš. Mrskni sebou, v pět musím bejt doma, a~ si to u vody pořádně užijeme."

Krom obvyklých plážových věcí si s sebou vezmu přehrávač, abych mohla kamarádce pustit soundtrack z řilmu Titanic, šortky si obleču rovnou na plavky a vyrazíme. Mouchy nám bzučí kolem uší, když si vykračujeme oklikou po silnici a bavíme se především o filmu, který Evu Pé dost vzal, byf se snaží tvářit naoko povzneseně. "Tys je totiž ještě neviděla," přesvědčuje mne. "Mluvila bys jinak, mš... Hele, kde jsou lidi?" S upokojením registrujeme nezvyklou skutečnost: pláž kolem Poustevny je docela prázdná! Filmování je událost, která zasáhla nejen Evu Ká, toužící po jediném, sebemenším štěku, aby se mohla ukázat před kamerou, nýbrž patrně celé městečko. Kdo má nohy, podle všeho právě nahlíží do filmařské kuchyně, jak vlastně takové natáčení vypadá. "Paráda," libuji si. "Máme celej rybník pro sebe!" Vybereme si místečko přímo u vody, shodíme šortky a ze všecko nejdřív si jdeme zaplavat, anebo tedy spiš zablbnout do vody. Nevylezeme dřív, dokud je na nás jediný vlas suchý, dovádíme jako malé děti, honíme se a snažíme jedna druhou potopit. Teprve když jsme prochladlé do morku kostí, plácneme sebou na ručníky, vzájemně se namažeme opalovacím krémem a za chroupání sušenek Lucie, které Eva vybalí ze svého ranečku, rozjímáme při tklivých melodiích. "To byl stejně božskej film," vzdychne Eva zasněně. "A hlavně Leonardo," přisadím si. "No, víš, Leo se mi I'bí, jenže je nedosažitelnej," připustí. "Lepší jsou kluci, u kterých je aspoň trošičku reálná šance, že by si mě mohli všimnout." "Ale?" usměji se změně jejího myšlení. Ještě nedávno 99 byl pouze Leonardo a po něm vakuum! "A kteří? Princ Vítek, jo?" "Taky," přikývne. "Pochybuje, že by student konzervatoře, budoucí herec, chtěl chodit s holkou z vesnice," namítnu. "Bez urážky." "Mně by stačil David," přizná se. "Kdo? Jo, ten asák?" Nadšeně zakývá hlavou, div si nevyrazí zuby. "Je skvělej, Mirko. A ani není namyšlenej. Říkala Eva, že ta Kapradina, no ta herečka, co ji má hrát, je úplná kráva. Nad vším ohrnuje nos, Kaskáda je jí obyčejná, dělá ze sebe hvězdu." "Je hezká?" "Celkem jo. Oba princové ji balí - nejen ve filmu." Překulím se na záda, abych s přimhouřenýma očima sledovala bílé baculaté beránky na blankytném nebi. "Hezcí lidé to mají ve všem snazší," vzdychnu. "Hm," souhlasí se mnou. "Líbí se ti ted' zrovna někdo?" "Leonardo, Jaromír Jágr, Charlie Sheen, Kiefer Suther.. ." "Někoho obyčejnějšího, prosím," přeruší můj výčet.

"Ne, myslím, že ne." Moje odpověd' jí přijde směšná. "Myslíš?" Ten jedinej, co by mi vzhledově maximálně vyhovoval, totálně zklamal, pročež odpovím jasněji: "Vím to. Nelíbí." Eva zřejmě umí číst myšlenky. "Ani Alex?" "Toho nenávidím!" zasyčím. "A vůbec, pojcf si radši zaplavat, proto jsme tady, ne?" Ačkoli by kamarádce víc vyhovovaly řeči o klukách, vykulí se z ručníku a rozhoupe své tělo, aby s žuchnutím spadla do vody, jinak by se ani neosmělila. Jelikož nás tlačí čas a ona chce dostát svému slibu, který dala mamince ohledně návratu do pěti hodin, domů jdeme zkratkou přes kaňon. "Pst," chytím Evu za nahou paži. S převlékáním jsme se nenamáhaly, k šortkám jsme si nechaly vršek od plavek, trička považujíce za zbytečný přepych. "Slyšíš to taky?" "No jo," uvědomí si nezvyklé zvuky nesoucí se nad kra100 jinou, když slézáme úzkou stezičku na dno lomu. "Jako by někde dusali koně, nezdá se ti?" Táhlé zaržání jí dá za pravdu, záhadou zůstává, kde se tu vzali! Nejbližší koně mají na statku ve Vysočanech, což je devět kilometrů daleko. "Třeba jim utekli." "Dupou dole v lomu," uvědomí si. "Co když se splašili?" "Utéct můžeme vždycky," povzbudím ji a bůhvíproč šeptám. "Tady se za námi určitě nevyškrábou." Přes hustý porost na dno lomu nevidíme, tím ví.c nás překvapí náhlá kakofonie nesrozumitelných hlasů a něco co připomíná mohutné plácání dlaní. Jsme z toho obě paf! "Akce!" zařve kdosi tak hlasitě, až nadskočíme. "Přepadení v soutěsce počtrnácté!" oznámí dívčí hlásek a nám konečně dojde, že jsme se připletly k natáčení, které se podle všeho odehrává právě na dně kaňonu. Mrknu na Evu a přidáme do kroku, abychom toho co nejvíc viděly, seběhneme posledních pár metrů a octneme se přímo uprostřed dění! Jen tak tak uskočíme před cválajícím koněm, kterého bodá do slabin blond'atý kluk v šlechtickém ohozu a klobouku s pérem, za ním se s nevelkým zdržením řítí pět koní s jezdci v kostýmech lapků maskovaných šátky pře$ obličeje a asi patnáct metrů před ním si rve vlasy zlostí doběh vypálený chlápek. To, že všude kolem jsou davy diváků, ve kterých poznám lidi a převážně děti a mládež z Kostelce, plus celý filmový štáb, jistě nemusím podotýkat! ;,Stop! Stop!!!" řičí chlap vztekle. "Co to má znamenat?!" Eva Pé se zbožně otočí za prchajícím šlechticem, který krotí svého koně a stejně tak i bandité zvolňují a pobaveně se na nás zubí. "To byl princ Vítek..." Nemám čas rozjímat se nad vizáží kohokoli, tuším pekelný trapas. "Vlezly jsme jim do záběru!" V tom, že mám pravdu, mě ujistí jak diváci, kteří řičí

smíchy, tak chlápek, jenž vyskakuje jako čertík z krabičky: "Já se snad zblázním! Co tu chtějí ty dvě pány?! Netvrdili jste, že je okolí zabezpečený?" "Netušil jsem, že se sem dá přijít shora," omlouvá se sympatický kluk. "Sjedeme to znovu..." 101 "Nesjedeme," prohlásí nekompromisně kameraman. "Pro dnešek padla, rejžo, slunce se právě schovalo za lesem." Rtut'ovitý chlapík rozšlape vlastní hučku i s kšiltem. "Davide, my jsme nechtěly," omlouvá se Eva Ká rychle. "To je dobry'," mávne sympafák rukou. "Byla to moje vina." "Nebude z toho mít infarkt?" ukážu s obavami na režiséra. David se pobaveně zakření. "Ono ho to za chvffi přejde. Dneska se prostě nedařilo, tohle byl poslední pokus. Nemůžete se divit, že zuří. K dobovým kostýmům se dvě polonahý holky v plavkách a s magneťákem pod paží nehodí." Což obě uznáváme a snažíme se vmísit do davu pobavených diváků, kteří naše vyrušení nejspíš považují za třešničku na dortu zajímavého odpoledne. Také Eva Ká se plácá do kolen. ', "BYIY jste super!" "Nech toho," krotím ji, jelikož se mi její reakce zdá přehnaná. Krom toho si nejsem jista, zda v davu čumilů někde není i Alex, protože to bych musela okamžitě vzít nohy na ", ramena... Utěšuji se tím, že toho víc zajímá podívat se na dno půllitru než na natáčéní filmové pohádky. "Upozorrrňuješ na ně," pochopí Zuzka, které je Evino povykování také nepříjemné. "Bacha, jde sem David!" všimne si Eva Pé, jež ze svého idolu nespustila oči a snaží se z jeho blízkostí vytěžit maximum. "Davide, zlobíš se na nás moc? Nebudeš mít průser?" "V pohodě," setřepe její obavy. "Jak se jmenuješ?" ,'', "Eva Pátková," vydechne s viditelným nadšením. "Myslím tebe," ukáže na mě prstem. ' ' "Mě?" podivím se. "Mirka Součková, proč?" "Jsi typ, co by se nám mohl hodit," vysvětlí mi. "Sháníme 2,dívku s plavými vlasy. Jestli si chceš přivydělat, přijd' zítra t; v osm na náměstí, jo?" 1 "Já...?" připadám si jak Alenka v říši divů. "Kdyby ses rozmyslela, mš, kde mě najdeš," zazubí se a mně je naprosto jasné, proč se Evě Pé tolik 1'bí. 102 Úsměv, který na mé tváři přes veškeré rozpaky vykouzlil, mi spadne při pohledu na obličeje kamarádek. "Co je?" "Netušila jsem, že Teti vlasy počuraná sláma," podotkne Eva Ká špičatě. "Já taky ne," pousměji se. "Víš dobře, jak moc ti závidím tvoje, chtěla bych mít černý a lesklý, skoro do pasu..."

"K čemu mi jsou, když nejsem jejich typ?" vyjede na mne. "Nějakej štěk v pohádce snad není pupkem světa," usoudím. "To je fakt," ušklíbne se. "Dostaneš přinejmenším roli pasačky koz, nic významnějšího neherci nesvěří." Její jedovatosti mi lezou krkem. "Tak proč mi ji závidíš?" "Tss," urazí se. "Ani jsi nemusela na konkurz," poznamená Eva Pé. "No a? Tobě to taky vadí?" naježím se. Uhne očima a Zuzana, na kterou se obrátím s poslední nadějí, rovněž. Tak to je s vární, dámy, hotovo, namíchnu se a za celou cestu k městečku s nimi nepromluvím. Je to oboustranné, holky se o konverzaci se mnou ani nepokusí! Po příchodu domů zastihnu mamku na zahradě. Pomůžu jí zalít zeleninu ve skleníku, na záhonech i jahody, a zatepla se jí svěřím s veselým zážitkem s poněkud trpkým koncem. "No vidíš," směje se. "Netušila jsem, že nám z tebe roste hvězda stř'brného plátna." "Bez obavy. Stejně to nemůžu vzít." "Proč?" podiví se. "Kvůli holkám. Nejspíš by se mnou do smrti nepromluvily. Ony šly na konkurz a neuspěly, zatímco mě si vybrali sami." "A nezdá se ti jejich jednání nefér?" otáže se mě, načež přes plot obě pozdravíme rodinku Kejvalovic, co nanáší do svého favorita jednu tašku za druhou, ještě medvídka, plavací kruh, polštářek do auta, kufr... "Znáš je," připustím. "Závidí mi to." "A ty sama bys nechtěla zkusit něco nového, takovou prima brigádu na prázdniny? Získat peníze trochu jinak?" 103 "Docela jo," přiznám se. Peněz není nikdy dost, napři'klad bych si vydělala za jeden den podstatnou část na tu skvělou sukénku, co jsem viděla v butiku u nemocnice! "Už z recese." "Tak vidíš. A ty tu možnost máš," nadhodí mi. Přípravy za plotem vrcholí, paní Kejvalová nahání dc automobilu dvě neposedná dítka předškolního věku, Kačenku i Bertíka, a celá uondaná se mamce svěřuje, že dovolenou potřebuje jako sůl, i když je otázka, zda se o pobytu u moře společně s dětmi vůbec dá mluvit o dovolené. "Mějte se tu hezky," podává si s mámou ruku přes plot. "Vy taky. Hlavně pěkné počasí a šfastnou cestu," přeje jim mamka. "Jak dlouho pojedete?" "Patnáct hodin, když to půjde dobře." Mamka se málem křižuje a ještě poté, co po favoritu zbyde jen zmřený prach na silnici a mlčenlivý, zamčený dům v sousední zahradě, se hrozí: "Patnáct hodin, brr." "Rimini není za rohem," pokrčím rameny, protože na rozdíl od mámy bych vydržela mnohem delší cestu, jen kdyby

mě na jejím konči čekalo moře! O tom si však prozatín mohu nechat leda zdát. Dokud budeme žít z jednoho a pů platu, na pobyt u moře nám jaksi nikdy nevybyde. Holky jsem podcenila. Nejsou zase takové potvory, jal jsem se obávala! Něco málo před osmou hodinou večeru zvoní u našich dveří obě Evy, Zuzku maminka nepustila a lákají mě na hřiště, kde pry' hoří táborák. Mám dost doby důvod pro to, abych je odmítala, jsou však neoblomné. "Chceš sedět doma jak vdova a koukat na Bakaláře, nebi co?" diví se mi Eva Ká. "To si nech do důchodu." "Minule se nám tam moc nelíbilo," pokusím se prote~ tovat. "Co bylo minule nemusí být dnes," prohlásí Eva Pé a n tohle už nemám co namítnout. Přes džíny si kolem pas uvážu svetr, nehodlám se stát potravou krvežíznivých kc márů a vyrazíme. Stejně se snažím jít o něco málo pozadí v zákrytu za jejich zády, a neustále se otáčím. 104 "Trpíš paranoiou, nebo co?" všimne si mého podezřelého chováni Eva Ká. "Vyhlížíš ufouny?" Setkání s UFO by mi nenahánělo takovou hrůzu jako možnost narazit u ohně na Alexe! Eva Pé určitě tuší, čeho se obávám, nicméně nepustí si pusu na špacír. To, co jí svěřuji, bere za důvěrné a Evu Ká do toho nezasvěcuje, za což jí děkuji. Slabý vánek k nám odnese příjemnou vůni kouře a už podle halasu, smíchu a pokřikování víme z dálky, že dnes je parta kolem ohniště početnější než minule. Ustrnu. Neslyšela jsem právě vykřiknout debila Edu? "Odskočím si," vymluvím se na kraji hřiště. "Jděte napřed, dohoním vás." Samozřejmě na toaletu nepotřebuji, místo toho se skrčím za branku a napínám zrak, jak se snažím identifikovat každého jednotlivce veselé sešlosti. Moc se mi to nedaří, mnozí ke mně sedí zády, a kdyby se náhle nerozběhl vymočit ke keřům za jedinou tribunkou místného hřiště můj brácha, asi bych tam trčela do soudného dne. "Dane?" "Co tu blbneš?" podiví se mému či'hání. "Pojd' k ohni, ty tvoje kámošky přišly před chvílí..." ,;Já vím," přiznám se. "Ty, Dane, a... co Alex?" "Co s ním?" "Ten je tam taky?" "Ne. Má jiný kámoše... Proč? Jo tak, kvůli němu?" "Vůbec ne!" bráním se. "Jen jsem'se ptala." "Máš strach, že ti osladí svou návštěvu u nás?" zapálí mu. "Polez, prosím tě. Není tam, a hele, i kdyby přišel a něco si zkusil, dostane přes hubu, slibuju." "To budeš strašně hodnej," pochváhm ho a nevidím další problém, který by mi bránil v příchodu na hřiště. Alexe fotbal zřejmě vůbec neinteresuje, stejně jako kašle na Dana,

má jiné přátele. Jsem tomu jedině ráda! Přestože Danův slib zněl vážně, spolehnout se na brášku nedá. Už proto, že se celý večer abnormálně věnuje Adrianě, která se chichotá nablble vysokým tónem a vůbec se tváří jak mistryně světa, Danovo obletování jí dělá dobře, nejen že ho nesetřese, když 105 ji obejme kolem ramen, ale dokonce, jakmile padne na kra jinu tma, s ním odejde do blízkého lesMca!!! To mě ted podržte, omdlím! Z poznámek ostatních kluků si v nejmer ším nedělám iluze, co šli provádět! Adriana patrně není la komá, dá každému, a poklesek s Alexem nebere za životy tragédii. Domů dorazím po jedenácté s Rendou a lehce v šc ku. Ačkoli jsem věděla, že Dan je na holky, otřese mno zjištění, jak tohle pravidlo funguje v reálu. Mladší z obo bratrů je veselá kopa a se sexuálním životem zřejmě nem problémy! Díky filmařům žije naše jindy tiché a poklidné městečk čilým ruchem už od časného rána. Každopádně když pi minut před osmou ranní dorazím na náměstí, nestačím zír a na okamžik mám dojem, že jsem se časovou smyčko dostala do středověku, nebo tak něco. Může za to náměs napěchované lidmi v dobových kostýmech a především mal rynek, jak se říká dolní části náměstí, přeměněný na tržnic zhruba osmnáctého století. Nestačím kulit oči na stánk s atrapami precl'ků, kramáře nabízející nejrůznější zboží jak jsou malované hliněné hrnky, nitě, pentle a všelijakou jino veteš, trhovce proplétající se davem s kozou na provázky hejno slepic, zmateně kvokajících a poletujících koleqn a jej nonohého vysloužilce s šátkem přes levé oko a papouškem z rameni, nabízejícím z bedýnky zavěšené na prsou lunety "Mirko!" zavolá na mě Eva Pé, tlačící se se Zuzkou v dar diváků pod podloubím u městské radnice. Propletu se k ním a rozhodím užasle rukama: "Páni, nestačím zírat!` "Pěkný, vid'?" libuje si Zuzana. Postrádám jednoho člena naší party. "Kde máte Evu Ká' "U zdroje," zazubí se Eva Pé. "Prý se jí povedlo seznám se s princem Hynkem, tak se kolem nich pořád ometá. Pojdi holky, procpeme se blíž, říkala Adriana, že se dneska buc natáčet trh, princ Hynek přijede na koni uličkou od ško a půjde do hospody, tak a~ líp vidíme." Obě ji se Zuzanou poslechneme, prodereme se houfy n dočkavců až k natáčecí ploše ohraničené provazy, to al 106 se nenašel někdo takový jako my včera a vlezl jim do záběru, Naha, a co myslela Eva tou hospodou mi dojde při pohledu na dokořán otevřená vrata skladiště prodejny nábytku, nad kterými visí tabule s ozdobným nápisem KRCMA U DVOU JEDLÍKŮ. U filmu je všechno podvod, napadne mě. Divák v kině uvidí prince, kterak přiváže svého koně k vetchému zábradlí

hned vedle formanského povozu naloženého pytli s obílím (ve skutečnosti pískem) s dvěma frkajícími valachy a vejde do krčmy. Vůbec ho nenapadne dumat, že následující záběry z nitra hospůdky jsou natočené ve filmových ateliérech! Klidně si může myslet, že forman házející almužnu dvěma otrhánkům je pravý, jelikož netuší, že jde o tlustého důchodce Vodičku, ktery' si pouze přivydělává k penzi, a že otrhánci jsou žáci třetí a páté třídy kostelecké ZŠ! V obchodníkovi s kozou poznám pana Procházku, v rozšafné ženštině v nepadnoucím korzetu školnici Chaloupkovou a při bližším ohledání zjistím, že vysloužilec s opelichaným papouškem je hrobník Haluza. Očima vyhledám Adrianu s vlasy sčesanými do copu na zádech, selské sukni a hrubé haleně, co postává v hloučku svých kamarádek s pusou samým zíváním neustále dokořán. Uchichtnu se. Dan se vrátil ve dvě ráno, slyšela jsem ho, jak se krade chodbou ve snaze nevzbudit mamku! "Tamhle je Vítek!" drcne do mě rozčileně Eva Pé a ukáže na blond kluka v kožených kalhotách a vyšívaném kabátci, jak poslouchá pň'kazy pana režiséra a poslušně přikyvuje. Opodál zahlédnu Evu Ká, která se snaží udělat dojem alespoň na Davida, ale ani to se jí nedaří, protože ten je v jednom trapu, pobi'há sem a tam a zajišt'uje vše potřebně. "O čem ta pohádka vlastně je?" zeptám se Evy. "O lásce, která vítězí nad zlem. Po králově smrti pošle macecha nevlastního syna na studie, aby se ho zbavila, a když je vlastnímu dvacet, chystá svatbu s princeznou Beatricí. V tu chvíli se ale vrací domů i princ Vítek, cestou ho přepadnou zbojníci, okradou a zraní, ale zachrání ho lesní vMa Kapradina, ováže mu rány a stará se o něj v jeskyni, 107 dokud se neuzdraví. Pak mu vyčaruje nový šaty a dá mu napít nápoje zapomnění, protože on se do ní mezitím zamiluje. Přestože se na ni nepamatuje, je jiný, něco mu chybí a podvědomě ji hledá. Dojede do města, což se natáčí právě ted; zajde do krčmy a dozví se, že se chystá svatba jedinýho syna Hynka, který má převzít korunu, ale šeptá se, že prvorozený syn stále žije, a o Hynkovi se ň'ká, že nemá všech pět pohromadě, protože jen brnká na harfu a zajímá se o umění. Macecha z Vítkova návratu není nadšená, to dá rozum, tím spíš když princezna Beatrice, což je ke všemu vypočítavá mrcha, jaksi projevuje mnohem větší sympatie Vítkovi. Macecha intrikuje, znovu najme loupežníky, aby ho zabili, když se jim to poprvé nepovedlo, drama, rozumíš, ale láska zvítězí. Vítek odhalí Beatrici, zničí macechu, najde Kapradinu, požádá královnu víl, její matku, o její ruku a ožení se s ní, aby vládli lidu i lesním bytostem. Princ Hynek zůstane taky na zámku, vezme si za ženu chudou, ale nadanou zpěvačku, která přijela zpívat na jejich zásnuby, věnuje se hudbě jako dřív, a všichni jsou spokojení."

"Dobrý," usoudím. "Docela se těším, až to bude v kině." V tom k nám přiběhne David. "Už si tě Inka zapsala?" "Cože?" polekám se. "Hele, já asi = ` "Inka, taková brejlatá blondýna," napovídá mi. "No nic, pojcf se mnou, zavedu tě tam. Musíš se fofrem převléct, za pět minut jedeme na ostro." Vytáhne mě z davu za ruku a aniž by se staral` o moje námitky, doběhne se mnou k obytnému přívěsu zaparkovaném vedle Kaskády. "Ino? Prosím tě, zapiš ji, jo, má roli děvečky s putýnkou vody. A přestroj ji. Přivedu tu druhou." Než se rozkoukám, je pryč, zatímco brýlatá dívka ztrácející se za horou nejrůznějších kostýmů mě požádá o moje jméno, příjmení a rodné číslo. "Co to je role děvečky s putýnkou vody?" odvážím se zeptat, sotva jí nadiktuji své nacionále. "Přeběhneš náměstí s takovým kbel'kem," vysvětlí mi. "A za tohle dostanu pětikilo, jo?" pochybuji. "To se vyplatí, ne? Víc ti řekne David. A ničeho se neboj," 108 povzbudí mě, když vidí, že se tvářím dost vylekaně. Navíc zavolá jinou slečnu, mnohem méně příjemnou, co mi učeše z vlasů cop a narve mě do nemožné vyrudlé sukně do půli lýtek, ke které mi přidá halenu z hrubého lnu. Krom toho, že mě příšerně kouše, v ní vypadám jak hastroš. "Čarodějnici hrát nemám, že ne?" otáži se nespokojeně Davida, který se objeví ve dveřích přívěsu. "Sluší ti to," ujistí mě s pusou od ucha k uchu. "Pochop, v pohádce nemohly holky chodit v džínových šortkách s laclem a štaflemi na nohou. Sundej ty botičky. Jsou pěkný, jenže ty musíš být bosa. Předej jí tu putýnku, jo... Inko, prosím tě, tuhle slečnu škrtni." Překvapeně si uvědomím, že David nepřišel k přívěsu sám! Přivedl Adrianu s tváří nafouklou jak přehuštěný balon. Dojde mi to. Vyžrala jsem jí roli!!! Ne že by mi to nějak vadilo, ale je mi jasné, že jestli jsme se dosud neměly rády, ted' mě bude nenávidět. "Proč zrovna ona?" rozčiluje se Adriana. "Varoval jsem tě, nalíčený oči nemůžou projít," pokrčí David rameny. "Rejža je na to alergickej. Chudá děvečka z hospody si nemohla malovat línky a stíny!" "Tak bych se umyta," nevzdává se Adriana. "Krom toho máš moc tmavý vlasy. Pěkný, ale hnědý... třeba se najde něco jinýho," utěšuje ji napůl pusy a vláčí mě za sebou na rynek, kde mi podá bližší informace. "Nic na tom není, Mirko. Seš Mirka, že jo? Takže stoupneš si za vrata hospody, kde budeš čekat, dokud nepřijde princ Vítek a hostinskej na tebe nezavolá, abys napojila pánova koně. Pak vystartuješ, přeběhneš náměstí s putýnkou ke kašně, kde si nabereš trochu vody, ne moc, abys to unesla,

a pomažeš zpátky. Všechno bude v záběru, takže si nebudeš ničeho kolem všímat, jasný? Přiběhneš ke koní a strčíš mu putýnku k tlamě. Kamera bude snímat hostinskýho při rozhovoru s princem Vítkem, ty budeš na okraji záběru, přes kterej se budou motat trhovci, takže se nemusíš bát, že celej záběr záleží jen na tobě. Jsi vzadu jako křoví, chápeš? Ale 109 křoví nemůže stát a civět do kamery, musíš se chovat naprosto přirozeně. Zvládneš to." "S tím bych si nebyla tak jistá," namítnu, ovšem David už mě neslyší, odběhne vysvětlit úlohu precli'kářce, paní Mladé, v civilu pokladní ze sámošky. Protože stále ještě zbývá spousta času, znovu vyhledám holky, ke kterým přibyla i Eva Ká. Můj ohoz ocení bouřlivým smíchem. "Ty vypadáš! Ohoz á la pasačka krav, co?" "Omyl," uškh'bnu se. "Děvečka ze zájezdního hostince." "To měla hrát Adriana, ne?" napadne Zuzanu. Pokrčím rameny. "David to trochu promíchal..." "Ta tě sežere," uchichtne se Eva Pé. "Peču na ni," mávnu rukou. "Holky, pohlídáte mi moje oblečení, jo?" "Jestli tu budeme tak dlouho," namítne Eva Ká. "A kde byste byly?" uškh'bnu se. "Jinde se nenatáčí." Teprve před desátou se zdá být všechno připraveno pro natáčení. "Všichni na plac!" Z hluboka se nadechnu a i s putýnkou, což je mimochodem dřevěná nádoba pobitá železnými obručemi, těžká až běda, že se s ní sotva vleču, a to ještě nemám vodu!, se pňpravím za vrata krčmy, kde není níc než pavučiny a tma. To teda bude horor, napadne mě. Zvláš~ ten kúň mi dělá vrásky na čele, nepatřím mezi nadšence, kteří sobotu co sobotu dojíždějí na statek do Vysočan, aby mohli kydat hnůj a hřebelcovat koně a za odměnu si na nich zajezdit! Proti koním nic nemám, lióí se mi, ale sama do jejich blízkostí nelezu. "Akce!" zařve režisér sedící na křesílku vedle kamery. "Trh na rynku poprvé!" oznámí všem útlá dívka a efektně cvakne bíločervenou klapkou. Náměstíčko rázem ožije v jakémsi organizovaném chaosu. Díky bohu, že jsem nevyfasovala mluvenou roli! Pravda; moji spoluobčané, co musí mluvit, si text pamatují snadno. jelikož je víceméně složený ze dvou tří slov. Například paní Mladá neustále krákorá: "Preelilcy, čerstvé prech'ky!" Jini nabízejí hrnky a pentličky a věštění osudu, taky nic těžkého, 110 a ti, co ztvárňují případné zákazm'ky, se potulují náměstím beze slov, jako že si teprve vybírají. Kdybych neviděla pozadí natáčení, režiséra, kameramana a jejich techniku, musela bych uznat, že to vypadá dost opravdově. Hlomoz na rynku přehluší dusot koňských kopyt a z boční

uličky vjede na náměstí princ Vítek ve svém měšfanském oděvu. Krokem se prodere v guláši trhovců a rozšafných hospodyněk, aby zastavil před krčmou a seskočil z koně. Tlustý hostinský, kterého představuje poměrně známý herec, vyběhne před krčmu, úslužně se klaní a otírá ruce do umolousané zástěry. Pak přijde moje chvíle: "Hej, děvče! Napoj pánova koně!" Vystřelím zpoza vrat a neudělám ani pátý krok, když mě zastaví režisérovo hlučné: "Stop!" Rozpačitě se na něho podívám. "Co jsem zvorala...?" "Nemůžeš letět jak splašená, sotva dořekne. Musíš chvíli počkat, jasný?" poučí mne. Přikývnu na srozuměnou a zajedu za vrata jak lasice do nory. Klapka se nechá slyšet: "Trh na rynku podruhé!" Situace se opakuje, sleduji mumraj na tržišti, ovšem tentokrát režisér svoje STOP zařve dřív, než na mě dojde řada, jelikož paní Mladá zakopne v nepohodlných botách o vyčnívající dlažební kostku a rozsype precli'ky. Obecenstvo se baví, jak jinak. Třetí pokus zajde na úbytě díky koze, která se utrhne z provázku paní Tůmové a v roli divokého mustanga, kterou jí ovšem nikdo neporučil, tancuje po rynku. "Trh na rynku počtvrté!" švitoří dívka s klapkou, zatímco rejža si otírá tvář kapesníkem, jak ho to začíná zmáhat. Tentokrát se zdá vše v pořádku, precl'kářka projde s precllcy, chalupnice s kozou, na náměstí vjede princ Vítek. "Hej děvče! Napoj pánova koně!" zavolá na mě hostinský. Nesmím se zbrknout, pěkně v pohodě vyčkat, až "Stop!" šílí pan režisér. "Tak kde je ta holka? Usnula tam, nebo co?" Dotčeně vyhlédnu z vrat. "Měla jsem čekat, ne?" Náměstí se svíjí smíchy, pan režisér vzteky. "Ale ne do soudnýho dne! Myslel jsem chvilku, jasný?" 111 "Počítej do pěti," poradí mi David. "Akce!" "Trh na rynku popáté!" Kdyby se princův kůň nezamotal do hejna slepic a nezačal jančit, možná by se to bylo povedlo, takhle opakujeme. Šestý pokus je špatný od samého začátku, jelikož na plac vběhne asi tříleté děvčátko, které se své matce vytrhne z ruky a podběhne pod provazy. Teprve po sedmé se záběr dostane až ke mně. Dám si záležet, abych na hostinského pokyn vyběhla přesně při číslovce pit, bosky si to prosvištím ke kašně, přičemž po očku mrknu na prince Vítka, považuji to za přirozené, každá děvečka by se podívala, jaký pán přijel, ne? Zatímco před krčmou pokračuje hovor hostinského a prince, naberu z kašny vodu, bohužel zbytečně moc, ale je mi hloupé půlku odlít, vědoma si oka kamery, tudíž se pod svým nákladem ohýbám takřka k zemi, což se rejžovi nel'bí. "Stop!" zařve a neváhá vyskočit na nohy, aby mi vyčinil z očí do očí. "Jak to držíš, prosím tě? V životě jsem nikoho

neviděl vléct putýnku v náručí! I bezrukej by se k tomu stavěl šikovněji! Tys nikdy nenesla putýnku vody?" Přes jeho rameno zahlédnu v davu diváků Alexe, což mě přímo uzemní. Stojí hned za špagátem a scéna ho mimořádně zajímá, je na něm vidět, že se baví dobře. "Budete se divit, ale ne," ujistím pana režiséra špičatě. Jestli mě vyrazí, klidně! "My máme doma vodovód." Pan režisér mě kupodivu nezfackuje, nýbrž mi osobně předvede, jak mám tu pitomou putýnku držet, nabrat do ní vodu a vytáhnout z kašny. "Jasný?" "Pokusím se," špitnu a klidím se za vrata krčmy. Tentokrát se vše daří, napočítám do pěti, proběhnu ke kašně, naberu vodu přesně tak, jak mi ukázal, a jsem právě v půli cesty k hrazení s Vítkovým koněm, když si kdosi ze štábu všimne, že paní Svobodová v roli měš~anky vybírající si malovaný hrneček má na zápěstí digitální hodinky. Jedeme znovu, jak jinak. Teprve při jedenáctém pokusu se s putýnkou vody dostanu až před koně, ze kterého márn vítr. Opět jsem zastavena, jelikož se rejžovi nezdá, že mu putýnku strkám pod tlamu z pňliš velké dálky. 112 Dvanáctka je nejveselejší, znovu při ní pobavím celé náměstí. Můžu snad za to, že ta děsná kobyla místo aby strčila hlavu se zažloutlými tesáky do vody, si otře bradu o moje rameno?! Moje zděšené vypísknutí potvrdí zákon akce a reakce, a to, že upustím putýnku a uskočím, je logické. Do oběda sjedeme záběr přibližně osmnáctkrát, aniž by byl pan režisér spokojený, a po krátké pauze zase pokračujeme. Naštěstí mám k dispozici catteringový vůz, což je autobus se studeným bufetem, obloženými houskami, saláty, pečivem a hlavně několika druhy nápojů, džusy, kávou a limonádou. U třicítky se cítím jak balík slámy vypadnuvší z kombajnu a přestože podle mého názoru je vše v pořádku, pan režisér nás nutí stále a stále opakovat tutéž věc. Do pěti večer to stihneme jednačtyřicetkrát! Sotva pletu nohama, když jdu vrátit vypůjčený kostým a svůj autogram ponechám na výplatní listině. Pětistovka je mi sice útěchou za perný den, nicméně jedno vím jistě: herečkou se nestanu. Však o mně Adriana roztrubuje po celém náměstí, že jsem nemožné dřevo, zatímco ona by to zahrála hned napoprvé.. . ! AP se jde vycpat, kráva. A to si ještě mohu gratulovat: Alex na náměstí vydrží pouze do oběda, pak ho věčné opakování přestane bavit a kamsi se vytratí. Nejspíš do hospody, na nic jiného nemá, frajer. "Bylas dobrá," oznámí mi David. "Jestli chceš, můžeš přijít zase, něco ti najdu." Mám pocit nedoslýchavosti. "Dobrá?! Vždy na mě řval." "On řve na každýho," ujistí mě. "I na národní umělce. To patří k věci, z toho si nic nedělej."

"Ne, díky, stačilo mi to. Ahoj," rozloučím se s ním. 113 /6./ Souhvězdí Labutě Jelikož za mě Renda vzal včerejší hlídání babičky, sama od sebe se přihlásím na sobotní službu po důchodcích, která je ztížená natáčením na náměstí, takže se do určitých obchodů nedostanu a musím nejrůznější vymyšlenosti máminých klientů obstarávat v jiných a zacházet si. Zabere mi to celé dopoledne, a to ani nestihnu zaskočit za Evou Pé! Od včera mám v nohách spoustu kilometrů, po rynku jsem běhala jako čamrda, dnešek mi dodá. A to má pro mě máma další úkol! "Miruš, neskočila bys pověsit prádlo? Je tam vítr, za chvilku by uschlo," požádá mě. Byl jde co se týče stylistiky o otázku, na vybranou nemám. Těžko můžu chtít po bratrech či tátovi, aby věšeli na šušák v zahradě spodní kalhotky a podobně, že. Krom toho Dan hned po obědě vyrazil na tradiční sobotní zápas, Renda se hrbí nad motorkou, taky tradičně, a táta, ktery' mi z recese ň'ká "naše stan", opaluje starou barvu z okenních rámů a ty pak natírá novou. Přikurtuji kolíčky teprve druhý kousek, noční košilku, když se Pajda divoce rozštěká, jelikož zaslechne kovové skřípnutí branky, a málem dostane smyk, jak se snaží vybrat zatáčku kolem domu. Nijak se neplaším, pokud jde o návštěvu pro mne, mamka pošle holky na zahradu, aspoň poklábosíme na čerstvém vzduchu, když to doma všude smrdí barvou. Jenže! Zpoza rohu se k mému úžasu vynoří Alex, kterého ani nenapadlo zazvonit u domovních dveří, rovnou obchází dům s Pajdou zakousnutým do své sportovní boty Puma. Náš jezevčík má občas své mouchy, kdy se mu příchozí nezdá dost sympatický, a v Alexově případě se mu vůbec nedivím! Visí mu na botě, takže naší návštěvě se s osmikilovým závažím kráčí dost špatně. Schválně psa neokřiknu. A~ si dá! 114 "Ahoj," pozdraví Rendu skloněného pod motorkou, přičemž mě sjede pohledem od hlavy až k patě. Oplatím mu stejnou mincí, co nejvíc přezíravě zhodnotím jeho zbytky džínsů a motanici amuletů na nahé hrudi, jelikož místo trička má na sobě džínsovou vestičku, frajer. Čelenka, která poutá dlouhé vlasy, je tentokrát z bílého šátku se zeleným vzorečkem. "To seš ty? Čau," odpoví mu brácha, aniž by se přestal hrabat v jakési miniaturní součástce zapatlané olejem. "Dan není doma?" otáže se Alex a naivně zatřepe nohou, jelikož nezná Pajdovu výdrž. "Má zápas, najdeš ho na hřišti," poradí mu Renda. "Jo, díky," odpoví Alex, nicméně k odchodu se nemá,

a to ani poté, když bráška odběhne pro cosi do garáže a my spolu zůstaneme sami. "Hele, nemohla bys mě zbavit toho čokla?" "Proč?" zeptám se nevinně. "No, ne že by mi vadil, ale večer chci jít na diskárnu a asi by mi při tancování překážel," ušklíbne se ironicky. "Tvůj problém," odfrknu nevzrušeně a dál věším prádlo. "Hej, děvče! Napoj pánova koně," oplatí mi vzpomínkou na včerejší trapasy. Nevěnuji mu nejmenší pozornost, přestože se mi o téhle větě zdálo i ve snu, jak moc mě poznamenala. Alexovi pomůže teprve René. "Pajdo, nech ho, je fuj." To tedy je, potvrdím mu v duchu. Alex si přidřepne k Rendovi, aby mu přes rameno brejlil do rozdělané práce. Ten tomu tak rozumí, pomyslím si znechuceně, dělá borce a určitě nerozezná ani řídítka od volantu, natož spojku od plynu. Po očku ho mezi věšením prádla pozoruji. I když se obléká jak utržený od kolotoče, sluší mu to, přiznám mu v duchu bod. Hezkej kluk a přitom takovej kretén! Na diskotéku se mu zachtělo, hm. Místní holky budou mít poprask, pomyslím si. Podle všeho je velice aktivní, Adrianu dostal na lopatky první den po příjezdu, v Pekle je pečený vařený... Pravda, včera, když jsem nesla babičce do pokoje večerní čaj, vyklonila jsem se náhodou z okna, abych přes naši, 115 Kejvalovic a Královic zahradu zahlédla světlo v podkrovním pokojíčku vilky paní Zítkové. V hospodě výjimečně nebyl. Moment, o čem se ti dva baví...? "V Praze mám sedmsetpadesátku," chlubí se Alex. "Samej chrom, parádní žihadlo. Teda, měl jsem... S kámošem jsme byli v takový partě, říkali jsme si Sekáči, rychlý kola, kůže a chrom, chápeš, žádná vořezávátka..." Páni, je to ještě větší vůl, než jsem si myslela! "Měls někdy rozebranej karburátor?" přeruší ho Renda. "Jednou jsem ho viděl," připustí. "Ukaž..." V duchu brášku lituji. Jestliže mu ten jeho křáp nechtěl moc jezdit, po Alexově zásahu ho může rovnou vyhodit! Šetřím si prádlo, věším co nejpomaleji, chci být u toho, až s nfm René zamete chodník, leč ti dva mi tuhle radost nedopřejí. Než převěším jednotlivé kusy, motorka k mému údivu nadějně zachrochtá a zdá se, že snad i pojede! Společnými silami se jim snad povedlo Golema oživit bez šému. "Možná jsi na to kápl," přizná mu Renda zásluhy. "Chtělo by to vyzkoušet..." "Můžu?" nabídne se Alex nadšeně. "Strašně dlouho jsem neseděl v sedle, svrběj mé prsty." "Jo," souhlasí Renda. "Vem to nahoru na Hroznějovice a zpátky, stačí kousek k lesu." Alex nasedne už na zahradě, schválně nechá svého oře

několikrát zaržát, přidá mnohem víc plynu, než potřebuje, div že ho nepostaví na zadní kolo, a vylítne ze zahrady jako tryskáč. Pohlédnu pobaveně na lehce šokovaného bráchu. "Nechci ti do toho mluvit," uchichtnu se. "Ale podle mě se můžeš s mašinou rozloučit. Tenhle Sekáč ti ji obtočí kolem prvního stromu, kterej potká." "Řekl jsem mu, aby nejezdil až do lesa," namítne váhavě. "A počítáš, že tě poslechne, jo?" vysměji se mu. "Za chvíli je zpátky," konejší víc sebe než mě. "A když ne?" "Tak ho zabiju," slíbí mu Renda temně. Nikdy jsem si na Sibylu nehrála, netvrdím ani, že mám 116 věštecké schopnosti, přesto je doba od Alexova odjezdu stále delší a delší, a ticho v ulici neruší nic krom zpěvu ptáků v korunách dozrávajících třešní a slabé melodie z rádia nesoucí se na zahradu z pootevřeného okna naší kuchyně. René začíná být s plynoucími minutami pekelně nervózní. "Třeba si vyrazil na celodenní výlet," popíchnu ho. "Tolik benzínu tam nemá," opáčí mi a napíná sluch ve snaze zachytit sebenepatrnější zvuk, který by mu garantoval šfastný návrat jeho milované. Tak na tohle si počkám! Pohodlně se usadím na lavičku pod hruškou a nohy hodím na stolek, abych si to řádně užila. Přesně po třiatřiceti minutách zaslechneme cvaknout branku, šouravé kroky plížící se kolem domu a jakési plechové zadunění, ze kterého Rendovi naskočí husí kůže. Oba zíráme na roh domu, jako by se za ním měl objevit v celé své kráse fantom Morrisvillu! Pak se nám konečně zjeví. Bohužel ne v kráse, nýbrž jako fantom po srážce s japonským rychlovlakem! Alex silně napadá na levou nohu, když k nám s provinilým výrazem tlačí mohutně zboulovanou motorku, přičemž mu chybí celá nohavice od kolen až dolů a po noze mu stéká krev rovnou do značkové sportovní boty, stejně jako levé rameno a paže jeví citelné známky pol'bení matičky země. Zatímco já se s otevřenou pusou věnuji ohledání Alexových šrámů, René bolestně zavyje při pohledu na mašinu, jež ztratila poslední zbytky lesku a vůbec má podstatně jiný tvar, víe krabicovitý, řekla bych. "Ty pako," zachrčí šokovaný brácha. "Já tě zabiju...!" "Nemus~, zdechne sám," informuji Rendu pobaveně. "Moc mu k tomu nechybí. Olízal asfalt až na štěrk, co?" Naše povykování přiláká do okna mamku. "Alexi, co se ti stalo? Vždyf krvácíš!" vyděsí se. "To nic není," hájí se rozpačitě. "Dostal jsem šmejra, na silnici byl rozlítej olej, nebo co..." "Jo olej," vyprsknu smíchy. "Nebo koňskej kobližek?" Kdyby se dal zhmótnit pohled, nejspíš by mě tím svým zarazil do zdi jako hřebík. "Vážně jsem nechtěl, sorty..."

