Maharaj Rabi - Guru Died

1

Předmluva Nemohu tvrdit, že moje zatčení onoho bouřlivého listopadového rána roku 1975 přišlo zcela nečekaně. Právě jsem měl v úmyslu překročit hranice z Pákistánu do Indie. Tušil jsem nebezpečí, ale moje poslání bylo natolik důležité, že jakékoliv váhání bylo nemyslitelné. Nemělo smysl se trápit něčím, co mohlo být jen krátkým zdržením ... , nebo něčím nevyhnutelným, čeho jsem se už předem napůl obával. Zatímco zkoumali mé papíry, požádali mě, abych čekal venku. Během deseti minut, kdy jsem přecházel před stroze vyhlížející budovou pohraniční stanice sem a tam, sledován chladnými pohledy několika strážných, jsem začal tušit, co bude následovat. Čím déle jsem čekal, tím větší jsem měl jistotu. Jak jsem byl pohroužen do myšlenek, nezpozoroval jsem blížícího se úředníka. "Vy jste Rabindranath Maharadž?" zeptal se a porovnával fotografii v pase s mojí zarostlou tváří. "Proč ten plnovous?" říkal si asi. Nebo: "Samozřejmě, vousy!" "Ano," usmál jsem se na něho. Byla to zcela přirozená reakce; moji přátelé ji znali a často ji zmiňovali. Ano, Rabi je tak veselý. I v takovéto situaci, projelo mi hlavou, ale v srdci mi nebylo do smíchu. "Pojďte se mnou!" Prudce se obrátil a naznačil mi, abych ho následoval. Vedl mne do zadní místnosti nízké budovy, kde na mne čekalo několik uniformovaných úředníků se zatvrzelými tvářemi. Tam, skrytý před pohledy několika turistů, kteří bez velkého zdržení přecházeli hranice oběma směry, jsem uslyšel mrazivá, ač napůl očekávaná slova: "Jste zatčen!" Poprvé jsem si uvědomil, jak chladně vypadaly pistole, které tito muži nosili. "Proč vyzvídáte pro indickou vládu?" položil mi otázku nejvyšší úředník, který seděl za stolem. ,,Ale já nevyzvídám!" protestoval jsem. ,,A vy si myslíte, že tomu budeme věřit?" zasmál se výsměšně. To jste si skutečně myslel, že vás necháme odejít ze země?" Jistě, byl jsem Ind a Indové zpravidla necestují do Pákistánu. Miliony jich z této země utekly, když se po rozpadu Indické unie dostala pod nadvládu muslimů, a tisíce jich byly krutým způsobem zabity při pokusu o útěk. Na druhé straně hranic-e Indové pokosili tisíce mus1imů, když jich miliony utíkaly z Indie do útočiště, které jim Britové krátce před svým odchodem z tohoto ohromného území zanikající říše vytvořili. Po rozdělení došlo k četným pohraničním konfliktům mezi indickými a pákistánskými oddíly. A nedávná intervence Indie ve válce mezi východním a západním Pákistánem, která vedla ke vzniku nezávislého Bangladéše, nebude nikdy prominuta ani zapomenuta. Žádný rozumný Ind nevstoupí do tohoto nepřátelského území, pokud nemá určité poslání. Takhle přemýšleli moji vyšetřovatelé a měli vlastně pravdu. Přestože nic nevyslovili, usoudili, že tíha důkazů proti mně je zdrcující. To byla součást hry. Byl jsem si dobře vědom toho, že mi mohou přičíst cokoli, aniž bych se mohl bránit. Mé příjmení napovídalo, že patřím k nejvyšší hinduistické kastě, a vzhledem k velkému nepřátelství mezi Indií a Pákistánem již toto stačilo jako důkaz viny. Co konečně může Ind, navíc bráhman, pohledávat v Pákistánu, kromě špionáže? Slyšel jsem dost příběhů, aby mi došlo, že nemohu očekávat žádný řádný výslech a soud. Samozřejmě jsem nebyl špiónem, ačkoliv kdyby znali mé poslání v Pákistánu, které jsem právě úspěšně skončil, pokládali by je za stejně nepřátelské jako špionáž. Hleděl jsem z jedné zachmuřené tváře na druhou. Když jsem viděl, 'že mé ujišťování o nevině nepřijímají, přepadl mě náhle pocit beznaděje. Bude to zřejmě poslední den mého života ... , a přitom na mě čekalo ještě tolik práce. V novinách nebude žádná zmínka, žádná oficiální zpráva neoznámí mou popravu. Prostě zmizím beze stopy. A moje matka, kterou jsem léta neviděl a která na mne čeká nedaleko Bombaje, se nikdy nedozví, co se mi stalo a proč. Po několika formálních dotazech naší vlády a stejně formálních negativních odpovědích Pákistánců na mne brzy zapomenou; další oběť této tajné války, které sdělovací prostředky nemluví. Když jsem pod přísným dozorem čekal na příchod muže, jemuž říkali velitel= chtěl mě vyslechnout osobně -, napadla mě myšlenka, která možná slibovala naději na propuštění. Znamenalo by to však přesvědčit ty zatvrzelé policisty o něčem, co pro ně bude téměř neuvěřitelné. Ale stálo to alespoň za pokus. Možná, že mimořádnost příběhu je osloví v můj prospěch. Možná, že velitel uzná, že to je příliš neuvěřitelné, než aby to byla lež. Aby mě pochopili, bylo třeba vyprávět tento zvláštní příběh od samého počátku, od mého raného dětství v Trinidadu.

1 Bráhmanovy kořeny Bez ohledu na to, jestli nás náš vlastní život uspokojí, budeme vždycky při pohledu zpět litovat určitých věcí. Jako nejtěžší ztrátu pociťuji smrt svého otce Čandrabana Ragbira Šarma Mahabira Maharadže. Jak bych si přál, aby byl ještě naživu! Ale skutečnost, že tento mimořádný muž zemřel tak mladý a za tak tajuplných okolností, nevysvětluje mou lítost úplně. Od té doby se událo mnoho ještě pozoruhodnějších věcí. Často se ptám sám sebe, jak by asi reagoval, kdybych mu to všechno vyprávěl. Vyprávět mu to! Nikdy jsme si nic nevyprávěli. V důsledku slibů, které učinil ještě před mým narozením, se mnou ani jednou nepromluvil a nevěnoval mi nejmenší pozornost. Pouhých pár slov od něho by mne udělalo nesmírně šťastným. Nic na světě jsem si nepřál tolik, jako slyšet od něho: "Rabi! Synku!" Alespoň jednou. Nikdy to však neřekl. Po osm dlouhých let nepromluvil jediné slovo, ani matce nepošeptal nějakou důvěrnost. Stav podobný transu, který dosáhl prostřednictvím jógy, označují ti, kdo nejsou obeznámeni s východní mystikou, za výstřední a za formu šílenství. Na Západě však "změněné stavy vědomí" přesto začaly získávat nový prostor. Od pokusů s drogami ve vědeckých laboratořích se začaly šířit ve společnosti do té míry, že tuto „jinou realitu" zakusily již miliony lidí. Další miliony vstoupily do "vyšších stavů

2

vědomí" prostřednictvím hypnoterapie, autosugesce, řízené imaginace (angl. guided imagery) a různých forem jógy, popularizované na Západě v různých souvislostech: od TM (transcendental meditation) přes soustředění (angl. centering) až po vizualizaci. Navíc vědci stále více přijímají skutečnost psychických fenoménů. To změnilo někdejší skepsi materialisticky orientované západní společnosti v novou otevřenost vůči okultismu. My, lndové, víme už po tisíciletí, že v józe je skutečná moc. Můj otec je toho důkazem. Byl opravdovým příkladem toho, co učí guruové a jogíni, kteří jsou teď v Evropě a v Americe slavní. On žil to, o čem oni mluví, víc než kdokoliv jiný. "Proč je otec takový?" ptal jsem se matky, když jsem byl ještě příliš malý, abych tomu mohl rozumět. "On je skutečně mimořádný - většího muže jsi jako otce mít nemohl," odpovídala trpělivě na mé neustálé otázky. "Hledá skutečné Já, které je v nás všech, tu Jednu všeobsáhlou Bytost. To jsi také ty." Zpočátku jsem to nechápal, ale brzy jsem věřil tomu, že si otec zvolil ten nejvznešenější cíl, jaký si člověk mohl vůbec zvolit. Matka i jiní lidé mě v tom utvrzovali. Tvrdili, že Budhovo "velké odříkání" se dá těžko srovnat s odříkáním mého otce. Když jsem byl již dost starý na to, abych mohl zkoumat svatá písma, museli jsme s ním souhlasit. Odříkání mého otce zahrnovalo vše. Začalo s velkou intenzitou, v době, kdy byl jen krátce ženatý. Kdyby začal dříve, ani bych se nenarodil. I když jsem pochopil, že -to bylo vyšší rozhodnutí mého otce, které ho přimělo k tomu, aby se mnou, svým jediným dítětem, nikdy nepromluvil, nemohu popřít hlodající prázdnotu, úpornou touhu, zvláštní hlad, s nímž jsem se učil žít, ignorovat ho a který jsem nikdy nepřemohl. Hořkost však nebyla na místě. Pro hinduistu je Bhagavadgíta knihou knih a můj otec se odvážně rozhodl žít podle ní. Jak bych při všem náboženském vyučování, které mi matka udělovala, 'mohl mít hořkost? Přesto jsem pociťoval touhu po kontaktu s ním. Nikdo, ani moje matka, neznal přesně sliby, které otec učinil. Daly se nalézt v jeho neobvyklém životním stylu, který tak náhle přijal. Seděl v lotosové poloze - palce obou nohou na kolenou - na prkně, které bylo zároveň jeho lůžkem, a trávil dny meditací a čtením svatých knih. Nedělal nic jiného. Nelze meditovat bez manter; chvění, které působí, přitahuje bohy a bez pomoci těchto duchovních bytostí nedosahuje meditující pravého účinku. Můj otec však byl povznesen nad recitování manter. Všichni jsme měli za to, že je v přímém spojení s Bráhmanem. Byl tak cele obrácen do sebe, aby mohl realizovat pravé Já, že nikdy nezaznamenal přítomnost člověka, ač přicházeli obdivovatelé zdaleka, aby se k němu mohli modlit a předkládat mu své obětiny, ovoce a květiny, bavlněnou látku a peníze. Nikdo ho nedokázal přimět k nějaké reakci. Zdálo se, že žije v úplně jiném světě. Sám jsem po letech dospěl k takovému stupni meditace, který byl dost hluboký, aby mi umožnil navštívit skrytý svět cizích planet a Vyvýšených Mistrů, kde otec zřejmě trávil svůj čas. Ke svému zklamání jsem ho tam nikdy nenašel. Ale předbíhám. Takové zkušenosti člověk neudělá snadno, ani se nedají lehce vysvětlit těm, kdo poznali svět jenom prostřednictvím filtru pěti smyslů. Musíme začít své putování pomalu. Jako první krok je nezbytné odložit dlouhodobé předsudky, zejména iracionální názor, že nemůže být skutečné to, co nemůžeme poznat necitelnými nástroji dnešní techniky. I to, o čem si myslíme, že to známe, leží za touto hranicí, neboť kdo ví, co je život nebo energie či světlo? A jakým nástrojem změříme lásku? Už když jsem byl malý chlapec, ozvala se ve mně nezkrotná pýcha, kdykoliv jsem slyšel chválit otce, což se stávalo často. Hindové o něm mluvili s úctou a obdivem jako o muži, který měl odvahu vydat se na vyšší, tajuplné cesty. Podle názoru mnohých, dokonce i nejvyššího pandita, jakého jsem kdy poznal, byl otec avatár. Slyšel jsem to slovo po léta, než jsem pochopil, co znamená. Znělo pěkně - a tak zvláštně! Věděl jsem, že i já jsem něčím zvláštním, protože on byl mým otcem. Jednoho dne i já budu velkým jogínem. Zpočátku to bylo neurčité tušení, během let se proměnilo v hluboké přesvědčení. Jenže ani v nejdivočejších snech jsem si nedovedl představit, co na mne čeká. Je toho tolik, co bych chtěl otci sdělit, ale on už není naživu. Často jsem stál před tímto mimořádným mužem a díval se do jeho očí, až jsem se ztratil v jejich nesmírné hloubce. Bylo mi, jako bych se propadal prostorem a zoufale se něčeho chytal, někoho volal, avšak narážel jsem jenom na ticho a prázdnotu. Věděl jsem, že dospěl k blaženosti, kterou Kršna nabídl Arjunovi. Vypadal tak plný pokoje, když seděl bez pohnutí a pomalu rytmicky vdechoval a vydechoval. Po všechny ty dny si nestříhal vlasy a vousy, takže mu sahaly po pás. Vždycky jsem si připadal jako v přítomnosti boha. Brávali jsme bůžky opatrně z rodinného oltáře, svlékali jim měkké odění a znovu je oblékali. S velkou úctou a péčí jsme je koupali. Stejně tak jsme nakládali s otcem. Nedělal tělesně vůbec nic, právě tak jako božstva v modlitební místnosti. Byl bohem, kterého bylo třeba zaopatřovat, mýt, krmit a oblékat - a to celých osm let. Otec se držel nařízení Kršny a vzdal se všech závislostí na postavení, žádosti a hmotném světě. Nebylo divu, že ho lidé obdivovali a přicházeli zdaleka i zblízka, aby se k němu modlili. Šeptali často slavnostním, zbožným hlasem, že už jistě dosáhl mókši a unikl kolu reinkarnace. Nečekají na něho už žádná další narození, jenom věčná blaženost nirvány. Nastoupil tuto nejvyšší cestu už před svou tajuplnou smrtí, která nás všechny překvapila, a já jsem věděl, že se už nikdy neuvidíme. "Višnu říká, že ho dopraví sanitkou do nemocnice!" Stál jsem venku, jedl čerstvě utržené mango, když ranní vánek zanesl tato slova do otevřeného okna. Byl to hlas Phúvy Mohaní, nejstarší sestry mého otce a zároveň nejoddanější stoupenkyně. Byla uvnitř a pomáhala matce umýt otce, kterého vášnivě milovala a uctívala. Višnu byl blízký příbuzný, úspěšný podnikatel, který neměl čas na náboženství a pro otce měl jen pohrdání. Mango mi vypadlo z ruky. Přitiskl jsem se k oknu a zadržel dech, abych mohl lépe slyšet. Avšak slova se stala nesrozumitelnými, byla přehlušována šploucháním vody. Bylo to něco o Višnu, který tvrdil, že otec "brzy skončí s tímto nesmyslem, když ho lidé přestanou uctívat jako boha". Slova nepochopitelná pro můj dětský rozum, jako "léčba šokem" a "psychiatr" zaznívala přes okno, a také něco o lékařích a lécích. Zmocnil se mne zmatek a úzkost, zejména když jsem slyšel, že matčin hlas byl skoro stejně hysterický jako hlas Mohaní. Vždycky byla tak tichá! Muselo se stát něco vážného, že byla tak znepokojená. Seběhl jsem cestou pod palmami k chatrči, která měla dvě místnosti, stěny z hlíny, podlahu z udusané země a kravského trusu a střechu z vlnitého plechu. Matčin otec Lutchman Singh dovolil starému rodinnému příteli Gosinovi, aby si ji postavil na jeho rozsáhlém pozemku nedaleko domu, který dal mým rodičům jako svatební dar. Hubený, vyzáblý stařec,

3

jehož kůže byla svraštělá a ošlehaná jako starý pergamen, seděl v obvyklé poloze. Dřepěl na patách na holé zemi v polostínu stromu kešú před nízkou chatrčí a měl dhótí vtisknuté mezi nohy, paže na kolenou a bradu opřenou o ruce. "Proč se tváříš tak smutně, synu velkého jogína?" zeptal se Gosine a díval se na mne oním moudrým výrazem, který mě snadno přesvědčil o tom, že to byl mudrc ze staré doby, který se znovu vtělil a zase zestárl. Věděl jsem, že proto mluví tak dobře hindi, ale jeho angličtina a trinidadské nářečí byly velice chatrné. "Proč si myslíš, že jsem smutný?" bránil jsem se stejnou trinidadskou angličtinou, kterou mluvil Gosine. Stala se mi druhou mateřštinou, přestože matka trvala na zachovávání správné gramatiky. Byla to beznadějná snaha mě ochránit před hovorovým jazykem, kterým mluvili všichni moji přátelé v městečku. "Sám také nevypadáš zrovna nejšťastněji," namítl jsem. "V noci jsem nespal příliš dobře. Připadám si jako kus starého hadru," řekl Gosine slavnostně. Když mluvil, jeho hustý šedý vous se přitom pohyboval nahoru a dolů. Nevím, co mě více upoutalo,jestli třesoucí se vous nebo chomáč vlasů, který mu vyrůstal z uší. Mlčky jsem si dřepl vedle něho. Byli jsme dobrými přáteli, tak dobrými, že jsme nemuseli hovořit. Když jsem mu byl blízko, míval jsem pocit klidu. Trvalo mi několik minut, než jsem si dodal odvahu, abych se zeptal: "Víš, co to je psychiatr nebo léčba šokem?" Starý muž si mnul bradu, a než mi odpověděl, na jeho čele se objevily hluboké vrásky. "Řeči velkoměsta - to pro nás tady není. Kde jsi to slyšel? Asi v rádiu?" "Řekl to Višnu. Neslyšel jsem to přímo ... " . "Višnu není špatný, aleje trochu lehkomyslný. Mohaní mu jednou musí říci svůj názor. Tvůj otec s ním kdysi zacházel docela správně ... " Seděl jsem mlčky a byl jsem zklamaný. Gosine byl přece vždycky tak neomylně moudrý. Snad to opravdu byly řeči velkoměsta, musely však něco znamenat. Na tu svatbu nikdy nezapomenu," řekl náhle,jakoby mi chtěl sdělit něco nového. Ve skutečnosti jsem toto vyprávění od něho slyšel nejméně dvacetkrát, a vždycky téměř doslova stejně. "Hochu, tvůj otec je velkolepý muž. A ty jsi pravým synem svého otce. Měl jsi vidět korunu, kterou 'mělo svatbě na hlavě. Byla plná elektrických světel napojených na baterii v kapse. Sám to sestrojil. Kdybys tak mohl slyšet lidi, když vystoupil z vozu, přímo před obchodem Nany!" "Tys byl u toho?" zeptal jsem se nevinně, jako bych to nevěděl. "Hochu, říkám ti, co jsem viděl na vlastní oči - nemám to z doslechu. Byla to největší svatba, jakou jsem kdy viděl, a nejnádhernější! Jestli jsem byl u toho! Copak si myslíš, že bych si to mohl nechat ujít? Bubny a tance, spousta jídla a pití. Jídla bylo tolik, že to stačilo na měsíc. A věno! To jsi měl vidět! V tom svého otce hned tak nedohoníš ... hm!" Jako vždy se na tomto místě odmlčel a pak pokračoval, ale s novým nádechem úcty v hlase. ,,A toho všeho se vzdal! Všeho! Víš co, on je určitě avatár!" Gosine zmlkl, aby podtrhl to, co řekl. Vstal jsem a chystal jsem se odejít. Normálně bych zůstal a naslouchal mu dál. Dostal by se od svatby dál, a možná by začal vyprávět příběh z Mahábháraty nebo Rámájany o dobrodružství bohů. Znal hinduistické náboženství a oblíbené mýty jako málokdo a sám jsem od něho mnohé pochytil. Ale teď už jsem nechtěl slyšet nic o otci, zejména ne o tom, jak byl vynikající. Tušil jsem, že se něco hrozného chystá, a když ho Gosine chválil, měl jsem ještě větší obavy. Uplynulo několik dní, aniž by se něco zvláštního stalo, a tak jsem na Višnovy hrozby zapomněl. Stejně mi to všechno nebylo jasné, ale matky jsem se neodvážil zeptat. Život byl plný záhad. Některé mi naháněly strach, takže bylo lépe o nich nemluvit. Moje matka byla vysoce inteligentní, krásná žena s jemnými rysy, která měla neobyčejnou vnitřní sílu. Její manželství s mým otcem dohodli podle indického zvyku její rodiče. Bylo jí v tu dobu teprve patnáct, byla nejlepší žákyní ve třídě a toužila pokračovat ve studiu. Když se otec rozhodl, že ji provdá, byla tím zaskočena. Sen o univerzitě v Anglii se rozplynul. Následkem šoku onemocněla, podrobila se však vůli svého otce. Dva z nejvýznamnějších panditů v zemi četli mladému páru z dlaní, dotázali se hvězd a knihy moudrosti a prohlásili, že jejich spojení bude mít požehnání bohů. Matka to možná viděla jinak, ale kdo by si troufal pochybovat o tom, co ukazovaly hvězdy a co prohlásili panditi? Nechtěla zklamat rodiče tím, že by dala najevo nevoli. Mezi hindy je povinnost vůči: kastě a rodině svatá. Její poslušnost byla krátce nato odměněna ještě větším šokem, když se její manžel bez jakéhokoli předchozího varování stáhl tak nečekaně do světa tiché meditace. Dokonce ani očima nekomunikoval s okolím. Nedovedu si představit zděšení, jaké to muselo vyvolat u matky, mladé patnáctileté ženy, která byla těhotná a musela se vyrovnávat se svými povinnostmi. Ty teď navíc znamenaly starost o manžela, o něhož bylo třeba pečovat jako o dítě od narození hluché, němé a slepé. Nikdy si nestěžovala, a když jsem byl starší, poznal jsem její něžnou péči a věrnou náklonnost k mému otci. Zdálo se, že hluboké pochopení cesty, kterou si zvolil, se jí stalo požehnáním. Tichá, přemýšlivá a hluboce náboženská mi byla nejen otcem a matkou, ale také první učitelkou hinduismu. Dobře si vzpomínám na první lekce, které jsem se jako malé dítě naučil. Seděl jsem těsně vedle ní v rodinném pokoji, v němž se konaly pobožnosti před oltářem s nesčetnými bůžky. Těžká vůně santálové pasty, kterou byly bůžkové čerstvě natřeni, plápolající světlo deja přitahující mé oči jako magnet a slavnostní zvuk tiše opakovaných manter vytvářely tajuplné ovzduší, které mě fascinovalo. Z mnoha milionů hinduistických božstev si naše rodina vybrala své oblíbené. Mnohem dříve, než jsem pochopil, co představují, mě už jako malé dítě ovládal strach z moci malých figur na oltáři a z obrazů na stěnách, které jsme ozdobovali posvátnými perlami. Měl jsem dojem, že mě strnulé oči z hlíny a dřeva, kovu, kamene a po malovaného papíru pozorovaly, i když jsem si jich nevšímal. Zdálo se, že nějakým nevysvětlitelným způsobem byly tyto nezúčastněné figurky živé více než já a měly záhadnou moc, nad kterou jsme žasli. Svými oběťmi a uctíváním jsme uznávali jejich nadřazenost, která naháněla hrůzu. Po večerní a ranní pud že jsem zůstal s matkou, zatímco ostatní příbuzní se vrátili ke svým běžným starostem a povinnostem. Matka mi vštěpovala, že musím být především hind, pevně oddaný bohům a bezúhonný v náboženských

