Prosinec 2009 Calgarske Listy

CALGARSKÉ LISTY (124)

VYDÁVÁ CZECH AND SLOVAK ASSOCIATION OF CANADA, Calgary Branch P.O. Box 355, Calgary, Alberta T2P 2H9 www.cssk.ca Prosinec 2009

Všem našim milým čtenářům Calgarských Listů a členům naší pobočky ČSSK přejeme spokojené Vánoce, pevné zdraví a úspěšný rok 2009.

Maminky a děti z České a Slovenské mateřské školky, podzim 2009 (z leva maminky)Jana Krajbichová (Aninka), Katka Tůmová (Nicholas, Matýsek), Lenka Pallanová (Isabelle, Šimon), Andrea Loewenová (Tobiáš, Karl), … (Dominic, Nicholas, Michal), Yvea Zaels (Helenka, Olinka), Mariana Svobodová (Mana).

Slavnostní večer při oslavě “Sametové revoluce” CALENDÁŘ AKCÍ CALGARSKÉ POBOČKY

Foto Michal Kellner, senior

31. prosinec 2009 v 18.30 hod

- SILVESTR 2009 - Royal Canadian Legion 755 - 40 St SE

Připravujeme: Březen 2010 - Tradiční Josefovská Zábava Březen 2010 - Výroční členská schůze ČSSK Podrobnosti zveřejníme v příštích CL a najdete je také na webové stránce www.cssk.ca - klikněte na Calgary. Pozvání na SILVESTRA 2009 Poslední akcí v letošním roce pořádanou calgarskou pobočkou je SILVESTR. Upřimně zveme všechny krajany a vaše přátelé na Silvestrovskou zábavu do Auditoria Royal Canadian Legion na adrese 755-40 St SE Forest Lawn, tel. 2725585. U našich dobrých známých veteránů se sejdeme ve čtvrtek 31. prosince 2008 v 18.30 na prvním přípitku. Vstupné $50.00 zahrnuje českou kvalitní a chutnou večeři připravenou místopředsedou naší pobočky a manažerem klubu Pavlem Hebelkou s jeho kolektivem. Velký výběr moučníků a dezertů, káva, čaj. Po půlnočním blahopřání budou k dispozici nářezové mísy s okurkem, sýrové mísy, pečivo. Po bohaté večeři si určitě všichni rádi zatancujeme při diskotéce Juraje Jaroše s všestranným hudebním repertoárem. Neodkládejte svoje rozhodnutí na poslední chvíli. Přijďte se pobavit, zazpívat a zatancovat. Nebudete litovat. Se sklenkou šampaňského se rozloučíme se starým rokem a společně přivítáme rok 2010. Vstupenky jsou v předprodeji a k vyzvednutí do středy 23. prosince 2009 jako obvykle: Pavel Hebelka osobně nebo v kanceláři Legionu 272-5585, u pokladní spolku Drahušky Neveselé 278-6201, u Boženy Kellnerové 295-8438. Důstojná oslava „Sametové revoluce“. Za hojné účasti krajanů a jejich přátel se konal v sobotu 7. listopadu 2009 vzpomínkový večer ke 20. výročí Sametové Revoluce, pádu Berlínské zdi a všech událostí kolem tohoto významného a studenty započatého vývoje demokracie v Československu. Program sestavili Zdeněk a Jana Posádkovi. Úvodem jsme si společně s nimi zazpívali známou píseň "Ta naše písnička česká". Následovaly filmové klipy, které nám připomněly události v Německu v souvislosti s pádem berlínské zdi. Českým velvyslanectvím v Ottavě nám byl propůjčen DVD film "Něžná Revoluce". Po skončení promítnutého videa následovala přestávka s občerstvením. Poté večer pokračoval nejenom diskuzí o dokumentovaných dramatických událostech před 20 lety, ale i hudbou oblíbené české dvojice Jana a Danny. Nechyběly ani významné skladby od Marty Kubišové, např. "Motlitba pro Martu". Úspěný vzpomínkový večer podle ohlasu přítomných krajanů a jejich přátel se velice líbil. ======================================== Oznámení: V sobotu 5. decembra o 13:30 hodine príde Svätý Mikuláš prijde navštíviť slovenské deti s prichystanými balíčkami, do haly pri kostole sv. Jozefa na adrese 640-19 Ave.NW. Vítane sú deti a rodiny. Po návšteve Mikuláša sa usporiada posedenie a zábava do 16:30. Vstupné: $7.00 za dieťa (v cene je zahrnutý balíček) Prosíme Vás, zaregistrujte si deti (meno a vek) na e-mail: [email protected] Ak nemáte prístup k počítaču, volajte Katke Šiškovej 403 2392248 alebo Jane Rybárikovej 403 288-4254. ================================ Oznámení: Do pondělí 14. prosince 2009 (a opět od 1. února 2010) každé pondělí od 15.00 do 16.30 je otevřena Česká a Slovenská mateřská školka (Czech and Slovak playgroup) pro děti 2-5 let. Děti se scházejí v prostorách Varsity Bible Church na adrese 4807 Valiant Drive NW v Calgary. Vaše další otázky a podrobnější informace ochotně a ráda zodpoví po telefonu Andrea Loewen 403-270-8164 nebo emailem na adresu [email protected] =========================================== Oznámení: Český Kalendář 2010. Již po patnácté jsme připravili publikaci, která chce potěšit, ale i připomenout některé význačné osobnosti naší historie a kultury či události, na které by se nemělo zapomenout. Kromě článků, o kterých by se dalo říci, že jsou poučné, přinášíme v kalendáři jako obvykle i články oddechové. Povídky, básničky, písničky, křížovky, obrázky a fotografie a praktické recepty. Doufáme, že se Vám i letošní kalendář bude líbit jako ty předešlé a předem Vám velice děkujeme, když o něm dáte vědět i svým přátelùm a známým. Český kalendář 2010 má 1760 stran + barevnou obálku. Jeho cena je v ČR 129 Kč, + event. poštovné 18 Kč, v Evropě (i s poštovným 10 Eur, v zámoří 15 US i s poštovným). Není běžně k dostání v knihkupectvích. Je třeba si jej objednat na adrese: Český kalendář, Sokolovská 179, 190 00 Praha 9, e-mailem: [email protected], nebo zakoupit osobně v naší redakci v Klementinu (po telefonické dohodě - dopoledne: 266 311 241, odpoledne: 222 221 344, nebo mobil: 739 091 057). www.cesky-dialog.net Oznámení: Dne 21. října 2009, zemřela paní Peva Pufferová ve věku 86 let. Několik roků byla činná v naší spolkové práci jako hlasatelka televizních programů. Její přínos pro práci v naší calgarské komunitě byl příkladný. Dlouhá léta se

zajímala o naši činnost a podporovala naši pobočku i formou finančních darů. Měla mnoho přátel, kteří na ní budou dlouho vzpomínat. ========================================= Oznámení: Pan Dr. Ivan Vícha se loučí s jeho klientelou a koncem měsíce února roku 2010 odchází do důchodu. Poskytoval obětavou službu krajanské i kanadské veřejnosti více jak 3 dekády. Jeho vztah k naší pobočce byl velmi přátelský, můžeme mu rádi poděkovat za velmi štědrou finanční podporu. Za celou naši calgarskou pobočku a věříme i za širokou krajanskou veřejnost mu chceme popřát příjemné užití důchodového života. =========================================== Oznámení: Redakce Calgarských Listů uvítá a otiskne od našich čtenářů články či pojednání o jejich příchodu do emigrace a posléze i zakotvení v naší nové domovině, Albertě. Mnozí z nás již překročili dobu delší jak 40 roků v Kanadě a tím vlastně již žijou delší dobu mimo naší bývalou vlast. Ostatní čtenáře budou zajímat Vaše postřehy z návštěv v nynější České republice či zajímavé zážitky z Vašich dovolených v jiných zemích a ostatních částech našeho kontinentu. ========================================== Oznámení: Ve čtvrtek 26.listopadu 2009 se konalo velmi úspěšné zpívání v kavárně PRAGA a další zpívání se bude konat až v lednu 2010. Přesné datum bude oznámeno emailem přímo od Zuzany Jánošové či od Vladimíra Mašaty. ==========================================

Trochu prevence je snažší, než spousta léčení. SAMETOVÁ REVOLUCE. Odpověď Martině Bittnerové na výzvu napsat něco k 20. výročí Sametové revoluce. Sametová revoluce byla vzpoura chytrých proti hlouposti. Osvícených lidí, jako jsou (nebo tehdy rozhodně byli) Václav Havel, Michail Gorbačov a mnoha dalších, podporovaných Amerikou a západní Evropou. Přihlášení se naplno k západnímu světu, jež nám vyneslo posun z východu opět do středu Evropy. Daní za to, jestli souhlasíte, že daně se musí platit, byl příspěvek nezištných zištným. Pro mě to ovšem byl především ZÁZRAK, který jsem si nedokázal vůbec představit a je to ve veřejné rovině ten největší dar, jaký jsem mohl za svého života dostat a už dostal. Moc děkuji! Moje třiaosmdesátiletá babička měla doma plakát Jana Pavla II. a Václava Havla, modlili jsme se a brečeli radostí, já pak chodil na demonstrace s trikolorou v klopě, víc jsem toho neuměl. Když jsem se jí ptal na srovnání roku osmašedesát a devětaosmdesát, řekla: „to se srovnat nedá, teď je to doopravdy“. Nechtěli jsme už žít v zaostalosti vůči vyspělému světu, který se nám vzdaloval a setrvávat ve lži komunistické ideologie. Říkat něco jiného v soukromí a být donuceni lhát navenek. Euforie z převratu byla ohromná a musela být podobná stavu, když skončí válka. Přál bych Sametové revoluce lidem v takových zemích jako je Severní Korea nebo Barma. Když si představíme, že oni na takový převrat nemají nárok, tak teprve doceníme naši revoluci a její nenásilnost. Proto se mi nelíbí, když lidé relativizují Sametovou revoluci, a nedovedou si stát za vlastní ŠANCÍ, jakou jim poskytla. Nic není zadarmo. Ať kritizují sami sebe. Takoví lidé si bohužel dost často pletou krátký okamžik revoluce s vývojem po ní a veřejnou rovinu s osobní. Hodnotí tak místo Sametové revoluce stav své nespokojenosti. Nejlepší hodnocení Sametové revoluce jsem četl z pera spisovatelky Jindřišky Smetanové. Ta kdysi napsala, že

. Jakub Zahradník. výsledek Sametové revoluce je výsledkem všech našich představ dohromady. A protože si to každý představoval jinak, je výsledek takový jaký je. Je naší vinou, že jsme nedokázali z našeho společenství udělat lepší, nežli dnes je. Stalo se to proto, že většina lidí takové plány v hlavě nikdy neměla. Sametová revoluce svrhla socialistický režim. Za socialismu mi nejvíce vadila nesvoboda a její původci, komunisti. Byl to pro mě život ve vězení, kde skutečné dráty obepínaly mou vlast jako koncentrák, občanka ze mě dělala hajzlíka, kterého bylo možno jen tak pro nic za nic sekýrovat a československý pas ze mě dělal chudého příbuzného. Nemohl jsem nic svobodně podnikat. Ale nejhorší pro mě byl ten vnitřní psychický stav všudypřítomného udavačství, ztráty paměti (o kom všem se nesmělo mluvit a učit – počínaje prvním prezidentem a konče našimi nejvýznačnějšími osobnostmi a emigranty, které estébáci označovali pojmem „bývalí lidé“), bezmezné české servility (každý si to žehlil u strany, aby se mohl dostat na školu a podobně) a zlodějství („kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“). Těch debat, kdy řečník sám dospěl k tomu, že vlastně nic nezmůže a ještě se za to vnitřně pokáral! Sametová revoluce tohle vše šmahem změnila, v ostatním přinejmenším nabídla změnu. Ale vyrovnat se s tím, změnit své špatné zvyky, korigovat správně názory, srovnat se se svou historií, umět žít a vyjadřovat se svobodně, přeorientovat se na tržní systém, emancipovat se se světem a přitom se nenechat zatáhnout do hajzlovin, to trvalo a neustává. Přišly ovšem bonusy a benefity – můžu dělat a dělám co chci, nemusím z vlastních chyb vinit komunisty a také jsem se stal občanem Evropské unie, Severoatlantické aliance a spojencem Spojených Států. Toho si velice vážím. Protože až nás bude zase někdo kopat do zadku, tak doufám, že nebude třeba volat znovu o pomoc z

Rozhlasu. (Zároveň se valem blíží doba, kdy bude potřeba pomáhat Americe.) V současné době mě osobně u nás štve nejvíce – po mrhání životním prostředím (což je mimo rámec této statě) – zločinnost a naše politická reprezentace a také české neznabožství dávané světu trapně na odiv. Vyjmenoval jsem tři vady, ale pro mě je to skoro jedna a tatáž věc. Z malosti a neznabožství povstává český homo politicus, vazal bossů, kámoš podvodníků a zločinců. František Ringo Čech jednou pravil, že naši politici jsou buď současní nebo budoucí dlužníci. To je geniální postřeh. Uvědomuji si, že to vše má hluboké kořeny. To je také pravda o nás, nemůže za to Sametová revoluce. Každý sedmý až osmý člověk u nás byl členem KSČ, prakticky každá rodina byla postižena komunistickou zvůlí a současně byl v každé ================================= Cesta k Armaggedonu Johaness Gerloff. Islámská revoluce v roce 1979 byla doprovázena mesiášsko-apokalyptickým očekáváním. Lid dal ajatolláhovi Rúholláhovi Chomejnímu titul imám, který byl do té doby vyhrazen dvanácti přímým potomkům Alího Ibn Abí Táliba, bratranci a zeti proroka Mohameda. Šiítští muslimové věří, že imámové mají zvláštní povolání a skrze ně také jedinečné nadání vést věřící. Roku 931 zmizel beze stopy dvanáctý a poslední imám Mohamed al Mahdí. Od té doby chybí šiítskému společenství věřících přímé boží vedení prostřednictvím imáma – a od té doby očekávají Šiíté návrat mahdího. Až se dvanáctý imám zjeví, praví šiítské učení, bude napraveno všechno zlo tohoto světa a nastolena boží spravedlnost. Celé lidstvo uzná učení šiítského islámu a podrobí se mu. Do doby zjevení skrytého imáma fungují vysocí šiítští duchovní jako jeho zástupci a řídí duchovní a právní záležitosti šiítského společenství. Chomejní kázal očekávání mahdího a dále pak, že jej společenství šiítských věřících nemá očekávat jen pasivně, ale má se aktivně připravit. Nicméně tehdy neměly tyto představy žádné konkrétní politické důsledky. Chomejního následovníci v politické dráze, Alí Akbar Hašemí Rafsandžaní (1989-1997) a Mohammed Chatámí (1997-2005) se snažili o striktní oddělení politiky od mahdího zjevení. Až s volbou Mahmúda Ahmadínedžáda prezidentem islámské Íránské republiky v srpnu 2005 se staly tyto mesiášskoapokalyptické představy součástí politické moci.Už v lednu 2005 vyhlásil Íránský nejvyšší vůdce, ajatolláh Alí Chamejní: „Dnes nastal čas, aby byly vytvořeny podmínky, které umožní – bude-li si Alláh přát – vládu imáma Mahdího.“ Podle představ íránských šiítů potáhne dvanáctý imám při svém zjevení ulicemi Teheránu – což Mahmúd Ahmadínedžád jako starosta zohlednil při urbanistickém plánování. Navštíví svaté město Qum, kde Ahmadínedžád nechal jako prezident zrenovovat mešitu Jamkaran. Kdo věří v návrat mahdího, ten se na něj připravuje. V jednom proslovu v provincii Kermán (bylo to roku 2007) íránský prezident

