Otázkuh.docx

Otázku, zda byl Mnichov selháním české politiky, nebo jestli byl jakýmsi logickým vyústěním situace v Evropě – německého expansionismu, britského appeasementu… Bylo rozhodnutí E. Beneše pouhou kapitulací. Jaká byla situace ostatních menších států v Evropě? Rozhodly se jinak? Koncem třicátých let Československo zůstávalo jednou z posledních demokracií ve střední a východní Evropě. To a důsledky rostoucího pocitu nevýhodnosti a nespravedlnosti důsledků versailleského systému vedlo k tlakům na zničení našeho státu. Při své obraně tehdejší Československo postavilo na několika pilířích. Zaprvé to byla těsná spolupráce s oběma západními velmocemi (V. Británií a Francií) zajištěná smlouvami z let 1924 a 1925. Tento rámec navíc doplňovaly smlouvy v rámci Malé dohody. Původně proti Maďarsku. Pakt společnosti národů pak byl pokusem zajistit korektní snad i přátelské vztahy se sousedními státy.

Beneš se v této době snažil rozvíjet systém mezinárodních

garancí. V rámci jeho aktivit se podařilo zastavit realizaci paktu čtyř italského diktátora b. Mussoliniho, který by znamenal hrozbu pro malé státy. Evropské problémy by pak formou arbitráže rozhodovaly čtyři velmoci. Československo se snažilo zapojovat se i iniciovat další projekty, velká část z nich však zůstala nerealizována. Dunajský pakt se snažil zabránit anšlusu Rakouska. Snaha do aktivit podporujících daný řád zapojit i sovětské Rusko z roku 1934 (tzv. Východní Locarno) narazil na odpor Německa a Polska. Tehdejšímu ministru zahraničních věcí E. Benešovi se však podařilo připojit Československo do spojeneckého paktu mezi Ruskem a Francií. E Beneš se i jako československý prezident nadále snažil vztahy s Francií a jejími spojenci co nejvíce posilovat. Při Hitlerově obsazení demilitarizovaného Porýní 7. března 1936 pak neváhal Francii ujistit o československé vojenské podpoře v případě, že z tohoto činu vyvodí důsledky. Francie však ozbrojeně nereagovala, a tak se nakonec žádná podpora nekonala. Další snahou bylo o vytvoření projektu univerzálního paktu Malé dohody, který ji měl proměnit v alianci proti jakémukoli nepříteli – např. nacistickému Německu, ani tato snaha však nebyla úspěšná. Druhým pilířem československé obrany byla její vlastní armáda. I díky intervencím E. Beneše se podařilo uvolnit mimořádné finanční prostředky na vybavení armády, výstavbu opevnění i ostatní branné záležitosti. V květnu 1936 byla rovněž vypsána mimořádná půjčka na obranu státu, ze které se podařilo získat finanční prostředky přesahující půl miliardy korun. Sám E. Beneš k této částce přispěl 100 000 korunami. Další aktivity směřovaly k výstavbě