4

povinnostech. Všechno ostatní bylo druhořadé. Z jejích úst jsem prvně pochopil, že jsem se pro minulou karmu narodil do nejvyšší kasty. Byl jsem bráhmanem, pozemským reprezentantem Bráhmy, jediné pravé skutečnosti. Opravdu, byl jsem bráhmanem, bylo jen třeba si uvědomit své pravé Já. Jakoby těch pětadvacet let, které od té doby uplynuly, bylo pouze pětadvacet dnů. A já stále ještě slyším její něžný, jasný hlas, jak cituje Kršnu, Pána z Bhagavadgíty: "Nechť se jogín neustále zabývá jógou, nechť zůstává sám na skrytém místě, ovládne své myšlení a své já, osvobozen od naděje a žádosti. Když si podmaní myšlenky a smysly, má praktikovat jógu pro očištění svého Já. Nechť drží tělo, hlavu a krk vzpřímené, bez pohnutí v klidu a dívá se upřeně na špičku nosu ... Jogín spojený tak se svým Já ... jde k Pokoji, k nejvyšší Blaženosti, která spočívá ve Mně ... " Kršna byl mistrem a původcem pravé jógy, jak učí Gíta, a můj otec byl jeho nejoddanějším učedníkem. Během rychle plynoucích let se ve mně toto přesvědčení prohlubovalo, až jsem se sám stal jogínem. Držel jsem se návodu své matky, dal jsem se vést dokonalým příkladem otce a začal jsem jako pětiletý denně praktikovat meditaci. Seděl jsem v lotosovém sedu se vzpřímeným tělem, oči strnule upřené do prázdna a napodoboval jsem toho, který se mi mezitím stal spíše bohem než otcem. "Tolik se podobáš svému otci, když medituješ," říkávala matka tiše s očividnou· pýchou. "Jednou budeš také velkým jogínem!" Něžná slova ve mně utvrzovala rozhodnutí nezklamat ji. Ač byla matka velmi mladá, nesla svou neobvyklou odpovědnost sama. Nechtěla, aby její bohatý otec věděl, že když jsem byl malý, musela někdy žebrat o mar, o vodu, ve které sousedi vařili rýži, aby mě mohla nakrmit. Dědeček Singh, kterému jsme říkali Nana, to nakonec přece jen zjistil, a chtěl, aby se vrátila do rodinného domu. Její sestra Revatí si vždy znovu vyprosila povolení tam bydlet. Přicházela v pravidelných odstupech s přibývajícím počtem dětí a se slzami v očích prosila o přístřeší. Ukazovala hrozné stopy posledního výprasku od manžela, notorického pijana rumu. Bití ženy bylo běžné, takže když se Revatí po několika týdnech zotavila, dědeček ji zase poslal zpět. Vždyť on s tím konečně souhlasil, aby si vzala toho muže. Měl pověst člověka, který drží slovo. Teta Revatí se pak znovu objevila, zbitá a poznamenaná, s houfem dětí a zase těhotná. Po narození posledního dítěte ji pak její otec zase poslal zpět k manželovi. Po pátém dítěti a smrti mého dědečka se teta Revatí odstěhovala k nám do našeho velkého rodinného domu. Radoval jsem se, že bratranci a sestřenice mohli být s námi. Zpravidla nás žilo spolu patnáct nebo dvacet potomků Nany - tety, strýcové, bratranci a sestřenice, jeho vdova Naní, které jsme láskyplně říkali "Ma"- typická indická velkorodina. Nana zemřel, když jsem byl ještě velmi malý. Matka se pak se mnou nastěhovala do jeho ložnice. Obchod s rumem a galanterií dole a velká obývací část nahoře byly ještě dlouho po jeho smrti naplněny jeho těžkými, ráznými kroky. V těch chvílích jsme pak mohli cítit, jak se jeho duch vznášel mezi stěnami betonového domu, který vypadal jako pevnost. Kdo nevěří v okultní síly, které prostupují vesmír, ten to může pokládat za pověru nebo přepjatost. Ale my jsme skutečně slyšeli jeho kroky, ozývající se v podkroví, ba někdy přímo přede dveřmi naší ložnice, když jsme uléhali ke spaní. Také návštěvníci to prožívali stejně. Nebylo snad hosta, který u nás trávil noc, aby nebyl fyzicky napaden neviditelnýma rukama nebo nespatřil náhlý zjev. Někteří příbuzní po takové zkušenosti u nás už nechtěli zůstat přes noc. My jsme však neměli jinou možnost. Byl to náš dům. Nana byl těžce zapleten do hinduistického okultismu. Odmítal ty, kteří o náboženství jen filozofovali a neučili se uplatňovat nadpřirozené síly. Když jsem byl starší, matka mi sdělila tajemství, které si po léta uchovávala v srdci a řekla ho jedině tetě Revatí, totiž že Nana obětoval svého prvního syna jednomu ze svých oblíbených bohů. To nebylo nic mimořádného, ale nikdy se o tom otevřeně nemluvilo. Oblíbeným bohem Nany byla Lakšmí, družka Zachovatele Višny. Jako bohyně bohatství a prosperity prokázala svou velkou moc, když se Nana téměř přes noc stal jedním z nejmocnějších a nejbohatších mužů v rodném Trinidadu. Poté, co malá dřevěná chýše, kterou Nana vybudoval pro svou rodinu a pro obchod, záhadným způsobem vyhořela, nahradil ji velkým domem, který se stal význačným místem na silnici od Port of Spain do San Fernanda. Nikdo nedokázal říci, odkud tak rychle vzal peníze nebo zlato, které hromadil ve velkém trezoru zapuštěném do silné betonové zdi nového domu. Jenom málo lidí ze stovek. a tisíců emigrantů z Indie a jejich potomků bylo schopno nashromáždit bohatství tak snadno a rychle. Všichni jsme věřili, že mu k tomu dopomohli mocní bohové. Za to jim upsal svou duši. Lutchman Singh Junction, místo, kde jsem žil, bylo pojmenováno po Nanovi. Leží na hlavní silnici jižně od Port of Spain. Mezi početným indickým obyvatelstvem v Trinidadu byl Nana uznáván jako jeden z vedoucích hindů, jako muž, který měl tajuplnou nadpřirozenou sílu, kterou nikdo nemohl popřít a s níž se nechtěl střetnout. Všeobecně bylo známo, že duchové střežili více než milion dolarů ve zlatých mincích, jež Nana zakopal na začátku druhé světové války na jednom ze svých četných pozemků. Nikdo nevěděl kde a nikdo by se neodvážil jednat proti těmto duchům tím, že by zakopaný poklad hledal. Vzdor nejsilnějším kouzelným prostředkům se žádnému obeahovi nepodařilo tento úkryt objevit. Zlaté mince, jejichž cena dnes mnohonásobně stoupla, jsou stále ještě ukryté. Nana si cenil okultních sil ještě více než peněz. V ocelovém trezoru měl něco, co by' byl neprodal za nic na světě - malý bílý kámen z Indie, v němž přebývaly duchovní mocnosti schopné léčit a také proklínat. Věrohodní svědkové vyprávěli, že kámen dokázal vytáhnout hadí jed, když jej přiložili na místo uštknutí. Sám jsem to nikdy neviděl. Jeden z mých strýců mi vyprávěl, jak jednou ze zvědavosti opatrně otevřel dveře Nanova soukromého pokoje, kde byl sejf Uvítal jej obrovský had, který střežil nejen peníze a cenné papíry, ale i jiná tajemství tohoto pokoje, o němž se šířily dohady jen tlumeným hlasem. Zda to byl skutečný had nebo duchové v podobě hada, jak se někteří domnívají, nevím. Sám jsem tohoto ohromného barevného plaza spatřil pod domem dávno po Nanově náhlé smrti, způsobené selháním srdce, když mu bylo 63 let. Pro hinda jsou hadi bohové. Sám jsem choval nádherného hada ve své místnosti a modlil se k němu. Stejně tak jsem prokazoval božskou úctu opicím, slonům a především kravám. Pro mne byl bůh vším a všechno bylo bohem - samozřejmě s výjimkou těch nešťastných bytostí, které nebyly v žádné kastě. Můj svět byl naplněn duchy, bohy a okultními silami. Od dětství bylo mou povinností prokazovat jim patřičnou úctu. To byla kultura, kterou můj otec vytvořil. Dokonale šel ve stopách Kršny a ostatních velkých jogínů, kteří byli před ním. Matka mě učila, že musím dělat totéž. Nikdy jsem o tom nezapochyboval. Otec dal příklad, získal široké uznání a mnozí ho

5

uctívali. Bylo samozřejmé, že po jeho smrti připadne jeho plášť mě. Nikdy jsem si však nemyslel, že budu tak mladý, až mě tento den, který určili bohové, zastihne.

2 Smrt avatára "Pojď s námi, Rabi!" naléhaly obě sestřenice. Strýc Kumar se je chystal vzít na pláž u Monkey Pointu. Byla to vždycky čest mít bráhmana ve skupině, a navíc to bylo zárukou štěstí. Zacházeli se mnou jako s princem, a tak jsem se také cítil. "Dnes ne," řekl jsem a potřásal hlavou. Rozhodl jsem se, že dokončím složitý náboženský obraz, který jsem právě maloval. "Prosím!" žebronily Sandra a Šantí společně. "Nejde to!" Nebylo třeba žádného dalšího vysvětlování. Každý v domě věděl, že pro mne byly náboženské povinnosti na prvním místě. Celé hodiny jsem vysedával a kreslil náboženské obrázky svých oblíbených bohů - Hanumana, Šivy, Kršny, Ganéši a dalších. Byl jsem již mystikem a prožíval jsem jednotu s bohy. Proto jsem byl ochoten vzdát se plavání na pobřeží nebo her s kamarády na dvoře či na polích. Raději jsem trávil svůj čas se svými bohy. Maloval jsem je barevně a pak je rozvěsil po stěnách ve svém pokoji, abych je měl nablízku. Uctíval jsem je, rozhodnutý, že svůj život zasvětím hinduismu, neboť matka mě učila, že to je nejstarší a jediné správné náboženství. Otec žil v té době u své polosestry Mohaní. Matka mě vždy brávala s sebou, když jej šla ošetřit, ale tentokrát šla beze mne. Byl jsem rozladěný a zahloubaný. Ale rozjímáni nad bohy, které jsem namaloval, mě potěšovalo. Držel jsem pastelky pevně v malých hnědých prstech a pečlivě vybarvoval obraz Višny. Jak se matka bude radovat, až přijde domů a uvidí čtyřrukého Narajanu ležícího na vlnícím se hadu Anátovi ve společnosti Lakšmí a Brahmy, který spočíval na lotosovém květu a vyšel z Višnova pupku ... To vše se odehrávalo na želvě plovoucí v praoceánu. Tu jsem přimaloval čárku, tu jsem přidal trochu barvy a spokojen se svým dílem jsem zpíval: "Om, Šíva; Om, Šiva; Om, Šiva." Najednou jsem uslyšel matčiny známé kroky na vnějším schodišti. Dveře do kuchyně se rozletěly a vzápětí byl slyšet hluk rozčilených hlasů. Vstal jsem, ale to, co jsem zaslechl, mě zarazilo ve dveřích. "Je mrtvý! Čandraban je mrtvý!" Stál jsem jako přimražený. Všichni mluvili najednou-a přeslechl jsem další slova. "Měla jsem nedobrý pocit, když jsem se ráno probudila." Matčin hlas byl naplněn smutkem, byl však jasný a silný. "Hned jsem tam pospíchala. Právě když jsem přišla, začala mu sestra stříhat vlasy. Doktor to nařídil." "Ale proč byl v nemocnici?" chtěla vědět teta Revatí. "Přece nebyl nemocný?" „Višnu to způsobil. Čandraban vypadal jako vždycky - silný a vnitřně spokojený." Nastala dlouhá odmlka, potom matka zase ovládla svůj hlas a pokračovala: "Ostříhali mu vlasy - doktor řekl, že jsou příliš dlouhé vzhledem k předpisům v nemocnici. A když lnu je ostříhali ... tu ... tu padl naznak. Běžela jsem k němu. Chtěli jsme mu dát vodu, ale doktor řekl, že je mrtvý. Chápete to? Prostě mrtvý!" Běžel jsem k posteli, klesl na ni a zahrabal tvář v polštáři, abych udusil nářek, který se mi dral z hrdla. Cítil jsem, že jsem ztratil všechno. Jako otce jsem jej sotva znal, byl mi však inspirací, bohem - avatárem -, a teď byl mrtvý! Tušil jsem to, cítil jsem to hluboko v nitru, když Gosine onehdy zase mluvil o svatbě. Teď se to stalo a už nikdy ho neuslyším promluvit. Měl jsem tolik otázek, na něž jsem chtěl znát odpověď, bylo toho tolik, co jsem se chtěl dozvědět z jeho úst. Nejvíce ze všeho jsem si přál, aby mě zavolal jménem a řekl mi, že jsem jeho syn. Teď tento sen navždy skončil. Vyčerpán jsem přestal vzlykat. Dlouho jsem ležel bez hlesu a marně jsem se snažil pochopit Kršnova slova Arjunovi, když ho posílá do boje. Slyšel jsem ta slova tak často a znal je nazpaměť: "Moudří nenaříkají ani nad živými, ani nad mrtvými ... Ten, který přebývá v těle ... přechází do jiného těla ... " Pomalými, nejistými kroky člověka, který vleče velkou tíhu, přišel strýc Kumar do pokoje, aby mi oznámil otcovu smrt. Netušil, že už to vím. Matka byla příliš rozrušená, aby mi to mohla říci sama. Myslel si, že jsem zprávu přijal statečně, a nepostřehl, že jsem byl příliš přemožen smutkem, abych to ještě mohl dát najevo. Otcova náhlá a tajuplná smrt byla samozřejmě velkým šokem nejen pro rodinu, ale i pro všechny, kteří jej znali. Doktoři nenašli žádné lékařské vysvětlení. Byl naprosto zdravý. Dosáhl seberealizace, takže jeho duch odstoupil, aby unikl kolu reinkarnace? Chtěl jsem tomu věřit. Ale někteří se domnívali, že mu život vzali duchové, protože porušil své přísahy. To mi připadalo nespravedlivé. Neměl na tom, všem žádný podíl, ale byli to jiní Višnu, který ho poslal do nemocnice, a lékaři, kteří nebyli hindové a neměli ponětí o síle okultních mocností a o přísaze brahmačarji. Otec upřímně dodržoval Kršnovy příkazy v Bhagavadgítě. Višnu to měl vědět, když byl vychován v hinduistické rodině, ale podle jeho názoru byl život jogína fraškou a bohové a duchovní mocnosti nebyly ničím jiným než výslednicí panditovy představivosti a určitých chytrých triků. Moje víra v hinduismus nikdy nezakolísá. Všichni jsme se naučili nepohrdat tím, čemu jsme nerozuměli. Byla to ovšem drahá lekce. Když jsme přišli do domu Phúvy Mohaní, pečlivě jsem se vyhýbal pohledu na drsnou dřevěnou rakev, ležící na stole obývacího pokoje. V přítomnosti smrti bylo třeba přesně zachovávat každý rituál. Nesměl se zapálit žádný oheň v domě, nesmělo se vařit žádné jídlo, dokud tu ležel zemřelý a ještě nenastoupil cestu na onen svět. Zatímco pandit vedl dlouhou pudžu, přátelé a příbuzní naříkali. Phúva, nejhorlivější učednice mého otce, svým vášnivým smutkem všechny předčila. Tiskl jsem se ustrašeně k matce, obrácen do sebe, a jako dítě jsem se bránil hrát úlohu jedné z ústředních postav v dramatu, které jsem nedokázal pochopit. Po obřadu mě laskavá sousedka jemně odvedla od matčina boku k rakvi. Tady je tvůj otec," řekla, jako bych to nevěděl. Jak mi bylo proti mysli, aby mi to připomínali! Tento bůh, tento avatár, před kterým jsem tak často stál a na něhož jsem se díval s hlubokou úctou, mi kupodivu ani ve smrti nepřipadal více vzdálený. Měl téměř stejný výraz, ale tvář byla velice bledá. Bráhmani mají jako potomci starověkých

6

Árijců zpravidla jasnější pleť než ostatní indické kasty, a můj otec měl i na bráhmana výjimečně světlou pleť. Teď vypadal bledý jako Angličan a zavřené oči byly jako voskové. Odvrátil jsem se a vytrhl se ženě z ruky. Smuteční průvod byl dlouhý, neboť náboženští hindové z širokého okolí si otce velice vážili. Auta, kola a vozy tažené volským spřežením tvořily se smutečními hosty průvod na úzké silnici vedoucí k pobřeží asi dvě míle na západ. Byl jsem příliš rozrušený, než abych se mohl zeptat matky, proč nejedeme na hřbitov, kde byl nedávno pohřben Nana. Proč jsme jeli směrem k Monkey Pointu, kam jsme se chodili koupat? Tím bylo všechno, co souviselo s otcovou smrtí, ještě tajuplnější, ale skryl jsem to v sobě a chopil se pevněji matčiny ruky. Vědomě jsem se pohledem vyhýbal rakvi, která ležela poněkud napříč na pohřebním voze v čele průvodu, a věnoval jsem svou pozornost vysoké cukrové třtině po obou stranách úzké cesty. Pozoroval jsem, jak zůstávala pomalu pozadu, bez hnutí a slavnostně, se svými dlouhými zelenými listy, svěšenými jakoby ve smutku. Tak to bylo správné, vždyť všechno ve vesmíru člověk, zvíře, neživá hmota - je jedna Bytost. Připadalo mi, že celá příroda naříká nad odchodem avatára. Kdy se zas objeví jiný takový božský zjev v lidské podobě? Ani pandité, bráhmani, kteří toho tolik věděli, neznali odpověď. Vzduch byl horký a těžký. Nepohnul se ani v místech, kde neustále vane pasát. Na obzoru před námi, za zálivem Paria, jsem viděl temné mraky nad Dračím ústím, kde severní výběžek rodného Trinidadu vybíhá tak daleko na západ, že se skoro dotýká venezuelského pobřeží. Kolikrát jsem šel po této známé úzké cestičce při veselém skotačení s příbuznými a kamarády, když jsme se šli koupat, se spánky bijícími teplým životem, překypující mladickou veselostí. Cítil jsem se spojen s každým místem důvěrně známého okolí. Teď jsem si připadal vnitřně prázdný a pociťoval jsem nesmírný odstup od dělníků, kteří se na polích zvědavě dívali na pomalu míjející průvod. Patřili do jiného světa, ve kterém jsem se kdysi nacházel i já. Průvod opustil cukrová pole a cesta pokračovala rozsáhlými bažinami, které se rozprostírají podél celého západního pobřeží ostrova. Zastavili jsme na štěrkovišti, těsně nad šplouchajícími vodami malé zátoky, kterou chránila před vlnami betonová zeď. O prázdninách a po škole skákali větší hoši z této zídky do vln a plavali do moře. Byl jsem na to ještě příliš malý, a tak jsem se šplouchal se svými kamarády v mělké vodě za parkovištěm u mandlových stromů. Šťastné vzpomínky, které mě s tímto oblíbeným místem spojovaly, mi teď připadaly neskutečné. Ačkoliv slunce pálilo, třásl jsem se, když jsme vystoupili z vozu. Prostou dřevěnou rakev zvedli z pohřebního vozu a přenesli na okraj mého brouzdaliště. Pandit šel napřed a zpíval jednotvárným hlasem v sanskrtu mantry z véd, aby zapudil zlé duchy. Kráčel jsem těsně za rakví a držel jsem pevně matčinu ruku. Poprvé jsem si všiml velké hranice dříví, pečlivě narovnané na štěrkovišti vedle malého rybníčku. Vzduch se znovu naplnil nářkem truchlících, který úděsně rytmicky stoupal a klesal. S hrůzou jsem sledoval, jak otcovo ztuhlé tělo vyzvedli z rakve a položili na hranici. Rychle k němu přirovnali další polena, až bylo vidět jenom jeho tvář strnule obrácenou k nebi. Santálovou pastou pandit naposledy pečlivě poznamenal odkryté čelo znamením kasty. Bylo to možné? Rituální upálení bylo běžné v Indii, podél Gangu v Benaresu a na jiných místech, nikdy jsem však tento způsob nezažil v Trinidadu. Představa, že otcovo tělo bude obětováno Agnimu, bohu ohně, ještě zvýšila tajuplnost. Byl jsem přemožen vzrušením a hlubokým pocitem ztráty. Připravili rýži, aby ji mohli dát zemřelému jako obětinu. Kněz nadále očišťoval místo od zlých duchů. Považoval to za nutné opatření předtím, než bůh ohně propustí ducha z těla a doprovodí jej na onen svět. Sledoval jsem nepřítomně přesně vykonávaný rituál, který se přede mnou odehrával. "Pojď, Rabi!" Panditův hlas mi připomněl, že i já mám svou úlohu. Přemožen smutkem a bolestí jsem téměř nevnímal mantry a nezpozoroval jsem, že se ke mně blížil se svatým plamenem, který balancoval na velkém mosazném talíři na jedné ruce. Druhou rukou mě chytil za paži. Ustrašeně jsem se podíval na matku. Kývla: na mne a poklepala mi na rameno. Sklonila se ke mně a pošeptala mi do ucha: "Je to tvoje povinnost. Buď statečný." Snažil jsem se vyhnout pohledu na otcovu tvář, když mě pandit postrčil k hranici. Třikrát mě vedl kolem mrtvého těla, a protože jsem byl tak mladý, recitoval patřičné modlitby v sanskrtu za mne: "Kladu oheň na všechny údy této osoby, která se vědomě nebo nevědomě dopustila poklesků a je nyní v tenatech smrti ... Nechť vejde do světlých končin." Spatřil jsem teď kusy kafru rozložené tu a tam pod poleny a ucítil jejich pronikavou vůni. Vysoký muž v turbanu a dhótí stříkal ghí, polotekuté máslo z buvolího mléka, a petrolej na polena a na tělo. Mechanicky jsem plnil panditovy příkazy, zapálil pochodeň a svatý plamen, který držel, a dotkl se pochodní nejbližšího kusu kafru. Plamen vyšlehl, začal se šířit a postupoval rychle po petrolejových skvrnách od jednoho kusu kafru k druhému. Červené a žluté ohnivé jazyky začaly tančit svůj rituál kolem těla. Když se plameny začaly šplhat do výše, stál jsem tam jako omámený, až mě pandit odtáhl. Jako beze smyslů jsem zkoumal moře tváří obklopující plameny a snažil se potlačit vzlyky. Matku jsem nikde neviděl. Už jsem nedokázal potlačit bolest, kterou jsem cítil. Dal jsem jí volný průchod v dětském napodobení nářků, ozývajících se kolem mne. Když jsem spatřil matku stát u hořícího těla tak blízko, že skoro byla součástí ohně, propadl jsem už téměř hysterii. Její bílé hedvábné sárí se odráželo od plápolajících oranžových plamenů. Slyšel jsem kdysi o vdovách, které se vrhaly do ohně. Měl jsem spolu s otcem ztratit i matku? "Mami!" zvolal jsem, "marni!" Nedala nijak najevo, zda mě přes praskání dřeva a ohlušující nářky slyší. Stála nepohnutě s roztaženýma rukama na pokraji tohoto pekla a modlila se k hořícímu tělu a k bohu ohně Agnimu, který vše pohlcuje. Hluboce se ukláněla a házela oběť čerstvě vařené rýže do ohně. Potom se odvrátila od nesnesitelného žáru a postavila se vedle mne. Hlavu měla vzpřímenou a nepřidala se k nářkům. Jako pravověrná hinduistka nalezla sílu v následování Kršnova učení: Nebude naříkat nad živými ani nad mrtvými. Během dlouhých hodin ani jednou nezaštkala. Stáli jsme tam a dívali se, dokud plameny nepohasly. Pozoroval jsem jenom, že když jsem se k ní tiskl, tiše a s vážností odříkávala mantry. Drželi jsme stráž až do západu slunce. Potom hodili do výhně sedm loučí, celé smuteční shromáždění několikrát obešlo ohniště a lilo oběť vody na uhlíky. Nakonec byl popel natolik vychladlý, že pandit mohl dát matce trochu otcových tělesných pozůstatků, aby je vzala do Indie a rozhodila je do svatých vod Gangy. Jak a kdy se to stane, jsem nevěděl. Byl jsem příliš rozrušený, abych o tom dokázal ten večer přemýšlet. Znal jsem avatára, boha v lidské podobě, který teď odešel. Přišel, aby lidem ukázal cestu pravé jógy, která člověka spojuje s Bráhmanem. Nikdy nezapomenu na jeho příklad. Nemohu. Půjdu v jeho šlépějích.