rodině někdo přisluhovačem režimu. Nádor nebylo lze jednoduše odstranit, je naší součástí a neseme si ho dále v sobě. Teď, po dvaceti létech, jsou mnozí z nás velcí hrdinové, kteří věděli jak to všechno dopadne a že to bylo předem dohodnuté. Já to tedy nevěděl, ale po veškerém svém dlouhodobém přemýšlení o této záležitosti mohu říci jedno: Vše je dohodnuté předem vždycky, a to mimoslovně. Tím, co bychom si měli ze Sametové revoluce vzít a za čím jít, jsou nadšení, odvaha a ideály, které jsme tehdy v té dějinné chvíli nějak cítili a měli. Protože chytrost v kombinaci s angažováním se pro dobrou věc musí zvítězit nad blbstvím a ignorancí. To byl důvod Sametové revoluce, její smysl a jsou to křídla našich myšlenek a možné východisko pro každý den. prohlásil: „Naším posláním je změnit Írán v zemi Skrytého imáma.“ Na rozdíl od svého předchůdce Chatámího, který se snažil přizpůsobit islámský revoluční režim realitě, je Ahmadínežád idealista, který věří v dědictví ajatolláha Chomejního. Mahmúd Ahmadínedžád je dítě islámské revoluce. Ztělesňuje generační přechod z otců revoluce na její syny. S tím není spojena žádná zásadní změna ideologie. Naopak, tato druhá generace revoluce chce obnovit čistotu původního učení. Veteráni revolučních gard jsou spolucestující. Díky těmto zkušenostem a svazkům má mnohem víc, než jeho předchůdci. Osobním poradcem íránského prezidenta je ajatolláh Mohamed Taqi Mezba Jazdí, osvícený přívrženec mesiášsko-apokalyptické vize budoucí světové vlády mahdího. Podle názoru šiítů existuje jednou v každé generaci možnost návratu mystického imáma. Jazdí zastává názor, že „současná válka proti nevěřícím, bludnému učení a světu arogance (tj. západu) připraví a urychlí zjevení dvanáctého imáma.“ Zjevení islámského mesiáše jako aktu celosvětového krveprolití jde obdobně vstříc starozákonní židovská představa Góga a Magóga nebo novozákonní křesťanské učení o Armageddonu. Válka národů oznamuje příchod dvanáctého imáma. Muslimové mohou, dle přesvědčení těch, kdo věří v mahdího příchod, svým chováním jeho návrat urychlit nebo oddálit. Pokud bude ve světě panovat pořádek, není důvod, proč by měl mahdí přijít. Lidé jako Jazdí nebo Ahmadínedžád proto vyhledávají střet a konfrontaci civilizací, nebo se aspoň nijak nesnaží zabránit rozpoutání světové války. Velký ajatolláh Chomejní je jimi například obviňován z toho, že oddálil návrat dvanáctého imáma tím, že v roce 1988 uzavřel příměří s Irákem. Mahdí se totiž zjeví až tehdy, když bude útlak na zemi zcela nesnesitelný. Mahmúd Ahmadínedžád nehovořil v rámci své volební kampaně jen o přípravě příchodu mahdího. On se k tomu i konkrétně zavázal. V prosinci 2006 přál ve svém projevu v Kermanšáhu křesťanům radostné Vánoce slovy: „Tímto oznamuji, že – s boží pomocí – není daleko den, kdy se Ježíš vrátí na stranu skrytého

imáma“. Svou politiku opírá o bezprostředně nadcházející návrat mahdího, a nadto tvrdí, že je v přímém kontaktu s bohem. Šiítské učení v minulosti potlačovalo každé nepravdivé tvrzení o přímém kontaktu se skrytým imámem. Teď Mahmúd Ahmadínedžád tvrdí, že je v přímém kontaktu s mystickým zmizelým vůdcem šiítů. Mahdí mu předpověděl presidentství a nyní se s ním pravidelně setkává každé dva týdny. Ahmadínedžád se dokonce nerozpakuje přinášet údajné konkrétní výroky mahdího. Tak například oznámil, že mu dvanáctý imám sdělil: „Do dvou let se vrátím a přinesu věřícím spravedlnost.“ Ahmadínedžád byl zjevně přesvědčen o svém božském poslání, když hovořil o tom, jak (v roce 2005) prožíval svoji vlastní řeč před generálním shromážděním Spojených národů. 190 zástupců světového společenství mělo v okouzlení naslouchat, zatímco on na sobě cítil spočinutí božské přítomnosti. Mahmúd Ahmadínedžád mluví bez ostychu o svatozáři nebo auře, kterou měl kolem hlavy, zatímco sám skrytý imám se opřel o jeho pravé rameno a našeptával mu, co má povědět zástupcům OSN. Podobné myšlenkové pochody nejsou ======================================== Kanadský starobinec. I stalo sa riadením osudu, že som sa ocitol v starobinci. I keď som už prekročil vek v ktorom sa ľudia odoberajú do dôchodku, nemyslím si, že odchod do dôchodku a do starobinca by sa mal spojovať - hneď po príchode do tohto domova som mal dojem, že tam nepatrím. Ale pobyt v tomto zariadení mi dal jedinečnú príležitosť vidieť zblízka, ako to v starobinci chodí. Starobinec je námet, o ktorom sa ťažko píše. Možno bude najlepšie, keď ďalšie rozprávanie rozdelím na dve kapitoly - Tešte sa, a Netešte sa. Tešte sa. V starobinci, aspoň v tom kde som ja bol, to vyzerá pekne. Ústav je umiestený v dobre udržovanej budove, na jej zriadenie a prevádzku prispieva nielen federál, ale aj príslušná kanadská provincia a aj veľa súkromných darcov. Je v ňom veľa vecí, ktoré majú prispieť k pohodliu a zábave obyvateľov. Je tam aj veľa zbytočností, ktoré nikto nepoužíva, ako napríklad klavír, organ a iné drahé hudobné nástroje, stereo rádiá, DVD prehrávače, bohato zásobená knižnica, akváriá, filmy na kazetách a na video diskoch. Dokonca aj telocvične a rehabilitačné miestnosti sú tu, ale poväčšine málo využívané. Chovanci bývajú sami alebo po dvoch na jednej izbe. Strava je výdatná, tri krát denne plné jedlo, ale dosť jednotvárna., väčšinou kašovitá. Nábytok je vyhovujúci, teplá voda tečie stále, v noci sa prikuruje aj v lete. Opatrovateľky majú službu vo dne i v noci.

samozřejmě uvnitř šiítského společenství přijímány bez námitek. Ne všichni šiíté v Íránu věří, že je nutno zosnovat válku, aby se tím urychlil mahdího příchod. Mnozí, kteří rovněž počítají se skutečným příchodem mahdího, jsou přesvědčeni, že by se mělo čekat, až se naplní Alláhem vyměřený čas. Svaté město Qum produkuje íránskou elitu. Pro šiítský Írán má zhruba ten stejný význam jako Oxfordská nebo Cambridgeská univerzita pro Velkou Británii či Harvardova či Princetonova univerzita pro Spojené státy. Ze zhruba 90 škol v Qumu ovšem jen dvě plně podporují extrémní pojetí ajatolláha Mezby Jazdího. Na úplně jiné úrovni se formuje v Íránu a uvnitř šiítského islámu odpor vůči myšlenkám Mahmuda Ahmadínežáda a jeho šedé eminence. Vlivní duchovní jim vyčítají, že očekávání příchodu mahdího je nelegitimně zneužíváno pro politické účely. Novinář Amir Taherí, sám původem Íránec, dokonce tvrdí, že většina šiítských vůdců, jak v Íránu tak mimo něj, se stanovisky vládnoucího režimu nesouhlasí: "Všichni velcí ajatolláhové jsou dnes hořkými odpůrci vlády, která překrucuje šiítskou teologii.“

Triky, ako si v starobinci polepšiť, sú tiež súčasťou života. Bol tu Terry, veľký tlstý černoch, ktorý predstieral slepotu. Robil to veľmi rafinovaným

spôsobom – nosil veľké tmavé okuliare a keď sa niekto k nemu priblížil, vždy sa spýtal - Kto to je? Jeho slepota ale končila za dverami jeho izby – tam odložil

Rastislav N. Royko, Vernon. Netešte sa. Starobinec je určitým spôsobom ako väzenie. Veľa chovancov je tu proti svojej vôli, poväčšine preto, že ich tu príbuzní odložili, pretože sa už nemôžu alebo nechcú o nich starať. Pokusy o útek sú na dennom poriadku. Stalo sa mi, že ma jeden pacient požiadal, či by som mu nepožičal peniaze na mestský autobus. Inokedy ma zasa jedna osemdesiatročná pani prosila, aby som ju večer odviezol na zastávku električky. Ale všetky tieto pokusy sú bezvýsledné, pretože dostať sa von znamená prejsť cez strážené dvere s celodennou i nočnou službou . Dvere vedúce von sú na kód, alebo napojené na poplašné zariadenie a niektorí zverenci majú magnetické náramky, ktoré, keď sa priblížia k dverám., automaticky zamknú dvere a spustia poplašné zariadenie, a personál úteku zabráni. Denný program pozostáva z ranného budíčka poväčšine spojeného s prvou dávkou liekov, raňajok, lekárskej prehliadky, potom pre tých čo ešte môžu z ľahkej rozcvičky, voľného času, potom obeda, liekov, odpočinku, ktorý prejde zasa do voľného času, večere spojenej s ďalším podávaním liekov a znova voľného času. V starobincoch dobre zarábajú spoločnosti vyrábajúce lieky. Každý pacient dostane malú misku s liekmi ráno, na poludnie i večer, niektorí aj medzičasom. Lieky, aspoň v Alberte, sú zdarma. Vo voľnom čase chovanci väčšinou podriemkavajú pri televízii, ktorá je pustená od rána do večera. Netreba zdôrazňovať, že personálu to vyhovuje.

tmavé okuliare a celý deň ležal v posteli a pozeral svoj vlastný televízor. Na jedlo nechodil s ostatnými do jedálne, porcie, aké dávali všetkým pacientom by mu nestačili, a tak mu sestry museli nosiť jedlo na izbu. Niekedy prišiel do kuchynky, a ak tam nikto nebol, zožral všetko, čo tam bolo. ----------------------------Deväťdesiatročný Walter nemal prejavy žiadnej choroby, len jasné známky vysokého veku. Trochu pomalý, ale zato bystrý Walter nás bavil svojimi historkami z prvého i druhého manželstva. Waltrovi už neslúžili oči a uši tak ako kedysi. To často vyvolávalo pri stole zábavné scény. Raz som Waltra nachytal, ako si dáva do kávy marmeládu. Inokedy, keď mu ošetrovateľka prišla priniesť jedlo, Walter sa spýtal, čo je na výber. Sekaná alebo zukini! – odvetila ošetrovateľka. A Walter na to – sekaná alebo bikiny? Dám si bikiny. Kávičku si dával ku každému jedlu a zákusky v ňom len tak mizli.

Vrcholom spoločenského styku sú obedy a večere v spoločnej jedálni. Pri stole som sedel s ďalšími tromi pacientmi, a dva z nich sa demonštrovali ako zaujímavé postavy.

Určite jeden každý z nás dúfa, že do starobinca nebude musieť, skutočnosť je ale taká, že v starobincoch je stále plno. Takže i niektorí z nás tam nakoniec určite skončia. I keď si myslím, že kanadský starobinec nie je ten najhorší, na základe mojich skúseností môžem zodpovedne prehlásiť, že sa tam vôbec neteším. Keď som sa po dvoch mesiacoch zotavil zo svojich zranení, ktoré boli vlastne príčinou, že som sa v starobinci vôbec ocitol, a keď sa nakoniec za mnou dvere ústavu zatvorili, pomyslel som si – bože, vezmi si ma deň predtým, ako by som sa sem mal vrátiť.

============================================== Kubišová s Moučkovou se brání označení legenda. Martina Bittnerová, Praha Božská Marta a energická Kamila. Obě plnily v otázka partnerských vztahů. V nich se projevovala šedesátých letech obýváky. Měly spoustu ctitelů a Moučková spontánně, ačkoliv stihla dvě manželství ctitelek. A dokonce měly i mají stejné monogramy, stejně jako poměrně pragmatická Kubišová. Kupodivu pouze je musíte obrátit. KM a MK. Čas bezčasí v citace z publikace zatím nezáří v bulvárních plátcích. životních příbězích hlasatelky Kamily Moučkové a Ostatně ony dvě zde hovoří o něčem, čímž se nikdy zpěvačky Marty Kubišové znamená bezesporu dobu příliš netajily. A proto nafouknutá bublina splaskne normalizace, v níž ani jedna nemohla vykonávat svou dříve, než se stačila pořádně nadout. Příběh vymodlené profesi. Pro dnešní mladé lidi tyto dámy znamenají dcery Kubišové známe, o to víc zamrazí, když chodící historii, protože se jim podsouvají coby Moučková otevřeně konstatuje, že pro ní znamenala symboly, kterým komunistický režim zničil kariéru. nejvíc práce. Nicméně naprosto totožně překvapí Ovšem právě dialog zmíněných protagonistek v knize přiznání Kubišové k lásce ke zvířatům přesahující lásku Lásky za časů bezčasí (nakladatelství Daranus) odhaluje k mužům. Opět náraz. Prostě si neberou servítky. poměrně rozdílné osudy žen věkem od sebe vzdálených, Promlouvají jasně, výstižně a někdy i tvrdě. Nejtvrdší přesto si něčím blízkých. Určitě je dodnes spojuje jistý jsou však na sebe. Ačkoliv ani jedna se nepovažuje za vzdor. Spoluautorům Z. A. Tichému a V. Ježkovi se ale revolucionářku a brání se označení legenda, svým z textu někam vytratil. Moučková, dcera zapáleného a způsobem je tak všichni vnímají. Snad je do té polohy doživotního komunisty, nemusela po roce 1948 chodit nastylizoval národ, snad je tam přivedla komunistická kanály a zpovídat se dělnické třídě z prohřešků svých zvůle, snad skutečnost očividné nezlomnosti. „buržoazních“ předků jako desítky ostatních. Prvně Rozřešení čtením jejich rozhovoru přesto nenaleznete. působila v divadle, pak přešla do rozhlasu a nakonec Mám pocit, že si to tajemství odnesou do hrobu. Vždyť skončila v televizi. Až přišlo nešťastné vysílání v době kdo zpíval v listopadu 89 z balkónu hymnu a kdo okupace a tím i její zářící hvězda zapadla. Z rozhodnutí nazpíval v šedesátých letech písničku s názvem mocných. Kubišová, dcera lékaře, se z třídních důvodů Legendy? Jednoduše zůstalo mnoho nedopovězeno. nedostala na vysokou školu a začala zpívat z určité Příjemně se čte povídání dvou ženských u kafíčka, které náhody a nouze. K velké radosti pozdějších posluchačů něco pamatují, něco dokázaly a ledascos přitom ztratily. a fanoušků. Banální pornografická fotka, na níž měla Na zajímavou exkurzi do duší zajímavých osobností je Kubišová údajně vystavovat své tělo, velmi záhy to však přeci jen málo. přerušila její uměleckou dráhu. O tom všem si dotyčné PS. : Kamila Moučková se proslavila svým spontáním povídají a přibližují čtenářům okolnosti odehrávající se projevem na TV obrazovkách v době invaze sovětských před mnohými lety. Na druhou stranu dojde i na přetřes a ostatních vojsk do Československa v roce 1968. ============================================= SPOMAĽ MÁŠ PRIVYSOKÚ RÝCHLOSŤ...!!!

