Presindent

DOBRODRUŽSTVÍ PANA PRESINDENTA I.kapitola JAK SE PAN PRESINDENT NARODIL

Když se měl pan presindent narodit, jeho maminka nadšeně polehávala na čisťoučké postýlce v prohřáté kuchyni. Oheň v krbu slavnostně plápolal a vůně praskajícího dřeva prostupovala mámivě okolím. Místní léčitel v šarmantním maskovacím oděvu hajného jí ještě v rychlosti dojatě dočítal naučnou knížečku od porodní babičky, která přebývala v jeskyňce za humny. Moudře v ní radila nezkušeným prvorodičkám, jak se mají správně přivádět na svět geniální děťátka. Tatínek a jeho kamarádi, což byla v tuto chvíli téměř celá mužská populace vesničky nad osmnáct let věku, se již před několika hodinami vypravili pořídit něco dobrého novorozeňátku k snědku. Ostatní osazenstvo podhůří si s úlevou oddechlo. Ženy tak mohly bez jejich přítomnosti v klidu štěbetavě postávat v přeplněné předsíňce i před čerstvě nabílenou chaloupkou. Měsíček se pomaloučku chystal ke svému spánku a sluníčko se radostně loučilo s krajinami na opačné straně naší šišaté zeměkoule. A to proto, aby stihlo první protivné výkřiky miniaturního novorozenečka. To víte, chystala se převeliká událost, protože pan prezident se přece nerodí každý den. Okolní domečky byly pěkně vyzdobeny pestrobarevnými vlaječkami, jitrničkami, ověnčenými klíckami s různou domácí drůbeží nebo zpěvným ptactvem. Po upravených zahrádkách se pyšně procházeli slavnostně naparáděné kravičky, koníci s vysokými chocholkami na svých usměvavých hlavičkách, ba i pejsci a kočičky se dnes místo čerstvého masíčka oddaně spokojili s preclíky, mazanci a domácím jablečným moštem. Pár výstředníků dokonce uzavřelo do sklepení své napomádované tygry a krokodýly, aby nebyli tak moc na očích upracovaným sousedům. 1

Kdyby vás napadlo pátrat, kde se tato vyjímečná událost odehrála, trvalo by vám to asi hodně dlouho. Pánů presindentů bylo totiž v celém široširém světě mnoho. Většinou se ukrývají za různými jmény, někteří dokonce létají v letadlech, jiní se vozí v pevných automobilech. Jsou krajiny, kde ještě stále navštěvují své blízké na kolech nebo vlakem. Nastalo napjaté očekávání. Fanfárovitý zpěv ptáčků v širokém okolí rázem utichl. Blížila se příslovečná radostná minutka. A stalo se. Konečně se narodil. Roztomilé děťátko se vysoukalo na maminčinu nadýmající se hruď a nebojácně se rozhlédlo kolem. Protřelo si třepetavými prstíky zakalená očička. Je to tak, pomyslelo si, pravděpodobně stále žiju. Děťátko začalo kolem sebe supermanovsky mávat nožičkama, a ze všech sil, které načerpalo devítiměsíčním nicneděláním, se rozkřičelo. Bylo to tak hlasité, že mu nikdo z přítomných nerozuměl ani slůvko. Toto nepochopení novorozeňátko přivádělo k šílenství. Radostné poznání dosud nepoznaného po čase spravedlivě vystřídala zasloužená odměna. Brunátný chlapeček samou únavou náhle usnul. A spal a spal. Rázem se začaly dít ještě podivnější věci. Místůstku zaplavilo podmanivé, jakoby podivně vláčné světlo. Připomínalo něco jako oslnivý ranní opar. Pohyby se velice zpomalily, až docela ustaly. Zato prastará vrba, která se skláněla nad potůčkem, co protékal přes dvorek, se proměnila v obrovskou strakatou žirafu. Její mohutný krk se naklonil na stranu a hlava se prosmýkla mezi několika silnými smrkovými stožáry s hnízdy čápů. Zajiskřilo to jako nádherný půlnoční ohňostroj, i když všude kolem vládlo ztrnulé dopoledne. Žirafa rostla a narůstala, až se vztyčila do výšky toho největšího továrního komínu na světě. Mimo prskavě rámusících záblesků, které vytvářely dojem blížící se bouře, bylo nádherné ticho. Okolí zahalila ozónová mlha a z batolátkovy bezvlasé hlavičky se soukala k vesmíru nádherně mihotavá duha. Z několika jejich barev se odlouply tři roztomile průsvitné postavičky. Jak se tak semknutě naklonily nad tělíčkem novorozence, člověk se nemohl ubránit dojmu, že jsou to nějaká mimořádně povedená trojčata oděná do různobarevné želatiny jinak sloužící k polévání dortíků. Až by se sliny seběhly, kdyby mohly. Čas se vlekl. Nikdo později nemohl s určitostí říct, jak dlouho. Celou tu dobu se podivné sudičky svíraly kolem vůní sálajícího lůžka. Oslňující světlo začalo pozvolna ustupovat. Mravenčení v lidských končetinách ustávalo, trojčátka se nenápadně vsákla zpět do kmitavé duhy. Vlhký opar mizel. S ním i nádherně vemlouvavé burácení hromů a přerostlé africké zvíře. Všechny strnulé bytosti náhle probral k životu obyčejný vesnický kohout. Zavřískal tak mohutně, že by přehlušil i parník slavnostně vplouvající do New Yorského přístavu. Slepičky se rozzobaly a voděnka rozbublala. Vodní mlýnek opět rytmicky zaklapal. Oheň v krbu začal praskavě hořet. A od vzdáleného lesa se ozval veselý zpěv. To se halasně vracel tatínek se svými rozjařenými kumpány i s nůší plnou rozmanitých hub a košíkem čerstvých malin.

II.kapitola JAK DOSTALO DĚŤÁTKO JMÉNO

Již čtvrtý den bez ustání pršelo. Nad chaloupkou se míhaly blesky a nebeský bubeník k tomu mlátil svými paličkami tak usilovně, až z nich létaly doutnající třísky. Támhle dopadlo kus obrovského smrku, tuhle rozštípnuté jedle nebo statné borovice. Rozbouřená voda se valila v rozdováděných přívalech jako o běsnivý závod. Vůbec se neostýchala bortit vše, co jí v tomto zjitřelém sportovním výkonu trošku bránilo v cestě. Přesouvala domky, bortila stavení a tryskem plnila poloprázdné rybníky. 2