7

3 Popel v Ganze Slunce, které jsem právě asi hodinu vzýval, stoupalo po obloze jako ohnivá střela z Agniho luku a přitom kreslilo po zemi a v trávě pod kokosovými palmami hru světla a stínu. Opustil jsem verandu, sestoupil po vnějším schodišti a šel ke kůlně, kde jsem choval svou krávu, která zásobila domácnost mlékem. Celá šťastná se nechala na provaze vyvést otevřenou dřevěnou branou a kolébavě se vydala směrem k pastvinám. Těšila se na ranní pastvu a já jsem ji tam vodíval rád. Jen stěží se mi podařilo dovést zvíře k oáze čerstvé trávy. Nad hlavou zpívaly široké listy kokosových palem svou obvyklou píseň, jak se vzájemně dotýkaly v ranním vánku přicházejícím od zálivu. S úctou jsem sledoval krávu, která sklonila hlavu a pustila se do trávy. Hindové žádné zvíře neuctívají tak jako krávu - svatou krávu. Toto božstvo s černobílými skvrnami, velkýma ušima a mávajícím ocasem ponořilo nos do dlouhé trávy, plnou tlamou ukusovalo šťavnatou zeleň a spokojeně přežvýkávalo. Rád jsem trávil čas jejím pasením. Využíval jsem přitom denně příležitosti, abych uctíval toto velké a svaté božstvo. Z nedalekého keře jsem utrhl květ ibišku a strčil jej dobytčeti mezi zakřivené rohy. Podívalo se na mne hnědým okem a pokračovalo v pastvě. Když moucha polechtala krávu v nosní dírce, potřásla hlavou a kýchla. Květní oběť, kterou jsem tak pečlivě umístil, sklouzla po jejím dlouhém nose na zem. Než jsem květinu mohl zachytit, skončila spolu s trsem trávy v tlamě. S povzdechem jsem si lehl na zem a snažil si představit, jaké by to asi bylo být krávou. Možná, že jsem v minulém životě krávou byl. Nedokázal jsem si vzpomenout. Často jsem se divil, proč jsem si nemohl vzpomenout na nic z dřívějších životů. Gosine mi často vyprávělo tom,jak v dávné minulosti v daleké Indii kdosi spatřil na nočním nebi podivuhodný úkaz podobu krávy sestavenou z množství hvězd. Podle Gosineho jsme se my, hindové, jako první dozvěděli o tom, že kráva je božstvem. Slyšel jsem jiné výklady o Egypťanech a Árijcích, ale Gosinův výklad se mi líbil nejvíce. Na nebi je všechno svaté a všechny krávy na zemi, pocházející z té "svaté" na nebi, jsou proto hodny uctívání. Toto uctívání krávy od oněch raných dob hodně pokročilo. Gosine mluvilo "Matce krávě". Od panditů jsem často slýchal, že byla matkou nás všech, podobně jako Kálí, družka Šivy. Nějak jsem věděl, že obě musí být totožné a že se jenom liší podobou. Kálí, jedna z nejmocnějších hinduistických bohyň, kterou jsme všichni vroucně uctívali, budila hrůzu. Pila čerstvou krev z poháru, kolem těla měla girlandy z čerstvě useknutých hlava rukou, jednou nohou stála na svém manželu Šivovi. Dával jsem přednost uctívání Jediného Bytí v jemnější podobě krávy. Budoval jsem si dobrou karmu pro další život tím, že jsem trávil mnoho času ve společnosti naší krávy. Věděla, že je božstvem? Pozorně jsem ji sledoval, nemohl jsem však zjistit žádné náznaky jejího sebevědomí. Tato otázka se nakonec rozplynula v obdivu a úctě, jakou jsem pociťoval k tomuto nejsvatějšímu ze všech stvoření. Uctívání krávy bylo přerušeno tichým bzučivým zvukem, který sílil. Vzrušeně jsem vyskočil a vyběhl zpod palem, abych lépe viděl. V oněch dnech jsme málokdy viděli letadlo. Teď mi připomnělo dřívější představy spojované s letadlem na obloze. Hloubal jsem nad tajemstvím svého původu a nakonec jsem se zeptal matky, odkud pocházím. Odpověděla vážným hlasem: "Jednoho dne tě vypustilo letadlo, Rabi, a já jsem tě chytila." "Měl jsem být tvůj?" zeptal jsem se. Byl jsem zneklidněn myšlenkou, že jsem zrovna tak mohl přistát za domem někoho jiného. Matka mě ujistila, že jsem měl patřit jí a otci. Celé měsíce jsem pak čekal, že mi z přelétajícího letadla spadne malý bratříček do náručí. Ještě po letech byly pro mne malé děti tajemstvím, i když jsem si byl jist, že nepadají z letadel. A ač jsem nevěděl proč, věděl jsem, že když otec zemřel, už nikdy nebudu mít bratra nebo sestru. Slavnostně a věrně jsem každý den uctíval otcova ducha po jeho smrti. Každé ráno jsem obětoval vodu na zvláštním trávníku, který jsme zaseli, když zemřel. Pečlivě jsem počítal dny a sledoval, jak tráva rostla. Dnes to byl čtyřicátý den a já přijdu o své dlouhé, černé vlnité vlasy, které jsem léta nestříhal. Každý říkal, že jsem podobný otci. Myšlenka, že mě ostříhají, mě zneklidňovala delší dobu. Co když mi duchové vezmou život, jako jej vzali otci, když ho ostříhali lidé v nemocnici? Matka na mne mávala z verandy - přišel čas obřadu. Trhl jsem za provaz a táhl vzpírající se krávu do chléva. Ubohé zvíře se celou cestu bránilo. Bylo třeba síly, ale nikdy bych ji nebodal ostrým klackem nebo ji bil prutem, jak jsem to viděl u svých kamarádů. "Je to způsob, jak zacházet s bohem?" napomínal jsem je často. Učili se tak mít větší úctu - alespoň když jsem se díval. Dnes, čtyřicátý den po otcově smrti, to byl daleko menší průvod, který se ubíral po úzké asfaltové silnici, mezi vysokou cukrovou třtinou, kolem bažiny směrem k Monkey Pointu. Příliv, který se dvakrát za den přelil přes betonovou zídku, odstranil všechny stopy po kremaci. Jenom vzpomínky se nedaly odplavit. Zase jsem viděl plápolající plameny, které tančily svůj rituál kolem těla, cítil pach pálícího se masa a otřásl se hrůzou, když jsem stál na místě, kde byl otec zpopelněn. Dnes jsem byl středem pozornosti já. Pandit se s holičskými nůžkami postavil přede mne a přátelé a příbuzní se shlukli okolo mě v půlkruhu. Krátkou pudžu jsem téměř nevnímal. Přítomnost náhle překryla vzpomínka na otřesnou zkušenost. Asi před třemi lety mě z hlubokého spánku vzbudilo prudké, energické zatahání za vlasy. Zcela probuzen jsem se zoufale kroutil bolestí a křičel. Nemohl jsem zachytit žádné paže nebo ruce, ač jsem bil kolem sebe, a přitom mě něco tak silně táhlo za vlasy, že jsem skoro spadl s postele. Hrozný křik přivolal matku. Několika slovy a poplácáním po zádech mě ujistila, že to byla noční můra, nic jiného. Věděl jsem, že tomu tak není. Byl jsem úplně vzhůru, nesnil jsem a ostrá bolest z toho,jak mi něco rvalo vlasy skoro s kořínky, trvala až do rána. Tato vzpomínka spolu s myšlenkou na otcovu záhadnou smrt mě děsila před dnešním obřadem. Ale nic se nestalo. Než jsem si to uvědomil, ležely mé vlasy na zemi, na místě, kde byl kdysi otcův popel. Další příliv je spláchne do moře, ve kterém jsou jeho pozůstatky. Část popela ovšem byla uchována pro jiný obřad. Hovořili jsme o něm několikrát s určitým vzrušením s Gosinem po otcově smrti. "Byl to avatár, o tom není pochyb," ujišťoval mě stařec. "Mókša u něho není problém. U něho ne!" "Co tím chceš říci?" zeptal jsem se. "Ty nevěříš, že dosáhl mókši?" "Té už dosáhl dávno, v předcházejícím životě. Tentokrát se jenom vrátil, aby ukázal cestu ... jako Buddha nebo Ježíš."

8

"Ty myslíš, že je jedním z Mistrů?" Tato myšlenka mě uchvátila. Gosine energicky přitakal. "Uvidíš to čtyřicátý den. Na popelu nebude žádná stopa. Ne, příteli. Jeho duch se vrátil k Bráhmanovi. Byl to bůh, bháí, ano, to byl tvůj otec!" Hleděl na mě s posvátnou úctou a opakoval ta slova zbožným hlasem. "To byl tvůj otec!" Sám jsem to věděl, když jsem stál před ním, pokud byl naživu, a díval se do jeho hlubokých očí, ale nerozuměl jsem tomu tak jako Gosine. On znal védy, i když neměl vzdělání. Gosine byl podle mého názoru velice moudrý a rozuměl mnohému z hinduismu. Když jsem se vracel domů s krátce ostříhanou hlavou, nemohl jsem se dočkat, abych si ověřil, co Gosine řekl. Pandit šel napřed do prázdné místnosti, která byla po celou noc zamčená. Uprostřed na podlaze ležela plochá miska s otcovým popelem, pečlivě a s úctou uhlazená večer předtím. Rodina se zvědavě nahrnula kolem misky, aby mohla ze stop v popelu vyčíst novou reinkarnaci mého otce. Byl to obřad, který jsem zažil už mnohokrát, teď jsem však nechápal jeho smysl. Otec už nepodléhal kolu reinkarnace, navrátil se k Bráhmanovi ... Proč se tedy zneklidňovat tímto obřadem? Vzpomněl jsem si na Gosinova slova: "Na popelu nebude žádná stopa. Ne, příteli!" Slyšel jsem, jak matka zalapala po vzduchu. Potom pandit zvolal: "Podívejte se! Je tu otisk ptačí nohy! Tady!" Slovy nelze popsat úlek, který se mě zmocnil. Vtiskl jsem se mezi matku a tetu, abych to mohl sám vidět. Bylo to tak. Uprostřed uhlazeného povrchu popela byla neklamná stopa malé ptačí nohy! Všichni jsme to pečlivě zkoumali. Závěr byl nevyhnutelný: můj otec se reinkarnoval v ptáka! Můj malý svět se zhroutil. Co teď Gosine řekne? Nejvyšší pandit celého ostrova přece nazval otce avatárem! Jestliže on nedosáhl jednoty s Bráhmanem, jakou naději potom má kdokoli z nás? Cítil jsem to, a když jsme vyšli na dvůr, kde se odehrála další část tohoto důležitého obřadu, nebyl jsem schopen připojit se ke vzrušenému povídání ostatních. Nebyl jsem schopen uvažovat a z dlouhé pudži jsem nevnímal téměř nic. Neměl jsem chuť se účastnit velké oslavy, která následovala. Po několik dnů nás v nose příjemně dráždily svůdné vůně z kuchyně, kde matka s tetami trávila hodiny, aby připravily vybraná jídla, různá kari a sladkosti. Než je směl kdokoli ochutnat, bylo třeba předložit zesnulému ode všeho trochu. Pandit naplnil velkou mísu z posvátných listů akácie koa jako oběť pro ducha mého otce a položil ji pod velký banánovník. Pak jsme se všichni obrátili a šli do domu. "Bháí ja, nikdo se nesmí ohlédnout!" varoval nás pandit slavnostním hlasem. "Ohlédnete-li se, může vás duch napadnout. Oběť je jedině pro něho." Dříve by mi nikdy nenapadlo, abych porušil tento příkaz, teď jsem však nemohl odolat pokušení. Zpomalil jsem krok a nechal jít ostatní napřed. Byl to můj otec, musel jsem ho ještě jednou spatřit alespoň jediným pohledem. Roztřesený strachem, avšak neschopný překonat pokušení, jsem se v polovině cesty do domu potají ohlédl přes rameno. Talíř tam ještě byl a jasně jsem na něm zahlédl pokrm - ani náznak ducha mého otce. Rychle jsem se zase otočil dopředu. Dopustil jsem se něčeho, co bylo zakázané. Byl jsem přesvědčen, že každý další krok bude můj poslední, nic se však nestalo. Byli mi bohové nakloněni? K mému zmatku přibyla další hádanka. Spěchal jsem na zadní verandu. Ve stoji na špičkách jsem mohl pozorovat těžko viditelný talíř. Posledně jsem viděl, jak Jogi, sousedův pes, sežral oběť pro Nanova ducha, a tomu jsem teď chtěl zabránit. Když uběhlo asi půl hodiny, aniž by se stalo cokoli neobvyklého, nevydržel jsem to už. Přestože mne neopustil strach z toho, coby mi duchové mohli udělat, přece jen jsem se už poněkud odvážněji vrátil do zahrady a blížil se opatrně k banánovníku. Ke svému údivu jsem zjistil, že pokrm byl pryč! Nezůstalo ani trochu, a přitom jsem neviděl, že by se cokoli viditelného přiblížilo k talíři! Byla to tedy pravda - snědl to duch mého otce! Byl to důkaz, že přece jen nedosáhl nirvány? Byl snad ptákem na stromě, který mě teď pozoroval? Stísněný a zmatený jsem se potuloval po zahradě a hledal v křovinách a na stromech ptáka, malého nebo velkého, který by se byť vzdáleně podobal otci. I kdybych ho nepoznal, on jistě pozná mne. Čekal jsem však marně, že jedno z těchto poletujících a štěbetajících stvoření chvilku ustane a významně na mne pohlédne. Žádné z nich mi nevěnovalo tu nejmenší pozornost. Jedině když jsem se přiblížil příliš blízko, ustrašeně odlétlo. Koneckonců - otec mi také nevěnoval pozornost než zemřel, proč by to dělal teď? Seběhl jsem po známé cestě ke Gosinově chatrči. Nemohl jsem s ním mluvit o samotě, když tu bylo tolik lidí. Jeho syn, kterému bylo asi čtyřicet, opravoval před chatrčí duši z kola, kterým objížděl město. Prodával kari čana a bara s červenou pálivou paprikou. Nedávno si vzal ženu se dvěma dětmi a nastěhoval se s nimi do Gosinovy dvoupokojové chatrče. Když mě poznal, těžkopádně se vzpřímil od píchlého kola, spojil obě dlaně před čelem a uklonil se směrem ke mně. "Síta Ram," řekl přátelsky. "Hledáš starocha? Je uvnitř, začíná pociťovat stáří." "To není pravda, chlapče!" odpověděl Gosinův hlas zevnitř. "Necítím stáří, ale jsem nachlazený." Hrdý stařec, který byl na Inda příliš vysoký a měl poněkud křivé nohy, se přišoural ven a uvelebil se na svém oblíbeném místě ve. stínu chatrče. Mlčky jsem si přisedl. Když jsem byl vedle něho, pocítil jsem úlevu a bezpečí, které jsem si nedokázal vysvětlit. "Tvé pěkné vlasy zase rychle dorostou," řekl a pokyvoval přitom hlavou ze strany na stranu jako obrácené kyvadlo. "Vlasy mě netrápí," odpověděl jsem. Nebyl jsem schopen vyjádřit svůj vnitřní zmatek a pochybnosti. "Víš, bháí, nikdy nezapomenu, jak tvůj otec žil. Nejsvatější muž, jakého jsem za celý život poznal... Všeho se vzdal!" Gosine stále ještě kýval v údivu hlavou. Taková chvála mě vždycky naplňovala pýchou - byl to přece můj otec -, ale teď to byla slabá útěcha, i když jsem cítil, že obdiv, který Gosine choval k otci, se přenesl i na mne. Jasný otisk ptačí nohy v popelu se nedal popřít. Každý včetně pandita to přijal, aniž by zřejmě cítil šok a zklamání jako já. Byl jsem z toho ještě více zmaten. „Jak může být teď tak malý?" zeptal jsem se. Kdyby se stal velkým ptákem, byl bych to snáze pochopil, ale tak malý? To mě mátlo. „Podívej se, bháí, není tak malý!" opáčil Gosine vášnivě. Zmlkl a přemýšlivě si mnul bradu. Potom si nahlas vzdychl. „Poslyš, co ti řeknu. Žádný pták s tak malou nohou nemůže spolykat tolik jídla tak rychle." Samozřejmě! Vyskočil jsem a běžel do pokoje, kde byl zaručen popel. Nezapomněli pevně zavřít okna? Nevzpomínal jsem si. Podíval jsem se pod střechu a objevil hnízdo malého ptáčka. Mezi střechou z vlnitého plechu a stěnou byla řada