Keď som včera vystupoval z vlaku, predo mnou šla pomalým tempom stará babka. Ponáhľal som sa a nevedel som ju predbehnúť.Vytáčala ma do nepríčetna. Vtedy som sa zarazil a povedal som si: "Kam sa ja vlastne ponáhľam?" Ozvali sa vo mne výčitky svedomia, že som sa v duchu nahneval na babku, ktorá nemôže za svoju rýchlosť.Celý život pracovala aby sa aj moja generácia mala dobre, možno veľa vytrpela. Ale všetko trpezlivo zniesla. A ja som netrpezlivý a malicherný. A to všetko len preto, aby som bol o 10 minút skôr na internáte. Tých pár minút aj tak premrhám na internete alebo pri telke. Alibisticky to zhodím na dobu v ktorej žijeme. Všetci sa hrozne ponáhľame. A večer zistíme, že sme zase toho veľa nestihli. Frustrovaní si ľahneme a zaspíme spánkom nepokojných. Popri známych frázach "Ako sa máš?, Ako žiješ?..." sa nám do slovnej zásoby vtesnalo "Strašne sa ponáhľam, nemám čas!". Tak máme veľa práce... Cez sms si vyznávame lásku, komunikujeme cez chat a face to face si nemáme čo povedať. Trápia nás účty, kariéra. A popri tom už neostáva čas nazvyš. V schránkach sa nám hromadia maily, lebo "nemáme čas odpísať", na polici sa kopia knihy, lebo "nemáme čas čítať", nevieme ako vonia príroda, lebo "nemáme čas k nej pričuchnúť". Takto a podobne si zaneprázdnenosť racionalizujem aj ja. Ale dokedy to vydržíme? Stále chceme viac stihnúť a darí sa nám menej. Možno venujeme priveľa času veciam, ktoré si ho nezaslúžia. Žijeme hrozne rýchlo, máme skoro všetko a napriek tomu sa kopia nešťastní ľudia. Náš život je nekvalitný. Priemerná dĺžka života sa pomaly predlžuje, no jeho kvalitatívna zložka je čím ďalej tým viac nevýrazná. Nevieme sa zastaviť a

uvedomiť si hodnotu vecí. Robíme veľa fotografií, ale už si ich ani neprezeráme. Napálime ich na CD a tým to skončilo. Počítače máme plné mp3-jek, ale nemáme prehľad čo je to vlastne za hudbu. Množstvo televíznych kanálov, ktoré dávajú naraz veci, ktoré chceme vidieť a hneváme sa, že to nestíhame. Namiesto zábavy stres. Stále si kontrolujeme mobil, či nám niekto nevolal. Vypnúť mobil? Veď môžeme zmeškať dôležitý hovor! Prestávame si vážiť krásne veci, kvôli ktorým sa oplatí žiť. Môj dedko má 83 rokov. V živote nebol v zahraničí, nemá mobil, pozerá len dva televízne kanály a počúva jednu stanicu na svojom starom tranzistore. A napriek tomu mi minule povedal, že prežil krásny život. Má množstvo spomienok, ktoré mu vyvolávajú úsmev na tvári. Vie sa tešiť z pekného dňa, z vône dreva, s ktorým cely život pracoval, zo svojich vnúčat, na ktoré je pyšný. Žil ťažký život ale vážil si ho. To my dnes nevieme. A tak máme infarkty už v päťdesiatke, kopu rakoviny a depresií. A možno by stačilo spomaliť. Tvrdenie, že sa to nedá, neobstojí. Sú ľudia, ktorí to dokážu. Zamyslime sa, koľko času venujeme nepodstatným veciam. Skúsme si vypnúť mobil. Porozprávať sa a niečo si prečítať. Snáď som si uvedomil môj rýchly život včas nato, aby som spomalil. Kamarát má chalupu v Henclovej. Je to malá banícka dedinka obkolesená horami. Nie je tam signál na mobil, v telke jeden kanál (žiadna dilema a pozriete si aj to, čo by ste nikdy doma nepozerali a začne sa vám to páčiť), obchod otvorený len v utorok a štvrtok a jedna krčma s rozmermi 5x5 m. Ideálne miesto na spomalenie. Asi tam zabehnem, aby som sa zbytočne nehneval na starých pomalých ľudí, ktorí si vážia zvyšok života a zbytočne sa neponáhľajú za smrťou tak ako my! Pekný deň! =============================================== Poslední Octaváni..... Roman Šťastný, senior, Calgary. Po skončení Druhé světové války se prezident Beneš a po několika letech do Francouzského gymnázia, kde se vrátil z Londýna do ČSR přes Moskvu. Sovětský Svaz už ale francouzky neučilo. Velvárna byla největši se stal totální zárukou československé bezpečnosti a pražská bouda. Dva tisice žáků a k tomu přiměřené poslušnosti, nahrazující bývalou předválečnou a množství kantorů. Velvarská třída jde z Vítězného nespolehlivou záruku Anglie a Francie. Před několika náměsti v Dejvicich na Hadovku, kde bývalo kanadské lety český demokratický parlament uvedl v život zákon velvyslanectvi, na Bořislavku a až na konečnou týkající se této změny: „Prezident Dr. Edvard Beneš se jedenáctky v Šárce. Krásná supermoderni betonová zasloužil o stát.“ Komu ony zásluhy pomohly a k čemu budova vytápěná stěnami, levá stěna každé třídy bylo vedly se v zákonu moudře neříká. A tak po mnoha jediné okno, přerušené třemi sloupky. letech v daleké nové vlasti mi dovolte, abych si poněkud Moji kamarádi - co je překvapivé, že já, byl taky jejich neukázněně a neuspořádaně vzpomenul, jací jsme kamarád - jeden se Jmenoval Škopek (metr padesát dva) bývali..... a druhý Putna (dva metry a osm centimetrů). Škopek a My vlastně, pánové a dámy samozřejmě, abych se Putna. Víte, když si uvědomím to anglosaxofonské vhodně představil, jsme nejen poslední generace zneužívání křestního jména - my jsme prakticky oktavánů, ale také občanů První Československé vý1učně používali příjmení Vů1 Škopek a Vůl Putna a Republiky, kteří si ji ještě úryvkovitě pamatují. Jak jsme taky samozřejmé Vůl já - to namísto křestniho jména, se rozešli do života a do širého světa, ztratila se ta První a1e třeba takový primus inter pares naší třídy D1uhoš, Republika, ta krásná dívka, kterou jsme potkávali při který vynikal úp1ně ve všech předmětech, dokonce i v toulání Prahou, a snad ji i milovali, aniž jsme o tom těláku a v mravech - k němu ovšem jsme mě1i poměr vlastně věděli. Chodili jsme na Velvárnu, spisovně jako k nevlastnímu otčímovi, nebo k mladšímu řečeno na gymnázium Dra. E. Beneše na Velvarské ulici kantorovi. Mám takový dojem, že se ho obávali i někteří

ne nejchytřejší kantoři. Taková moudrost byla na gymplu věc neslýchaná v kterékoliv době. Tak tomuu Dluhošovi jsme říka1i Dluhoš a nic víc. Taky a1e mimo té téměř geniality nevynikal už vůbec ničím, nikdy nezabředl do žádných nepřístojností a žádný kantor by ho ani z žádných nepodezíral. V mých vzpomínkách se Dluhoš třpytí, tedy chci říct tyčí jako pomník vzdělanosti; o moudrosti jsme tehdá ovšem nemě1i ani ponětí. Holky také s námi chodily do školy. Bylo jich asi patnáct z těch čtyřiceti pěti žáků ve třídě. No jo holky: byly většinou chytré, ale to bylo zas na újmu, tehdy námi více ocňovaných vlastností, převážně krásna. Jeden předek Jarmily Kotěrové vystavěl Uměleckou průmyslovku proti Starému parlamentu, kde se každoročně odehrávalo Pražské Jaro. Hanka Hejná k nám přišla v osmačtyřicátem z Francie, kde si vystudovala tři roky na pařížském 1yceu. Jiné holky mě1y neočekávané znamenité znalosti, jako třeba Polka Chodounská, která se při jízdě tramvají naučila číst slova pozpátku, protože ta doprava na pravé straně, jak ji u nás zaved velkej Adolef , ji k tomu donutila. Takže, řekli-1i jste jí například NÁRODNÍ PODNIK, ona okamžitě přeložila KINDOPINDORÁN. Tahle znamenitost se donesla k sluchu Konzervy, jak jsme říkali naší neobyčejně tlusté češtinářce, která tu kuriositu nechala při hodině předvádět jako takovou zajimavůstku češtiny. No ona to zajímavůstka určitě je, vždyť si to zkuste třeba s takovou angličtinou a pohoříte; ono to kolikrát nejde přečíst ani, když je to psaný normálně, natož pozpátku. Polka Chodounská při tom překladu byla vždycky jako v tranzu. Anebo spíš jako v tramvaji a viděla to, co bylo řečeno, napsáno na domech normálně a jak kolem toho nápisu v duchu jela tou tramvají, četla pozpátku, aníž, by si uvědomovala příliš jak to zní. No a při té předváděčce ji Škopek Václav předhodil výraz LEDRPALESIK. Což bylo věrně přeloženo. A tím také neslavně skončilo předvádění čestinářské zajímavůstky, jak říkala paní profesorka Petříčková. -"Ty zvíře nečistééé, ty ovce prašivááá - " kárala svým osobitým pedagogickým způsobem Škopka, zapisujíc ho do třídní knihy. Růženku Stříbrnou jsrne používali jako permanentní službu v hodinách angličtiny. Otvírala třídnici a lichotivým hláskem oznamovala chybějící žáky panu profesorovi Pelikánovi. Byl jednatelem fotbalovdho klubu Sparty nebo Slávie a ve1iký obdivovatel a milovník dívek bujných proporcí. Na svý roky byla Růženka až abnormálně vyspělá . Její funkcí bylo odvést pozornost pana profesora korouhevníka Pelikána aspoň na půl hodiny od angličtiny. Až do zavedení Žákovských Knížek Růženka nikdy nezklamala. Taky jsme se jezdívali koupat směrem na Kladno na rybník Břve. Podivné jméno - Břve. Anebo jsme jeli jen na letiště. Pan-Armerican líta1i s Constellationem, Angličani s Viscountem, Francouzi s Caravellou, Rusové s Tupolevem. Exotické země se nám

představovaly na trupech letade1. A pak přes Ruzyň Liboc a Královskou oborou na Bílou Horu, Vypich až na Hrad. Kola jsme opřeli o pískovcové zábradlí a koukali na tu krásu a m1čeli. Večerní opar mlhy změkčova1 obrysy štítů prejzových střech a skrýval pilíře mostů nad řekou… Večer s klukam a někdy i s holkama jsme chodili po Starém Městě uličkami Klementina a přes řeku na Malou Stranu. Tehdy jsme měli kluby bobříků, to bylo vedle Skautu a Sokola, vyznávali jsme bobříkovské zásady, nekouřít (mimo ve ško1e ovšem), nepít (kde na to vzít peníze taky), čestnost, odvahu, pravdomluvnost, dě1at dobré skutky, znáte ty starodávne klukovské kluby. Tak jsme vyrůstali mezi barokem a gotikou, obklopeni měšťanskými domy, vedle úřednické kolonie malých bungalovů na miniaturních parce1ách, na náměstí a nezastavěných plochách, na Matějské pouti a mě1i jsme krásnej život. "Pánové, ohromná detektivka - Deset malých černoušků - hrají to v Organtin tyátru." (Tylovo divadlo.) Párkrat jsme byli na Werichovi a Burianovi a v divadle ABC, tam to bylo živější a bylo tam víc srandy. To víte, znali jsme různé orchestry jako Kavkův smyčcový jazz-band, v SIA (Spolek inženýrů a architektů), začínali jsme chodit do Mánesa, do Rádia. Samozřejmě jsme od patnácti, šestnácti let chodili do tanečních, mí kamarádi k Mistru Červinkovi do Lucerny, v tý krásný první uniformě černých šatů, lakýrek, bílé košile a bí1ých rukavic a černého, nebo i bílého motejla, s čerstvými skalpy po časném holení ... Pánové, začínali jsme bejt pánové! Po prvních začátečnických hodinách jsme vyžadovali charleston, to bylo ještě dávno před vynálezem bosa-novy. Na místo charlestonu se nám dostalo české besedy, a jen co jsme ji zvládli tak, že jsme si při ní užili taneční srandy, byla beseda zakázána. Sranda pozůstávala v tom, že tři páry jsme tvořili my, sextáni a čtvrtý pár jsme přibrali cizince. V závěru besedy stojí čtyři dívky v rozích čtverce, zatím co sedláci se chytnou, za ruce a čtyři takty krouží pěkně rychle doprava a čtyři takty doleva. Jenže my jsme to roztočili jen jedním směrem a v sedmém taktu jsme cizího tanečnika pustili. Odstředivou silou prolétl kolem děvčat, projel nejbližší skupinou na natažených nohách v hlubokém předklonu klouzaje po rukách po ztrátě rovnováhy a zadkem se zastavil o stěnu v nebezpečné blízkosti sedících gardedam. Zakázána byla ta beseda s omluvným usměvem Mistra Červinky, že prý to je, ehm tanec, tedy, jaksi, českých kulaků... Študácký život na gymplu byl ovšem plný nebezpečí přicházejících převážně čelně, to je od katedry, ale také od spolužáků, jimž sranda byla bližší než spolužákův záklas do třídnice, či případná sardel. Posud'te sami: Misař Kadel jezdil k nám do gymplu až někde od Kladna. Říkal, že pomáhá otci kováři kovat a proto, že občas usíná při výučbě. Ale speciálně při některých předmětech spával tak pravide1ně, že to vypadalo, jako by ho ty předměty nezajímaly. Tak například usnul při ruském diktátu. Pani profesorka se odmlčela a Kadel