Z těchto přívalů žlutohnědé masy měli největší radost místní podvodníci. A hlavně svalnatý, atleticky stavěný Hubinka. Byl to nejopálenější vodník v širokém okolí. Tento taškář již téměř dvěstě let nepracoval, protože nemusel. Užíval si s elánem svého vyjímečného postavení. Toulal se po plážích mezi domorodými manekýnkami, hrával karetní hry všude, kde to zavánělo čerstvě ulovenými rybkami. Rybáři ho brali rádi mezi sebe. Potápník si nikdy žádnou vyhranou štiku nebo kapříka nenechal. Dal jim pusinku na ploské čelíčko a vhodil je zpátky do svého rybníka. Takový to byl charakterní mokřina! I dnes stál tento kumštýř pod okapem a rozmařile pokřikoval na tatínka maličkého ovorozence, v jehož tváři viditelně narůstaly trhliny obav. „Podemele ti to barák, až ti spadne na hlavu!“ Tatínek přibouchl vztekle okenici a zamířil ke kolébce. Na chlapečka nedělala vleklá vichřičnatá bouře žádný dojem. Klidně už čtvrtý den pospinkával a cucal si přitom střídavě všechny své palečky. Maminka také zachovávala klidnou mysl. Co jí také zbývalo, když musela vařit, prát, žehlit, přikládat polena pod plotýnku, umývat i utírat nádobí a neustále konejšit nervózního tatínka. Ohlédla se. Pantáta postával nad postýlkou a sem tam do ní ťukl mohutnou pěstí. „Mámo, není to naše děťátko hluché?“, pravil po chvíli zkoumání. Maminka se posadila na vyřezávanou stoličku a setřela si pot z čela. „Proč by bylo hluché? Jenom odpočívá.“ „Ale pořád nemluví,“ divil se tatínek. „Taťko, ty ještě nemáš s batolátky žádné zkušenosti. Nic odborného nečteš, na schůzky našeho ženského vzdělávacího spolku nechodíš. Děťátka prostě hned nečtou a nemluví.“ Tatínek se zahleděl přemýšlivě do přívalů deště za oknem. „Když jsi tak chytrá, tak proč nemá naše nemluvňátko ještě žádné jméno? Přece se nemůže jmenovat jen presindent?!“ Nyní se zamyslela i maminka. Prudce vstala a začala cílevědomě přecházet světnicí. Když takhle pochodovala již hodinu, a kachna v peci dočista zuhelnatěla, tatínek to napětí nevydržel. Otevřel dveře a zamával do kvílející bouře. „Pojď dovnitř, kamaráde!“ Hubinka se přišoural z příšeří potemnělého dopoledne. Voda z něj crčela jako z Niagarských vodopádů. Maminka mu přisunula k nohám obrovskou dřevěnou vanu, které se říkalo necky. Svalnatec si utřel od ledových krup načervenalý nos a rozkašlal se. I na něj bylo toho vytrvalého dešťobití přespříliš. „Jste hodní, že jste mě pozvali, abych u vás chvíli postál.“ „Tak tak,“ pravil tatínek a zlehoučka zatahal maminku za její dlouhý cop, „ ale nebude to zadarmo.“ Maminka přehodila chápavě přes vodníka veliký koupací ručník, který se dosud prohříval na šňůře u plápolajícího krbu. „Ale já u sebe žádnou rybu nemám,“ bránil se zmatený Hubinka. „Kamaráde, pomoz jen dobrou radou. Narodil se nám chlapeček, jako buk. Ale nemá zatím žádné jaksepatří jméno. To víš, byla tu celá vesnice, chodily v zástupech i přespolní z okolí. Do toho starosti s batolátkem a nakonec to příšerné počasí. Pochop, je to už pomaloučku nad naše síly.“ „A jak je veliké? Asi takhle?,“ rozpažil vodník do šířky své ruce. Tatínek zakroutil zklamaně hlavou. „Ne, je menší.“ Teď začal nahlas uvažovat i Hubinka. Takové procedury měl velice rád. Celkem ho bavilo, když ho ostatní považovali za chytrého, vzdělaného a opáleného. 3

„Znám Titána. Je to největší obyvatel této zeměkoule. Je tak veliký, jako pět těchhle stodol, co vám jedna stojí na dvoře, poskládaných na výšku na sebe. Vůbec se věkem nezmenšuje. Ale ...“ „Ale,co?,“ skočil mu do řeči nedočkavě tatínek. „Ale váš chlapeček je menší. Co kdybysme mu tedy říkali jen Titanik?“ I stalo se. Překotné tornádo ustalo a déšť se přenesl za zpustošené stráně. Vypadalo to, že konec světa v podobě nezkrotné potopy se opět tentokrát podařilo zažehnat. Rozbahněná mokřiska nabyla opět po chvíli vzhledu životodárné krajiny. Bylo nutné opravit plot, poškozenou střechu, postarat se o pole, zahradu i les. Měsíce plynuly a nikoho v tom budovatelském nadšení nenapadlo příliš přemýšlet o tom, proč za dospívajícím novorozeňátkem začínají chodit po večerech mnohdy nečekaní návštěvníci. Povídali si s ním o všem možném. Většinou přinášeli i všelijaké pomůcky. Někdo přišel s hadem, jiný třeba s jablkem, kusem pokrouceného drátu nebo aršíkem počmáraného papíru. Maminka s tatínkem seděli v tyto záhadně vznešené hodinky tiše v povzdálí na lavičce před domkem, a pokud si nehladili láskyplně svoje ruce, tak psali křídou na pověšenou dřevěnou tabuli pořadí hostů na příští dny. „Tatínku, ten Karel čtvrtý, co má přijít pozítří, není to ten chlapík, co obchoduje se všemi možnými zvířaty? Prý je dostal darem od jakéhosi kapitána Noeho. Panský kočí říkal, že mu také nabízel ke zrychlení dopravy dva jaguáry a dvě rychlonohé antilopy.“ „Přesně nevím,“ zarazil se. „Ale mohl by to být ten Karel z údolí pod šestým hradem. Napřed se jmenoval Karel, pak mu říkali fon Karlov, předloni Karel Karlovič a dneska by to vycházelo na toho čtvrtýho,“ počítal zamyšleně tatínek na svých upracovaných prstech. „Slyšel jsem, že si postavil novou lávku přes řeku. Má s ní, chudák, jen samé těžkosti. Poslední povodeň mu na ni vyplavila nějakou obrovskou maštal a teď kvůli ní nemůžou jezdit přes ten mostek kočovníci.“

III.kapitola DUDLÍK A CESTY POZNÁNÍ „Jsou mraky plné krup?,“ zeptal se zničehonic chlapeček. Byla to jeho první slova v životě. Nastalo rázem ticho. Přestal klovat i datel, který byl nejznámější místní celebritou. A to proto, že byl všude slyšet. Neustále totiž bušil svým zobákem do všech možných stromů, kterých bylo kolem nepočítaně. Většinou tak hlasitě, že se této překrásné a zdravé krajině obloukem vyhýbaly i nebezpečné bacily. Zrovna dnes si ptáček vyhlídl stoletou lípu před oknem chaloupky. A jako naschvál, poprvé použil novou výměnnou pneumatickou hlavu na mrakovitý pohon, kterou mu v noci, kdy maminka s tatínkem tvrdě pospávali, nasadil na ramínka Titanik. „Musím to,po ránu, opakovat?,“ neuměle vypísklo batole. Tatínek civěl nevěřícně na maminku, protože ho samým zděšením nenapadlo, co odpovědět. „Neuvěřitelné,“ vykřikla, „ šest dnů po narození, a naše nemluvňátko se ptá na počasí!“ „Třeba má hlad, třeba se ptá na jídlo,“ zakoktal zmateně tatínek. „Nejlepší bude, když se poradíme s ranhojičem,“ rozhodla se rázně maminka. Pohladila maličkého zvědavce po holohlavé hlavičce a vyběhla pro léčitelsky nadaného hajného. Tato zázračná novinka se velice rychle prohnala, jako vodní lavina, jinak poklidnou, kamarádskou vesničkou. Rozezněly se kostelní zvony. Kdo měl nějaký hudební nástroj, začal vyhrávat. Kdo neměl nic, tak se dal alespoň do radostného zpěvu. Když to milý Titanik uslyšel, vyskočil z kolíbky, přecupital dvorek a vyšplhal se za datlem do koruny mohutného stromu. Byl na ně opravdu roztomilý pohled. 4