117 "Ještě abys to udělal schválně!" soptí brácha. "Tolik hodin práce, a všechno v prdeli!" "Rendo!" krotí mamka bráchův temperament. "Alexi, pojil' dovnitř, musíme ti to ošetňt. Mirko, skoč pro lékárničku!" "Aby mu zatím neupadla noha, co?" řehtám se. Celkem vzato ochotně donesu lékárničku, jelikož si chci Alexovo pokoření vychutnat. Ačkoli se brání a snaží se ze zahrady zdrhnout, mamka ho nepustí, takřka násilím ho dovleče do naší koupelny a nařídí mu svléct zbytky džínsů. "Ale..." okolkuje. "Nebudeme dělat z komára velblouda, vážně mi nic není, kapka krve sem nebo tam!" "Kapka?" opakuje nevěřícně mamka, protože nám právě zasvinil dlaždičky po celé koupelně. "A honem. Svleč se." Sednu si proti němu na vanu. "Snad by ses nestyděl? Poustevnu si pleteš s nudí pláží, a ted' se bojíš?" Inkasuji další mrsknutí pohledu silně připomínající švihnutí bičem, nicméně jsem ve výhodě a on to ví. Zatne zuby a vysouká se z dorvaných a zakrvácených riflí, aby se nám předvedl v šedých boxerkách. "Vypadá to ošklivě," stará se mamka, když si Alexovy odřeniny prohlédne zblízka. "Zavolám manžela, aby se na to podíval. Nevím, jestli by ti to neměli v nemocnici sešit. Mirko, zatím mu to vyčisti, slyšíš?" S úšklebkem si utrhnu chumáč vaty, ktery' zhusta pošplíchám Septonexem. Alex k mému uspokojení viditelně zbledne. Přímo se v tom vyžívám, když si sadisticky připravuji nástroje, tedy pinzetu na větší nečistoty, kamínky a tak, gázu, obvazy a tekutou dezinfekci. Velký boss ze sebe nevydá hlásku! Přikleknu si k němu a vatou, ze které Septonex málem odkapává, mu neurvale projedu po ráně. "Aaaa," vylítne mu citoslovce bolesti a cukne sebou, div nespadne do koše na špinavé prádlo. "Děsně to štípe..." "Drž, Sekáči," vysměji se mu. "Nebucf měkkej. Nejsi přece žádný vořezávátko, ne? Rychlý kola, kůže a chrom, znáš to." Neodpoví mi, protože do koupelny dorazí táta s mámou. 118 "Ukaž, borče," skloní se tat'~ca k našemu pacientovi. "Ohni koleno... zahýbej chodidlem... Bolí? Ne? V pořádku." "Neměli bychom ho zavézt na pohotovost?" váhá mamka. "Je to jen odřený," mávne táta rukou. "Povrchový zranění. V nemocnici by se mu vysmáli. Pořádně mu to vyšplíchej, Mirko, ať si užije. Pár dní, dokud se ti neudělá strup, nelez do vody, aby se ti tam nedostala špína, a je to." "Ři'kal jsem hned, že jsem v pořádku," hlesne mdle. "Ty možná, ale motorka ne," vyprsknu. Táta zavrtí hlavou. "Kamaráde, takhle zřídit sebe i ten

nebohej střep, to je vážně umění:" Všimnu si, že Alex zrudne i pod opálením. Mamka se ho okamžitě zastává, nehody se stanou i ostříleným řidičům, ale táta si jde zase po svých. Dokončím hru na zdravotní sestru, vyberu mu všechny kamínky a ránu pořádně vypucuji a zastňlcám dezinfekcí, až nadskakuje, a tutéž péči poskytnu ve zmenšené míře také jeho ramenu a paži. Smyk nejvíc odnesla noha, musel přeleštit silnici celou délkou lýtka, kolenem a táhlé šrámy svědčí o tom, že ani stehno nevyšlo lacino. Přistihnu se, že mě baví týrat ho nepříjemnými zákroky, naplňuje mě to pocitem zadostiučinění, ty ses mě natýral víc, chlapče!, ale na druhou stranu mě zaskočí zvláštní pocit, ktery' cítím při dotecích na jeho těle. Lýtko má chlupaté, hustě prostlé tmavými chloupky, přestože je jinak špinavý blond'ák, koleno kostnaté a stehno pevné, cítím pod kůží napínající se svaly. Jeden krvavý šrám vede vysoko, téměř až k nohavici boxerek. Jedu po něm vatičkou a málem nedýchám, protože moje oči přitahuje boule jen pár cen~áčků odtud! ! ! Pokradmu se podívám Alexovi do tváře a nejradši bych si nafackovala, protože se střetnu s jeho pohledem. V očích se mu mihne blýsknutí. Rychle ucuknu, znovu přejedu odřeninu a s ohromením si všimnu, že ta boule na boxerkách nabobtnala! ! ! Ucuknu svými prsty, jako bych se mohla spálit. Alex se pousměje a než si připravím obvaz, položí si ruce do klína, aby vzrušení zamaskoval., Rychle mu nohu ofáčuji, ne nadarmo jsem chodila celé roky do 119 zdravotnického kroužku, rameno a paži pouze zafixuji Sep tonexem: "Hotovo," zaskřehotám vytočeně. "No vidíš, zase budeš chlapík," těší ho mamka dobrácky. "Takových kolen jsme se v téhle koupelně naošetřovali, co?" "Jo; občas se něco našlo," připustí Alex. Pletou se oba. Nikdy dřív mu pň tom nestál! "Nechceš zajít na limču?" pozve ho mamka. "Můžete si s Mirkou popovídat a zavzpomínat na starý časy..." "On spěchá," odpovím rychle za Alexe. "A pak, my dva spolu nemáme o čem mluvit." "Vždycky jste si rozuměli = ` "Mami, ale to mi bylo sedm!" ohradím se dotčeně, že mě dává do jednoho pytle s tímhle frájou! "Byli jsme malí a hloupí. Já z toho vyrostla. Někdo vyroste, jinej zakrní." "Miruš, prosím tě = ` "Vážně spěchám," vloží se do našeho sporu Alex. "Díky, paní Součková. Trochu jsem vám to tu umazal..." "To nic, Mirka koupelnu vytře," ujistí ho mamka. "Jasně. Celá nakřivo po něm vyšůruju! Platí stará pravda. Nejhorší je srážka s blbcem. Při té občas teče i krev." "Mirko?!" chytá mamka druhý dech. "Díky bohu, že jsou v Kostelci vtipný holky,-".:ušklíbne

se na mě Alex. "Jinak bych se tu unudil." Mamka přeruší naše špičkování tím nejrozumnějším způsobem, jde vyprovodit Alexe ke dveřím. Napustím si do kbel'ku horkou vodu, přidám pár kapek čisticího prostředku, když se mamka znovu objeví na scéně. "Řekni mi jediný," požádá mě. "Proč jsi na něho taková?" "Každému podle zásluh," odcituji známý slogan. "On se k tobě chová hezky," namítne, čímž mě ze srdce rozesměje. Omlouvá ji samozřejmě neznalost! "Řekla bych, že se mu 1'b~. Pořád po tobě koukál." "Ha ha h~," zasměji se ironicky. "Mami, prosím tě, tohle nech na nás, bud' tak hodná, jo?" Netuší totiž, proč se po mné dívá - a já nemám v úmyslu ji do trapnosti, které jeho prijezd doprovázejí, zasvětit. 120 Odpoledne se táhne jak nastavovaná kaše. Nakonec nevydržím a vyrazím za holkama. Možná by nebylo na škodu podniknout večerní výpravu k rybm'ku. . . Hm, to bych ovšem musela milé kamarádky natrapírovat doma. "Jsou někde na náměstí," oznámí mi paní Pátková. "Dívají se na filmaře. Ty jsi s nimi nešla, Mirečko?" "Já si toho užila včera a mám dost na celej život," odvětím, rozloučím se s ní a zamířím rovnou na malý rynek, kde pokračuje natáčení po celý dnešní den. Naštěstí už v něm není nezbytná role děvečky s putýnkou vody, uchichtnu se. Holky najdu bez problémů, přestože je náměstí napěchované k prasknutí. "Čau, dámy," pozdravím je. Odpoví mi a zasypou mě asi tisícem nepodstatných maličkostí, detailů z natáčení, které se za celý den staly. Závěr je jediný: jsou do prince Vítka tvrdé. "No, nevím. Podle mě je Hynek hezčí." "Podle tebe, Mirenko, se nemůžeme řídit," vysměje se mi Eva Ká. "Podřiď'se většině. My tři hlasujeme pro Vítka." "Podléháte tlaku," namítnu. "Vítek hraje klacfase, tím pádem je to váš idol. Hynek je záporák, ale hezčí." Syčí jako husy, jelikož jsem se dotkla citlivého místa. "Fajn," ustoupím podle hesla o moudřejším. "Nechcete to tu pro dnešek zapíchnout a zajít se vykoupat?" "Ted'???" opáčí trojhlasně. "Kdybychom si vzaly kola, za chvíli jsme tam." Ukáže se, že holkám zdaleka nejde o dobu, kterou by nám zabrala cesta k Poustevně. "Ještě se bude natáčet hádání staré Cikánky z ruky prince Vítka." Kdyby mi ulítly včely, netvářila bych se otráveněji! "Dívej se, je to moc pěkný," pobídne mě Eva Pé. Vydržím přesně osmnáct minut, pak se s holkama rozloučím. "Mirko? Neblázni, nechod nikam," volá za mnou Eva Pé. "Uvidíš starrrou Cikánku," láká mě Zuzka. "Nechte ji," slyším Evu Ká. "Mirečku tyhle véci ještě

nezajímají. Radši by šla dovádět s míčem nebo hrát kuličky." "Máš pravdu," zakřením se na ni. "Lepší skládat puzzle 121 než slintat po hercích z Prahy, kteri si o vás neotřou a boty. Jste trapky, milé pritelkyně." Tím pádem se rozejdeme na ostří nožů. Hýbla mi žlui kachna jedna! Jsem vážně jiná, a proto horší, když vymění civění na zbožné idoly za procházku s Pajdou?! Tři mušketýři dávno visí na zdi, jinou skládačku nemá a večer teprve začíná, pomyslím si otráveně po bramboro kaši s plátkem uzeného masa. "Můžeš se s námi dívat na televizi," nabídne mi mamk "Dávají Šanci, to bývá legrace." "Hm," udělám tónem postrádajícím sebemenší nadšen "Tak poje s námi na disku," nabídne mi nečekaně Da jehož oddi'1 dostal nakládačku od Jiskry Vysočany a na di kotéce zřejmě hodlá zahnat žal z porážky. "Mirka?" lekne se mamka. "Do Hroznějovic? Takovc dálku a lesem? Víš, co všechno se jí může stát?!" Bráška pokrčí rameny. "Řekl bych, že nic. Čtyři kilásl zmákne poslepu, nepůjde sama, nýbrž s celou partou, zpátl zrovna tak, a tam na ni dohlídnu. O nic nejde." Mamka má pocit nedoslýchavosti. "Ty - a dohlídneš? ,;Škoda, že mi ten magor rozmlátil mašinu, přijel byc pro tebe," ukáže se také starší bráška, kterého disky neláka "Což to bych mohl i já," usoudí tat'ka a když zahlídc mamčin pobouřený výraz, dodá: "Dejme tomu o půlnoc abys neflámovala hned napoprvé do tří ráno." "Chceš jít, nebo ne?" otáže se Dan konkrétně. "Nevím..." Odpověcf je velice těžká a závisí na jisté faktoru. Samo o sobě by se mi jít chtělo, krom školnic diskoték, které se skutečným cvrkotem nemají mnoho sp~ lečného, jsem dosud nikam nevyrazila, lákalo by mě pozn další kout třinácté komnaty, jež pro mě zatím byla uzar čená! Podaří se mi zůstat s bráchou o samotě. "Alex jde taky' "S námi určitě ne," uklidní mě. "Chtěl, jenže sotva pajd rozmyslel se. To máš z něj takovej vítr, nebo co?" "Jo," připustím. "Docela velkej." "Pch," udělá pohrdavě. "Tvoje starosti bych chtěl mít 122 Chudáček, neví, co mluví! Samou hrůzou by ani neusnul! Pod všeobecným tlakem nakonec mamka kapituluje, ovšem neodpustí si desatero přikázání, co všechno musím anebo naopak nesmím. Umytí hlavy je otázkou pár minut, vlasy mi uschnou cestou, ještě se honem nalíčit a vyťukat Evino číslo na telefonu. "Sabina Pátková," ohlásí se mi dětský hlásek. "Ahoj, Sabko, tady Mirka. Zavolej mi Evu, prosím tě." "Eva není doma. Dívá se na filmaře..."

"Ještě pořád?!" vyjeknu užasle. "Přišla se domů akorát navečeřet a zase běžela. Mám jí něco vyřídit?" snaží se Evina mladší sestřička. "Díky, jsi moc hodná, ale není to nic důležitýho. Měj se, Sabko. Ahoj." Prý vyřídit! Leda af si trhne nohou. Stejně mě štve, že se mi ji nepodaňlo sehnat a zlákat k návštěvě první diskotéky. Chtěla bych ji mít vedle sebe, protože... no, protože můj žaludek svírají lehké křeče, které nápadně připomínají strach. Samozřejmě znám Danovy kamarády, vím, jak se jmenují a s některými si vyměňuji na ulici pozdrav, tof vše. Staví se pro bráchu, když táhnou na Hroznějovice v celé partě čítající kluky i děvčata, mezi nimi i nemožnou Adrianu, a mou nejistou přítomnost kvitují idiotskou větou: "Hej, děvče, napoj pánova koně!" Cejch děvečky se mi zřejmě na hodně dlouhou dobu vypálil doprostřed čela! Pro jistotu capkám hned vedle brášky, to kdyby si na mě někdo chtěl dovolit, doufajíc, že by se mě Dan zastal, a s postupem času pomalu ztrácím paranoidní představy, že se všichni dívají jen na mě a čekají, jak se projevím, čím se shodím! Možná Adriana, jinak na mě kašlou. Ani tohle poznání není zrovna nadnášející! Přitom se všichni dobře baví, netušila jsem, že někteří kluci jsou takoví vtipálci, musím se smát s nimi, až se obávám o tenké linky kolem očí, nerada bych je vyslzela. Večer je mimořádně teplý a příjemný, les i louky u Hroznějovic omamně voní, komáři štípou a zvolna tmavnoucí obloha je posetá kupovitou oblačností, jak jsme se učili ve fyzice. Při vzpomínce 123 na Mojžíše se mimoděk uškh'bnu. Mohl by mít ze mne radost, přece něco jsem si z jeho hodin odnesla! Hroznějovický kulturáček, ke kterému dorazíme po necelé hodince volné chůze, je přízemní stavení na začátku vesnice hned vedle požární zbrojnice. Pamatuji si, že jsme tu kdysi vystupovaly s holkama v lidových krojích pro místní důchodce, ovšem to, co je ze sálu dnes, mi nic nepřipomíná. Ani nemůže, jelikož pro davy mládeže se nemohu rozhlédnout, zdá se mi přeplněno. "Nevejdeme se tam," varuji brášku šeptem. "Sedneme si ven," usoudí jednoduše a celá tlupa kosteleckých diskodravců se hrne otevřeným francouzským oknem přes venkovní parket, aby zabrala jeden z posledních stolů a lavic kolem něj. Nemám nic proti, každopádně tady je mnohem lepší vzduch než uvnitř. Tancovat se dá stejně dobře i venku, repráky jsou tady i tam, navíc velká obrazovka, na které nám diskžokej pouští k písničkám klipy, je nasměrovaná právě pro venkovní diváky. Jedinou nevýhodou je vzdálenost k výčepu, ovšem ta mi nevadí. S jedinou colou, kterou mi bráška galantně přinese, pry' mám vydržet celý večer.

"Aby ses nepředal, držgrešle," zatvářím se dotčeně. "Co bys nechtěla?" zazubí se. "Tys měla pozvat mě, když jsem tě sem dostal, ne? Vydělala sis na to." "Na to ne, hochu," zklamu ho. "Buc~ ráda, že jsem za tebe zacvakl vstupný. Nejsem Donald Trump, sestřičko," ujistí mě a v podstatě jde o.poslední rozhovor, ktery' spolu na diskotéce vedeme. Sliby, kterak se o mě bude starat, se rozplynou v kouň cigaret! Stručně řečeno, nemá na mě čas, jelikož Adriana se po něm vine jako svlačec a on nic jiného nevnímá. Sedím u jejich stolu jako přišiáplá putička a připadám si víc než hloupě. Pravda, Roman si se mnou zaplouží na skladbu od bratrů Hansonů, Marcel mi věnuje celou jednu sérii rychlých písniček a Benda, který si na tanečky nepotrpí, mě vezme na dvoudecku vína. Beztak mi nechutná, je odporně kyselé! Přestože je sál i venkovní prostranství nabité mládeží, nenajde se kluk, 124 který by mě zaujal, a hlavně, který by pro mě přišel! Danovi kamarádi se mi věnovali určitě díky bráchovi, nic víc. Kdybych neměla nakázáno vydržet do půlnoci, klidně bych se vydala na sólovou zpáteční cestu. První diskotéka mě totálně zklame. Nikdy jsem sí nepřipadala jak bůhvíjaká kráska, trpím tisíci mindráky, nicméně nechápu, proč se mnohem ošklivější holky baví a mají kolem sebe kluky! Jak to, že ony na ploužáky nesedí?! "Mirko? No ne, co ty tady?" "Bohdane!" svého spolužáka jsem nikdy neviděla tak ráda jako v této chvíli! "A ty?" "Já tu bydlím," připomene mi, že do školy v Kostelci pouze dojížděl. "Bavíš se?" "Skvěle," zalžu z voleje, aby mě neviděl v úzkých. Byf jsme se na výletě rozešli ve zlém, požádám ho: "Nechceš si jít se mnou zatancovat?" Vyděsí se: "Neumím to!" "Neva, to se ztratí," ujistím ho a málem násilím dotáhnu na parket. Pořád lepší trapnít mezí desítkami svíjejících se těl, než dřepět u stolu jak odpad. A to, jak se ukáže, Bohdan skutečně není žádná výhra! Jsem mu však vděčná mnohem víc. Když se totiž po chvíli úděsných muk na parketu podívám ke stolu, zda se už nevrátil Dan, ktery' si šel s Adrianou odskočit do luk, ustrnu děsem: spatřím brášku v rozhovoru s Alexem!!! Kde ten se tu bere?! Adriana působí dojmem rozpolcené bytosti, na Danovi visí tělem, na Alexovi očima. Přestože se nechá objímat bráškou, Alexovi vleze málem do krku. A nejen ona, všimnu si, jak se po něm holky otáčejí a natahují krky, aby zjistily, kdo přišel. Vypadá vážně dobře, dobité džíny vyměnil za superky, které sice do nových mají daleko, nicméně nejsou v tak příšerném stavu, jako byly jejich předchůdkyně, na tričko bez rukávů sí navlékl nezbytnou vestičku, s paží pokrytou příškvarkem ze zčernalé krve

vypadá drsňácky, amulety a bílá čelenka dotvářejí image libového frajera. Cosi odpoví Danovi a stáhne se k sousednímu stolu, kde sedí Venca a pablb Eda. Ten mi tu chyběl! Neujde mi, že si na Edou snaživě při125 nesenou židli sedá velice opatrně a toporně, levou nohu nechá nataženou podél stolu. Skodolibě se pousměji. Máš ležet doma, umělče! Nikdo tě sem nezval! O přestávce pozvu Bohdana ke stolu, raději se bavit s ním než s nikým! "Tancoval jsem děsně, co?" "Jo, dost," připustím, protože mě nebaví mu to neustále vymlouvat. Zachytím na tváři něčí upřený pohled a když zvednu zrak, abych se přesvědčila, spatřím v Alexově obličeji údiv nad tím, že i já, taková nedokonalá a nevyvinutá osoba, se odvažuji na diskotéku! "Varoval jsem tě, šlapu zelí a mám olšový "Bohdane?" přeruším jeho sebepomlouvačný monolog. "Měl jsi pravdu. Starší kluci jsou děsní frajeři a o mladý holky nestojí, ty jsou jim leda pro smích." Bývalého spolužáka tím vytočím, v rozpacích se topí. Něco zablekotá, ale já ho neposlouchám, protože si všimnu Ivany, Adrianiny kamarádky, která předstoupí před Alexe. Něco mu řekne, on zavrtí hlavou, znovu naléhá, důrazněji, dokonce ho chytí za ruku a snaží se ho vytáhnout na nohy. "Dej si odchod," poradí jí hlasitě. "O.dplav." Všechno ve mně vře. Takhle se chovat k holkám je prostě vrchol! Nejradši bych vstala a zfackovala ho za Ivanu a sebe a všechny, nad ktery'mi se vytahuje! "Von nemůže," tlemí se blb Eda. "Málem .si zlámal hnátu." "Jak to?" zeptá se ho Adriana soucitně. "Zrušil Součkovi motorku," řehtá se Venca. "Kvůli holce, jak jinak. Chtěl se předvést a natloukl si hubu." "Drž zobák," zavrčí napruženě a hodí po mně okem. Uškli'bnu se. Chudák Renda, vyskočí metr vysoko, až mu řeknu, že za Alexovou frajeřinu, když se chtěl. vytáhnout před nějakou káčou, platí rozbitou mašinou! Všichni se baví, obracejí se na Dana s otázkami a tím pádem si všimnou i mne. "Hele, vona je tu taky," vycení na mě Venca tesáky. "A nějak nám vyrostla, co, Alexi? Vypadá docela dobře..." "Hej, děvče! Napoj pánova koně," zahuláká na mě Eda. 126 "Jestli chceš přes rypec, řekni si rovnou," nabídne mu Dan. "Do mojí ségry se nikdo navážet nebude, jasný?" "Neplejtvejte silami," upozorní kluky Marcel, který přijde ke stolu a zaslechne poslední slova. "Možná je budeme potřebovat. Ňák to tu houstne. Vysočanský vyskakujou. Vyhrálí dva jedna a maj pocit mistra světa." Čímž se pozornost soustředí na zcela jiný problém. Dá-

vám si majzla, aby můj pohled nikdy nezabloudil k Alexovi, a zbytek diskotéky strávím v družné debatě s Bohdanem. Na parket ho víckrát nevytáhnu, tudíž spolu probereme různé školní při'hody. Ne že bych z toho byla odvařená, nepřišla jsem na disku vzpomínat na léta strávená v lavicích ZŠ, nicméně pořád lepší než se tvářit nad věcí, jako že o nikoho nestojím, přičemž by Alexovi muselo dojít, že je to naopak. Nikdo nestojí o mě! Brr. Samozřejmě si nedá ujít možnost mě zesměšnit! Z ničeho nic vstane a přikulhá až ke mně. "Smím prosit?" zeptá se strojeně. "Proč!" odseknu. Stůl se senzačně baví! "Na kolenou nemůžu, to mě bolí," ušklíbne se. "Patří ti to!" "Díky za účast. Co taneček?" "Bolí tě to," připomenu ironicky. "Hrajou ploužák, ten zmáknu." Kdyby nějaký ploužák, D. J. právě pustí do repráků božskou skladbu MY HEART WILL GO ON, nejhezčí melodii z Titanicu od Celine Dion! "Ty zmákneš spoustu věcí, co? Dej si odchod. Odplav." Kluci vybuchnou smíchy. "Ta ti to nandala, co?" Alex se mi podívá do očí. "Tím víc se těším, až mi dá." Mohutný smích přehluší sílu decibelů. Blbec, blbec, blbec! Naštěstí přestane dorážet a stáhne se zpátky. Zbytek diskotéky ovšem zdaleka neznamená do tri hodin ráno, kdy má být podle plakátů konec, a kupodivu ani do půlnoci, jelikož něco málem před půl jedenáctou se spor mezi Kosteleckými a Vysočanskými vyhrotí natolik, že musíme z diskárny utéct! Dost dobře nechápu, proč by se měly jejich fotbalové nesrovnalosti týkat i mne, ovšem 127 nejspíš platí přísloví všichni za jednoho, protože když si to rozdá Marcel a Benda s dvěma Vysočanskými za požární zbrojnicí, na parketu je pořadatelé rvát nenechají, všichni ostatní běží přihlížet. Nechci zůstat u stolu pouze s Bohdanem a Alexem, vyběhnu také a nestačím zírat, kam vcelku nevinný pěstní souboj dojde! Za chvíli se rve kdekdo, každý s každým, a jelikož je Vysočanských přesila a navíc se k ním bůhvíproč přidávají i kluci z Hroznějovic, je logické, že zůstat na disce by bylo životu nebezpečné. "Zdrbáme?" rozhodne se Roman, který má pro to privátní důvod, jelikož přes napuchlé oko málem nevidí, a celá parta se rázem rozptýlí po okolí. "Dane!" volám vystrašeně, poněvadž mě válečná vřava oddělila od Bohdana, a když vidím, že Ivana, která se snažila zabránit nepřátelům, aby do chudáka Bendy nekopali, koupila pěkných pár bez ohledu na slabé pohlaví! "Uteč!" houkne na mě brácha, který se do rvačky aktivně zapojil a tec~má co dělat, aby pronásledovatelům foukl, navíc se snaží probojovat k pištící Adrianě. "Padej domů!"

Jsem z toho jelen, pokusím se dostat do jeho blízkostí, ale bojovnost Vysočanských mě od toho odradí, únikovou cestu ke Kostelci mi zastoupí dva borci a já nemohu ani za ostatními! Využiji zmatků, vrátím se k požární zbrojnici a v jejím stínu ji obejdu z druhé strany, snažíc se dostat k bráchovi a klukům oklikou. Možná by se mi to_.podařilo, kdyby Vysočanští, notně povzbuzení alkoholem, neměli bojovného ducha a nerozhodli se nás pronásledovat. "Tady běžel jeden z těch hajzlů!" huláká jakýsi týpek, mete si to mým směrem a další se k němu hned přidávají. "Toho drapnem raz dva, pajdal!" Jsem v zoufalé situaci, vyděšená jak králík. Kam ted'?! Ten, kdo se vynoří ze stínů za mnou, je Alex. Za svitu měsíce i nedaleké poslední pouliční lampy ve vsi mi naznačí jasným gestem, abych byla zticha, a šeptne: "Do pole!" "Ale to je mokrý," namítnu, protože mě představa žita zkropeného noční rosou nijak neláká. "Tak si vyber," navrhne mi. "Já jdu." 128 Náš náskok není natolik velký, abychom s ním mohli habat, tudíž když se vnoří do pole, rychle se vrhnu za ním. Klasy mě lechtají a hlavně studí do nahých nohou, ale stejně jako on se hrabu po čtyřech co nejdál. Pak mi rukou naznačí, at' zůstanu v klidu. "Někde tu musí bejt!" slyšíme naše náhončí. Podle dusotu pročesávají okolí ve snaze odhalit náš úkryt. Modlím se, aby se jim to nepodařilo! Nedovedu odhadnout, jak moc by se za mě chtěl Alex bít, nejspíš vůbec ne, a i kdyby přece, s neohebnou nohou by proti přesile nic nesvedl. Přestože několikrát proběhnou v blízkostí tak těsné, až se mi tají dech, div nás nezašlápnou, v té tmě nás nezahlédnou. Konečně poodejdou, bohužel ne natolik, abychom se mohli sebrat a jít. Mnohem rozumnější je vyčkat, dokud ruch neutichne docela. "Zachránil jsem ti život," podotkne Alex šeptem. "Jseš mi aspoň trošku vděčná, doufám." "A já tobě odpoledne," připomenu. "Mohl jsi dostat otravu krve, takže jsme si kvit." Tiše se zasměje. "Zuřil Renda moc?" "Jak lev," ujistím ho. "Nepovedla se mi jedna ladná otočka," přizná se. "Taková ta skoro na místě, když přidáš plyn, stojíš na předním kole a cítíš tu sílu pod sebou... Nevyšlo to. Poslední dobou mi nevychází nic." "Pely" uškl'bnu se. "Tvůj příjezd je korunovanej úspěchy! Adrianu jsi dostal v rekordním čase, to se nikomu z místních nepodařilo, Dan se snažil dva týdny, mě jsi dokonale znemožnil hned několikrát, a vůbec platíš za velkýho borce!" Vlastně nevím, kde jsem vzala odvahu se tak rozjet, ale je to venku a Alex se na chvíli odmlčí. Ticho ruší hlasitá

hudba z repráků na diskotéce a cvrčení blízkého cvrčka, což je směsice dost nesourodých zvuků. "Tohle nejsou úspěchy," řekne posléze. "No ne!" udělám s hraným údivem. "Eda tě za to baští." "Eda je trotl. A s Adrianou to bylo spíš naopak," svěří se mi. "Vůbec není můj typ, navíc je blbá až to bolí." 129 "Kluci, co pomlouvají holky, ke všemu ty, se ktery'mi vyspali, jsou ubozí!" setřu ho prudce. Nezastávám se Adria ny, ta je mi volná, rozčiluje mě jeho chování! "A co holky, které kluky provokujou a snaže] se z nic; udělat blbce?" opáčí mi. "Ty jsou fér?" "O kom mluvíš?" otáži se nejistě. Neodpoví. Teprve když ticho přeruší temné hučení ma torú letadla, oba se sehraně zadíváme na oblohu ve snaz najít malý blikající bod mezi tisící hvězd a hvězdiček. "Vidíš ho?" zeptá se mne. "Ne. Nikde není..." "Pak to byli ufouni," usměje se. "Přistanou tu a ránó liá najdou akorát kruhy v obilí. Na tohle téma jsem četl skvělo knížku, docela by mě zajímalo, jak to vlastně je." "Přistanou a nás si vezmou s sebou jako vzorek, jo?" "To by si dali," směje se pobaveně. "Zkoumat zrovn mě!" "Věříš v existenci jiných rozumných bytostí ve vesmíru?' "Jiných?" opáčí. "Tím chceš říct, že lidi jsou rozumm bytosti, jo? Tenhle názor je dost ošemetnej. Nejvíc volovi se dopustili právě lidi, podle tebe rozumní tvorové." "Dobře," svolím. "Věříš v existenci jiných živých bytost ve vesmíru?" "Asi jo. Vesmír je tak velikej... Vem si, v kolika formácl vegetí život na Zemi. Proč by z tolika planet nemohla bý nějaká s podobnými podmínkami pro život? Třeba tam jsou a dávno o nás vědí, ale nechtějí se nám ukázat. Ani se jin nedivím... Přečetl jsem celýho Dánikena a edici Záhady abych si udělal obrázek. Je to sporný. Akta X s tím nemaj nic společnýho, to jsou pohádky pro děti. Podívej třeba n Labuf. Není to krásný souhvězdí?" "Kde?" zajímám se. "Támhle," ukáže prstem a když vidí, že stále tápu, naklon se ke mně blíž, aby můj pohled přesně navigoval po svér ukazováčku nahoru. Na okamžik mě zaplaví příjemný potil Tohle je Saša, kterého jsem kdysi znala! Romantika je jedna věc, skutečnost věc druhá. Těžko s 130 mohu soustředit na souhvězdí, ve kterých se vyzná mnohem víc než já, je schopen rozpoznat ta nejznámější, když mi provlhá džínsová bunda, studí mě nahé nohy a je mi chladno od země. "Asi už odešli," uvědomím si nepřítomnost vetřelců.

Alex to pochopí jako výzvu, ztěžka se vyhrabe na nohy, přičemž víc ohne levé koleno a sykne bolestí. "Proč jsi lezl na diskotéku, když tě to bolí?" Pohlédne na mě z boku. "Ani se neptej." "Kvůli nějaký holce, co?" rýpnu si. "Možná," připustí. "Vezmem to přes pole." Jestliže jsem myslela, že na nás budou někde na začátku lesa kluci v čele s Danem čekat, pletla jsem se. Z pěší túry po Alexově boku žádnou radost nemám, přímo se jí bojím, nejradši bych se vrátila do vsi a čekala na tátu, nicméně Alex mě překvapí. Celou dobu kráčíme na půldruhého metru od sebe, nejprve se nebavíme vůbec, potom o knížkách, které na téma inteligentních bytostí četl, a cesta mezi poli, lukami a lesem, plná tajuplných nočních vůní, nám krásně uteče. Ačkoli ani jednou neprojeví slabost, ke konci kulhá čím dál znatelněji, asi toho má plné kecky. "Ři'kal jsi, že jsi šel na disku kvůli holce," připomenu a neodpustím si otázku: "Vyplatilo se ti to aspoň?" "Jo," pousměje se. "Aspoň doufám." Tohle sdělení mi vrtá hlavou. Vždyf co jsem pozorovala, s žádnou dívkou netancoval ani se nebavil! Krom Ivany, kterou odbyl tak hnusně, že ji počítat nemohu. Na další otázky není čas, za lesem prosvítají první světla městečka. S Danem a Romanem se setkáme kousek před Kostelcem. "No konečně!" přivítá mě s úlevou. "Kde seš tak dlouho?" "A že bys mě šel třeba hledat?" opáčím namíchnutě. "Proč?" "Ještě se ptej ! Mohli mě zbít!" "Mělas Barde, ne?" "Tss," udělám dotčeně, protože se Roman rozřehtá, otočím se k ním zády a zamířím rovnou domů. Dan se ke mně rychle přidá, musíme přijít společně, tím spíš, že se objevíme 131 za pět minut půlnoc, dřív, než stihne táta vytáhnout auto. Od branky se nenápadně otočím po Alexovi. Bohužel mu nevidím do obličeje, nepoznám, co si myslí, ani kam se dívá! Mamka na nás čeká: "Jaké to bylo, Mirko?" "Zajímavý," přiznám, ovšem do bližši'ho vysvětlení se nepouštím. Za zajímavý považuji především závěr! Po rychlé sprše zalezu na lůžko a dlouho ležím s očima dokořán. Nechce se mi spát, jsem plná zmatených dojmů, z nichž převažuje jeden: mohla jsem mu říct ahoj... Příprava oběda je vždycky pracná záležitost, obzvlášť když člověk musí naškrábat hrnec brambor velikostí prádelm'ho kotle, protože mít na stravu tři chlapy je hotové neštěstí! "Proč by nemohl máknout Dan?" stěžuji si nahlas na křivdy světa. "Budoucí kuchař to může brát jako praxi, ne?" "Pomáhá tátovi," připomene mi mamka a zase odběhne. Dan se na mě ze sousedm'ho obýváku na dálku zazubí.

Tat'ka se ho ještě zastane! "I budoucí kuchař musí umět jiné práce v domácnosti, nejen vařit. To ho naučí ve škole." "Pch," ulevím si při té otročině. Než oškrábu asi tři kila brambor, nemůžu narovnat záda a o puchýřích nemluvě! Stěží se mi podaří rozhýbat prsty na pravé ruce, abych vyměnila škrabku za nůž a nakrájela jednotlivé brambory na menší kousky. Přidám sůl a kmín a zaúpím: "Snad si nemám dojít pro salát, krucinál?" "Skoč tam," pobídne táta brášku, který stejně víc lelkuje, než šmrdlá štětečkem barvu po rámu okna. "Nebo se předře." "Moc mi k tomu nechybí," varuji ho. "Křeče do ruky mě chytají už ted'." "Dokud jen do ruky, je to v pohodě," zlehčuje táta. "A co až ji chytnou do hlavy, co?" pospíší si Dan, nicméně odcválá do skleníku pro tři hlávky křehkého salátu, které hodí na mycák i s dvaceti deka hlíny. Jakmile se jednou objeví v kuchyni, jen tak ho nepustím, vrazím mu řeznický nůž a přidám 1'bezný úsměv. "Nakrájej maso, to už jste přece probírali, že?" 132 "Nemám čas," brání se, ovšem tentokrát stojí táta při mně, nechce riskovat cestu na pohotovost s uříznutými prsty, natolik svou dceru miluje. Dan se bez boje nevzdává. "A co když si je ufiknu já'?" "Klídek. Ty nejseš jedinej syn, zbyde nám ještě Renda," těším ho a ztlumeným hlasem dodám: "Musíš si dát bacha, ufiknout je něco jinýho než přefiknout, bratře." Dan v obavách mrkne k obýváku. Přestože si táta dál nevzrušeně pohvizduje, pro jistotu zavře spojovací dveře. "Máš něco na srdci?" zeptá se mne výhrůžně. "Jo," ušklíbnu se. "To bylo řečí, kterak na mě dáš pozor, a přitom jsi mi zdrhnul; abys zachránil Adrianu!" "Alex řekl, že si tě bere na starost," odpoví nevinně a v očích mu hraje utajovaný smích, když se zručně ohání nožem a proměňuje vepřovou kýtu ve stejnoměrné plátečky, "Cože?!" vyjeknu šokovaně. "Kecáš!" ;,Co bych z toho měl?" "No ale... Věděl jsi, jak moc ho nesnáším!" "Řekl bych, že jste přišli skoro jako kamarádi." "Skoro!" zdůrazním a otřesu se při představě, proč si mě ten hajzlík asi vyžádal! Kdo ví, jaké řeči o mně bude po včerejší noci šířit po městečku! Získal nové materiály a... "Sleduješ, jo? Jeden jak druhej," chlubí se brácha úhlednými řízky. "Mistr kuchař je moje přezdívka. Koukej to nezkonit, mám hlad jako vlk." "Myshš, že neumím udělat blbý řízky?!" "Jen se jistím," kření se a mezi dveřmi prohodí: "Hele, tak sorty. Možná zbytečně dramatizuješ, Alex je sice patro, ale asi menší, než jsem si původně myslel." Řízky se mi pochopitelně povedou, po vyjmutí z fri-

táku jsou jako malované, až se sliny sbíhají. Na bramborách také nebylo co zkazit, pouze salát má do mámina hodně daleko a drazí bratři nešetří kritickými připomínkami. "Příště můžete vařit vy," navrhne jim mamka. "Mirka to zvládla výborně, hodná holka. Chybami se člověk učí, vid; Miruš? Mirko? Kam pořád koukáš?" 133 Přistiženě sebou trhnu. "Já? Nikam." "Někoho čekáš?" domnívá se. "Ne, vůbec!" bráním se a hloupě zčervenám. "Vůbec," opakuje po mně pobavený Dan. "Ona se jen dívá, jaký bude počasí," pospíší si Renda. "Přesně," uškh'bnu se a po zbytek oběda si nadávám, proč jsem taková koza a nezareagovala jsem tím nejvěrohodnějším způsobem, neřekla, že vyhlížím třeba Evu Pé! I když by to byla lež jako věž. Podle shluku lidiček před Smrčinou je mi jasné, že jsem cesty do města ušetřena. Propletu se mezi vozy s technikou, abych se dostala k holkám, které můžou protrhnout provazy, jen aby byly oběma princům málem na dosah ruky. "Čau!" plácnu každou do zad, jinak by si mě nevšimly. "Jak jde život, dámy?" "Dneska se natáčí příjezd princezny Beatrice a její setkání s princem Vítkem, kterého si splete s Hynkem, budoucím dědicem," informuje mě honem Eva Ká. "Zítra se bude točit jedna z nejzajímavějších scén, noční přepadení zámku loupeživými rytíři!" přidá se Eva Pé. Rázem ochladnu. "Ptala jsem se na život, ne ná film." "Tady se aspoň pořád něco děje," namítne Eva Pé. "Na rrrozdl od života," dosadí Zuzana. "Vaše vina," nadhodím. "Kdybyste místo věčnýho očumování někam vyrazily, měly byste zážitky." "Koupat se můžeme celý léto," pokrčí Eva Pé rameny, "ale zažít filmování jednou v životě:" "Jenže tyhle zážitky jsou dost pasivní, nezdá se vámi A pak, nemyslela jsem zrovna koupání, třeba = ` "Zapinkat si badminton," zapitvoří se Eva Ká. Neodpovím, protože mě chuf svěřit se jim s návštěvot diskotéky a hlavně tím po jejím předčasném opuštění do~ konale ztratím. Chvíli s nimi postávám na jednom místě ale když očima proluxuji všechny nadšené diváky, aniž bycl našla tvář toho, koho podvědomě toužím spatřit a přitom se vzájemného setkání šíleně bojím, protože si nejsem jista 134 jeho reakcí, ten kluk je nevypočítatelný!, mám toho po krk. Natáčení naštěstí asi po půl hodině končí, herci mají až do zítřejšího dne volno a já se mylně zaraduji, že holky také. "Nechceš jít k nám?" nabídnu jmenovitě Evě Pé, nebol na Evu Ká a její přitakávatetku Zuzanu mám vztek.