zavěsil svou hlavu za levé ucho, které držel v zaťaté pěsti. Paní profesorka se po chvíli zeptala, proč - že Misaři spíte? 0dpovědě1 logicky - protože, prosím, nediktujete. Jak mohu diktovat, když nepíšete a spíte? Proč bych prosím, nespal, když nediktujete? Misař, již zcela probuzen psal a opatřoval diktát ve své interpretaci hrubými chybami. Později se také jednou stalo, že paní profesorka učila slovesným třídám v sovětském jazyku. Ticho ve třídě bylo naprosté, protože i šprti byli uspáni tak kolosálním nesmyslem. Jarda Šourek lehce šťouchl do chrápajícího Misaře: "Vole, seš tasenej. "Misař sebou cuknul a sykl: "Co - co mám říct?" Jarda, kterému jsme přezdívali Přítel Pytel, nebo Přítel Sáček, něco šeptal. Paní profesorka se ve výkladu přerušila, vyrušená nepokojným šepotem ve třetí lavici pravé řady. Také několik lehčích spáčů se probralo z mrákot ruské gramatiky. Misař se vztyčil do vyčkávavého ticha a pravil sebejistě kladenským přízvukem: "Děduška s bábuškoj yš1i na pragúlku." Třída zařičela radostným překvapenirm. Avšak paní profesorka zaskorovala: "Misař, ty durak dúrnyj, sjédmuju pjaťorku ja těbě pisáju sěvodňa!" Misaře jsme pak ještě jednou použili k napravení chyby, jíž se dopouštěl náš tělocvikář, pan profesor Pujman. Mimo tělocviku také učil zeměpis, i když to většinou bylo jen při suplování. Oblíbeným městem jeho odborných vykladů býval "Nový Nijork". Léta mu to procházelo, protože i v tak vzdělaném sboru jaký jsme měli na Velvárně (a později na francouzáku) zřejmě bylo dobré mít ve sboru pro případ průšvihu prokazatelně nejblbějšího člena v osobě tělocvikáře a zeměpisce Pujmana. Profesor Pižman, jak jsme mu přezdívali, vynikal gorylí postavou a částečně též vizáží a pak už celkem ničím, až na ty zeměpisné přehmaty. Uvědomíte-li si, že nás bylo sedm sext, neni divu, že se pan profesor neobtěžoval při pozdravu v tělocvičně rozlišovat sextu a, b, c, d, e, f, a tak dále až do g, a1e vybral si libovolné písmeno a pozdravil obvykle sextě cé nazdar!!! Zpět mělo švihnout, nebo explodovat úsečné Zdar!!! Ale namísto toho jsme velmi neurvalými hlasy řvali dlouze nazdáár, těbůůch, dobrej den a podobně. Ti, co stáli vedle Misaře referovali, že zpočátku Karel pozorně naslouchá a je-1i třída oslovena Správně - my jsme byli sexta d - pak se ani nenamáhá odpovědět, a1e je-li písmeno vybráno špatně, tu zarputile řve před sebe nějaké nesrozurnitelné nadávky. Po úsilovném přemýšlení jsme přišli na válečnou 1est. Pana profesora vytrestáme tím, že při špatném oslovení NIKDO neodpoví. A1e jakýmsi organizačním nedostatkem se sta1o, že jsme to pozapomněli říct Karlu Misařovi . Příští hodina tělocviku začala nástupem v řad a protesor Pižman v modrých teplákách vyklusal z kabinetu - vždy vyklusal - postavil se před námi do pozoru a zvolal: Kvartě cééé NAZDAR!! Nedovedete si představit horší urážku, než snížit ročník třídy. Z naších úst nevyšel ani vzdech. Ale Misař, do hloubi duše rozhořčen, zíraje zarputile před sebe do země, zařval

přímo tuřím hlasem: "Polip nám prdel!!! a nějaký jiný neurvalec dodal "Vole!" Pan profesor se smutně odebrál do kabinetu a následující dvě hodiny z něho nevyše1, zatím co my jsme hráli s medicínbalem fotbal. 0 vládní krizi jsme se dověděli spíš doma a z radia než ve ško1e. Kantoři byli zamlklejší a mnoho hodin proběhlo, aniž by se učilo. Ruštinář - bělogvardějec profesor Ma1yj, veliký Rus s dlouhou jizvou na tváři se náhle stal obávaným kantorem ve sboru a víceméně i mezi studenstvem. Začátken března se stal nekomoprommisním exponentem nového světového pořádku ve škole. Nejhlasitější protest proti "bolševikovi Nejed1ýmu", který se stal ministrem ško1ství, kultury a oddechu, jsme slyšeli od Alexandra Popoviče, černovlasého, vysokého syna pravoslavného popa, klerý s námi chodil do třídy. Jednoho slunečného jarního dne jsme se shromáždili v jiné dejvické ško1e. Bylo to shromáždění zřejmě několika ško1, protože študáctva tam byly mračna. Na projevy jsme byli zvyklí, protože obvykle znamenaly ulejvku, byly celkem žádanou součástí ško1ního roku. Shromáždění začínala 7. března oslavováni narozenin Tomáše Garique Masaryka, prvního presidenta, Presidenta Osvoboditele, první Československé Republiky, v jehož demokratických tradicích jsme pokračovali v budování demokratického státu, kteréž bylo přerušeno nelidskou nacistickou okupací po zradě Francie a Anglie, které nás zaprodaly Mnichovským diktátem, namísto aby se zbraní v ruce znemožnily rozdělení, ano i zničení naší republiky. Os1avy pokračovaly oslavani výročí začátku Pražského povstání 5. května 1945 a pokračovaly 9. května oslavami konce vítězné války, která neby1a skončená dříve než skončilo slavné pražské povstání. Slovenské národní povstání se jaksi opomíjelo, snad proto, že ho Slováci nevhodně začali během hlavních letních prázdnin, kdy se žáci nemohou nikam shromáždit. Pak ovšem následovaly oslavy 6. června (nebo snad července?), byly zapáleny varty - symbol národního utrpení a připomínali jsme si (dávno minulé) doby originálního, nekonformního myšlení, representovaného reformačním učením Mistra Jana Husi, jenž neohroženě položil život za své myšlenky. Tyto oslavy však už nebyly organizovány školou a proto jejich popularita nebyla valná. Následující třístaletá poroba však skončila navždy 28. října 1918. Oslavy tohoto svátku byly provázeny přísahami věrnosti demokratickým ideálům a neohrožené obrany republiky a nezávislosti. Pak už nebylo bohužel dalších oslav, až snad dušiček, ale i ty, co jsme měli, byly příjemným úvodem do přícházejícího jara, neboť také ony podněcovaly vývin různých žláz a tvorbu hormonů, tak potřebných v dalším životě a možno říci, u mnohých (snad) až dodnes. Jak jsem pravil, onoho slunečného jarního dne jsme se shromáždili v jedné velké škole poblíž Vítězného náměstí. Tentokrát však nepřednášel žádný z profesorů, ale neznámý muž, který sice byl zřejmě zvyklý mluvit,

ale jeho čeština se nedala ničím srovnat ke kultivované Jednou přišla naše třídní, paní profesorka Vesecká se řeči profesorů, již jsme sice sami nemluvili, ale kterou šprýmovným požadavkem. Máme tu na škole náborovou jsme od mluvčích očekávali. Ticho bylo úplné, protože akci do Svazu české mládeže. Podmínky vstupu jsou nás překvapil nový slovník a nenávistný tón toho jednoduché, povinnosti také, jde o schůze jednou za projevu - angloamerický imperialismus, sabotáž a měsíc a placení malých členských příspěvků. Již dříve špionáž, revanšismus, budování spravedlivé jsme se seznámili s SČM. Představil nám ho černovlasý socialistické budoucnosti, kulacké vykořisťování a septán, kterého jsme od vidění znali, v nudně nadšeném buržoasní příživníci - to všechno pro nás byla nová projevu o budování podle vzoru SSSR. Velkouzenářský slova, nová spojení, nová nezvyklá a podivná čeština. syn Burda, rozvalený na podlaze tělárny, kde se schůze Sálem posměšně zašumělo, když přednášející mluvil s konala, poznamenal: "Tam měli dycky hovno, tak ať jen odporem o amerických plechárnách jako symbolu budujou a nám sem nestrkaj rypec. My tady máme buržoasního světa (tím myslel auta). Byli jsme zmateni. dobudováno." Schůze byla zakončená častuškou, kterou Brzo po této schůzi nám bylo řečeno, že se musíme zazpíval septimán se dvěma cizími mladíky a holkou, za zúčastnit oslav 1. máje a půjdeme průvodem až na doprovodu kytary. Častuška vyprávěla o nějaké jiné Staroměstské náměstí. Malá rebelie vznikla ráno na holce, která v závěru říká: seřadišti, když nám byly vtlačeny do rukou tyče s …što ty smotriš na menja…. ja ně balalajka nápisy, obrazy státníků a prapory. Mnoho studentů koukat na balalajku - to nám připadalo pitomé, skoro odmítlo tuto byzantickou výzdobu nést a spousta toho stejné, jak ta smutná schůze. - Kdo se tedy hlási? optala harampádí zůstala na nádvoří a na ulici před se Vesna. Nehlásil se nikdo. Paní profesorka, která byla gymnasiem. Při přechodu mostu jsme zbylé ikony také matkou dvou dospívajících grázlů asi našeho věku, naházeli do Vltavy. Nebyla to myšlenka nijak originální, však neupadla do žádných pedagogických rozpaků. protože řeka byla již hustě pokrytá tyčemi a "Kdo chce jít na vysokou školu?", zeptala se energicky. rozmočenými zbytky papírového jásání. Jinak se ale pro Několik šprtů, kteří mysleli na vysokou školu už od nás v podstatě nic nezměnilo, snad jen, že do tříd přibyl mateřské školky, zvedlo ruce. Asi třetina ostatních jsme obraz dalšího státníka. Přestali jsme se taky učit zvedli ruce, abychom paní prfesorce udělali radost. nepovinnou srbochorvatštinu. Paní profesorka Další, jako Daneš, Kremlík a Hartl je zvedli z recese. Vojtěchová nás původně chtěla pozvat na letní "Kroupa zapíše ty co se hásí - jsou od této chvíle členy prázdniny do Jugoslávie. Takové podivné, orientální, SČM. Daneše, Hartla a Kremlíka zapisovat nemusíte." nečeské slovní spojení se objevilo v té době, úplně Oba tři studenti se z tohoto ponížení nesnesitelně nepravděpodobné - krvavý pes Tito! - Takhle blbě se v nadýmali pýchou. Uvědomili jsme si, jaká to asi bude Čechách, co my víme a pamatujeme nenadávalo, ani za výběrová organizace. A tak jsme vstoupili na širokou protektorátu ne. cestu budování socialismu v naší, ne ještě zcela Jak jsem se zmínil dříve, nebezpečí na nás číhala na demokratický dobudované republice v tradicích TGM a každém kroku. O hlavních přestávkách jsme chodili po Dra Edvarda Beneše. chodbách vždy ve skupinách tří až čtyř kluků. Osamělý Všechny nové okolnosti ve škole nebyly jen špatné. poutník byl vtažen do cizí třídy, položen na katedru a Začali jsme chodit na pochoďáky, což byla ulejvka a prolit, to jest, jeho poklopec byl otevřen a dovnitř nalit dlouhé pochody z různých předměstí Prahy do celkem hrnek vody, nebo dva i tři, podle stupně odporu žáka. zajímavého okolí jsme měli rádi, neboť z nich taky bylo Student byl pak puštěn, vstal z katedry a z kalhot se mu možné utéct a vrátit se dříve domů. Naučili jsme se při vyřinula trocha vody. Sranda byla v podivném nich množství staropražských sprostonárodních písní, nakrucování a natřásání odcházejícího studenta a v jeho jako Chytila patrola prostitutku mladou, Když jsi chtěla značně mokrých a flekatých kalhotách. Později, s pannou býti, Na Kadlovým náměstí malej domek stojí a eskalací této třídní války se přistupovalo k uřezávání Šel jsem si to jednou večer k zapaďáku. Tuto píseň všech poklopcových knoflíků. Život na naší budově pražského podsvětí nás naučil v kaňonech Šárky mladý vyžadoval, ale zároveň též vychovával tvrdé charaktery. češtinář, pan profesor Kudláček. "Když ji zpívali v Abyste si ale nemysleli, že jsme se odvážili vždy jen na pržských pajzlech, tak prostitutky plakaly", pravil a hlas nižší třídy. Nikoliv řezání knoflíků se dělo převážně, se mu zachvěl citem, jako by byl jednou z nich a přišel o když nižší ulovily příslušníka staršího ročníku. Theorie kdovíjakou karieru. Na oplátku jsme ho chtěli naučit vypracovaná nebyla žádná, ani nemohla být, neboť jak nějakou naší píseň, ale znal je všechny, borec. do ní zařadit oktavány, ale řezání knoflíků se přisuzovalo mladickému rozvášnění a nerozvážné Druhé pokračování příště. pomstychtivosti. =============================================== Dědeček si zavolá vnuka a říká: “když mi doneseš nenápadně jednu tu modrou pilulku, co má tatínek v nočním stolku, tak zítra u snídaně najdeš pod talířkem stokorunu”. Vnuk udělal, co dědeček chtěl a těšil se na snídani. Ráno se podíval

pod talíř a byla tam tisícovka. Naklonil se k dědečkovi a pošeptal mu: “Dědo říkal jsi stovku a je tam tisícovka”? Já vím řekl dědeček “těch devět stovek je od babičky”. ============================================ Lordovi utekla manželka. Třetí den někdo zvoní. Služebná jde otevřít a povídá překvapeně: "Je, to jste vy, milostpaní?" "A kdopak by to měl být?!" ptá se paní přísně. "No," povídá služka, "já myslela, že je to nějakej další gratulant." =========================================== Ambiciózní manažer se po dlouhé době rozhodl jet na dovolenou na Karibské ostrovy. Během plavby přišel hurikán a celou loď smetl do moře, jen on jediný se zachránil a ocitl se sám na opuštěném ostrově. Čtyři měsíce jedl jen kokosové ořechy a spal na pláži a žádostivě se díval na moře, kdy se objeví nějaká loď. Jednoho dne zpozoroval, jak se po říčce blíží malý člun s nádhernou ženou "Kdo jsi? Jak jsi se sem dostala?""Byla jsem na té samé lodi jako ty a ztroskotala jsem na opačné části ostrova.""No to jsi měla štěstí, že se ti zachránil člun.""Nezachránil, ten jsem si vyrobila." "Prosím?" "No, vždyť je tu všude okolo bambus a třtina.. "Ale kde jsi vzala nářadí?!" " Z kamenů jsem si vyrobila nástroje a použila jsem je i na stavbu chatky. A ty spíš kde?" "Celé 4 měsíce na pláži," zahanbeně přiznal manažer. "Tak pojď ke mně na návštěvu..." Doplaví se k její chatce a žena říká: "V prvním patře máš holicí strojek a i sprchu." Manažer je úplně hotový, už se na nic neptá, vyběhne do patra a tam je holicí strojek z nabroušené kosti nějakého zvířete a říká si: "Tato žena je neuvěřitelná, co bude dál?" Sejde dolů a tam už ho čeká žena, v ruce láhev vína, na sobě jen nějaký ten fíkový list, přitulí se k němu a říká: "Jsme už tak dlouho pryč od domova... a celý ten čas jsi byl tak sám. Jsem si jistá, že je něco, co bys právě teď chtěl dělat... Něco, co jsi nedělal už dlouhé měsíce..." Manažer nevěří vlastním uším a povídá: "Chceš mi říct, že si odsud můžu zkontrolovat e-maily?" ===================================================== Proč přiletěl papež do České republiky? Protože: boží hrob už viděl, boží tělo také ale boží dopuštění ještě ne. ==================================== Služka požadovala zvýšení platu. Paní se rozhněvaně zeptala: "No dobrá, Marie, řekni jeden důvod proč si myslíš, že si to zvýšení zasloužíš?" Marie: "Není jeden, ale tři důvody." Paní: "Dobře, tak mi řekni první." Marie: "První důvod je ten, že lépe žehlím než vy." Paní: "Kdo to říká?" Marie: "To říká váš manžel." Paní: "A druhý důvod?" Marie: "Protože vařím lépe než vy." Paní: "Nepovídej, že i tohle říká můj manžel." Marie: "Ano, to říká váš manžel."Paní: "A třetí důvod?" Marie: "Třetí důvod je to, že jsem lepší milenka než vy." Paní vybuchne: "Netvrď mi, že toto taky říká můj manžel!" Marie: "Ne paní, to říká váš zahradník." Paní: "Marie, kolik bys chtěla?" ====================================== Matka telefonuje učitelce: "Prosím vás, nedávejte dětem úlohy z matematiky, ve kterých stojí láhev piva korunu sedmdesát. Manžel nemohl celou noc usnout!" ================================ Mladík s vyhlídkami na dobrou kariéru se rozhodl vzít si ctnostnou slečnu z kláštera, nedotčenou hříchy moderní konzumní společnosti. Po svatbě museli jet domů přes takové vykřičenou čtvrť města. "Drahý, co jsou zač ty ženy, co se opírají o lucerny?" "To jsou nemorální ženy, které propůjčují za pět stovek své tělo k sexu." "Pět stovek??? A nám mnichové dávali vždycky jen jablko!" ================================== Manželé sedí v prázdném kupé proti sobě. Po půlhodině povídá manžel: "Sáro, pojď sem. Sedni si ke mně." Manželka poslechne, přitulí se k němu a šeptne mu do ucha: "A co tak najednou?" Muž ji obejme a říká: "Už jsem se na tebe nemohl dívat." ============================================ Farář jde po vesnici a najednou vidí obrovský billboard, na něm kříž a na kříži Ježíš. Pod křížem je nápis: "Naše hřebíky udrží všechno!" Farář je velmi pobouřen a proto se rozhodne pohovořit s majitelem železářství, kterému billboard patří. Vysvětlí mu, že takto tedy ne, a majitel ho ujistí, že dá věci do pořádku. Druhý den jde farář opět kolem billboardu. Na něm je prázdný kříž, dole pod ním se v blátě válí Ježíš a nápis praví: "S hřebíky od nás by se to nestalo!" =========================================== Konečně kartářka, která má jasnou vizi. Panu Skočdopole věští věhlasná kartářka budoucnost: “Vidím luxusní vilu, Mercedes, bazén a krásnou mladou ženu.” “To je opravdu znamenité, a co dál………!!!!” “Vidím také Vás! Stojííte tam a čumíte na to dírou v plotě. ========================================== Posledních pár nocí se Adam vrátil dost pozdě, což Evu vždy řádně namíchlo. Co víc, začala ho oproti vší logice podezírat. "Že ty jsi byl s nějakou ženskou?!" vyjela na něj zase jednou, když přišel pozdě. "Evo, miláčku," snažil se jí uchlácholit Adam, "tvoje podezírání je zcela bezpředmětné. Vždyť víš, že jsi jediná žena na světě." Hádka, jak jednou začala, tak pokračovala, až znavený Adam usnul. Vzbudila ho prudká bolest na hrudníku. Eva do něj dloubala. "Co to děláš?" vztekal se Adam. Eva na to klidně. "Jenom ti přepočítávám žebra." Dcera texaského farmáře přijde domů a rozzářeně říká: "Mami, představ si, Jack si mě chce vzít!" "Požádal tě snad o ruku?" "Ještě ne, ale už zastřelil manželku."