Jak tam tak oba posedávali na široké větvi a kývali do rytmu hlavičkami ze strany na stranu, na krku pověšené dřevěné dudlíky se jim klátily pěkně zleva doprava a naopak, jako vyřezávaná kyvadla, vřítila se na dvorek udýchaná maminka s lesním lékařem v patách. Pohlédli na tatínka, který stál pod lípou jako socha a ukazoval kamsi vzhůru. Podívali se zvědavě, kam jeho ruka míří. První omdlela maminka, druhý se skácel tatínek. A nakonec na ně dopadl myslivec se svojí taštičkou s obvazy a léčivými bylinami. „To je zlé – to je velmi zlé,“ šťouchl maličký Titanik do urostlého datla a spustil se po kmeni stromu rychle dolů. „Musíme je vysvobodit, než se vzájemně udusí.“ Pták byl rychlejší. Přistál přímo na hromádku lidských trosek. Uchopil dlouhým zobákem nejdříve myslivce a odtáhl ho do stínu lípy. Pak batole odkutálelo tatínka. Nakonec začal opeřenec zlehoučka ťukat do maminčiného hrudního koše, aby jí připomněl, že se má pořádně nadechnout. „Potřebujeme živou vodu!“, vykřikl Titanik a vyskočil kamarádovi na neosedlaná záda. „Rychle za babičkou kořenářkou pro sklenici čpavku!“ Zvíře vzepjalo svá obrovská křídla, rozběhlo se statečně po kamenité cestičce, jako po čerstvě vybombardované startovací dráze, ale chlapeček a datlova mechanická hlava byli přesto příliš těžcí. Ne a ne se vznést společně do oblak. „Musíš startovat proti větru, jinak si polámeš nohy,“ poradil nezkušenému dopravci Titanik. A skutečně. Na druhý pokus v opačném směru se dobré dílo podařilo. Zvolna se odvalili nad travičku, keříky a dokonce i nad lesní velikány. Prudký vítr se změnil v krupobití, což jim náramně pomohlo. Nárazy ledových míčků do jejich zad je mohutně popohnalo kupředu, jako by mávli kouzelným prutem. Když přistáli před jeskyní, kde dlouhá staletí vyráběla chemická Bělka - jak jí přezdívali vesničané - své proslavené léčící zázraky, žena právě míchala velikou vařečkou v obrovském kotli voňavou kaši. Ani na ně nepohlédla. „Titaniku, rychle si schovejme dudlíky, nebo nám je sebere,“ zašeptal datel. „Copak to tu dnes máme zase za vzácnou návštěvu?,“ ozvala se stařenka. Přitom se marně snažila přičísnout si husté bílé vlasy, které se jí rozevlály po okolních křovinách. „Právě chystám mast na růst faraónů v Africe, mládenečci,“ pohlédla na ně a roztržitě se usmála. „Víte, to se vezmou dřevěná dudlátka, pomažou se touto hustou voňavkou a ovážou obvazy z nařezané látky. Pak se uloží do špičatého kamenného domečku. Říkají mu, tam v té daleké zemi z písku, pyramída, a počkají, až zabalený slintáček vyroste do velikosti kostelní věže.“ „To jsou ti slavní nesmrtelníci!,“ vykřikl nadšeně datel. „Ano, z některých se stanou hezké mumie, které jen odpočívají, než se zase probudí za tisíce let k životu,“ pokývala hlavou kořenářka. „Ale jinak je tato mast dobrá na všechno. Lepší než čpavek.“ Hodná babička zašmátrala mezi bodláčím a podala Titanikovi těžkou kamennou naběračku. „Tak si opatrně nalejte a rozleťte se domů natřít maminku, tatínka a starostlivého myslivce. Ať jim pěkně zčervenají tváře. Teď jsou všichni zelení, jako špenátové listy.“ Batolátko se zarazilo. Pohlédlo zkoumavě na rozchloupanou stařenku. „Jak to víte?“ „Chlapečku, tos ještě nepoznal, že jsem chytrá ženská!?,“ mávla bleskově Bělka zvrásněnou ručkou po pestrobarevném motýlkovi, který si to zamířil přímo do středu bublajícího voňavého kotlíku.

5

IV.kapitola TITANIK A MUCHA

Ráno bylo teploučké jako letní voda v nedalekém koupališti. Původně tu protékal malinkatý potůček. Tatínek s Titanikem ho však přehradili tisícovkou kamínků, velkých balvanů a nakonec i chuchvalci mohutných skalisek. Pak do jeho vzdouvající se hladiny nanosili kupice různorodých rybek. Těm se v novém poklidném a čistém domově tak zalíbilo, že rostly jako z vody. Vesničané začali proto tomuto přírodnímu zázraku po čase říkat rybník. A děti, které po jeho povrchu v chladných obdobích roku, kdy neměly nic lepšího na práci, vypouštěly kůrové loďky a pak je pro zábavu zdlouhavě potápěly odmrzajícími kusy ledu, své mrzačené výrobky nadšeně nazývaly titanici. Bylo to pěkná odměna svému kamarádovi, který se nemohl těchto radovánek většinou zúčastňovat, protože měl ve svém rozvrhu jiný program. Právě dnes nastal takový den. Titanic se rozhodl, že zkusí být malířem překrásných obrazů. Vyšel před chaloupku a rozhlédl se po okolní krajině. Zalíbil se mu pohled na vysokou skálu, která byla obklopena políčky se zlatavými hlavičkami slunečnic. Sem tam se na jeho úbočí svažovaly proužky půdy s vinnou révou a kukuřicí. Chlapec prošel kolem jeskyně babičky kořenářky. Všude kolem se vznášela omamná vůně vařících se rostlinek, zkvašných švestek a sušených hadích kůží. Vystoupal po kamenité pěšince až k samému vrcholku. Pod sebou měl vesničku, jako na dlani. Stříšky domečků se podobaly odpočívajícím mravenečkům, rybník uprostřed návsi připomínal krůpěj rosy mezi pavučinkou ulic a uliček. Hošík se posadil na kus kamene a vytáhl z nůše nádobky s maminčinými líčidly, štětečky z koňských žíní a odstřihnuté plátno ze starého svátečního ubrusu. Šikovně ho napnul mezi dvě pokroucené statné borovice a začal malovat. „Nech toho!“, umělecky se rozzlobil po chvíli Titanik, když mu nezbedná mucha již po několikáté přecupitala přes mokvavé barvičky na jeho obrázku a vytvořila tak na plátně hromady teček a čáranců, které tam vůbec nepatřily. Rozdováděné zvíře si nedalo říct. Nakonec ještě ke všemu udělalo pár kotrmelců, takže pestré barvy se změnily v uváleně nesouvislé šmouhy. „Ještě jednou a plácnu tě pořádně po zadečku!“, vyskočil ze sedačkového kamene hošík. Vousaté zvíře na něj mrklo a vzneslo se do vzduchu, vyzývavě na něj mávajíc svým levým křidýlkem, aby ji následoval. „Čímpak mně asi tak můžeš ještě překvapit?,“ zvolal na ni roztržitě mládenec. Mucha pokrčila v letu odvážně ramínky, protože nevěděla, jak mu má jinak srozumitelně odpovědět. Pomaloučku a vytrvale kroužila směrem k cestičce. Rozběhl se tedy za ní. Pojednou se před ním objevilo podivné stavení, které doposud nikde neviděl. Zčásti stálo na jakýchsi želvích krunýřích a z části na dvou žebřiňákových kolech. A protože nemělo žádných zavřených dveří, darmošlapá mucha vlétla bezostyšně přímo dovnitř. Vypravil se ostražitě za ní. Jen co překročil práh, dopotácel se k první volné židli a vyjeveně na ni dosedl. Koukal kolem sebe, jako u vytržení. Všude posedávali u stolků, nebo postávali kolem, trpaslíci v čepičkách, někteří ve slušivých obrovských kloboučcích. Chviličku mu trvalo, než se v příjemně chladivém prostředí zorientoval. Ano, pomyslel si, čepičky mají na hlavičkách mládenci a klobouky děvčátka s dlouhými kadeřemi. Mucha prolétla nad dřevěným schodištěm kamsi na půdu. Už už chtěl vstát a zamířit za ní, když se k jeho stolku přikymácela nevšední postava. Ihned tuto velikou osobu poznal, přestože byla celá omotaná voňavými obvazy. Pod nánosem obinadel nemohl být tento cizinec totiž nikdo jiný, než muž-mumie. Strnule se k Titanikovi naklonil. „Pospíchej, za hodinku zavírám tuhle cukrárnu. Ta omladina kolem se chystá do Ameriky.“ „Tak daleko?“, podivil se hošík. 6