9

polokruhovitých otvorů, dost velkých - jak jsem si v rozrušení všiml -, aby malý ptáček mohl vniknout do místnosti. Ale bylo. tam to hnízdo už předtím, než otec zemřel? Nebyl jsem si tím zcela jist, ale vypadalo to, že ano. V tom případě otec nezanechal žádnou stopu na popelu! Jaká úleva! A jídlo? Kdo nebo co je snědl? Možná, že se vetřel některý z Asúrů nebo Rakšů, démoni, o kterých hovoří védy. Měli nás mást. Samozřejmě! Otec mě jistě ochrání před těmito zlými mocnostmi - on a ostatní vyvýšení Mistři. Věřil jsem svému otci a tomu, čeho dosáhl, a byl jsem rozhodnut následovat jeho cestu. „Rabí! Kde jsi? Je tu Baba!" Naní mě volala. „Už jdu, Ma!" Pospíchal jsem po schodech do domu, kde každý nadšeně vítal dobrého přítele rodiny. „Rabí!" zvolal velký muž a tiskl mě ve vřelém objetí. Jankhi Šarma Maharadž, rozený Ind, byl vrchním panditem na ostrově. Mít ho v domě bylo nejvyšší ctí. Baba byl velkým přítelem a obdivovatelem otce a zastavil se vždy, když se na cestách po Trinidadu dostal do blízkosti našeho domu. Mluvil málo anglicky, skoro výhradně hindsky a dobře ovládal sanskrt. Velký, tmavý a vyzáblý muž s vlajícím bílým vousem budil úctu. Byl mi přátelsky nakloněn a navzájem jsme se měli rádi. "Rabi!" zvolal znovu a držel mě před sebou. "Den ze dne se stále více podobáš otci. Bhagván obrátil svůj zrak na tebe. Jednou budeš velkým jogínem. Máš oči po otci a brzy budeš mít také jeho vlasy," dodal s úsměvem a láskyplně mi prsty prohrábl krátké vlasy, které jen pomalu dorůstaly. Obrátil se k matce, která stála vedle mne a pýchou zářila. "Je mimořádný, velmi mimořádný!" opakoval s důrazem a potřásal hlavou ze strany na stranu. "Jednoho dne bude velkým jogínem jako jeho otec." Prsa se mi vzedmula a oči zvlhly. Ano, budu. Vytáhl jsem se co nejvíce. Návštěva byla tentokrát krátká. Byl na cestě k bohatému hindovi v Port of Spain, který měl rakovinu, aby tam mohl vykonat zvláštní pudžu. Hind se chtěl připravit na vstup do příštího života, samozřejmě za patřičný peníz. Někteří pandité za odpovídající obnos slíbili i nirvánu. Pandit Jankhi nic takového nezaručoval, ale tisíce hindů velice věřilo v účinnost jeho přímluvy u dévat a byli ochotni za ni dobře zaplatit .. Když nám požehnal, přitáhl si velký pandit své dhótí kolem sebe a šel přes chodbu ke dveřím, kde se zastavil a uklonil. I my jsme se uklonili směrem k němu, dlaně stisknuté před tváří proti sobě, abychom vyjádřili úctu před božstvem v nás všech. Za okamžik pospíchal po schodech dolů. Běžel jsem na verandu a mával, když nastupoval do vozu, který na něho čekal. V uších mi . stále ještě zněla jeho slova. Nemohl jsem zapomenout, že jsem něco zvláštního. Každý mi to připomínal. Budu velkým panditem, ba více, jogínem, svatým mužem, jako byl otec. Matka stála vedle mne, mávala také a přitom mě objala. Domníval jsem se, že vím, co si myslí. Budu pokračovat v otcově díle, jeho plášť padl na mne. Půjdeme oba společně v jeho stopách. Mýlil jsem se však. Myslela na něco úplně jiného a hledala slova, jak by ránu zmírnila. "Rabi," řekla konečně, "popel tvého otce je třeba dopravit do řeky Gangy a rozhodit po největší ze všech řek, aby ho odplavila do moře. Přeji si, abys totéž udělal pro mne, až zemřu." Ganga! Toto jméno obklopoval nádech tajemna. Řeka, která je Svatou Matkou všech řek - podobně jako kráva, Matka nás všech - a teče průzračná od nejvyšších vrcholků Himalájí rozsáhlými údolími a rovinami do Bengálského zálivu. V Benaresu, nejsvatějším místě, bylo třeba rozhodit popel po vodě. To bude definitivní odevzdání otcovy duše do náručí Kršny. "Vezmeš mě s sebou, mami?" prosil jsem. "Prosím, mami! PŮjdu s tebou, musíš mě vzít!" "Ráda bych, Rabi, ale je to pro tebe příliš daleko. Vyčerpalo by tě to. A nemůžeš přece vynechat školu ... " "Nevyčerpalo by mě to, slibuji! A mohl bych chodit do školy v Indii." Smutně potřásla hlavou. "Je mi líto ... , ale nedělej si starost, vrátím se brzy, slibuji ti to." "Prosím, neopouštěj mě!" žadonil jsem. .Nechci tu zůstat sám bez tebe!" "Nebudeš sám. Je tu Ma a teta Revatí, tvoji bratranci a sestřenice a strýc Kumar a Lari ... " Objala mě kolem ramen. "Brzy budu zpátky, Rabi. Slibuji. Co ti mám přivézt z Indie?" "Slona!" řekl jsem vážně. "Takového, jaký je na obrázcích!" Matka mě učila, že je mou povinností jako hinda přijmout bez naříkání vše, co osud přináší. Ale tato povinnost, stoicky přijmout svou karmu, kterou Kršna uložil, byla pro malého chlapce příliš těžká. Při matčině odjezdu jsem si smutně přisedl k matce do vozu, který ji měl dovézt do přístavu v Port of Spain. Tam nastoupí na loď do Anglie a potom dál do Indie. Ma nemohla jet s námi a mávala nám z okna. Matka jí zamávala zpět, když jsme odjížděli onoho nejsmutnějšího dne ze všech dnů. Já jsem také mával na rozloučenou, rozhodnut, že s ní pojedu do Indie. V čerstvém vánku vlál nejnovější prapor s Hanumanem na stožáru před obchodem s rumem a galanterií. Připadalo mi, že bílá figura mého oblíbeného hrdiny Hanumana, opičího boha, kterou Ma vyšila s láskou na červeném pozadí, mi mává na rozloučenou. Dobré znamení! Přijelo asi tucet vozů s příbuznými, aby se s matkou rozloučili. Před necelým rokem se mnozí z nich na stejném místě loučili se strýcem Deonarinem, který se plavil do Anglie. Byl to nejstarší bratr mé matky, který začal studium na londýnské univerzitě. Deonarine pro mne byl jako otec. Stáli jsme na pobřeží a plakali, když loď pomalu vyjížděla z přístavu. Myslel jsem, že mi pukne srdce. A teď odjížděla matka. Pokradmu jsem si osušoval oči rukávem. Chtěl jsem být statečný, ale opakované připomínání příbuzných a přátel, že je velkou výsadou pro matku vykonat tuto pouť, bylo pro mě nesnesitelné. Svoje matka jede do Indie, Rabi, ke Ganze! Jak je šťastná, hochu!" zdůrazňovali. "Nebuď smutný, brzy se vrátí." Nemohl jsem nikomu z nich ani jí samotné říci, že mi to rve srdce. Všichni jsme šli na palubu. Nepřítomně jsem naslouchal nadšené poznámky o tom, jak velká a luxusní je to loď, jaké má pohodlné kabiny a jaká vybraná kuchyně je na této holandské lodi. To všechno bylo tak směšné. Copak matce šlo o luxus? A pokud jde o jídlo, poslala jednoho z mých strýců do přístavu, aby jí koupil větší zásobu ovoce a zeleniny na cestu. Když mi byly čtyři roky, učinil jsem naprosto dobrovolně vážný slib zachovávat ahinsu, princip nenásilí, který ctí všechen život. Stejně tak

10

jako matka, i já jsem se stal přísným vegetariánem. Jak si přátelé a příbuzní mohli myslet, že by si vůbec sedla do jídelny, kde nevěřící pojídají maso ze svaté krávy! Ve své náboženské horlivosti jsem se chtěl nejen zalíbit bohům a následovat šlépěje svého otce, ale zalíbit se i matce, která mě učila hinduismu. Byli jsme si tak blízcí a já jsem ji měl tak rád. Nebylo správné, že od ní budu oddělen. Vždyť jsem sledoval hinduistický ideál daleko důsledněji než tato halasná společnost, která jí vyjadřovala přání všeho dobrého. Mluvili tak pošetile vzrušující cestě, zatímco mně působila velkou bolest. Lodní siréna vydala táhlý zvuk. "Nashledanou ... příjemnou cestu ... piš brzy ... budeš nám tu chybět!" Každý se snažil říci něco na rozloučenou. "Dej mamince pusu, Rabi!" Teta Revatí mě strkala dopředu. Najednou mě přepadl strach z osamocení, které mě čekalo. "Pojedu také do Indie!" křičel jsem a držel se zoufale oběma rukama kliky u dveří matčiny kabiny. Kaka Nakhi, který vozil Nanu ve svém velkém černém dodži, mi nabídl pytlík čerstvých burských oříšků. Měl jsem je moc rád. "Vezmi si, Rabi," řekl, aby mě obměkčil. Nenechal jsem se však přelstít. Nic mě nedonutí, abych se pustil dveří. Matka mě začala naléhavě zapřísahat. "Rabi, prosím! Přece bys nebyl takový. Pusť! Jdi teď s tetou Revatí. Můžeš mi zamávat z břehu." Držel jsem se ještě úpěnlivěji dveří. "Chci jet s tebou, marni! Prosím! Vezmi mě s sebou!" "Pojď, musíme už jít!" řekla teta Revatí a měla slzy v očích při pomyšlení, že sestra odjíždí. "Loď už bude vyjíždět." Snažila se jemně uvolnit mi ruku, ale strach mi dodával sílu. Viděl jsem zmatek v matčině tváři. Nebylo myslitelné, aby mě nutili silou nebo aby mi ublížili. Byl jsem svaté dítě, bráhman, syn velkého jogína. Lodní siréna vydala další varovný signál. "Všichni už musíme odejít, rychle!" Byl to strýc Kumar, který se snažil být laskavý a přitom rozhodný. Byl právním poradcem pro naši oblast a jeho hlas měl vždy určitou autoritu. Byl jsem však rozhodnutý a začal jsem křičet. Zoufale jsem držel dveře. Kaka Nakhi přišel Kumarovi na pomoc a pokoušel se jemně odtáhnout mou ruku z kliky. Jedna ruka už byla uvolněná. Ale jakmile druhá polevovala, hned byla první zase zpátky. Můj křik jenom zvyšoval zmatek. "Pojedu s maminkou. Pojedu s maminkou!" Nikdy předtím jsem se tak nechoval. Toto malé svaté dítě způsobilo takový trapný rozruch před ohromeným příbuzenstvem. Ale času už nebylo nazbyt. Lari a Nakhi mě společnými silami odtrhli od dveří. Kopal jsem a křičel, když mě vlekli z lodi dolů na břeh. Jaké rozloučení! Všechen bojový duch mě náhle opustil. Stál jsem tam a vzlykal, pro slzy jsem nebyl schopen vidět matku,jak mávala, když loď vyplouvala z přístavu. Celou cestu domů jsem probrečel. Večer jsem usnul s pláčem. Příštího dne jsem odmítl jíst a přes všechny pokusy utěšit mě jsem hystericky plakal. Věděl jsem, že se mám podrobit všemu, co mi karma přinese, ale byl jsem pouze malý chlapec, velice lidský chlapec, který potřeboval lásku, jakou jen matka dovede dát .. Už ji nikdy neuvidím. Toto hrozné ujištění sílilo s každým křečovitým vzlykem.

4 Karma a osud "Musíš se naučit být trpělivý, Rabi. To patří k nejdůležitějším věcem ... a nejtěžším." "Ale, Ma, jak může máma tvrdit, že se vrátí brzy? Už to jsou dva roky a v dopise teď píše, že se vrátí až příští rok. Pokaždé to je příští rok!" Pořád jsem ještě říkal kamarádům, kteří se mne ptali, že se vrátí "příští rok", ale sám jsem tomu už nevěřil. Naní seděla na své židli u okna, kde jsem ji každé ráno navštěvoval. Hluboce jsem se uklonil, dlaně přitisknuté k sobě, a posadil se se zkříženýma nohama před ni na zem. Sledoval jsem její prsty, jak se hbitě pohybují nad složitou výšivkou, u které trávila většinu dne. Potom ji zpravidla někomu darovala. Byla ochrnutá od pasu dolů od obrny po narození dítěte a v důsledku mnohých nocí, kdy pro Nanovu krutost musela spát venku v dešti pod mangovníkem. Své bolesti a své neštěstí nesla bez reptání. Byla dokonce nejradostnějším člověkem v domě. Vyhledávali jsme ji, kdykoli jsme potřebovali potěšení nebo radu. "Buď trpělivý, Rabi," řekla opět. "My všichni postrádáme tvou matku. Ale dostala stipendium, aby mohla studovat na universitě v Benaresu. Asi to nevíš, ale než sé vdala, velice chtěla studovat. Je to její karma, proti tomu se nedá nic dělat." "Ty si skutečně myslíš, že se máma vrátí příští rok?" zeptal jsem se. "Nikdy neztrácej důvěru k matce, Rabi, ani k druhým lidem," odpověděla Ma tiše. "Dnes má v úmyslu vrátit se příští rok. Jestli že se nevrátí, má to jistě svůj důvod, a ty se s tím musíš smířit." To byla rada, kterou jsem jen stěží dokázal přijmout. Ma byla tak jemná. Žádné tvrdé slovo, ani náznak zlosti, která byla pro většinu členů domácnosti příznačná. Působila pokoj v rodinných rozepřích, které byly někdy vášnivé, takže člověk nabyl dojmu, že Nanův zlostný duch stále ještě působí rozbroje mezi jeho potomky. Laskavý způsob Ma byl jako balzám na ránu. Nana nebyl hádavý člověk. Někdy byl laskavost a velkorysost sama, půjčoval peníze chudým, dokonce i černým, kterými většina hindů opovrhovala. Nana byl jejich obdivovaným přítelem a dobrodincem. Někdy házel z verandy hrsti stříbrných mincí dolů před krám, k velké radosti dětí a dělníků z nedalekých polí, kteří se o peníze prali, jakoby spadly z nebe. Nana byl také na ostrově široko daleko první, kdo měl rádio - velký drahý model dovezený ze Spojených států. Často velkoryse nabídl druhým poslech této zázračné bedny. Ve velkém obývacím pokoji jsme rozestavili židle, pozvali se sousedé, zákazníci, přátelé a příbuzní a rádio znělo naplno. Bylo to jako biograf bez plátna. Tuto velkou čest poskytoval nestranně bohatým i chudým a každý žasl nad senzačním přístrojem. Špatné vlastnosti se skrývaly pod povrchem a mohly vybuchnout nečekaně a bez předchozích náznaků. Třeba dole v obchodě obsluhoval zákazníka a najednou se uprostřed jednání sebral, vyběhl po schodech do horní obytné části a v návalu zlosti začal bít kohokoli kromě mne, těžkým opaskem - a to naprosto bezdůvodně. Přijali jsme to jako jeho karmu, kterou teď z

11

minulého života musel odčinit. Mytologie hindů je plná příběhů o démonech, kteří působí zlou karmu. Někdy se zdálo, že Nana dostal jednu z nejhorších. Šeptalo se o tom, že jeden z duchů, který stře- . žil jeho bohatství, se zmocnil jeho duše, neboť výbuchy zlosti, síla a prohnanost, které se v té chvíli projevovaly, se zdály být nadpřirozené.A přece to byl náboženský člověk. Každé ráno i večer dodržoval své hinduistické modlitby a rituály a shromažďoval všechny děti, aby zpívaly hinduistické bhadžány a mantry. Ačkoli si Nana vzal druhou ženu, když Naní ochrnula, byly doby, kdy se k Ma choval nesmírně laskavě. Věnoval celé jmění na to, aby se vyléčila. Zaplatil velké sumy panditům, kteří se zabývali léčením. Vzal ji k obeáhům a různým kouzelným léčítelům a také do velké nemocnice v Port of Spain, dokonce i na proslavené katolické poutní místo. Avšak ani jeho peníze ani duchové nedokázali způsobit zlepšení. Ma zůstala od pasu dolů částečně ochrnutá a dokázala se pohybovat jen s největší námahou. Její děti nosily Ma láskyplně po domě - do jejího křesla u okna, ke stolu v jídelně a do obývacího pokoje. Když přišli přátelé nebo příbuzní na návštěvu nebo když pandit přišel vykonat zvláštní pudžu, trávila Ma většinu času na svém oblíbeném místě u okna, kam ji donesli vždy ráno po koupeli. Odtud viděla přes kokosové palmy a pole cukrové třtiny a bažiny až k zálivu. Když vzhlédla od vyšívání, aby si oči odpočinuly, pozorovala nádherně zbarvené motýly a různé druhy ptáků, poletující od stromu ke stromu nebo letící vysoko na obloze .. V nemocnici v Port of Spain dostala Ma od někoho darem Bibli, kterou si přinesla domů. Milovala tuto zakázanou knihu stále více, zejména žalmy. Když Nana zjistil, že z ní tajně čte svým dětem, zmocnila se ho slepá zuřivost. "Naučím tě, abys už nikdy nenosila ty křesťanské lži do mého domu!" řval hindsky. Sundal si těžký kožený opasek a ze všech sil ji zbil. Potom vzal Ma do svých silných paží, vynesl ji na verandu a shodil z dlouhého schodiště. Zatímco tam ležela a sténala bolestí, roztrhal nenáviděnou knihu na kusy a hodil ji do smetí. Nějakým způsobem si opatřila jinou Bibli. Znovu ji brutálně zbil ashodil ze schodů. Nanova druhá žena byla z úplně jiných důvodů vypuzena z domu. Ale Naní byla příliš ochrnutá, aby mohla odejít, a trpělivě snášela týrání, které přijala jako svou karmu. Proč tuto nenáviděnou křesťanskou knihu četla, to pro mne byla záhada. Když jednou jeden známý pandit citoval něco z Bible, moje zlost neznala mezí. Byl to obdivovatel Ramakršny, věhlasného ctitele Kálí a učitel Vivekanandy, zakladatele Védántské společnosti. Ma věřila, že všechna náboženství obsahují určité prvky pravdy, a proto vedou své stoupence k Bráhmanovi. Byl jsem příliš fanatický hindu, abych s tím mohl souhlasit. Nelíbilo se mi, když jsem četl v Bhagavadgítě, že Kršna řekl, že všechny cesty vedou k němu. Musel jsem to přijmout, protože to řekla Gíta, avšak utěšoval jsem se tím, že moje náboženství je tou nejlepší cestou. To, že Ma chtěla spojit své náboženství s křesťanstvím, byl jediný bod neshody mezi námi, ale nikdy jsme o tom nemluvili. Teta Revatí byla přísnou hinduistkou. Ona Bibli nečetla. "Rabi," povzbuzovala mě často, "čti Bhagavadgítu, znovu a znovu." Měl jsem k ní úctu pro její náboženský život. Snažila se mi nahradit matku a učila mne mnohému z véd, zejména z védánty, kterou měla nejraději. Přijímal jsem všechno, co naše svatá písma pravila, i když se mnohé dalo těžko pochopit a bylo plné rozporů. Odjakživa jsem měl jasné povědomí, že Bůh vždycky existoval a že všechno stvořil. Védy však učily, že byla doba, kdy neexistovalo nic - a Bráhman vznikl z ničeho. Ani Gosine to nedokázal dát do souladu s tím, co Kršna praví v Gítě: "Co není,.to nikdy nemůže být." Byla to hádanka. Pojetí Boha, jakému mě učil hinduismus, že totiž list, brouk, hvězda jsou bohem, že Bráhman je všechno a všechno je Bráhman, se nekrylo s mým povědomím o Bohu. Uvěřil jsem, že není součástí vesmíru, ale jeho stvořitelem, že je odlišný ode mne a daleko větší než já, že není ve mně, jak mě učili. Teta Revatí a Gosine mi vysvětlovali, že já jsem podobně jako ostatní lidé obětí máji, špatného chápání reality, které svedlo všechny, kdo nejsou osvíceni. Byl jsem rozhodnutý zbavit se této neznalosti. Můj otec zápasil a přemohl iluzi oddělenosti od Bráhmana a i já ji přemohu. Po otcově záhadné smrti jsem se stal oblíbeným objektem vykladačů z ruky, astrologů a věštců, kteří se u nás často zastavovali. Naše rodina by neudělala žádné rozhodnutí bez dotazu u astrologa. Proto bylo důležité, aby moje budoucnost byla potvrzena stejným způsobem. Nemělo by smysl usilovat o něco, co hvězdy nestanovily. Jakým povzbuzením proto bylo zjištěni, že čáry na mé dlani, planety a hvězdy shodně ukazovaly, že se stanu velkým hinduistickým vůdcem. Jogín, guru, pandit, sanjásí, vrchní kněz v chrámu - tyto předpovědi oslňovaly mou mladou mysl. Jedna obzvláště nadaná žena, která četla z ruky, žila v malé vesničce Mayo asi sedm mil od nás. Lidé z celého ostrova přicházeli za touto pohlednou dcerou bráhmanského kněze, aby se mohli dotazovat na budoucnost. Obzvláště oblíbená byla zejména u panditů, kteří ji často vyhledávali. Když byla jednou na návštěvě u nás, prohlížela si mou dlaň a prohlásila: "Až ti bude dvacet, velmi onemocníš, a potom budeš dlouho živ. Budeš věhlasným jogínem, oženíš se s krásnou hinduistickou dívkou, ještě než ti bude pětadvacet. Budeš mít čtyři děti a budeš bohatý!" Kdo by si mohl přát víc? Vskutku, bohové se na mne usmívali! Jiné oblíbené médium na ostrově, věhlasný bráhman, který viděl vedle sebe "kobry", když upadl do hluboké meditace, nás také často navštěvoval. Miloval tetu Revatí a dělal si naděje, že se s ní ožení. Jeho předpovědi mé budoucnosti, že budu slavným a bohatým panditem, byly stejně slibné. Byl to muž, který měl magické síly a uzdravil mnoho lidí z vážných chorob, i když Ma uzdravit nedokázal. Jeho předpovědi byly pokládány za neomylné. Kdo po takových předpovědích ještě mohl pochybovat o mém osudu a o tom, že jsem byl zcela mimořádný, jak Baba Jankhi často tvrdil? Pokaždé, když mi věštili budoucnost, sílilo ve mně přesvědčení, že jsem povolán k vysokému postavení v hinduismu. Nebyla to náhoda, že jsem se narodil jako syn věhlasného jogína, kterého mnozí uctívali jako avatára. Takový byl můj osud. Postupné poznávání karmy pak ovlivnilo rozhodnutí, které jsem nakonec učinil. Vlivy nahromaděné v dřívějších životech vedly nutně k tomu, abych ve své nynější reinkarnaci velice záhy začal s přípravou na hinduistické kněžství. Když jsem oznámil, že příští letní prázdniny chci trávit studiem v chrámě, nebyl nikdo šťastnější než otcova polosestra Phúva Mohaní. Jako hluboce nábožná žena mívala často proslovy při velkých obřadech, a to vždy v hindštině. Cenil jsem si její moudrosti a pečlivě naslouchal jejím radám. Po otcově smrti mě zahrnovala stejnou úctou, jakou projevovala jemu. Při svých