===================================== Kohn:"Roubíček, můžou mi říct, proč si vzali svoji švagrovou, když jim umřela žena?" Roubíček: "A to by na mně chtěli, abych si zvykal na novou tchyni?" Kohn: "Své nejmladší dceři dám 200 tisíc, prostřední 300 tisíc a nejstarší 500 tisíc." Roubíček: "A neráčej snad mít ještě nějakou starší? ========================================= Stretne neurológ kolegu gynekológa a vraví: "U nás je to na nervy. A u vás ako?" Chechtavej tygr ======================================= Vědci zkrotili spin v polovodičích. Luděk Vainert, Lidové Noviny. Přijde nová revoluce. Vědci otevřeli cestu ke Nepoddajné plovodiče. Encyklopedie definuje spin konstrukci počítačů založených na zcela novém jako moment hybnosti elementární částice. Pro principu. Nosičem informace v nich nebude jako názornost bývá přirovnáván k rotaci. Spin elektronu doposud jen elektrický náboj, nýbrž také spin elektronů. nezávisí na tom, jak elektron "obíhá " kolem atomového To umožní další miniaturiazaci jádra. Co se tedy vědcům z Twentské univerzity logických prvků a výrobu čipů, které nebudou povedlo? Zní to velmi prostě: nasměrovali elektrony do potřebovat tolik energie křemíku a docíli toho, že i v něm měla většina nosičů Dosud se dařilo provádět operace se zachováním spinu náboje totožný spin. Jak již bylo řečeno, efekt fungoval i jen za velmi nízkých teplot či při využití exotických za pokojové teploty. materiálů. Práce týmu vědců vedených Sarojem Dashim Vědci si jako materiál pro elektrodu připojenou ke z univerzity v nizozemském Enschede, publikovaná v křemíkové destičce vybrali slitinu niklu a železa dnešním vydání vědeckého časopisu Nature je převratná využívanou při výrobě magnetických hlaviček pevných v tom, že prokázala možnost "ovládat" spin za pokojové disků (tento obor se bez využití spinu elektronů také tepoty. Základním materiálem byl přitom "obyčejný" neobejde). Mezi kov a křemík vložil Saroj Dashi spolu s křemík, materiál v elektronice běžně využívaný a kolegy tenounkou vrstvičku oxidu hlinitého. Její snadno dostupný. Nástup spintroniky je tedy možná blíž, tloušťka nepřesáhla několik nanometrů. než se dosud soudilo. Základní kámen máme. Oxid hlinitý je izolant, ovšem Kvantová kouzla. Spintronika, obor využívající elektrické napětí způsobí, že některé elektrony přejdou z kvantové vlastnosti spinu elektronu, je dlouho magnetického materiálu do polovodiče. Uplatní se totiž považována za způsob, jak překonat meze dosavadního tzv. kvantové tunelování, díky němuž některé nosiče přístupu. Pokrok elektroniky dlouhodobě závisí na náboje projdou potenciálovou bariérou, která je vyšší zmenšování logických prvků. Nejpokročilejší než jejich energie. Vrstva oxidu hlinitého dovolí projít integrované obvody dnes obsahují struktury o velikosti elektronům s jednou hodnotou spinu snadněji, což několika desítek nanometrů. Blíží se doba, kdy zaručí, že většina elektronů za bariérou bude mít tranzistor bude tvořen několika atomy a další totožnou orientaci, uvádí Nature. zmenšování nebude možné. Přestože jsou technologie Jednoduchost tohoto postupu a jeho spolehlivost může stále úspornější, nahromadění více než miliardy dát vývoji spintroniky nový impuls. Nyní je potřeba aktivních prvků v jednom procesoru vede k jen obtížně vyvinout techniku umožňující změnit spin i uvnitř zvladatelným problémům s teplem. Pokud by však polovodiče. "Základní kameny máme," říká Ron Jansen, logická nula či jednička nebyla reprezentována jeden z autorů studie. "Nyní jde o to něco z nich (ne)přítomností elektrického náboje, ale hodnotou spinu, postavit." mohly by být obvody rychlejší a úspornější. ====================================== Piána Resonet- historie. Koncem 40.let minulého století to začlo. Co? Výroba a vývoj elektromagnetického snímání zvuku ve firmě RESONET, kterou založil a vlastnil slavný československý atlet pan Ladislav Kořán. První funkční elektrické piáno značky Resonet 506 spatřilo světlo světa již v roce 1949. Vlajková loď firmy. Scházely peníze na rozvoj, na zabezpečení trhu. Všude jinde by firma dostala úvěr a banka by se pyšnila projektem, jenž směla zabezpečit. V Československu se na to šlo z druhé strany. Znárodnilo se, združstevnilo se, ale kohoutek zůstal utažený. Poslední výrobek piána se musel prodat za směšnou cenu i na tehdejší dobu.

Komorouz Jaromír. Změna. Střih. Na světové výstavě EXPO58 v belgickém Bruselu získaly tři elektrické hudební nástroje družstva Dřevokov z města Blatné, kamž se výroba transponovala zlatou medaili. Dále družstvo obdrželo „Státní vyznamenání za vynikající práci“ od prezidenta. Zde působil legendární vynálezce, konstruktér, vývojář elektrických kytar pan Vladimir Vlček. Ale nebyl sám. Další z legendárních konstruktérů pan Josef Růžička, v Blatné situaci nevydýchal a ukončil svoji profesionální pouť raději v Hradci králové. Tam rozvinul novou řadu kytar. Jeho Neotony jsou vyhledávány dodnes. 120 kytar, havajské kytary, basové kytary. Ale!!! Vymyslíš

víc než ostatní, tak do lochu s Tebou a rovnou na 18 let. Jáchymovské uranové dolysi s fašistickými koncentráky nezadaly. Autoru výstavy a majiteli sbírky panu Jiřímu Janků v Hradci Králové patří dík za důkladné shromáždění faktů. Nevěřícně kroutím hlavou, že je jich člověk schopný. Výstava poputuje českými městy a vyvrcholí příští rok v Hradci Králové v Muzeu kytar. V Blatné ukončili expozici 28. Června. Přiletěl ji otevřít Ladislav Kořán z Los Angeles . Jestli se objeví ve vašem teritoriu nezaspěte ji. Měla by se zastavit všude, kde se nástroje vyráběly. Zpět do historie. Byl ještě někdo jiný, kdo se pokoušel snímat zvuk? „V mé době však nikdo jiný jak v Československu, tak i v ostatní Evropě dle mého nejlepšího vědomí a znalosti, s podobným nástrojem na trh nepřišel. Právě pro tento fakt jsem byl úspěšný v jednání s panem Nováčkem o prodání licenční výroby do Kanady a Australie- ovšem na druhé straně to byl začátek mého konce v bolševické zemi....O tom, jak se bolševici vyvinou jsme pochopitelně neměli tušení. V případě že bych byl tušil čeho všeho jsou schopni, byl bych pryč i se svým RESONETEM již koncem února 1948....pochopitelně s celou rodinou. Ale v té době jsme všichni mysleli, že to nemůže vydržet ani rok!!! Jaký to tragický omyl.“ Velezrada a špionáž. Výrobní licenci dokončeného a fukčního piana nabídl L.Kořán do Kanady a Australie. Následně dostal upozornění, že se o něj zajímá státní bezpečnost, neváhal a odcestoval sám bez své rodiny do zahraničí. Za krátký čas se dobrovolně vrátil zpět pro svoji rodinu. Následně byl v roce 1949 zatčen, obžalován a odsouzen. V 50tých letech byl Ladislav Kořán ve svých 25 letech uvězněn v “českém souostroví GULAG“. Po zatčení státní bezpečností byl obviněn, že chtěl prodat výrobní licenci hudebních nástrojů do Australie a Kanady a byl odsouzen v listopadu 1950 Státním soudem v Praze na Pankráci, podle paragrafu 1 a 5, zákona číslo 231 na ochranu republiky k 18 letům těžkého žaláře pro velezradu a průmyslovou špionáž. Trest si odpykával v Jáchymovském koncentračním táboře, kde pracoval na nucených pracích v uranových dolech a viděl jak se lidé věší na ocelových drátech. „Sedělo se mnou v lágru mnoho osobností, život mi tam tenkrát zachránil kuchař Věra Protiva, který mi poskytl bujón ze syrových vajec na posilněnou, když mne přivlekli po třech a půl měsících strávených v korekci, kde jsem byl zavřen, tam jsem měl opravdu namále. Na Na táborech bylo se mnou mnoho známých lidí jako Generál Pernický, August Bubník, Standa Konopásek, Ing. Bóža Modrý, generál Sedláček, ing. Kabelík generální ředitel Baťovi Kotvy, doktor Václav Koniska a spousta dalších významných lidí a filozofů“. Po

odpykání trestu dne 23. března 1968 odcestoval L. Kořán do Spojených států amerických, kde mu v začátcích pomohl jeho kamarád z Německa, jenž v L.A. zastupoval výrobce vozů Porsche. Dne 18. srpna se stal americkým občanem! V prvních začátcích mu velice pomohl kamarád Karek Zabloudil, s nímž získal titul mistra světa. On měl v USA firmu na výrobu přístrojů na zkoumání moře. Láďa Korán žije v Los Angeles dodnes. Živil se mnoha způsoby, vyráběl čínské masážní pásy a vybavení pro fitness a nafukovací polštářky do letadel, vymyslel speciální houpací zařízení, do kterého se zavěsíte hlavou dolů, aby se protáhla páteř. V pětaosmdesáti letech vyrostl o 2 centimetry a jeho „kolébka“ se dobře prodávala. Byl také klenotníkem a nechal si patentovat přes 2,500 rozmanitých průmyslových vzorů, tvarů šperků. Komunistické tábory v padesátých letech. Tábory nucené práce byly komunisty zřizovány za jediným účelem, a tím je otrokářství. Na území republiky lze za koncentrační tábory považovat tábory zřízené při těžbě uranové rudy, tábory nucené práce (TNP), nápravně pracovní tábory (NPT) zřizované v oblasti Horní Slavkov, Jáchymov a Příbram, dále tábory PTP organizovaných armádou pro těžbu uhlí a opravy letišť. České souostroví GULAG. Odhaduje se, že těmito tábory prošlo daleko víc jak 80,000 vězňů (politických, kriminálních, retribučních,...). Byly také zřizovány koncentrační tábory pro kněží- tak zvané koncentrační kláštery. Největší z nich byl v klášteře premonstrátů v Želivy. Jen 250 g chleba pro mukla na den a malé výživné pro jeho děti, zlevnily jeho pracovní sílu na minimum. Při nesplnění normy dokonce nedostal ani ten chleba., třeba i po 3 dny. Normy ale musel plnit. Vězni byli pro komunisty levná pracovní síla. “Mukl” - Muž určený k likvidaci. Slavný sportovní atlet a majitel firmy RESONET a první výrobce elektr. kytar v poválečném Československu L. Kořán byl od mládí tvrdě trénovaný závodník na kole a v atletice. V roce 1943 se Láďa Kořán seznámil na běžeckých závodech s legendárním Emilem Zátopkem. V roce 1947 v sestavě Láďa Kořán, Emil Zátopek, Luboš Vomáčka, Jindřich Roudný a Karel Zabloudilv Hannoveru vyhráli mistrovství světa armád v přespolním běhu na 10 km. Ladislav Kořán založil v roce 1945 v Teplicích běh kolem Doubravky a legendární závod se běhá í dodnes. 50. tého ročníku závodu v běhu se účastnili společně i slavní veteran a mistři světa, atleti Kořán, K.Zabloudil a Emil Zátopek. Světový šampionát armád v přespolním běhu se po válce v roce 1947 konal v britské okupační zóně na dostihové dráze vHannoveru. Láďa Kořán je celoživotní přítel slavných sportovců z 50 tých let a olympioniků Emila a Dany Zátopkových a mnoha dalších legendárních sportovců. V letech 196870 se jako jeden z prvních Čechoslováků plavil s

legendárním francouzským Jacguestem Cousteau na jeho lodi CALYPSO. “Pracoval jsem tehdy pro Karla Zabloudila, který měl svou firmu Ocean Sonies a pracovali jsme na podmořském výzkumu pro námořnictvo Spojených států na prvním přístroji pro záchranu ponorek. Cousteau potřeboval naši techniku a já jsem na tom přístroji dělal celou elektriku. Tenkrát

chystal dlouhou plavbu na Antarktidu. Coustea I jeho manželka byli úžasně přátelští lidé a rád na ně vzpomínám. Cousteau byl velký odborník a velký mořský vlk, vysušený a opálený námořník, ošlehaný větrem od moře, kteerému jsme s Karlem říkali “sucharda”, vzpomínal pan Kořán.