„Pro ně není nic daleko. Udělají pusou prc, a už jsou frč. Je to, k ďasu, kouzelné zaklínadlo! Zmizí, ani nestačí za zmrzinu řádně zaplatit.“ „A co ta mucha z půdy?“ „To nic. Ta je jen chudobná místní malířka. Nechal jsem ji tady, protože ji všude odhánějí. Vylétne, nabere někde barvičky a zase maluje ty svoje panímámy. Kdyby zkusila něco pořádného, třeba pozlaceného velblouda?!,“ mumie se zasněně zamyslela. „ Nemohl bys s tím něco, Titaniku, udělat?“ Chlapec opatrně prošel mezi pidimužíky a nakoukl otevřeným poklopem na půdu. Co spatřil, ho náramně překvapilo. Mucha poletovala po napnutém malovacím plátně, které sedláci používali na přikrytí ustájených koní. Právě do ní ďobala bělostným kravským mlékem. Chvíli poskakovala nalevo, pak napravo. Vypila trošku šťovíkové šťávy z vydlabaného pařezu a sosáčkem ji nastříkala přímo namalované paní do vysáté tváře. Mládenec užasl. Poprvé v životě viděl na vlastní oči přeměnu upírovy dcerušky na vodníkovu maminku. Uslyšel šramot. Prudce se otočil. Drobný mužíček s malinkatou pochodní se vrtěl obdivně za jeho zády. „Jsem trpaslík Šudla Svoboda“, představil se vychovaně. „ A tuto létající malovací hračičku si vezmu sebou do ciziny “, svěřil se Titanikovi, a pořádně se nadechl. Zamával plamínkem k mušce a mocně zavřískl: „Frč a prc!“ Jenže se v tom nadšení pořádně popletl. Místo prc a frč, kouzelná slovíčka vyslovil obráceně. A tak se, budiž pochválen zdařilý omyl, mucha v mžiku stala člověčím malířem Muchou, zatímco maličký Svoboda se proměnil v obrovskou sochu až kdesi v přístavu daleko za mořem.

V.kapitola DVA GÉNIOVÉ A NADANÝ „Byl tady dalekonosný čáp a doručil pro tebe tady tu lesklou poštu," maminka postavila před Titanika jakousi lesklou trubičku.Chlapec do ní pohlédl. „Ach jo, je to prosba od presidenta Marsu. Píše, že jim na té červené planetě dochází voda a nikdo si s tím neví rady, safra!," ťukl rozzlobeně prstíčkem do stolu. „Tak ať ji tolik nepijí! Pokud vím, tak tam lidé nedělají nic jiného, než že sedí u řek a jezer a nalívají se vodou." „A co kdyby si chytali dešťovou vodu do kuchyňských kastrólů a koupacích vaniček? To by přece šlo," mínila praktická maminka. „Mami, já teď opravdu nemám čas. Musím s tlumočníkem za zámeckou paní." „Já vím,ale co kdyby -," nedala se. „Mami, na Marsu neprší, protože tam už skoro žádná voda není. Neboj se, už jsem jejich presidentovi před čtrnácti dny radil, aby si všichni změnili životosprávu. Písku tam mají všude kolem dost a dost." „Já vím, ale - ". Zatímco se malý Titanik v rychlosti oblékal do svátečního růžovoučkého oblečku, aby nevhodným oděvem neurazil tlumočníka, chytrý, krásný a bohatý stařík mladšího vzhledu, který se vznešeně jmenoval Philipus Aureolus Rogallo Paracelsus, seděl na nádvoří největšího kamenného zámku v městečku a hlasitě vdechoval životadárný proud vlahého ranního vzduchu. Dobře věděl, co dělá – byl totiž opravdovým lékařem a přírodovědcem, což znamenalo, že nebyl jen tak někdo. A proto také často při pozorování tajuplné přírody přemýšlel.

7

Ne nad zlomenýma nohama či páteřemi nebo poškozenými slepými střívky či krvácejícími rozbitými hlavami, ale nad zvláštností, která se pravidelně objevovala na dvorech, v uličkách, v lesích a třeba i uprostřed vysušených podzimních polí. Místní obyvatelé tomuto tajemnému úkazu zasvěceně říkali zubobití. Nemělo to mnoho společného s hromobitím nebo krupobitím. Šlo o to, že na zem dopadaly zuby. Sice je někteří sedláci a selky sbírali do košíků místo posledních letošních hub a pak z nich vyráběli sekačky na trávu nebo ozdobné přívěsky na krk, ale méně tvořiví občané si stěžovali zámeckému pánovi. Byl to po zámecké paní druhý nejmocnější člověk v širokém okolí. Ale protože i ten neměl pro nevšední úkaz žádné srozumitelné vysvětlení, rozhodl se pozvat do svého stavení slavného učence až z daleké ciziny. Teď tu tedy přivandrovalý mudrc posedával a trpělivě poslouchal, co mu místní ramenatá hospodská vypráví. Nebyla sice z nejurozenějších, ale tato přičinlivá a bystrá žena přinesla čerstvou slaninu a butelku kvašené vinné révy. A také důležitý poznatek, že lesní víly poslední dobou šišlají. „Copak ty tu děláš?!“, vykřikl pojednou učenec, když uviděl mladíka, který právě seskakoval na nádvoří po točitých zámeckých schodech a na provázku za sebou vláčel vzpouzející se roztomile poskakující zvířátko. Kymácelo se jako fotbalista někde na hřišti. Přední tlapky se mu bezvládně pohupovaly ve vzduchu, zatímco zadní předváděly statečný odpor proti zemské přítažlivosti. „Jéje, kampak jsi zabloudil ty, přelétavý Rogallisto? Já myslel, že ještě pořád brázdíš nekonečné moře na svém šlapacím krokodýlovi?,“ vzdal Titanik patřičně svoji úctu ochránci zvířat. Zamířil k učenci. „Vedu paní tohoto domu klokana. Zámečnice potřebuje překladatele do australského jazyka, tak jsem ho naučil trošku staročesky.“ „Neříkej, brachu! Tak to bys mně mohl poradit -,“ zašklebil se váhavě vědec. Titanik ho přerušil mávnutím ruky a usmál se na mohutnou číšnici: „ Milá paní, proč si nesundáte svoji paruku z koňských žíní a neřeknete tomuto vzdělanému dědečkovi, že jste převlečený nepořádný zubař Čerkasov, a vaše šišlající víly jsou jen přestrojení loupežníci?“ Vyšňořená restauratérka se místo odpovědi rychle rozběhla zpátky k zámecké bráně, až se za ní v oblacích rozprašovaly nánosy maskovacího pudru. Přeskočila kašnu s vodotryskem i několik statných hlídacích psů a vydala se pryč z městečka. „Vidíte, vyřešil se složitý případ,“ povzbudil mládenec vyjeveného staříka. „Kdepak, tento soběstačný podvodník se nikdy nepřizná,“ rozlehl se náhle nádvořím statný hlas zámeckého pána, který celý výjev pozoroval z okna. „Pojďte do věže, nechal jsem pro vás dva připravit zaslouženou odměnu,“ laskavě kynula mocnářova zlatem ozdobená ruka. Nechápavý klokan, Paracelsus i Titanik byli čím dál unavenější. Šplhali namáhavě po nekonečných žebřících, po točitém schodišti či visutých lanech, až se nakonec dotrmáceli na samý vrcholek kamenného stavení. Kolem této rezhledny plápolaly ve větříku pestrobarevné prapory, cinkaly tu pestrozvuké zvonečky a šířil se laskavý zápach, jako ve vesmírné prádelně. Jejich překvapení bylo převeliké. Na dlažbě úhledně polehával nevídaný dar štědrého pána. Necky plné starých prostěradel a ubrusů se zbytky drahých jídel. Nechyběly tu ani přeplněné, malované porcelánové zámecké nočníčky. „Rychle padejme pryč!“, vykřikl po staročesku australský klokan. Stařík se vrhl mezi okouzlující dárky a vyškubl z té směsice tři dlouhoširoké látkové smotance. Bleskově z nich vytřepal pečlivě ohlodané kuřecí a daňčí kosti, opečené hranolky i všelijaké hořčice, kečupy a rozžvýkané saláty. Když udeřila podvečerní hodina a maminka se vydala hledat Titanika, který ještě nebyl ve své postýlce, spatřila ho už z velké dálky, jak se společně ve dvojici kamarádů vznáší a dovedně krouží mezi kadeřavými mráčky kolem zámecké věže. A nad hlavami těchto 8