12

častých návštěvách mi vždy nosila dárky: sladkosti, ošacení nebo peníze. Takové dárky bráhmanovi byly bohům příjemnéa vytvářely dobrou karmu pro dárce. Jakmile se dozvěděla o mém rozhodnutí, přišla Phúva ihned k nám, aby mi blahopřála. "Rabi!" zvolala a objala mě. "Tvůj otec bude na tebe pyšný! Do kterého chrámu půjdeš?" "Do nějakého chrámu, kde je svámí z Indie," odpověděl jsem. "v tom případě je tím správným místem ášram v Durga!" zvolala Ají, otcova matka. Ají oslepla po domácím léčení u jednoho pandita a otec mého otce Ajáh si vzal jinou ženu. Jako většina majetných žen, které přišly z Indie, byla Ají chodícím klenotnictvím. Obě paže od zápěstí až po loket měla ověšené zlatými a stříbrnými náramky. Na krku měla zlatý náhrdelník se zlatými mincemi a na jedné straně propíchnutého nosu visela zlatá květina. Další zlaté a stříbrné náramky zdobily její bosé nohy nad kotníky. Jaký protiklad k milované Naní, která jen příležitostně nosila náramek. "Máš pravdu. Samozřejmě!" souhlasila Phúva. ,,Ano, svámí, který otevřel tento chrám, je skutečně dobrý." Oči jí svítily nadšením. "Když jsi byl malým chlapcem, přišel z Indie. Tvoje matka a Revatí za ním chodily na všechna místa a účastnily se všech pudž. V chrámě udělal dobrou práci. A svámí, který tam je teď, to také bere vážně. Nedělá si ze všeho legraci." Položila mi ruku na hlavu a pohleděla mi do očí. V jejích očích byla hluboká pýcha a v jejím hlase něco jako prorocká autorita, proto mě zamrazilo. "Budeš velký jógi, větší, než si kdokoli dokáže představit!" prohlásila slavnostně. Věřil jsem jí z celého srdce. Byla to moje karma, o tom nebylo pochyb. Bylo velkou ctí být přijat ke studiu v Durga u slavného brahmačarji, představeného chrámu. Bylo mi teprve deset, ale pověst o mně se šířila po naší části ostrova. Většina panditů v okruhu mnoha mil znala a vážila si mého otce a předpovídala mi velkou budoucnost. Nejen proto, že otec byl velký hindu, ale protože i já jsem vynikal ukázněným náboženským životem. Každý si vzpomněl, že panditové uspořádali celých dvanáct dní po mém narození velké báráhí. Plně poslušen véd a zákonů Manua jsem přísně zachovával pět denních povinností dvakrát narozených (označení bráhmanů): oběti bohům, vidoucím, předkům, nižším zvířatům a lidstvu. Byly zahrnuty do denních náboženských úkonů, které jsem začínal před východem slunce a končil po jeho západu. I když někteří náboženští hindové nosili kožené pásy a boty, hrozil jsem se myšlenky nosit kůži některého stvoření, zejména krávy. Vždyť to mohl být předek nebo dokonce blízký příbuzný! Dodržoval jsem své náboženství bez kompromisů a má pověst jako budoucího pandita se roznesla daleko široko. Ráno jsem vstával brzy a hned jsem si opakoval příslušnou mantru Višnovi a vzdával hold našemu rodinnému guru. S hlubokou vážností jsem odříkával ranní modlitbu rozpomínání, ve které jsem se rozhodoval konat svou denní práci pod vedením Višny, a vyznával, že jsem jedno s Bráhmanem: „Já jsem Pán, v ničem nejsem od něho rozdílný, Bráhman nepodléhající žádným nedostatkům jako zármutku a strachu. Já jsem bytí - poznání - blaženost, věčně svobodný. Pane světa, všeobsáhlá moudrosti, svrchované božstvo, manželi Lakšmí, ó Višnu, probouzeje se v časném ránu, oddávám se povinnostem svého světského bytí... O Hrišikéso, který vládneš nad mým smyslovým bytím, s tebou budu jednat v nitru svého srdce, jak mi přikazuješ." Potom následovala ještě před východem slunce rituální koupel, akt očisty, který mě připravil na uctívání, jež následovalo. Pak jsem recitoval gájatrírnantru, začínajejmény tří světů: "Om, Bhuh Bhuvah, Šuvah - meditujeme nad vznešenou nádherou zářivého oživovatele Savitára, nechť podnítí náš rozum." Tato mantra byla pokládána za mantru všech manter, za podstatu duchovní moci, kterou bráhman získá. Opakoval jsem tuto ódu na slunce vzatou z Rgvédu stokrát denně, pokaždé v sanskrtu, jazyku bohů. Hodnota byla v opakování, čím častěji, tím to bylo lepší. Jako dítě jsem ji odříkával tisíckrát, než jsem pochopil, co znamená. Důležitější než pochopit smysl bylo přesně artikulovat znění sanskrtu. Jedině to vytvářelo základ pro působivost mantry. Jako všichni pravověrní hindové jsem pevně věřil, že mantra zosobňuje božstvo a vytváří, co vyjadřuje, a že slunce je udržováno ve správném postavení správným odříkávánírn gájatrímantry a denním uctíváním . . Potom následovala ranní pobožnost v modlitební místnosti. Slavnostně, meditativně, s úctou jsem zapálil knot diji, nasáklý olejem ghí, a upřel všechnu svou pozornost na chvějící se plamen. Byl totiž také bohem! S posvátnou úctou a s pocitem vlastní svatosti, že tak smím činit, jsem vzal pastu ze santalového stromu a udělal každému bůžku a na Šivově lingamu čerstvé znamení. Vůně santalového dřeva naplnila modliteb ní místnost a vzbudila ve mně vlnu vzrušení, pociťoval jsem fyzické blaho, když jsem si uvědomil svůj důvěrný vztah k tolika bohům. V lotosové poloze, obrácen k východu, jsem srkal vodu, vystřikoval ji v rituální očistě na sebe a kolem sebe a praktikoval jógu kontroly dýchání. Vzýval jsem božstvo prostřednictvím njásy, přičemž jsem se dotýkal svého já na čele, na pažích, na prsou a na bocích. Tím jsem symbolicky vkládal božstvo do svého těla. Pociťoval jsem mystické splynutí s každým bohem, kterého jsem uctíval. Seděl jsem před oltářem a trávil hodinu v hluboké meditaci. Všechnu pozornost jsem soustřeďoval na špičku svého nosu, až jsem ztratil kontakt se světem kolem, a začal si uvědomovat svou bytostnou jednotu s Jedinou Skutečností, která tvoří podstatu vesmíru. S krátkou obětí vody a s úklonou jsem se pak odvrátil od božstva. Vyšel jsem ven, kde jsem po celou hodinu uctíval slunce. Díval jsem se do něj dlouhou dobu s otevřenýma očima a stokrát opakoval gájatrímantru. Věřil jsem.jak jsem byl vyučován, že má moc spasit duši, která mu je plně oddána. Miloval jsem své náboženství, a když jsem uctíval památku svého otce, věděl jsem, že musí být spokojen. Onoho rána jsem byl v srdci smutný a zároveň plný očekávání. Strýc Kumar mne vezl s malým kufříkem ve svém velkém žlutém kabrioletu - jediném, který byl na ostrově - do chrámu v Durga. Bude mi tu chybět drahý přítel Gosine. Připadalo mi, že stárl den ze dne. Vyšel jsem brankou po známé cestě a našel ho sedět na slunci. Tiše odříkával ranní mantry. Když mě uslyšel přicházet, přerušil svou pobožnost, aby mě mohl pozdravit. "Tak ty dnes odjíždíš," řekl poté, co jsme se jeden druhému slavnostně poklonili. "Myslel jsem na tebe, když jsem se probudil, a potom mi přišla myšlenka na tvého Ajáha. To je velmi dobré znamení! Nic si z toho nedělej, že ve svém stáří tolik pil. Byl to skutečně velký pandit. Dobré znamení, chlapče! Už dlouho jsem si na něho nevzpomněl." "Přál bych si, aby byl ještě naživu," povzdechl jsem si toužebně. "Říkají, že to byl prvotřídní Ind." Dobře jsem ho měl v paměti - byl velký, měl světlou pleť, šedé oči, vypadal skoro jako běloch, avšak byl každým coulem bráhmanem. "Člověk ho musel obdivovat," řekl Gosine slavnostně, jakoby byl soudcem, který pečlivě váží slova. "Vždyť nemusel opustit Indii a přijít až sem ... , když nebylo skoro žádných panditů. Dobře si na tu dobu vzpomínat. Ale přišel a udělal tu

13

ohromná práce. Velice pomoci nám, Indům. Indové mé generace ho moc dobře použít. A on také dobře moc použít dakšinu," dodal a významně zamrkal. „Tys ho tedy znal?" Samozřejmě jsem to věděl, bylo by však neuctivé se nezeptat. "Jestli jsem ho znal! To se ptáš starého Gosina? Lidé mu dávali metráky různých věcí. Měl hromady ghí a másla, rýže a mouky a celé sbírky dhótí. Přesto jsem si jist tím, že by se měl v Indii ještě lépe." Přitlumil hlas a začal mi důvěrně šeptat do ucha. "Byli jsme skutečnými přáteli. On byl bohatý, chlapče, ne jako ke konci života, kdy ho rum odrovnal. Já jsem neznal nikdy nic než chudobu. To je má karma. Přesto byl vždycky mým přítelem. Dobrý hind, velký pandit. Dělal ještě správné pudži, nic nevynechával. Je to skutečně záhada, proč byl nakonec tak nešťastný, proč začal tolik pít. A představ si, právě dnes na něho musím myslet. To je dobré znamení!" Poklepal mi na rameno. "Je příznivý čas jít do mandiru Durga. Budeš velkým panditem, velkým jogínem! Bháí, říkám ti, jsi pravým synem svého otce!" Měl jsem slzy v očích, když jsem mu zamával z auta odbočujícího na hlavní silnici. Ma přenesli k přednímu oknu, odkud mi mávala. Bratranci a sestřenice poskakovali před obchodem a volali za mnou. Nebylo pro mne lehké je opustit, ale věděl jsem, že mé rozhodnutí je správné. "Jen kdyby ještě byl naživu můj otec!" pomyslel jsem si. Měl by radost. Teta Revatí chtěla napsat matce a podat jí zprávu. Byl jsem spokojený a hrdý, že jdu v otcových šlépějích. V uších mi ještě zněla Gosinova slova. Cítil jsem rostoucí nadšení. Má karma byla dobrá a osud volal.

5 Pandit Ji Mandir v Durga, zasvěcený Višnovi, manželu Lakšmí, se navenek podobal většině chrámů v malých městech na Trinidadu.· Měl obílené, špinavé zdi, podlahu z udusané hlíny, plechovou střechu, vlajky a sehrány na malém dvorku před budovou. Nebyl tak honosný jako chrámy ve větších městech, neměl žádné vysoké zdi a vznosný vstup, zdobený vyřezávanými ornamenty starších staveb v Indii. Tato vnější ozdoba je pro hinduistický vkus důležitá. Avšak srdcem chrámu je vnitřní svatyně, je obrazem lidského srdce, kde přebývá bůh znázorněný obrazem. Na malém dvorku dominuje velká socha Višny, která stojí před hlavním vchodem. Odtud člověk může přehlédnout svaté prostranství pro veřejnost na druhém konci svatyně, oddělené nízkým hrazením. Když jsem vstoupil na nádvoří, ležel tu na tváři obchodník před velkým lingamem Šivy. Boty nechal před branou, aktovka ležela na zemi vedle něho. Několik věřících obcházelo rychlým krokem sehrány s jejich oblíbenými bohy, které byly v nízké zídce kolem dvora. Chtěli si tím získat přízeň bohů. Přestože chrám v Durga vypadal tak prostě, měl pověst jednoho z nejlepších na ostrově, neboť vrchním knězem byl vynikající mladý bráhman, důkladně obeznámený s hinduismem. Bylo mu kolem pětatřiceti, měl atletickou postavu a pěkný vzhled a působil přitažlivě. Tento mladý svámí byl ideálem každého bráhmana. Byl to brahmačarja, to znamená, že učinil slib celibátu. Pokládal jsem za velkou výsadu, že mohu studovat pod ve- . dením tak vzácného hinda. Zdálo se, že i on je rád, že tam jsem. Místnost, v níž jsem bydlel s mladým mužem, kterému ještě nebylo dvacet, byla jednoduchá. Stěny a podlahy byly holé, místnost byla bez dveří, takže jsme neměli žádné soukromí. Obajsme spali na staré, mimořádně úzké, nízké palandě ze dřeva. I když můj spolubydlící byl na svůj věk velice zbožný, nebyl bráhmanem, a nemohl se proto účastnit výuky, kterou jsem měl já. Náš den začínal velice brzy. V poslední osmině noci jsme vykonávali obřad se svíčkami, abychom vzbudili patrona chrámu Višnu. Když jsme vykoupali a uctívali jeho sochu, shromáždili jsme se asi v půl šesté a naslouchali védám, které se četly nahlas v hindštině. Pak jsme dvě nebo tři hodiny trávili v meditaci. První mantra, která mi byla dána, bylo hari OM Tat Sat. Bráhmačarja začínal svou meditaci vždy tak, že opakoval slabiku OM. Je to mantra s největší vibrací, nejtěžší k vyslovení, a jako všechny mantry OM, musí ji učit guru. Ve védách se praví: Na lotusu ... bráhman začal uvažovat: „Jakou jednotlivou slabikou jsem schopen těšit se ze všech žádostí, ze všech slov ... , bohů ... , véd ... , odměn ... ?" Spatřil toto OM ... , vše pronikající, všudypřítomnou ... bráhmanovu vlastní symbolickou slabiku Jí se těšil ze všech žádostí všech světů, všech bohů, všech véd, všech odměn, všeho stvoření ... Proto, nechť bráhman žádá cokoliv, tři noci se postí, sedí na svaté trávě obrácen k východu a opakuje toto nehynoucí OM, uskutečňují se mu všechny cíle a daří všechny činy. Nic nebylo důležitější než naše každodenní transcendentální meditace, srdce jógy, kterou Kršna doporučil jako nejjistější ce-· stu k věčné Blaženosti. Mohla však také být nebezpečná. Na neopatrného číhaly úděsné psychické zkušenosti, podobně jako na špatném tripu vyvolaném drogami. Vědělo se o tom, že démoni, popsaní ve védách, se zmocnili některých jogínů. Kundaliní, která prý je stočená jako had na dolním konci páteře, mohla při hlubokém pohroužení vyvolat extatické zkušenosti, a nebyla-li správně kontrolována, mohla způsobit velké dušení i tělesné škody. Hranice mezi extází a hororem byla velice jemná. Proto jsme my novicové byli podrobeni přísnému dozoru brahmačarji a jeho pomocníka. Při denní meditaci jsem začal mít vidění psychedelických barev, slyšel jsem mimozemskou hudbu a navštěvoval exotické planety, kde se mnou hovořili bohové a povzbuzovali mě, abych usiloval dosáhnout vyšších stupňů vědomí. Někdy jsem v transu potkával ona hrozná démonická stvoření, která jsou vyobrazena v hinduistických, buddhistických, šintoistických a jiných chrámech. Byla to hrozná zkušenost, ale brahmačarja vysvětloval, že to je normální. Povzbuzoval mě, abych dále usiloval o cíl seberealizace. Někdy jsem okoušel pocit mystického spojení s vesmírem. Já jsem byl vesmírem, pánem všeho, všemohoucí, všudypřítomný. Moji učitelé tím byli nadšení. Byl jsem zřejmě vyvolenou nádobou, určenou k brzkému úspěchu při hledání jednoty s Bráhmanem. Síly, které vedly mého otce, vedly teď mne. Byl jsem vždycky skromným jedlíkem, avšak během oněch tří měsíců školení v chrámě jsem se naučil ještě většímu sebezapření. Jediné denní jídlo jsem dostával v bohaté hinduistické rodině, která měla vedle kláštera mlékárnu. Byli rádi, že ve svém domě mají bráhmana na oběd, neboť dávat bráhmanovi jíst zaručovalo dobrou karmu. Já jsem na druhé straně byl nadšený, že tam bylo celé stádo krav, které jsem mohl uctívat.

14

Ke svému velkému překvapení jsem zjistil, že ti, kdo v určitých věcech praktikují sebezapření, si zároveň mohou popřávat v jiném ohledu. Mladý, asi třicetiletý muž, který se cvičil, aby dosáhl svatosti, mi připadal příliš zaměstnaný svým zevnějškem. Trávil mnoho času úpravou svých dlouhých tmavých vlasů a vzezřením svých šatů. Jediná část zevnějšku, kterou zanedbával, bylo břicho, které z přejídání stále nabývalo. Šokovalo mě, když jsem se doslechl, že si zadal s několika děvčaty, která často navštěvovala chrám. .Poslyš, brachu, co si myslíš o Šámě? Je pěkná, co?" zeptal se mě jednoho dne. Šámě bylo asi dvanáct, měla hezkou tvář a dlouhé vlasy, černé jako uhel. Bylo to jedno z děvčat, které se neustále motalo kolem chrámu, ale trávilo máločasu ve vážné modlitbě. "Zamilovala se do tebe. Tu máš koláč, který pro tebe udělala." Cítil jsem, jak se červenám. .Nejsem do ní zamilovaný, do žádné z nich!" opáčil jsem ve spravedlivém rozhořčení. To na něho neudělalo žádný dojem a prohnaně se na mě usmál. "Vím o pěkném místě, kde s ní můžeš být sám a nikdo se to nedozví." Tváře mi hořely. "Tak dost. O těchto věcech nechci mluvit." "Nejsem přece padlý na hlavu. Myslíš, že jsem si nevšiml, jak se otáčíš za děvčaty?" "To není pravda. Nikdy se nebudu ženit. Chci být jako brahmačarja!" Pohodil hlavou a smál se. "Ty si myslíš, že to je brahmačarja? Něco ti povím ... " Na chodbě se ozvaly kroky a on najednou zmlkl. Rozezlený jsem opustil místnost a za dveřmi jsem se skoro srazil s brahmačarjou. Bylo mi trapně při pomyšlení, že nás mohl slyšet, jak jsme ho pomlouvali. Zřejmě však nic nezaslechl. "Tváříš se, jako bys měl naspěch," řekl s úsměvem a pokračoval směrem ke své místnosti. . O pár dní později, když jsme po lampovém obřadu, při kterém jsme uložili boha k nočnímu spánku, tiše procházeli kolem ložnic, zaslechl jsem jednoho z mladých nováčků, jak ve své místnosti vzlyká. Byl jsem zvědavý a zastavil jsem se před jeho dveřmi. Náhle jsem ztuhl. Uslyšel jsem rozzlobený hlas brahmačarji: "Ty o mně mluvíš za mými zády. Nesnaž se to popírat!" a potom poněkud klidnějším tónem: "Jistě, v každém chrámu vždycky byly holky. Mají stejné právo být tady, stejně jako je má kdokoli jiný. A já mám právo trávit. s kteroukoliv z nich tolik času, kolik chci. Ještě jednou něco cekneš a vyletíš!" Nedovedl jsem si představit, o čem to mluvil. Byly to nesporně nějaké lži. Moje úcta a loajalita byly na straně svámího. Nikdy jsem o jeho svatosti nepochyboval. Samozřejmě to bylo naprosto normální, že se kolem nás točila děvčata a ženy jako v jiných chrámech. Později jsem si však všiml, že štíhlá dívka, které bylo hodně přes dvacet - budeme jí říkat Parbathi -, byla do brahmačarji zřejmě zamilovaná. Chtě nechtě jsem si musel přiznat, že i on se k ní choval s něhou milence, ačkoliv si dával pozor, aby to nikdo nezpozoroval. Kupodivu jsem si toho předtím nevšiml. Mimořádně krásná Parbathi s ním trávila mnoho času sama na pokoji - prý aby mu připravila a předložila jídlo, které mu každý den přinášela. Bylo však nepochopitelné, že to zabralo tolik času. Svým mladým rozumem jsem všechno nepochopil, ale jeho chování nebylo vhodné pro člověka, který složil slib, že se nikdy neožení. Tolik jsem tohoto výborného mladého bráhmana obdivoval, a teď jsem byl hluboce zklamaný a zarmoucený. Jednoho dne jsem zaslechl několik pravidelných návštěvníků chrámu, kteří seděli pohromadě na zemi na dvorku, jak hindsky mluvili o této aféře. "Je to jeho soukromá věc, raději se do toho nebudeme vměšovat," řekl dlouhý, urostlý čtyřicátník. Starší prošedivělý muž s dlouhým vousem, kterého jsem často vídal v chrámě, vážně pokyvoval: "Jistě je to karma. Musí spolu něco vyřešit z minulého života." Ostatní souhlasně přitakali. To mě trochu uklidnilo . Moje dny byly tak naplněné, že jsem pokleskům brahmačarji nevěnoval pozornost. Karma nakonec všechno vyřeší, o tomjsem nepochyboval. Dokonce i sousedův pes, kterého jsem po léta pozoroval, se zdál být živým důkazem karmy a převtělování. Tento hubený černý pes, kterému láskyplně říkali Jógi, měl splývavé bílé vousy. Jako přísný veterarián se Jógi bránil nejen žrát kosti a maso, ale i vejce. Ač jeho pán byl muslim, pes určitě byl přesvědčeným hindem a věrně se účastnil všech velkých náboženských obřadů. Jistě teď shromažďoval dobrou karmu, když se v předchozím životě naučil tvrdou lekci. Skutečnost, že se s jinými psy často halas ně potýkal, mě přesvědčila o tom, že je reinkarnací jogího, který upadl do špatné karmy. Znal jsem pandita, který se choval přesně jako Jógi. Rozčilovalo mě, že tolik hindů zacházelo se psy špatně. Jak mohli věřit v převtělování a zacházet se zvířaty hůř než s lidmi? Když jsme zjistili, že Jógi přicházel na obřady, protože měl rád jídlo, které se potom podávalo, posílilo to jen mou víru v převtělování. Znal jsem řadu panditů, kteří měli tyto lahůdky stejně rádi. A mnozí hindové dávali zřejmě přednost jídlu před náboženskými obřady. Když jsem se koncem léta vrátil domů, zjistil jsem, že školení v chrámě mě významně povýšilo v očích náboženských hindů. Cestou do školy jsem býval středem zbožné pozornosti. "Síta - Ram, pandit Ji," volali lidé a pospíchali poklonit se mi. Líbilo se mi to. Obzvláště lichotivé bylo uznání od panditů. Často jsem šel do školy kolem domu pandita Bhajana, který trhal na zahradě květiny pro svou každodenní pudžu. Byl to vysoký muž mohutné postavy s dlouhými černými vlasy, svázanými vzadu do uzlu. Jakmile mě viděl přicházet, sepjal ruce před tváří, hluboce se uklonil a zvolal: .Pandite Maharadži, namasté Ji.“ "Namasté Ji, pandite Bhajane," odpověděl jsem slavnostně. Byl jsem tím polichocen. Ač jsem ještě nedosáhl plného sebeuskutečnění, cítil jsem, že jsem velice blízko džívanmukti, nejvyššího ideálu člověka podle Bhagavadgíty. Kdo dosáhl tohoto vysvobození ze zděděné nevědomostiještě v těle, ten měl jistotu, že už se znovu nepřevtělí, ale navždy splyne s Bráhmanem, svým skutečným Já. Byl jsem teď přesvědčený, že to byl stav, kterého můj otec dosáhl, a hledal jsem totéž osvobození od iluze individuální existence. Jájsem byl jedině Bráhman, čisté bytí-vědomí-blaženost. Proto jsem také směl očekávat, že jiní uznají stupeň, jakého jsem již dosáhl na cestě k tomuto nejvznešenějšímu ideálu, a budou se mi klanět a uctívat mě. Sedával jsem před zrcadlem a modlil se k sobě. Proč ne? Já jsem byl bůh. Kršna slíbil ve vzácné a nádherné Bhagavadgítě toto božské povědomí tomu, kdo praktikuje jógu. To byl nektar pro toho, kdo medituje. Nešlo o to, stát se bohem, ale šlo prostě o poznání, kdo skutečně jsem a kdo jsem vždycky byl. Když jsem. šel po ulici, cítil jsem se skutečně jako pán vesmíru, kterému se klaní jeho stvoření.