Mistři světa z roku 1947 Jindřich Roudný,Ladislav Kořán, Emil Zátopek, Luboš Vomáčka, Karel Zabloudil. Popelnice Evropy. Zkusil jste si dát na dovolené v Itálii salát caprese? Že byla ta mozzarella nějaká mozzarelovitější, rajče chutnější a bazalka voňavější? Bohužel za to nemohly jen chuťové buňky nabuzené letní pohodou. Kvalita toho, co jíme, se ani dvacet let po revoluci nemůže měřit se západem. A můžeme si za to sami. „Ceny, které budete milovat. - Nyní ještě levněji. - S name ušetříte," hlásají supermarket a snaží se nám tak vsugerovat, že nabízejí stejnou kvalitu za stále méně peněz. Ve skutečnosti se ale v jejich regálech přehrabujeme shnilými rajčaty a hledáme nějaké alespoň poloshnilé, snídáme jogurty plné škrobu, barviv a „éček" a místo masa se plníme namletou masokostní moučkou. Dle odhadů Potravinářské komory je asi třetina českých spotřebitelů ochotna si za kvalitu připlatit. Jenže není kde... Zatímco v jiných odvětvích si vyberou náročnější konzumenti i ti, co mají hlouběji do kapsy, v oblasti potravin je nabídka obchodů na kvalitativně podobné úrovni - špatné. Mezi supermarkety vítězí od roku 2006 diskonty, které se specializují v lepším případě na zboží druhé kategorie, v tom horším nabízejí za pár korun výrobky, které se dají potravinou nazvat jen s velkou nadsázkou. Supermarkety u nás posledních dvacet let rostly jako houby po dešti. Některé už z trhu zase zmizely - Julius Meinl, Delvita, Carrefour, Plus... Ale stále jich zbývá dost na tvrdý konkurenční boj. Řetězce se hojí ždímáním dodavatelů, těm potom nezbývá, než sáhnout na náklady. Na straně poražených kvalita. Smetanový nanuk bez smetany Taky máte rádi Magnum? Tak poslyšte historku, kterou mi pod podmínkou přísného utajení identity vyprávěl manažer jedné potravinářské firmy. „Kdysi dávno uvedl Unilever svou vlajkovou loď na český trh v původní receptuře poctivé a smetanové. Pak zkusili nanuk ošidit - mléčné tuky nahradili rostlinnými – a při zkušebních ochutnávkách s překvapením zjistili, že Češi nic nepoznali. Kokosový olej samozřejmě není nic škodlivého, ale ve smetanové zmrzlině bychom ho asi nečekali. Celou recepturu to přitom významně zlevní." Podobným praktikám se elegantně říká „optimalizace receptury" a právě ony jsou důvodem, proč nám v zahraničí leckdy chutná víc než doma. V potravinářské branži přitom neexistuje nic běžnějšího, než zahušťovat jogurt škrobem, nahradit kakao ztuženým tukem, česnekové stroužky pastou a namísto pekanových

Z Čech zaslal Vladimir Feyfar, Trutnov. ořechů přidat do produktu ty levnější, vlašské. „Venku by si to zákazník nenechal líbit, u nás to naopak nepřímo vyžaduje. Chce ty nejlevnější potraviny a těžko může čekat, že si za pět korun koupí uherák," říká mluvčí Potravinářské komory Dana Večeřová a přidává historku, kterou jí vyprávěl známý uzenář. „Šunky, která by se ani šunka jmenovat neměla, protože obsahuje jen 40 % masa, prý prodají stovky tun, kdežto tu opravdovou by téměř nemuseli vyrábět." Salámová metoda. Dalším pojmem, který by měl každý zákazník znát, je „salámová metoda" postupné změny. „Optimalizuje se většinou ve více krocích. Tak například čtvrtý krok by spotřebitel vůči standardu poznal, ale vůči kroku tři už ho nepozná," popisuje David Perutka, marketingový ředitel Povltavských mlékáren, které vyrábí sýry Lučina nebo Sedlčanský. Zdůrazňuje přitom, že jeho firmy se to netýká. „My se naopak snažíme lidem vysvětlovat, že stojí za to připlatit si za kvalitu." Že spotřebitele většina firem šidí, je podle něj naše chyba. „Dokud tam není zpětná vazba, výrobci jdou dál a dál a hledají ten bod, za který už nemůžou zajít. Stačilo by přitom, aby ošizený produkt při zkušební ochutnávce nebo přímo v prodeji, odmítlo pouhých pět procent zákazníků, a management by se hezky rychle vrátil k původní receptuře. Jenže rozpoznávací schopnost českého konzumenta je po těch letech topinek, lančmítu a glutamanu sodného výrazně horší," míní Perutka. Jak daleko zašlo ošizení nanuku Magnum, těžko říct, historka o výměně smetany za olej je stará už šest let. „Zmrzliny jsou co do složení v Evropě harmonizované," napsala INSTINKTu česká mluvčí firmy Unilever Andrea Jandová a slíbila podrobnější vyjádření. To ale až do uzávěrky přes několik urgencí nedorazilo. Že například Španělé jedí jiné Magnum než Češi, je přitom patrné už z pohledu na nutriční hodnoty dostupné na webu algida.com – španělské Magnum Classic je bohatší o 1000 kilojoulů, 3 gramy tuku a půl gramu vlákniny. Dojídáme zbytky po Evropě, Čeští zemědělci si už od vstupu do Evropské unie stěžují, že se k nám dováží příliš zboží ze zahraničí. Bohužel ani to není dobrá zpráva pro české zákazníky. „Kvalitní věci se k nám vůbec nevozí. Dodavatelé vědí, že by to tady nikdo nekoupil. Někde se třeba vypěstuje dobré hroznové víno. Velké trsy jdou na bohatý anglický, ruský nebo

skandinávský trh a k nám se dostane jen to, co z trsů opadá," popisuje další oblast, ve které jsou Češi „ti vzadu" vyhlášený pražský prodejce ovoce a zeleniny Jan Soukup. V roce 1991 začínal v Kunraticích s prodejem jahod, které se přímo na místě pěstují. Když se rozhodl rozšířit sortiment, musel přemýšlet, kde nakupovat. „Jezdil jsem nejdřív do velkoobchodů na Žižkově a v Lipencích a kupoval tam vždycky to nejdražší. Pak jsem se jednou ocitl v Paříži a uvědomil si, že i to nejdražší zboží, které se dá sehnat u nás, má pořád hodně daleko do světové kvality. "Posledních asi osm let tedy vozí špičkové ovoce a zeleninu z velkoobchodu v Drážďanech. „Je to úmorné, jezdím tam osobně dvakrát týdně, rodina mě moc nevidí, ale jinak to nejde." Z jeho zkušeností vyplývá, že bez nadsázky dojídáme zbytky po Evropě. „Supermarkety musí platit za odpad. Když tedy vidí, že něčeho vzali moc a už se jim to kazí, raději to odvezou zpátky do skladu. Ten to potom prodává za cenu odpadu a kdo to tam skupuje? Čeští obchodníci. “Když začínal, prodával provozovatel Kunratické stodoly borůvky ze Šumavy nebo meruňky z Moravy. Od domácích pěstitelů by rád bral i nyní, ale jejich výrobky neodpovídají požadované kvalitě. „Všechno se dnes šlechtí tak, aby to dobře vypadalo, aby se to nekazilo, čili z toho byly co největší výnosy, ale úplně se zapomíná na chuť," říká. Dobré ven, špatné sem Když už se u nás něco povede, v českých žaludcích to stejně neskončí. „Tak například u Mělníka se pěstuje chřest světové kvality, jenže 99 % odchází do Holandska. To samé český česnek, který je mnohem lepší než ten běžně prodávaný čínský. Nebo maso: pasou se tu nádherná plemena býků - angus, charolais... - ale na talíř se nám nedostanou, odcházejí do Německa nebo Rakouska, protože tam jsou ochotni za ně dát víc peněz. My místo toho chroupeme tuhé krávy," říká velký kritik české gastronomie, Roman Vaněk z Pražského kulinářského institutu. I on tvrdí, že si za to, že jsme odpadkový koš Evropy, můžeme sami. „Teď jsme dělali test marinovaných mas na gril. Samozřejmě, že do toho ty supermarkety schovaly největší hnus, řada mas smrděla, byla v tom listerie, salmonela. Nebo na obal napsali ´4 steaky´, navrchu ležely dva a aby dojeli gramáž, pod tím byly nudličky. Normálně si z nás dělaj´ prdel, protože vědí, že jim to nikdo na hlavu nehodí," zlobí se Vaněk na příliš splachovací české zákazníky. Prdel si obchodní řetězce dělají i ze svých dodavatelů. Legendy o tom, co vše musí výrobce udělat, aby se dostal do regálu supermarketu, by vydaly na knihu. „Každý rok je nové jednání o obchodních podmínkách. A každý rok něco ztratíme. Dáte jim například množstevní slevu 30 %. Další rok už chtějí 31, pak 32, 33... Když jim to nedáte, vypadnete třeba ze třetiny trhu, a to si nikdo nemůže dovolit," popisuje současnou praxi zástupce jedné mezinárodní potravinářské firmy. Naplno to ale říct nechce. Ať jsou praktiky řetězců jakkoli mafiánské, dodavatelům nezbývá, než jim vyjít vstříc. A

mlčet. Poplatky za „zalistování", za uvedení v letáku, zpětné bonusy, regálovné... způsobů, jak vyždímat dodavatele, je nespočet. „Jeden z řetězců dokonce zavedl institut garantované marže - chce po dodavateli, aby mu zaručil marži třeba 35 %, ať se děje cokoli. I za předpokladu, že prodává zboží ve slevě. Prostě divoký východ," říká mluvčí Potravinářské komory, která na neomezenou moc řetězců upozorňuje dlouhodobě. Vrchol drzosti podle ní loni předvedl Kaufland, když obeslal dodavatele s dopisem, že by mu měli přispět u příležitosti deseti let na českém trhu. Samotné řetězce přitom ztěžují výrobcům situaci ještě tím, že vedle jejich zboží prodávají výrobky takzvané privátní značky, které jsou třeba o 30 procent levnější. „Že se jedná o stejnou kvalitu za nižší cenu, je jen dojem, který se řetězce snaží vytvořit. Zadání při výrobě je přitom jasné: udělejte to co nejlevnější. A jelikož jsou potraviny už tak levné, umíte si představit, z čeho se vyrábějí ty privátní," upozorňuje Dana Večeřová. Především v kvalitě privátních značek je rozdíl mezi Českem a západem doslova propastný. „Ve Francii jsou kvalitní potraviny tak drahé, že když si potom koupíte sýr feta Carrefour, tak je to opravdu pravá feta z ovčího mléka a ne šizená z kravského," popisuje David Perutka. Zastoupení privátních značek se přitom u nás rok od roku zvyšuje a loňská studie agentury GfK Praha ukázala, že český spotřebitel je preferuje čím dál tím víc. Mocný zákazník. Pokusů obrovskou moc řetězců omezit byla spousta. Podle mnohých odborníků je ale jakákoli regulace kontraproduktivní. „Ve Francii mají takzvaný Galandův zákon, dle kterého nesmí dodavatel jít pod doporučenou cenu, to znamená stejnou cenu pro Lidl i pro malého obchodníka. Dopadlo to tak, že řetězce dostávají marži formou zpětných bonusů. Doporučená cena je třeba deset eur, ale dodavatelé jim zpátky posílají čtyři. Stát tak vlastně řetězcům garantuje 40% marži," popisuje Perutka, který francouzský trh dobře zná. Jak už bylo řečeno, větší moc než stát mají ve svých rukou spotřebitelé, Tedy podle manažerské terminologie „většinový zákazník": jeho přáními se totiž řídí všichni výrobci i obchodníci. „Pořádáme ochutnávky, focus groups, vyhodnocujeme podněty ze spotřebitelských linek. Sortiment i třeba chuťové profily jsou odrazem toho, co si lidé přejí," shrnuje například mluvčí české pobočky největší potravinářské firmy světa Nestlé Martin Walter. Až podle tohoto pravidla přestane „většinovému zákazníkovi" stačit shnilá zelenina, ošizené uzeniny, mléčné výrobky plné éček, a začne požadovat větší šíři sortimentu, výrobci i prodejci se prostě budou muset zlepšit. Tak si na to vzpomeňte třeba hned na příštím nákupu. Není Kaufland jako Kaufland. „Bohatá nabídka od vlastních značek přes produkty regionálních výrobců až po značkové výrobky. Denně absolutně čerstvé zboží a kvalita za skvělé ceny," hlásá nabídka českého Kauflandu – mezi Čechy nejoblíbenějšího řetězce.

Rozhodli jsme se ji prověřit. Aby bylo s čím srovnávat, vypravili jsme se nejdřív do prvního Kauflandu, na který člověk narazí za západními hranicemi - v bavorském Weidenu. Tamní supermarket je o trochu větší než ten, který navštívíme o den později v pražské Michli. Předem tedy počítáme s tím, že bude mít širší sortiment. I tak na nás čeká mnoho překvapení. První - i když tohle bylo celkem očekávatelné - přichází v oddělení ovoce a zeleniny. Pět druhů melounů, deset druhů salátů, devět druhů rajčat od obyčejných za 0,99 eur za kilo až po temně rudé keříkové krasavce za 2,95. Čtyři druhy česneku - nejlevnější čínský, který kraluje nabídce českých obchodů, ale take lepší španělský a luxusní argentinský za bezmála šest eur za kilo. Několik druhů brambor včetně speciálních velkých, určených na grilování. Vše je k dostání také v bio kvalitě, zboží je čisté, čerstvé, z některých regálů se dokonce line vůně. Hezkou službou zákazníkům jsou ananasy nebo melouny naporcované na menší části. Koneckonců, v Kauflandu nenakupují jen velké rodiny. Jako Alenka v říši divů si připadáme i u regálu s čerstvými těstovinami - tam, kde u nás leží jen tortellini nevalné kvality, mohou Němci vybírat z desítek druhů: různé typy italských těstovin plněných vším možným, ale také několik druhů knedlíčků do polévky nebo skvěle vypadající tašky plněné zeleninou a zelné či bylinkové špecle, o jejichž existenci v potravinovém univerzu jsme do toho dne neměli tušení. Podobná situace nastává později v oddělení rýže, těstovin, instantních pokrmů, ale třeba i ingrediencí na pečení nebo alkoholu - je libo portské, francouzský pernod, balkánskou rakiji nebo italský koktejl Bellini a anýzovou sambucu? Česko:

špekáčky bez masa, shnilé papriky. Naprostá většina potravin je v Německu k dispozici ve více variantách levný, a logicky tedy méně kvalitní výrobek privátní, vlastní značky, plus dražší a lepší zboží značkové. Tak například - sháníte-li mozzarellu, můžete si vybrat z několika druhů v rozpětí mezi Valgrande za 0,55 eur a italskou Galbani za 1,99. To samé sýr mascarpone domácí privátní značka za 1,39, lepší italské Galbani za 2,69. Není ale privátní značka jako privátní značka. I ty nejlevnější výrobky si v Německu drží určitou kvalitu. Tak například klobásy, párky a špekáčky. I to nejlacinější balení za pouhých 1,45 euro obsahuje 70 procent masa, u dražších to nejde pod 90 procent. Zkušenost z Česka? Nejlevnější špekáčky, které stojí 61,50, tedy zhruba tolik jako v Německu, mají pouhých 27 procent masa! Jako špatný vtip vypadá také etiketa „libových párků" se 43 procenty masa. Krom téměř bezmasých špekáčků jsme si v českém Kauflandu mohli pořídit ještě shnilé kapie, nahnilé brambory a mrkev se zvadlou natí (a to jsme v Praze nakupovali hned po ránu, kdežto ve Weidenu až odpoledne). V biokvalitě je v Česku k dostání jen mrkev, paprika, brambory a cibule. Skutečně srovnatelné se nám zdálo snad jen oddělení pečiva - i v českém Kauflandu je stejně jako v Německu k dostání několik druhů čerstvého chleba, baget a preclíků. U západních sousedů má však každé pečivo uvedené i podrobné složení a důmyslnější je také systém prodeje: pečivo je schované za plexisklem, zákazník si musí každý kus vylovit vidlicí podobnou té z automatu na hračky. Má tak jistotu, že před ním na zboží sahal maximálně pekař.