veselých Rogallistů vlála v blýskavém zapadajícím sluníčku svítivě pestrobarevná zámecká prostěradla.

VI.kapitola ZLODUCH A JEHO DCERA Na okénko ťuk, ťuk a ťuk. Silný vítr se proháněl údolím, rozmetával proti chaloupkám chuchvalce mrznoucích přívalů. Hustý kouř z desítek komínů se velice rychle rozplýval v té zběsilé smršti sněhových vloček, které byly místy tak veliké jako zimní čepice přes uši. Bum, bum, bum! Dřevěné okenní rámy zapraskaly, jakoby do nich zabušilo samotné zemětřesení. Titanik vykoukl zpod teploučké peřinky a promnoul si rozespalá očka. Nahmatal menší polínko pod postelí a přihodil je do vyhasínajícího krbu v rohu pokojíku. Prásk, bum, bác. Dveře se otevřely tak prudce, že vylétly až do poloviny potemnělé místnosti. Příšerné kvílení zimní bouře proniklo dovnitř stejně rychle jako temně hrůzostrašná hmota. Její tvar se neustále měnil, přeléval ze strany na stranu, dolů i nahoru. Části se ztrácely a zase objevovaly o kousek dál nebo blíž. V místech, kde bývá u obyčejných zdravých lidí hlava, se matně zelenala, jako denním prachem pokropená travička, jakási pokřivená maska. Kolem ní se to modralo bezmračnou oblohou s nádechem bolestivé červeně, která připomínala rozbité kolínko. Několikrát se tímto záhadným stvořením prohnaly malinkaté blesky, připomínající bezpočet hojících se zjizvených zranění. Za ním do pokojíku vstoupilo několik velikých mečů, dlouhých kopí a dokonce i pozlacené koňské sedlo. Byl to bez nejmenší pochyby duch statného válečníka v plné zbroji. „Holobrádku, hledám nějakýho Titanika. Nevíš, kde je?“, zazněl odkudsi, jakoby z velké dálky, drsný hlas. Mládenec se posadil na okraj své postýlky. „To jsem já, slavný vojevůdče Attilo.“ „Ha, kdo by to byl řekl?! Myslel jsem, trpaslíku, že ten má svoji lebku velikou aspoň jak můj kůň.“ „Jestli můžeš, tak se posaď, a pověz, co tě trápí,“ ukázal chlapec na širokou a dlouhou lavici s vestavěným polštářkem, naplněným vonným olejíčkem. Příjemně se na něm sedělo a hosté se tak v přítomnosti omamné vůně rádi a bez nejmenšího ostychu svěřovali se svými starostmi a přáníčky. Bojovník se ale uhnízdil na svém oblíbeném sedle, zpod něhož se ozvalo radostné zaržání a poté i rychlý dusot koňských kopyt. „Zpátky, zavelel voják!,“ když se s ním sedátko začalo přibližovat ke dveřím. Poslušný arabský plnokrevník okamžitě utichl a vrátil se zpátky. „Doslechl jsem se, Titaniku, že tvé rady jsou neocenitelné. Vidíš prý věci, o kterých normální smrtelníci nemají ani potuchy. Díváš se prý do budoucnosti?“, přátelsky se rozsvítil duch. „Ano, je pravda, že v některých věcech mohu trošku pomoci,“ odpověděl slavnému muži skromně mládenec z údolní vesničky. „Hm, hm. Tedy dobrá. Nevypadáš na podvodníka, kterého bych s radostí rozšlápl na prach.“ Zařinčení zbraní za jeho rozevlátými zády znamenalo, že s ním všichni jeho blízcí souhlasí. „Přejdu tedy rovnou k věci. My, vojáci, jsme už takoví přímí,“ odmlčel se na okamžik. 9

Bylo syšet, jak za okny řádí úpějící vánice. „Ve válkách, které jsem vždycky vyhrál, jsem odměnou dostával takové spousty zlata, stříbra, diamantů a jiných blýskavých věcí, že jsem je musel po menších částech moc dobře ukrýt. Kdyby se totiž všechny pohromadě dostaly před sluneční paprsky, jejich záře by ho v mžiku oslepila. Nikdo do dneška neví, kde je můj poklad ukrytý.“ Titanik na Attilu tiše pohlížel a pokyvoval hlavou. „ A začínáš mít strach, že ho někdo co nejdřív objeví.“ „Ano. A to by pak nastal konec světa. Slunce by shořelo a Země by se ztratila ve věčné temnotě. „Víš ty co, Atillo, kolik máš vojáčků? Padesát tisíc, půl miliónu - “ „Teď jsi mně napověděl. Už jsem na to přišel! Můžu zaměstnat i spolehlivý Blanický rytíře. Schovávají se pod horou Blaník. Není to odtud daleko,“ nenechal válečník chlapce domluvit. „U nich by byl velkopoklad v bezpečí. Ti z té jeskyně nikdy nevyjdou ven,“ mocný muž se rozvlnil, zablýskal zelenýma očima, až se mu beztvará hlava samým přemýšlením rozehřála do bíločervena. „To nebude stačit. Předsav si, žádný pozemšťan by nikoho z tvých vojáků nesměl vidět, jinak bys poklad neukryl, ale naopak prozradil.“ „Ach jo, ale co budu dělat? Přece se nenechám okrást. Víš kolik mě to všechno stálo dřiny a spolubojovníků?!“ Titanik prošel mezi vznášejícími se zbraněmi k oknu. Zahleděl se do dálky. Byl to moc pěkný pohled. Obloha začínala mezi těžkými černošedými mraky prosvítat růžovou barvou. Nad vrcholkem kopce se objevil v mezerách mezi oblaky zářivý srpek rudého ranního slunce. Mladík se otočil. „Tak si, statný muži, dobře zapamatuj, co ti nyní řeknu. Nadikuji ti, co bys mohl udělat, aby tvůj velepoklad zůstal ukrytý navždycky.“ Vlnící se bublavá hmota se samou radostí vyrovnala do podoby roztomilého pohádkového draka. „Generalissime, nemáš syna, zato jsi rodičem stosedmnácti zdravých a hezkých dcer. Právě podle té prostřední, která se jmenuje Atlantida, pojmenuješ velkoměsto. A to největší město na světě postavíš nad místem, kde máš dnes ukryté svoje zlato a drahé kamení.“ „Pravdu díš, jsem laskavým otcem a hodným tatínkem. Nejbystřejší a nejatletičtější je opravdu báječná Atlantida,“ pravil hrdě válečník. Zbrojnice v místnůstce souhlasně zahřestila a pod překrásným sedlem nadšeně zařehtal neviditelný kůň. Ráno kupodivu vysvitlo sluníčko. Po sněhové metelici zbyla kolem domečku jen polovysoká vrstva v noci napadaného sněhu. A ani jedna šlápota. Tatínek s Titanikem postávali na zápraží a koukali zadumaně po okolí. Tatínek nevěřícně kroutil hlavou. „To jsem měl zase snění. Zdálo se mně, jakoby se venku proháněla celá armáda kdoví jakých pobudů,“ mávl rukou. „Ale, na to jsem už, Titaniku, zvyklý. Maminka mívá často bujné sny.“