"Co tam...?" zeptá se mne vyhýbavě. "Posedíme, pokecáme. Musím ti říct něco děsně důležitýho! Anebo to můžeme stihnout cestou k Poustevně," lákám ji. "Bude prrršet," prorokuje Zuzka, jako bych zvala ji. "Myshš z těch pár obláčků, jo?" "My jdeme na náměstí," rozhodne Eva Ká a otočí se na mou nejlepší přítelkyni: "A ty?" Eva Pé je chudák zmatená, raději volí zlatou střední cestu: "Pojd's námi, Mirko. Víš, ti princové mají v Kaskádě pokoje s okny a náměstí a po večeři chodívají na pivo..." Mám pocit, že špatně slyším! ! ! "Co bych tam dělala?!" "To, co my," poradí mi. "Dívala se." "Di'ky," zakřením se. "Ani náhodou. V obšlapování pod okny máte trénink, že? Akorát že nezabral ani blbej Coufah'k!" Eva Ká se zatváří vědoucně: "Neříkala jsem vám to?" "Jdeš se mnou, nebo na náměstí?" otočím se na Evu Pé. "No já... Ráda bych se tam na chvílí mrkla..." "Příjemnou zábavu," popřeji jí sarkasticky. "Mirko, počkej! Pojd's námi, pokecat můžeme i tam, ne?" Zavrtím hlavou. "Pokecat? A o čem, prosím tě?" "Chtělas mi něco důležitýho říct, ne?" otáže se zmateně. "Chtěla, ale už nechci. Nemá to cenu. Nazdar." Víc mě nepřemlouvají a co mě vyloženě rozladí, Eva Pé se ke mně doopravdy nepřidá. Kvůli ní se mračím i na tátu, se kterým se loučím na celých dlouhých pět pracovních dní, načež seberu Pajdu, zbytky od večeře určené slepicím nahrnu do kelímku od Ramy a vydám se podívat za štěnětem v zahradě u Hroznějovic. Alespoň někdo má radost z mé přítomnosti! Pomazlím se s chlupatým klubíčkem, jež si na mě po pár návštěvách zvyklo natolik, že mi leze na klín, 135 pojistím si jeho přízeň trochou dlabance a po zaváhání jdu dál ke vsi, místo abych se vrátila domů. U požární zbrojnice nepotkám živáčka, stejně jako je mrtvo kolem kulturáčku, jen nepořádek z roztrhaných vstupenek s včerejším datem válících se všude kolem svědčí o diskotéce. Tedy, připomínají ji nejen vstupenky, nýbrž i láhve, kelímky, plechovky od Coca Coly a dva použité kondomy pohozené na zemi. Zajdu ještě o trochu dál, projdu se stejnou trasou, kudy jsem v noci uti'kala, a po chvilce pátrání objevím zdupané místečko, kde jsme se s Alexem ukrývali. Pousměji se. Je to sotva pár hodin, co jsme tu leželi, a přitom mi připadá, že se nic takového vůbec nestalo... Moment, co je tohle? Shýbnu se pro černý předmět, ve kterém rozpoznám jeden z Alexových amuletů. Musel ho tu ztratit! Takže se to stalo, napadne mne, a amulet připomínající jakési kolečko s dírkou uprostřed, zavěšené na kožené šňůrce, která se rozvázala, sevřu v dlani. Mělo cenu sem jít!

Na zpáteční cestě mě stav blažené euforie přejde. Může za to znepokojivý pocit, ktery' mě přepadne v lese. Zdá se mi, že tam nejsem sama! Jako by šel někdo za mnou, sledoval mě a schovával se, kdykoli se otočím! Normálně bych řekla, že mi haraší na cimbuří, jenomže když začne také Pajda projevovat známky nepokoje; zastavuje se, otáčí a hluboce vrčí, srst na zádech zježenou jako dikobraz, začnusse skuI, tečně bát. Neustále přidávám do kroku a nakonec dopadnu tak, že utkám jako postřelený srnec, sotva lapu po dechu a plíce, násilím naráz roztažené, rně pálí v hrudi. Jako naschvál nepotkám žádné houbaře ani důchodce na procházce, v lese je ticho a di'ky stále víc zatažené obloze bez sluníčka náhle ponuro. Připadám si jak ve špatném filmu a jsem ochotna slíbit třeba i nemožné, jen když se z téhle šlamastyky dostanu! Bože, dej, af to není žádný vrahoun ani sexuální maniak, dej, ať mu uteču, budu bez odmlouvání uklízet a vařit a škrábat ty pitomé brambory, jen af se mi nic nestane! Konce lesa dosáhnu s vyplazeným jazykem málem jako Pajda a teprve před domkem nových sousedů zvolním. Je mi najednou blaze! Sotva za sebou zavřu domovní dveře; 136 na vyprahlou zem spadnou první kapky. Zuza měla pravdu, byl se prorokovaný deštík dostavil až o pár hodin později. Vpadnu do domu jako krupobití. A vida, máme návštěvu. .. "Mirko?" zvedne mamka udivené oči. "Nepřeháníš to s tím sportováním trochu? Podívej, jak jsi uhnaná." Paní Králová, ztrácející se u svého kafíčka ve vysokém ušáku, na mě spiklenecky mrkne. "V zdravým těle zdravý duch." "Není nad kondiční běh. Dobrý večer," pozdravím sousede. V elektrickém světle lustru obýváku se jeví předešlý zážitek přinejmenším přehnaný. Anebo spiš reakce na něj! Kdo ví, kvůli čemu se Pajda naježil, možná nějaké zmře zašustilo v křoví a já už si hraji na násilníkovu oběd. Mamce se s tím radši nepochlubím, beztak se jí moc nelz'bi moje touláni lesem a jinými pustinami a neuznává Pajdu coby mého tělesného strážce. Nakonec, po dnešku se jí nedivím! Nemít vodítko, zdrhnut by první. "Jdu se vysprchovat." "Fani Králová přišla za tebou," zastaví mě máma. Tázavě se na malou babku podívám. "Zítra ráno odjíždím, Mirečko," oznámí mi a já při své neuvěřitelné zabedněnosti v první chvíli nechápu, proč se s tím svěřuje právě mně! "Ano? A kam?" zeptám se hloupě. "Přece do lázní," připomene mi. "Přinesla jsem ti klíče. Tenhle zelený klíček je odzadu, hned za dveřmi do sklepa najdeš zahradní hadici, a tenhle modry' od domovních dveří,. Konvička stojí na květinové stěně. Hlavně zalívej ibišek, právě kvete, a taky olejnici guinejskou, pěstuji ji ze semínka

celých deset let. Ale pozor, jenom shora, do misky jí nikdy nedávej vodu. A nezapomeň vždycky zamknout..." "Spolehněte se, paní Králová," ujistím ji. "Zvládnu to." "Proto jsem si tě vybrala," pochlebuje mi. Vím své, pravý důvod je spíš v tom, že nikoho jiného nemá! "Tumáš, Mirečko, af nejsi škodná..." Dvoustovka v její ruce vyvolá jas v mém obličeji. Bezva, budu mít takřka celou sumu na tu super sukénku! Vloni 137 jsem za stejnou službu inkasovala stovku. Babka zřejmě sleduje zprávy a počítala s inflací i vzestupem minimálních mezd! "Tolik?" hrozí se mamka. "Mirka by to ráda dělala i zadarmo. . ." To určitě, uškh'bnu se na ni. Ty tam chodit nebudeš! Bystře po bankovce skočím. "Děkuji!" Mamka zvedne pohoršeně obočí. Líbezně se na ni usměji a oběma bim popřeji sladké snění. Osobně s tím problémy nemám. Ze by proto, že jsem si Alexův amulet dala pod polštář?! /7./ Tajefnné setkáni Po ne právě dobry'ch zkušenostech vyměním s Danem hlídání babičky a místo něho doprovázím mámu při jejích služebních povinnostech. Má toho opravdu hodně, pročež se rozdělíme, pochůzky obstarám já, mamka ostatní úkony v bytech starých a nemohoucích spoluobčanů. Paní Benešové podám doporučený dopis a zaplatím inkaso, panu Mácovi skočím pro prádlo na mandl, pořídím nejrúznější nákupy a podobna velbloudu dvouhrbému je roznesu po důchodcích. Všechno jde v pohodě, přežiji všetečné dotazy, kdypak se budu vdávat, a inkasuji tu a tam nějaké drobásky od cesty. Nejštědřejší je pan Moučka, pohled na moje nahé opálené nohy ocení celou desetikačkou! S mamkou se opět shledám u paní Beránkové, věčně nepřív ětivé, nabrečené a velice kritické staré dámy s pichlavýma očima, které neúnavně šmejdí po všem a všech. V krátkých elastických šortkách a tričku na ramínka se jí tutově nelíbím, poznám na ní neskrývanou nelibost. "To je hrůza, jak ti mladí dneska choděj," zabručí, když 138 před ni začnu vykládat na stůl přinesený nákup: chléb, mléko, pět dkg šunkového salámu a b1ý jogurt. Babka vše bedlivě prohlídne a už remcá: ;,Kdes kupovala rohh'ky? V samoobsluze? To jsem si mohla myslet, jsou menší než z pekárny... Chleba jsem chtěla černej!" "Vždyt' je," namítnu. , "Jenže vysočanskej, a já jím kosteleckej. A co ten jogurt? Není prošle]?"

"Ne," odvětím důrazně, zátímco mi mamka povzbudivě klepe na rameno a nabádá ke klidu. "Když si vezmete brýle, můžete si na dně přečíst datum výroby." Beránková si je nasadí, prostuduje obal jogurtu ze všech stran a když na něm nenajde nic závadného, nahlédne do peněženky. Abych předešla případným dotazům, předložím babce účtenku i slovní výklad. "Nákup stál celkem čtyřicet osm korun deset haléřů, zpátky na padesátikorunu zbývá koruna devadesát. Tady je." Místo poděkování na mě zašvidrá přes kostěné obroučky. "A kde je ta padesátikoruna?" "V obchodě. S tou jsem přece zaplatila." Paní Beránková zvýší hlas: "Ta druhá!" Zmateně pohlédnu na mamku. "Jaká?!" ;,Měla jsem tam stovku." Její drzost mě málem odrovná! "Ne, neměla." "Chceš tvrdit, že lžu?!" oboří se na mne. "Chci říct, že jste se spletla," odvětím suše. "Co si to dovoluješ, ty jeden smrade?!" "Kdo je u vás smrad?" ohradím se bojovně. "Snad si to můžeme vysvětlit v klidu," vloží se do našeho sporu matka od kuchyňského dřezu plného nádobí zapatlaného zaschlými zbytky jídel. "Jste sí jistá, paní Beránková?" "Jako že je Bůh nade mnou!" zvedne ruce. "Ta vaše cácora mě okradla a snaží se ze mě udělat sklerotickou bábu!" "Nemusím se snažit!" odseknu. Máma z vlastní peněženky vytáhne padesátikorunu a zacáluje pomyslné manko. Ucpat pusu paní Beránkové se jí ovšem nepodaří, splá nám oběma o sto šest. 139 "Nákupy jsou vaše práce!" vyčte mamce. "Kdybyste si řádně hleděla svých povinností, nestalo by se to." Mamka domyje nádobí, aniž by se rozčílila. Obdivuji její povahu! Mlčet jako ona nedokážu. "Něco vám řeknu, paní Beránkové..." "Mirko -" snaží se mě zabrzdit mamka. "Bůh nad vámi není, protože lžete, jako když tiskne. A za to přijdete do pekla!" "Mirko? Dost!" máma mě vyšoupne za dveře bytu. Sedím na chodníku a třesu se nespravedlností. Jakmile se objeví na ulici, zaútočím: "Divím se ti, že můžeš dělat tuhle práci! Ona tě okradla, ne já ji! Necháš si nadávat od takový = ` "Je to moje vina," prohlásí hlasem postrádajícím emoce. "Neměla jsem tě k paní Beránkové posílat. Jsou s ní potíže vždycky... Přesto tobě nikdo nedal právo být na ni drzá." "Neměla jsem právo říct jí pravdu do očí?!" "Nevíš, jaké ta paní prožila věci, že takhle zatrpkla. Je stará, opuštěná a nemocná. Co kdyby po tvém výstupu dostala infarkt?`Chtěla bys ji mít na svědomí?" Trhnu rameny. "Tahle baba má tuhej kořínek."

"Ber to tak, že ne každá stará paní je-babička jak od Božény Němcové," poradí mi. "Život je děsně složitej," vzdychnu nahlas. "Proto by ses měla snažit si ho předem co nejv'ic ulehčit. Mirko. A užít si mládí. Jsi v tom nejhezčím věku, kdy ui nejsi dítě, ale starosti dospělých se tě zatím netýkají. Rozumíš mí? Mirko...? Kam koukáš?" Odtrhnu zrak od Zítkovic vilky. Jen jsem pokradmu kontrolovala; zda u nich někdo není na zahradě... není. Škoda! Zato vedle u Boháčků je plno, všichni rámusí a hlomozí, když společnými silami připoutávají lod'ku na zahrádku auta. "Mají pěknou pramičku; vid'?" Mamka potlačí úsměv. "To jistě... Miruš? Řekla jsem užít si mládí, ne si ho nějakou zbrklou hloupostí zkazit." V té chvli naštěstí mamku pozdraví pan Boháček a o změnu tématu se postaráno. ,,Kde je babička?" zeptám se Dana, který visí v síti za140 hradní houpačky, chroupe chipsy a čte si magazín Koktejl. "Usnula," odpoví nevzrušeně. Prostě vegáč! Ach jo, kluci jsou stejně klikaři! Pak si vzpomene: "Byl tu Alex." Ztuhnu na prvním schodu. "No a?" "Zdálo se mi, že přišel za tebou." Zatajím dech. "On... ři'kal něco?" "Ne, ale prostě mi to tak připadalo." "Hm, tak to se ti opravdu jen něco zdálo." "Asi," uchichtne se. Mamka dorazí vzápětí. "Všechno v pořádku?" "Jasně," odvětí bráchové duo. "Co motorka, je pojízdná?" "Jezdí," chlubí se Renda. "Akorát vypadá jak popelnice." "Na vzhledu nezáleží. Odvezeš Mirku do města, ano?" "Mě?" podivím se. "Nepotřebuje jet do -" "Kolik ti chybí na tu sukni tvých snů?" Moje zlatá máma! Dodá mi zbyteček, bolestné za babu Beránkovóu, která ze mne udělala zlodějku, a brácha mě hodí s tím svým střepem do Bakova k butiku u nemocnice, kde báječná sukénka čeká právě na mne. Přležitost ukázat se veřejnosti a především nevěrným kannarádkám dostanu ještě týž večer. Eva Pé tlačena černým svědomím mi zavolá, jestli bych se s nimi nešla jeknout na noční natáčení, a já souhlasím. Kvůli sukni ochotně! Nakonec svého rozhodnutí nelituji. Osvětlené a bohatě nasvícené prostranství před zámkem, kam se sjíždí nádherné kočáry s vyšňořenými princeznami, vyvolává pohádkový dojem, že se člověk propadl v čase do jiné doby a nemá na sobě mini, lambádu a přes záda přehozený svetr, nýbrž šustivou róbu pošitou perlami a diamanty, a že co chvli potká krásného prince, který zahoří láskou na první pohled... "Máš skvělou sukni," všimne si Eva Pé, sotva se k ním

přes kvanta diváků protlačím. V podstatě sí mě tím udobří. "Kdes ji sehnala? Je boží." "Takový prodávají Vietnamci," prohodí Eva Ká zlomyslně. 141 "Až ji někde uvidíš, dej mi vědět, jo?" zakřením se n ni mile. To tak, rozčílit se a udělat ti radost, ty kráčmero "Tu bych chtěla," přeje si Zuzana a spolu s Evou Pé rr ji obdivně oštipují. Využiji přehrávky na smeč: "Koupila jsem si ji za honorář. Účinkování za provaz je totiž finančně výhodnější, než před nimi, víš, Evi?" "Tss," udělá, jelikož se na víc nevzmůže. Pak už do seb nevrtáme, protože David zařve "klid", rejža křikne "akce a klapka si pospíší s větičkou "příjezd kočárů před plesem` kterou během následujících dvou hodin zopakuje ještě a; patnáctkrát, než je se scénou, jež bude mít ve filmu délk pár vteřin, režisér spokojen. Večer mezitím ustoupí noc ovšem natáčení zdaleka nekončí a teprve nyní začne b; zajímavé, nebof se filmový štáb přesune za zámek, výkonu reflektory, od kterých sálá úděsné vedro, nasvítí strom mezi kterými se bezcílně prodírá princ Vítek, jehož se ple sové křepčení netýká, a aby toho nebylo málo, je přepade partou šesti loupežm'ků najatých zlou macechou. Tahle scén má grády, loupeživými ryriří není nikdo jiný než skupin historického šermu, jež se svými kordy opravdu umí zacha zet, čepele zvoní a jiskry létají! Každopádně je na co se dívat! Navíc natáčení v pokročil noční době má další nepřehlédnutelnou přednost, nejen z je víc než romantické, ale nemusíme se dokonce ani tisu v houfu, protože diváků stále ubývá. Rodiny s malými dítk odešly první, starší občané to vzdávají úderem jedenáct na čumendě zůstávají pouze hloučky neúnavné mládeže. Ti prve tehdy si kousek opodál všimnu v chumlu kluků fotb listů, Dana a spol, také Alexe. Překvapí mne to. Nemě jsem o něm tušení! Bráchu jsem za večer několikrát zahlédl objímal se s Adrianou a vůbec se jejich parta nedala př slechnout, co chvíli se z ní ozval výbuch smíchu, až je mus asák David krotit, aby nerušili natáčení... Alex můj pohled zachytí, musel se zrovinka dívat se k nám!, a na dálku váhavě kývne. Zmátne mě tím, ohlédá se, komu jeho pozdrav patří, ale protože za mnou ani ved mne nikdo nestojí, holky si kecly do trávy, což já jsem 142 v nové sukni dovolit nemohla, nechci ji hned zazelenit, nejisté gesto si rozpačitě přivlastním. Oplatím mu stejně, lehkým přikývnutím hlavy, aniž bych přidala úsměv. Na krátký okamžik se zdá, že se k mně vydá, učiní dva kroky dopředu, nicméně pak si to rozmyslí, přelétne očima holky kolem mne a zase se zastaví. Možná ani jít nechtěl, pomyslím si zklamaně. Zklamaně?!? Mohla bych být ráda, kdo ví, co

by mi přišel oznámit za bombu... Hlasy mého podvědomí nejsou jednotné, ten druhý, zákeřný, mi našeptává, že ted' už by ke mně sprostý nebyl... V náhlém popudu dám sama sobě test. V duchu napočítám do sta, pak se na něho podívám a jestli jeho pohled opět nachytám na své tváři, bude to znamenat že... že bych dejme tomu mohla doufat v jistý obrat k lepšímu. Pokud se na mě dívat nebude, je to jasné jak facka. Peče na mě. Odpočítávat začnu velice zvolna, hlavu násilím držím odvrácenou, abychpavučinu pověr nepřerušila, leč u padesátky nabírám tempo a kolem osmdesátky chrlím jednu číslici za druhou, jen abych to už měla z krku! Devadesát osm, devadesát devět, sto! Škubnu hlavou jako na pérku a nechápavě brejlím přes celou natáčecí plochu. Marcel něco vysvětluje Kláře a Ivaně, Benda do sebe klopí obsah pivní láhve, Dan se vášnivě líbá s Adrianou... Alex nikde!!! Dobrá vývrtka, pousměji se v duchu. S řešením situace typu C jsem ve svém testu jaksi nepočítala. Každopádně ho zahrnu do béčka. Neuspěla jsem. Je to ještě horši, než kdyby se na mě nedíval! Závěr je víc než jasný. Jsem mu volná. I když mě ten kluk smrtelně urazil, strašlivě naštval a ši'leně znemožnil, což by, narodit se na Sicílii, spravila leda krevní msta, přesto jsem rozhozená. "Nevím, jak vy, ale já jdu domů," oznámím holkám. "Ještě není konec," oponují mi. "Když se vám chce civět pořád na totéž do zblbnutí dokola," pokrčím rameny, dodám "čau" a aniž bych se s nimi pokusila domluvit na nějaké společné akci na zítřek, prosmyknu se houštím, abych obešla plochu zabíranou reflektory a dostala se na cestičku podél zdi parku. Obcházet 143 zámek a vyjít předním vchodem by bylo vyloženě zpátečnické, a pak, jestliže se tu nebojím za normálních okolností, ted; kdy je část parku plná lidí, teprve ne. Náhle se mi zazdá, že jsem zaslechla prasknutí větvičky. Otočím se. Na cestičce slabě ozářené měsícem není ani noha, přesto mám pocit, jako by mi někdo stál v zádech. Na okamžik zatajím dech a všemi smysly vnímám zvuky noci. Vzdálené výkřiky pana režiséra a plechové řinčení zbraní, zblízka pak cupot myších nožiček, zaskřehotání nočního ptáka, zahoukání výra, v oboře mají hnízdiště, žádný div, šum větví v sotva postřehnutelném vánku a dřevěné vrzání, které si vysvětlím jako tření dvou kmenů stromů o sebe. Nic, co by do tohoto záběru nepatřilo, pomyslím si ve filmařském slangu. Tedy, Miroslavo, ty váliš! Hotová hvězda a Ted' jsem něco slyšela. AIe co? Upírám oči do prostoru nízkých smrčků, od jejichž předchůdců dostal zámek jméno, nicméně temnotu se mi prokouknout nepodaří. Škoda, že filmaři nevystrčili za pravý roh zámku jeden ze svých silných reflektorů, napadne mne. Takhle vidím pouze lesík jakc

hradbu a nezřetelně siluety korun smrků proti světlejší ob lóze: K zámku odtud dohlédnu pohodlně; jenže ani to m nijak nepomůže, protože veškerá boční okna jsou tmavá fiktivní ples probíhá v sále za vstupní branou zepředu, a slabá světlo linoucí se z horních tři oken pouze škvírami pód dře věnými žaluziemi nelze počítat, takové by nenalákalo an Jeníčka s Mařenkou! No, asi jsem neslyšela nic, usoudím otočím se a udělám tři krůčky; když se to ozve znovu. Mimoděk se mi naježí chloupky na pažích. Někdo t~ je. Stopuje mne a nemá ani tolik odvahy, aby vylezl z mlází "Alexi?" prolomím napjaté ticho otázkou. Neozve se mi. Chce mě postrašit, frajer! Pokusím se h vyprovokovat: "Blbý vtipy, fakt. Stejně jsem tě viděla." Ticho by se dalo krájet. No dobře, chlapče, uvidíme, kd je lepší! Aby mě neměl na bělounkým pískem vysypan cestičce jako na dlani, ustoupím mezi stromy a splyn s tmou. Velice opatrně se mu obloukem pokusím dostat d zad. Oboru znám jako své boty, na rozdíl od tebe! Jistě j. 144 už zapomněl zkratky a tajné cestičky, které jsme kdysi používali... Z her na Indiány a stopaře provozované s bratry a jejich kamarády mám dobrou průpravu, umím našlapovat tak, aby pode mnou praskalo co nejméně větviček, a využívat stínů. Když si myslím, že jsem se dostala do Alexovy blízkostí, přilepím se k tlustému kmeni borovice s hrubou kůrou, pomalu se vydýchávám a čekám, kdy se prozradí. Třeštím oči k cestičce, kde se musí vynořit, a najednou Trhnu sebou tak mohutně, až se klepnu čelem do borovice. Ucítím jeho dech těsně za sebou! "Alexi?" vyhrknu a ještě ani nedořeknu a už se mi rozklepe hlas. Ten, kdo se objeví na dva kroky ode mne, v žádném případě není Alex!!! V té tmě neznámého zaregistruji pouze jako vysokou mužskou postavu zahalenou do dlouhého hábitu s obličejem bez tváře! Nedokážu to popsat, ale ve tváři má tmu. Žádné oči, žádné bělmo, žádný nos! Neujde mi, že se mě lekne stejně jako já jeho, škubne sebou. "Co chcete?" hlesnu se zakoktáním. "Vylekal jsem tě?" zašeptá. Nepoznávám ho ani podle hlasu, ostatně, ani by to nešlo, šepot zkresluje a navíc zní šíleně děsivě, až mi běhá mráz po zádech. "Kdq jste?!" zeptám se a bůhvíproč taky šeptám, asi je to nakažlivé, neodvážím se promluvit hlasitě. Neznámá příšera vystoupí z mlází na cestičku á rázem z ní je rytíř s dlouhým pláštěm, kloboukem s pérem a černou škraboškou na obličeji. Kolena se mi málem podlomí slabostí, tak moc se mi uleví. Spletu si člověka s maskou s hororovou zrůdou! Páni, mám dost bujnou fantazii. "Vy natáčíte i tady?" zeptám se polohlasně. Odpoví mi ochotně, avšak zase šeptem: "Ne, šel jsem se

jen trochu projít, než na mě přijde řada, jinak bych na place usnul. A co tu děláš ty?" Dojde mi, proč šeptá! Asi se tu ulejvá a nechce se prozradit, rejža courání hercům netoleruje. Přizpůsobím se a přejdu na šeptání rovněž: "Jdu domů." "Tudy?" podiví se. "Musíš jít přesně na opačnou stranu." 145 "Trošku jsem si zašla," zalžu, jelikož nemám nejmenší důvod prozrazovat mu přechod přes zídku. "A to se ani nebojíš? Sama, takhle v noci?" "Ne," holedbám se, ačkoli jeho příznačně znějící šepot ve mně stále vyvolává podivně stísněný pocit. "Doprovodím tě," šeptne a podá mi ruku, aby mi pomohl přeskočit liány ostružiní. Do prstů mě zatlačí cosi kovově chladného, mrknu mu na prsty a v odlesku měsíčního svitu zahlédnu masivní prsten. Přesně takový nosí Dan, aby vypadal drsňácky, protože místo kamínku zdobí prsten z mosazi lebka. Napadne mne, co tomu asi řekne režisér, až si toho všimne, středověký rytíř s pankáčským ' prstenem, zajímavá kombinace, ale nahlas ho neupozorním. Jsem škodolibá, jen a~ ho prožene, já si při natáčení taky užila! "Ty seš místní?" zeptá se mne a musí otázku zopakovat, než mu porozumím, šeptá přehnaně tichounce. "Jo. Bydlím tady kousek..." Rytíř mě vyprovodí téměř k zámku, všimnu si, že má tmavé vlnité vlasy a pěkné rty, do očí mu přes škrabošku nevidím, a jeho plášf není černý, nýbrž fialový, šeptem mi popřeje dobrou noc a zatočí ke catteringovému vozu. Taky mě móhl pozvat na něco dobrého, napadne mne, takhle na noc se žádná z hvězd neobčerstvuje, byli bychom tam sami. Pohledem zkontroluji, zda se něco nezměnilo. hiezdá se, natáčení pokračuje, holky stále civí na Vítka jak na svatý obrázek a bráchova parta se dobře baví. Alex nikde. A já ~E, si, rvána, myslela, že mě šel stopovat... Setkání s galantním rytířem mě vytočilo víc než si myslím, nepřichází v úvahu, abych se pokusila o prúnik oborou podruhé, přidružím se k Danovi a pozeptám se, zda drahý bratr nehodlá nakráčet domů. "Bojíš se, že tě máma srovná, co?" zasměje se mi Marcel .a já ho přitom nechám. Lepší než aby na mně poznali, že se bojím jít sama! Bráška naštěstí není taková sketa, naposledy přidusí Adrianu zuřivým polibkem a dost dobře nechápe, proč trvám na tom, abychom obešli zámek předním 146 vchodem. Naše kroky se rozléhají v dutém tichu ulice, kde nesvítí aní jedna lampa, a já snad poprvé v životě pocífují nefalšovanou radost z toho, že nejsem jedináček. I když jsou bráškové, Dan obzvlášf, praštění, mám je ráda!

"Tady je jak po vymření," všimne si ponuré strnulosti. "A divíš se? Jsou dovolený," pokrčím rameny. "Boháčkovi odjeli na chatu, Kejvalovi k moři, Králová do lázní, Alexova babička nejspíš spí a ti noví jezdí jen na víkendy." "Náhodou jsem tu dneska dva viděl," oponuje mi. "Prej je to nějaká sekta, říkal Alex, že snad Moonovci." "On byl s vámi?" zeptám se stylem naivka. "Jo, chvMi. Tomáš slavil narozeniny, přivezl si nějaký kočky z Bakova, asi šel k němu na mejdan," vysvětlí a já lituji, proč jsem se vůbec ptala! Být v blažené nevědomosti a myslet si cokoli je lepší než rána mezi oči... Mamka podřimuje v noční košili na gauči v obýváku a jakmile mne spatří, spustí bandurskou, ovšem když zahlédne Dana coby moje garde, dojde jí munice. Večerní hygienu omezím na nejnutnější, převleču se do pyžama a trpělivě čekám, až Dan zapadne a světlo linoucí se pode dveřmi ložnice zhasne. Teprve když se náš dům ponoří do nočního ticha, pokradmo přeběhnu po špičkách chodbu, sejdu po schodech a vyběhnu do zahrady, abych se podívala na dům Alexpvy babičky zezadu. Kdybych byla zůstala v posteli, ušetřila jsem si další zklamání! V Alexově pokoji se nesvítí. Takže šel na mejdan, užívat si s kočkama. . . Nakonce, čemu se divím? Přesně tohle odpovídá jeho povaze! Naposledy mrknu ke stavení ob dva domy, všude tma, bohužel, a to co mě zaujme, nemá s Alexem nic společného. Všimnu si totiž odlesku měsíce, ktery' se lomeně odráží od kuchyňského okna paní Králové. Pověsím se až na plot a poulírn oči do tmy přes Kejvalovic zahradu, která mě od jejího domu dělí. Přesto si nejsem jistá, zda je okno otevřené anebo jde o klam, v téhle tmě a na dálku vážně nevím. Nakonec nad tím mávnu rukou. Pravda, dostala jsem dvě stovky, asi bych se tam měla jít podívat a pokud babka okno zapomněla zavřít, učinit tak za ni, nicméně se mi nechce. 147 Určitě zavřené je, omlouvám svou lenost. A i kdyby ne, do rána vydrží.Pokud se nezvedne vítr, aby ho rozbil... Pohled na jasné nebe plné hvězd mě ukonejší. Zakloním hlavu, zkusmo vyhledám souhvězdí Labutě... Čerň oblohy pročísne jasné světlo meteoritu, který proletí atmosférou a shoří. Smůla, nestihnu si nic přát! Přes nastupující ospalost počkám na další. Zase smůla! Teprve při pátém se mi povede zaševelit připravené přání driv, než plamínek na nočním nebi zhasne. Kdo ví, jestli to vůbec platí, když bylo připravené... Stejně nepozorovaně, jako jsem se dostala z domu, zapadnu do svého pokoje, zachumlám se pod deku a teprve před usnutím mě napadne, že jsem v zámeckém parku prožila to, o čem jsme s Evou ještě nedávno snily. Tak nějak jsme to ň'kaly, ne? Zvláštní shoda náhod, fakt. Potkala jsem svého rytíře. Měl plášf, klobouk, kožené škorně a meč, a přitom...

Přitom musím stále myslet na Alexe, toho sukničkáře!!! S dlaní na puse zíváním roztaženou jak jícen Macochy pozoruji babičku, jež se snaží nabírat polévku při'borovým nožem, ale upřímně řečeno, nevnímám ji. "Máminko!" zhrozí se mamka a houbičkou z nádobí utírá rozbryndanou polévku z ubrusu. "Nemůžeš na ni dát pozor?" "Ta ještě spí," podotkne Renda. "Vid'? Ségra? Halo!" "Cože?" stočím naň nechápavý zrak. "Vždyf to říkám," baví se. "Bud'spí, nebo je zamilovaná." "Starej se o sebe," odbydu ho nevrle. Mamka posbírá nudle z opěradla židle. "René, neprovokuj ji, a ty se koukej převléct, vstávat v poledne je ostuda. Dan šel na houby, až je přinese, očistíš je, k večeři chci dělat smaženici... Vida, je tady." Což poznáme také, á to z ohlušujícího Pajdova štěkotu, ktery'm vítá dalšího z naší smečky. Dan, co ve starém maskáči vypadá jak zálesák, vpadne do kuchyně a krom košíku plného suchohříbků, lišek a pár klouzků přinese ohromující novinu: "Už jste to slyšeli? Někdo vykradl zámek!" "Prosím tě," podiví se mamka. "A kdy?" 148 "V noci na dnešek," upřesní svou zprávu. "Přece se tam stále motají filmaři..." "Někdo muselwyužít nočnno natáčení a zmatků kolem; nějak se dostal dovnitř a oknem zase ven." "Co ukradli?" zajímá se věcný Renda. "Ve Smrčircě nic pořádnýho stejně nebylo," usoudím. "Až na nějaký obrazy, jinak -" "Bingo," přeruší mne Dan. "Ztratily se jen a pouze obrazy z horní galerie. Ne všechny, akorát ty cenný. Správce je na mrtvici, zjistil to až ráno. Vyšetřovala ho kriminálka, patří mezi podezřelý..." "Pan Ženíšek a podezřelý?" pochybuje mamka. "Tomu nevěřím. Taková slušný člověk! Dneska je všude tolik jiných darebáků, pan Zeníšek rozhodně ne'" Ze všeho nejradši bych nechala všechno ležet a běžela za Evou Pé, abych se jí svěřila s neuvěřitelným a strašidelným zážitkem, který mi v podstatě předpověděla, ovšem houby mají přednost. Vyzbrojena nožíkem se do nich pustím ve stínu hrušky, čím dřív to zmáknu, tím dřív se dostanu ven. Práce mi jde pěkně od ruky, čištění hub vždycky patřívalo k věcem, které jsem dělala ráda, tudíž mám ten správný grif. Musel toho nasbírat tolik? Z domu se dostanu po další půlhodince, kterou způsobí zdržení zcela nečekané. Právě se chystám vyrazit, když si mamka všimne mého vycházkového úboru a využije mé cesty k nákupu, jež mi. sáhodlouze vypisuje na útržek z Močku blbníčku, a než napíše poslední položku, u domovních dveří se rozječí zvonek. Nijak se nevzrušujeme, otevřít letí Pajda a za ním se mnohem pomaleji plouží Renda, aby byl vzápětí velice svižně zpátky

a do obýváku přivedl dvojici neznámých mužů připomínající Laurela a Hardyho. "Dobrý den," pozdraví nás ten hubený za Pajdova ohlušujícího štěkotu, že ho sotva slyšíme. "Kapitán Fořt, kriminální policie. Tohle je můj kolega nadporučík Bedrna." "Těší mě," vydechne užaslá mamka. Pánové jdou rovnou k věcí, kapitán Fořt ve skvěle padnoucím světlém obleku vysvětlí: "Možná se k vám doneslo, 149 že prozatím neznámý pachatel odcizil ze zdejšího zámku cenné obrazy starých mistrů. Berte naši návštěvu jako rutinní záležitost, obcházíme všechny nejbližší sousedy, i když tedy ze zadní strany, ve snaze zjistit, zda jste si v noci nevšimli něčeho neobvykého, třeba cizi'ho auta zaparkovaného u zdi obory, podezřelých lidí a podobně." Mamka naše hosty zklame, celý večer strávila v kuchyni nad žehlicím prknem a částečně v babiččině pokoji, v obou případech s výhledem do zahrady. Renda, který prožil večer v dMně Mikova otce, kde se snažil vyklepat pomačkanou kapotáž motorky, nemohl nic vidět, a Dan, jelikož proflákal noc s Adrianou a svou partou, také ne. "A slečna?" obrátí se Fořt na mne a je na něm znát, že mi otázku položil pouze jako doplňující. "Ta byla s kamarádkami," odpoví za mne mamka. "Děkuji za spolupráci," zaklapne notes, napije se nabídnuté minerálky a dá se mámou informovat, kdo z našich sousedů je k zastižení, a kdo ne. Celkem mě hněte, že mne ten náfuka nepovažuje za plnohodnotného svědka! "Já jsem něco viděla," upozorním na sebe. Konečně se na mne podívají. Pochybovačně, řekla bych! "Světlo v zámecký galerii," dodám vítězně. "V kolik hodin?" zkonkrétní Fořt. "Mohlo být tak... tak třičtvrtě na dvanáct," usoudím. "Hm, to odpovídá," ujistí mě. "O půlnocí kastelán zapnul bezpečnostní zarizení, kvůli filmování bylo vypnuté. V půl dvanácté obcházel sály, krádež musela být uskutečněná někdy mezi tím... Proč jsi to nikomu neohlásila?" Rozpačitě přešlápnu. "Nebylo na tom nic divnýho." "Ne? Zdá se ti normální, aby se v zámku v takovou hodinu svítilo?" pustí se do mne, jako bych snad za to mohla! "Jistě. Zámek svítil skoro celej kvůli filmování, měl tam jako probíhat ples, těžko potmě, že jo." "Mirko," špitne mamka, jež vycítí ironický podtón. Fořt se nad mou odpovědí krátce zamyslí a vezme ji. jelikož další otázku položí méně vyčítavě: "Nevšimla sis za 150 okny nějakých stínů? Postav? Mužských nebo ženských? Počet?" "V zámku jsou na oknech dřevěné žaluzie. Byly zatažené,

jen dole prosvítalo trošku světla." "Takže jsi vlastně neviděla nic," spočítá si. "Ano. Teda ne." Pohlédne na mne pochybovačně: "Ano, nebo ne?" "Ano jako že ne, neviděla," vysvětlím poněkud zmateně, čímž rozesměji Dana i Rendu. "Dobrá," vzdychne. "To je asi tak všechno, co by mě prozatím zajímalo. Půjdeme..." V chodbě, kam je vyprovázíme i s Pajdou, škubajícím se v Rendově náruči, jak moc touží seznámit se s nohavicemi nezvaných hostů, na mě namíří nadporučík Bedrna tlustý ukazovák. "Mě by zajímalo, co dělala taková mladá holka pozdě v noci venku?" Trhnu rameny. "Dívala jsem se na natáčeni!" "Být tvým tátou, mazala bys po Večerníčku do kanafasu." "Naštěstí jím nejste," podotknu věcně. "Můj táta mě nijak neomezuje." Tentokrát se k smíchu mých bratrů pňdá i kapitán Fořt, mamka rudne a snaží se svými omluvami zmírnit mou drzost. Nadporučík musí rnít poslední slovo: "Tvůj táta na rozdíl ode mě nikdy nechytal vrahy mladých holek, jako jsi ty, které na svoje courání po nocích doplatily." Tohle kole vyhraje na body, dědek! Mamka se do mě po jejich odchodu obuje, dává mu za pravdu, a teprve poté, co se přes mou hlavu převalí lavina moudrostí, mě propustí s nákupní taškou a peněženkou v ruce. Evu Pé zastihnu v obchůdku své matky, kde otráveně rovná zboží do regálů a mou přítomnost bere jako vysvobození. Má totiž důvod, aby přestala a sedla si se mnou na lavičku před obchodem. O krádeží v zámku pochopitelně dávno ví, ženské u pultu o ničem jiném nemluví, poklidné vody ospalého městečka vzbouřily hned dvě události, vzrůšo na druhou, filmaři a kriminální případ, to je trochu moc. "Kdo mysliš, že to mohl udělat?" přemýšlím nahlas. "Ně151 kdo místní? Cizí by nevěděl o vypnutým bezpečnostním zařízení -" "Prosím tě," podiví se mým starostem. "Ty s tím naděláš! Nějaký starý obrazy, no bože." "Jestli je převezou za hranice, jsou pryč navždy..." "Víš, co je novýho?" zamrká na mě. "Dneska jdu spát k Evě. Zíráš? Děsně se těším..." "K Evě? A proč? Vaši někam jedou a tebe nechtějí nechat doma samotnou? Mohla jsi jít k nám," řeknu dotčeně. "Nemohla," vysměje se mi. "Ty totiž nebydhš v hotelu Kaskáda, víš? Naši nikam nejedou, bláhová." Rozsvítí se mi. "Neři'kej, že k vůli Vítkovi!" "Jasně. Třeba se mi poštěstí a potkám ho na chodbě!" Žvednu oči v sloup. Nejen Eva Ká, bohužel i moje nejlepší kamarádka se postupem času změnila v trapku!