komunikací, přesunu a výstavbě nových zvláště zbrojních kapacit na východ – dále od stále nebezpečněji vypadající hranice s Německem. Velký úsek československého pohraničí – tzv. severní čára (Krkonoše – Ostrava)byla protkána po vzoru tzv. Maginotově linie liniemi opevnění, neboť se zde předpokládal hlavní nápor německých vojsk. V ostatních příhraničních oblastech (a od roku 1938 i v okolí Prahy, na Vltavě a Labi) se budovaly lehké pevnosti. Bohužel do mnichovských událostí se celý zamýšlený obranný systém nepodařilo dokončit. Přesto však naznačené obranné přípravy nezůstaly nepovšimnuty, německá propaganda se také proti nim často ohrazovala a vinila E. Beneše, že z Československa udělal „kulometný bunkr postavený u vrat velké věznice s odsouzeným německým národem“ (Dejmek s. 20) Československo se obávalo konfliktu s Německem už od roku 1935, kdy Hitler ve svém projevu přirovnával Československo ke „vředu, který je nutno odstranit.“ V roce 1938 zejména po projevu A. Hitlera z 20.2.1938) se tato obava měnila v jistotu. Zaskočila naprostá pasivita západních mocností při německém anšlusu Rakouska. To však v očích českých politiků vytvořilo nepříjemný precedens a sílily obavy, aby se Hitler nepokusil o něco podobného i vůči Československu. Veškeré diplomatické snahy tehdejších politiků se byly proto namířeny na upevnění stávajících spojeneckých vazeb, snaze na československých záležitostech co nejvíce zainteresovat veřejné mínění velkých západních demokracií. Velkou Británii se tak Beneš snažil přesvědčit o tom, že Československo je pro vojenskou rovnováhu v Evropě životně důležité, bez něj Německo snadno ovládne centrální a jihovýchodní část Evropy. Americký tisk zase varoval, o kolik vzroste váleční potenciál Německa V případě, že se zmocní československých zbrojovek. V květnu se situace ještě přiostřila – po pohybu německých divizí a četných prohlášeních německých diplomatů, že Wehrmacht je v případě nepokojů v Sudetách připraven vpadnout do Československa, bylo nutné sáhnout k vojenským opatřením. Ta však byla pro Západ v té době nepřijatelná. Jak Británie, tak i Francie razily v té době politiku appeasementu – tedy snahy pokusit se o domluvu s diktátory a tím napravit skutečné i domnělé křivdy versailleského uspořádání v Evropě, na které si tito velmi stěžovali. Jednou z překážek takové dohody byl však v britských očích Hitlerem záměrně zveličený problém sudetských Němců. Sílil tedy tlak na Československou vládu, aby se s touto skupinou obyvatel nějak dohodla – například jim zaručila určitou autonomii. To však česká strana odmítala. Po Hitlerem podporované neústupnosti vůdců sudetských Němců a neúspěšných společných jednáních – i za účasti Britů (Runcimanova mise) se situace dále přiostřovala a Británie i Francie byly ochotny zajít ještě dál. Výsledkem tak byly např. Chamberlainova cesta za Hitlerem v září 1938. Z té a

z následných jednání Britů s Francouzi vyplynulo možné řešení situace – částečné rozdělení Československa počítající s odstoupením československých okresů s nadpoloviční německou většinou. Jakmile byl tento plán československé vládě vnucen pod pohrůžkou, že jinak Francie vypoví své spojenectví, otevřel se tak prostor pro lavinu dalších požadavků, které nakonec přesáhly rámec domluvený v Mnichově. V tomto bodě je třeba poznamenat, že samotné odstoupení části německy osídleného pohraničí není v českých dějinách úplnou novinkou. Beneš Francii po Mnichovu odepisoval a prorokoval, že nadlouho dohrála svou mocenskou roli ve světě i v Evropě. Britové podle něj se provinili krátkozrakou naivitou, Francouzi zradou. Smetana 155), 157 Československo bylo tolik let věrno Francii a nakonec jí bylo zrazeno.

krize demokracie mnozí autoři zabývající se obdobím konce první republiky přestože obvykle nepopírají její demokratický charakter, upozorňují na slabiny a vady tehdejšího režimu. Jejích tvrzení podporuje i způsob, jakým se po Mnihovu demokratické struktury rychle zhroutily. Pravděpodobně tedy pokud nic jiného nebyly dostatečně rezistentní. Harna 192, brutální tlaky, však i uvnitř se našly síly, které se po Mnihovu byly ochotné aktivně se zapojovat a přispívat k destrukci demokracie a nastolování zárodků totality. krize demokracie. Evropským trendem v té době byl razantní vzestup vlivu a moci antidemokratických sil ve stále větším počtu evropských států. „Československo se při pohledu zvenčí svým úporným trváním na parlamentní demokracii stále zřetelněji jevilo jako solitér, či jakási minimálně středoevropská anomálie. Harna 194 Stát při respektování parlamentně demokratických forem a metod zvládal drastický dopad hospodářské krize – tj. rostoucí politické a sociální napětí jen s velkými obtížemi. Harna 194 první polovina roku 1938 byla i přes poměrně dobrou informovanost o situaci v Německu byla naplněna optimismem, nepochopení celé obludnosti onoho neštěstí, které zachvátilo Německo Do Mnichova se i přes určité znaky eroze podle Harny nedostal československý parlamentní systém do krize. Ta se objevila až po Mnichově.