15

Ač nebylo jednoduché přijímat uctívání blahosklonně, naučil jsem se postupně vypadat pokorně, aniž bych své božství zkompromitoval. Bylo jen třeba si připomínat, že všichni lidé byli stejné Podstaty - samozřejmě kromě těch, kdo nepatřili k žádné ze čtyř hinduistických kast. Vzal jsem si za úkol učit schopné hindy pravdě o jejich božství, vysvobozovat je z pout neznalosti. Chtěl jsem být guru, protože guru je učitel a bez jeho pomoci nemá hind naději na vysvobození z kola převtělování. Jedním z nejpopulárnějších guruů v Trinidadu byla v té době jeho Svatost svá mí Sivananda. Dostávali jsme jeho informační spisy pravidelně z Indie. Popisovali tam velké pudži a události v chrámě, nabízeli jeho knihy - jedna z nich měla název Můj bůh Sivananda -, vysvětlovali jeho učení a otiskovali svědecké dopisy od jeho mnohých stoupenců. Několik jeho obrazů nám mělo pomoci lépe ho uctívat. Velká fotografie Sivanandy zaujímala čestné místo na našem oltáři, vždy s čerstvým chananovým znamením na čele. Pro rodinu to byla velká událost, když jsme od matky dostali dopis, ve kterém popisovala návštěvu v Sivanandově ášramu. Byla nadšená jeho svatou bytostí a ujišťovala nás, že to byl svatý muž, mistr, který dosáhl seberealizace. Byl jsem rozhodnutý být jako on. Po jeho náhlé smrti na následky rakoviny jsme se k němu modlili jako k vyvýšenému mistru v dlouhé řadě guruů od dob Rikšů. Přes rostoucí věhlas, který jsem požíval pro svou zbožnost, jsem byl v mnohém ohledu přece jen ještě malý chlapec. Těšil jsem se dlouho předem na dárky k Vánocům. Trinidad byla britská kolonie a několik týdnů před svátky se zde ozývaly známé vánoční melodie. Hinduističtí a budhističtí obchodníci se bez výčitek svědomí zapojovali do těchto oslav. Přinášely dobrý výdělek a náboženské přesvědčení nesmělo být při něčem tak důležitém na překážku. I muslimové se účastnili oslav. Santa Klaus byl v tu dobu patronem všech, na krátkou dobu byl nejoblíbenějším božstvem. Malé děti musely na Štědrý den brzy do postele, zatímco dospělí měli práci s posledními přípravami na svátky nebo se prostě opili. Ostatní děti pískaly na píšťalky, tloukly do velkých pekáčů a na bubny a zapalovaly ohňostroje a rakety. V tom hluku se nedalo usnout. Věděl jsem však, že Santa Klaus nepřistane se svými saněmi a nebude rozdávat dárky, dokud "se stvoření hýbe". Tentokrát jsem byl rozhodnutý, že se na Santa Klause po očku mrknu, i kdybych měl být vzhůru celou noc. Pečlivě jsem všechno nachystal, aby nepoznal, že se dívám. "Hej! Co to děláš?!" zeptal se Ananda, jeden z mých mladších bratranců, který po matčině odjezdu do Indie spal se mnou na dvojitém lůžku. Nůžkami od Naní jsem vystřihoval dva malé otvory do prostěradla. V tropickém vedru jsme málokdy používali deky, ale prostěradlo bylo nutné zejména jako ochrana proti komárům. "Pššš!" byla má jediná odpověď. "Proč nespíš?" ptal se neúnavně dále. Cítil pohyb postele, jak jsem se posouval do pohodlné pozice pod prostěradlem, abych se mohl dívat malými otvory. „Pššš. Spi!" ,,A ty taky!" "Nikdo nemůže spát, když děláš takový hluk." "Ty děláš hluk. Přestaň hýbat postelí!" „Pššš!“. Zakrátko Ananda tiše chrápal. Přemáhal jsem se, abych zůstal vzhůru a soustředil všechnu svou pozornost na okno, kterým Santa Klaus každoročně vstupoval do naší místnosti. Na Vánoce ráno jsem vždy objevil jablko a chutné ořechy v punčoše na pelesti postele. Tentokrát jsem chtěl vidět, jak ji Santa Klaus plní. Čas pomalu plynul. Když už jsem skoro nevydržel být vzhůru ani chvilku, uslyšel jsem v místnosti hluk. Nepřicházel však od okna, ale ozýval se za mnou! Skoro bych se otočil, ale ovládl jsem se a zvědavě pozvedl hlavu, oči za oběma otvory. Nejasně jsem poznal strýce Kumara. Šel po špičkách k pelesti postele, obě ruce plné. Položil dárky na zem, z velkého pytle vysypal ořechy a dvě jablka a naplnil naše punčochy. Ještě jednou pohleděl na obě nehybné postavy v posteli a ujistil se, že nikdo nic nezpozoroval, a pak tiše opustil pokoj. Skoro jsem se svým objevem zalykal, ale musel jsem s novinkou počkat až po snídani, kdy jsem byl sám s Krišnou a Šanti, kteří byli starší než já. "Santa Klaus neexistuje!" oznámil jsem dramaticky. "Cože?" zvolala Šanti, oči nedůvěřivě upřené na mne. "Santa Klaus neexistuje," opakoval jsem, "leda' byste nazvali Santa Klausem strýčka Kumara." "Děláš si z nás legraci?" ptal se Krišna nadřazeným tónem staršího a moudřejšího. "Odkud si myslíš, že přicházejí dárky? Jestli chceš něco vědět, tak Santa Klaus je přináší přímo od severního póÍu!" "Ne, není to Santa Klaus, kdo je přináší!" prohlásil jsem jako ten, kdo ví všechno. "Je to strýček Kumar, on je Santa Klaus!" "Proč si z nás utahuješ?" zvolala Šanti a zklamáním skoro brečela. "V noci jsem si na něho políčil... a viděl jsem ho na vlastní oči." "Viděls koho?" . "Strýčka Kumara,jak plní punčochy. Snažím se vám to říci celou tu dobu." Otřesná novina se rychle rozšířila mezi dětmi u nás a v sousedství. Když jsem nad tím uvažoval, řekl jsem si, že to nakonec neni aní tak překvapivé. Samozřejmě, křesťanští bohové byli jenom mýty, nebyli skuteční jako bohové, které jsme uctívali my hindové a které jsme mohli někdy spatřit ve viděních při meditaci a jako duchy. Nevěděli jsme nic o pečlivých verifikacích takových zjevů, které provádějí parapsychologové a badatelé, ani o tom, že takové úkazy se zjevovaly známým a střízlivým lidem, jako byl dr. Carl Jung. Věděli jsme jenom to, co jsme okoušeli, a to bylo velice skutečné. "Hej, Rev! Hej! Podívej se!" Posadil jsem se v posteli a třel si oči. Polekaně jsem se snažil zahlédnou něco ve tmě. Slyšel jsem rychlé kroky před ložnicí a tlumené vzrušené hlasy, zatímco Naní stále ještě volala hindsky tetu Revatí. Když v domě začali rozsvěcet, dodal jsem si odvahy, vylezl zpod prostěradla a běžel do pokoje Naní, odkus se ozývala hlasitá a vzrušená směsice hlasů. \

16

"Právě jsem viděla ... právě jsem viděla Nanu!" vysvětlovala Ma ustrašeným hlasem, zrovna když jsem přiběhl do jejího pokoje. Kolem její postele se shromáždila polovina rodiny avšichni napjatě poslouchali. "Byl to Nana, jsem si tím jistá ... , ale neměl hlavu!" Třásla se a celá bledá ukazovala na okno. "Probudila jsem se a měla zvláštní pocit ... A najednou tu byl! Viděla jsem ho ve světle měsíce, které padalo oknem." . "Jsi si jistá, že se ti to nezdálo?" zeptala se teta Revatí. "Nehi Ji! Byla jsem úplně vzhůru. Šel ke mně, a vtom jsem začala křičet. Nevěděla jsem, že to bylo tak hlasité." "Nedá se s jistotou říci, že to byl Nanův duch," řekl Gosine přemýšlivě, když jsme o tom ráno spolu hovořili před jeho chatrčí. "Kolem je spousta duchů. Všude." ,,Ale Naní říká, že to byl Nana, že ho viděla!" "To není tak jednoduché," trval na svém Gosine. Několikrát si pohladil bradku, potom se na mne úkosem podíval. "Někteří pandité používají duchy Což nemáme jednoho přímo dole v ulici - ty víš, koho myslím. Duchové dělají, co jim řekne. Někdy zlé věci, někdy dobré." "Chceš říci, že musím také používat duchy jako pandit?" Gosine pokrčil rameny a podíval se stranou. "Neříkám, že to dělají všichni. Někteří mohou také pracovat bez lebky." "Jak to dokáže, že duchové pro něho pracují?" "Bháí, to přece ví každý, že jde na hřbitov a vykope lebku. Když jednou máš lebku, můžeš si také podmanit ducha té osoby, aby pro tebe pracoval." "Ty si myslíš, že někdo získal Nanovu lebku? A proto nebyla hlava na té ... na tom, co viděla? Ale jeho hrob je střežen." Gosinemu bylo zřejmě trapně. Znovu potřásl rameny, těžce se zvedl a díval se rozpačitě do nebe. Nad zálivem se shromažďovala bouřková mračna. "Zdá se, že bude brzy pršet." Pokyvoval hlavou, měl zmatený výraz na tváři a odebral se do chatrče. ,,8 těmito .věcmi duchů si nezahrávám," prohodil ještě, když se sklonil pod nízkým vchodem. "Je to ďábelské." Blesk osvítil oblohu a vzápětí se spustil liják. Běžel jsem do domu. Hrom hrozivě zaburácel. Bohové se asi hněvali.

6 Mladý guru Otevřenými okny zněl dunivý zvuk bubnů ať do učebny. Studenti nevydrželi v poklidu. Velké bubny, které bylo slyšet na míle daleko, byly naladěné na slavnost Rám-lila ve vsi Mahabir, kde byla naše škola. Bylo to asi míli od našeho domu. Celotýdenní předvádění znázorňovalo epos Rámájana. Snil jsem právě o Indii a snažil si představit vesnici, ve které jsem podle slov jednoho pandita žil v předchozím životě. Rytmický zvuk bubnů mou představivost ještě více podněcoval. Viděl jsem sebe jako Rámu, potom jako Hanumana, opičího boha, který bojoval proti zlému Rávanovi. Škola mi připadala tak nudná. Proč jsem já, pán vesmíru, který jsem zajedno s Bráhmanem a jeho podstatou, musel úpět v hodině anglické gramatiky? Přestal jsem vnímat, co učitel vykládal. Bylo mi teprve jedenáct a mnozí se už přede mnou skláněli, kladli mi k nohám peněžité dary, bavlněné látky a jiné poklady, a při náboženských obřadech mi věšeli květinové věnce kolem krku. Neměl bych skončit se školou a vrátit se do chrámu pro intenzívnější náboženské školení? Naní a teta Revatí sice byly proti tomu, ale pokušení bylo silné, zejména když odpoledne bývalo v učebně horko. Dlouhé hodiny meditace a jiných náboženských cvičení mi ponechávaly málo času a energie pro školu. Když konečně zazvonilo, vyběhl jsem radostně ze třídy. Běžel jsem na náměstí obklopen několika obdivovateli. Chtěl jsem být mezi prvními na slavnosti. Jak jsme se blížili, dunění bubnů sílilo. "Rabi, chci, abys byl mým guru!" řekl Rámjit vážně. Jeho rodiče byli z kasty kšatrijů, podobně jako byl Nana. Otec byl předákem na cukrových polích a hrdě nosil korkový klobouk barvy khaki, jaký nosí dozorci. . ,,A můj také," dodal Mohan, velice zbožný hoch, který pravidelně chodil na skupiny sandhja, kde jsem pomáhal vyučovat mladé hindy náboženským povinnostem. Mohanův otec byl bohatým obchodníkem s cukrem v nedaleké továrně, kde můj otec kdysi před svatbou pracoval jako technik. Usmál jsem se jejich horlivosti. "Nemohu mluvit a utíkat," řekl jsem mezi hlubokým nadechnutím. Pociťoval jsem poslední dobou bolesti na prsou. Věděl jsem, že to je od silného kouření. "Promluvíme si o tom, až tam budeme," dodal jsem bez dechu. Mnozí ve městě u mě hledali duchovní pomoc. Jednoho dne budu guru pro tisíce lidí. Úzké rozježděné uličky v Mahabir Village, lemované malými chatrčemi z hlíny a dřevěnými chatrčemi s udusanou podlahou, kde bydleli dělníci z cukrových plantáží, se hemžily lidmi. Pospíchali jsme kolem pestře zdobených obchodů na velký otevřený prostor uprostřed vesnice, kde předváděli každý večer dramatizaci části Rámájany. Pouliční prodavači, kteří hlasitě nabízeli své zboží tísnícímu se davu, vyložili nápoje, cukroví a kořeněná jídla na stáncích, vozících a nosičích na kolech a v ohromných hrncích nabízeli různá kari. Tu a tam seděl na bobku věštec nebo hadači, kteří vykládali z ruky, předpovídali z karet nebo čar na dlani, obklopeni zástupem zákazníků a zvědavců. Měl jsem dost peněz na utrácení. Doma v trezorku jsem přechovával částky, které mi ctitelé kladli k nohám. Někteří pandité patřili mezi nejbohatší hindy. I já jsem poznával, jak se peníze scházely rychle a bez námahy. Chudí lidé z nižších kast často tvořili největší zdroj panditových příjmů. Jeden známý pandit se specializoval na pudži pro štěstí, které zajišťovaly výhry v loterii a při sázkách. Chudí, kteří mu pravidelně· nosili své peníze, zůstali chudí, zatímco pandit bohatl a mohl ukazovat na sebe jako na důkaz toho, že jeho magické síly působí. Ten večer, kdy pandit zatroubil táhlý hluboký signál na lasturu a udělil požehnání k zahájení představení, jsem stál v první řadě diváků. Nepřátelské armády, představované muži z vyšší kasty, se sešikovaly v barevném oblečení na protilehlých

17

stranách pole. Už se k sobě blížily v tanečním rytmu dunivého zvuku bubnů. Zlý Rávana unesl Sítu, Rámovu ženu, kterou představoval mladý muž ve světlobarevném sárí, protože hry se nesměla účastnit žádná žena. Hanuman, opičí král a vlastní hrdina příběhu, zjistil, kde Sítu drží v zajetí. Ráma se se svými bratry a stoupenci, posílený Hanumanem a jeho opičí armádou, postavil proti Rávanovi a jeho zlým hordám. Jaká to byla impozantní a pestrá scéna! Boj se přeléval ze strany na stranu, doprovázený válečným rytmem velkých bubnů a výkřiky diváků. Vychutnával jsem každý okamžik a rychle jsem zapomněl na to, že jsem se ve škole choval jako mladý Mahatmá Gándhí, když jsem se pokoušel vytvářet pokoj mezi hindy a muslimy, kteří se navzájem napadali nadávkami a pěstmi. "Nenásilí je povinností všech kast!" zdůrazňoval jsem často hinduistickým chlapcům. Zpravidla mě jako svého duchovního vůdce poslechli. Ale na slavnosti Rám-lila jsem - spolu se stovkami jiných zastánců nenásilí - jásal nad hrdinskými činy Hanumana a Rámy na bitevním poli a čím krutěji herci představili boj, tím více se nám to líbilo. Matka mě pečlivě naučila znát duchovní poselství eposu: Ráma představuje dobro a Rávana zlo. Jejich boj je obrazem stálého konfliktu mezi dobrem a zlem v srdci každého člověka. V atmosféře slavnosti a při zvuku bubnů jsem na to chvíli zapomněl, ale když jsem se pozdě večer s Šantim, Sandrou, Anandou a Amarem vrátil domů, byl jsem opět postaven do zápasu mezi dobrem a zlem, který zuřil v mém vlastním srdci. Proč tento zápas mezi dobrem a zlem, když všechno bylo Jedno?" Byl jsem zmatený. Bráhman byl jedinou skutečností. Všechno ostatní byla iluze. Ale potom i zlý Rávana byl také Bráhman, stejně jako Ráma, avatár.A také já. Ve svých jogínských vytrženích jsem byl pánem vesmíru, neměl jsem žádné problémy, nepokoj, nejistotu. Bylo třeba uchovat si toto povědomí transcendentna, když jsem nemeditoval. Možná, že jedinou nadějí bylo dělat to jako otec úplně se stáhnout z tohoto světa iluzí. Ale jak jsem potom mohl být guru a učit jiné? Mým nejlepším žákem byl Amar, nejmladší dítě tety Revatí. Bylo mu teprve pět let a připomínal mi mne samého, když jsem byl v tomto věku. Možná, že proto jsem ho měl tak rád. Vykonával už svou vlastní pudžu, když každé ráno obětoval slunci vodu a prokazoval známky neobvyklé náboženské horlivosti. Cvičil jsem ho v meditaci a učil ho zvláštní mantry. Choval kvůli tomu ke mně velkou úctu. "v poslední době nevypadáš dobře, Rabi! Mám starost o tvé zdraví," řekla Ma druhý den ráno, když jsem si k ní před odchodem do školy přisedl. "Jsi dost bledý a pořád kašleš." "Nic mi není, Ma," tvrdil jsem. "Je mi dobře ... " Dostal jsem prudký záchvat kašle, až jsem se zajíkal. „Rabi! Strýc Kumar tě vezme k lékaři, než odjede do Anglie!" "Nic mi není, Ma," vyhrkl jsem a lapal po vzduchu. Jak mě bolelo na prsou, zejména kolem srdce! "Bude to dobré." "Už týdny pořád kašleš! Každou noc tě slyším." "To nic není! Nedělej si starosti, Ma. Každý člověk kašle. Jak se ti dnes daří?" Chtěl jsem změnit předmět hovoru, protože jsem se bál, že pozná pravdu. Několik měsíců jsem tajně dost silně kouřil- byl jsem si totiž jistý tím, že Ma, tety a strýcové by měli námitky, kdyby se to dozvěděli. Teď už jsem neměl sílu, abych s tím skoncoval. Často jsem se divil, jak je to divné, že jsem nedokázal přestat kouřit, i když jsem věděl, že mi to ničí plíce. Přitom jsem byl tak důsledným vegetariánem nebyl bych koupil sýr v krámě, pokud jej krájeli nožem, kterým krájeli uzeniny nebo jiné maso. Když jsem byl na poli sám, kouřil jsem jednu cigaretu za druhou, přičemž jsem každý tah hluboce vdechoval. A co bylo nejhorší - nechtěl jsem, aby se kdokoli dozvědělo mém tajném zlozvyku, a tak jsem cigarety kradl, přestože jsem měl spousty peněz. To velmi zatížilo moje svědomí. Zápas mezi Rávanou a Rámou skutečně zuřil v mém nitru a já jsem naprosto nebyl schopný ovlivnit výsledek. Rávana vítězil i přes mé vroucí modlitby k Hanumanovi. Když jsem došel do školy, poprvé jsem v sobě pocítil prázdnotu při obvyklém pozdravu svých obdivovatelů: "Síta Ram, pandit Ji." Netrápil mě ani tak rozhovor s Ma, i když jsem jí lhal, ale zaměstnával mě vzrušující zážitek, který jsem měl předtím. V jedné ruce jsem držel malý mosazný džbánek, tzv. lótu, se svatou vodou k očistné oběti. Jako každé ráno jsem položil čerstvý květ ibišku na hlavu naší krávy a klaněl se v uctívání, když tu náhle velké černé zvíře s varovným zafrkáním sklonilo hlavu a rozehnalo se proti mně. Uskočil jsem a tak tak jsem se vyhnul zásahu rohem. Upustil jsem lótu a modlitební řetěz a dal se na útěk. Můj bůh mě napadl! Naštěstí jsem krávu ještě neodvázal. Provaz ji zadržel ve chvíli, kdy jsem myslel, že mě rohy probodnou. Otřesen a bez dechu jsem zmateně přejížděl pohledem rozdupanou lótu, modlitební řetěz a zběsile dupající kopyta až k velkým hnědým očím zírajícím na mne. Byly plné nenávisti. Napaden svým vlastním bohem! A já jsem ji po léta věrně uctíval každý den celou hodinu! Cestou do školy, dvě hodiny poté, co se to odehrálo, jsem se stále ještě vnitřně chvěl. Již ne z leknutí, ale zmatený a zarmoucený. Proč se to stalo? Ačkoliv jsem se často bál Šivy a Kálího a mnohých dalších bohů, právě kráva byla tím bohem, kterého jsem vždycky obdivoval. Vždycky jsem ji rád pásl a staral se o ni. Vždycky jsem se ke krávě a k ostatním zvířatům choval s krajní laskavostí. Proč tento bůh napadl právě mne? Tato otázka mi v následujících dnech nedávala pokoj. Ani Gosine mi na to nedovedl odpovědět.