VII.kapitola VÝLET PŘES OCEÁN

Přicházelo jaro, jako kdyby předčasně vypadlo z holubníku a učilo se teprve létat. Vzduch ještě nevoněl, jak by se slušelo, rostlinky se správně nerozrostly a květy 10

tudíž dál čekaly na svůj okamžik zrození. Byly okamžiky kdy zlehounka sněžilo, jinak pršelo a pršelo. Maminka s tatínkem se proto rozhodli, že si společně se synáčkem udělají pořádný výlet. A to tam, kde je počasí ještě horší. Sbalili si tedy vrchovatě několik nůší a vydali se na dlouhou cestu. Chvílemi je vezli upovídaní vozci na žebřiňácích, občas se ploužili pěšky a několikrát dokonce pluli na velikánských dřevěných vorech po vodní hladině, na které po pár hodinách nebylo vůbec vidět, kde je nějaká pevná zem. Útočily na ně létající ryby i slané vlny, které byly veliké jako kopec s jeskyní chemické Bělky. Zato, když dorazili do cíle své dobrodružné pouti, byl Titanik jako u vytržení. Nemohl se kolem sebe vynadívat. Všichni tu vypadali jako z pohádky o Tisíci stařenkách a jedné hodině. Chvíli mu trvalo, než zjistil, že i statní promáčení místní rybáři či kameníci z lomu nosí ženské sukně. A ke všem těm překvapením ještě přijeli na skotskou pouť kočovní cirkusoví hrdinové. Neustálý déšť je vůbec neodradil od poctivé práce. Ihned vyskákali ze svých usedlostí na kolečkách a začali z nich vytahovat různé dřevěné klády, desky, barevná kola, pravé hnědé medvědy i ty pomalované na bílo, červenoústé klauny, lachtany, atletické opičky nebo pruhované zebry. Zakrátko již stačili vybudovat několik lukových střelnic, žraločích domů hrůzy i kruhovitý sedací parčík, kterému říkali otáčivý kolotoč. Titanik tyto baskervillské hrátky sledoval ze své rozhledny na vrcholku komínu nedalekého domečku na výrobu pravé skotské šťávy. Dobře si všiml, že před půlnocí se některé cirkusové ženy nenápadně vydaly do okolních vřesovišť. Bylo vidět, že mají zkušenosti. Pochytaly pár lišek, vlků, vypasených žab a vodních užovek, a za odměnu si je v rychlosti přestrojily do podoby malárií nakažených vlkodlaků, kvákajících upírů s několika hlavami či hýkajících strašopytlů, aby se jich návštěvníci pouti přesvědčivě báli. Největším úlovkem byl jediný učitel místní školy. Ten se léčivou šťávičkou upil do dokonalé několikadenní únavy, takže s ním neměly tvořivé ženy žádnou práci. Na pouti s ním pak před vznešenými vesničany točili na pódiu sem a tam, strkaly do něj, podrážely mu nohy, až byl ten mužík otlučený jak fotbalový míč. A návštěvníci se této legraci smáli a smáli, protože si představovali, že jsou na místě toho nemotory. Ale právě nyní si ho nejstatnější cirkusačka naložila do krosny na zádech a všechny ženské společně zamířily zpátky k cirkusu. Ihned vhodily nebožáka do díry ve střeše nejkrásnějšího vozíku, který postavily v samém středu vesnického náměstí. „Je v lochu,“ poznamenala velitelka. Tak se říkalo tomuto zamřížovanému domečku mezi ostatními klecemi. Do rána děvčata skutečně odvedla kus poctivé práce, protože tohoto mučitele dětí převtělily v dokonalou příšeru. Jednu nohu mu přišily k té druhé a obě ruce svázaly ochočenou strakatou krajtou tygrovitou. Nešetřily lepkavou pryskyřicí ani větvičkami stromů, které k jeho namazanému tělu krásně přilnuly. Když začaly kuňkat žáby, každý poznal, že je už ráno. Protože hned první den vesnické zábavy se měl uskutečnit slavný běh močálovým okolím, začali se všichni zdraví domorodí muži scházet velice brzy. Tento rok byla výhra za první místo v soutěži pro ně velice lákavá. Pro toho, kdo jako první doběhne k dalekému jezírku Ness, byla potulnými umělci připravena strakatá polní myš, která uměla předpovídat pěkné počasí. Naštěstí tatínek i maminka měli od Titanika závod přísně zakázaný, protože pokašlávali, posmrkávali a třásli se vysokou horečkou. Chlapeček se zase vyšplhal v tichosti na komín a těšil se na startovní 11

výkřik krotitele lvů. Sledoval, jak se náměstíčko plní zvědavými rybářkami a zemědělkyněmi, dětmi, starými či nemocnými, kteří se mezi sebou hlasitě dohadovali, kdo z jejich příbuzných letos vyhraje. Někteří si krátili zbývající čas střelbou z luků, otáčením na kolotoči, obdivováním příšery v lochu nebo hladěním cizokrajných zvířat v proutěných klecích. Když byli všichni závodníci připraveni na startu, gorilý muž zvedl startovní prapor, a aby překřičel rámus kolem sebe, zařval tak mohutně, že se polepený učitel nejen probudil, ale také hrozně polekal. Vylétl stropní dírou přímo na roztočený kolotoč, od kterého se velikou rychlostí odrazil. Prolétl nad vesnicí a řítil si to směrem za bažiny a vřesoviště k Nessovu jezeru. Žbluňknutí do jeho chladných vod bohužel splynulo s vytím zaběhlého baskerwillského psa, kterému již po dlouhé roky nikdo nevěnoval žádnou pozornost. Letecký kantor bezesporu závod vyhrál. Ale protože tohoto učitele zatím nikdo neobjevil, pojmenovali ho na památku Lochnesská příšera. Když se celí prokřehlí vrátili všichni tři po půl roce domů, tatínek se nedočkavě už z velké dálky rozběhl k jejich starému dřevěnému domečku. Nahrabal v rychlosti ke dveřím usušené seno a chladem roztřesenou rukou ho nadšeně zapálil. Staré obydlí nádherně vzplálo, jako to největší a nejteplejší ohniště na světě. „Konečně si postavíme nový dům!,“ zavýskala maminka a začala radostně obíhat vesničku, aby pozvala všechny sousedy na opékání špekáčků.