Spojenci dopustili, aby polská vláda 203 vyhrožující vojenskou mocí zabralA českýá území s nejdůležitějšími uhelnými ložisky a železárnami.

V této chvíli z nejtruchlivějších, jež znají naše dějiny, zvedáme (...) hluboký, vědomím strašné křivdy posílený protest proti způsobu jakym na náš úkor byl vykoupen domnělý mír v Evropě“ 203 Mnozí také upozorňovali na to, že Mnichov není vrchol ale pouhý počátek evropské katastrofy. státy s autoritativními režimy nalezly oporu a sympatie u mocných politických a hospodářských skupin ve státech demokratických, společným mezinárodním zájmům tohoto uskupení bylo obětováno mezinárodní postavení Československa a životní zájmy jeho obyvatelstva. to co jsme pokládali za součást vlastní existence a také za součást evropské jistoty se hroutí a stává se nicotností. 204 Ani Francie, která měla s Československem spojeneckou smlouvu ani Velké Británie. nebyly připraveny k obraně Československa a jejich cílem bylo zabránit vojenské konfrontaci téměř za každou cenu. Neměly proto ani zájem spolupracovat se Sovětským svazem, který měl s Československem také uzavřenou spojeneckou smlouvu, která byla však podmíněna poskytnutím pomoci od Francie. Po anexi Rakouska měl Hitler záměr eliminovat Československo jako mocenský faktor pod záminkou národnostního problému. Hlavní nebo téměř hlavní odpovědnost za Mnichov lze přičíst britskému ministerskému předsedovi N. Chamberlainovi. Zatímco Hitler ještě 12.9. veřejně požadoval poskytnutí autonomie sudetským Němcům, Chamberlain 15.9. navštívil Hitlera v Berchtestgadenu a ujistil ho o zásadním souhlasu s oddělením sudetoněmeckých oblastí od Československa. Z historických pramenů je známo, že cíle Hitlera byly od počátku jiné než pouhá autonomie. Již při druhé Chamberlainově návštěvě žádal bezpodmínečné předání sudetoněmeckých oblastí ještě před 11. říjnem 1938. podle rozsudku Mezinárodní tribunálu v Norimberku bylo okupace Československa podrobně plánována dlouho před Mnichovem. Zabrání Československa pak označil za akt agrese. Už 5. listopadu 1937 a pravděpodobně ještě dříve bylo rozhodnuto o uskutečnění útočného plánu proti Československu (Fall Grün)

. Hitler však až do posledního okamžiku maskoval

agresivní plány vůči Československu i předstíráním zájmu o osud jiných menšin, jak se to ostatně promítlo i do textu samotné mnichovské dohody. Hitler Chamberlaina ujistil (jak se k tomu 26.9. veřejně přiznal)