7 Šiva a já Počátkem třicátých let se dal Nana za značný obnos vyfotografovat od nejlepšího fotografa na ostrově. Nebylo snadné Nanu uspokojit a musel za to patřičně zaplatit. Fotograf nakonec podobiznu udělal. Nana je na ní v patriarchálním postoji a má pronikavý pohled. Fotografie byla dána do velkého a drahého rámu a byla zavěšena na předním místě v obývacím pokoji. Ať člověk vstoupil do místnosti z kterékoli strany - a musel jí projít, když šel do domu -, vždycky se setkal s Nanovým pohledem. Bylo to,

18

jakoby nás Nanovy oči sledovaly, ať jsme šli kamkoli, jakoby jeho duch zjišťoval, co se po jeho smrti děje v domě, který postavil z peněz neznámého původu. Netroufal jsem si dívat se do těchto očí. Nedávaly mi pokoj. Něco podobného jsem cítil i vůči Šivovi, bohu, kterého jsem se nejvíce bál, a proto jej nejvíce uctíval, abych se mu zalíbil. Ale Nanův duch se nedal uchlácholit. Neustále nás strašil divokým pobíháním nebo dupáním, nepříjemným zápachem, který kroky provázel a dlouho zůstával ve vzduchu, shazováním předmětů z polic a stolů, nezřídka přímo před našimi ustrašenými zraky. Přes všechny snahy zalíbit se Šivovi jsem měl stále více pocit, že mi nakloněn není. Ať jsem se sebevíc snažil provádět mantry, rituály a uctívání, neměl jsem pokoj ve vztahu k tomuto strašnému bohu, známému jako Ničitel. V hluboké meditaci jsem se často octl v jiném světě sám se Šivou a jeho zjev byl vždycky hrozný. Jednou, když jsem běžel přes dvůr tety Sumintry, šlápl jsem bosou nohou na hřebík. Dostal jsem infekci, ležel s horečkou v posteli, a přitom jsem se nemohl zbavit dojmu, že ten velký hřebík tam položil Šiva a zavedl mou nohu na něj. Snažil jsem se zapudit tento pocit jako pouhou pověru, ale když jsem to pak řekl bratranci Krišnovi, podíval se na mne chápavým pohledem. Ion měl dojem, že Šiva na něho útočí. Jednou pozdě v noci, když seděl nad učením, udeřila ho neviditelná ruka tak silně, že spadl na zem. Ještě druhý den jsme viděli stopy na jeho tváři. Jindy ho v noci neviditelné ruce rdousily v posteli, a zase měl pocit, že to byl Šiva. Já jsem byl terčem několika dalších útoků, při kterých jsem cítil, že pocházejí od Šivy. Ale ani jeden z nás nechápal, proč se to stává právě nám. Gosine nám nepomohl. Nerad o těchto věcech mluvil- a já věděl proč. Tyto tajuplné fyzické útoky a neustálé strašidelné projevy Nanova ducha v domě nám všem časem drásaly nervy. Pod povrchem se skrývalo napětí, které nutně ovlivnilo vzájemné vztahy. To se týkalo zejména mne a tety Revatí. Přestože jsme si kdysi byli tak blízcí, nemohli jsme teď jeden druhého vystát. Někdy jsme se pohádali i uprostřed rodinné pudži. Matka byla už šest let v Indii a já jsem měl dost toho, aby se mnou zacházeli jako s tetiným vlastním dítětem. Měla kulatou tvář a srdečný úsměv, ale byla velmi náladová. Dovedla dětem rozdávat sladkosti, a vzápětí je bila. Někdy jsem měl podezření, že se pod veselou povahou, která přitahovala neutuchající proud přátel do našeho domu, skrývala nešťastná bytost. Po tom všem, co vytrpěla od svého bývalého manžela, by ani nebylo divu. Představoval jsem si, že ve svém posledním životě byla mužem, který bil ženu, a v tomto životě jí karma odplatila stejným údělem. Když jsem byl mladší, teta Revatí byla vůdčí náboženskou osobností v domě. Teď jsme si nárokovali duchovní autoritu oba dva. To prohlubovalo napětí mezi námi, a když jsem byl starší, měl jsem podezření, že mezi námi vzniklo něco víc než malá žárlivost. Denně trávila dlouhé hodiny v modlitební místnosti a pohroužila se do meditace a uctívání slunce a krávy. To mělo za následek, že zanedbávala domácnost. Samozřejmě ji to znepokojovalo a my jsme často pocítili její podrážděnost - zejména já. Sám jsem jí naopak zazlíval, že ode mne vyžadovala práce v domácnosti, které byly pod úrovní mého povolání. Nehodilo se, abych trávil čas místo konáním náboženských povinností běžnými pracemi, které mohl udělat kdokoliv. To jediné, co jsem dělal s ochotou, bylo pasení krávy - starat se o toto nejsvětější ze všech stvoření bylo prospěšné pro vlastní karmu. Ale od chvíle, kdy mne napadla, ztratil jsem své nadšení i pro tuto práci. S uctíváním krávy jsem skončil. Velmi mě znepokojovalo, že stav blaženého pokoje, který jsem získal při meditaci, se tak rychle vytratil, když mě teta kárala pro lenost nebo liknavost při povinnostech v domě. Normálně jsem byl pokojné povahy, ale v těchto chvílích jsem se neovládl a začal jsem být hrubý, abych se obhájil. Někdy jsem měl podezření, že se mě na čas zmocnil Nanův zlý duch. Choval jsem se pak jako on, dlouhým prutem jsem tloukl do betonového sloupu, který podpíral verandu, až jsem se zastavil vyčerpáním, zíral na zkřížené čáry na bílém cementu a divil se, co to do mne vjelo. Jednou jsem vzal do ruky starý kožený řemen, kterým Nana tak často bil rodinu, a přetáhl jím několikrát záda mladších sestřenic, až jsem se zmaten a zahanben odvrátil. Scéna se prakticky shodovala s Nanovými výbuchy zlosti. Po těchto výstupech se mi zdálo, že se mi Nanovy oči vysmívají - pokud jsem se dopustil té chyby a podíval se na ně -, jakoby znaly nějaké tajemství. Zhrozil jsem se a rychle se odvrátil, ale vzpomínka zůstala. Jistě nás strašil nejen zvukem svých kroků, ale i skrze mne. Proč jsem měl být právě já, nejzbožnější člověk v domě, nositelem jeho ducha, aby tak ještě dlouho po své smrti mohl obtěžovat členy rodiny? Netroufal jsem si jít ke kořenu této otázky, protože souvisela se vším, čemu jsem věřil. Snažil jsem se na tyto příhody zapomenout a žil jsem cele pro náboženské obřady, které se konaly veřejně v chrámě a' soukromě doma nebo u jiných lidí, kde se scházeli přátelé a příbuzní. Býval jsem středem pozornosti, ode všech obdivován. S oblibou jsem procházel mezi přítomnými, kropil modlitebníky svatou vodou nebo potíral jejich čela svatou bílou pastou ze santalového stromu a shromažďoval obětiny. Na mosazném talíři se hromadily modré, červené a zelené bankovky různých hodnot, takže vypadaly jako velká kytice květů z peněz. Nejraději jsem však sedával u oltáře vedle sloužícího pandita a byl terčem obdivných pohledů, Jak jsem miloval silnou vůni květin z věnců, které mi při této příležitosti visely kolem krku! A modlitebníky, kteří se po obřadu hluboce přede mnou poklonili a kladli obětiny k mým nohám! Pokoj, který jsem prožíval při meditaci, mě sice rychle opouštěl, ale okultní síly, které praktikování jógy podporovalo a vzbuzovalo, zůstávaly a začaly se projevovat navenek. Věděl jsem, že bez těchto projevů nadpřirozena nikdy nebudu mít větší okruh přívrženců, a proto jsem tuto duchovní sílu vítal. Lidé, kteří se přede mnou klaněli, často spatřili jas a prožívali vnitřní osvícení, když jsem se dotkl jejich čela a žehnal jim. Bylo mi teprve třináct a už jsem vykonával "Šakti pat", známý u guruů, který byl znamením toho, že jsem byl skutečně povolán. Šakti je jedním z jmen pro Kálí, vražednou, krvelačnou ženu Šivy. Je božskou matkou moci a udílí prasílu, která plyne v srdci vesmíru. Byl jsem nadšený, že jsem se stal prostředníkem její síly! Často, když jsem se pohroužil do hluboké meditace, bohové se stávali viditelnými a hovořili se mnou. Někdy mi připadalo, že jsem astrální projekcí přenesen na vzdálené planety anebo do světů jiných dimenzí. Teprve po letech jsem se dozvěděl, že tyto zkušenosti zprostředkovali v laboratořích pod dozorem parapsychologů při použití hypnózy a LSD. Ve svém jogínském transu jsem často byl sám se Šivou, Ničitelem, seděl jsem ustrašeně u jeho nohou, zatímco velká kobra, vinoucí se kolem jeho šíje, na mne zírala, syčela a hrozivě vymršťovala jazyk. Někdy jsem se ptal, proč žádný z bohů, které jsem poznal, nebyl laskavý a přátelský a plný lásky. Byli přinejmenším skuteční, o tom jsem vůbec nepochyboval, a nebyly to žádné mýty jako křesťanský bůh Santa Klaus.

19

Když se strýc Deonarine, nejstarší syn Nany, konečně vrátil z Anglie, byl to pro mne šťastný den. Absolvoval londýnskou univerzitu s vyznamenáním. Strýc Kumar několik měsíců předtím odjel do Londýna a nad rodinou zesílil matriarchální a autoritářský tlak tety Revatí. Teď, když se Deonarine vrátil, budeme zase mít muže v čele rodiny. Ze všech mi nikdo nebyl více otcem než on a možná, že jeho návrat povzbudí mou matku, aby se také vrátila. Stále ještě psala každý druhý nebo třetí měsíc, ale už se nezmiňovala, že se vrátí "příští rok". Jednoho dne, krátce po svém návratu, mě strýc Deonarine vzal tiše stranou. "Právě jsem koupil nové auto, Rabi, a chtěl bych, abys je požehnal," řekl vážně. "Nechci jezdit bez tvého požehnání.“ Zářil jsem. A to jsem se bál, že se vrátí z Londýna a zavrhne hinduismus! Deonarine po léta projevoval malý zájem o náboženství. Teď se zdalo, že se stal přesvědčeným hindem. "Počkej okamžik," požádal jsem ho a snažil se mluvit správnou angličtinou. "Skočím si pro několik věcí. Hned jsem tu." Dal jsem vozu důkladné požehnání. Vyhnal jsem každého zlého ducha a svolal jsem na něj ochranu nejmocnějších bohů. Strýc Deonarine mi zaplatil pěknou částku, i když jsem se bránil. Nakonec jsem svolil, nechtěl jsem ho připravit o velký užitek, jaký mají ti, kdo dávají dary bráhmanům. "Musíš jít na střední školu, Rabi!" mínil Deonarine jednou ráno, když jsme spolu navštívili Ma. Brzy jsem měl dokončit školu v Mahabir Village a mluvil jsem o tom, že se vrátím do chrámu v Durga nebo že možná půjdu do většího kláštera v Port of Spain. "Rabi, musíš mít vyšší vzdělání," pokračoval vážně a Ma souhlasně přikyvovala. "Také univerzitu. Je to důležité pro sdělování myšlenek. Kdybys byl sebevíce osvícený, jak můžeš být dobrým učitelem, nedokážeš-li jasně vysvětlovat věci druhým? Kromě dobré znalosti véd potřebuješ také všeobecné vzdělání." ,,Asi máš pravdu," připustil jsem váhavě a svěsil zklamaně hlavu. Těšil jsem se, že brzy budu zbaven utrpení ve škole, avšak nemohl jsem popřít logiku toho, co říkal. Rozhodl jsem se, že se přihlásím k přijímacím zkouškám na stejné střední škole, kam chodil můj bratranec Krišna. Mohl bych bydlet u strýce Ramčanda, kterého jsem si velice vážil. Jeho dům stál blízko školy. "Rabi jde! Rabi jde!" Byl do Dádin hlas, který oznamoval můj příchod, i když jsem byl ještě daleko. Zpocený horkem a dusnem, s malým kufříkem v ruce jsem se vlekl od autobusové zastávky do domu Ramčanda Maharaje, nejstaršího bratra mého otce, který bydlel v jižní části ostrova. Vždycky jsem se těšil na pravidelné návštěvy jeho rodiny. Jeho žena Dádi byla laskavá a energická bytost, která mě vždycky vítala radostným zvoláním,jakmile mě v dálce spatřila. Tentokrát však zazněl v jejím hlase úlek a brzy jsem zjistil proč. Když jsem vešel do domu, hned jsem ucítil vůni kozího kari. Nikdy bych si nepomyslil, že jedí maso. Jak šokující vystřízlivění! "Netušili jsme, že přijdeš už dnes!" Strýc Ramčand zřejmě hledal slova, aby skryl své rozpaky. "Chtěl jsem vás překvapit," odpověděl jsem slabým hlasem. Zřetelně jsem cítil jeho nejistotu a nevěděl jsem, kam' s očima. Taková ostuda! Bráhman jí maso! A takový dobrý a nábožný! Strýc se snažil navázat běžný rozhovor o zdraví Ma a o novinkách a rodině. Odpovídal jsem chladně a nijak jsem se nesnažil skrýt své rozčarování. Nakonec rozhovor uvízl. Strýc Ramčand věděl, co si myslím, a snažil se ospravedlnit. "Víš, proč křesťané jedí maso, Rabi?" zeptal se. Zvláštní otázka, pomyslel jsem si. Jak se nás týkají výmluvy, kterými křesťané omlouvají zločiny proti mému bohu, krávě? Zavrtěl jsem hlavou. Bylo mi příliš zle, než abych mohl něco říci. Jak jsem si přál, abych jim nemusel poskytnout radost z nečekané návštěvy! "Bůh spustil velkou plachtu z nebe, plnou všech možných zvířat." "Odkud to víš?" zeptal jsem se. "Z Bible, hochu, z knihy křesťanů." "Ty ji čteš?" "Sám ji nečtu, ale slýchávám o tom." A co se stalo s tou velkou plachtou?" Byl jsem stále více naštvaný a rozčarovaný' To byla ta kniha, pro kterou Nana shodil Ma ze schodů, protože ji četla. Kniha křesťanů - požíračů krav! A to byl bratr mého otce! "Byla v ní různá zvířata, a víš, co Bůh řekl Petrovi? Řekl mu, že je má zabít a jíst kolik chce!" Podíval se na mne vítězoslavně, jako by se plně ospravedlnil za tu hroznou vůni násilí a smrti ve svém domě. "Možná," řekl jsem kousavě, "ale neřekl to tobě!" "Ale my to děláme ve jménu Kálí," dodal Ramčand. "Chrámoví kněží zabíjejí každé ráno šestnáct koz ve slavném chrámu Kálí v Kalkatě." Teta souhlasně pokyvovala z kuchyně, kam utekla před mým hněvem. ,,Ale bráhman je nejí," připomněl jsem mu rázně. Celý den jsem se ničeho z jejich stolu nedotkl. Vůně masa znečistila celý dům. Lidé si mě vážili pro mé zásady a pro to, že jsem je dodržoval. Doma jsem měl vlastní talíř a příbor, dokonce i vlastní ložní prádlo. Nikdo by si nedovolil je použít. Nejedl bych chléb nebo koláč, ve kterých bylo vajíčko. Ramčand to věděl. Dříve jsme si měli tolik co povídat. Teď jsme seděli v zarytém mlčení přerušovaném tu a tam nic neříkajícími větami. Teta byla z dohledu, děti také. Nakonec strýc navrhl, abychom se šli projít do nedalekého přístavu a podívali se na velkou holandskou cisternovou loď, která den předtím přijela. Souhlasil jsem a byl jsem rád, že smím odejít z domu, daleko od nečistých vůní. Holandská loď byla krásná, štíhlá a dlouhá, větší než všechny cisternové lodi, které jsem kdy viděl. Člověk mohl přímo sledovat, jak klesala stále hlouběji do vody, když velká potrubí neustále chrlila proud černého zlata z nákladových jeřábů, které ji z pobřeží rytmicky plnily. Vedle nás na břehu nakládali velkou nákladní loď. Dlouhá ramena jeřábů se pohybovala nad přístavem, kladky vrzaly, jak zvedaly těžké náklady do vzduchu. Pilní přístavní dělníci, svlečení do pasu, se potili na žhnoucím slunci. Vždycky jsem rád chodil do přístavu a pozoroval ruch. Čilá aktivita mě vždy vzrušovala a cizí jména na lodích byla lákavým voláním do vzdálených exotických zemí, Ramčand miloval přístav stejně jako já. Napětí mezi námi se nepozorovaně začalo pozvolna rozplývat a my jsme zabředli do příjemného rozhovoru o mých plánech navštěvovat na podzim nedalekou střední školu. Zřejmě se mu zamlouvalo, že mu budu nablízku, a ujistil mě, že jsem se rozhodl správně, že by s tím i otec 'souhlasil,

20

"Proč nikdo nepracuje na této lodi?" zeptal jsem se, když jsme procházeli pod vyčnívající přídí nákladní lodi, která byla zřejmě opuštěná. "To je opravdu divné," odvětil strýc zamyšleně a očima prozkoumával loď. "Podívej se!" zvolal jsem a chopil se těžkého lana visícího z vyčnívajícího stožáru až skoro na zem. Zkoumal jsem jeho pevnost vlastní vahou. Zdálo se dost silné, aby uneslo několik tun. "Něco ti předvedu! Jako Tarzan!" zvolal jsem a rychlým rozběhem jsem se chytil lana a vyhoupl do vzduchu. Vyneslo mě to ohromným obloukem vysoko nad přístav a zpátky dolů těsně kolem strýce, který se smál a měl z toho radost. A pak se to stalo. Jakoby někdo přeřízl lano nožem, najednou se uvolnilo ze stožáru vysoko nade mnou. "Dej pozor, Rabi!" Zaslechl jsem strýcův výkřik a uvědomil si, co se stalo. Ke své hrůze jsem zjistil, že padám přímo do úzkého prostoru mezi lodí a břehem přístavu. Roztaženýma rukama jsem se zachytil zdi břehu a tak jsem tam skoro v bezvědomí zůstal viset. Ramčand mě chytil za ruku a vytáhl mě. Sotva jsem byl v bezpečí, loď se zhoupla pomalým pohybem vody a narazila na zeď. "To bylo štěstí, hochu!" vydechl si. Mohlo mě to rozdrtit. Jeho rty se chvěly a z tváře mu vyprchala všechna barva. Nohy se mi podlamovaly. Beze slov jsme zírali na uvolněné spadlé lano na zemi a na stožár vysoko nad našimi hlavami. Bylo to nevysvětlitelné. V jednom okamžiku bylo lano bezpečné a v druhém už ne, jakoby je nějaká neviditelná ruka uvolnila. Bezděčně mi přeběhl mráz po zádech. Zaplavila mě vlna vzpomínek: jak mě neviditelná ruka shodila z jedoucího náklaďáku a já jsem se vážně poranil; na nezapomenutelné odpoledne, kdy mi něco neviditelného zadrželo nohu, takže jsem ji nemohl odtáhnout z cesty přijíždějícího těžkého válce, a na jiné takové "náhody". Teď jsem ve stínu podivně opuštěné lodi jasně cítil hrozivou přítomnost Šivy, kterou jsem tak dobře znal. Uvolnil on to lano? Bál jsem se Šivova hněvu, a proto jsem se snažil zapudit tuto rouhavou myšlenku, ale dojem, že je přítomný, zůstal. Proč? Já jsem přece nejedl žádné maso! Vystřízlivělí a vážní jsme se vraceli pomalu zpět do domu, ztichlí, oba pohrouženi do myšlenek. Byla-li to má karma z minulého života, pak jsem to pokládal za hrozně nespravedlivé. Proč jsem právě já měl být potrestán za nějaký minulý hřích, na který jsem si ani nevzpomínal?

8 Svatá kráva "Skvělá zpráva, Rabi! Budu učit na Queen's Royal College v Port of Spain! Proč bys nešel tam, místo na jih?" Strýc Deonarine mi ukázal dopis, který právě přišel a oznamoval jmenování. "Opravdu myslíš, že bych měl?" Zalekl jsem se představy chodit na tak velkou a věhlasnou školu. "Samozřejmě! Mohl bys denně jezdit se mnou do školy a dělat mi společníka. Co tomu říkáš?" Měl jsem strýce Deonarina skutečně rád. Bylo by ohromné jezdit s ním každý den, dalo by se přitom mluvit o tolika věcech ... A tak jsem souhlasil. Bylo vzrušující zkušeností jet první den po širokých ulicích města Port of Spain, podél plných obchodů a velkých budov s červenými střechami, kolem velkolepých parků s jasně zelenými fotbalovými a kriketovými hřišti, k mohutným budovám Queen's Royal College! Strýc Deonarine měl zřejmě stejnou radost jako já a hned mě hrdě představil několika učitelům jako svého "mladého bráhmanského synovce". Všichni se na zahájení shromáždili ve velké posluchárně, kde jsme vyslechli dlouhou a pro mne naprosto nesrozumitelnou řeč rektora. Slyšel jsem hovořit málo Angličanů a žádnému z nich jsem plně nerozuměl, ale on byl nejhorší z nich. Rozuměl jsem sotva jedinému slovu. "Co říkal?" zeptal jsem se šeptem po skončení studenta, který stál vedle mne. Na této škole budu zřejmě potřebovat tlumočníka! Udiveně se na mne podíval. "Ty jsi hluchý?" zeptal se nahlas. "Nejsem hluchý, ale o čem mluvil?" ,,Ale, školní řád a takové věci. Ty jsi asi z jihu ... Někde z venkova?" Zahanbeně jsem kývl a začal si přát, abych mohl jít do té druhé střední školy s Krišnou. Než uběhl den, přál jsem si ještě víc, abych nikdy neslyšelo Queen's Royal College. V té části ostrova, kde jsme bydleli, byli téměř všemi obyvateli Indové, ale v Port of Spain byla převážná většina černá, a to ve mně vyvolávalo určitý rozpor. Po celý život jsem v sobě živil hlubokou nenávist k černochům, protože jedli mého boha - krávu. Pokládal jsem je za nižší bytosti, než je nejnižší kasta. Jak jsem mohl vedle nich sedět ve třídě, tlačit se s nimi na přeplněných chodbách zdejší střední školy a hrát s nimi fotbal? Toho prvního dne můj předsudek a má pýcha dostaly mnoho ostrých ran. Většina černých, které jsem znal na venkově, byla poměrně chudá. Mnozí studenti na této škole, černí, hnědí nebo bílí, pocházeli z bohatých rodin a mluvili anglicky lépe než já. Ostatní studenti se bavili mým venkovským nářečím s vadnou výslovností a špatnou mluvnicí, a když jsem byl na řadě se čtením, schovávali se za svými knihami. Musel jsem se snažit, abych začal mluvit správně a. vyhnul se výsměchu. V následujících týdnech znamenal denní styk s tolika černými, orientálci, mladými Angličany a příslušníky jiných ras vážný problém pro mé věroučné zásady. Kastovní systém tvoří základ hinduismu. Bráhma sám stvořil čtyři kasty ze svého těla žádný vládní výnos nemohl změnit toto ustanovení véd. Mimo tento systém neměl nikdo na světě žádnou základnu pro svou existenci. Přesto byl svět plný jiných lidských bytostí, které byly zcela mimo kastovní systém. Jak mohly začít existovat? Proč v hinduistických spisech nebylo zmínky o jejich spáse prostřednictvím jógy a reinkarnace? Podle mého náboženství byly jasně bez naděje. A přece nebyly méně cennější než já. Naopak, pro mne bylo těžké s mnohými z nich ve třídě soutěžit. V naší části ostrova na mne všichni pohlíželi jako na božstvo. Byl jsem si jist tím, že bohem jsem. Ale tito neosvícení hoši z Queen's Royal College se mnou zacházeli jako se sobě rovným a někdy ani to ne. A otázky, které kladli - někdy ironicky, někdy vážně -, začaly otřásat mou vírou. ,,Je to pravda, že hindové věří, že všechno je bůh?" Kývl jsem a přebíhal nejistě očima z tazatele na hochy