V Německu bez „éček.” Po nákupu přišlo na řadu chuťové srovnání. To jsme nemohli provést v takové míře, jak jsme plánovali, protože sortiment českého a německého Kauflandu se shoduje ještě méně, než jsme čekali. Řetězec sice staví do velké míry na vlastních takzvaných privátních - značkách, jenže výrobky určené pro německý trh si vyrábějí Němci sami, kdežto u nás se prodává diskontní zboží převážně polské provenience. Každá z výrobních zemí přitom evidentně „jede" podle jiných receptů. Nejlevnější čokoláda: Katy vyráběná pro Kaufland v Polsku za 8,90 Kč versus Alpia za 0,33 euro. Alpia chutná jako čokoláda, kdežto Katy je prostě jen sladká hmota, po které zůstává v ústech podivná pachuť. Rozdíl je patrný i při pohledu na složení: Katy obsahuje rostlinný tuk místo máselného a navíc ještě emulgátor E

476. Obě levné čokolády obsahují méně než 30 procent kakaa. Pro srovnání: luxusnější pochoutka švýcarské firmy Lindt je sice šestkrát dražší (v německém Kauflandu jsme ji koupili za 1,89 eur), ale také deklaruje téměř dvakrát tolik kakaa a žádná „éčka" ani rostlinné tuky. Nejlevnější camembert: sýr značky Vian vyráběný pro český Kaufland v Polsku (17,90 kč) měl plíseň mdlé chuti, a naopak příliš zralý a rozteklý vnitřek. Německý k-classic (rovněž privátní značka vyráběná pro Kaufland - 0,65 eur) byl chutnější a měl lepší konzistenci. Liší se i složení: „český" camembert obsahuje víc tuku a sachari dů, německý má víc bílkovin.

===================================== Levný lék proti chřipce, zda působí, o tom se přesvědčte sami. Protože věřím spíš jednoduchým věcem, posílám také ostatním, kteří ve velkém počtu věří přírodním lékům. Rada proti chřipce, která je účinná, kdo ví, a nestojí mnoho.V roce 1919, kdy chřipka zabila víc než 40 milionů lidí, jeden lékař navštívil řadu rodin s dotazem, jestli potřebují pomoc proti chřipce. Mnozí už byli nakažení, mnozí už zemřeli. Lékař jednou potkal sedláka a k jeho překvapení byli všichni

z rodiny zdraví. Když se lékař zeptal, co dělají jinak než ostatní, selka mu odpověděla, že do místností dali nádoby s neoloupanou cibulí. Lékař jí pochopitelně nevěřil a ptal se, jestli by mu dali jednu jejich cibuli, aby si ji prohlédl pod mikroskopem. Dali mu ji a on ji prohlédl, našel na ní viry chřipky. Cibule evidentně pohltila všechny bakterie a uchránila rodinu zdravou. Slyšela to jedna kadeřnice a v provozovně postavila několik hrnků s cibulí a jako zázrakem nikdo z personálu se nenakazil chřipkou, ačkoliv byli nechráněni ve stálém styku se zákazníky. Protože je to laciná věc, vyplatí se zkusit to jak doma tak v zaměstnání a uvidí se, jestli to bude účinkovat.My jsme to udělali a chřipku jsme opravdu nedostali. Když to pomůže tobě a tvým blízkým ke zdraví, je to pro vás nejlepší. Když náhodou někdo onemocní, stejně moc neztratíš, jen něco za cibuli.

Bosý pošťák na pláži.

Ross Hedviček Florida.

Je možná těžké se přenést přes horizont současnosti, ale když se díváte na míle a míle krásných floridských pláži, je snadné si představit postavu z minulosti, jak bosá běží po pláži. Ne, to není žádná šílená nudistka nesoucí v tašce přes rameno své šatstvo - to je někdo jiný. To je legendární postava floridské historie - Barefoot Mailman, neboli Bosý pošťák. Roky předtím, než tady okolo nás vyrostly kondominia, resorty, mosty a cesty, už tady byly míle a míle nezkaženého a úplně původního ráje. Ovšem tehdejší osadníci to asi neviděli jako nějakou úžasnou krásu, ale jako docela drsnou a někdy i nebezpečnou zemi, kde se na pláž odvažovali jen někteří. Jediným pravidelným návštěvníkem pláží by pošťák. V polovině osmdesátých let předminulého století (tedy mezi lety 1880 až 1890), to to letí, to to letí, byla civilizace na Gold Coast representována na severním konci vesnicí Palm Beach a na jižním konci vesnici jménem Miami. Oblast mezi těmi dvěmi vesničkami byla tak zoufale opuštěná, že úkryty, zvané House of Refuge, byly vybudovány podél pláží - nikoliv pro pošťáky, ale pro případně ztroskotance z lodí a ty, co se museli na břeh uchýlit před bouří. V tehdejších dobách se pošta jednoduše hromadila ve Fort Pierce, dokud se nenašel někdo dostatečně důvěryhodný, kdo by se nabídl jako dobrovolník a vzal poštu s sebou na jih, do Miami. A jak se civilizace posunovala zároveň s budováním železnice dále a dále na jih, tak stejně se posunovala vždy ta hromada pošty, až dokud se nezastavila v Lake Worthu. Ale to nebylo Lake Worth, jak to známé dnes. Tehdejší Lake Worth bylo přímo u moře, nad Palm Beachem. A tak v roce 1886 United States Post Office nabídla kontrakt na přepravu pošty - rychle a hlavně pravidelně. Účelem nebylo vytvořit historickou postavu - účelem bylo začít komunikační revoluci! Do té doby totiž, než se vytvořila instituce bosého pošťáka, každý dopis z Miami jel na škuneru do největšího floridského města té doby, což byl Key West, odtamtud do Havany a pak z Havany lodi do New Yorku a teprve tam se dostal do normálního poštovního systému. Celá anabáze měřila tři tisíce mil a trvala dva měsíce. Vylepšení tkvělo v tom, že bosý pošťák mohl zařídit, aby se dopis z Miami dostal do normálního poštovního systému v čase kratším než sedm dní. Pošťák vzal poštu v plátěném pytli a navíc ji ještě nesl v nepromokavé tašce přes rameno. A podle toho jaké bylo počasí, mohl buď veslovat dolů přes Lake Worth a nebo prostě kráčet po pláži napříč Palm Beach Islandem. Když vyšel v pondělí ráno, tak cílem bylo do večera dosáhnout prvního úkrytu v oblasti dnešní Delray Beach, což je pořád ještě Palm Beach Island. Po pláži šel bosky z toho stejného důvodů, proč se po pláži chodí bosky dnes. V jemném bílém písku poskytuje bosá noha daleko lepší oporu než podrážka boty a po pláži šel proto, že pláž byla jediná logická linka spojující oba body a vnitrozemí bylo i tehdy považováno za neproniknutelné. Nebyla to snadná cesta pro samotného člověka. Komáři nebyli jediným záporným bodem takového výletu. Bouře, aligátoři, hadi, divoká prasata i jiní "návštěvníci pláže" se stávali často se vyskytujícím nebezpečím. Zatímco dnes se pod pojmem "návštěvník pláže" myslí nikoho neotravující důchodce sbírající mušličky a zkamenělé žraločí zuby - před 110 lety byl "návštěvník pláže" jen jiný výraz pro partyzána a místního teroristu. Z druhé strany byla příroda okolo, a to i na pobřežních ostrovech zvaných "keys", natolik bohatá a oplývající plody všeho druhu, že pošťák (a nejen on) z toho mohl vyžít docela dlouhou dobu bez toho že by nějak ztrácel čas. To bosému pošťákovi dovolovalo se vydat na cestu na lehko, jen s minimální zásobou vody a trochou sušených ryb jako zákusků. Čerstvá dešťová voda byla nachytána do bambusových sudů podél cesty, které tam dopředu myslící cestovatelé promyšlené v určitých vzdálenostech rozestavěli. Celá trasa měla sedmdesát mil vzdušnou čarou - jak rackové letí - ale různé ty zákruty a překážky to udělaly mnohem delší. Tak jako tak - bosý pošťák to obvykle zvládl za tři dny. Cílem druhého dne byl úkryt na pláži v místě, kde dnes stojí Fort Lauderdale. Ve středu došel až na South Beach a překročil Biscayne Bay do Miami. Zpáteční cesta začala za úsvitu ve čtvrtek. V neděli pošťák odpočíval, zatímco dopisy, které přinesl z Miami byly nakládány na vlak na konečně stanici železnice v Jupiteru. Bosí pošťáci se svými službami skončili v roce 1893, když byla železniční trať postavena až do Miami. Historici odté doby identifikovali řadu lidí, kteří dopravovali postu chůzi po pláži - ale nejslavnějším bosým pošťákem se stal ten, který svou poštu nikdy nedoručil. James E. Hamilton "The Barefoot Mailman" byl jeden z mnoha bosých pošťáků a když jednoho dne došel k Hillsboro Inlet na dnešní Pompano Beach, tak zjistil, že jeho loďka byla použita někým jiným a zanechaná na druhé straně úžiny. Tak se svlékl a začal plavat na druhou stranu, aby s loďkou přijel pro pytel s poštou. Nikdy k loďce na druhé straně nedorazil. V lepším případě ho proud odnesl na širé moře, v horším

případě ho sežral žralok. Pytel s jeho poštou byl nalezen neporušen na břehu, kde jej zanechal. V dnešních dobách je v místě stezky, kterou bosí pošťáci používali, Highway 1A1. ================================================ POHODOVÁ SAMOA. Helena Hníková. Převzato z National Geographic. Faleolo. Vystupuji z letadla a mám pocit, že mě někdo uhodil přes obličej mokrým hadrem. Vlhkost vzduchu by se dala krájet. Projdu miniaturním letištěm. Na jedné straně oceán, na druhé prales palem. Všude postávají zdatní domorodci, všichni se usmívají a pozorují mě. Auta. Neskutečné vraky. Ptám se mladíka na autobus do Apie. Zašklebí se a ukáže prstem na nákladní auto, kde na kapotě sedí jeho asi desetičlenná rodina, pojídající a loupající kokosy. Všichni se smějou a mávají na mě. Bez váhání usedám mezi ně, dostávám kokos a jsem podrobena výslechu. To už uháníme po silničce, teplý vlhký vítr ovívá tváře, cuchá vlasy, neskutečné vedro. Palmy, vesnice, auto neustále na někoho troubí, prasata, psi, slepice, kokosové slupky létají za jízdy přímo z auta. Už během cesty si připadám jako člen rodiny, a trochu jako ve snu, kývám na jejich nabídku noclehu v jejich vesnici a měním původní plán. Ve vesnici se stávám atrakcí dětí, neustále mě odněkud pozorují a smějí se. Jsou to krásní, přátelští a čistí lidé. K večeři vařený zelený banán, zalitý kokosovým mlékem a výborný nápoj koko, něco mezi kafem a kakaem, kakaové boby se zde sklízí a praží. Jsem ubytovaná u sestry mé hostitelky, v posteli spím s malou holčičkou. Druhý den se vydávám na průzkum vesnice, za doprovodu mladíka Mua, který se stává mým ochráncem proti divokým psům a jak sám tvrdí, také chlapcům z okolní vesnice. Se zbraní – kokosem zabaleným do šátku hozeným přes rameno - se s ním cítím bezpečně. Džunglí míříme k malému vodopádu s krásně čistou vodou a hlubokou tůní. Koupeme se oblečení, já v tričku a kraťasech, Mua v lava-lava, šátku obtočeném kolem beder. Místní kodex nedovoluje plavky ani jiné odhalování, zvlášť u žen, to jsem byla poučena hned na začátku. Mám pocit, že se tu zastavil čas. Skoro nikdo nepracuje. Jen bosé děti ve školních uniformách se každé ráno scházejí na zastávce a čekají na dřevěný barevný autobus, který je zaveze do školy. Má hostitelka před několika měsíci ovdověla, její manžel pracoval jako policista v Apii, teď je pohřbený za domem na zahradě. Na jeho hrobu si hrají děti a píšou úkoly. Hřbitovy zde nejsou, hroby příbuzných jsou běžně u domů, někdy rakve přímo v místnostech domu, ozdobené obrázky, fotkami a umělými květinami. Skoro nikdo z rodiny nepracuje, žijí z peněz, které Mua vydělá na Novém Zélandě několikaměsíční prací v sadu a sklizní jablek. V symbióze s rodinou žijí všechna jejich domácí

zvířata, slepice, psi, prasnice se selaty se spokojeně prochází po silnici a každé míří za svým business. Neuhnou ani když na ni troubí autobus. Domorodci krmí prasata kokosovými ořechy. Netrvá dlouho a znám celou vesnici. Je to jedna rodina, všichni příbuzní. V rodinách má rozhodující slovo muž, ale chlapci jsou vychováváni k úctě k ženám a respektu a ochraně svých sester. Také jejich první otázka na mě vždy zní, kolik mám sester. Každý den dostávám několik vážných nabídek k sňatku, i tady platí, že bílá tvář znamená bohatství a lepší životní styl. Na Samoa nejezdí tolik turistů jako na Fiji.V občasných turistech vidí domorodci možnost dostat se do více civilizovaného světa. Samojci nemají tak černou pleť jako Fijiané nebo lidé z Vanuatu. Mají příjemně čokoládovou barvu. Už trochu chytám jejich řeč, jednotlivá slova. Neustále na mě pokřikují PALAGI!!PALAGI!!! Znamená to běloch. Neděle- kostel. Kostelů je tu mraky. V jedné vesnici třeba tři kostely různé víry. Misionáři zde násilím prosadili křestanství, ale kromě něj se běžně setkáte s metodisty, adventisty sedmého dne, mormony, evangelíky. V náboženství zde existuje absolutní demokracie. Všichni v bílém, i malé děti. Krásně zpívají. Po kostele se připravuje palusami, tradiční jídlo, ryba, kuřecí, kokosové mléko, zelené listy ze stromu taro, breadfruit, velké zelené kulaté plody (nebo-li chleba) rostoucí přímo na stromě, vše zabalené v zeleném listu a pečené v ohni. Jí se dlouho a co se nesní, tak si každý odnese domů. Večer občas následuje kava. Kava ceremony. Kava, neboli také ava, je tradiční slavnostní opojné pití, jehož historie sahá až tisíc let zpátky. Je rozšířené hojně u všech polynéských národů. Získává se z kořenu pepřové rostliny, který se rozdrtí, usuší a smíchá s vodou. Výsledný nápoj nejen vzhledem, ale kupodivu i chutí připomíná bahno. Také jsem měla několikrát čest ho ochutnat. Po prvním šálku (slupce od kokosového ořechu) mi „odumřel“ jazyk a po druhém jsem se propadla do jakéhosi zvláštního stavu, podobného po požití alkoholu. Problémy (pokud nějaké máte) najednou nejsou, jste šťastní, a vůbec, připadáte si jako z jiné planety. Domorodci, běžně pijí 7-10 šálků. Kava se dá běžně koupit na trhu v Apii, a nejsilnější a nejkvalitnější je z ostrovů Vanuatu. Dokonce se dříve využívala v lékařství jako sedativum a proti depresi. Zalévá se do velké dřevěné nádoby, a v půlce