že poté, co

Československo vyřeší svůj problém s jinými menšinami pokojně a bez nátlaku, nebude mít další zájem na českém státu a poskytne i záruku. Tvrdil také, že odstoupení Sudet nebudou pro Německo v Evropě existovat další teritoriální problémy. Chamberlain v Berchtestgadenu Hitlerovi slíbil, že přesvědčí svůj kabinet a francouzskou vládu aby přijaly výsledky plebiscitu v Sudetech, který se ale nakonec nekonal 352. Francouzký premiér E. Daladier s francouzským ministrem zahraničí odjeli do Anglie, kde společně vypracovali brisko-francouzský plán. V Československu působila od 3.8. do 16.9. zprostředkovatelská mise lorda Runcimana při jednáních vlády s Henleinem, která měla připravit půdu pro přijetí britskofrancouzského plánu, tedy odstoupení pohraničí. 19.9. vláda tyto návrhy odmítla protože „ přijetí návrhu takového druhu rovnalo by se dobrovolnému a úplnému zničení státu ve všech směrech. Návrhy ty byly učiněny bez dotázání zástupců Československa a bylo jednáno proti němu, aniž bylo slyšeno, ač československá vláda upozornila, že nemůže přijmout odpovědnost za prohlášení učiněná bez něho. Jediné, s čím byla československá vláda ochotna souhlasit bylo podrobení se výroku arbitráže podle Rozhodčí smlouvy mezi Československem a Německem. Po první zamítavé odpovědi československé vlády následovaly v noci z 20.9. na 21.9. demarše velvyslanců u E. Beneše a Československo nakonec hrubému nátlaku ustoupilo. Přinucena okolnostmi , ustupujíc naléhavým domluvám a odvodivší důsledky ze sdělení vlády francouzské a britské návrhy předpokládajíc, že obě vlády učiní všechno, aby při jejich uplatňování byly uchráněny životní zájmy československého státu.

podotýká s lítostí, že tyto návrhy byly vypracovány bez

předchozího dotázání československé vlády. V Godesbergu byly územní požadavky vůči Československu ještě vystupňovány. S těmito rozšířenými požadavky nesouhlasily ani vlády Velké Británie a Francie, které odvolaly své dřívější doporučení československé vládě aby nemobilizovala. Francie dokonce vyhlásila částečnou mobilizaci 24.9., Československo všeobecnou mobilizaci vyhlásilo už den předtím.

25.9. vláda označila Hitlerovy požadavky godesbergského memoranda za

ultimátum, které se dává poraženému národu a ne návrh suverennímu státu, který projevil největší možnou ochotu přinést oběti v zájmu evropského míru. godesbergské požadavky přesahují dalece vše, s čím jsme dali souhlas při tzv. anglo-francouzském plánu. Vláda odmítla tyto požadavky jako naprosto a bezpodmínečně nepřijatelné. Mnichovskou dohodou

pak byly tyto požadavky uskutečněny. Ve snaze vyhnout se válce Chamberlain Hitlerovi navrhl, aby se konala čtyřmocenská konference, jíž se vedle Chamberlaina s Hitlerem zúčastnili také Daladier a Mussolini. Posledně jmenovaný představil „italský“ plán (ve