"A i kdybych ho nepotkala, bohatě mi bude stačit vědomí, že je mi nablízku, protože "Sakra!" zakleji při pohledu na chlápka s vysokým čelem a věnečky vlasů po skráních, byf mu může být sotva třicet, co vyjde ze zelených vrat, nad kterými se skví firemní tabule LUDVÍK HABR, SKLENÁŘSTVI, mašíruje si to po chodníku š čerstvě zakytovaným oknem pod paží. "Co je?" podiví se. "Ty toho plešouna znáš?" Chlapík nás právě míjí a asi by si nás vůbec°nevšiml, kdybych ho zkroušeně neoslovila: "Dobrý den. Ono se to rozbilo? To je mi moc líto..." "Cože?" Překvapeně na mě zabrejlí, viditelně tápe, neví, kam mě zařadit. Vidím ho sice také podruhé v životě, nicméně si pamatuji, že je to synovec paní Králové. ' "Já jsem Mirka Součková," připomenu mu. "Bydlím ob barák od vaší tety. Všímla jsem sí, že nechala otevřený okno, asi zapomněla, chudák, v té nervozitě s balením a odjezdem... Nedostala jsem se tam, mrzí mě to. V noci byl asi vítr..." Zírá na mě jak čerstvě vyoraná myš. Už už se obávám, že mu celý svůj referát budu muset zopakovat, když v očích ň mihne záblesk vědomí. "Ty máš od tetina domu klíč?" 152 "Dala mi ho, abych jí chodila zalívat kytičky. Nezmínila se, že máte přijet... To by si mě asi nezjednávala, že jo?" "Teta je stará, trpí sklerózou," zahučí. "Ři'kal jsem jí, že se tu o prázdninách ukážu, možná mě čekala až v srpnu... Pár dní se zdržím, mám dovolenou, tetiny kytky opatřím sám. Nemusíš si kazit prázdniny. Dej mi ten klíč." "Nemám ho u sebe," pokrčím rameny. "Stejně jsem tam chtěla navečer zajít, přinesu vám ho. To okno mě vážně mrzí, kdybych nebyla pohodlná a šIa ho zavřít hned, nemuselo se to stát. Vy jste přijel až dneska, co?" "Ano, chvíli po obědě. Už bylo vysypaný, hned jsem s tím běžel ke sklenáři. Střepy přinášejí štěstí," pokusí se o vtip a v krysí tváři se špičatým nosem se objeví cosi jako nepovedený úsměv. "Nezapomeň na ten klíč." "Určitě," sl'bím a pobaveně s Evou sledujem, jak peláší, jen mu křivé nožky kmitají. "To byl ale nepříjemnej chlap," zakření se. "Vy tam máte samý lepší sousedy, co? To já budu aspoň v noci mít za souseda prince Vítka..." Ta holka je hotová, pomyslím si znechuceně, jelikož mě samým horováním o vysněném idolovi vůbec nepustí ke slovu, natož aby se snad zajímala o moje zážitky a problémy! Byf jsem k ní pospíchala celá nadržená událostmi, neřeknu jí nic. Bylo by to házení hrachu na stěnu, plýtvání energie. Mám na ni takový vztek, že mámin nákup pořídím v samoobsluze na náměstí, než bych dala tržit jejich rodině! Nákup je pěkně těžký, vleču se s vekou chleba, láhví

sirupu, třemi mléky, čtyřmi kilogramy brambor a spoustou drobností jako soumar, zatímco v duchu nevesele přemýšlím nad pomíjivostí citů typu přátelství, solidarita a podobně. Eva Pé je zářným příkladem! Ještě nedávno jsme si slibovaly kamarádství za hrob, nikdo a nic nás nerozdělí, i když budeme každá jinde, a vida, prázdniny sotva začaly a my už jsme jinde. Psychicky. Což je horší než kdyby šlo o fyzickou překážku! O Alexovi, tomu zrádci, nemluvě... Jakmile si na něho vzpomenu, narovnám záda shrbená těžkým nákladem, abych s nelibostí zjistila; že je pozdě vzít roha. V za153 myšlení jsem zapomněla hlídat cestu a místo přes hřiště či aspoň po silnici jsem to vzala zkratkou přes parkoviště před zámkem, jako bych nevěděla, že Peklo je Alexovým druhým domovem! Sedí pod jedním slunečníkem spolu s Edou i dnes, nohy v Pumách a odraných džínsách s nohavicemi po kolena, jednu si urval na bráchově motorce a druhou nejspíš ustřihl, ležérně hozené na stole, černé tričko s obrázkem jakési rozšklebené tváře a kolem hlavy čelenku. Vypadá dobře, uvědomím si, stejně jako skutečnost, že o mně dávno ví, takže by bylo zbabělé otočit se a jít jinudy! Bleskově zkontroluji, zda mi moje tričko neodhaluje víc néž bych si přála, a nadechnu se. Chvíle pravdy nastává... Ještě dvacet kroků a budu ho míjet, deset, pět, čtyři, tři, dva - nemohu civět do země jako mula, musím zvednout hlavu a vůbec ne proto, že na mě blbánek Eda pokřikuje. Alex náhle vstane a zamirí ke mně. Srdce mi buší jako zvon! "Ahoj," řekne mi rozpačitě. "Čau," zahučím. "Ukaž, pomůžu ti," nabídne mi a už sahá po uchách tašek. "To je dobrý, neobtěžuj se!" "Tak neblbni, sotva s tím lezeš..." "Máš trénink se zvedáním půllitrů, jo?" Alex se místo odpovědi pouze zasměje, tím spíš, že za ním Eda volá, aby se na mě vykašlal, jinak mu'vyprchají bublinky, teplá zvětralá cola je pěknej humus... Přidám do kroku, omlouvat se mu v žádném případě nehodlám. Alex mě doprovází jako stín a když zamirím rovnou k bráně zámeckého parku, varuje mne: "Tam bych bejt tebou nechodil. Přes zed by se i s nákupem lezlo špatně, a pak, to, že je dneska zavřeno, by nevadilo tolik jako to, že se to tam hemží policajty, který by zajímalo, kam kráčíš." Další sek, uvědomím si. Mělo mě to napadnout! Ted' abych se s těžkými taškami vrátila a obešla celé parkoviště až na kňžovatku... Alex mi zastoupí cestu. "Dej to sem." " "Ne. "Krucinál, Mirko, neštvi mě!" rozzlobí se a vyrve mi ucha z rukou. Nesápu se po něm. Nakonec, af si mákne! 154

"Slušná tíha. Proč ti to nehodí domů Renda na mašině?" "Protože mu ji nějakej trouba pomačkal," sejmu ho. "Fakt?" podiví se pobaveně. "To byl machr, co?" "Machr ne," ujistím ho. "Vůl." "Spiš chudák," zasměje se. "Viš, jak se odřel?" "Kdyby se nechtěl vytáhnout před Adrianou..." "Adrianou?" zvedne v údivu obočí. "Samá voda." "Tak před nějakou jinou holkou." Pousměje se koutkem úst. "Přihořívá." "Třeba před kočkou z mejdanu u Toma," rýpnu si. "Tam žádný kočky nebyly," prozradí se, načež na mě zpytavě pohlédne: "Koukám, jsi informovaná." "Jo, hochu, Kostelec není Praha," pokrčím rameny. "Taky jsem si všiml," zasměje se, přehodí si tašky a dodá: "Ty blizny, co Tom dotáhl, by se v Praze nechytaly." Málem se zajíknu. "Víš, co seš?!" odpornej, namyšlenej, hnusnej frajer, kterej si nevidí ani na špičku nosu!" Zatváří se překvapeně. "Proč?" "Přemejšlej, třeba ti to dojde," odseknu. "Dej mi tašky, odnesu si je sama." "Těch pár kroků mě nezabije," usoudí a po zbytek cesty kráčíme v napjatém tichu. Ten drzoun se dokonce suverénně hrne do branky, aby mi tašky donesl až ke dveřím! Ani mi nenapadne mu děkovat, frájovi. "Ty ses naštvala?" zeptá se vnímavě. "Tss." "Kvůli čemu? Měl jsem se s nimi vyspat, nebo co?" Zírám jak Alenka v říši divů! Při své zaslepenosti nepochopil, oč kráčí! "Z kluka, kterej ři'ká holkám blizny, se mi zvedá žaludek." "Páni," ušklr'bne se přezíravě. "Jsi tak útlocitná, nebo co? Urážíš se za cizí? Prostě se mi nel'bily. Blizna je slovo jako každý jiný, ne?" "Ne," ujistím ho ostře. "Ne ve spojení s holkou." "Slovíčkaříš, Mirko. Každou chvíli něco plácnu, aniž -" ,;~o je tv~.j pzoblém; ` pžezvším ho. "Plácáš moc. Tobě to třeba připadá vtipný, ale ty okolo do krve urážis." 155 "Sorry, příště si vezmu ubrousek," odsekne. "Nenamáhej se. Možná existujou holky, kterým drsňácký manýry imponují. Mně ne," upozorním ho a radši zapadnu do domu, abych mu nedala čas se nadechnout. Opřu se zády o dveře a zavřu oči. Myslela jsem si, doufala jsem... Cos čekala, ty naivko?! Je stejnej!!! Zvonek, který se mi rozječí nad hlavou, mi způsobí menší šok. Trhnu hlavou. Mám za to, že jsme si řekli všechno! Odnesu nákup do kuchyně a začnu uklízet nakoupené věci do chladničky a spíže, zatímco zvonek stále ječí. Do kuchyně nakoukne mamka. "Proč nejdeš otevrit?" "Nechci ho ani vidět," zavrčím.

;,Koho?" nechápe máma, avšak když se odpovědi nedočká a zvonění neuštává, odběhne do chodby sama. Natáhnu uši. Ne že by mě zajímal, to vůbec ne, (nelži aspoň!), ale jsem zvědavá, co hodlá vykládat mamce. K mému překvapení zaslechnu sice mužský hlas, avšak Alexovi rozhodně nepatří. "Mirko?" volá na mě mamka. "Prosím tě = ` Při pohledu na holou lebku synovce paní Králové je mi všechno jasné. Ten si tedy pospíšil! Musel mě vidět oknem... "Hned pro klíč skočím," uklidním ho dřív než promluví, vezmu schody do svého pokoje po dvou, z poličky u zrcadla seberu kroužek se dvěma klíči, načež zaváhám. P ní Králová mě odměnila dvoustovkou, měla bych si výdělek~~zasloužit, ne? Napadne ho, až odjede, aby mi klíče zase přinesl? Pochybuji, že se tu zdrží celé tři neděle... Odmontuji z kroužku zelený klíček a položím ho zpátky, zatímco synovci donesu pouze modrý. Nepovažuji za nutné se mu svěřovat, jak se zná věc doopravdy, tohle je záležitost moje a paní Králové. Podám mu modry' od předních dveří i s kroužkem. "Tady je." Sbalí jej, aniž by poděkoval, odpoví na mamčinu otázku, zda slyšel o té hrozně věci, krádeži zámeckých obrazů, že něco málo ve městě, přijel teprve v poledne, ~a má se k odchodu. Mamka za ním zabouchne. "Proč jsi ho nechtěla ani vidět?" zeptá se mne. "Tenhle bambula je mi ukradenej," přiznám se. "Myslela jsem, že zvoní někdo jínej." 156 "Ach tak," usměje se chápavě. "Smím vědět, kdo?" "Nezlob se, ale radši ne." Mamka moje soukromí respektuje. "Jak myslíš." Babička stojí uprostřed chodby. "Kdo to byl?" "Pepi'k, synovec paní Králové," vysvětlí mamka. "Cizí lidi," zamumlá babi. "Samí cizí lidi... Všude. Chodí kolem... Návštěva o půlnoci, kdo to kdy slyšel!" "Sousední dům koupila nějaká parta umělců z Brna," snaží se mamka. "Pepík k nim nepatří." Babička vraští námahou čelo, jak se nám pokouší sdělit svoje popletené myšlenky. "Služební cesta... Služební cesta do Holandska, říkala... Byli tu. Plížili se. Cizí lidi..." "To je v pořádku, maminko," konejší ji mamka a vede zpět do obýváku. Kolem páté dopadne kamínek na okno mého pokoje. Vystřelím z válendy, kde si vleže na břichu, pohupujíc nohama do taktu melodií z Titanicu, čtu jeden skvělý dívčí román, u kterého se co chvíli řežu smíchy, tudíž zapomínám na svoje vlastní neúspěchy v lásce. Vůbec se tomu nedivím - kluk v knížce je totiž na rozdfl od Alexe normální! Na chodníku před brankou stepuje Zuzana. "Ahoj! Kde jsou holky? V chodbě?" "Přřřišla jsem sama," překvapí mne. "Jo? Tak pojd' dál," pozvu ji a coby hostitelka jdu své

návštěvě naproti. Ne že by netrefila, společně s Evou Ká tu byla za devět společných let asi milionkrát, ovšem kam až sahá moje pamě~, nevzpomenu si na jediný případ, kdy by za mnou přišla sama. "Nabídni si," poradím ji, když před ní ve svém pokojíku naservíruji poněkud ubohé občerstvení. "Ráno mamka pekla." Cpe si do krku bublaninu a mlaská: "Za takovou dobrrrůtku by si zasloužila metál... Máš skvělou mamku." "To jo, jenže taky dva rozežraný bratry," upozorním ji. Je mi hloupé se zeptat, proč přišla, navíc sama, byf mě to navýsost zajímá. Zuzka se k vysvětlování nemá, místo toho 157 plácáme o holčičích hloupostech, probereme nejnovější události, co hýbou veřejným životem městečka, kdy víc než jindy platí známá rovnice malé město = velké vzrůšo, pustím jí třikrát za sebou MY HEART WILL GO ON, než se toho nabaží, pokusím se ji vylákat na procházku k rybníku či do lesa, leč všechno marně, Zuza je od přírody líný tvor. Když už mě naše sezení začne unavovat, dojdeme konečně k jádru věci. "Eva Pé dneska spí u Evy," svěří mi známou věc. "Já vím. Mluvila jsem s ní dopoledne v obchodě." Zuzka uhne očima, když se mě zeptá: "Tobě to nevadí?" Pokrčím rameny. "Proč?" "Jsou z nich najednou strrrašně velký kamarrrádky." Proto přišla! Eva Ká ji odšoupla výhybkou na slepou kolej a Zuzana si připadá podvedená a opuštěná. "Tebe nevzaly?" "Stejně bych nešla," pohodí hlavou. "Ale? Copak se ti už princ Vítek neli'bí?" podivím se. Pohlédne mi odhodlaně do očí. "Kluk jako on by si holky, kterrrá rrráčkuje, nikdy nevšiml" "Nedělej si iluze, že zabere na některou z nich," usměji se. "I kdyby si ustlaly přímo v jeho ložnici. Až potkáš toho pravýho, Zuzo, věř, že rnu ráčkování vadit nebude. Nemusí to bejt zrovna filmovej herec, ne?" Zuzana po mém povzbuzení pookřeje. "Mysliš?" "Určitě. A polez, pinkneme si před barákem badminton." Naše plácaná neujde pozornosti nových sousedů, kteří nás častují ne zrovna lichotivými poznámkami na adresu naší šikovnosti, což je poslední kapka Zuzčiny trpělivosti. Stydí se před nimi hrát, skuhrá, jak moc je utahaná, a ž~ je vedro a štípou komáři a ona musí domů. "Takhle se to nenaučíš nikdy," varuji ji. "Chybět mi to nebude," ujistí mě. "Ahoj, Mirrrko." Na rozdíl od Zuzany by mi to vadilo - a chybělo! Protože ve mně dříme nevybitá energie, požádám Dana, aby si se mnou zahrál, a protože ten je zrovna dobře naložený a výjimečně nemá rande, poskakujeme na ulici až do setmění. Pajda se nám plete pod nohama a běda, když někdo z nás

158 nevybere míček! V tu ránu musíme hru přerušit, nahánět psa a násilím mu rvát míček ze zubaté tlamy, protože dobrovolně nám ho nedá. Naštěstí to není moc často, brácha hraje dobře, jsem to spiš já, kdo má problémy prudké a rychlé přihrávky vybírat. Trochu to připomíná hru na zaháněnou, zatlačí mě postupně až před dům paní Králové; a když pohlédnu do oken, kam mě přinutí podívat se zvláštní pocit, na číhané za záclonkou v babčině obýváku spatřím siluetu s hlavou jako koleno. "Špehuje nás," řeknu Danovi. "Holohlavej Pepík." "Co by z toho měl?" "Třeba je vadnej," navrhnu řešení. "Vypadá jak úchylák." Brácha se rozřehtá. "Mně spiš připadá jak teplouš." S respektem, který k němu nepoci~uji při'liš často, se na brášku zamyšleně podívám. Zajímavý názor na věc! Mamka vypne překapávač a vůně heřmánku se rozptýlí po kuchyni. "René, prosím tě, dones babičce čaj." "Já tam skočím," nabídnu se rychle a svou podezřelou ochotu rychle zamlouvám: "Stejně si jdu nahoru číst." Mamka mi podá buclatý hrníček aromatického nápoje, se kterým opatrně vystoupám schody do patra. Babi zastihnu v houpacím křesle u puštěného rádia a na moment podlehnu klamu, že je mi o pár let méně a babička začne každou chvílí spílat současným politikům... Nic takového se nestane, výraz v její tváři zůstane prázdný, i když jí vnutím čaj. "Nalítají ti sem komáři," varuji ji, protože rozsvícené a otevřené okno musí ty malé krevežíznivé píraně vyloženě rajtovat. Těsně předtím, než okno zabouchnu, vykloním se ven. Mou námahu korunuje potěšující zjištění - Alex je ve svém pokoji. Nemá zahrazeno, avšak víc bohužel nerozez; nám, je to dost daleko. Ledaže... "Dobrou, babi!" rozloučím se s babičkou, vyběhnu na chodbu a nad schodištěm se zaposlouchám do zvuků v domě. Ze vzrušeného hlasu televizního komentátora a hlavně bouřlívé reakce mých bratrů, kteří unisono zařvou GÓL, je mi jasné, že za takové situace žádný z nich od televize v nej159 bližší době neodejde. Vkradu se do jejich společného pokoj fůůj, měli by si tu vyvětrat!, nahlédnu do několika skřínÉ stěny, až konečně objevím dalekohled, a zase co nejdřív z pokoje vymáznu. Dostat se na zahradu není problém, prs běhnu bosky trávou mokrou od rosy, abych se vyšplhala r hrušku, respektive do rozsochy dvou větví, kde se dá p~ hodině sedět. Ve výhledu k vilce Alexovy babičky mi n nebrání, naopak, mám odtud ideální podmínky pro špioná Zaostřím čočky na svoje oči a po pěti minutách civění č Alexova soukromí slůvko ideální ze svého slovníku v~ škrtnu. K čemu mi je, že vidím lustr ve tvaru soudečku část sektorového nábytku, když se v pokoji nehne ani my;

Podle všeho se Alex váli na posteli, kam můj ostrozr2 nedohlédne, a patrně sleduje stejný fotbalový zápas jak moji bráškové, jak soudím z mihotání televizní obrazovk; Hm, tak tohle je na dlouhé lokty, vzdychnu si a chci stromu slézt, když mě napadne okouknout dalekohlede~ hvězdičky a jiné zajímavé objekty v okolí. Například škvír pootevřeného kuchyňského okna paní Králové, odkud line pach spáleného jídla. Okno se mu podářilo zasadit be potíží, ale vařit neumí! Namirím skla dalekohledu do úzl mezery mezi rámem a dekoračkou a už bublám smích' Spatřím holohlavého Pepu, jak se snaží cosi připálenét seškrábat z pánvičky. Pěkně u toho zuří, pánev mu vypadr z ruky a on se pro ni musí sehnout k zemi. Na pár vteřin než setře z lina zbytky a zase se narovná, uvidím u protěj stěny secesní komodu, rozeznám dokonce háčkovanou dep ku a nad komodou obrázek v pozlaceném rámu zachycují. dvě lidské postavy. Zkusím zaostřit ještě lépe, ale to už n ve výhledu stojí opět pan inženýr a celému mému sledován učiní přítrž: zavře okno a zatáhne dekoračku, aniž by r, nechal sebemenší skulinku. V té chvMi zhasne i u Alex Konec představení. K čemu je vcelku solidní dalekohle~ když není na co koukat? Pravda, krátery v dolní čás Měsíce vidím poměrně zřetelně, jenže ty mě až tak mc nezajímají... 160 /8./ Proč fně nikdo nefná pád? S výpomocí mamce s jejími důchodci souhlasím za předpokladu, že se bytu paní Beránkové vyhnu širokým obloukem. Sice by se člověk měl snažit překážky překonávat, ne se jim vyhýbat, nicméně si myslím, že bez paní Beránkové proběhne proces formováni mého charakteru mnohem klidněji. Radši vytřu schody, kuchyň i koupelnu paní Benešové a panu Moučkovi sh'bim doběhnout do knihovny pro novou várku čtiva. Netrpělivě čekám, až objeví čtenářskou průkazku, kterou hledá v nejfantastičtějších úkrytech, jako například v zásobníku na toaletní papír (prý si rád čte na záchodě) či ve spíži (ke knize si vařívá kafíčko), a vyslechnu jeho pobouřené láteření na kulturní barbary, co se neštítí tak ohavných činů, jako je krádež v místním zámečku. "Trest smrti bych jim za to dal," šermuje mi před nosem pěstí. "Nic jiného si ani nezaslouží..." "Tu průkazku, pane Moučko," pípnu jemně. "Jo, jo, průkazku," vzpomene si. "Kam jsem ji mohl dát...? Museli pracovat na objednávku, to je můj názor. Obyčejnej zloděj by nemohl znát dílo mistra Aachena!" "Nezaložil jste si ji do nějaké knihy?" napovím mu. Nabádavě vztyčí ukazovák. "Nikdy si nezakládám knihy žádnými záložkami! Vždycky si pamatuji číslo stránky...

Mistr Aachen! Venuše a Adonis, Hlava dívky, Podobizna císaře Matyáše, Venuše a Cupido... Tady ji máme, mršku. To by mě zajímalo, jakpak se dostala do krabice s tabákem?" Nechám ho hloubat nad touto vysoce psychologickou žáhadou, popadnu průkazku, balíček knih, z nichž převažuji životopisy a monografie, a odběhnu do knihovny sídlící na náměstí ve staré budově společně s městským úřadem. Kousek před tepanými vraty vchodu zahlédnu obě Evy v družném hovoru, něčemu se mohutně řehtají a nevšímají si ni161 čeho a nikoho kolem. V tu ránu chápu pohnutky, které zavedly Zuzanu k nám. Se směsicí žárlivosti a uražené pýchy pozoruji, jak si spolu báječně rozumí. Vstoupím do jejich jízdní dráhy. "Ahoj." "Čau," pozdraví mě tak nějak vlažně. "Kam ses vydala?" "Načerpat duchovní stravu, jo?" všimne si Eva Ká hromádky knih v mém podpaží. Nevysvětluji jí, pro koho knihy jsou. Uráží mě už její tón a vůbec jistota a samozřejmost, s jakou mi přebrala nej kámošku a nechala plavat Zuzanu. "Musím jít;" řeknu suše. "Mirko? Odpoledne se bude natáčet venku za kravínem, pňjd'tam za námi," zavolá Eva Pé na rozloučenou. Místo odpovědi pouze cosi zavrčím. Nevyvíjí se ty prázdniny tak, jak jsme si s Evou malovaly... Když je jí ta sůva milejší, prosím, já dolejzat nebudu, i kdybych měla celé dva měsíce sedět sama doma? Se zachmuřenou tváří vyjdu schody do druhého patra, abych před knihovnici v oddělení pro dospělé vyložila svůj náklad. "Pan Moučka prosí o něco zajímavého ke čtení," požádám ji o pomoc s vybíráním. "Tady mi napsal na papírek, jestli máte tyhle knihy..." Počkám, až přejede scannerem čárkový kód průkazu vonícího brazilským tabákem i kódy jednotlivých knih, aby si je mohl počítat odepsat. Nehrnu se vybírat knihy tak náročiiému čtenáři, jakým je pan Moučka. Dobu čekání trávím u regálu s příruční literaturou. Zkusmo sáhnu po prvním svazku Všeobecné encyklopedie, abych u písmene A vyhledala heslo AACHEN. Jsou tu hned dvě, jednak se dozvím, že AACHEN česky znamená Cáchy a jde o město v severním Porýní-Vestfálsku, a jednak narazím na jméno AACHEN, Hans von. Očima přelétnu sloupeček vázající se k této osobnosti. Rok narození 1551 nebo 1552, zemřel 1615. Německý malíř, činný 1574--1588 v Itálii, kde tvořil v Benátkách, ŘíLnu a Florencii, poté v Mnichově, od r. 1597 v Praze. Dvorní maliř císařů Rudolfa II. a Matyáše, významný představitel středoevropského manýrismu, autor náboženských 162 a mytologických obrazů, které mi vyjmenoval už pan Moučka. Krom informace, že jeho malba vyniká rafinovanou kom-

pozicí a chladnou barevností, nic víc nezjistím. "Tak, tady to máš, Mirko," osloví mě paní Vašková. "Potřebuješ ještě něco?" "Něco o tomhle malin, Hansi von Aachenovi, nemáte?" "Bohužel ne. U nás najdeš jedině nejzajímavější světové maliře jako Van Gogha, Moneta a podobně, ale o renesančním malířství nic. A to, co máme, už pan Moučka četl." Tu dobrou ženu ani ve snu nenapadlo, že by se o Aachena mohla zajímat patnáctiletá puberfačka! Nechám ji v bludu, poděkuji a mizím. Na poště, kam jdu zaplatit inkaso panu Mácovi a naši složenku za telefon, potkám Zuzanu. Stojí u peněžní přepážky a poslouchá kázání na téma lajdáctví. Soucitně se usměji. Ne že by poštovní úřednice měly takovou péči o své klienty, jednoduše paní za přepážkou je Zuzanina máma a jako všechny mámy i ona má ke své dospívající dceři spoustu připomínek. "Dobrý den, paní Tučková. Ahoj, Zuzo," zacvrlikám. "Nazdar, Mirko," odpoví mi Tučková, zatímco Zuzka, rudá ve tváři, jak moc je jí nemilé poslouchat výtky, kývne. Paní Tučková je rozjetá: "Taky se s tebou musí maminka pořád rozčilovat, Miruš? Určitě ne. Ty nejsi trdlo jako Zuza." "Někdy jo," připustím sebekriticky, ale nedodám, byf mě slova svrbí na jazyku, že na rozdíl od ní by mě moje máma nikdy nepeskovala na veřejnosti. Zaplatím všechny poplatky, roztřídím vrácené peníze do správných peněženek a zpěvavě se rozloučím. Zuzana vyjde z pošty na ostré slunce oslnivě se odrážející od dlažby na chodnících a Mých fasád domů, zároveň se mnou. "Cos provedla tak strašnýho?" zeptám se zvědavě. Nach z její tváře vyprchává velice pozvolna. "Měla jsem zapnout automatku a nasypat tam odměrrrku prrrášku. Nevšimla jsem si, že je zbytek v krrrabici, načala jsem novej." Vyvalím oči. "Kvůli tomu?" 163 "Jo," vzdychne. "Tak ho prostě dopotřebnjete při příštím praní, ne? Nebo ho můžete sesypat do jednoho..." "Tohle jdi vykládat mámě, jo," přeruší mne. V návalu soucitu s ubohou Zuzanou, handicapovanou nešťastným ráčkováním, jí nabídnu společné odpoledne. Později své velkorysosti lituji, leč to už je pozdě stáhnout slovo nazpátek. Ve dvě k nám celá nadšená přiběhne, a protože nemáme co na práci a jsme obě, i když si to nahlas neřekneme, zvědavé na naše společné kamarádky, zajdeme se podívat za městečko, kde filmování pokračuje dalším natáčecím dnem. Dnes je na řadě scéna "příjezd prince Vítka", které se krom věčných diváků účastní i několik místních hereček. Ačkoli zahlédneme hned v popředí

obě Evy, necpeme se k nim. Jejich spokojenost a soudržnost mě i Zuzku tak nějak uráží, dotýká se nás, že se bez nás obejdou! Žárlivě sledujeme víc ty dvě kačeny než dění před kamerou. Princ Vítek je nám celkem buřt, a to včetně jeho koně, a snažení bývalé spolužačky Sylvy, Pavlátky z béčka a těch o něco starších kráčmer, Simony, Eriky, Ivany a Adriany, které se v úborech vesnických cuchtiček neohrabaně ohánějí dřevěnyani hráběmi, jelikož mají navodit správnou letní atmosféru venkova 18. století a: dělat křoví princi Vítkovi, co kolem procválá na svém oři, se útrpně usmíváme. Režisér zuří jak raněný býk, řve na holky a slovo STOP se v jeho slovníku vyskytuje nejčastěji, a to '' pouze proto, že se mu nel'bí, jak holky drží hrábě, podle jeho vlastních slov jako prase kost, o fortelu při stavění panáků nemluvě, přičemž se ty ubožačky na plátně stejně pouze mihnou! "Půjdeme?" navrhnu Zuzaně. "Kam?" "To je jedno. Kamkoli," pokrčím rameny. Zuzka kradmo mrkne dopředu na ty dvě zrádkyně, co nás nepostrádají, a s povzdechem se ke mně připojí. Asi jsme si obě myslely, že si můžeme udělat z přítelkyně soukromý majetek! 164 Chvíli se motáme městečkem; hovor vázne a zábava teprve. "Neskočíme se vykoupat?" navrhnu zoufale. Zuzka je pro, nejprve zajdeme k ní domů, aby na sebe mohla hodit plavky a ze suterénm'ho sklípku v paneláčku vytáhnout kolo. "Podrrrž mi dveřřře," požádá mě, když se svou starou rachotinou cpe do vchodu. Chci jí vyhovět, opřu se o ně zády, hrano klade velký odpor, leč tu si všimnu manželského páru tlačícího kočárek a bleskově zajedu zpátky, až dveře křachnou o přední kolo Zuzčina vehiklu. "Co je?" Položím si prst na ústa, aby držela klapačku, a schovám se pod schodiště, kde setrvám tak dlouho, dokud Mojžíšovi nezajdou do svého vchodu. "Prrroč se před nimi schováváš?" "Jsem venku ze školy, tudíž nemám chuf zdravit učitele," zalžu z otočky. "Polez, nebo se k rybníku nedostaneme..." Vyšoupnu ji ze dveří, jinak by se vyptávala do soudného dne. I tak ji to vrtá hlavou celou cestu k nám! Ne ovšem natolik, aby si nevšimla, kudy jdeme. "Paruk je zavřřřenej," informuje mne. "Chci tam jen nakouknout." "Do zámku nikdo kvůli vyšetřřřování nesmí." Stručně řečeno, mám té holky po krk! Evě Pé bych se svěřit mohla, jí ne... Netoužím hnát se do parku, chci se dostat na parkoviště před ním a omrknout osazenstvo restaurace Peklo. Zuzka tohle nechápe a určitě se diví, proč mi na parkovišti spadne čelist. Vlastně nerozumím ani sama sobě!

Ještě před několika dny bych si radši nechala uříznout nohu, abych nemusela projít kolem Pekla, kde mi osud připravil skutečné peklo výsměchu! Dnes jsem naštvaná, že u Edova a Romanova stolku Alex, ten frajer, co ř'ká holkám blizny, chybí! ! ! Co může celé dny dělat? Poslední dobou ho vídám mnohem méně, než bych si přála! Nebyl ani na natáčení. Jasně, včera mě naštval, jenže... Patnáct je podivnej věk! Doma si na plavky obleču plážové šaty, půjčím si Danovu závodku, protože stojí první v řadě, a po celou dobu, než dorazíme k Poustevně, si pobrukuji písničku: 165 Jen jeden, jen jeden mohl by mě vzít do dlaní, jen jeden, jen jeden řekne mi stůj a bud'mou paní... Tak proč mě nikdo nemá rád? PROČ? Krucinál, copak je tak důležité mít velká ňadra?! U rybníka to vypadá jako po vymření, natáčení vládne městu, a Zuzka je mrtvola hotová. Na strom ji nedostanu, skákat neumí a ani se to nechce naučit, kam nedostoupne, neplave, potápění jí nic neříká... co jsme se tu s Evou Pé vždycky nacákaly a nablbly. .. ! Nechám ji samotnou a protáhnu si tělo plaváním na druhou stranu a zpátky, pak sebou plácnu na ručník a uvolněně se vydýchávám, unavená a fyzicky uspokojená. Uvědomím si, že mi Zuzana cosi povídá. "Ona si moc myslí... Má prrrachatý rrrodiče, prrroto machrrruje... Beztak ji tatínek do filmu neprrrotlačí..." Utrhnu si stéblo trávy a zamyšleně kousnu do jeho stonku. "Je nemožná, vždycky na sebe musí upozorrrňovat, až se za ni kolikrrrát stydím," žaluje dál Zuzana. "Tak proč jsi jí pořád lezla do zadku?" "Nelezla," namítne nepřesvědčivě. "Ne?Vždy si z tebe udělala služku, psala jsi jí úkoly a ona ti místo d'ků nadhodila tak akorát tvoje ráčkování. Proč mysliš, že si tě zvala na vetkej úklid? Pomohla snad ona tobě někdy s něčím? Tak vidíš. A ještě tě pomlouvala." "Nemysli si, tebe taky," ujistí mě. "Evu Pé jakbysmet. Na tobě neviděla nikdy nic dobrrrýho. Všechno, co sis oblékla, zdrrrbla. Eva musí vždycky vypadat jako ta pěkná, šikulka a vyřřridilka. Nesnesla, když jsi dostala lepší známu, hned riř~lcala, že ti Atom nadrrržuje. Pomluvila tě tomu klukovi, co se ti smál. Řřřekla, že máš místo prrrsou vyrážku..." Na okamžik ztratím řeč. Tohle mě uzemní! ! ! Taková. .. mrcha! Celé roky se tváří jako kamarádka, a pak mě takhle zostudí! ! ! Zrovna před Alexem. .. Jaképak zrovna před ním?! On s tím začal! Chvíli němě poslouchám Zuzanino stěžování, načež vstanu, nahážu svoje věci do tašky a naskočím na kolo. 166 "Ty ses naštvala?" děsí se. "Neměla jsem ti to řřříkat."