VIII.kapitola POLÉVKA PRAVDY A UPÍR Byly hodiny, kdy chlapeček nebyl k nalezení. Stávalo se tak většinou, když se tatínek ještě nevrátil z lovu ryb nebo hub a maminka vařila společně se sousedkami večerní čaj ze starodávných kamenů sesbíraných u skály, které se říkalo podle souseda Dina, tedy Dinosauří. Ten vlastně tuto dobrotu, která si nic nezadala se sladkým medem, vymyslel. Napadlo ho, že když bude topit dlouho pod kotlem s kostnatými šutříky a pramenitou vodou, bude to levnější a příjemnější, než být pobodaný od zuřivých včel. Titanik využíval tyto dny klidu po svém. Nikdo ho nesměl vyrušovat, protože by ho ani nenašel. Byl schovaný se svými hračkami na hvězdě kousek od Měsíce. Ne že by se mu doma v nově postavené chaloupce s malým koupališťátkem a nevelikou zvířecí zahrádkou nelíbilo, ale právě dnes chtěl mít naprostý klid od všeho pozemského. Rozhodl se, že se pokusí připravit na vesmírných kamnech moc dobrou zelenou polévku. Nebylo to vůbec tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Sice rozmíchal v kosmickém prachu kousek maminčina koláče a tatínkových prašivých hub, ale důležitá byla hlavně ta správná barva bublavé tekutiny. Musela být totiž přesně tak zelená, jako když upadne mléčný zoubek do nečerstvě vyrostlé brčálové travičky. A to se mu po dlouhé době mělo právě dnes podařit, protože už tušil, jak na to. Nahradil přerostlou trávu přerostlými vlásky prozelenalých planetárních mužíčků, které jim ustřihával, aby je občas pobavil. Takto upravení chlapíci z nekonečného vesmíru pak radostně poskakovali před velikým maminčiným zrcadlem a pokřikovali 12

po sobě vtipnými jmény jako například otrhanče, zavšivenče nebo zkažené jelito. Zkušeně otáčel vznášejícím se hrnečkem sem a tam. A přitom kvedlal vařečkou tak či onak. Vůně čerstvého kakaa nakonec prozradila, že je zelenobílá polévka pravdy hotová. Když se o půlnoci maminka vrátila od kamarádek a tatínek z přírody, zastihli už Titanika doma. Chystal se právě vylézt po žebříku na půdu. „Jdu nakrmit netopýra,“ řekl mládenec a zatřepal záhadně brumlajícím hrnečkem. Vyšplhal opatrně vzhůru a protáhl se kolem komínu. Pěkně zde bylo cítit naskládané seno, na šnůře pověšené uzené maso a kouř z nového krbu. Jakoby se právě ocitl v krámku u řezníka Dina. Za malinkatým kulatým okénkem byly vidět probleskující zlatavé hvězdičky. Na trámu vedle pověšeného prádla viselo zjizvenou hlavičkou dolů roztomilé ušaté zvířátko. Z malinkaté pusinky mu vyčuhovaly droboulinké ostré zoubky bez nejmenšího kazu. Titanik se mu podíval zpříma do očí: „Nesu ti trošku polívky, aby ti nebylo smutno.“ Pověšenec samou radostí zatřepetal křídélky, až se chlapec ulekl. Tekutina prudce vystříkla přímo netopýrovi do tlamičky. „Co blbneš!“, zavýskal rozčileně, „chceš mě opařit? My, netopýři si neubližujeme, my jsme totiž všichni kamarádi.“ „Proč najednou tak nepřátelsky?!“, pohladil ho po růžových ouškách jemně Titanik. „Proč? Protože se musím hájit. Já nejsem obyčejný zvíře! Já jsem upír Drákula ze země Valašské,“ zasalutoval pravým křidýlkem a pověsil se vzpřímeně do leteckého pozoru. „A to si piš! V noci jednou za týden se proměním v pěkně oblečeného velkozubého úředníka s křídly. Najdu si někde otevřené okno, za kterým je v postýlce mladinká slečna, co vypadá, že by mohla být moje kamarádka, a šup, už jsem uvnitř. Protože jsem v těch dlouhých zubech nemotorný, většinou na něco v té tmě narazím a rozbiju to. Probuzené princezny si mě vždycky v tom úleku pletou se zlodějem. Hází po mé hlavě, co jim přijde pod ruku. Přiletím pak s pláčem ke své babičce.“ Netopýrek při té představě pokyvoval šťastně svým rozbolavělým tělíčkem. Očička se mu roztomile zúžila, takže v ten okamžik vypadal, jako nějaká švidravá houpačka. „Je to přísná, ale čistotná vychovatelka. Vždycky si musím krvavé rány ihned pečlivě vysát, aby do nich nepronikla lidská zašpiněnost, a pořádně daleko si odplivnout. Pak mně odřeniny babička ještě pro jistotu posype pálivou paprikou a solí. A mám tak týden na to, aby mě ta příšerná bolest přešla. „To je ale zajímavý příběh,“ zamyslel se nahlas Titanik. „Ty musíš mít, přes všechna ta utrpení a zklamání, co prožíváš, lidi moc rád, že?“ Netopýr zamával nadšeně svými křidélky: „ Ani ne. Lidi nejsou moc zajímavý. Ale s dětmi je velká legrace. Chtěl bych být jejich tatínek.“

IX.kapitola JMENOVÁNÍ 13

I.část

Zeměkoule se začala otáčela, čím dál, tím rychleji. Doba se stávala uspěchanější. První, kdo na to přišel, byly bacily chřipky, protože byly velice lehké. Vznášely se tedy ve vzduchu déle, a mezitím, než zase dopadly k zemskému povrchu, lidé pod nimi se pootočili více kupředu. Na druhém místě na tuto zrychlenou změnu začali doplácet vozkové na stále pomalejších a pomalejších koňských povozech. Nu a nakonec i loupežníci, kteří museli loupit rychleji a rychleji, neboť jim bohatí víc a víc unikali. Stalo se to tím , že je těžké zlaté a stříbrné ozdoby nesmírně zatěžovaly a proto byli neustále pomalejší, než nezatížení lupiči, kteří je tak většinou předbíhali. Řeky se v tom nepořádku začaly vylívat do polí, protože bylo víc vody tam, kam neměla vůbec napršet. Netrvalo dlouho a na dveře chaloupky nesměle zaťukal malý zelený mužíček. Titanikova maminka ho pozvala dovnitř, protože měla strach, aby tento drobeček docela nevyhladověl právě před jejich obydlím. Postavila drobníčka opatrně na stůl vedle bramborové kaše a zdravého, čerstvě nadojeného mléka. „Já nic, já jen nosič zpráv,“ bránil se mimozemšťan. Vysadil si z tělíčka kuličku a podal ji vyděšené paní domu. Jen co ji uchopila, změnila se ozdoba na list rudého papíru. „Ale to je pozvánka na setkání všech dvanácti chytrých obyvatel světa,“ nevěřícně vykoktala maminka. „Bajaja, toto je ono. Váš pilný vševěd bude tam uvítaná,“ snažil se vysvětlit napsané oznámení cizinec. „Bajaja,“ vykoktala nesměle, „ale o co se jedná, tady napsané není.“ „Bajaja, to krutě tajné je. Ni oko nesmí to říct. Víš, paní Kaše a Mlíko, oni všichni zachraňovat tuto zeměkouli, nebo se roztočí silně tak, že pozemské vše odlétne ke hvězdám.“ „Ale vždyť je pozvaných jen několik mudrců, to je bída! Copak je ve světě jen dvanáct nejchytřejších?“ překvapeně vzhlédla od barevného papíru. K mimozemšťánkovi však již nedohlédla. Zmizel. Zbylo po něm na talíři jen pár tříprstých šlápotek ve voňavé žluté kašičce. „Ách jo,“ vzdychla si maminka a rychle se vrhla do balení věcí Titanikovi na cestu. Pečlivě vytřela mokrým hadříkem baťůžek a začala do něj skládat košile, trenýrky, vyžehlené sváteční kalhoty, pár povidlových buchet a velbloudí měchýř naplněný čerstvou pramenitou vodou. Tuto neobyčejnou bachratou nádobu přinesl před několika dny tatínek ze své pochůzky v polích. A nebyla to jediná zvláštnost. Také položil na stůl dřevěné halouzky na jídlo, které se nemusely umývat, protože je stačilo olíznout, podivný opasek na hlavu s barevnými ptačími pírky, který byl slušivější a lehčí, než těžký kožený klobouk. Malý Titanik k tomu smutně poznamenal, že různobarevní cizinci, kteří dopadají do okolních lesů a polí, jsou tou jedinou výhodou stále se zrychlujícího otáčení naší Země. Lidé ovšem nejen přilétali, ale také odlétali. Titanik jim říkal cestovatelé. Někteří se během svého dobrodružného putování mezi oblaky dostali velice daleko. Roznášeli tak po široširém světě různé nápady našich maminek a tatínků. Takže nikoho v pozdějších dobách nepřekvapilo, že američtí indiáni s oblibou vařili v kotlících svíčkovou omáčku, nebo japonští karatoví ninžové a angličtí králi hrávali s nadšením na naše bohémské dudy. „Chlapečku, vstávej,“ jemně zaťukala maminka Titanikovi na teplé čelíčko, 14