skutečnosti

připravený

německým

ministerstvem

zahraničí),

téměř

totožný

s godesbergským memorandem, který byl následně přijat jako mnichovská dohoda k samotnému průběhu-----. Československo pak bylo informováno Velkou Británií a Francií, že se může postavit na odpor, ale bez jejich pomoci. Československá vláda se nátlaku podrobila. Po podpisu mnichovské dohody Chamberlain prohlašoval, že dosáhl míru with honour. Postupné obsazování převážně německého území začne . října. Podmínky vyklizení měl určit mezinárodní výbor složený ze zástupců čtyř mocností a Československa. ten měl také určit území i podmínky lidového hlasování.Toto ustanovení nakonec nebylo realizováno a hranice byla i bez plebiscitu schváleny mezinárodní komisí 21.11.1938. Německo tak získalo 29 000 km2 československého území a přibližně 3 400 000 obyvatel (z nichž bylo asi 700 000 české národnosti). Dodatkem pak byly čtyřmi mocnostmi garantovány mezinárodní záruky nových hranic hned od okamžiku, kdy bude upravena otázka polských a maďarských menšin v Československu. Polsko na nic nečekalo a zabralo bez prodlení už 1. listopadu území o rozloze asi 1000 km2 a s 200 000 obyvateli. Maďarské územní požadavky pak vyřešila von Ribbentropova arbitráž. Československo tak přišlo o dalších 12400km2 území a asi 1000000 obyvatel. Otázka objednaného ultimata spojená s dramatickými událostmi noci z 20. na 21. září, kdy vláda z iniciativy E. Beneše nejprve anglofrancouzské požadavky zamítlaale druhý den po tzv. objednaném nočním ultimátu tento plán přijala. Nápad s objednaným ultimátem je třeba hledat u tehdejšího ministerského předsedy Milana Hodži, který jak sám tvrdil s Benešovým souhlasem a souhlasem armádního velení navrhl francouzskému vyslanci Victoru Lacroixovi aby anglická a francouzská vláda ještě téže noci si vynutila teatrálním výstupem po půlnoci na Hradě souhlas Prahy. Jak prý argumentoval, československá vláda, prezident i velení se potřebují krýt před vlastním obyvatelstvem a tato forma intervence je prý jedinou možností, jak zabránit sebevražednému střetnutí s německou armádou a zachránit mír. 226 Celá řada aktivit E. Beneše hned po Mnichovu se odehrála ve znamení odčinit podezření, že buď on sám nebo Hodža si tuto intervenci opravdu objednali. Georges Bonnet prý nevhodně manipuloval („doslova amputoval“) s textem telegramu, který Lacroix 20.9. v 20 hodin odeslal do Paříže.

Když Osuský hlásil z Paříže dopad tohoto telegramu Beneš řekl že mu bylo, jakoby dostal ránu palicí přímo do hlavy 227 požádal Osuského aby dementoval cokoli souvisejícího s touto akcí. Daladier

sám po válce na argumentu objednaného ultimáta trval. Hodža

několikrát tvrdil, že přetisk depeše je falzum, že on sám výrazu ultimátum nepoužil – což není pravda. Štefan Osuský byl první, kdo dal najevo svou rozhořčenost nad zákulisními manévry, které se navíc spíše než v Paříži odehrávaly v Praze. Požadoval po Benešovi aby řeči o objednaném ultimatu rozhodně dementoval a aby bez rozhodnutí kompletní schůze vlády nic nepřijímal. Podle jeho informací prý několik členů francouzské vlády jen čeká na vhodný signál a je připraveno podat demisi. Osuský trval na očištění svého jména formou vyšetřovací komuse, která se v listopadu sešla, aby zjistila příčiny, které vedly k naší státní a národní katastrofě druhé obvinění proti Benešovi souvisí s tzv. Nečasovou misí Historicky doložené jsou také Hodžových a Benešových iniciativ, kdy v rozhovorech se západními diplomaty opakovaně nadnášeli téma odstoupení části území Československé republiky a to ještě před mnichovským diktátem. Tím prý Beneš porušil ústavní slib zachovat a bránit intergritu Československa, neboť podle ůstavy mohl o územních změnách rozhodovat pouze parlament. Benešovo vytvrvalé popírání a úsilí utajit Nečasovu misi. To se mu ale nepodařilo. I přes jeho příkaz zatajit celou věc před Osuským a zničit instrukce nebyl Jaromírem Nečasem dodržen. Autentita téchto instrukcí, publikovaných poprvé v roce 1957 nebyla nikdy zpochybněna. Instrukce Nečasovi z 15.9.1938 i jeho vlastní zpráva Benešovi v sobě zahrnují oba předcházející body. tedy objednané ultimátum i územní koncese bez svolení Národního shromáždění, proto je podle xxxx nutno považovat další obhajobu nebo kritiku obou předchozích Benešových aktivit v rovině historicko právní za bezpředmětnou. Když se Praha dozvěděla o Chamberlainově cestě za Hitlerem, při které se bude britský předseda vlády snažit zachránit mír na úkor Československých zájmů, vyslal E. Beneš do Paříže ministra Nečase s protinávrhem, který obsahoval určité menší územní koncese ve prospěch Třetí říše. s podmínkou, že Hitler odebere současně Československu