"Jsi stejná jako ona," uškh'bnu se. "Neumíš nic jinýho než pomlouvat. To se mi dost hnusí, mš. Nazdar." Šlapu do pedálů jako zběsilá, takže se Zuzaně nepodaří dohonit mě během vzdálenosti k městečku. Můj vztek by se dal krájet. Zuřím a běsním a nadávám a nejradši bych... Alespoň třísknu ubohou brankou, jen zaúpí, ačkoli ta za to rozhodně nemůže. Vtlačím kolo do garáže, vydupu tři schody a Vytřeštím zrak. Na tom nejhořejším, nejširším, těsně před dveřmi, leží kytice polního kvítí! ! ! Rozhlédnu se kolem, ale ulice zeje prázdnotou. Váhavě se pro pugét ohnu. Je mohutný, obsahuje všehochuf toho, co louky a meze nabízejí, najdu v něm sněhově bílé kopretiny, fialové zvonečky, růžové kohoutky, dokonce i šťovík... Jednotlivé kytičky jsou povadlé jen lehce, nemohou se tu válet dlouho. S kyticí za zády vlítnu do kuchyně, kde zůstanu stát mezi dveřmi. Bráchové i babička sedí svorně u večeře, mamka je obsluhuje a jakmile mne spatří, prohlásí: "To je dost." "Byl tu někdo?" vyhrknu napjatě. "Kde? Tady? Vlastně ano,`` vzpomene si. "Kdo?" "Paní Holubová mi přinesla borůvky. Zítra budou k obědu knedli'ky, těšíš se, Mirko?" Mám docela jiné starostí než těšení na knedl'ky! "Jinak nepřišel nikdo?" vyzvídám. "Ne. Proč se ptáš?" nechápe mamka mou nervozitu: "Kriminálka vyšetřovala znovu naše nové sousedy, prý tam jsou nějaké nesrovnalosti, ti dva mladíci tvrdí, že přijeli až v úterý, ale Dan je viděl už v pondělí večer, před tou krádeží. K nám znovu nezašli. Ne, nikdo jiný tu nebyl." "A kdo z vás přišel domů jako poslední?" "Asi René," napadne mamku. "Kolik bylo hodin?" "Co já vím?" zahuhlá bráška s plnou pusou. "Půl sedmý." "Mirko? Kam zase běžíš? Pojd' jíst!" volá za mnou mamka. 167 "Skočím si umýt ruce," vymluvím se a kytici odnesu do svého pokoje, kde ji vložím do vázy s vodou. Zabořím do ní nos. Květy mě šimrají na tvářích a jisté lechtání cítím i v žaludeční oblasti. Někdo kytici donesl mezi půl sedmou a čtvrt na osm. Kdyby tam ležela dřív, Renda by si jí musel všimnout, anebo na ni stoupnout. Neudělal ani jedno. KDO je neznámý dárce? A patří květiny MNĚ? Vysvětlení, které mě napadlo jako první, se mi neustále dere na mozek. Ráda bych mu věřila, ale... shodné rysy tu jsou, což o to. Před osmi lety jsem našla kytičku kopretin přesně na témže místě. Byl u ní vzkaz, ve kterém mě Alex zval kostrbatým klukovským písmem na naše místo v oboře... Tentokrát kartička chybí. A pak, hodí se ti k němu tenhle

postup, Miroslavo?! Holky nazývá bliznami a mně poté, co mě znemožnil před tolika lidmi, přinese kytičku?! Ne, nehodí. Kdo by to ale mohl být jiný?! No a závěrečná, nicméně ta nejdůležitější otázka: pokud jde o Alexe, co tfm chtěl říct? Večeři do sebe nasoukám jenom di'ky zažitým mechanickým pohybům. O složení či chuti nemohu říct nic, nevnímám je. Vykolejená zůstanu i nadále, sice se mi podaří utřít nádobí, . aniž bych něco rozbila, nicméně ve sprše si málem umyji hlavu tátovou vodou po holení! Sama se své nesoustředěností nedivím. Jak můžu přemýšlet nad takavými;hloupostmi, jestliže v duchu řeším dilema jít, nejít, zkusit to, či sedět doma?! Pokud je kytice od Alexe, kdo mi zaručí, že nejde o fintu??? Nikdo. Ale... jestli... beztak mám mokrou hlavu, nemůžu... Copak neexistují vysoušeče vlasů?! Aniž bych dospěla k nějakému výsledku, vyfénuji si vlasy a jejich konečky upravím díky tužidlu do nejpřijatelnější formy. Namaluji si oči, to jako kdybych náhodou někam šla... Nakonec, zkusit se má všechno! S výmluvou, že si zaskočím k Evě, se s menšími komplikacemi dostanu ven. Máma nechce pochopit, proč kamarádce pouze nezavolám, anebo si nenecháme setkání na zítřek. Oblečena v džínsách a triku s dlouhým rukávem váhavě vyjdu na ulici. Pohledu na Zítkův domek se obloukem vyhnu. Pokud či'há za oknem, jistě se smíchy plácá do kolen! 168 Přelezu zídku a za soumraku pomalu se snášejícího mezi kmeny smrků se vydám stezičkou do hlubin obory. Večer je vlahý, velebný a tichý, jestliže jsou v zámku nějací lidé od kriminálky, tady je pusto a prázdno. Nebloudím, cestu k jezírku bych našla i potmě. Čím víc se blížím cíli, tím větší nervozita se mne zmocňuje. Ve finále už našlapuji na špičky tenisek na vysoké b1é podrážce. Pak se přede mnou otevře výhled na malebné oko jezírka, z velké části pokryté lekníny. Stařenka olše, na které na mě před osmi lety Alex čekal, sklání svá záda nad vodni hladinu opodál, ale jak mohu zběžně usoudit, nikdo na ni nesedí! Nepřišel!!! Moment: je tam. Hned za kmenem sousední břízky! "Alexí...?" oslovím ho rozpačitě. Neodpoví mí. Vlastně ani nemůže: jakmile se dostanu blíž, poznám, že to, co jsem považovala za krčící se postavu, je nízký keříček. Asi by se mi mělo ulevit, trapasy se nekonají, kytice byla bud' od někoho jiného, anebo jsem si jeho gesto vyložila nesprávně, nevím. Co vím, je, že jsem zkdamaná. Otočím se k odchodu a škubnu sebou úlekem. Alex stojí za mnou! ! ! Takže tu celou dobu byl a z úkrytu mě sledoval. .. "Blbý vtipy," ocením přichystané překvapení. "Od kdy se bojíš?" pousměje se. "Ty, lesní divoženka?" "Od tý doby, co se tady všude potlouká všelijaká verbež." Předvede mi stav nejvyššího vytržení. "Fakt? Kdo by to

byl do zdejších pustin řekl, co?" Neovládnu vážnou tvář, vyprsknu a on se ke mně přidá. Smích nám porr~ůže odbourat nejtěžší rozpaky, najednou se mi zazdá, že tohle je kluk, kterého jsem znávala. ;,Nesedneme si?" ukáže na pololežící kmen olše a aniž by čekal na moje vyjádření, vyšvihne se nahoru první a podá mi ruku, abych se za ním dostala. Schválně se jí ani nedočknu. Bělmo Alexových kovově šedých očí blýskne do měkkého šera. 'Teprve když se oba usadíme a já začnu komíhat nohama visícíma deset centimetrů nad vodou, řekne: "Jsem vůl, co?" 269 Páni, kdo by to do něho řekl?! Vyzkouším ho: "Kažc má jinej vkus. Někomu se líbí Pamela, jinýmu Kate Moos. Pochopí narážku, protože se okamžitě ohradí: "V tom př padě patřím do třetí kategorie. Nelíbí se mi ani jedna." "Jo?" podívám se mu výsměšně do hezké tváře s bílo čelenkou, kterou si vzal ke svým notně zkráceným džínsů a odřené riflové bundě, co má navlečenou na nahém těly Přes splet amuletů mu hrudník téměř není vidět. "A že j: vyznavač velkých ňader, to nic?" Mrskne na hladinu oblý kamínek, se kterým si do té dob pohazoval v dlani. Oblázek se odrazí jednou, dvakrát, pě krát. "Blbě jsem kecal." Nechápavě zavrtím hlavou. "Ale proč?" "Tak," pokrčí rameny. "Před klukama... Tys mě zesmě; nila první, já se jen bránil." "Cože?! Já?? A čím???" "Narážky, jak jsem vyrostl... Jasně, bejval jsem skrčel ale nemuselas nadhazovat, že už jsem dorostl k pivu!" "O to přece vůbec nešlo!" bráním se. "Co jsem ti měl říct, když jsi mě ani nepozdravil?" "Jak jsem tě měl pozdravit, když jsem tě za první nemol nejd)ř'iu ani poznat, a za druhý..." Nečekaně umlkne. "Za druhý?" provokuji ho. "No... překvapilas mě. Nečekal jsem, že budeš tik..." "Plochá?" "Blbost!" rozčílí se nad mou tupostí. "Tak hezká." ~,Pch!" "Nechápeš souvislosti," odsekne rozmrzele. "Vůbec jsex do týhle díry... promiň, Kostelce... nechtěl jet. Do posled~ chvíle jsem neměl potuchy, že mě sem řotr šoupne. Prej n polepšenou, kretén...! Nic mě sem netáhlo, chápeš? Teprv když jsem tě uviděl a hlavně poznal... Třeba to bude zn blbě, ale řeknu ti, že mě ani nenapadlo, že tu bydlí nějak holka, se kterou jsem kdysi dávno kamarádil." Odmlčíme se oba. Jeho vyznání zní upřímně. I mně s za ta léta vykouřil z hlavy. Jakmile se však Dan zmín o jeho příjezdu, přišlo to jako bumerang, vzpomínky se v~

170 louply z černých děr paměti. Mne vlastně na setkání připravil bráška, Alexe nikdo. Rozhodnu se být velkorysá! "Dobře. Možná to byla taky trochu moje vina." "Sorry za ty debilský řeči," řekne tiše. "Važ si toho, nejsem zvykle] se omlouvat." "Jo tak! Jeho veličenstvo frajer!" Zatváří se otráveně. "Hele, Mirko = ` "Normální náfuka! Aby tě neubylo!" "Chceš se hádat, co?" "Ne, jenom ři'kám = ` "Radši neříkej nic," poradí mi výhrůžně. "Pokud si nechceš zakraulovat v jezírku." "Tss!" "Myslíš, že bych tě tam nehodil, jo?" Zarazím se. "Jo, tomu věřím. Jsi schopnej všeho." "Bezva, že mě považuješ za schopnýho," poznamená a nečekaně mě čapne za ramena. Vypísknu strachy, jelikož mě nakloní nad hladinu hlavou dolů. Kopu nohama, kroutím se a snažím zachytit se větve pod sebou, ale Alex mě zcela ovládá. Zuřím tím víc, být oddána na milost či spiš nemilost takového lotra je ponižující a Naše tváře jsou od sebe vzdálené sotva pár cenfáčků, úplně cítím hebkost jeho pleti. Alex si to uvědomí také, nebof sevření povolí a zeptá se: "Tak co? Usmiřiš si mě?" "Cože?!" vyletím pobouřeně. "Proč bych = ` Nenechá mě odpovědět, bez dalšího ptaní či osmělování mě drze políbí! Zaskočí mne to, jeho rty jsou žádostivě horké a sametově hladké, jejich dotek je velice příjemný. Nelíbá mě nijak divoce, naopak, jako by mě svými rty hladil. Nejprve zmrznu na rampouch, zaskočená a zmatená, a potom, jak pozvolna procitám z ohromení, roztávám a místo abych se mu vytrhla, držím jako ovce a dokonce mu začnu pomáhat! Maličko pootevřu ústa, dovalím jeho jázyku dostat se do zasl'beného území a proplést se s mým. Srdce mi buší. Teprve když mě začne bolet ruka, kterou se křečovitě přidržuji větve, uvědomím si nepohodlnou pozici. Alex moje odtáhnutí respektuje, pustí mne a spořádaně se posadí: 171 Kdyby nezakvákala kachna v rákosí, mohlo by se zdát, že film, který prožíváme, je němý. Pozdní večer přejde do noci, soumrak ustoupí tmě s nebem prošpikovaným miliony světelných bodů hvězdiček, nechybí ani souhvězdí Labutě, jehož hlavní hvězda Deneb spolu s hvězdami ze souhvězdí Lva a Orla tvoří Letní trojúhelník. Ne že bych byla v astronomii honěná, díky Alexovi jsem se podívala do mapy hvězdné oblohy a dozvěděla se zajímavé věci: Klidná hladina jezírka vrací nádherný odraz a romantickou scenérii podporuje kuňkání žab a mihotání světlušek na paloučku mezi smrky. Je tu tak krásně, až to vypadá skoro jako kýč

ze Záběru o Lesní vMe Kapradině. Jenže tohle je skutečnost. Alex a Mirka!!! Kluk s holkou, kteří se donedávna měli rádi asi jako pes a kočka, najednou tu sedí a ani jeden neví, čím začít hovor! ! ! "Ještě si myshš, že je Kostelec hnusná díra?" "Ne, protože jsi tu ty," odpoví mi tiše. "Nemyslím kvůli mně," opravím ho. "Všeobecně." "Ale já si to myslím," vede si svou. "Byl jsem fakticky děsnej vůl. Dobře, že jsem na to přišel, co? Kolik máš času? Nechceš jít na chvMi ke mně? Můžeme pokecat... a tak..." "Už takhle jsem v minusu," zklamu jeho i sebe, protože najednou se mi na mysl tlačí tolik slov, otázek á nápadů mám jako Šeherezáda, mohli bychom propovídat tisíc a jednu noc a stále by bylo o čem! "Musím jít." Je na něm vidět, že počítal s jinou odpovědí, nicméně se přizpůsobí, pomůže mi slézt na pevnou zem a společně se prodereme houštinami, protože se nám nechce obíhat oboru po cestičkách. Doprovodit se před náš dům nenechám, nechtěla bych, aby mamka vykoukla z okna a viděla nás, tím spiš, že jsem si večerní vycházku vymohla výmluvou na Evu Pé! S loučením stále jaksi otálíme, žádný se nemá k tomu prvnímu kroku, čekáme, co udělá ten druhý, a vysvobodí nás teprve jasný meteorit pročísnuvší atmosféru. Alex ožije: "To byl bolid jak hrom... Stihla sis něco přát?" "Ne," zalžu z otočky, jelikož se mu nemíním se svým přáním svěřovat. "A ty?" 1'l2 "Já jo. Měl jsem to přání připravený, opakuju si ho celej večer," usměje se a v mrtvolně bledém světle už zase funkčních pouličních lamp vypadá chlapecky a nevinně. "To máš dobrý. Určitě se ti vyplní," popichuji ho. "Jestli ted' odejdeš domů, tak ne," namítne. "Nesmíš bejt nedočkavej," utahuji si z něho. "Nikde není řečeno, že se to musí splnit během pár vteřin, víš? Na kus řeči k vám můžeme zajít kdykoli. I tak jsi podezřele skromnej, hádala bych ti mnohem nákladnější přání." V očích mu blýskne. "A vidíš, já se bál, že ti bude moje přání připadat nesplnitelný..." "Páni, to je hodin! Letím. Alexi? Ahoj," rozloučím se. "Mirko? Počkej !" volá za mnou. "Minuta by tě nezabila.. . !" Nezabila, jasně. Vím, čím bychom šedesát vteřin vyplnili, tím spíš nepočkám! Okrást se o nádherný polibek je drsné, bohužel nutné. Takhle totiž zůstává větší šance, aby padající hvězda vyplnila i moje přání! Strašně, děsně moc bych si přála pokračovat v něčem božsky krásném, co začalo na olši u jezírka, ještě zítra a pozítří a za týden... Ve vztazích holka kontra kluk se nevyznám a vůbec v celkovém milostném životě mám dosud bílá místa, jedno však tuším: jestliže

se bude mít na co těšit, přijde. Pokud si vybere všechno najednou, naděje, že se do mne zamiluje, je mizivá! Spiš by začal hledat něco nového - u jiné dívky. Za sny, které se mi tu noc zdají, by se nemusel stydět ani Larry Flint, král pornofilmů. Já tak otrlou povahu nemám, pročež se budím celá zpocená. Mohu si gratulovat, moje psychologie přinese plody! Místo gratulování však nezadržitelně rudnu, protože Alex se objeví pět minut po osmé hodině ranní a Renda, debil, ho klidně vezme dovnitř, takže mě zastihne v noční košili, rozcuchanou a neupravenou, jak bužíruji rohl'k s jahodovým džemem! Sice mě těší, že obavy, zda nehodí včerejší zážitek do ztracena, jsou liché, ovšem taky mohl počkat, až se na173 maluji! Z úst mi vyletí cosi jako vyděšené vykviknu v noční košilce prosvištím kolem něho a schody do pat beru po třech, přičemž mě po celou dobu provází jeho p bavený smích a volání, že ho moje nedbalky rozhodně n pohoršují! Teprve co se pečlivě nalíčím, z vlasů vyče ohon, obleču si novou sukni a k ní krátké, blankytně mod tričko, ze kterého mi čouhá kousek opáleného bříška, n voním fáčkem s vůni ICE TEA a na rty napadám maličl lesku, odvážím se sejít do kuchyně, kde Alex s Rendou ře jakýsi problém kolem motorky. Alex předešlý trapas nerozmazává, sjede mne pohlede od kotníků po sponu na ohonu a galantně prohodí: "Hel Rendo, všiml sis někdy, jakou máš pěknou ségru?" ;,Ne," ujistí ho můj debilní bráška. "Ale jestli mi ji závid klidně ji s tebou vyměním za to kolo,-na ktery'm jsi přij~ To je Mercier, co?" "Jo, drahej kousek," zazubí se Alex a dál mě hltá očim "Dobře, tak já ti k ní přidám svou sbírku známek..." Oba se řehtají, jako by řekl bůhvíjaký vtip! "Malí 3ardové, fakt," ohodnotím jejich smysl pro humr Renda se naštěstí zvedne a vypadne neznámo kam, zatím my. s Alexem a babičkou, kterou mám na starost, se přes neme do zahrady. V čase se přenesu do doby před ost lety, zase jsou z nás staří přátelé, blbneme a povídáme trháme třešně i poslední zbytečky jahod, střílíme po sol ježaté plody angreštu, smějeme se, a je nám fajn, b v ovzduší praskají výboje elektřiny, kterou jsme oba nabij Díky babičce, apaticky sedící na lavičce pod hruškou, jaksi neodvážíme nijak projevit, na Alexovy pokusy podrž svou ruku na mé, když mi podává třešně, reaguji nevšímav Babi je nevyzpytatelná, kolikrát se zdá, že nevnímá, a přito při jiné příležitosti na určité téma naváže. Teprve odpoledne, kdy ji odevzdám do máminy péč můžeme být spolu sami. Nebo tedy relativně sami, proto; mě Alex vezme na rám toho svého bicyklu, co je pod Rendy dražší než vlastní sestra, a vyrazíme ven. Nejpr

na náměstí na zmrzlinu, to abychom si žaludek zaplácat 174 ovocem naší zahrádky zkazili docela, a také tím vyloženě šokujeme moje kamarádky. Obě Evy se poflakují kolem Kaskády, Zuzana jim dělá ocásek, a jakmile spatří naši nepochopitelnou a díky jednomu kolu velice důvěrnou dvojici, spadnou jim v údivu čelisti až na prsa. Rozverně jim zamávám, to víte, dámy, každý se o prázdninách baví jinak, že, a holky laji okamžitě hlavy k sobě. Pomlouvají mě, jak jinak! l~Tevadi mi to, protože - protože jsem strašně šfastná! ! ! Alex se mnou vyšlape kopec u Poddubí, pěkně si mákne, než se dostaneme na vyhlídku, abychom se podívali na Horní i Dolní Kostelec, Hroznějovice, Vysočany a ostatní blízké i vzdálené obce z výšky. Opřu se břichem o železné zábradlí vyhlídky, Alex si stoupne těsně za mne, takže se mne dotýká svým tělem po celé délce, a já si v té kráse, kdy nad hlavami máme blankyt nebe nazdobený nadýchanými kopečky beránků z cukrové vaty a pod sebou pestrou krajinu, nemohu nevybavit romantický záběr z filmu, který mi poslední nejvíc utkvěl v mysli. Rozpřáhnu ruce, Alex také, chytí mě za konečky prstů a nastavujíc tváře slunci a větru, co nám rve slova od úst a vzájemně splétá naše vlasy, si připadáme jako jediní lidé na téhle krásné planetě i v přilehlém vesmíru! Pootočím k němu hlavu, a on mě poh'bí. Může být někdo zamilovaný víc než já?! Nemůže. Já jsem totiž strašně zamilovaná do nádherného kluka, jakým je Alex... Když ze sebe na Poustevně, kam se zajedeme vykoupat, shodí džínsy a triko, obdivně hltám jeho postavu očima a stále dost dobře nemůžu pochopit, jak si mohl krásný kluk jako on všimnout tak nevýrazné a tuctové holky, tedy mě! S odhalením svých proporcí nijak nespěchám, raději si na vrchním díle plavek nechám volné tričko. Alexovy poznámky o mém nepříliš bujném poprsí daly do živého, stále bolí.. . Odhodlám še ho odhodit těsně před skokem do vody, kde pro jistotu zůstanu až po krk, když se různě naháníme a závodíme na druhou stranu a zpátky, a jen co z vody vylezu, osuším se ručníkem a šup triko na sebe. Cítím se tak jistější! 175 Pak, prochladlí a unavení, se zhroutíme na deku do písku, hlavy dáme k sobě a když mě Alex obejme kolem ramen a políbí, nebráním se. Těch pár dětiček, co se ráchá opodál, nepovažuji za nebezpečné svědky! Z Alexových vlasů kanou kapky rybniční vody na mou tvář, mhouřím oči do prudkého slunce probleskujícího nad jeho ramenem a při polibcích je zavírám úplně, abych si tu nádheru mohla vychutnat... "Pamatuješ, cos mi kdysi slíbil?" nadhodím. Tváří mu proběhne pobavený úsměv. "Myslíš tenkrát u jezírka? Chceš si mě vzít za ženu...?"

"No ne, tys nezapomněl!" "Na takovou věc se nedá," směje se. "A jestlipak si ty vzpomínáš, co jsi mi na to odpověděl?" Dostane mě, po chvíli přemýšlení kapituluji: "Netuším." "Že jo, ale až ti vyrostou druhý zuby!" Oba pro mohutný výbuch smíchu nemůžeme chvíli ani mluvit. "A ty se dimš?" zalykám se. "Zrovna mi vypadly dva přední... Alexi, proč jsi sem potom už nejezdil?" Nečekaně zvážní, zamračí se. "Naši se rozvedli. Otec měl jinou, znovu se oženil a přestal se s námi stýkat... Spiš nesměl. Máma to nechtěla. Kostelecká babička je jeho máma, chápeš, svezla se s tím taky." . "Neměla jsem se ptát, promiň," omluvím se rychle. "To je dobry'," mávne rukou a aniž bych ho pobízela, Í' pokračuje: "Matka si našla pritele, žije s ním dodnes. Děsnej kretén. Já... Měl jsem nějaký problémy na gymplu, vyrazili i' mě ze školy. Máti řekla, že mě má po krk, přehodila mě fotrovi jako horkej brambor. Jak mi dřív nedovolila k němu chodit, tak mi najednou sbalila kufry a vylila z domu... Fotři'k to vyřešil po svým. Než by poslouchal řeči svý druhý ženy, jakej jsem živel a že jim kazím jejich děti, vypakoval mě sem. Pry' potřebuju změnu, abych se polepšil." "Netušilá jsem," zahuhlám rozpačitě. "A.. . co bude dál?" "Nevím," pokrčí rameny. "Nechtěj mě ani jeden. Bohužel to budu muset až do osmnácti přežít, pak budu plnoletej." ,;V Bakově je taky gympl," nadhodím jisté řešení. "Plno 176 lidí z Kostelce tam denně dojíždí, možná bys taky mohl." "Přemýšlel jsem o tom," přizná se. "Nejdřív mi připadalo nemožný zůstat v týhle díře... sorry, zůstat tady dýl jak dva dny, úplná příšernost, ale ted' to zní docela zajímavě." "A jak vycházíš s babičkou?" "V tom je další potíž," připustí. "Nic moc." "Třeba se to vykrystalizuje," pokusím se ho utěšit. "V Kostelci to není zas tak špatný. Nakonec, ty už sis tady pár nových přátel našel..." Ušklíbne se. "Odpusf si tu ironii, jo? Já vím, že Eda je pitomec a Venca primitiv." "Tak proč s nimi kamarádíš?" Tentokrát vyletí jak čert'k na péru: "Protože nechci bejt vzornej chlapeček kvůli fotrovi! Ten blbec si myslí, že mě převychová, šoupne mě na čerstvej vzduch a já se přes noc změním, budu nosit bílý košile s kravatou a budovat kariéru úředníčka, ne?! Všichni se z tebe snaží zformovat debila ve frontě na život, zatímco skutečnej život je o něčem jiným!" "A o čem?" popíchnu ho. Upřímně pokrčí rameny. "Já nevím. Chci to poznat, zkouším různý formy a hledám tu pravou tvář, jenže to se jim neh'bí. Rodičům a škole... Kašlu jim na to jejich měšfáctví,

jsou tak vzorní, až je mi z nich na blití! Prý jsem povrchní, mělkej, drze] a nezvladatelnej spratek bez zájmu o cokoli." "Copak není nic, co by tě bavilo, co bys chtěl dělat?" "Ne," pohodí zpupně hlavou, ale když se mu podívám do šedých očí potažených mlhou zlosti, zmírní své odseknutí: "Dřív jsem dělal skateboard, bylo to docela fajn, jezdili jsme i na závody... Pak jsem přesedlal na motorku. Měl jsem skvělou, připadal jsem si v jejím sedle jak král." "Měl.... Trpce přikývne. "Mámin přítel mi ji prodal. Něco jako výchovný opatření, chápeš. Mysleli, že mě srazí na kolena, že budu sekat patky, jen abych se polepšil a získal ji zpátky.. . Schválně jsem se na ni vykvákl. Obejdu se bez ní!" "Muselo ti to být líto, vid'?" "Vůbec ne! Akorát tím víc ty dva pitomce nenávidím." 177 "Tak něco jinýho, v čem jsi dobrejco se ti 1'bí...?" "Ty se mi lióiš, Mirko," usměje se nečekaně. "Mluv vážně!" "V životě jsem nic upřímnějšího neřekl," hájí se a aby mi dokázal váhu svých slov, znovu mě sevře ve svém objetí. Tentokrát mě líbá jinak. Tak nějak... silněji, vášnivěji... Jeho vzrušení přejde do mého těla, vycítím neklidné chvění touhy, stejně jako on dýchám stále rychleji a vzájemně se do sebe vpíjíme ústy. Zaboří ruce do mých zmáčených vlasů, podívá se mi do očí a řekne zadýchaně: "Nechceš jít na chvMi ke mně?" Z nějakého mne neznámého důvodu mu na mém souhlasu bůhví proč záleží, pročež přikývnu. Nevidím v tom žádný rozdíl; máme být u rybníka, nebo si povídat v jeho pokojíčku? Alexovi tím udělám radost, najednou nemá u vody stání, rychle se přioděje, pomůže mi sbalit deku a znovu mě vezme na své kolo, abychom do městečka dorazili co nejdříve. Bohdan, na kterého cestou narazíme, mi k mému úžasu neodpoví na pozdrav! Asi se ho dotklo, že poté, co jsem starší kluky odsoudila a pomluvila, s jedním z nich chodím. Viš, Bohdane, i mistr tesař se utne, proč bych se nemohla mýlit?! "Mám nejvýš hodinu," informuji Alexe. "Do večeře musím být doma, nemůžu se zdržet dlouho." "Aspoň chvíli," ujistí mě, strčí kolo do prázdné garáže a spojovací chodbou mne vede přes halu ke schodům do patra. "Měla bych pozdravit tvou babičku," zaváhám, jelikož je mi trapné podnikat návštěvy bez ohlášení paní domu. "Je v práci," uklidní mne. "Tenhle týden má odpolední." Alexův pokoj zůstal stejný i po osmi letech, paní Zítková v letním příbytku svého jediného vnuka s ničím celá léta nehýbala. Přibyla pouze barevná přenosná televize a také se změnily knihy povalující se kolem. Usměji se. Alex

je stále stejný nepořádník, pouze s tím rozdílem, že dnes pod jeho postelí najdu místo Tajuplného ostrova Kingův román To. 178 "Přesedlal jsi na sci-fi?" ukážu na hromádku knížek na psacím stolku, jejichž obálky s obrovskými pavouky a různými monstxy nenechají nikoho na pochybách, oč jde. "Hm... Pojil ke mně," natáhne žádostivě ruce a když mu podám své, strhne mě k sobě na svou postel s železnými pelestěmí, jen drátěnka pod naší váhou zaskřípe. Musím se smát, protože jeho doteky na mém těle lechtají, uhýbám, kam se dá, také chlupatý přehoz mě děsně šimrá. Alex mi příliš prostoru k manévrování nedovolí, vmáčkne mne pod sebe a smějící se ústa zaplní svým jazykem. Vzrušivý dotek funguje jako vždycky, zmocní se mne závratě, cítím se slabá a nemohoucí a přitom tak šíleně šfastná... Líbání s ním je prostě... prostě boží! Vydržela bych mu divoké a hluboké polibky oplácet do soudného dne, kdyby... Jeho pravička mi zajede pod tričko a zápasí se zavírací sponou opalovaček, zatímco levá vystoupá po nahém stehnu nahoru a vnikne pod krátkou sukénku. Zapřu se, abych sevření uvolnila, ale on je jako beran, líbá mne se zavřenýma očima a jeho prsty dokonce proniknou pod vlhké plavky!! "Nech -" vydechnu a pokusím se ho odstrčit. "Nech toho!" "Bude to krásný, uvidíš," zašeptá ochraptěle. Uvědomím si, proč mě k sobě pozval! "Já nechci." "Bude se ti to líbit," konejší mě. "Mírko..." Vší silou ho od sebe odstrčím. "Ale já nechci!" Olízne si horké rty. "Jsi panna, vid'? Neboj, dám bacha, nebude tě to bolet..." "Nespadl jsi z višně?! Nechci se s tebou milovat." Chvli se měříme vzájemnými pohledy jako soupeři v ringu. "Proč?" zeptá se a zní to dotčeně. "Taková rychlovka a ty se ptáš, proč?" nechápu způsob jeho uvažování. "Nejsem Adriana." Kousne se do rtu a ve tváři se objeví nepřátelský výraz. "Ne, to nejsi. Ta byla mnohem pritulnější a povolnější." 179 "Jsi... jsi sprostej!" vybuchnu. "Když ti vyhovovala, neměl jsi ji pouštět k vodě! Ta by ti dala vždycky!" "Jako spousty dalších holek," upozorní mne ironicky. Zrudnu ponížením. "Tak si za nimi utíkej!" "Taky že půjdu. Nemám zapotřebí se doprošovat." Víc jeho drzostí neslyším, vyhrabu se na nohy, popadnu svou tašku a vyběhnu z pokoje a potažmo z celého domu jak hasič pro vodu. Ten... Arogantní, namyšlenej, holkama

zhýčkanej frajer!!! V duchu se Bohdanovi omluvím. Starší kluci jsou vážně cvakli všichni!!! A to jsem se div nemodlila, aby nám to vydrželo alespoň týden... Pch! Na večeři přijdu domů ještě s předstihem, ale že by mě to těšilo, to opravdu`ne. U jídla se držím, ovšem hned po umytí nádobí se prozíravě uklidím k sobě. Polštář ochotně vypije hektolitry slz. Myslela jsem, přála jsem si, chtěla jsem... Alex není takový, jak jsem si ho vysnila. V krátké době rně zklamal už podruhé. Podruhé - a naposledy. Končím s ním!!! !9.! Hra na sherlocka Pomohu mamce s pátečními pochůzkami v rozpoložení leklé ryby, jak moje nechutenství a namračenou tvář okomentuje můj praštěný brácha Dan. Naštěstí před mamkou víc nerozumuje, ačkoli jemu i Rendovi musí být příčina jasná. Po Alexovi ani památky, já dřepím doma jak bluma a kdo na mě promluví, se zlou se potáže. Bratři jsou solidární, byti mamce se bulíky na nos věší jen velice těžko. Patrně něco tuší, poněvadž se mě nezeptá tak, jak by se zeptala ještě před pár dny, totiž zda jsme se s holkama nepohádaly, nýbrž řekne; "Co Alex?" Místo vysvětlování, které by mě mohlo prozradit, naoko nedbale pokrčím rameny. "Nic, co by." 180 A mám pokoj. Na jak dlouho, to nevím! Odpoledne se vleče slimáčím tempem, stále je půl druhé, maximálně půl druhé a pět minut, nemám do čeho píchnout, nic mě nebaví, dokonce mě neuspokojí ani nádherné baladické songy z Titanicu, co chvli zhluboka vzdychnu a potácím se od okna k oknu. Sama si namlouvám, že vyhlížím tátův příjezd! Jistě, vždycky se vracívá až kolem osmé večer, ale co kdyby zrovna dnes učinil výjimku, šichta jim skončila dřív... Nakonec nevydržím a jdu se podívat za holkama. Podle halasu a shonu pokračuje po krátkém přerušení natáčení v prostorách zámecké obory, nemusím je hledat dlouho. "Ahoj," pozdravím ty tň tetky, jako by se nechumelilo. "Mirečka," zazubí se Eva Ká. "Návrat ztracené dcery." "No ne?" podiví se Eva Pé. "Co ty tady?" "Snad ti po nás není smutno?" rýpne si Zuzana. "Nernůžu se stavit na kus řeči, nebo co?" ohradím se. "S námi, jo?" pochybuje Eva Pé. "Alex je naproti v Pek" le. "S kým jiným?" rozčílím se, přičemž poznámku o Alexovi záměrně ignoruji. Krucinál, ten mi tu chyběl! "Já to nebyla, kdo se na kamarádku vykvákl kvůli pražským hercům, že." "Ty ses na nás vykvákla kvůli klukovi," pospíší si Zuza. "Nebo že by on na tebe?" spočítá si jedna plus jedna Eva

Ká, v tomhle ohledu nejbystřejší z mých přítelkyň. "Prrroč za ním nejdeš?" chytí se toho Zuzana. "Ty s ním fakt chodíš?" dychtí Eva Pé po podrobnostech. "Kdyby s ním chodila, nepřišla by za námi," uchichtne se Eva Ká. Té holce to skutečně pálí! "Co pořád máte?" uškli'bnu se. "Jste jak hejno hus. Syčíte jedna přes druhou. Nemůžu se přijít podívat na natáčení?" Všechny tři sehraně vyprsknou. "Od kdy tě zajímá?!" "Řekněte rovnou, že vám překážím," odseknu. "Počkej !" Eva Pé mě čapne za paži. "Pochop, my tady čtrnáct dní balíme prince Vítka, Hynka i asáka Davida, a bez úspěchu, a ty jsi jak tichá voda, nikde nic a najednou klofneš nejhezčího kluka z okolí." 1$1 Kamarádčina uprimnost mne odzbrojí. "Ono to s tím klofáním není tak horký. Prostě mě vzal včera na zmrzlinu." "Nic víc?" pochybuje Eva Ká. "Ne," zapřu nos mezi očima. Ostatně, referovat není o čem! Holky mi moc nevěří, chvíli ještě dotírají, ale když nepovolím, smíří se s mou přítomností a pro změnu ony mne informují o vývoji natáčení. Dozvím se, že neděle je posledním natáčecím dnem, zbytek filmu se dodělá v ateliérech, holkám to končí a že by byly úspěšné se říct nedá, nepomohlo ani to, že spaly v Kaskádě a stopují herce na každém kroku. Stejně jako dnes, kdy v pauzách mezi natáčením si někteří členové štábu odskočí do Pekltz, kde to mají i s posezením pod slunečníky, než aby něco rychle shltli a vypili v catteringovém voze, musí být milé kamarádky pň tom. Strašně moc se mi k terase výletní restaurace nechce, ovšem kdybych s nimi nešla, dovtípily by se, že jsem jim o svém dobrodružství s Alexem neřekla vše. Pro jistotu se držím v pozadí, jenže on mě stejně zahlédne, sotva se k Peklu přiblížíme. Dřepí na židli jak připínáček vedle Edy, Romana a Vency, mračí se jak kakabus a jelikož ihned očima uhnu, nedám mu priležitost pozdravit mě. Beztak by mě nepozdravil, nejvýš by prohodil něco děsně vtipného, z čeho mi běhá mráz po zádech předem, že. Včerejší den, ktery' strávil se mnou, byl výjimečným a narušil jinak neměnný chod prázdnin. Už je zase u svých přátel, nad nimiž sice ohrnoval nos, ale zřejmě si s nimi rozumí. Kretén Eda ho žere a to mu asi dělá dobře! Se mnou si chtěl jenom užít, spolknu v duchu hořké sousto. A já, blbá naivka, doufala... Miroslavo, ty si nevidíš na špičku nosu! Když jsem mu nebyla po vůli, vrátil se k zažitým praktikám. Ne nadarmo mi naznačoval, že holek, které by se s ním vyspaly rády, jsou celé houfy! Ačkoli jsem se už včera v noci pevně rozhodla Alexe zazdít, jakoby se žádné intermezzo nekonalo, bolí to. Děsně! Proč se taky nezamiloval?! Proč se se mnou chtěl jen vyspat?

Princ Vítek si poručí jednu desítku a spolu se dvěma 182 představiteli rytirů a asákem Davidem si kecne ke stolku, kde mu Hanka a Kristýna z bývalé deváté B ochotně udělají místo. S poděkováním se nenamáhá a dvě asi devítileté holčičk~, které k němu přiběhnou s památníky, rovnou vyžene. "Clověk nemá chvíli klidu ani na pivu," dá se slyšet. Eva Ká na nás mrkne. "Zírejte, dámy!" S úžasem sledujeme, jak neohroženě přistoupí před Vítka, aby se opřela dlaněmi o jeho stůl, čímž mu poskytla výhled do kulatého výstřihu, a zavrkala: "Mně se podepíšeš, že jo?" Krásný princ si nejprve změn polokoule v jejím výstřihu. "Kam?" zeptá se pak stručně a rytíři se rozřehtají. Eva vyhrne tričko výš než je nutné, aby odkryla bronzovou hladkou plef kolem pupíku. Obecenstvo složené z velké části z členů filmového štábu a místních kluků obdivně zahvízdá, a když si kvůli podpisu dokonce rozepne knoflík džínsových šortek, k pískotu se přidá i hlasité povzbuzování. "Je trrrapná," prohodí Zuzana, zatímco Eva Pé fascinovaně pozoruje štěteček černého fixu, kterým princ zvěční své jméno na kamarádčinu kůži. "Ti d;" prohlásí Eva Ká a svůdně se zase odolní k nám, zatímco mnozí ji začnou popichovat, ted'pry' aby se do smrti neumyla, a jeden z rytirů řekne: "To bych si taky dal líbit." Eva Ká se tváří jako vítěz, ovšem jen do té doby, než stejně jako celá terasa nezaslechne Vítkovo znuděné frknutí. "Tyhle omezený vesnický pipky mi jdou na nervy." Evinu tvář polije ruměnec, pár pitomců se zasměje, pablb Eda vykřikuje, že chce podpis na penis, ale nikdo, nikdo se za Evu nepostaví. Veškery' vztek na starší namyšlené borce ve mně vybublá na povrch, vylítnu na nohy a přede všemi ukážu na Vítka: "Tobě asi nedošlo, že na obdivu takových holek bude stát celá tvoje kariéra, frajere!" "Slečna se pěkně rozjela," směje se druhý rytíř, zatímco Vítek má k úsměvu hodně daleko. V Alexově tváři, na kterou se čirou náhodou podívám, spatrim uznalý výraz. "Ta ti to dala, co?" vloží se do hovoru asistent David a mrkne na mne: "O pořadí v žebříčcích TÝTÝ dneska pře183 vážně rozhodují teenageři. Bejt tebou, kámo, koukám si to u nich nerozlit... Mirko, zvu tě na panáka." A já jdu. Schválně, aby všichni viděli! A taky nechci déle zůstat na terase, u výčepm'ho pultu uvnitř restaurace se cítím bezpečněji. Kdo ví, jak by se mi krásný princ, kterému do galantnosti šlechtice hodně chybí, pomstil! "Škoda, žes víckrát natáčet nepřišla," zalichotí mi David, než si při~ukneme. "Mohla být psina." Jakmile do sebe hodíme sklenici džusu lehounce střiženého vodkou a vyjdeme na ostré červencové slunce, uleví

se mi. Vítek je zpátky na place a holky, ty nepoučitelné kachny, samozřejmě také. Alexově pohledu se vyhnu, ačkoli jeho oči mě pálí na tváři, a především kvůli němu se s Davidem rozloučím mnohem přátelštěji, než bych to udělala normálně. Bráchové považují za svou povinnost seznámit tat'ku s nejbouřlivějšími novinkami, které hýbou naším ospalým městečkem. Loupež v místním zámečku je tučným soustem i pro ty, co se normálně o běžné drby nezajímají. Tím spiš, že pachatelé stále unikají a všeobecně se n'ká, že obrazy jsou dávno za hranicemi. Nejžhavější tip, tedy naši noví podezřelí sousedé, nevyšel, důvodem lži o příjezdu.dvou mlad'ků nebyla krádež obrazů, nýbrž žena, vdaná paní Olga, manželka místního řezníka Jarolímka. Městečko si mne ruce, je o čem povídat i nadále, už jste to slyšeli, Jarolímková je pěkná dorota, chudák Jarolímek, nasadila mu parohy rok po svatbě! Kriminálku ovšem tohle zjištění ničím nepotěšilo, odhalení nevěrné ženy nelze počítat za úspěch. "Určitě skončily v soukromý sbírce nějakýho sběratele v Německu," typuje Dan. "Nebo v Americe," míní Renda. "Tam je víc bláznů ochotných dát za staré obrazy pořádnej balík doláčů." "Jak se ale dostaly ven?" přemýšlí nahlas táta. "Možná je někdo chytřejší, schoval si je a až se to tu uklidní, převeze je přes hranice," vyslovím svůj názor. "Byli v černým," řekne babička, zápasí s vidličkou, kterou 184 najednou neumí správně použít. "Tři holohlaví muži v černým." ,;To je film," vzpomene si Dan. "Muži v černým." "Skvělý sci-fi," přidá se také Renda. "Jenže těch bylo mnohem víc než tři. A měli vlasy." Odsunu nedojedený taliř. Narážka na scí-fí mí pňpomene Alexe. Jistě ho také zná, šel na něj do kina... Sám, anebo s nějakou holkou? Spiš sám, Alex s holkama pouze spí. Hluboce vzdychnu. Chození s klukem jsem si představovala jinak. V duchu jsem si vždycky malovala společné návštěvy kin, diskoték, procházky, spousty veselých zážitků... Pokud jsou všichni kluci jako on, nemám šanci prožít romantickou lásku jako Rose s Johnem z Titanicu! Zatímco oba bratři zmizí hned po večeři k ohni na hřiště, jdu se projít s Pajdou. Moje sebevědomí značně utrpělo, neodvážím se přes les k Hroznějovicím, abých donesla štěněti něco dobrého na zub. Jednak se bojím neznámého, co by na mě mohlo v soumraku číhat, a jednak se obávám sama sebe. Patrně bych se šla courat na pole za hroznějovským kulturáčkem, přivolávala vzpomínky a zbytečně se trápila! "Něco jsem ti přivezl," vzpomene si můj zlatý tat~ca, když si k němu o hodinu později přisednu k televizi, protože se

mi nechce být samotné v pokoji. Večery jsou nejbolestivější! Přijmu krabici puzzle, ve které na mě čeká tisíc dílků obrazu londýnského Tower Bridge. "Díky." "Copak?" všimne si mé skleslosti. "Nemáš radost?" "Mám," ujistím ho. "Jenže taky mám starosti." "Neříkej," pousměje se a naštěstí nedodá pochybovačnou větu, jaké by holka jako ty mohla mít starosti, neupře mí na ně nárok, nýbrž se nabídne: "Mohu ti nějak pomoci?" Pověsím se mu kolem krku. "Vyřeším to sama. Ale di'ky!" "Pokus se brzy. Nerad tě vidím smutnou." Musím to zvládnout. Už kvůli němu! Asi proto zůstanu před obrazovkou, ačkoli nedávají nic, co by mě zajímalo. Tátu také ne, čeká na mamku, než se vysprchuje, a surfuje z kanálu na kanál. Spatřím kousek seriálu o neohrožené dok1$5 torce, v relaci POLICIE PÁTRÁ chronického neplatiče alimentů, pohřešovanou dívku a připlešlou lebku chlapa podezřelého z krádeží uměleckých předmětů, část Vivaldiho opery a výsek z pofouchlého amerického rodinného filmu. Víc programů naštěstí nemáme! "Jdu spát. Dobrou," rozloučím se s rodiči a při představě dlouhé bezesné noci s ještě delším usínáním se vrásky na mém čele jedině prohloubí. Ono se řekne vykašlu se na něj ! Jenže jak, když se mi pod zavřená víčka neustále vrací obraz Alexovy tváře s šedýma očima? "Uááá!" Výkřik děsu a hrůzy, ktery' protne černé ticho domu, se mi zažere do morku kostí a vyděsí mě tak, až se mi srdce rozbuší. Přichází z patra a neomylně patří babičce! Okamžitě jsem na nohou; rychle rozsvítím a bez pantofli se ženu chodbou ke dveřím pokoje vedle schodiště. Muselo se jí stát něco strašného, nikdy nás takhle v noci nevzbouřila...! To už dobi'hají i rodiče, nahrneme se všichni do babiččina pokoje a poplašeně zíráme do její bledé tváře. Třesoucí se rukou 'ukazuje na okno otevřené dokořán. "Čert! Byl tu čert! Viděla jsem ho... přišel... čert!" "Asi vítr, maminko," uklidňuje ji mamka, zatímčo tátovi řekne: "Budeme muset přidělat na okno mříž, kdyby jí napadlo vyklánět se ven..." "Přinesu zámek. Pro jistotu," kývne táta souhlasně hlavou a mne pobídne: "Běž spát, Mirko. Za deset minut odbije půlnoc, af z té noci něco máš." Než se stačím podle jeho rady zařídit, mamka, dosud konejšivě poplácávající babičku po rameni, se náhle pro něco ohne a k mému nehranému úžasu zvedne kytičku polního kvítí! "Ani čert, ani vítr," podotkne a mrkne po mně očima. "To bude pro tebe, Mirko." "Pro mě.:.?" Zrudnu až po kořínky vlasů. "Proč pro mě?" "Máš u toho dopis." Uchopím kytici do dlaní a rychle si přečtu obsah zprávy