kokosového vydlabaného ořechu koluje od úst k ústům, každý se dle své potřeby napije. Pije se pouze mezi dospělými a celkově pití připomíná jakýsi obřad. Dny letí a já mám v plánu průzkum dalšího ostrova Savaii. Rodinu opouštím celkem nerada, děti brečí. Slibuji, že se jednoho dne vrátím. Nechávám jim nějaké peníze, sladkosti, drobnosti pro děti. Loučím se s celou vesnicí. Nasedám do rozviklaného dřevěného autobusu, kde řve samojský pop a směje se na mě řidič. Opět frčíme přes ostrov podél pobřeží, autobus skřípe a uhání po křivé silnici, na zastávkách v každé vesnici se postupně se plní. Ženy vstávají, nechávají muže sednout a poté jim sedají na klín. Děti v přeplněném autobuse zalézají pod sedadla. V momentě, když už mám pocit, že se do autobusu nic nevejde, objeví se chlápek s mrtvým prasetem, zabaleným v listech a hodí ho uličky mezi stojící lidi, přímo mě na nohu. Poté následuje ještě rákos, pytle s rýží, nebo prkna. Už vidím trajekt. Na další ostrov je to asi 10km, zrovna je moře rozbouřené, metrové vlny. Trajekt je také přeplněný, lidé leží na zemi. Mám mořskou nemoc a jsem ráda, když přistaneme. Opět autobus, tentokrát jedu do Manase, resortu pro turisty, který také vlastní rozvětvená samojská rodina. Užívám si modré laguny a žlutého písku, chodíme s klukama z vesnice na ryby, podnikáme výpravy po ostrově, jezdíme do Saleloga na trh a do kostela, objevujeme lávové pole, krmíme papájou želvy. Hned znám celou vesnici a mám hromadu známých. Chodím k nim na návštěvy a na pokec. Dostává mě ostrovní život a přátelská atmosféra domorodců. A nejsem sama, koho Samoa pohltila. Skotský spisovatel Robert Louis Stevenson, který Evropu opustil kvůli své nevyléčitelné nemoci, si Samoa a její obyvatele tak oblíbil, že se rozhodl zde koupit pozemek, postavit dům a dožít. Jeho hrob je obložený černými lávovými kameny a z jeho domu se stalo muzeum. Jednoho dne se setkávám

s Dánem, rovněž cestuje po Samoa sám a bydlí u domorodců v nedaleké vesnici. Druhý den ho ze zvědavosti doprovázím do místního tetovacího salónu. Tradiční metodou si nechává potetovat celou ruku, vydržím přihlížet maximálně pět minut. Druhý den bolestí nemůže hýbat rukou. Tradiční samojské tetování. Misionáři se pokoušeli tradiční cestu tetování zakázat, ale to se jim nepodařilo. Přežilo do dneška. Zejména mladí se nechávají tetovat tradičním způsobem - nepřetržitým sekáním do kůže. Tetování vždy mělo svůj smysl, zobrazovalo symboly vesnice či rodiny. Ženské tetování je střídmější, většinou na stehnech. Jedná se o ozdobné náramky, symboly, květiny. Výroba mužského tetování je časově i fyzicky náročnější (zvané pe´a, znamená netopýr) trvá 48 hodin, a jeho dokončování od dvou týdnů až měsíc. Dost se při něm krvácí a vyžaduje značnou kuráž. Pokrývá celé tělo od půlky zad až ke kolenům. Připomíná černé kalhoty. Čím větší plocha tetování na těle, tím více dosahuje jeho majitel uznání a postavení. Turistům se moc nedoporučuje, vzhledem k nedostatečné hygieně a velkému přenosu na Samoa rozšířených nemocí, jako žloutenka B, C, HIV, či otrava krve. Sami domorodci mi vyprávěli několik případů úmrtí, když se do rány dostala infekce, nepomohlo ani převezení nemocného na Nový Zéland. Přesto je tento způsob tetování velice oblíbený a často neodolají ani turisté. Bez kvalitního repelentu na Samoa nejezděte. Moskyti přenáší např. horečku dengue, filariásu, japonskou B encefalitidu. Jakmile přesáhnete účinnost repelentu, nebo ho včas nepoužijete, jste poštípaní na celém těle a štípance svědí a pálí několik dnů. Nedoporučuje se pít vodu z neznámých zdrojů. Dny utíkají jako voda. Musím odletět. Opět nasedám do autobusu. Všichni z vesnice se jdou se mnou rozloučit a ještě dlouho mi mávají. Je mi smutno. Letadlo vzlétá a já vidím pod sebou ten malý ostrov, ráj na zemi, kde se zastavil čas, jsou ještě tak hodní a přátelští lidé. V tu chvíli jsem si jistá, že mi dva měsíce na Samoa nestačily. Určitě se tam ještě někdy vrátím. TOFA!

====================================== Bez titulu…… Tímto číslem Calgarských Listů zakončíme rok 2009 . Tento rok byl pro naši calgarskou pobočku úspěšný. Pro některé z nás to bylo 40té výročí v nové vlasti. Jsou mezi námi krajané, co si to nechtějí připustit a trochu se tomu pomyšlení brání. Kanadu stále vedou ve svém uvažování jako náhradní zem, která nás přijala, když jsme cítili, že potřebujeme změnu. Protože v Kanadě jsem prožil větší část mého života, stala se mi druhou vlastí, cítím se tu jako doma. Upřímě řečeno, měl jsem tu víc štěstí a radosti ze života a tak k nové vlasti jsem bez výhrady přilnul. Já sám jsem odešel z Československa

ačkoliv jsem tam měl relativně výborné postavení jako odborník v porcelánovém průmyslu. Cítil jsem, že už se nevyhnu požadavkům komunistů, které jsem si držel od těla. Chtěl jsem odejít z toho úmorného čekání na změnu, z té “socialistické“ beznaděje, z toho koncentráku chudáků. Byli jsme chudáci, hlad jsme sice neměli ale neměli jsme svobodu pohybu a svobodu rozhodování. Rozhodovala o nás parta nevzdělaných lidí, kteří českou inteligenci neměli rádi a proto nám ubližovali. Chtěli abychom obdivovali ideologii, která byla postavena na násilí, vraždách, závisti a rovnostářství. Byl to život ve strachu, ve vlasti kontrolované

tajnou policií, která rozhodovala o všem. Tajná policie si vytvořila dokonalou a ohromnou síť bezpáteřnických informátorů. Každý jednotlivý občan se musel bát každého svého souseda, nikomu se nedalo věřit. Postupem času si tu v Kanadě každý, rozumně se chovající člověk dokázal vytvořit okruh přátel a to je to další pouto co nás tu drží. Když jsme sem přivezli a vychovali naše děti, to je to hlavní pouto proč už tu zůstaneme. Z našich dětí se stali opravdoví Kanaďani, Ti už by cestu zpět hledali s ohromnými obtížemi. Tamější společnost by je i těžko přijímala. Česká společnost bývala velmi úzkoprsá, zápecnická. Nevím nakolik se to změnilo ale nový člověk se velmi pozorně studoval. Posuzoval se jeho dialect a byl-li z venkova, měl okamžitě tvrdší přístupní podmínky. Snadnější zapojení bylo v pohraničních oblastech. Tam byl každý odněkud. Tak asi podobně jako tady u nás v Albertě. Sice se tu tvrdě požadovaly tak zvané západokanadské zkušenosti, ale ty se daly velmi rychle okoukat. S přízvukem už to tu také není tak problematické, ten má skoro každý. Je výhodné, že si do staré vlasti můžeme kdykoliv odskočit. Teď je pro mnohé z nás rozhodující, čemu dáme přednost. Jet navštívit svoje zbylé příbuzné do staré vlasti, či jet znovu zkontrolovat co je nového na Kauai, Tahiti, Fiji. Jo a to jsem ještě nebyl v Mexiku a vůbec né v Jižní Americe. Je ten život nějak krátký. Tak a nyní se obrátím k naší spolkové činosti a k práci na přípravě našeho spolkového časopisu. Hlavně spolu zhodnotíme podporu našich členů a i předplatitelů. Začneme s největšími šeky. Pan Petr Jelínek z Golden v BC nám zaslal šek na 60 dolarů, 20 dolarů předplatné a 40 dolarů dar. Navíc nám poslal velmi hezkým krasopisem napsaný pozdravný dopis. Děkujeme Vám a přejeme stálé zdraví ve Vašich 86 letech. Další šek na 50 dolarů je od paní Lenky Štorzerové z Victorie, BC, od Czech Books.com. Také rodina pana Michala a Lenky Kellnerových (junior) zaslala 50 dolarů. Z toho je 10 dolarů jako dar + členství. 50 dolarů hotovosti předala paní Karla Holčáková. Další šek je na 45 dolarů od pana George Zacha z Rocky Mountain House. 5 dolarů dar a 40 členství. Paní Eva

Vargová nám předala 40 dolarů cash. Pak tu máme šek na 30 dolarů od paní Vejdovské, 20 dar + 10 předplatné. Další šeky po 30 dolarech zaslala paní Anna Hegerová, paní Hana Martin, paní Marta Štěpánková z Kelowny BC, paní Olga Vyskočilová. Paní Věra Košťálová poslala šek na 25 dolarů. Dále následuje řada plateb po 20 dolarech a to od paní Jaroslavy Frydrychové, od pana Vítka Hejtmánka, pana Martina Hlaváčka, 20 dolarů cash od paní Elišky Klokočkové, 20 dolarů cash od pana Pavla Hebelky, 20 od pana Václava a Zdeňky Kulleových z BC, od paní Libuše Podhorové, které přejeme v Castlegardu trochu víc zdraví, od nové členky paní Aleny Ramina, od rodiny Johna Číhala, od paní Dr. Jarmily Krajbichové, od rodiny Jiřího a Květy Pincových z Castlegardu, BC, od paní Evy a George Rosenkranzových, od pana Bořivoje Vrly a paní Jarmily Tylšové. Pan Jáno Yovdiy nám předal cash 15 dolarů + 5 dolarů dar. Pan Jan Čermák zaslal šek na 15 dolarů. Předplatné 10 dolarů zaslali šekem pan Konstantinov a Karel Pavlík z Lethbridge.

Všem našim členům, sponzorům a předplatitelům děkujeme za finanční podporu našeho časopisu. Chci podotknout, že náklady na vytisknutí a odeslání Calgarských Listů ročně jsou již značně vyšší než 10 dolarů a tak bych se přimlouval aby Ti co předplácí jen 10 dolarů k této situaci důstojně přihlédli a nějakým tím darem také přispěli. Já jako editor pak děkuji všem našim dopisovatelům a těm co mi posílají vtipy, všem co mi pomáhají při korekci gramatiky, sešívání výtisků, vkládání do obálek a hlavně Michalovi Kellnerovi za tisknutí adres na obálky a Božence Kellnerové za sestavení programu naší pobočky. Také děkuji autorům foto snímků na první a druhé straně. Rádi uvítáme vice článků od našich čtenářů a členů, je to Váš časopis, pište pro něj. Máteli nějaké připomínky volejte na telefon 403 – 289 – 7244 a nebo zašlete email na adresu [email protected]

============================================ Jak tančíme – tak žijeme (a opačně)

Stanislav Polauf

Zážitek, jaký se málokdy opakuje, se jmenuje Tančírna. Snad nejslavnější filmový experiment osmdesátých let vděčně přijatý jak kritikou, a hlavně diváky, se vrací na obrazovky České televize. Beze slov, jen pomocí hudby, tance, gest, masek a dobových kostýmů vyjádřené novodobé dějiny Francie (a s nimi celé Evropy) zprostředkovávají divákovi pocit běhu dějin a s nimi i různých dobových módních vln a hnutí. Kdo neviděl, neuvěří, že do pouhých 107 minut promítacího času je možno vtěsnat typické ukázky od 30. let až k roku 1983, a to včetně charakteristických rysů té které éry, jejích významných momentů i tehdejších slavných osobností. Některé postavy jakoby procházely dějem a tedy dějinami, vrací se v jiných souvislostech a jsou zachyceny v situacích, kdy reagují na nový vývoj. Za sebe se přiznávám, že mám zachován z doby, kdy se film dostal do českých kin (rok 1986) stále silnou vzpomínku, ale pro detaily, které si v neděli na ČT2 rád zopakuji, jsem musel sáhnout do dobových materiálů.

Film je rámován “současností” - scénou příchodu a shledávání se partnerů a závěrečným rozloučením s odchodem ze sálu. Retrospektiva začíná rokem 1936, kdy v tanci převládá “nesmrtelný valc”, tango a tehdy módní paso doble. Družná lidová zábava s postavami připomínajícícími Jeana Gabina a Danielle Darrieuxovou je plná optimizmu. Rok 1940 přináší zlom, úzkost a napětí z okupace, a v hudební složce dominuje samozřejmě Lily Marleen. V roce 1944 je již vyjádřena nálada blížícího se konce války, a to dnes již zapomenutým tancem java. Rok 1945 ovládá silná amerikanizace charakterizovaná novinkou coca-colou. Objevuje se imponující blondýn v masce dobového idolu Jeana Maraise a oslňující blondýna, představující jeho partnerku z Věčného návratu Madelainu Solange. Parketu vévodí dvojice a la Fred Astaire a Ginger Rogersová, jejichž popularita přečkala válku. Výrazně pochmurnější nálada provází rok války s Alžírskem 1956. Vládne éra rock´n´rollu. Tančí ho černě odění muži tvrdých rysů – blousons noir, Halbstarken, Chuligáni. Napadení alžírského dělníka vyšetřuje žertující komisař Maigret. Nad rokem 1968 triumfují studenti a Beatles. A pak přichází velký skok do roku 1983, prezentovaného směsicí stylů hudebních i tanečních, tedy jakéhosi nevyhraněného disca, které tančí všechny postavy, jaké se objevily v úvodu. Odchod tanečníků jakoby sugeroval otázku: Jaké budou ty další tancovačky? Na to už dnes částečně můžeme odpovědět. Tenkrát – podle dobových slov – chtěli tvůrci říci: Přežili jsme ledacos, radost i strach, byly doby hlučné i tišší, to všechno bylo, ale co nás čeká? Fantastické na tomto snímku je nejen absolutně dokonalá atmosféra iluze jednotlivých dob, ale také jeho mezinárodní srozumitelnost. Protože nepotřebuje slova, je jeho výpověď univerzální. Má dokonalý pohybový i mimický projev herců (často karikaturní), je soustředěn do jednoho prostoru, v němž se “tvoří dějiny” a kamera v neustálém pohybu nutí diváka být “při tom”. Bohaté odstíny nálad, bohatá škála komična, rozvinutá od drobného gagu přes řadu parodií až ke krutému až absurdnímu humoru jsou charakteristické pro tento překvapující film režiséra Ettore Scoly (tehdy jednapadesátiletého Itala, již proslaveného např. filmy Terasa, Vášeň lásky či Zvláštní den). Tvůrce si za něj po právu odnesl z festivalu v západním Berlíně Cenu za režii.