1 až 2 miliony německého

obyvatelstva. Tento zoufalý plán měl racionální jádro – Beneš nepřestával doufat, že se francouzská politika zradikalizuje a pročeskoslovenská skupina získá většinu v kabinetě. Nečas měl v Paříži tyto návrhy předat bývalému předsedovi vlády Leonu Blumovi. Blum

hned kontaktoval Daladiera. ten přislíbil, že si o tom promluví s britskými kolegy v rámci plánované schůzky 18.9. v Londýně. Představa, že by Beneš věřil, že jeho tajný pátý plán má naději na úspěch - že k jeho přijetí Daladier přesvědčí Brity a ti zase Hitlera podle xxx dokládá Benešovu zoufalou situaci i politickou naivitu. Po ztroskotání Nečasovy mise dělal E. Beneš vše proto, aby celý debakl utajil. Na Nečase vyvíjel tlak, aby zodpovědnost vzal na sebe, to se ale nemohlo podařit už jen proto, že existovalo příliš svědků – hlavně mezi francouzskými politiky. Originál Benešových instrukcích se nachází v Benešově londýnském archivu. Ve dvou dopisech z exilu vysvětluje Kamilu Kroftovi a Václavu Klofáčovi, že Československo nestálo koncem září před alternativou bojovat či kapitulovat. Měli jsme alternativu zradit zemi nebo býti zrazeni. Tím, že jsme byli zrazeni, nemuseli jsme zradit sebe. – pokus bránit se bez cizí pomoci tak podle xxx vyvolával v Benešovi představu vpádu cizích vojsk a domácí občanské války, což byla pro něho daleko horší alternativa než vzdát se našich Němců i s jejich územím pod tlakem našich bývalých spojenců , na kterých bude viset hanba zrady. Ladislav Rašín reagoval „ze dvou katastrof které jsme měli na vybranou, volil jste tu, k níž došlo. Já bych volil tu druhou – válku. V tom jsem se s vámi neshodoval. Rašín ještě v září navrhoval svrhnout vládu, nastolit vojenskou diktaturu a za každou cenu vzdorovat ozbrojeným odporem německému vpádu. Proti Benešovi se zvedla vlna kritikybyl označen za hlavního domácího viníka zodpovědného za mnichovskou katastrofu. Feierabend: 235

Mnichov je můrou, která tlačí Benešovo srdce a otravuje jeho duši.

hledal způsob a formu, jak se s tímto vypořádat. dopis mladému Rašínovi, který brzy koloval v opisech. v něm se poprvé detailně rozepisuje o Mnichovu a o svých akcích, jak tomu chtěl zabránit. úvaha o dvojí zradě – jejich a té naší, vlastně bilance Benešovy zahraniční politiky. předsevzetí Já nikdy nebudu dokazovat vinu kohokoliv na zářijových událostech. Já také nebudu nikdy říkat, že za to a ono nemám zodpovědnost já, nýbrž ten a ten. Ale plně a důsledně se budu hlásit k zodpovědnosti, která mně náležela.

Je sice pravda, že jsem

konstitučně nebyl zodpověden já nýbrž vláda, je však také pravda, že fakticky největší vliv jsem měl já. 232 britský historik A.J.P. Taylor vzpomínal na své setkání s E. Benešem na Hradě v roce 1946. Beneš prý ho vzal k oknu a řekl:“ A řekněte, zda není krásná? Jediné městov Evropě, které nebylo válkou zničeno. A to je moje zásluha. Když se na něj Taylor tázavě podíval, prezident dodal na vysvětlenou. Tím že jsem“podepsal“ mnichovskou dohodu, zachránil jsem Prahu a můj národ před zničením. 242