napsané na malé kartičce: ODPUSŤ, MIRKO, JSEM DĚSNEJ VŮL! 186 "To teda je," dodá mamka. "Spletl si pokoj a vyděsil nám babičku... V pořádku, maminko, nic to nebylo..." Přitisknu kytici na prsa a klidím se z babiččiny ložnice dřív, než se vrátí táta. Teprve v pokoji si uvědomím, jak moc hlasitě mi tluče srdce. Omluvil se, znamená to...?! Jako naschvál naši nemohou babi utišit. Pobíhají po domě, vaří čaj, bouchají dveřmi... Musím čekat celou hodinu s očima vypoulenýma do tmy, než dům opět ztichne! Teprve potom si odvážím nacpat krátkou noční košili do bermud, navrch natáhnout mikinu a po špičkách se vyplížit z domu, když se předtím stavím v kuchyni pro Pajdu. Tichounce odemknu dveře na zahradu a šeptem pobídnu psa: "Hledej lumpíka, Pajdo!" Jezevč7c se nedá pobízet, několikrát nasaje nosem podezřelé pachy a s temným zavrčením si to zamíří rovnou do červeného rybízu u plotu. Ze spokojeného ňafnutí poznám, že svůj úkol beze zbytku splnil! ! ! Alex se přestane skrývat a vystoupí z keřů se psem zavěšeným na své nohavici. "Co jsem zvoral?" "Kdy?" zeptám se nevinně. "Včera, nebo dnes?" "Ted;" upřesní. "Bydliš společně s babičkou?" "Ne. Už tři roky mám pokoj s výhledem do ulice." "To jsem netušil.. Můžu tě o něco požádat?" "Podle toho," zaváhám. "Nemohla bys ze mně toho příšernýho čokla sundat?" Navzdory svým předsevzetím (kolikátým už?!) s tímhle frájou do smrti nepromluvit slovo vyprsknu smíchy. "Hájí mou čest," omluvím aktivitu našeho rozmazleného psíka a násilím ho od Alexových džínsů odtrhnu. "Zbytečně," prohodí ironicky. "Co - zbytečně?" nepochopím narážku. "Ty si ji uhájíš sama, nepotřebuješ bodyguarda." Napřímím se s psem v náruči. "Proč jsi přišel?!" "Rozhodně ne se hádat," ujisti mé rychle. "Krucinál, Mirko, copak spolu nemůžeme normálně... normálně vycházet?!" 187 "Podle toho, co si představuješ pod pojmem normálně. Dík za tu kytku, celkově už třetí, ale říkám ti na rovinu, nepovažuju za normální se na druhým rande s klukem vyspat." "Nemohl jsem vědět, že jsi taková..." "Jen to dořekni!" "Slušná." "Tos ale původně říct nechtěl!" "Jak myslíš. Chtěl jsem říct chladná." "Horkou náruč jako ty děvenky, co znáš, ti neposkytnu,

s tím počítej. Ostatně, divím se, proč se vůbec namáháš, stačí abys na nějakou ukázal prstem a ochotně mě zastoupí." "To si piš," potvrdí sebejistě. "Tak proč nám děsíš babičku?!" Alexova tvář zůstává ve stínu, to, že se směje, poznám podle bublavých zvuků. "Musíme se pořád hádat?" "Já se nehádám," prohlásím vznešeně. "Nestojíš mi za to." "A proto jsi vyšla ven, jo?" pochybuje. "Ne!" odseknu. "Proto, abych to s tebou skončila." "Teda, ty jsi hotovej ranař," posmívá se "mi. "Zmiz z naší zahrady, nebo na tebe pustím psa!" "Škoda, že nedosáhne výš než ke kolenům, co?" Postavím Pajdu na zem, ale ten bídák mě zradí, místo aby se tomu floutkovi zakousl do lýtka, začne očurávat keříčky. Vypořádat se s Alexem je na mně: "Vypadni!" "Nevyšiluj, uslyší tě vaši," varuje mne pobavepě. "Zavolám je! Nevěňš?! Jak chceš!" Nadechnu se: "Ťa..." Alex je skokem u mne a nedovolí mi dopovědět, protože mne obejme a ucpe mi ústa svými. Všechno ve mně vaří, arogantní, namyšlený frajer a myslí si, že si se mnou může zahrávat! Noc je krásně jasná, klidná a teplá, listí na hrušni tiše ševelí, nad hlavami svítí hvězdy a mezi nebeskou klenbou a korunami stromu hrají dva netopýři na honěnou. Nemohu vstřebávat krásu a romantiku; když Alex je tak... blbej ! ! ! "Pusy!" zasyčím mu do pusy. "Nechci tě ani vidět!" Uvolní sevření. "Fakt?" "Nenávidím tě!" 188 "A proto nosíš tohle...?" Zmateně zaostřím na jeho ukazováček, který miri kamsi na moje prsa. Pak mi to dojde! Ještě že je tma, nemusí vidět, jak moc zrudnu!!! Při té rvačce se mi posunul výstřih vytahané mikiny a odhalil koženou šňůrku s Alexovým amuletem, co ztratil před týdnem na diskotéce. Cvrček, vyhrávající svou noční sonátu kdesi u mé levé pantofle, netuší o rozpacích, ve kterých se přímo topím! "To mám... to mám jako očkování," zablekotám. "Chráním se tím. Abych nikdy neztratila hlavu - " Položí mi ruce na ramena. "Miluji tě." Málem se zaji'knu. Rozhovor nabral zcela jiný směr, nevitu, jak se tváňt, natož co říct! Nejradsi bych se otočila a utekla do domu, ale nohy mě zrazují, stojí jako vrostlé do země, pomalu mi začnou odumírat mozkové buňky, jak tajím dech, ktery' ze mě Alexovo vyznání vyrazilo! Nečeká na výsledek mého těžkého vnitřm'ho boje. "Zkus tu hlavu ztratit, Mirko," poradí mi a aby přiklonil jazýček vah na svou stranu, skloní se ke mně a velejemně se dotkne svými rty mé tváře, zašimrá mě na nose a poh'bí každý ret jednotlivě, nejprve horní, pak dolní, zmapuje jejich

obrysy jazykem. Pocítím šílenou slabost v kolenou, po páteři mi přejede mráz a když se přes branku rtů pokusí prodrat dovnitř, pootevřu ji, abych mu to usnadnila... Líbáni mě vysílí málem k smrti! Opřu hlavu o jeho rameno a tiše vydechnu: "Očkování nezabralo." Uchopí jemně mou tvář do svých dlaní. "Jsi tak strašně jiná než holky, které jsem znal... Jestli můžeš, tak mi ten včerejšek promiň: A jestli nemůžeš, tak ho prostě zapomeň." Neodpovím mu hned a poté, co noční tmu prosvětlí obdélník v podkroví domku paní Králové, je kouzlo okamžiku rozptýleno. Naše zraky se stočí k oknu, za ktery'm zahlédneme synovce, kterak rabuje v jakési skříni. "Ty bydlíš hned vedle," naznačím bradou směr, "nevšiml sis, jestli někdy zalévá zahradu? Paní Králová mi za to zaplatila, jenže on mi vzal klíč a prej že to bude dělat sám. Je mi to takový hloupý, brát prachy za nic..." 189 "Zalejvat jsem ho neviděl," oznámí mi. "Je zalezle] v baráku jako krtek, dneska neotevřel ani listonošce." "Třeba nebyl doma," namítnu. "Brejlil za záclonou. Prostě jí neotevřel, i když na něj zvonila. Nakonec mu šoupla do schránky oznámení, jo, a or si pro něj asi za pět minut nato doběhl." "To je divný," uteče mi. "Alexi, neraš, jaký obrazy se ze zámku ztratily?" "Mistr Aachen, něco z mytologie, nebo tak." "Potřebovala bych vědět přesně, jak vypadaly." "Proč?" "Nejsem zrovna dobrej vlastenec, ačkoli jsem navštívila Smrčinu mockrát, nevybavím si jedinej obraz, co tam visel." Patrně mi tenhle důvod nespolkne, nicméně nezdržuje dalším vyptáváním. "Zkusila ses mrknout do literatury?" "Ze všeho nejdřív," ujistím ho. "Jenže v knihovně nic nemají a ze všeobecný encyklopedie se moc nedozvíš. Zeptat se kastelána nemůžu, nemá mě rád a vypadala bych podezřele." "Babička má v knihovně spoustu knížek o umění, podívám se, jestli něco nenajdu," sh'bí mi. "Ovšem to bys mi musela dát ještě jednu šanci, Mirko, a zítra se se mnou sejít. Hm?" Polibek, ktery' vyjde z mé iniciativy, hovoří ~a, vše. Zkusím mu dát šanci. Poslední. Třeba není úplně ztraceným případem! ! ! Přeji si, aby nebyl. Alex, aspoň mi tak připadá, si vzal mou výhrůžku k srdci, protože když se hned poránu objeví, tváří se jako andMek. Podvědomě jsem počítala, že přijde dopoledne, nenechala se nachytat v noční košili, ovšem být zamilovaná je jedna věc, a nevyspat se celé prázdniny věc druhá! "Něco mě napadlo," oznámí mi. "Už vím, kde by se to dalo zjistit. Nemá někdo v Kostélci internet?"

"Co jako?" Nevěřícně zavrtí hlavou, ve tváři pobavený výraz. "Měl jsem za to, že tě šíleně interesují obrazy mistra Aachena." 190 "Jasně že jo," ujistím ho, nicméně pochybuji: "Myslíš, že se takovýhle věci dají sehnat na internetu, jo?" "Na internetu seženeš všechno. Pokud mš, kde hledat." Zapátrám v paměti. "Ve škole je internet v počítačový učebně, ale tecf o prázdninách... Počkej, ještě Mojžíš! Náš fyzikář, viš. Jenže..." "Není doma?" vykládá si mylně moje okolkování. "Doufám, že není doma," zapřeji si. "Zkusíme to přes jeho ženu, učila mě." Alex mě naloží na své kolo a už ho naviguji před panelák na sídlišti. Cestou si stačím promyslet plán: "Zazvoním dole u vchodu, jo, a když se ozve ženská; budu mluvit já. Pokud se ozve chlap, je to na tobě." "Já ho vůbec neznám," ohradí se. "Tys říkala, že tě měl na fyziku, ne? Je lakornej, nebo co?" "Měla jsem s ním na poslední chvíli jistý trable. Pochop, rozhodla jsem se ho nikdy nezdravit, nemůžu najednou přijít až do jeho obýváku a žebrat o internet..." "Jsi tajemná jak hrad v Karpatech," ocení moje tajnůstkářství. "Dobře, zkusíme to." Odhodlaně stisknu tlačítko zvonku s vizitkou Radka a Karel Mojžíšovi. Napjaté očekávání trvá pouhých pár vteřin. "Ano?" zeptá se hlas bývalé třídní učitelky. "Mirka Součková, dobrý den. Paní učitelko, chtěla jsem se zeptat, jestli bychom si u vás nemohli něco zjistit přes internet. Pokud s ním zrovna pan učitel nepracuje..." "Ahoj, Mirko. Klidně pojd' dál, manžel právě odešel," pozve mě srdečně. Alex se na mě spokojené zazubí, cesta k informacím bez hranic je otevřená! Vyběhneme schody do druhého patra, kde už na nás Radka čeká. na odpočívadle s Kájínkem v náruči. Přelétne pohledem mého společm'ka, jeho image ji patrně trochu zarazí, dotrhané džínsy, ze kterých různě visí celé cáry vláken, nevypadají právě důvěryhodně, stejně jako brčálově zelená čelenka a černé tílko bez rukávů s kostlivcem na zádech a lesem amuletů na hrudi. "To je můj... kamarád," představím Alexe. "Je tady na prázdninách." 191 "Nazdar," odpoví mu na přičinlivý pozdrav. "Zatím vám počasí přeje, co, mládeži? Závidím vám, ani nevíte, jak..." Počká, až si zuji sandály a Alex shodí značkové boty Nike, načež nás zavede do známého a vkusně zařízeného pokoje. "Douřám, že tomu rozumíte víc než já, protože pro mě jsou počítače španělskou vesnicí, natož internet!" "To je prtišvih!" zarazím se. Do počítačového kroužku jsem nechodila a v hodinách informatiky ve škole moc ne-

pochytila! Zatímco si Kájínek cosi brebentí po sebe, Alex zasedne k počítači a jeho prsty se rozběhnou po klávesnici. Nestačím žasnout, ten kluk tomu vážně hoví! Na obrazovce se krom sloganů, jak je to prostě cool a easy, objeví slovo čekej. "Dopoledne je špička," povzdychne si. "Je napojených moc lidí, asi to bude chvíli trvat." Nenápadně se přesunu k oknu. Další komplikace! Neodvážím se zeptat, na jak dlouho Atom opustil byt, raději hlíd!,,, kuji chodník vedoucí ke vchodu paneláku a dávám si pozor na Radku, aby mě nějakým svým dotazem neodhalila. "Dlouho ses tu neukázala, Mirko," vrtá do mě. "Nějak mi nezbyl čas," vymlouvám se. "Holky sem tuhle zašly, ři'kaly, že máš jiné starosti..." ý: "Holky si můžou říkat, co chtějí!" vyletím prudce. "Copak?" podívá se na mne s takovým vědoucím úsměvem. "Netvrdily jste, že vaši partu nikdo a nic nerozdělí?" "Já. .. zkrátka.. . nebaví mě totéž co je a = ` Radka hodí pohledem po Alexovi. "A to co tě baví, je jen pro dva, vid'?" Chci něco odpovědět, kdyz pod oknem spatrim Atoma, jak se vrací domů s plnou nákupní taškou. Drcnu do Alexova ramene a rychle se omlouvám: "Nezlobte se, že jsme vás obtěžovali, ale už musíme..." "Zjistili jste aspoň, co jste potřebovali?" nechápe Radka mou náhlou proměnu. Alexovi to zapaluje rychleji, řekne, že něco ano, poděkuje a podrží rimi dvere, abych mohla co nejrychleji vypálit ven Stihneme to tak tak, Atom dupe dole po schodech, musíme 192 se schovat na odpočívadle o patro výš! Pak se na mě podívá. "On tě obtěžoval?" "Kdo? Atom?! Ne!" Alex pokrčí rameny. Cítím, že jsem s vysvětlováním na řadě. "Nevím, jakej je tvůj názor na nevěru, ale mně se takovej člověk zoškliví." "Jo takhle... Musí to bejt děsnej vůl, když takový pěkný ženský, co má doma, zahejbá," usoudí rozumně. "To víš, chlapi," rýpnu si. "Mnohým dělá dobře, že po nich baby Ietí... Jsou tací, kteří se ještě vytahují tím, že jim dá každá a bez problémů..." Z hluboka se nadechne. "Na co narážíš?!" "Na nic," ujistím ho nevinně. "Zjistils něco?" Zavrtí hlavou. "Než jsem se někam dostal, vypadli jsme." "Tak to je blbý," přiznám. "Nevím o nikom, kdo by měl doma internet - a navíc byl ochotnej nás k tomu pustit." Alex se podrbe ve vlasech. "A co knihovna?" "Sto let za opícema," zklamu ho. "Nemyslím kosteleckou," namítne. "V každým větším městě jsou knihovny napojený na internet a v sobotu dopo-

ledne mívají běžně otevřeno." ,;Na tom něco bude," pochválím jeho logické dedukce. "Problém nastává v přibližovadle..." Spiklenecky na mne nnrkne: "Jak se dnes Renda vyspal?" "Ty mysliš...?!" chytím se za pusu, nicméně Alex je mužem činu, naskočíme na kolo a v cuku letu jsme před naším domem. Starší bratr má službu, jedním okem civí na jakýsi praštěný seriál a druhým hlídá babičku, poklidně dřímající v křesle. "Motorku???" vyletí jako pumprl'k na pérku. "Jste se zbláznili, ne? Sotva jsem ji opravil = ` "Tím spíš potřebuje protáhnout, ne?" soudí Alex. "Chápej, brácho," domlouvám mu. "Potřebuju se nutně dostat do města. Otázka života a smrtí! Jelikož nerozumíš počítačům, musí mě tam hodit někdo schopnější než ty." "Leda pres mou mrtvolu," ujistí nás sveřepě, leč po ujištění, že tohle by zase tak nemožné nebylo, konečně souhlasí. 193 Neváhá nás doprovodit ke garáži, s nostalgickým výrazem pohladí kapotáž motorky, jako by se s ní loučil, a varuje nás: "Jestli jí zkřivíte jedinej šroubek, zaplatíte mi opravu do posledního desetníku!" "Ty s tou koloběžkou naděláš," baví se Alex a zkusmo mohutně zatúruje, až ubohý bratr hrůzou nadskočí. Řev motoru přiláká také rodiče, kteří nejsou mým výletem nadšeni. "Za chvMi jsme zpátky," ujiš~uji je. "Je to jenom kousek, nic se nám nemůže stát..." "Jestli se vybouráš!" hrozí mamka Alexovi, zatímco táta tohle rčení maličko pozmění: "Jestli ji nabouráš...!" Zrudnu jako rak. "Teda, vy jste!" "Dám si pozor," zazubí se Alex dvojsmyslně a já mám chu~ kopnout ho kamsi, ještě bude rodiče provokovat! Ze šoku se vzpamatovávám celou cestu. Na Alexovu obranu musím říct, že se jeho jízda neliší od Rendovy. Oba jezdí stejně šleně! Knihovnu najdeme bez obtíží, sídlí ve velkém domě hned vedle radnice, a skutečně má až do oběda otevřeno. Před počítačem mi Alex předvede, že to, co mu chybí jinde, mu v téhle oblasti přebývá. Jeho prsty se po klávesnici jen míhají, málem to vypadá, jako by hrál na nějaký hudební nástroj, kupři'kladu na klavír, leč místo tónů vyluzuje z té chytré bedýnky drahocenné informace. "Fřes Národní knihovnu to nejde, tam žádný takový soubor nemají... Zkusím to jinak." Svižně nafuká na klávesnici heslo středověcí malíři, počká, až mu budou nabídnuty další možnosti, a napíše Hans von Aachen. Na obrazovce se objeví nadějné heslo pracuji, načež se před námi otevře cesta do systému ARTHEMA, kde po kratším .čekání objevíme mistrův stručný životopis a seznam děl. "Kde to jsme?" zeptám se, protože svou školní angličtinou

toho moc nevyluštím. "V nějaký galerii v Dánsku," odtuší. "Tohle je taky k ničemu, když nemají ukázky... Počkej! Jestliže pracoval od roku 1597 v Praze při dvoře císaře Rudolfa IL, možná bychom to mohli zkusit přímo na Hradě, ne?" 194 "Hm," udělám, protože to je asi tak všechno, co mohu dodat. Alex na mou odpověcf stejně nečeká, zruší tunel do Dánska a několika povely na klávesnici najede systémem ALTA VISTA do souboru Národní garerie v Praze. "Tohle bude ono!" zaraduje se. "Umělci na dvoře Rudolfa II. Středověcí malin... Tady! Aachen, Hans von." Povšechné informace ohledně jeho života a tvorby nás nezajímají, známe je, zato ukázky děl, které se začnou na Alexův povel otvírat na obrazovce, mě přímo fascinují. "Portrét děvčátka, Podobizna císaře Matyáše," komentuje je Alex. "Malovat uměl, to se musí nechat. Stačí?" "Ráda bych viděla všechny jeho obrazy." "Skromná nejsi, co?" usměje se, nicméně moje přání splní, díky několikému stisknutí kláves mám možnost nahlédnout do mistrovy kuchyně, dá se říct. "Venuše a Adonis, Venuše a Cupido..:" "Zpátky!" Vzrušeně si nadsednu. "Vraf mi to, prosím. Venuše a Adonis... To by mohlo být ono!" "Ale co?" nechápe. Opřu se zpátky do opěradla židle. "Já nevím... Něco jsem viděla, Alexi, jenže si nejsem jistá, co." Jeho prsty se znovu rozběhnou po klávesnici, nafuká pár povelů a dozvíme se o mnou vytipovaném obrazu podrobnosti, napřl'klad že se v současné době nachází v galerii státm'ho zámku S~nrčina. Dalších pár povelů a tiskárna, napojená na počítač, za pár vteřin vyplivne barevnou kopii obrazu. Alex mi ji podá. "Spokojená?" "Jo. Díky..." "Za nic," mávne rukou, vyskáče ze systému a po očku na mě mrkne, když řekne: "Nic dalšího vytisknout nechceš?" "Ne. Co jako?" "Slyšel jsem, že se na vlnách internetu dá dostat k obrázkům Leonarda DiCapricia v Adamově rouše..." "Fakt?!" prozradím se. Alex se smíchy málem sesype. "Neříkej, že bys je chtěla!" Trhnu hlavou. "Jen jsem se ptala." 195 Nevěří mi, je ze mě hotový. Samozřejmě se mě tím dotkne. "Nechápu, čemu se směješ. Sám sis určitě koupil kazetu s nahatou Parcelou, co?" Zazubí se. "Omyl. Není můj typ." Pokrčím rameny. "Půjdeme?" Alex zruší svůj vstup do programu, zaplatí poplatek 62 Kč

za užití internetu při sazbě koruna za minutu, vezme mě kolem ramen a vyvede na rozpálené náměstí. "Ty se zlobíš?" "Ne. Já... je mi trapně. Těch šedesát korun ti zaplatím, netušilá jsem..." "Prosím tě,`` zarazí moje omlouvání. "Peněz mám dost. Čím myslíš, že drazí rodičové nahrazují svou péči? Je totiž mnohem jednodušší zacvaknout pár chechtáků, než se starat o potomka... navíc nevydařenýho! Co bys řekla zmrzlině?" Když je to takhle, pozvání neodmítnu. Napadne mě, že naši jsou přesně opační! Na každou nákladnější věc, kterou nutně nepotřebuji, nýbrž chci, protože se mi 1'bí; si musím přivydělat. Někdy na ně nadávám, ale v kontrastu s Alexovými rodiči si blahořečím! Mohla jsem dopadnout mnohem hůř. Další půlhodinku strávíme v příjemném prostředí mléčného baru na náměstí, kde si málem zmrazíme hlasivky dobrůtkou s příchutí jahod a oříšků. Teprve nad. ,pohárem zmrzliny se odvážím Alexovi svěřit se ztuhlým neohebným jazykem s podezřením, které ve mně hlodá od té doby, co jsem čirou nehodou brejlila na zahradě dalekohledem do kraje a škvírou v pootevřeném okně kuchyně paní Králové zahlédla na pár prchavých okamžiků obraz, který by při troše dobré vůle mohl vypadat jako cenné dílo mistra Aachena. Alex mě sice vyslechne pozorně, nicméně zapochybuje: "Vážně mu byl podobnej?" "Myslím, že jo. Viděla jsem dvě lidské postavy, obě trochu při těle, muže a ženu. Když se dívám na Venuši a Adonise, `ti dva se mé představě dost přibližují. A všiml sis, jo. Majitelem je státní zámek Smrčina." "Což nic nedokazuje. Leda to, že jsi tenhle obraz mockrát v zámku viděla a ted' sis ho počítačem připomněla." 196 "Nevěříš mi, co?" "Připadá mi to krkolomný. Ten debil odvedle nemá na to, aby štípl starožitnosti, a i kdyby to nakrásně udělal, koukal by se jich co nejdřív zbavit, nenechával by si je pár metrů od zámku, kde se to hemží policajty." "Nemůžeš vědět, čím se mu to třeba zkomplikovalo!" Alex pokrčí rameny. "Jdeme. Nebo vaši vyhlásí pátrání." Což je to nejrozumnější, co můžeme v dané situaci udělat. Do Kostelce dorazíme sice bez jediného šrámu na motorce či lidech, nicméně s tváří plnou chmur. "Zajdu pro tebe po obědě," sl'bí mi, obezřetně se rozhlédne, zda se někdo z rodiny neblíží ke garáži, a rychle mě pol'bí na ústa. Čímž ty chmury okamžitě rozežene! První pusa za dnešek, navíc tak nádherně plachá... Tenhle způsob chozeni by se mi lóil! Bohužel ne mamině. Když spolu zůstaneme v kuchyni samy, abychom zdolaly horu špinavého nádobí, zeptá se mne na odpolední program a já jí odpovím, že se půjdu

vykoupat, ustrne v půli pohybu: "S kým?" "S Alexem," řeknu popravdě, ovšem kvůli výrazu v její tváři rychle dodám: "Budou tam samozřejmě i holky..." "Aha," udělá významně. "Nechápu, co se ti nezdá!" podivím se. "Vždycky jsem s Alexem kamarádila, lítala s nim venku celé dny." "Je v tom trochu rozdM," pousměje se. ;,Tenkrát to byI malý kluk Saša, vzpomeň si. Ted' je to Alex." Vím moc dobře, nač naráží, použiji nejúdernější zbraň - místo abych se hájila, útočím: "A kdo mi ještě nedávno domlouval, že jsem na něho zlá a ironická, no?" "Nic se nesmí přehánět," namítne chabě. "Ani sympatie." "Kdopak mi ňlcal, že na mém místě by se do tak pěkného kluka určitě zamiloval?" "Ty ses zamilovala?!" zeptá se a zní to zděšeně. "Reprizuji tebe, mami," podotknu věcně, abych se vyhnula odpovědi na kompromitující otázku. "Víš, Mirko, chápu, že se ti líbí, ale..." "Co pořád máš?" zeptám se primo. 197 "Mluvila jsem se starou paní Zítkovou," přizná se. "Mají s ním hodně problémů, Miruš. Neříkám, že je špatný, ale obávám se, že to není kluk, který by se spokojil pouze s romantikou. A tobě je teprv patnáct a půl..." "Mami, věriš mi?" Její zaváhání se mě maličko dotkne, potom ale s povzdechem řekne: "Doufám, že mě nezklameš." "Neudělám nic, co bych nepovažovala za správný," slíbím rychle, protože na mě Dan ze zahrady zavolá, že mám návštěvu. Vyhnu se mamčinu úsměvu, kterým mě častuje, když si bleskově pročesávám vlasy a líčím rty světlou rtěnkou, a než doběhnu ke dveřím, napadne mne, že jsem odpověděla pěkně rafinovaně! ! ! Alex má však namísto plavek fotoaparát Polaroid. "Je mi jasný, že ti ten blbej obraz pořád leží v hlavě," prohlásí. "Aby měla dušička klid, Mirko, počkáme, až vytáhne paty z domu, a potom tam vlezu oknem v patře, nechává ho přivřený, a vyfotím ti ho." Vzrušením se zhluboka nadechnu. "Co když neodejde?" "Tak zabijeme odpoledne," mávne bezstarostně rukou. "V půlce července si můžeme dovolit habat časem, ne? Ted' je doma stoprocentně, hlídal jsem ho. Půjdeme k nám do zahrady, v tý džungli, co tam babička má, se lehce schováme." "Fajn. Ale počkej, pro něco si skočím..." pož~dá~n ho o chvilku strpení, abych mu mohla zamávat před očima malým klíčkem zelené barvy: "Nemusíš lézt po okapu." "Ty máš klíč od jejich baráku?" podiví se. "Neříkalas, že si pro něj přišel?" "Paní Králová mi dala dva. Tenhle je odzadu, dveře vedou

do sklepa, ale dá se projít nahoru do bytu." "Proč jsi mu ho nedala taky?" "Něco mi na něm vadí. Nejsem si jistá, že paní Králová o jeho pobytu ve svém domě ví, tak jsem se chtěla pojistit." Alex se víc nevyptává, beztak mě asi považuje za blázna, který slyší i trávu růst, společně dojdeme do zahrady paní Zítkové, kde zalehneme v houštině vysoké trávy a lučního 198 kvítí kousek od plotu společného se zahradou paní Králové, před očima zvědavců krytí keřem černého rybízu. Ještě nikdy jsem s nikým nečíhala na zloděje, ovšem Alex je člověk, se kterým to snad ani nejde! Nevydrží chvíli v klidu, bud'mě dusi bobulkami nezralého rybízu, anebo všelijak popichuje a lechtá, až musím drtit smích v dlani. "Teda, ty se nikdy nedávej k rybářům," poradím mu. "K rybářům? Proč?" "Neměl bys trpělivost čekat, až ti zabere!" "Já lovím do sítí," ujistí mě. "Je to rychlejší..." "Holky, jo?!" "Jsou totiž mnohem zajímavější než ryby," směje se. "Víš, co jsi?!" Přikývne, šedé oči prozářené sluncem, nadzvedne se na loktech, aby se jeho opálená tvář dostala nad mou, a chvíli se na mě jenom tak dívá. "Zamilovanej blbec." Vyprsknu, div mi nezaskočí. "Cože?!" "Jo. A můžeš za to ty," obviní mne a tu nepatrnou mezeru, která dělila naše rty, zruší úplně. Naštěstí ležím! Slabost se mi rozlije do všech údů, musím zavřít oči a oddat se mu. Kdesi v dálce bliká výstražné světélko, ale já je semknu ještě pevněji, abych ho neviděla. S Alexem to taky pěkně mává, proniká stále hlouběji do mých úst a... Nečekaně zvedne hlavu, což mi přijde vyloženě bolestivé. "Už vyšel," zašeptá chraptivě. "Ted'?!" Moje otázka u něho vyvolá široký úsměv. "Taky sí ř1'kám, že je to kretén, když leze ven zrovinka v tuhle chvíli." Vzpamatuji se, opřu o loket a na krátkou chvMi se mi podaří spatřit vysoké čelo pana inženýra, které mizí za zahradní brankou a míří směrem k městu. "Hlídej!" poručí mi Alex, plný aktivity. "Umia pískat? Vlastně jo, promiň, zapomněl jsem... Hvízdala jsi na prsty vždycky lip než Renda, co! Já jdu dovnitř a ty se potloukej před barákem. Kdyby se vracel, hvízdni, abych stačil vypadnout. Kdeže má ten obraz viset?" "V kuchyni. Nebo teda spiš v jídelní části kuchyně, to 199 je to okno v přízemí na druhé straně domu směrem k nám U zdi naproti oknu stojí komoda, almara se zásuvkami, tah nad ní." "Fajn," kývne, vezme mi zelený klíček, připraví si Po-

laroid a hodlá přelézt plot, aby ho nikdo neviděl zvenčí vcházet do zahrady paní Králové. "Alexi...?" "Hm?" otočí se s jednou nohou na zemi, zatímco druhou už vyšvihl na plot. Nevím, jak mu říct, že jsem z ničeho níc dostala strach. Podivné šimrání, něco jako předtuchu, nebo co...! "Backa." Pobaveně se pousměje. "Mám praxi z lezení za holkama,.." "Ty!" oženu se po něm a pak se napjatě dívám, jak mrštně a obezřetně se mihne po upravené zahrádce paní Králové, aby mi zmizel z očí pod markýzou zadního vchodu. Rychle opustím zahradu a zamirím ulicí směrem k městečku. I kdyby se vracel, musí jít kolem mne! Průchod oborou nezná a zadem přes hřiště by se jistě nenamáhal... Nedojdu však ani na konec naší krátké ulice čítající všehovšudy šest rodinných domků, když ho spatřím!!! Zrovna zavěšuje sluchátko v telefonní budce na rohu! Zmocní se mě děs. Nemohu se rozběhnout, vidí mne a jistě by mu to bylo podezřelé, náskok mám pouhých pár metrů! ! ! Nedokážu odhadnout, kolik času spotřebuje Alex k orientaci v domě, přesto se mi zdá chvilička jako nepatrná, nemůže to stihnout! Ke všemu má pán mženy delší nohy, které řádně natahuje... Před domem Alexovy babičky zahvízdám na prsty, až sebou synovec trhne. "Dobrý den," pozdravím ho ve snaze ho nějak zadržet. "Dneska je krásně, že jo?" "Dobrej," zahučí a už otvírá branku sousedního domku. "Co paní Králová? Jak se jí vede? Nepsala vám?" zoufale se snažím navázat konverzaci, ovšem i tahle snaha vyzní bez odezvy, prótože se v okně Zítkovic vilky objeví hlava Alexovy babičky. "Chtěla jsi něco, Mirko?" Málem se prozradím a řeknu, že ne!!! Rychle zadrmolím: "Dobrý den, paní Zítková. Můžete mi zavolat Alexe?" 200 "Ten není doma, říkal, že = ` Ted' dodá, že šel za mnou, a já omdlím! Nevychovaně staré paní skočím do hovoru: "Jenže mezitím se odskočil najíst..." Synovec bere naše intermezzo za vynikající důvod ztratit se ze scény, odemkne si přední vchod a až na ulici zazní dvojí výstřel zámku, jak za sebou pečlivě zavře. "Alex se šel najíst?" podivuje se paní Zítková. "Zmizel hned po obědě, vzhledem k tomu, že je sobota, nevěřím, že ho uvidím dřív než zítra ráno..." Jmenovaný se objeví za rohem vilky. "Co se děje?" Ze srdce mí spadne obrovský balvan. "Půjdeš večer na diskotéku?" Alexovi blýskne v očích. "Jo, rád. Pojil' dál, Mirko." Paní Zítková si mě pohoršeně změn. V podstatě ji chápu, Alexe sem jeho otec po bůhví jakých průšvizích šoupl na

převychovanou a já ho tady svádím k nepravostem! Ochotně se zakstkuji na jejich zahradu, kde vysueně spadnu na polorozpadlou houpačku. "Páni, víš, jaký jsem měla bobky?!" "Proč jsi nezapískala dřív?" usměje se. "Ten bambula ani netuší, že jsme se v chodbě minuli, když se ozval hvizd." ;,To se pleteš," oponuji. "V té chm'li stál před domem, vešel o něco málo později. Byl telefonovat, navíc to vyřídil hrozně rychle, neměla jsem čas tě varovat! Stihl jsi to?" "Jo," kývne a podá mi fotku, kterou nastavoval slunečním paprskům, aby urychlil její vyvolání. "Pěkný, co?" Skočím po ní jako po vzácné trofeji, jenže... Nechápavě brejlím na jasný, ostrý a barevný obrázek, na kterém je zvěčněný kousek jídelm'ho koutu paní Králové. Secesní komoda je jako živá, vidím její dýhování, háčkovaný ubrus splývá v nadýchaných vlnkách, tapeta nad ní má květinový vzor, poznám vybledlé kontury vlčích máků, a o kousek výš visí obraz v pozlaceném rámu, ze kterého se na mě usmívají dvě lidské postavy zvěčněné od hlavy do pasu. Alex nevydrží a vyprskne. "Jestli tohle má bejt Venuše a Adonis, tak já jsem Ré, řeckej bůh srandy." "To byl bůh Slunce," opravím ho s tváří zrudlou rozpaky. 201 "Právě proto. Paní Králová taky není zrovna Venuše, co? I když, coby nevěsta nevypadala až tak špatně..." Obraz, který visí nad secesní komodou, je skutečně zarámovanou svatební fotografií paní Králové a jejího nebožh'ka manžela, o tom žádných pochyb. "Pokud má tenhle obrázek nějakou cenu, pak jedině dobovou," baví se Alex. "Podle tý nemožný hučky na hlavě panny nevěstinky je starej dobře padesát let." "Stejně je to nějaký divný," namítnu zahanbeně. "V domě má telefon, proč šel do budky?" "Asi nechce dělat tetě vetkej účet," usoudí Al.ex logicky. "Jsem pitomá. Promiň, že jsi kvůli mně riskoval..." "Nic se neděje," ujistí mě. "Aspoň bylo vzrůšo." "Jenže den je v háji," omlouvám se. "A před námi večer," mrkne na mě. "Mimochodem, zvala jsi mě na diskotéku, mám za to." "Kvůli babičce, jinak = ` "Co se řekne, platí, ne? Minule sis se mnou zatancovat nechtěla," připomene mi a mně nezbývá než kapitulovat. / 10. / Busta naší lásky Po poledním rozhovoru s mamkou se vytasím se žádostí o propustku na diskotéku s jistými obavami, ovšem di'ky Danovi, jenž nesmí na žádné podobné akci chybět, je mi dovoleno jít s ním. Dan se hlídání mladší sestry nevzpěčuje, koneckonců po minulé zkušenosti víme oba dobře, že jde o hlídání- v uvozovkách. Podle taťky jsem diskodravčení nějak rychle přišla na chuf, ve dvou týdnech vyrážím

už podruhé, ale jakmile si s Rendou domluvím půlnoční odvoz, dál sleduje televizní zpravodajství bez známek emocí. S Alexem jsme domluvení na osmou hodinu, prý se sve202 zeme s místními kluky, abychom nemuseli pěšky, a protože mám asi dvacet minut času, znovu se zadívám na fotografii. Samozřejmě tajně, v ústraní toalety. Mamku by určitě zajímalo, proč u sebe nosím svatební foto paní Králové! I když je všechno jasné, z dálky jsem si spletla tenhle obrázek s jiným, vsugerovaným z někdejší návštěvy zámku, stále mi cosi vrtá hlavou a já tomu za nic na světě nemohu přijít na kloub. Něco na tom nesedí. Ale co?! Všechno je, jak má být. Komoda, dečka, tapety, rám, obraz... S přimhouřenýma očima zírám soustředěně na fotku, načež stejně dlouhou dobu na počítačovou kopii mistra Aachena. Tyhle dva obrazy se sobě nepodobají ani náhodou! Musela jsem mít vidiny. Anebo... Do osmi zbývá ještě sedm minut, nakonec, proč to nezkusit? Naposledy zahalím koupelnu oblakem vůně Ice Tea, křiknu na rodiče "ahoj" a místo u Alexe zazvoním o dům dál. Nic. Znovu stisknu tlačítko zvonku a přiložím ucho ke dveřím. Určitě je doma, slyším jakési kroky a ve špehýrce, do které upřeně brejlím, spatřím vypoulené oko pana inženýra. Ačkoli ihned ucuknu, zákon optiky je nezvratný. Viděl mne! Zjeví se v zárubni. "Co je?" "bobry' večer," předvedu slušně vychovanou dívku. "Jak jsem vám říkala, měla jsem paní Králové zalívat zahradu..." "To je moje věc," skočí mi do řeči. "No právě!" nedám se odbýt. "Jste tu už týden a ani jednou jsem vás neviděla na zahradě. Paní Králová by se na mě zlobila, kdyby jí zelenina zašla..." "Zapomněl jsem," zahučí neochotně. "Ještě dneska zaliju." "A co palma?" "Cože?" "Palma v obýváku se musí zalívat jinak, než ostatní kytky. Ukážu vám to..." Než se pan inženýr naděje, proklouznu mu pod rukou, kterou se opírá o zárubeň dveří, a jemu nezbyde než mne následovat do obývacího pokoje odděleného od jídelního koutu stahovacími dveřmi. Jsou zavřené! ! ! Po203 padnu konvičku, naštěstí prázdnou, a suverénně s ní zamířím ke kuchyni, abych si ve dřezu napustila vodu. "Do koupelny je to blíž!" volá za mnou. To vím taky, jenže já potřebuje projít jídelním koutem! Dřív než mi v tom stačí zabránit, rozhrnu široce stahovací dveře a chtivým pohledem přeluxuji stěnu nad komodou. Moje zklamání je těžko popsatelné, ve skutečnosti je

všechno přesně stejné jako na Alexově fotografii! Představovala jsem si, že... Cos vlastně čekala?! "Tak co?" pňpomene se rni pan inženýr nepřívětivě. I' "Vodu..." Honem se vzpamatuji, ve dřezu, kde pro špi-. navé nádobí takřka není žádné místo, napustím trošku vody, obejdu horu odpadků a zaliji palmu suchou na troufl. "Nesmí ;: se jí dávat voda do misky, jenom shora... Takhle." i" "Tos mi mohla říct," houkne na mne. Patrně mu vadí, že '; vidím ten šílený binec, étery' tu za pár dní nadělal! Všimne si, že se rozhlížím. "Ještě něco?!" Cosi v jeho hlase mě varuje. Znělo to jako hluboké, vý'';,' hrůžné zavrčení, temný tón z hlubin duše... Pohlédnu mu do očí za skly brýlí a kolem páteře mne zamrazí. "Na té palmě paní Králové moc záleží., pěstuje ji ze semínka," zablekotám a chci kolem něho proklouznout, když mi jakoby zastoupí cestu, opře se o dveře a dá si ruku v bok! Polknu. Miroslavo, jak jsi mohla být tak hloupá a lézt cizímu jř a navíc divnýmu chlapovi až do baráku?! "Já už budu muset..." Neodpoví mi a co hůř, ani se nepohne! Kdyby něco řekl... Zatroubení klaksonu z ulice přijde jako spása. Trhnu sebou. "To jsou kluci... Musím letět! Nashle!" Trochu do něho vrazím, jak se kolem v rychlosti prosmeknu, proběhnu obývákem a o domovní dveře si div nevyrazím zuby, protože jsou zamčené! Bleskově otočím klíčem a s nepopsatelným ulehčením se nadechnu čerstvého ~_- vzduchu. Zamknul za mnou, úchylák jeden!!! "Kdes byla?" podiví se Dan, který na mě mává z otevřených dveří zelené škodovky Mikova staršího bráchy Honzy. "Kvůli zalejvání," vysvětlím a jsem ráda, že Alex vyjde 204 z domu své babičky minutu po mně. Jemu by na rozdfl od bráchy tahle výmluva nestačila! Nemám v úmyslu se se svým zážitkem svěřovat. Nic jsem nedokázala - spíš předvedla, že mi solidně hrabe. Možná ten chlap je ujetej, ale ty děsivý pocity nejspíš vyvolala moje divoká fantazie. Do auta se nás nacpe mnohem víc než pět, nicméně do Hroznějovic to bereme polními cestami, tudíž si kluci hlavu s dodržováním pravidel nelámou. Abychom se tam naskládali, musím si sednout Alexovi na klín. Je to... vzrušující! "Sekne ti to," pochválí mi šeptem sukénku z blorůžové pruhované džínsoviny a bílé halenky bez zad, staženou nad ňadry ozdobným kruhem a s řetízkem kolem krku. Pochvala od Alexe hřeje! Připadám si po ní málem hezká. Alespoň do dob, než na venkovním parketu hroznějovického kulturáčku spatřím Adrianu, ke které se Dan hrne, div se nepřerazí. Oháklá je tedy super, to jí musím přižnat, má na sobě něco jako elastickou kombinézu na zip z lesklého materiálu podobněho kovu, a když se vymaní z bráchova objetí, zamrká na Alexe dlouhými řasami, div se nezvedne vítr. "Ahoj,

Alexi..." "Čau," odpoví jí nevzrušeně a přistaví mi židli. "Co si dáš? Colu, nebo džus?" "Třeba džus," hlesnu znechuceně. Brácha je pěknej vůl! Ovíjí se kolem ní jak psí víno, zatímco ta nána by ho v tu ránu vyměnila za mého společníka, jak soudím z jejích chtivých pohledů zaparkovaných v Alexově obličeji. "Co je ti?" podiví se prudkému poklesu mé nálady a postaví přede mne orosenou sklenici ledového nápoje. "Sekne jí to, co?" napodobím jeho hlas. "Komu?" "Adrianě, komu asi!" Změří si povšechně Danovu dívku. "Normálka." A to si teprve poté všimnu Evy Ká a Zuzany, dřepících čtyři stolky opodál. Nejsou tu s žádnou partou ani s přáteli, sedí na kraji hlučného stolu, ale nebaví se s nikým. Na dálku je pozdravím, jakmile mne zaregistrují, dají hlavy k sobě. Evu Pé nejspíš její maminka nepustila, dámy vyrazily na 20S sólo akci. Eva Ká je oblečená ještě výstředněji než Adriana, model, který má na sobě, musel být pěkně mastný! Ačkoli mě Alex neustále zaměstnává, tancujeme stále spolu, neměníme partnery ani se nebavíme s bráchou a ostatními, natož abychom si snad přisedlí k Edovi a těm pitomcům, co chvíli nenápadně spolužačky zkontroluji. Je to zvláštní - přestože je Eva Ká kočka, navíc báječně oblečená, žádné extra úspěchy se nedostavují. Občas si zatancuje, ale objev, ze kterého by se vyklubala láska, je v nedohlednu. Když mě Alex při jednom ploužáku políbí přímo na parketu, neucuknu. Naopak, těsněji se k němu přivinu! Odhalím totiž velké a pro mě potěšující zjištění: krása není všechno, natož snad velká prsa! Alex je tu se mnou, ne s nimi. Se mnou, obyčejnou holkou, které dal přednost před Adrianou... Jsem tak strašně šfastná! Jeho přítomnost, jeho pozornost, jeho pohledy a hlavně doteky, které mi holky závidí, to jsou devizy, jež bych s nikým nevyměnila za nic na světě, a jen se hrozím letícího času, půlnoc se neúprosně blíží! I; Ta čúza Adriana zřejmě moje vítězné nadšení vycítí, protože využije bráškovy nepřítomnosti, kdy jí ten moták běží I!`', pro něco k pití, a jakmile se s Alexem usadíme u stolu, ~' pňsedne si k nám. Respektive k Alexovi, mne ignoruje. "Nemáš jednoho jointa navíc?" zeptá se ho. ` ;', Alex se ji pokusí setřást: "Ne." ,. "Minule to bylo super," ujistí ho. "Byla jsem sice trochu zkouřená, ale ty zážitky za to stály..." "Hm," udělá Alex a patrně aby jí nedal šanci lovit ve 3. vzpomínkách nějak detailněji, násilím mne vytáhne za ruku na parket, odkud jsme se právě vrátili. eg "Ty bereš drogy?!" vydechnu šokovaně.