„už máš zbalený raneček.“ Hošík vyskočil rozespale z postýlky, pečlivě se umyl a vyčistil si zoubky jemným prasečím ocáskem. Popadl brašnu a vší silou se rozběhl po zrychleně otáčejícím se dvorku. To úplně stačilo, aby se vznesl k obloze mezi ostatní poletující pozemšťany. Bylo dobré, že uměl plavat. Držel tak mezi mráčky ten správný směr, jakoby se vznášel na rozbouřené vodní hladině. Neuplynula ani hodinka, když se snesl k zemi uprostřed zarosté přírody. Už z dálky si povšiml, že na přistávací mýtině pevně stojí mohutně těžký lesní muž Yeti a krouživými pohyby svalnatých rukou ho přisává k zemi. Titanik si s úlevou oddechl. Byl ve správný čas na správném místě. Ocitl se na pozemcích největšího stavitele lesů, pralesníka Boubína a jeho nového pomocníka Grínpíse, který se přiřítil až z daleké země nekonečných plání pichlavých kaktusů. Ti dva se velice rychle spřátelili, protože si měli celé dlouhé dny o čem povídat. Vousatý Boubín o lesích plných kůrových broučků, motýlů a housenek, a Grínpís pro změnu o zachraňování ledních medvídků, věčně nevyspaných žraloků nebo rozkouřených indiánských dýmek, které tito rudí lidé odhazovali do čistoskvoucích jezer, protože se jim velice líbilo, jak při dopadu na vodní hladinu zasyčely.

IX.kapitola JMENOVÁNÍ závěrečná část

Pralesník Boubín i lovič dýmek Grínpís stáli na kraji mýtiny pevně zasypaní až do pasu těžkými kameny a pískem, aby se nevznesli nečekaně nad mraky. Jen takto zatížení k lesní mechovité zemi mohli bezpečně sledovat přílety dvanácti vzácných nejchytřejších hlav z celého světa. A s pochopením pozorovali také neúnavného strážce Yetiho, který musel některé nesoustředěné učence chytat přímo ve vzduchu a pak je opatrně vecpávat do těžkého dřevěného nově postaveného bunkrovitého paláce. Nebylo ponecháno nic náhodě. Do slavnostního zahájení soutěže o nejlepší nápad k zachránění Země, zbývaly necelé dvě hodiny. Byly přichystané mohutné stoly k výrobě pestrobarevných ohňů, víly se připravovaly na svá hopsavá představení, světoznámí kuchaři dokončovali pečení bábovek, medových koláčů i tvarohových buchet. Pracovití trpslíci nabírali z obrovských hliněných nádob lopatičkami přesolené brambůrky, nebo dolívali do vydlabaných kokosových ořechů kyselou šťávu z čtyřlístků. Na vyvýšném kopečku uprostřed veliké místnosti stály tři bíle natřené židle. Byly připravené pro tajnou vesmírnou porotu, která rozhodne, kdo bude tím nejlepším z nejlepších. Přesně v osm hodin se rozsvítil do tmy nad palácem blesk a zaburácel hrom. Čtyři hudební brouci začali hrát, co jim maličké kytary a bubínky stačily. Do vzduchu vylétly ptáci ohniváci, odvázané svíčky, uvolněná hořící a vybuchující stromová polena i jiné ohnivé předměty z ohňostrojových stolů. Kouzelné víly vyběhly ze svých úkrytů a roztancovaly všudepřítomné pralesní skřítky, kteří se snažili bděle dbát na to, aby ochránili vážené osoby od všelijakých nepříjemností. A tito trpasličí tajní policisté už měli za sebou pěkné činy. Dlouho před zahájením stačili pochytat velký počet nebezpečných kousavých blech i stádo velice smrdutých skunků. 15

Zatímco před bunkrovitým palácem se oslavovalo, zapalovalo, létalo, dopadalo a hasilo, uvnitř vládlo tiché napětí. Yeti předstoupil před dvanáct statečných a zakřičel na všechny první ze čtyř otázek. Po chvíli druhou, třetí i poslední čtvrtou. Každý z učenců pak napsal svoje moudré odpovědi na kus velikého papírového papyru, neboli papyrusu. Gorilí obr je potom posbíral a s úklonou položil před bytosti, které tiše a bez hnutí seděly v lesklých bílých pláštích na čistých bílých stolicích. Dvanáct nejchytřejších mělo nyní volno. Svůj veledůležitý úkol již splnili. Proto povstali a vyšli si před palác, aby se, než tři maskovaní rozhodnou o jejich osudu, na zdravém vzduchu trošku proletěli. Tajemná porota se dala do práce a po chvíli bylo rohodnuto. V odpovědi na otázku, co je tato Země v široširém vesmíru, zvítězil Titanik, který napsal, že je šišatou koulí. A zachránit ji může jen to, když budou všechny rostliny vydechovat proti směru zrychlování, tudíž ji opět zpomalí. Všichni ostatní si mysleli, že chodíme po krunýři obrovské želvy, která s námi plave na mořské hladině a nyní pospíchá, protože se jí chce čurat. Nejlepší při druhém úkolu byl potápěč Poseidón, který se většinu svého života potloukal po mořském dně, nebo na plážích mezi ostrovy plnými kanárků. Uměl tak na stovky různých řečí a popěvků nejen z hloubky oceánu, ale i z domorodé pevniny. Při třetí hádance byl nejmoudřejší chlapeček s dřevěným dudlíkem na krku, když na dotaz, kdo si občas hrává na hvězdě kousek od Měsíce, uváženě odpověděl, že on. V posledním čtvrtém úkolu dopadl nejlépe bleskurychlý Poseidón, protože bez váhání rozeznal chobotnici krátkozrakou od chobotnice dalekozraké. A bylo dobojováno. Porota povstala a srstnatý Yeti zařval, aby se všichni v tom napjatém tichu ještě více utišili. Tři lesklobílé osoby si sundaly maskovací mlhu ze svých těl a vyhlásily nejchytřejšího z učenců veleváženým a jediným presindentem na Zemi. Titanik se po letech udiveně zahleděl do tváří svých milovaných sudiček.

konec

16