Rozesměje se. "Kdes k tomu přišla?" "Nejsem hluchá!" "Ten, kdo si víkendově ubalí jointa na povzbuzení, přece není fefák; ` přesvědčuje mne. p' "Ne?!" zalapu po dechu. "A co je?" "Milovník vzrušení," brání se. ;;Aby nebyla nuda." 206 "Cože?!" pňpadá mi, že špatně slyším. "Podle mě je to chudák, když nedokáže mít zážitky bez dopingu." "Děláš, jak kdybych si píchal třikrát denně heroin. Na trávě není nic špatnýho ani nenormálního." "Aha,`` řeknu ironicky. "Pomalu mi začínají docházet ty maléry, kvůli kterým tě vyloučili ze školy, co? Že by tu tvou recesi profesoři nepochopili?" Uškl'bne se. "Neplet' se do věcí, kterým nerozumíš." "Správně. Dělej si, co chceš," odseknu, vytrhnu se mu a vrátím se zpátky ke stolu. Chvíli se na mě z dálky dívá, aniž by se pohnul, nechá do sebe narážet tancující páry. V džínách a černém triku bez rukávů, ze kterého mu čouhají opálené bicepsy, mu to moc sluší, stejně jako nezbytná čelenka, dnes černé barvy, aby ladila k tričku... K čemu mi je, že je hezký?! Ten kluk mi nepatří a nikdy patřit nebude, žádného člověka si druhý nemůže přivlastnit, natož tak problematického, jakým je Alex! Kolik překvapení, černých Petrů, má v rukávu? A to jsem se ještě před pěti minutami vznášela na křídlech štěstí a lásky!!! "Zatancujeme si?" pozve mne na parket Honza. Váhavě přikývnu a vstanu, jenže Alex je rychlejší, přiběhne a odstrčí Honzu se slovy: "Pozdě, kámo." "No moment = ` namítne sice, ale nikdo ho už neposlduchá. Alex mě vyvleče za paži až za kulturák, kde voní louka, ve vzduchu je cítit voda a na obloze nesvítí jediná hvězda. "Pusf! Budu mít modřinu!" Uvědomí sí sílu sevření a ruku mí uvolní. Chy'lí naproti sobě stojíme jako zápasníci. "Nechtěl jsem," promluví první. "Naštvalas mě." "Já tebe?!" vybuchnu. "Jsi jinej, než jsem myslela..." "Nevíš, o co šlo," přeruší mne. "Jedna holka ze druháku se předávkovala... Sjela se tak moc, až vytuhla. Šlehla si LSD, nějaký zředěný svinstvo... Stalo se to primo ve škole. Zůstala na záchodě a když ji uklízečka našla, bylo pozdě. Začalo velký vyšetřování, hroznej poprask. Dostali dealera, kluka ze ětvrfáku, kterej jí to prodal. Provalilo se, kdo od něj bral... Na tom seznamu jsem byl i já." 207 Céline Dion právě procítěně zpívá MY HEART WILI GO ON a její zpěv se nese letní nocí široko daleko, alE já se nemůžu na nádherně romantickou skladbu soustředit. "Mám tě snad litovat?!" vyjedu na Alexe. "Nemus~. Stačí, že toho lituje já. I když ted' zrovna moc

ne. Všechno zlý je k něčemu dobrý, ne? Kdyby mě nevylili ze školy, nepřijel bych do Kostelce." "Tohle sem neplet! Ta holka umřela... No to je hrůza! Kvůli tobě a vám podobným, co jste jí to svinstvo sháněli!" "No pozor," ohradí se. "Říkám ti, já v tvrdejch nejedu." "Ale současně nevidíš na marihuaně nic špatnýho, jo?" "Odkud jsi spadla?" podiví se. "Z jiný planety, nebo minulýho století? Copak v Kostelci drogy nejsou? Žiješ si ve sklem'ku, nemáš ponětí, jak to chodí venku... Počkej, až se dostaneš na střední školu, budeš mluvit jinak." "Nikdy s tím nezačnu," ujistím ho. "Aní s trávou. Možná ti momentálně připadá měkká, třeba organismu skutečně neubližuje, jenže ty neraš, že marihuana je odrazovej můstek k tvrdým drogám? Každej tím začne... A jak skončí! Co ta holka od vás, neři'kej, že začínala rovnou LSD." Trhne rameny. "Nevím, její věc..." Neodpovím. Rozčiluje mne, jalo je zabedněnej! V devítce '° k riám do školy přijel na besedu doktor z drogového centra i a vyprávěl věci, ze kterých mi vstávaly vlasy na hlavě! ;. "Mirko..." Pokusí se mne vzít za ruku. "Nejspíš taky zaj:,čínala balením jointů, budiž, ale... Tohle přece záleží na silný vůli, jak to zvládneš, ne? 3á si jsem sebou:.3istej." "Pch! Asi jako každej, co." "Mám to pod kontrolou, jestli to chceš slyšet." "Zatím," namítnu ironicky. "Neměl jsem nic od tý doby, co jsem tady. Posledníhc !; jointa mi vzala Adriana... A nijak mi to nechybí. Nesháním další, věř mi," ři'ká a zní to, jakoby mu na mém soudu zá` leželo. "Patřil jsem do party, kde drogy byly životním ná~ a-. zorem... Nepřerušuj mě. Nikdy jsem nevzal nic tvrdýho i když těch možností bylo nepočítaně." Mamka měla pravdu, Alex není tím malým roztornilýrr 208 Sašou! Tenkrát jsme si byli rovni. Dnes je starší věkem o dva roky a o deset let má navrch v zážitcích! ! ! "Utekla nám tvoje obli'bená písnička," poruší po chvíli moje zarputilé mlčení. "Vrátíme se?" Neptám se, odkud má zjištěno, že baštím Titanic. "Bude půlnoc. Ve dvanáct má pro mě přijet Renda, musím domů." Doprovodí mne na silnici před kulturák, kde si na chvíli sedneme na obrubm'k chodníku, jehož dlažba je po celodenním žáru stále příjemně teplá. Mlčíme, najednou si nemáme co říct. Rozkol je přliš hluboký... "Jestli chceš, vraf se na sál," navrhnu mu po dusné čtvrt hodině. "Počkám tu na bráchu sama." "Kdo řekl, že chci?" namítne. "Bavil by ses tam určitě líp než tady se mnou..." Bělmo jeho očí blýskne ve svitu pouliční lampy. "Mirko, neštvi mě, nebo... Jak se můžu bavit, když sis o mě právě

utřela nohy a držíš chladne] odstup?!" "Protože mě děsně rozčiluješ, tvoje názory -" "Mysliš, že ty mě ne, sakra?!" vybuchne. "Jsi tak vzorná a slušná a rozumná, nikdy bys neudělala nic špatnýho, co? Proč se nemůžeme domluvit na kompromisu?" "Jakým? Že já budu trochu špatná a ty trošku hodne]?" Alex se nečekaně zasměje. "No, třeba. Já zkusím být lepší kvůli tobě, no a ty zase bys mohla maličko slevit... Nejsem vzornej princ, jak sis určitě všimla, ale neřMcej, že jsem zase tak strašnej živel, se kterým bys to nemohla zkusit." "Jako vzájemnou dohodu, jo?" pousměji se. "Přesně. Ale to bys musela chtít, Mirko." Odhodím si vlasy spadlé do očí a podívám se mu upřeně do obličeje. "Chci." Jeho prsty mě zalechtají na nahých zádech, jak mě k sobě přivine, a druhou ruku si položí na můj krk. Polibek, ktery' se z tohoto objetí vyklube, je ofocený z učebnice lásky po francouzsku, brní mě při něm každičký nerv a cítím, jak celá taji a jihnu, schopna mu najednou odpustit i nevěru! Ze rtů mu uteče hluboké vzdychnutí. Raději se neptám, co ho trápí, protože z celkového stavu vzrušení je mi jasné, 209 že by mě ze všeho nejradši odvlekl do blízkého lesíka, anebo alespoň ~do žitného pole! Po minulé lekci si to nedovolí, raději mi navrhne: "Půjdeme Rendovi naproti, ne?" "Má zpoždění," pňpustím při pohledu na hodinky. "Můžeme. Jenže ~ty to pak budeš mít daleko zpátky na diskoté" ku... Pobaveně se uchechtne. "Jsi legrační, fakt. Jako bych o ni stál, když tam nebudeš ty! Bráchova kolobrnda nás uveze všechny tři, ne?" Na tohle už nenamítám nic, naopak, těší mě, že nepůjde na diskotéku bez mé maličkostí, protože v opačném případě bych se asi musela usoužit představami, kterak ho Adriana svádí a minimálně deset dalších holek, včetně Evy Ká, balí! S rukou v ruce kráčíme stejnou trasu jako před týdnem, rozdíl je však značný. Za tu dobu se stalo tolik věcí, náš vztah se vyvinul z nenávisti, přerost' v přátelství a lásku a mockrát jsem ho musela přehodnotit! Alex je kompliko~'; vaný člověk, ale... stojí za to ho poznávat! "Alexi? Tebe baví počítače, vid'?" zeptám se ho v tmavém lese, kde díky zatažené obloze nevidíme na krok před sebe a kráčíme spiš po pamětí. "Jeden můj kámoš má počítač doma i s internetem," svěří se mi. "Proseděli jsme u něj spousty hodin a nocí, nejlepší spojení je kolem třetí ráno, to si surfuješ na vlnách internetu skoro sama, spojení je takřka okamžitý... Taky jsem e~odil na internet do knihovny, jenže tam bejvalo dost zájemců a někdy se na mě ani nedostalo, anebo jsem nesměl zaclánět

dýl než hodinu... Sama jsi viděla, ve špičce je hodinka jako nic, kolikrát to hrozně dlouho trvá." "Myslela jsem, že máš svůj vlastní, když tomu tak hovíš." "Bohužel," zakření se a v jeho hlase se objeví kyselý podtón. "Ten primitiv, se kterým máma žije, považuje za vrchol techniky rádio a televizi, maximálně mechanickej psací stroj. Neumí zapojit ani anténu, debil! Fotr ho sice má, jenže zase nestojí o mě, takže si nevybereš." `', "Proč jsi nešel studovat něco přes programy?" napadne mne. "Když v něčem válíš, je škoda toho nevyužít, ne?" 210 "Náhodou jsem chtěl," přizná se. "Po gymplu se dostat třeba na elektrotechniku... To už je stejně jedno." "Proč?" nechápu. "Gympl si můžeš dodělat jinde, ne?" "Je to složitý," namítne. "Podle babičky jsem zanedbanej, podle matky nezvladatelnej a podle fotra k ničemu. Proč je o něčem přesvědčovat? Musel bych se doprošovat..." "Třeba bys jen musel o něco projevit zájem," namítnu. Neodpoví mi, asi se nechce hádat, sotva jsme se usmířili. Věřím, že to nemá lehké, ovšem jsem si jistá, že si za většinu svých potíží může sám! Teprve první kapka, která se mi rozpleskne o namalované oko, mě vrátí do současnosti. "Zmokneme!" Alex bere otázku počasí sportovně. "Stanou se horší věci." "Kde je ten koumák?" rozhorlím se na Rendovu adresu, protože dešt'k, ktery' se na vyprahlou asfaltku svižně snáší, je hustý a záhy i studený. "Určitě zaspal! SI"bíl mí o půlnoci a je skoro mčtvrtě na jednu..." "Už jede," ukáže Alex na světlo kdesi v dálce. "Že by?" zadoufám, nicméně zase povadnu. "Tohle je auto." A skutečně, jakýsi osobák se vynori za zatáčkou, mine nás slušnou rychlostí, načež kus za námi zastaví a podle zvuků, jenž vydává jeho motor, začne couvat. "Kdo to může být?" podivuj i se a bůhví proč se mě zmocní panika. "Nějakej vrahoun! Pojd; schováme se do lesa!" "Proč?" směje se mi Alex. "Třeba nás chce svézt." "Na druhou stranu, jo?" pochybuji a ve svých divokých představách už vidím synovce paní Králové, který z auta vyskočí, sváže nás provazy a odveze na opuštěné místo°.. Místo ing. Krále překřičí řev motoru tátův hlas: "Mirko? Dane? Nastupte sí, otočím to dole na rozcestí..." "Prej vrah," řehtá se Alex polohlasem, když dobíháme k tátovu vozu. Pro jistotu mou ruku pustí. Jeden nikdy neví! "No, vy vypadáte," děsí se táta dvou vodm'ků, kteří se rnu cpou do auta. "Aspoň se trochu vyždímejte..." "Proč nepřijel Renda?" snažím se udržet lehkou konverzaci a nastoupím dopředu, zatímco Alex si vleze dozadu. 211 "Motorka stávkuje," mávne táta rukou. "To jsem si mohl

myslet, že půjdete pěšky v téhle čině... Jaký to bylo?" Zbývající dva kilásky vozem utečou jako nic, během nich tátu seznámím s písničkami, které diskžokej pouštěl, protože jaksi jiné informace mu poskytnout nemohu! Vrata garáže si nechal otevřená, abychom nemuseli vystupovat do deště, pročež s námi zajede až dovnitř, kde si teprve na přímém elektrickém světle všimne, že pasažér ze zadní sedačky není jeho syn! Překvapeně zvedne obočí, ale to už se Alex loučí: "Díky za svezení. Dobrou noc! Ahoj, Mirko." "Ahoj," usměji se na něho trochu smutně. Kdyby pro nás přijel brácha, sice bychom na motorce zmokli ještě víc, ale rozloučení by se neodbylo takhle... oficiálně! "Kde ten se tady vzal...? A kde je Dan?" zajímá se tat~Ca. "Sveze se domů s Honzou," zašvitořím a koukám zmizet. Táta se na mě zašklebí. "To jsou mi najednou výlety na motorce, společná diskotéka... Neříkalas, že Alex je blbec?" "Člověk nesmí odsuzovat někoho, koho důkladně nezná, mš!" "Tak to je teda vážný, dcero," podotkne uznale, načež si vzpomene: "Počkej, nedržel tě za ruku?!" "Jenom maličko," ujistím ho. "To abych se nebála, mš." "Já ti dám nebála!" láteří pohoršeně. Dalšímu zpytování mé duše zabráním útěkem ~ garáže doprovázeným lehkomyslným smíchem. V posteli, kam padnu ve stavu blaženosti, dám tátovi za pravdu. Je to vážný. Jestliže jsem čekala, že se podle svého zvyku Alex objeví málem za ranního kuropění, pletla jsem se. Klidně jsem si mohla přispat! Sice se dostaví, ale jen proto, aby mi s otráveným výrazem oznámil, že jde s babičkou na hřbitov. "Musíš?" zeptám se zvědavě. "Nějaký výročí, nebo tak?" "Ne... Nemusím. Prostě mi o to řekla," odpoví neochotně. Přestanu se hloupě vyptávat, jelikož se dovtípím, že sice nemusel, leč chtěl. V zájmu navazování dobrých kontaktů s babičkou, která mu zůstala z rodiny jako jediná! Přes noc se vypršelo, sluníčko sice zůstává schované za 212 mraky, nicméně venku je celkem příjemně. Když už jsem vzhůru a svěží, nechce se mi znovu zapadnout do domu, oxiduji u brášků tak dlouho, až se mi podaří vytáhnout líného Dana na paničku badmintonu. "Hraješ jak ponocnej," posmívám se mu, jelikož ubohému bratříčkovi se pletou nohy i ruce a pusu si samým zíváním může roztrhnout. "Adriana ti dala zabrat, jo?" "S tou jsem skončil," oznámí mi mezi řečí a nevybere ani lehoučký míček. "Cože? Jak to? S takovou kráskou... Nejhezčí holkou z Kostelce a okolí, ne?" připomenu jeho nedávné horování. "Hezká je," připustí, zívne a dodá: "Ale blbá." "Neři'kala jsem ti to?" pospíším si s ry'pnutím. "Hele, a není to spíš tak, že ti dala kopačky ona?"

"Ts," urazí se. "K vodě jsem poslal já ji." "A proč?" "Budu se koukat na její koketování s jedním vysočanským debilem, ne?" Pobaveně vyprsknu: "No prosím, ona nechala tebe!" Bohatýrsky mávne rukou. "Takových bude... !" Pousměji se. Kluci jsou stejně zajímaví tvorové! Na jeho místě bych asi byla nešfastná a zklamaná a zhrzená, zatímco on je v pohodě! Žádné slzy, žádný smutek, pěkně klídek... Jak řl'kám, kdepak city, to se jich netýká! Užuž mu chci vytknout zjednodušený pohled na svět, když do naší ulice vjede dodávka s panáčkem kečupáčkem na dveřích a velkým barevným nápisem PIZZA AŽ DO DOMU. Hned bych si dala, olíznu se v duchu mlsně. Žampionovu se šunkou a poličanem, ňamňam! "Prosím tě," křikne na mne řidič a vystrčí hlavu s delšími vlnitými vlasy a baseballovou čepičkou, "kde je číslo 513?" "Ob barák zpátky," naviguji ho k domku paní Králově. Synovec Pepa má zřejmě dost amatérského kuchtění a objednal si hotovou dobrůtku. Musí se mu to pěkně prodražit, napadne mne, když si přečtu na dveřích adresu dodavatelské firmy. ,;Dík," poděkuje rni šofér a cvrnkne na pozdrav do štítku 213 své čepice. Na prsteníku se mu při tom zaleskne kovový prsten s lebkou!!! Zatímco couvá k chodníku před brankou domu paní Králové, cloumají mnou velice zmateně pocity. "Už nehraješ?" zadoufá Dan, že bude mít ode mě pokoj. Zavrtím hlavou. "Stačilo to." "Taky myslím," strčí mi pálku a odcválá. Nenapodobím ho, místo toho nenápadně popojdu až před Kejvalovic dům. sednu si na chodník a střídavě pokukuji po hodinkách na zápěstí a natahuji krk na konec ulice k městu, čímž hodlám vzbudit dojem, že na někoho čekám. Samozřejmě se nesnažím kvůli náhodným kolemjdoucím, ulice je pustá, pokud nepočítám dva týpky z domu našich nových sousedů, co na vrzajícím kolečku vyvážejí zbytky sutě na skládku a mají hloupé narážky, zda nečekám na ně, pry' by mě svezli... Mnohem víc mne zajíma řidič dodávky, který s krabicí pizzy zazvoní u dveří vykutáleného synovce, ten mu otevře a oba zmizí uvnitř. Možná si jen něco namlouvám, každopádně tohle by byl ideální způsob, jak dostat kradené věci z domu! K mému velkému zklamání vzápětí vyjde dlouhovlasý řidič ven, přičemž jediné, co nese, jsou peníze za pizzu, které si nacpe do kapsy bermud, naskočí do dodávky, mávne mi na pozdrav a zmizí v prachu. Jako detektiv nic moc, Miroslavo, pochválím se za své divoké myšlenkové dedukce, nicméně ten prsten, ten prsten mi straší v hlavě dál! Jistě, podobné se prodávají u stánků na poutích a dokonce i v hračkárnách, může ho nosit kdekdo,

Dan má také jeden, ale... Není to příliš mnoho náhod?! Moment! Dnes je poslední natáčecí den, zítra ~xlmaři odjíždějí... Hodím domů pálky i míčky, půjčím si bráchovo kolo a rozjedu se ke krámu paní Pátkové, abych se dozvěděla; že Eva je na natáčení v lese u lomu, a šlapala zase pěkně na opačnou stranu. Najít filmový štáb je jednoduché jako vždycky, pokud se někdo chová tiše, filmaři ani jejich příznivci a obdivovatelky rozhodně ne. Akce, klapka, znovu, tahle tři slova se nesou do dálky. Opřu si kolo o borovici, abych zbytek došla pěšky. Eva Pé hltá natáčené záběry procházky princů Vítka i Hynka s princeznou Beatricí. 214 "Ahoj," pozdravím kamarádku. "Kde je vás víc?" Stáhne rty do kyselého úsměšku. "Nejspíš vyspávají." "Tebe maminka na diskotéku nepustila?" "Nechtěla jsem jit!" ohradí se prudce, z čehož je mi jasné, že pravdu mám já a Eva se zlobí na ty dvě, které si vyrazily bez ní. Ostatně, od Evy Ká to mohla čekat. "Škoda;" namítnu a schválně si přisadím: "Diska byla super. Bezva písničky, prima atmosféra..." "No jo," uškh'bne se. "Tecf se ke mně neznáš, když rnáš kluka, co? Dřív jsem ti byla dobrá..." "A kdo vyměnil kamarádku za dolejzání za herci?" "Jaký dolejzání?!" "Tobě to nestačilo, co o vás řekl?" divím se jí. "Anebo se ti ho snad podařilo sbalit?" Náhle celá pohasne. "Ani si mě nevšiml." "Tak vidíš," domlouvám jí. "Kašli na něj. Zítra můžeme podniknout něco společně, třeba celá parta..." "Zítra odjíždějí," skočí mi do řeči. "Musím být u toho." Málem se chytím za hlavu. Ta holka je hotová, fakt. Pak zahlédnu asistenta Davida zaběhnout do catteringového vozu, vzpomenu si, proč jsem vlastně přišla, nechám Evu Evou a odběhnu hlídkovat před dveře, aby mi neproklouzl. Nezdrží se uvnitř dlouho, záhy je venku s obloženou houskou v ruce. "Davide?" oslovím ho díky tomu, že jsme sí spolu minule připili, velice familiárně. "Můžeš na slovíčko?" Mrkne na hodinky. "Maximálně dvě minuty, nebo mě šéf roztrhne... Co potřebuješ? Jestli chceš do komparsu, navečer natáčíme u jezírka, mohla bys = ` "Ne," přeruším ho, aby dvě minuty, které mi může věnovat, neprobendil hloupostmi. "Chtěla jsem se zeptat: hledám jednoho herce, možná byl ze skupiny historického šermu, má delší vlnitý vlasy a hrál při přepadení prince Vítka u zámku spolu s ostatními... Tady v Horním Kostelci asi ubytovanej nebyl, víckrát jsem ho neviděla, možná bydlel v Dolním..." "V Dolním bydlí jenom štáb, herci ani šermíři ne. Co měl na sobě?" zeptá se konkrétně. 215

"Fialovou pláštěnku a klobouk s pérem, na očích černou škrabošku, jak se nosí na maškarní," vychrlím. David zapátrá v paměti, ale protože nemůže nosit v hlavě všechno, vezme mé za kostymérkou Inkou, která má o všem písemné záznamy, tudíž se mi na jeho popud podívá do tlustých lejster na oblečení jednotlivých účinkujících. "To sis asi spletla," řekne mi po chvíli marného hledání. "Fialovej pláš neměl nikdo." "Víte to určitě?" ujišťuji se. David i Inka se rozesmějí. "Si piš! To by rni rejža dal, kdybych mu v tom dělala zmatky..." "Tak vám mockrát děkuju," loučím se s nimi. "Moc jsme ti asi nepomohli, co?" lituje David. "Kolem natáčení se vždycky motá kupa lidí, od nás určitě nebyl." "Přesně to jsem chtěla slyšet," usměji se na něho a můj úsměv mi ztuhne na rtech, protože spatřím tělocvikářku Míšu Tichou, která se k nám nese. Co ta tady dělá?! Že by dostala nějakou podřadnou roličku, můra jedna? Kdeže roli! ! ! Dostala Davida, uvědomím si otřeseně, když k něrriu dojde a on ji nedočkavě políbí. To se mi snad zdá... "Vidíš totéž, co já?" zeptám se šokovaně Evy Pé. Trpně přikývne. "Konečně sehnala chlapa." Místo abychom se radovaly, že přestane ohrožovat manželství Radky Mojžíšové, nepřejeme ji ho ani jedna! "Potvory mají štěstí," dodá Eva Pé dvojsmyslně. Raději se neptám, koho ještě do téhle kategorie počítá! Přemůžu ostych a obavy ze zesměšnění a vyklopím Alexovi všechny svoje domněnky i fakta o neexistujícím rytíři, který hlídkoval pod zámkem právě v onu noc, kdy došlo ke krádeži, kompromitujícím prstenu na ruce, dodávce s pizzou a řidičem, co mu je jistými rysy podobný... "Jestližé měl škrabošku, těžko ho můžeš identifikovat," namítne zamyšleně. "A co podle hlasu?" Mávnu rukou. "Taky ne. Tehdy v noci šeptal, myslela jsem, že kvůli natáčení, aby nás neslyšeli. Tenhle mluvil nahlas, když na mě zavolal, kde je barák s číslem 513." 216 "Přiznávám, že je to všechno čím dál víc podezřelý," připustí a aspoň mi věří! "Jenže bez důkazů na houby." "Já vím. Taky to nevykládám kriminálce, nýbrž tobě." "Dík za důvěru," zasměje se. "Akorát že ti s tím nemohu nijak píchnout... Nevím, jak. Pokud se nemám vloupat do domu a prohlídnout každej kout." "To radši ne," zhrozím se, byl je mi jasné, že nemluví vážně. "Co podnikneme? Na koupání to dneska nevypadá..." "Půjdeme do kina. Koupil jsem lístky na půl šestou," oznámí mi. "Mr. Bean. Trocha legrace neuškodí, ne?" "Určitě ne," ujistím ho a těším se předem. "A do té doby?" "Můžeme jít ke mně. Něco pro tebe mám," mrkne na mne. "Co babička?" S paní Zítkovou jsme se vždycky na ulici

pouze pozdravily, žádné přátelské vztahy mezi námi nevznikly, navíc minule se po mně dívala dost nevraživě.:. "Každý nedělní odpoledne tráví v klubu důchodců." Ačkoli by mě jeho řeč měla uklidnit, zrozpačitím ještě víc a hodím po něm podezíravým pohledem. Alex ho dešifruje, protože se rozesměje. "Nekoukej na mě jako na vlkodlaka, prosím tě. Snad jsme se domluvili, ne?" "Jo, jenže jde o to, jestli to dodržíš, víš." Na malou chvli se mi zazdá, že mě pošle do háje, pak se přemůže: "Když mi nevěříš, půjdeme někam ven. Abys neřekla, že mi jde jen o to jedno." S ulehčením se usměji. "Možná to s tebou risknu." Prudce vypustí vzduch nosem, asi by mě nejradši uškrtil, načež mě obejme kolem ramen. "Vyžíváš se v tom, že jo?" Dům Alexovy babičky je tichý, připadám si v něm jako vetřelec, dnes víc než jindy. Alex mě nevede do podkrovního pokGje, nýbrž do sklepa. Nechci se ztrapňovat vyptáváním, nejspíš mě chce postrašit, potrestat za nedůvěru... Ale ne, jsem vedle jak ta jedle. Jakmile otevře dveře do místnosti vedle kotelny, s úžasem otevřu pusu dokořán. Ocitám se totiž v tvůrčí dMně! Police plné nejrůznějších hrníčků a keramiky mě uchvacují stejně jako malá pec a pravý hrnčířský kruh! 217 "Netušila jsem, jakého koníčka má tvoje babča," hlesni a s úctou vezmu opatrně jednu keramiku do ruky. Zmocn se mě lítost. Paní Zítková je vrstevnice mojí babičky.. Zatímco jedna chodí i v důchodu do zaměstnání, žije spo lečenským životem, jezdí na zájezdy a jako hobby plác. z hlíny nejrůznější vývory, z té mé udělala nemoc lidskoi trosku... "Něco jsem zkusil," přizná se mi a vytasí se s přívěskem ve tvaru legračního obličejíčku připomínajícího Vocho můrku vypáleného z hlíny, nalakovaného a zavěšeného n. kožené šňůrce. "Abys měla svůj vlastní amulet." "Páni!" údělám obdivně. "Je hrozně krásnej." "Fakt se ti li'bí?" ožije, protože do té doby si zřejmě neby jistý, zda se mu nevysměji. "Hlína je něco jinýho než ko~ nebo modurit. Tyhle jsem si dělal doma..." Rozhrne džínsovou vestu, aby mi předvedl zblízka houš tinu podivuhodných magických amuletů a obrazců visící n. hrudi. "Asi jsi zdědil po babičce umělecký sklony," vysekni mu poklonu a prohlížím si jeden po druhém. A.pak,že nic neumí a krom holek ho nic nebaví! I když ty s ním mávaj nejvíc, při prohlížení amuletů nezabráním náhodným dote kům na jeho nahé opálené kůži a přestože se hraji na slepce nemohu si nevšimnout, co s ním dělají! Podívám se mu dv očí, které mi už dávno nepřipadají ocelově chladné. Poi

blou čelenkou přímo žhnou, jak jsou horké! "Vezmeš si ho?" zeptá se tiše. "Moc ráda. Díky, Alexi," poděkuji a dovolím mu, ab~ mi ho převlékl přes hlavu a srovnal na prsou. Pak mě pol'bí Krátce, hebce, svými rozpálenými ústy se dotkne mých. "Chtěl.bych vymodelovat tebe, Mirko." "Mně?" zasměji se, abych zlehčila atmosféru. "No, to b: byla busta! Mohli by mě dávat na pole místo strašáků." "Vůbec ne," brání se s úsměvem nařčení. "Takhle bycl si změřil kontury obličeje... čelo, nos, lícní kosti..." Dotýká se toho, co právě jmenuje. "Taky oči a rty a bradu..." Nabere si do dlaně trochu jílu z nádobky s vodou postavené vedl 218 hrnčířského kruhu a jemně mi ho rozetře po tváři. Neucuknu, ačkoli to maličko zastudí a lechtá, držím, když přímo na mně modeluje podle jeho slov krícsnou dívku. Bodejt? bych to zarazila, je to tak... tak strašně vzrušující! Móje vlasy se mu neustále pletou do jeho umělecké činnosti, ví si rady, stáhne si čelenku a sváže mi je do ohonu. "Musím mít pecku!" hrozím se, když mi začne těžknout obličej nánosem zasychajícího jílu. "Neruš, mistr ještě neskončil," krotí mne a dává si záležet, aby povlak po celé tváři byl pěkně souvislý. Očí se nedotkne, stejně jako rty mi nechá volné, protože mě co chvli políbí. Vždycky jen krátce, vzrušivě, nabudí letmým dotekem elektrizující touhu po pokračováni... "Ušpimš mi halenku," odvážím se vydechnout, když s tím .. svým mapováním pokračuje i na mém krku. Alex si ví rady, spojí svá ústa s mými, možná abych nemohla protestovat, a opatrně pomaloučku polehoučku mi rozepne knofWoy letní blůzky bez rukávů. Dech se ve mně zatají. "Já = ` "Neboj se," zašeptá zastřeně. "Chci se tě jen dotýkat, nic víc. Nebudu tě nutit, ani se s tebou prát. Slibuju." "Jenže..." namítnu a moje osobnost se rozpoltí ve dvě. Ta jedna rnu chce vyhovět, protože je jí to velice příjemné, zatímco ta druhá křičí dost, máš přece malá ňadra! "Nelióí se ti to?" "Líbí, ale..." Jak mu to, krucinál, říct?! "Neprovádíš nic špatnýho, jestli se bojrš výčitek." Pokusím se přemoci tu prišernou zábranu studu, o jejíž gigantické rozměry se postaral právě on svými posměšky! "Nejsem Pamela," kuňknu rozpačitě. Konečně mu to dojde. "Copak jsem ti neřekl, že jsem hloupě žvanil?! Ty jsi mnohem hezčí, víš. Velikost akorát." Zatajím dech a trochu se chvěji, když zatápe v mých °' ústech svým jazykem a nechá mi sklouznout halenku z ramen. Přemohu nutkání zkrižit ruce na prsou, vlastně ani nemohu, ruce mám uvězněné v napůl vysvlečené blůze, navíc Alex mi na ňadra položí své horké dlaně. Srdce mi buší `' v šíleném rytmu!

219 Uvědomí si to, protože se mě pokusí uklidnit: "Neboj se. Jsi tak pěkná, Mirko... Miluji tě." Jen díky polibku bez konce nemám čas zaobírat se vlastními mindráky, líbáme se jako o život a infarktové staccato mého srdce zvolna povoluje. Alex odsune oba moje amulety, Vochomůrku i kovový kruh, ktery' ztratil v poli za hroznějovickým kulturáčkem, a patlá jíl po mém do pasu nahém těle, hladí mi kopečky ňader a když si sedne na židli a mne si posadí obkročmo na svůj klín, cítím jeho tuhé hutné vzrušení. Trhaně dýchá, jak to s ním cloumá, oči zavřené, opájí se pouze doteky. Pozoruji jeho hezkou tvář, bez čelenky ztrácí punc frajera. Vlástní ruce mě zradí! Osvobodí ho z vesty a nejprve váhavě, pak mnohem odvážněji se dotýkají jeho pevného hrudníku, ramen a svalů na pažích. Třeme se o sebe nahými těly, takže jsme záhy od jílu oba, posouvám se po jeho klínu stále rychleji sem a tam... Alexovi ujde ze rtů zasténání, pustí mě a hlavu zvrátí hluboko za opěradlo židle. Trvá mu pár vteřin, než se vzpamatuje, pak se zase narovná a s pusou od ucha k uchu prohlásí: "No prosím. A můžu se jit převléct!" Moje zrudnutí není pod nánosem zvláštní pletové masky naštěstí znát, přesto rychle trapas zamlouvám: "Potřebuju se někde umýt, takhle nemůžu jít do kina!" "Můžeš se vysprchovat," navrhne a okamžitě se opraví: "Můžeme se vysprchovat." "Jako spolu, jo?" zavětřím. "Zvládnu to sama." Dovede mne do koupelny v přízemí a byl u toho srdceryvně vzdychá, zavře za sebou dveře zvenčí. Obrazu v zrcadle se málem leknu! Golem hadr, fakt. Rychle si svleču šortky i kalhotky, prstýnek s modrým kamínkem, který jsem dostala od táty za úspěšně složené zkoušky na podnikatelskou školu, odložím na umývadlo, a vstoupím do sprchového koutu. Přijde mi svatokrádežné ráchat se v cizí koupelně! Kdyby se nečekaně vrátila Alexova babička, nevím, jak bychom jí to vysvětlili... Po tomhle by důvěra mé mámy dostala na frak! Dveře se skutečně otevřou, právě ze sebe oplachuji bo220 hatou pěnu, ale než se stačím vyděsit, ozve se Alexův hlas: "Přinesl jsem ti čistej ručník, Mirko." "Fajn. Pověš ho na vanu, jo?" požádám ho a stavím se k němu pokud možno zády. Sprchový kout má sice zavíratelné i dveře z matného, nicméně dostatečně průhledného materiálu připomínajícího plexisklo. Jestliže přes ně vidím, co má Alex ': na sobě, musí zákonitě vidět on, co já na sobě nemám! "Můžu ti osušit záda," nabídne se aktivně. "Di'ky, nejsem nemohoucí," bráním se. "Ne, ty jsi sadistka," vzdychne. "Uznej, škoda vody. Kdybychom se sprchovali naráz, mš, kolik bychom ušetřili?"

"Hele, silně mi připomínáš Jeskyňky. Taky chtěly jenom prstíček, a jak chudák Smolíček dopadl!" Alex můj vtip odmění smíchem a skutečně odejde, přestože ho to asi stojí hodně přemáhání. Rychle hmátnu pró ručník, osuším se napůl, protože v hrozném spěchu, natáhnu si kalhotky, šortky a už honem zapínám halenku. Oba amulety nechám viset na halence. "Můžeš! Střídání stráží." "Mám bezva nápad. Co kdybys umyla záda ty mně?" Musím se smát, ten kluk je nepolepšitelnej! "Všimla jsem si, že na poličce u vany má tvoje babička takovou tu žínku na násadě. Tou si dosáhneš všude. A pohni." Naštěstí nás jeho babička nepřekvapí, stihneme vypadnout zavčas. Před kinem si ještě zaskočím domů, přičemž mě Alex doprovází, přijde mi slušné ohlásit rodičům, kam jdu a kdy se vrátím, a zastihnu tátu, jak vyjíždí autem z garáže a mamka mu podává tašku s čistým prádlem. "Ty už jedeš?" leknu se. "Nějak brzy..." "Normálně, dcero," zakření se na mě tat'ka. "Zato tobě nějak ten čas utíká, co?" F Zastydím se. Jak jsem mohla zapomenout na tátův od- '~< jezd?! Málem bych se s ním nerozloučila... Pověsím se mu na krk a zahuhlám: "To víš, prázdniny. Dávají mi zabrat." "Prázdniny, jo?" zopakuje pobaveně a mrskne očima po Alexovi. "Ne abys mě při tom fofru stihla udělat dědečkem." "No tati!" ohradím se dotčeně a ani nezčervenám, protože jsem permanentně rudá až za ušima. , 22I "Oní jsou jen kamarádi," zastane se nás mamka. Raději se na Alexe ani nepodívám, abych se neprozradil Jsme kamarádi, jenže dost důvěrní. Divím se, že na n. nepoznají, co jsme před chvílí prováděli! Teprve v kině ze mě horkost vyprchá, díky Rowar Atkinsonovi nemám čas myslet na nic jiného, řehtám se, a mi tečou linky kolem očí. Cestou domů probíráme nejle! račněj$í záběry a pod lampou před naším domem se jak nehodí loučit se nějak důvěrně. "Díky, Alexi," řeknu tedy pouze. "Tohle byl nejkrásněj den, jaký jsem kdy zažila." Zvedne koutky úst v potěšeném úsměvu. "Pro mě tak; Pravda, bylo by to ještě skvělejší, kdybys na mě nebyla ta zlá, ale nestěžuju si." "Prý zlá!" ohradím se. "Dobře, zlá ne," opraví se. "Jen málo zamilovaná." Tohle mě zarazí. "Ne, tím to není." Pokrčí rameny. "Doufám, že se to brzy změní... Nakone~ máš ten nejkouzelnějši amulet." "Vochomůrku?" podivím se. Pobaveně vyprskne. "Myslím ten druhej, co jsem ztratí V kmeni Čerokíjú je tenhle znak symbolem lásky` Pod jejich víry ji dokáže přičarovat."

"Už se stalo," ujistím ho. 11. / Čí srdce bije dál "Povídala mi paní Zítková, že tu Alex nejspíš zůstane i 1 prázdninách," prohodí ma rika cestou do města a nápady nenápadně zkontroluje, co se mnou tohle sdělení udělá. Neříká mi žádnou novinku! "Já vím." "Asi z toho máš radost, co?" sonduje. "Mám," nezklamu ji tedy. 222 "To věřím," vzdychne si. "O to menší radost mám já." "Copak je ti vážně Alex tolik nesympatickej?" rýpnu si. "Viš dobře, o čem mluvím," pousměje se. "Nehraj to na mě, Miruš. Poslyš, přemýšlela jsem o tom celou noc. Vím, jak dokáže s člověkem zamávat první láska. Taky mi bylo patnáct pryč, když jsem ji prožívala:" "S Alexovým tátou?" zeptám se dychtivě. "Ano," přizná neochotně. "Vydrželo nárn to dva měsíce... Vzpomínám na ně jako na něco hrozně pěkného, i když trochu naivního: Pěkného v tom smyslu, že všechno bylo nové, poprvé... Tenkrát jsem rozchod oplakala, ale dnes jsem ráda, že to nedopadlo jinak. Nepoznala bych tvého tátu, Mirko. Ty bys nebyla ty a já už mohla být dávno rozvedená." "Třeba ne," namítnu. "O tom jsem mluvit nechtěla," zasměje se. "Podívej, lámu si hlavu, jestli by nebylo lepší vysvětlit ti jisté věci, než z tebe dolovat sliby, na které se nelze - při vší dúvěře k tobě, Mirko, spolehnout." Odtud fouká vítr' Marnča je diplomat! Když otevřený rozhovor, tak otevřený, ačkoli ulice není tím nejlepším místem na probírání ošemetných témat! "Myshš jako... ochranu, a tak?" "S kluky jsem to probrala také," překvapí mne. "A věř, že to bylo mnohem horší vysvětlování, než když si to projdeme mezi námi děvčaty. S Danem byla domluva jako s kozou." Pobaveně se rozřehtám. "A vidíš, přitom Dan..." "Co, Dan?" Nechci na bráchu žalovat, uteklo mi to! "No, on totiž..: ` "Není žádný svatoušek, to chceš rict?" Horlivě přikývnu. ,;Tím spíš padly mó~e rady na úrodnou půdu," pousměje se. "Mirko, myslím si, že máš ještě dost času, ale pamatuj si, existuje spousta ochranných prostředků. Když už by mělo k nějaké hlouposti dojít, alespoň se chraň." "Mami, já to nepotřebuju," namítnu rozpačité. "Zatím," zvedne ukazováček. "Podívej, až ti bude třeba 223 šestnáct, sedmnáct let a budeš mít kluka, beze všeho tě doprovodím k doktorovi pro antikoncepční tabletky. Jsou nej-

spolehlivější a s nízkou hladinou hormonů, nijak člověku neuškodí. Do té doby, podotýkám, že mluvím v podmiňovacím čase, kdyby se ti něco takového mělo přihodit, pro jistotu měj vždycky u sebe kondom." "Já?" podivím se. "Snad ten kluk, ne?" "Na kluka se nespoléhej," vyvede mě z omylu. "Je rovnoprávnost, ne? Dívky chtějí být emancipované, proč ne tedy ve všem? Jde o tvou budoucnost. Kluk může zapomenout, ty ne. Je to dívka, která doplácí. Největší hloupost je uvěřit slibúrn a spolehnout se na metodu dám pozor. Krom toho, prezervativ tě nechrání jen před otěhotněním, ale také před nebezpečnými viry a nemocemi vůbec. Jasný?" "Jasně," slíbím s lehkým uzarděním. Vlastně je mamča skvělá, když se odhodlá o tom se mnou takhle naostro mluvit! Chcete se zbavit starých, nepotřebných krámů? hlásají velká písmena na letáčku z obyčejné čtvrtky visící na zdi zámecké obory. Stačí je postavit na chodník před dům, odkud budou odvezeny naší firmou dne i4. 7. ... "Kdy je čtrnáctého? Dnes? Výborně, musím říct klukům, aby vynesli ze sklepa šicí stroj po babičce a starý bójler," plánuje mamka, pričemž je otázka antikoncepce uzavřena. Nákupy obstarám v poklusu, přičemž se musím prodírat houfy holek z fanklubu namyšleného prince Vítka. Filmaři opouštějí náš rodný městys a davy dětí a především puberfaček považují za morální povinnost jít zamávat svým platonickým láskám na rozloučenou. Moje tři kamarádky nesmí chybět, tlačí se hned v prvních liniích, ani se nenamáhám dostat se k nim. Neměly bychom si beztak co říct! Na rozdff od holek se mě z odjezdu filmařů zmocňuje radost. Snad už budou obě Evy a Zuzana zase normální! Jediný, koho neubyde zvednout ruku na pozdrav, je asistent David, vystartující z náměstí se svou Hondou Civic. Krom jistě nevšedních zážitků z našeho krásného, tichého a nudného městečka si odváží trofej - tělocvikářku Mišu! Jejich odjezd 224 sleduje dokonce i Radka Mojžíšová se svou malou rodinou, `` stojí u kočárku hned před samoobsluhou. Atomoví se v očích ; zračí smutek. Jistě neželí odjezdu asáka Davida! "Ahoj, Mirko," zavolá na mne Radka. "Dobrej," zahučím. "Jak pokračují prázdniny?" vyzvídá přátelsky. "Prima. Jsou plné lásek a citů," odpovím naoko lehce a sjedu Atoma od hlavy až k patě. Potěší mne, že se výraz 'k v jeho očích prudce změní. Smutek vystřídají obavy! Kéž by mu tohle ponaučení vydrželo! Možná měla mamka pravdu a šlo o jediné šlápnutí vedle. Mně tenhle nepříjemný zážitek také cosi přinesl. Pochopila jsem dost věcí! S mamkou se setkám před domem pana Moučky. "Hotovo?"

"Takřka," odpovím. "Ještě musím skočit do drogerie." "Pro co?" nechá se nachytat. "Přece ten kondom, mami!" "Netvrdilas, že ho prozatím nepotřebuješ?" děsí se hraně. "No jo, jenže tys ři'kala, že holka má být připravená." Mamina mi vytře zrak! Sáhne do peněženky a podá mi dvacku: "Kup si pro jistotu dva..." Alex poslední dobou srší nápady. "Co bys řekla takový křupavý, propečený pizze s olivami a ančovičkami?" "Pizzu mám ráda, jenže v Kostelci ji nikde neseženeš," namítnu. "Chceš si ji snad objednat až do domu?!" "Přihořívá," baví se, "S malou obměnou. Zajedeme si na ni. Pokud ovšem Renda zpojízdnil motorku..." "Mám za to, že jo," vzpomenu si. "Táta mu s tím včera pomáhal. Počkej, ty myslíš jet do té pizzerie...?" Přikývne. "A možná by nebylo na škodu, kdyby sis vzala černý brejle, nebo tak." Dojde mi, co má asi za lubem, a jeho plán vylepším. Krom tátových slunečních brýlí, ve kterých vypadám jako včelka Mája, si půjčím máminu tiziánovou paruku a na hlavu narazím bílý plátěný klobouček se zelenou stuhou: K letním šatičkám na ramínka brčálové barvy sedí jak přišitý! 225 "Páni," udělá Alex. "Už jsem ti řekl, že žeru zrzky?" "Spíš mi vypočítej, kterej typ holek se ti nelíbí, to bude kratší," zpražím ho a oba se rozesmějeme. Najít pizzerii v okresním městě podle adresy z dmřek dodávky je trochu problém, protože jsem si ji zapamatovala neúplnou, nicméně po mírném bloudění necháme motorku na parkovišti u plaveckého bazénu a suverénně vejdeme do podniku s panáčkem kečupáčkem na prosklených dveřích v Riegrově ulici. Tedy, v naší dvojici je tím suverénem pouze Alex, v džínsových šortkách a košili s krátkým rukávem potištěnou palmami a barevnými papouchy si to může dovolit, jeho čelo zdobí ostře žlutá čelenka a na kráse mu neubírají ani zarudlé skvrny po nedávno zahojených odřeninách. Podrží mi dveře a já zapadnu k nejbližšímu volnému stolku, rozpaky dokonale zakryté velkými brýlemi. Za barpultem se krom dívky v těsných minišatech otáčí asi pětadvacetiletý mladík. Alex na mě tázavě pohlédne a já ho pouhým zavrtěním hlavy vyloučím ze seznamu možných adeptů. "Có si dáte?" vyzvídá ta zmalovaná čůza a víc než naše žaludky ji zajímá Alex. Při zapisování objednávky dvou pizz Napoletana mu dopřeje pohled do odvážného výstřihu. "Naivka," rýpnu si po jejím odchodu s vlnícím se pozadím. "Netuší, že se ti Pameliny dublérky neh'bí, co?" "To si piš," zazubí se na mě. "Ale vysvětluj jí to..." Za pizzu, kterou nám po chvíli donese, jí vrtění zadku odpustím. Chutná fantasticky! Navíc je obrovská, v téhle

pizzerii je zřejmě všechno velké, jak trefně poznamenává Alex, a já nezápasím jen s tupým nožem, který vyfasuji, ale také se svou schopností nacpat do sebe tolik jídla. Prohrávám na obou frontách, kus pizzy odhudlám a přidám Alexovi, do kterého se vejdou kvanta, načež ph'bor odložím a jím rukama. Jakmile tu dobrůtku spláchnu třemi deckami pomerančového džusu, mám v bříšku jako v pokojíčku. To je ovšem veškerý úspěch, přestože se v pizzerii vystřídá spousta lidí, ten, na koho čekáme, se neobjevuje. "Co si dáš ted'?" nabízí mi velkoryse Alex. 226 "Objednej trakař, abys mě mohl odvézt..." "Nemůžeme tu sedět nasucho," směje se. "Nechceš aspoň zmrzlinu? Nebo kapučíno? Je to jen malej kališek a -" ,;Podívej!" stisknu spěšně jeho ruku, kterou ke mně přes stůl natáhl, aby se mě mohl dotýkat. Z dodávky, která zastavila přímo před vchodem, vyběhne známý dlouhovlasý frajer s baseballovou čepičkou, zamiri k barpultu, kde chvíli koketuje s vyvinutou číšnicí, která mu připraví presso a začne z kuchyně nanášet krabice pizz, na něž zřejmě došly objednávky od pohodlných lidiček. "Pojd' se mnau,-" pobídne mne Alex a mně nezbyde než vydat se za ním k pultu. Netuším, co chce dělat, nicméně uznávám, že nyní je jedinečná přležitost se tomu týpkovi přiblížit! Alex se k němu nenápadně pňtoči a řekne rychle šeptem: "Podá mě Pepa. Prej se to moc dlouho vleče..." "Však už se dneska dočká," odpoví mu také šeptem, načež si Alexe podezíravě změn. "No moment! Co to meleš?" "Vyřizuju vzkaz," pokrčí Alex rameny. Pro jistotu se přestanu tváňt, jako že si vybírám z nabídkového menu složeného z barevných fotografií a klidím se ke dveřím. "takej vzkaz?!" rozohňuje se frajer a chytí Alexe za košili pod krkem. "Kdo tě poslal? Vo co ti jde?!" "Klídek, jo?" shodí Alex jeho ruku. Incident se samozřejmě neobejde bez pozornosti ostatních hostů; všichni přestanou jíst a dívají se, co se z toho vyvine. Jen dlcy tomu ho frajer znovu nenapadne, chce něco rict, když se na scéně znovu objeví servírka s dalšími krabicemi. "Tady máš seznam. Třikrát sídliště Severní, jednou... Jakube, děje se něco?" všimne si napjaté atmosféry. "Zaplatím," využije její přítomnosti Alex a spěšně zacvakne naši útratu. Frajer ho ovšem nehodlá propustit! Nechá pizzy pizzami a vyběhne za námi na ulici. "Počkej! To mi musíš vysvětlit! Stůj!" Naštěstí jsem si vzalak šatičkárn sandály, metu jako o život a k motorce se nám podari doběhnout s menším náskokem. Jestli'teá'ta mrcha nenaskočí...! Prosím, prosím, modlím se. 227 Kupodivu chytne na první našlápnutí, Alex počká, až se

ho pevně chytím, a ufrnkneme dodavateli pizzy před nosem. "Co když nás bude dodávkou honit?!" křiknu Alexovi do ucha, ovšem ten moje obavy nesdlí, dokonce v sousední ulici zastaví, abychom si mohli nasadit helmy. "Moc se díváš na televizi," baví se. "Honičky a přestřelky v ulicích, kvílení motorů, bouračky aut..." "Možná ti to přijde k smíchu," vyhrknu, "ale mně ne. Byl to on. Poznala jsem ho! Navíc se prozradil!" "Chceš hodit na kriminálku?" nabídne mi. "No..." zaváhám. "Zase tak moc si jistá nejsem..." "Ach jo," vzdychne hraně. "Takže jsme tam, kde jsme byli, co? Každopádně tec~ už ho známe, budeme hlídat ve dne v noci, no a jestli se tam objeví, nahlásíme ho." "Ale to může trvat dlouho," namítnu rozpačitě. "Omyl. Neslyšelas ho? Ři'kal dneska," připomene mi. "Máš pravdu! Honem, jedeme, aby nám neproklouzl," pobídnu ho, ale klidná nejsem. Neustále se otáčím, jako by užuž byl za námi, a uleví se mi, teprve když se před námi objeví první kostelecké domy. Naše ulice vypadá stejně nevzrušeně jako jindy, až na tři hromádky veteše na chodm'ku. Alexova babička vyhodila proleženou drátěnku, bráchové na mámin popud vynosili z domu nejen stoletou singrovku a nepotřebný bojler, ale taiké dvě rozklížená křesla, která odpočívala na půdě od doby, kdy si naši koupili nohou sedačku, a činil se dokonce i ing. Král, vyhodil zrezivělou bubínkovou ruční pračku a děravý uhlák. "Vidíš," uchichtne se Alex. "My ho podezíráme z bůhví jakých činů a on je zatím starostlivým synovcem své tety." "Asi máš pravdu," pohasnu. "Haraší mi. Kdo ví, na jakéhc Pepu ten drsňák reagoval... Necháme toho." "Jde jen o dnešek," namítne Alex. "Mirko, slíbil jsem babičce vybílit předsíň, jsou v ní okna na ulici, občas vyhlídnu ven. Ty se dívej taky. Až budu hotovej, přijdu. Večer bychom se mohli zajet vykoupat, co myshš? Voda bejvá nejteplejší -a ani k tomu nepotřebuješ plavky..." "Budu se těšit," přikývnu, a protože jsme před zvědavýma 228 očima krytí dveřmi naší garáže, nastavím mu ústa, po ktery'ch se nedočkavě sápe. Každý polibek ho tak strašlivě vydráždí! Div že mě neohne přes sedlo bráchovy motorky, pak mě pustí a s hlavou zakloněnou do výšky napodobí našeho Pajdu: začne výt touhou. Přehání, ale... Bere mě to taky, ne že ne!!! Odpoledne trávím pro jistotu v obýváku, odkud je nejlepší výhled na ulici. Na balkon si nevylezu, nechci být nápadná, hlídkuji za záclonou a jako si čtu knížku. Teprve v půl šesté, kdy už mi dřevění krk vytočený celé hodiny jedním směrem a mamka si začíná dělat obavy o odvoz nepotřebného harampádí, nejvíc ji děsí představa nanosit ho zpátky do domu, se u Králů konečně začne něco dít!

Není to sice zrovna to, nač celé odpoledne čekám, pouze vypráskaný pan inženýr vyjde z domu a dlouhými kroky zamíří k městu. Odhodím knihu a vyběhnu před náš dům, kde se schovám v keři odkvetlého šeříku. Že by šel telefonovat?! Chodí do budky proto, že šetří peněženku své tety, anebo spiš nechce, ' aby se na jejím účtě objevila volaná čísla?? Než si ze dvou možností vyberu, Pepa mne zklame, jelikož jeho olysalá hlava mine budku na rohu bez povšimnutí a zmizí v dáli. Takže je dům prázdný... Nevím sice, na jak dlouho, určitě ale déle než když by šel telefonovat! Zalituji, proč si paní Zítková vybrala na bílení právě dnešek; kdyby tu byl Alex se mnou, mohli bychom... A proč bych nemohla sama? Zelený klíček mě v kapse přímo pálí. Nerozmýšlím se dlouho, na to zase tolik času nemám! Rychle se prosmýknu zahradou na pole, doběhnu zadem k plotu zahrady paní Králové a po sloupku obratně překážku přelezu. Jako sestra dvou starších bratrů s tím nemám problémy! Proběhnu zahradou, kde ubohá zelenina už ani neúpí vodu, vodu, jako km'lely kytičky v pohádce o Krtečkovi, protože tahle má dost, vysušená na troud, rychle si otevřu klíčkem zadní vchod a po špičkách projdu sklepem ke schodům do bytu. Spojovací dveře naštěstí nejsou zamčené, ocitnu se v chodbě a bez 229 nejmenšího tápání si vyberu ty pravé dveře vedoucí do kuchyně. Nejsem tu poprvé, byl nikdy jsem nešla na návštěvu bez vědomí majitelky. Ticho v domě ruší pouze šouravý pohyb kyvadla nástěnných hodin v obývacím pokoji, stahovací dveře jsou pootevřené. Skličující šero způsobují zatemněné dekoračky na oknech, patrně kvůli slunečním paprskům, a také nepořádek působí dojmem Bohem opuštěných krajin. Zamirím rovnou do jídelního koutu, abych se znovu podívala na obraz nad komodou, který mi nedá spát. Někde cosi klepne. Vyděsím se a naslouchám, zda to není zámek domovních dveří! Uplyne minuta. Ne, ticho mě ukonejší, muselo to přijít zvenčí... Ale co je tohle?! Svatební portrét novomanželů Králových visí na svém místě jako minule, avšak po secesní komodě zbylo prázdné místo, tapeta na místě za komodou je tmavší a nevybledlá, na dvou místech ozdobená pavučinami. Co s ní ten moták provedl??? Měla velkou cenu, byla to starožitnost! Ři'kala mi to přímo paní Králová, tvrdila, že někomu se může zdát jako stará a ošuntělá, avšak kdejaký sběratel by byl ochoten za ni vypláznout pěkných pár tisícovek! Pak ji zahlédnu škvírou v pootevřených dveřích, stojí uprostřed obýváku. V duchu se uchichtnu. Pofouchlý inženýrek ke znalcům nepatří, patrně ji považuje za nemodérní kus nábytku a hodlá ji přihodit k veteši na ulici! Chudák paní Králová, po návratu z lázní ji čeká nejedno ošklivé překvapení...

Zadívám se na svatební obraz, kvůli kterému jsem přišla. Jak to jenom bylo...? Co jsem tehdy viděla? Komodu, dečku, pozlacený rám, siluety dvou lidských postav... A eo vidím dnes? Obrys komody, dečku, tapetu, pozlacený rám, siluety dvou lidských postav... To je ono!!! Obraz, který jsem viděla dalekohledem, stál přímo na komodě, jelikož mezi háčkovanou dečkou a pozlaceným rámem nečouhal nejmenší pruh tapety! Tudíž to musel být jiný obraz, větší, nebol zakry'val svatební foto i s rámem!!! Kde ale je ten obraz nyní...? Zrak mi znovu sklouzne na 230 komodu v obýváku. Srdce se mi rozbuší. Miroslavo, ty tele, vždyf jsi to měla celou dobu před nosem, jen si sečíst jedna plus jedna! Rychle přeběhnu do obýváku, pro jistotu vykouknu oknem, zda se pan inženýr nevrací, a protože je vzduch čistý, se zatajeným dechem položím ruce na madla horní zásuvky, abych ji mohla potichoučku vysunout. Pocítím vlnu zklamání, jakmile zjistím, že zásuvka je prázdná. Nevzdávám se, zkusím druhou, třetí, pak čtvrtou. Teprve v páté, poslední, objevím jakési hadry, ubrusy, nebo co. Že by jen zapomněl vyndat prádlo paní Králové...? Zkusmo se v nich prohrábnu a moje prsty narazí na cosi tvrdého. Horečně zahrabu v prostěradlech, abych vybalila roh starodávného zlaceného rámu s nádherným plátnem renesančního mistra. Venuše a Adonis, dvě baculaté mytologické postavy. Pacítim ostych z umělce, který obraz před čtyřmi sty roky namaloval, a vztek na grázlika. co ho z galerie štípl! Hrábnu hlouběji a moje snaha se nemine účinkem, objevím další dva obrázky menšího formátu. V každém případě pocházejí ze Smrčiny. Telefon, který mi vybuchne za zády, málem zapříčiní mou smrt. Leknu se, div se nesložím! V tom tichu a vypětí nervů funguje na způsob rozbušky. Rychle přikryji obrazy a zašoupnu zásuvku zpátky, když se stane něco,, co mě málem dodělá! ! ! Jasně a zřetelně zaslechnu kroky v pokoji nad sebou a v další vteřině už dupou po dřevěných schodech do prizemí! ! ! Jak se mohl Pepa vrátit, aniž bych si ho všimla?! A kde se vzal nahoře?! Musel přece projít kolem obýyáku... Otázký, proč jsem ho neslyšela, jsou v mé situaci bezpředmětné. Jediné, co vím s určitostí, je, že jestli mě načape nad komodou, mám se nač těšit! ! ! Pokusit se vypařit stejnou cestou, kudy jsem přišla, je holý nesmysl, za tři vteřiny, než Pepa rozrazí dveře z chodby do obýváku, se stihnu uklidit pouze do kuchyně a provizorně se skrýt za pootevřené křídlo stahovacích dveří, abych se srdcem, které mi bije na poplach tak mohutně, až jeho ozvy musím tlumit dlaní křečovitě přitisklou na ňadro, a v začína231

fících mrákotách se třásla jako osikový list při představě, že mě od toho zloděje schopného všeho dělí nejvýš pět metrů a tenká zástěna dveří, která se ani nedá zamknout! Telefon stále vyzvání. Proč ho nezvedá, když ho slyším funět v obývacím pokoji nad aparátem?! Konečně hrábne po sluchátku: "No?" A po chvli ticha: "Řeklo se devětkrát, ne?" Naskočí mi husí kůže hrubosti smirkového papíru. Af je tu se mnou, kdo chce, synovec paní Králové to podle hlasu rozhodně není!!! "Proč voláš sem, ty pitomče? Cože?" V době, kdy naslouchá druhému účastníkovi, objevím nepatrnou skulinku v zárubni dveří. Špehýrka je to nepatrná, oko se mi do ní nevejde, bohatě to však stačí, abych se k tomu všemu ještě roztřásla. Chlap, jehož hlavu zdobí věneček řídkých vlasů nad ušima, je mi povědomý! Kde jsem ho jen... "Nech toho," zavrčí. "Jsi na veřejný lince... Přestaň hysterčit, Pepa to šel zařídit; každou chvilku se musí vrátit... Už jedou! Jo... Jasně, čekej za městem." V televizi, prolítne mi hlavou. Viděla jsem ho v televizi v relaci Volejte policii, byl hledanou osobu podezřelou pro krádeže starožitností ! Polóží sluchátko a já na okamžik zadoufám, že půjde Pepovi či komu naproti, zřetelně slyším zastavující motor, podle zvuku nákladního automobilu. Zbyl by mi čás výpařit se z kuchyně a pláchnout sklepením! Holohlavý chlápek mi tu radost nedopřeje. Přesune se k oknu, odkud vyhlíží dění na ulici. Až ke mně dolehne jakési bouchání a rámusení. Koušu si rty a bojuji s nelehkou volbou - zůstat, anebo se pokusit přeběhnout ke dveřím vedoucím z kuchyně na zadní chodbu?! Jak tiše se mi to podaří? Na vteřinu bych se dostala do průzoru v pootevřených stahovačkách, kdyby se plešatý zloděj zrovna otočil, viděl by mne a šance na únik by byla nulová, mušel by mě dohonit! Než se řozhoupu, auto popojede před branku zahrádky paní Králové, trisknou dvoje dveře u dodávky a následně 232 se kdosi vhrne do obýváku. Tentokrát hlas poznám, patňi synovci. "Klaplo to," oznámí suše svému komplici. "Hod' na sebe moje monterky a vypadni, než to bude nápadný. Evžen zatím nakládá ty křápy... Jo, a nezapomeňte naložit ještě tu veteš ob barák! Někde se toho zbavíme..." Zatímco se podle šustění hadrů převlékají, plešoun Pepu informuje o vývoji událostí: "Volal Jakub. Je podělanej až za ušima. Prej se na něj ta holka z ulice byla podívat v pizzerii! Určitě něco tuší, anebo jí to brzy dojde." "T"ý bych nejradši zakroutil krkem," zafuní zlověstně Pepa a já si uvědomím, že strečová halenka, co jsem si

oblékla kvůli Alexovi k elastickým džínsům s leopardím vzorem, prudce vlhne potem. "Ví toho zbytečně moc..." "Hotovo, panstvo?" křikne z chodby neznámý hlas. "Pomoz mi s tím," pobídne ho plešoun a oba uchopí secesní komodu. Ve své špehýrce spatřím tvář toho třetr'ho. Nic mi neř'ká, vidím ji prvně v životě. Podsaditý chlápek s čelem do půlky hlavy... Tři holohlaví muži v černém, řekla babička a mně teprve ted dojde, že neblouznila, nýbrž se nárn snažila sdělit, co viděla! ! ! Bohužel se jí to nepodařilo. Škoda pro mě, protože jestli s nimi Pepa neodjede, jsem nahraná! Zakroutí mi krkem, jak před chvrlí slíbil! "Nemělo by se to něčím přikrejt?" přemýšlí ten třetí. "Takhle je to moc na očích... Leda blázen by vyhodil takovej krásnej kus nábytku." "Přinesu z kuchyně nějakej ubrus," napadne Pepu řešení, při kterém se mi už tak divoký tep zrychlí o sto procent! Je mi úplně špatně, v krku sucho až po žaludek, plíce mi svírá smrtelný strach, nemohu dýchat, natož se snad pohnout! Kolik procent mám šance na úspěch, že stačím oběhnout při hrůzou zdřevěnělých údech jídelní stůl, přičemž prakticky vběhnu Pepovi pod ruku?! Asi tak dvě. Anebo možná jen jedno... Pepovy kroky se neúprosně blíží! Selhala jsem. Nepodaří se mi ani pokusit se o útěk, natož ho snad uskutečnit! S vytřeštěnýma očima čekám, co bude dál, když zahlédnu jeho 233 bffou útlou ruku s prsty zažloutlými od nikotinu na madl stahovacích dveří... "Počkej, tenhle hadr bude stačit," řekne náhle ten, co 0 počátku sdílel společný byt s Pepou a mně to nedošle přestože jsem viděla na stole dva talíře se zbytky stejného jídla! Musel tu být i v době, kdy se sem vloupal Alex sE svým fotoaparátem... Alex měl štěstí, minul se s ním m chodbě! A já ho mám, alespoň pro tuto chvíli, také. Jeho rozhodnuti mi možná zachránilo život, jelikož Pepovi ruka zmizí a jeho kroky se začnou od dveří vzdalovat V hlavě mi šumí, snažím se rychle dostat do plic trocha vzduchu, jinak se prozradím sama, až sebou plácni v mdlobách! "Co to je?!" řekne najednou ten třetí. Vlastně se divím, že přes hukot v uších zaslechnu příjezc dalši'ho auta, tentokrát zastavuje přímo před brankou. "Doprdele, poliši!" vyjekne Pepův host. "Nezmatkujte!" okřikne je rychle Pepa, zatímco se rozječ zvonek. "Třeba je to jen rutina... Bez povolení k domovn prohlídce se sem nedostanou! Normálně nakládejte, jako b~ se nic nedělo, vemte třeba tyhle židle... O komodě ani muk!` Pak už musí jít otevřít, protože zvonek zvoní čím dá naléhavěji. Jeho zvuk mě probere. Když ne tec~, pak nikdy!! Ti v obýváku mají jiné starosti, zatímco Pepa jde otevři

a stěhovák se hmoždí s židlemi paní Králové, poručím ztuh lým nohám vyvinout činnost, rychle přeběhnu po špíčkácl přes kuchyň k zadním dveřím, prolétnu temnou chodbou kf sklepu, vyběhnu na zahradu a klíčkem, dosud zasunutýn v zadních dveřích, za sebou rychle zamknu. Pak ho vytáhni a během další vteřiny jsem za plotem! Nezdržuji se ob~ánín k zadní straně pozemku, přeskočím nízké plaňky do Zítkovic zahrady a zajedu do neproniknutelného houští z maliní a di vokého rybízu jako ještěrka. Tady mě nikdo nenajde... Ještě si ani nestačím vydechnout, když se mě dotkne čís ruka. Užuž chci zařvat, ale naštěstí z vyschlého hrdla nevyjdi hlásek. Naštěstí proto, že ten, kdo mi rychle položí ruku n. pusu, je Alex, číhající v křoví! 234 Nervy mi povolí, neudržím se na nohou, musím si kecnout rovnou do kopřiv, af to pálí, nebo ne. "Uhodl jsem, že jsi uvnitř," pošeptá mi a i na něm je vidět nepopsatelná úleva. "Nikdo jinej než ty by neměl tak praštěnej nápad, Mirko! Šel jsem pro tebe a když mi tvoje mamka řekla, že jsi pryč už čtvrt hodiny, okamžitě jsem z budky volal policajty..." Přestože si odkašlu, hlasivky vydají nepodařené zaskřehotání: "Nikdy jsi neměl lepší nápad, Alexi!" Prožitý stres a hrůza ze mě spadne nárazem, najednou jsem zase klidná a dokonce se na předešlé téma odváží vtipkovat! Bodejf by ne, když z houštin sledujeme, jak se k sousedům sjíždí jeden služební vůz za druhým, dokonce i kriminálka, kapitán Fořt nesmí chybět, a brzy si povedený trojlístek odvádějí do antona! "Kde se tam vzali tři?!" lape Alex po dechu. "Tys tam byla sama se třema chlapama?!" "O tom mi chvíli povídej," uchichtnu se, nicméně je řada na mně, abych mu všechno vylíčila. "Krom toho nejsou tň, nýbrž čtyři. Jak mušketýři. D'Artagnan je ten vlasatej hejhula z pizzerie... Hele, tamhle je!" Dodavatel pizzy se objeví přesně ve finále. "Nedočkavost se nevyplácí," podotkne trefně Alex. "Stejně jako se nevyplácí nosit prsten s kostlivcem," vyprsknu. "Alexi, když jsi jim volal, představil ses?" "Ne," zavrtí hlavou. "Tohle je tvoje akce, Mirko." "Nehodlám ze sebe dělat hrdinu dne. Mamka by mě přetrhla, kdyby věděla, jak jsem riskovala... Člověk se k něčemu připlete raz dva, aniž by chtěl." "Ale kdyby ses přihlásila," mrkne na mě, "mohla bys z toho vytěžit jistý výhody." "Jaký?" zeptám se podezíravě. "Kastelán by tě protekčně pouštěl přes park!" Vybuchneme v úlevném smíchu. "A co dál?" zajímám se. "Mysliš ted; anebo do budoucna...?" zeptá se mile.

"Obojí," popíchnu ho. 235 "Měli jsme naplánováno jet se vykoupat, ale ještě předtím bych ti rád něco ukázal," prozradí mi a když konečně cirkus na ulici skončí, díky odloučené pozici naší ulice bez všetečných zvědavců a lovců senzací, vezme mne zadem do domu své babičky, aby mě seznámil s dalším členem rodiny bydlícím provizorně v proutěném koši'ku. "Štěně?! Ale to je to štěně ze zahrady u Hroznějovic!" "Jasně. Tys mě k němu dovedla," usměje se. Vybavím si kroky za sebou a rušení stínu v zádech. "Chceš říct, že jsi mě onehdy špehoval?!" "Jen tak lehce," vymlouvá se. "To bylo v době, kdy jsí se mnou nemluvila, nemohl jsem přijít blíž." Podrbu bMočerného voříška za ušima a on mi nastaví bňško nacpané mlékem a výživnou stravou pro štěňata. "Ty se máš, vid'? Tady se budeš mít dobře... Oni ti ho prodali?" "Dali. Byli rádi, že se ho zbavili." "Jak mu ř~'káš?" "Ještě nevím. To musíme vymyslet spolu. Babička navrhovala Punfa, ale uznej, blbější jméno snad neexistuje." "Takže tu po prázdninách vážně zůstaneš?" Obejme mne. "Vypadá to tak. Ale to je ta budoucnost, kterou chceme probrat až u rybníka, ne'?" ` , "Máš pravdu," usměji se. "Jsem zralá na sprchu. Jenže jsem si zapomněla plavky, musím si skočit domů... Mimochodem, víš, že tvůj táta byl první láskou mojí mamky?" "Fakt?" zhrozí se. "Páni, ještě že se rozešli!" "Proč? Mohli jsme být sourozenci..." "No právě!" děsí se, až se musíme smát. "Takhle je to mnohem lepší... Plavky nepotřebuješ, mluvili jsme o koupání na Evu, ne?" "Tys o tom mluvil," upřesním pobaveně, protože nic takového jsem mu nesh'bila. Přesto jistý - a podstatný posun v mém myšlení nastal: pro plavky si domů určitě zajdu, nicméně už nikdy víc se před jeho zraky nebudu choulit v tričku! Žádné přetvařování a zastírání skutečnosti nemá cenu. Člověk si nemůže na nic hrát, je takový, jaký je. Ten 236 druhý to tak bud'bere se vším všudy, anebo má smůlu, a potom je rozchod nejlepší. Před žádným klukem se už za malá ňadra stydět nebudu. Jsou tací, kterým se h'bí drobnější vydání! "Já si to přál," upřesní. "Jo, ale jestli si chceš dát sprchu ještě před tím, než vyjedem, kde je koupelna, víš. Babička má noční, takže žádný obavy." "Asi by neškodila," přiznám. "Jsem jako myš." "Ani se ti nedivím. Přinesu ti ručník..." Vyklouznu z elastických džínsů, propoceného trička i titěrných kalhotek, oblečení přehodím přes vanu a zavřu se

ve sprchovém koutu, abych si dala studenou hydromasáž a hladinu adrenalinu dostala do přijatelných hodnot. DM~y prudkému proudu vody si uvědomím Alexovu přítomnost v koupelně, teprve když na mne promluví. "Prej si máš brát tuhle fialovou osušku." Otočím se k němu zády a přes rameno křiknu: "Kdo říkal?!" "Babička," oznámí mí. Během krátké doby mi ztuhne krev v žilách podruhé. "Cože?? Proč to ři'kala?! Jak k tomu přišla?" "Normálně,`` směje se. "Něco sis tu minule zapomněla." Škvírou v zasouvacích dveřích sprchového koutu vystrčím hlavu, abych se mohla podívat na svůj prstýnek s modry' m kamínkem zavěšený na kožené šňůrce na Alexově hrudi. "Panebože," vydechnu šokovaně. "Ona to ví... Cos jí řekl? Teď' si asi myslí, že jsme spolu..." "A vadí to?" baví se. "Mně jo!" Zašupnu zpátky do sprchy, abych rychle opláchla pěnu tělového šamponu. "Nech mi tam ručník a počkej vedle." "Mně z tebe přeskočí," zoufá si. "Nejmagičtější amulet nosi a je pořád studená jak psí čenich! Položím ti ho na vanu, jo? Sakra, ted' mi to spadlo... Páááni!" Jeho spontánní výkřik mě přinutí znovu vyjet hlavou ze sprchy jak periskopem z ponorky. "Teda, Mirko, já žasnu!" raduje se a oči mu jiskří, když 237 zvedne krabičku kondomů, která vypadla z kapsy mých džínsů. "Vykládáš si to špatně," snažím se vysvětlit omyl. "Vůbec ne! Jsi skvělá, když mysliš na totéž, co já," pochvaluje si, napřímí se a přistoupí těsně ke dveřím sprchy Snažím se je držet silou přivřené! "Koupila jsem je ráno z hecu a = ` Alexovy zorničky jsou rozšířené touhou, v hezké opálenÉ tváři se zračí očekávání. Fascinovaně sleduji, jak se pomah: zbavuje džínsové vesty a odkládá jeden amulet za druhým. Přestože je vysvlečený pouze do půl těla, v džínsácr vstoupí za mnou do sprchy. Proud vody mu okamžitě zmáčí vlasy i čelenku, ale to mu vůbec nevadí, obejme mne a přej mé velice chabé protesty přitiskne k sobě. Polóíme se, přičemž se nám po tvářích valí proudy vody. Líbání v dešti - či kabince Titanicu. Je to tak... tak nádherně vzrušující. naše mokrá těla se vzájemně dotýkají co největší plochou. Moje srdce bije dál. Naše lod~ca lásky se nepotopí! ! ! Vzpomenu si na mamku. Jsme kamarádi, to ano, ale... dosl důvěrní kamarádi, a jestli to nestopnu, budeme i něco víc! Jenže... mně se to tak strašně stopnout nechce! ! ! 238

OBSAH /1./ Sny a touhy ...................................... 5 /2./ Láska na vodě .................................. 27 /3./ Trapas jak rozhledna ..................... 45 /4./ Amazonky a Polednice ................... 65 /5./ Deprese filmové hvězdy .................. 89 /6./ Souhvězdí Labutě ............................ 114 /7./ Tajemné setkání .............................. 139 /8./ Proč mě nikdo nemá rád? ............. 162 /9./ Hra na Sherlocka ............................ 183 /10./ Busta naší lásky ...................... ..... 205 /11./ Čí srdce bije dál .............................. 226 Lenka Lanczová SOUHVĚZDÍ LABUTĚ Vydalo Vydavatelství Víkend, 1998 Editor Mgr. Jiri Černý Redaktor Jaroslav Kašpar Obálka Jaroslav Mastný Grafická úprava Miloslav Havlíček Vytiskly Tiskárny Vimperk, a. s., Pasovská 55 ISBN 80-7222-053-5