21

různých ras a náboženství, kteří se seběhli, aby mě usadili. Stalo se to už běžným zvykem a ostatní hinduističtí chlapci mě nechávali na holičkách, jako by se styděli nebo báli. "Chceš tedy tvrdit, že moucha je bůh, nebo mravenec a štěnice?" Vlna smíchu zachvátila malou skupinku, která mě obklopila. "Smějete se, protože to nechápete," řekl jsem statečně. "Vidíte jenom iluzi a nevidíte Jednu Realitu, Bráhmana." "Ty jsi bohem?" zeptal se Portugalec nedůvěřivě. Snažil jsem se nezaváhat a nekličkovat, to by vyvolalo jenom další smích. ,,Ano," odpověděl jsem s přesvědčením, ,jako všichni hindové. Musí si to jenom uvědomit." "Jak si můžeš uvědomit něco, co není pravda?" řekl posměšně. "Tys přece nestvořil svět!" Jeden chlapec z Anglie zřejmě znal hinduismus lépe. "Slyšel jsem, že jsi vegetariánem, věříš-tedy, že není dobré brát život ... " "Věřím v nenásilí jako Gándhí. Každý ho má v úctě. To byl velký hind! Je špatné brát život." "Každý život?" Nepostřehl jsem v jeho hlase tón, který mě měl varovat, že mě chce vlákat do pasti. Energicky jsem přikyvoval. "Každý život je svatý. Říkají to védy." Díval jsem se po několika Číňanech ve skupince, o kterých jsem věděl, že jsou buddhisté. Věřili v totéž - proč to teď nepřiznají? Dostával jsem se do úzkých a přál jsem si, aby mi v tomto bodě pomohli, přestože jsem v mnohých dalších bodech náboženství byl jejich protivníkem. V biologii jsem se učil, že sedm charakteristik života je dýchání, přijímání potravy, vylučování, dráždivost, růst, rozmnožování a pohyb. Věděl jsem příliš dobře, že i zelenina vykazuje každou z těchto vlastností. Bral jsem život, když jsem utrhl banán nebo mango a snědl je. Nemohl jsem popřít, že i vegetariáni berou život, ale byl jsem rozhodnut hájit rozdíl mezi braním rostlinného života a živočišného života. Můj protivník se obrátil na své kamarády. "Nevíte, že i zelenina vykazuje sedm vlastností života?" zeptal se. "I vegetariáni berou život." Otevřel jsem ústa, abych se pokusil ukázat rozdíl mezi rostlinným životem a životem živočišným, ale někdo jiný mě předběhl. "Co když si vaří vodu na čaj?" řekl hlas za mnou. "Myslete na miliony baktérií, které tím zabíjí - ubohé, bezbranné malé živočichy -, a to skutečně jsou. Víte, že se vyvíjejí a reinkarnují výše - případně do krav a do lidí!" Každý se tomu smál. "Člověče, on je skutečně vrah!" křičel hlas po mé levici. "Není divu, že je tak vyzáblý!" dodal další. "Jíst jenom zeleninu! Potřebuješ maso, člověče!" "Vy tomu nerozumíte!" protestoval jsem s rozhodností. Tváře mi hořely a v nitru jsem byl zraněný a zmatený. "Nesnaž se učinit hinduismus logickým nebo vědeckým," radil strýc Deonarine večer, když jsme jeli domů. "Je to náboženství něco, čemu ses rozhodl věřit, ne něco, co se dá dokázat." ,,Ale pravda je pravda!" trval jsem na svém. "Hinduistická písma mají pravdu!" "Většina z toho je pouhá mytologie," řekl Deonarine blahosklonně. "Kršna nikdy neexistoval, ani Ráma. Bhagavadgíta a Rámájana jsou jenom mýty - pěkné příběhy." Pochopil jsem, že bylo zbytečné přít se se strýcem Deonarinem. Nikdy neměl velký zájem o své náboženství, o praktikování jógy, proto nemohl rozumět tomu, co jsem znal já. Nesetkal se s bohy jako já. Byla to možná jeho karma nerozumět v tomto životě. Bude mít dosti dalších životů, v nichž se naučí znát pravdu, až k tomu bude připravený. Toho večera, kdy jsem pásl krávu pod kokosovými palmami za Gosinovou chatrčí, jsem si dával dobrý pozor jako pokaždé od doby, kdy mě napadla. Nebylo samozřejmě správné tomuto velkému bohu nedůvěřovat, ale bylo třeba střízlivosti. To byla jedna z věcí, kterou jsem se učil na střední škole - být střízlivý. Ve všedním životě se náboženství nedalo brát tak doslovně. Z praktických důvodů jsem se přestal modlit ke krávě. Nebylo totiž možné mít se na pozoru před útokem a zároveň se modlit. Ale nikdy nepřestanu věřit v krávu jako ve velkého a svatého boha: Byl jsem dokonce přesvědčen o tom, že je velkým krokem kupředu k jednotě s Bráhmanem stát se v příštím životě krávou, pokud bych nedosáhl mókši. "Ty jsi bohem, že ano?" zeptal jsem se krávy velmi vážně. Rvala dále čerstvou trávu plnou tlamou a Žvýkala ji pomalu se zřejmou spokojeností. Bylo nepochopitelné, že mě kráva mohla tak zle napadnout, ale vzpomínka byla stále ještě velice živá. "Samozřejmě, že jsi bohem! Vím, že jsi. Je to tak?" Zvedla hlavu, civěla na mne ospalýma očima a pomalu a pokojně žvýkala dál. "Bú!" prohlásila slavnostně. "Bú! Bú!"

9 Bohatý muž, chudý muž "Jak se Nana stal tak bohatým?" zeptal jsem se strýce Deonarina jednou večer. Dohady na toto téma stále ještě fascinovaly mne i mnoho dalších, avšak nikdy jsem neslyšel, že by o tom Deonarine kdy mluvil. Stáli jsme na přední verandě a kochali se pohledem na jasně osvětlené domy ve městě. Zdálo se, že každá hinduistická rodina soutěží se svými sousedy, kdo postaví více svatých světel dija, na něž se při každoroční slavnosti dívali. "Pandité říkají, že to byli duchové, kdo mu dal zlato." Deonarine rozpačitě potřásl ramenem. "Není pro to žádné logické vysvětlení," dodal přemýšlivě. "Nana samozřejmě těžce pracoval. Ačkoli pocházel z vysoké kasty kšatrijů, začal jako venkovský kluk tím, že za deset centů denně sekal trávu. Potom koupil od nějakého Číňana kůlnu za padesát dolarů a začal vyrábět bižuterii. Jednou v noci kůlna záhadným způsobem shořela ... , a od té doby byl milionářem. Kromě rodiny to sotva kdo věděl." Jak se stmívalo, zdálo se, že svatá světla kolem dokola svítí jasněji. Jaký nádherný pohled! Dívali byla jednou z mých oblíbených národních slavností. Těšilo mě, když jsem viděl, že hinduistické domy září daleko jasněji než křesťanské domovy o Vánocích - a to ne elektrickými světly, ale živými plameny z knotů nasáklých olejem ghí. Diji plály na okenních římsách, na stolech, zábradlích verand a na schodech odshora dolů každá na počest Lakšmí, bohyně bohatství a prosperity.

22

Strýc Deonarine ukázal směrem k zvlášť dobře osvětlenému domu. ,,Nana postavil vždy o slavnostech Dívali dvakrát denně svou speciální pudžu pro Lakšmí, úplně sám před velkým kovovým trezorem. V této místnosti se konaly i jiné mystické obřady, ale nikdo se jich nikdy nesměl účastnit." "Co myslíš, byla to Lakšmí, která ho učinila tak bohatým, nebo to byli duchové?" zeptal jsem se. Náš rodinný pandit procházel pravidelně čas od času všemi místnostmi v domě s rozsvícenou dijou a modlil se k domu a k duchům v něm - zejména k duchu Nany, který jej postavil. Slavnostně opsal dijou tři kruhy kolem Nanova velkého obrazu v obývacím pokoji. Uctívali jsme duchy stejně jako bohy, a někdy jsme je těžko rozlišovali. "Není jedno, jak to nazveme? Copak není jen jedna Moc ve vesmíru?" Vážně jsem přitakal. ,,Je jen jedna Realita Bráhman. Všechno ostatní je iluze, mája." Mlčky jsme hleděli na světla. Člověk skoro mohl pociťovat přítomnost Lakšmí a to, že byla jistě spokojená. Ale měl jsem ještě jednu otázku, a proto jsem přerušil mlčení. ,,Někteří lidé říkají, že stejní duchové, kteří střeží jeho bohatství, zabili Nanu, než je mohl užít. Nerozumím tomu. Co si o tom myslíš ty?" Strýc Deonarine hned neodpověděl. Trpělivě jsem čekal. Když pak promluvil, byla v jeho hlase určitá nevrlost. "Nevím. Kdykoli se blíží slavnosti Dívali, myslím na otcovo bohatství, tak tajuplně nabyté a tajuplně schované mimo dosah kohokoli z nás ... , a na jeho předčasnou smrt." Nervózně zakašlal a chystal se vrátit do domu. "Nerad o těchto věcech mluvím," řekl tiše přes rameno. Zůstal jsem tam ještě nějakou dobu sám a kochal jsem se velkolepým pohledem na množství světel. Pokoušel jsem se vystihnout tajemství všech těch bohů a duchů a Jedné Skutečnosti. "Světla rozsvěcují na počest Lakšmí a věnují jí zvláštní pudži. Ona je bohyní bohatství a prosperity," vysvětloval jsem slavnost Dívali muslimskému chlapci během oběda. Zdálo se, že jeví zájem, ale jako vždy se kolem nás shromáždil hlouček provokatérů. "Je-li Lakšmí bohyní bohatství a prosperity, proč potom je většina hindů tak chudá?" chtěl vědět vysoký chlapec. "Je to ztráta času uctívat ji!" »Nerozumíš karmě a reinkarnaci!" odpověděl jsem rozhodně. »Člověk může být chudý v jednom životě a bohatý v následujícím." ,,Kolik reinkarnací je k tomu třeba? Podívej se kolem! Většina Indů pracuje na polích s cukrovou třtinou a bydlí v ubohých chatrčích ... " "Moje rodina není chudá!" »On má na mysli Indy všeobecně," pomohl mu druhý hoch z Anglie. „Podívej se na Indii - je to nejchudší země na světě!" "Kdo to tvrdí?" ,,Můj otec. Žil tam, než jsem se narodil. Je tam více krys než lidí a spousta chudoby a chorob!" "Možná, když tam vládli Britové, ale ne po nezávislosti!" Mezi kolemstojícími se ozvalo souhlasné mumlání. Trinidad zápasil o to, aby se zbavil anglické nadvlády, a nezávislost bylo slovo, které zapálilo srdce každého vlastence. „Lidé mají v Indii bídu, protože krysy tloustnou a svaté krávy umírají stářím," prohlásil jiný chlapec, který se zapojil do diskuse. To udělali jejich bohové a reinkarnace. Jsem ateista. Nechtěl bych mít takové bohy!" . »To není pravda! Moje matka tam žije a nikdy o ničem takovém nepsala!" Věděl jsem, že moji odpůrci mají pravdu, ale nechtěl jsem si to přiznat. Chudoba v Indii byla něčím, co matka ve svých dopisech pečlivě zamlčovala. Popisovala zahrady, barevné ptáky, exotickou zvěř, chrámy a slavnosti. Stále mluvila o svém guru, nikdy však o podmínkách, ve kterých žijí lidé. Některé knihy, které jsem četl, ve mně nenechávaly pochybnosti o tom, že země mého náboženství byla hrozně chudá. To byl výsledek tisícileté jógy, zlepšující se karmy a reinkarnací směrem vzhůru k jednotě s Bráhmanem? Proč indické filmy, které jsem viděl, nepodávaly poctivý obraz o zemi? A proč jsem se při hádkách s chlapci ve škole držel bodů, v nichž bylo očividné, že se mýlím? Bál jsem se pravdy? Nechtěl jsem to přiznat - důsledky byly příliš závažné! »Proč si myslíš, že tento svět je jediným světem?" zeptal se Gosine, když jsem se ho opatrně ptal na to, proč tak mnozí hindové jsou chudí a proč trpí. Během Dívali nechal hořet diji na počest Lakšmí ve dne v noci ve své chatrči, ačkoli mi řekl, že jeho karmou je být chudý. »Védy říkají, že je mnoho světů. Možná, že na tomto světě jsou jen chudí hindové. Když dosáhnou lepší karmy, přejdou do lepšího světa." "Ano, ale což tu nejsou také bohatí hindové jako byl Nana a pandité?' Gosine vážně pokyvoval hlavou. "Chci říci, bháí, že to možná nefunguje u každého ... , ale v jiných světech jsou možná jenom bohatí." ,,Možná, ale v Gítě říká Kršna, že se člověk vrátí zase sem, když si v jiném světě odsloužil svou karmu." "Některé věci se nedají snadno pochopit ... " Prozrazovaly Gosinovy oči náznak pochybností? Rychle se znovu sebral. "Pro jogína je bohatý a chudý stejný. Jogín, jako tvůj otec, už se nikdy nevrátí na tento svět. V upanišadách se praví, že všechna neznalost zmizí, meditujeme-li o Bráhmanovi. Pak najdeme OM. Jenom jogíni dosáhnou tohoto osvícení." Gosine se odvolal na védantu, a tím vyjádřil můj nejvyšší cíl. Mým nejvzácnějším vlastnictvím byla kniha o józe, kterou mi matka poslala z Indie .. Obsahovala pokročilé techniky, které jsem mohl použít jako pokračování základů získaných v chrámě. Kršna učil Arjunu, že není nic důležitějšího než pilné praktikování jógy. Na tomto "božském voru" se přeplavíme přes neznalost a ohavné činy k věčné Blaženosti. Ještě před svým desátým rokem jsem kromě denní meditace na verandě vedle svého pokoje od půlnoci do půl druhé, kdy všichni spali, praktikoval jógu - polohy, dechová cvičení a meditaci. Tato koncentrace, spojená s dechovým cvičením, mě přenášela do oblastí v mém vědomí, které neměly naprosto žádný vztah k okolnímu světu. Prostřednictvím jógy jsem stále více prožíval přítomnost duchovních bytostí, které mě vedly a dávaly psychické síly. Bohové skutečně byli! Všechny argumenty chlapců ve škole to nedokázaly změnit. Někdy mě tyto zkušenosti tak rozrušily, že jsem po ulehnutí do postele nemohl usnout. Kdybych jen dokázal získat Deonarina a jiné hindy, aby praktikovali jógu a meditaci, pak by i oni poznali pravdu o svém náboženství. Nechtěl jsem vstupovat do nirvány sám. Guru je učitel, který k věčné Blaženosti vede druhé. "Rabi! Rabi!"

23

Seděl jsem sám v modliteb ní místnosti před malou soškou Kršny. Hluboce a rytmicky jsem dýchal a pokoušel se napodobit Kršnův úsměv. Ráno jsem se zase prudce pohádal s tetou Revatí, a přitom jsem si nedokázal vzpomenout, jak to všechno vzniklo. Teď jsem se snažil prostřednictvím meditace obnovit pocit vnitřního pokoje, který mi v poslední době připadal tak prchavý. "Co je, Ma?" ozval jsem se. "Někdo je dole u dveří. Podívej se, kdo to je." Rodina odešla na pláž na každoroční slavnost Kartiknahan. Většina hindů na Trinidadu se koupe v řekách a v moři v naději, že budou duchovně očištěni. Pandité neměli větší, rušnější a výnosnější den než právě tento. Pospíchali od jedné pudži k druhé, sbírali poplatky a dary a pochutnávali si na Jídle, které jim lidé dávali. Byl to velký den pro zlepšení osobní karmy tím, že hostili bráhmany. Začal jsem pochybovat o smyslu těchto rituálů. Nic nemohlo změnit karmu člověka, rozhodně ne koupel o Kartíknahanu. Jakmile oschli, mnozí hindové. se vrátili a jedli maso, a někteří dokonce bili nebo jinak týrali svou ženu. Tyto slavnosti měly svůj význam, ale jak řekl Kršna, všechno je pro jogína bezvýznamné. Rozhodl jsem se, že svůj vzácný čas budu trávit lepším způsobem. "Dobře, Ma," zvolal jsem. S těžkým srdcem jsem pečlivě zabalil Kršnu do svatého roucha a postavil ho zpátky na místo. Když jsem vyšel na verandu, slyšel jsem, jak někdo klepe na přední dveře. Naklonil jsem se přes zábradlí a spatřil staršího indického žebráka, který se na mne díval nahoru. "Co bys chtěl?" zavolal jsem dolů. ,,Roti, baba, roti!" odpověděl a prosebně ke mně vztáhl ruku. Chtěl mě poctít, když použil výraz "baba", nebo jako chudý hind chtěl zalichotit bohatému? Zapudil jsem tyto myšlenky. Ačkoli člověk téměř nikdy nepozve žebráka dovnitř, tento muž vypadal tak uboze, že jsem ho pozval. "Pojď nahoru!" zavolal jsem a pokynul rukou. "Podívám se, co tu máme." Žebrota byla koneckonců počestná a pomáhala hindům získat dobrou karmu. Potřásl hlavou a ukázal na bosé nohy. "Nedokážu se tam vyškrábat!" "Dobře, přijď tedy dozadu ke druhým dveřím." Ukázal jsem mu kudy, než jsem se obrátil do domu. Vypadal jako chamar, jako nedotknutelný, měl velmi temnou kůži, a vlastně jsem mu neměl dovolit, aby se ke mně přiblížil, bráhmana to znečišťovalo. Když jsem však viděl, jak se těžce pohyboval o holi, šouravě a klopýtavě, pociťoval jsem stále větší soucit s tímto starým žebrákem. Byl také lidskou bytostí. Když jsem si to přiznal, měl jsem dobrý pocit. Pospíchal jsem dolů k zadním dveřím a otevřel vrátka. Pozdravil jsem ho laskavým úsměvem a vedl ho pomalu na malý otevřený dvorek pod kuchyní za domem. . "Posaď se tady," řekl jsem a ukázal na židli u stolu. Díval se na mne velkýma očima ·chladně, ani nemrkl. S hekáním dopadl na židli. Vodu, kterou jsem mu podal, aby si umyl ruce, přehlédl, očividně o ni nejevil zájem. "Přinesu ti něco k jídlu," řekl jsem přátelsky. Prohledal jsem kuchyň a našel pár zbytků od snídaně: slabé plackovité roti a něco vařeného špenátu s ostrým kořením. Předložil jsem mu pokrm a posadil se, abych ho mohl se zájmem pozorovat. Byl to jeden z putujících svatých mužů, kteří se vzdali všeho majetku a pohybovali se na naší části ostrova. Většina z nich toho stejně mnoho neměla. Dlouhý šedivý vlas byl nečesaný a ztuhlý špínou a na vousech měl zbytky různých jídel, která si předtím vyžebral. Dhótí, které měl na sobě, bylo zřejmě kdysi bílé, teď však bylo špinavé a ošuntělé, vpředu s četnými skvrnami od kari a omáček. Musel jsem si odtáhnout židli, neboť' pach, který šířil, byl nesnesitelný. Přesto jsem pociťoval rostoucí soucit s tímto odpudivým tvorem. To mi dávalo pocit ctnosti a jistě to pomohlo mé karmě. "Přicházíš dnes zdaleka?" zeptal jsem se, abych začal hovor. Hltavě žvýkal dál a jedinou odpovědí bylo, že se zamračil. Utrhoval kusy roti a nabíral jím velké porce špenátu. Olizoval si prsty a zřejmě vychutnával každé sousto. Byl jsem přesvědčen, že jsem přinesl příliš mnoho jídla, ale snědl to všechno a talíř úplně vytřel. Pořádně se napil, opřel se o opěradlo židle, zíral na mne a hlasitě krkal. Podolkem svého dhótí si utřel ústa a přidal tak čerstvé barvy ke starým skvrnám. "Záchod!" zabručel náhle a velké oči se dívaly zoufale kolem, jakoby měl naspěch. Vyskočil jsem, abych mu pomohl. Chytil mě za rameno a zvedl se ze židle. Opřen o mne a o těžkou hůl se se mnou vybelhal na dvůr, kde jsme měli pro takové případy záchod. Když se nemotorně vtěsnal dovnitř, přikázal mi, abych počkal. Slyšel jsem, jak v místním trinidadském nářečí hindů volal "ajja, ajja". Znělo to zoufale. "Copak chceš?" zeptal jsem se nejistě. "Pojď sem!" Váhavě jsem otevřel dveře. Nemohl se zvednout ze sedátka. Ty chladné oči se mi zřejmě vysmívaly. Snažil jsem se nedýchat, chytil ho pod paží a táhl ze všech sil, zatímco hlasitě sténal, ale málo pomáhal. Konečně zase stál na nohou a nejistě šmátral po holi. Zdálo se, že nemůže mluvit. Pomocí posuňků a mumlání mi naznačil, že se nemůže sehnout. Rozpačitě jsem sáhl dolů a vytáhl mu dhótí. Nemohl jsem už držet dech a musel jsem se hluboko nadechnout, přestože tam byl hrozný smrad. Jistě se už měsíce nekoupal. Ale byla to lidská bytost, a bez ohledu na jeho chladný pohled a na jeho nelaskavost jsem mu chtěl pomoci. Dávalo mi to dobrý pocit, když jsem to dělal, pocit, jaký jsem už dlouho neměl. Vedl jsem ho ke kohoutku v domnění, že se bude chtít umýt, ale nejevil žádný zájem. Pobouřeně si mumlal a chladné oči vzplály nenávistí. Měl jsem si všimnout, že tato nenávist doutnala celou tu dobu pod povrchem. Odstrčil mě a kolébavě se belhal k bráně jako zraněné zvíře. Byl jsem u brány dříve než on a otevřel jsem mu ji. Belhavě prošel, pak se obrátil a plivl mi 'pod nohy. Do té doby byl němý, ale náhle vychrlil záplavu nejoplzlejších nadávek v hindštině a angličtině, jaké si vůbec lze představit. Dal průchod nenávisti, kterou pociťoval, protože jsem měl věci, kterých on se vzdal. Skutečně chtěl mít to, co jsem měl já? Nenáviděl mě proto, že si myslel, že já jsem bohatý a on je chudý? Byl jsem zmatený ... a šokovaný. Ani slovo díků za to, co jsem udělal! Mechanicky jsem zavřel a zamkl bránu a spěchal, abych se mohl důkladně umýt. Potom jsem vyšel jako omámený po schodech na verandu. Byl jsem otupělý a otřesený. Do modlitební místnosti už jsem se k meditaci nevrátil. Kršnův blažený úsměv byl tentam. Ve svém pokoji jsem se sklopenou hlavou klesl na postel. Ten žebrák měl pravdu - chudoba byla duchovnější,

24

neboť bohatství patří k iluzi neznalosti. Ale proč byla Lakšmí bohyní bohatství a prosperity, jestliže majetek byl zlý či pouhá mája? Proč odměnila Nanu miliony? A kde bylo všechno to zlato teď? Byli snad sami bohové, stejně jako všechny chrámy postavené na jejich počest, jenom součástí velké iluze? Když se rodina vrátila z výletu na pláži, který pročistil jejich duše, stále ještě jsem seděl na posteli s hlavou v dlaních. Uvažoval jsem o této hrozné návštěvě, neschopný vypořádat se s otázkami, které ve mně zanechala.

10 Neznámý bůh Po skončení druhého roku na Queen's Royal College jsem strávil jako obvykle několik týdnů prázdnin na statku u své tety Sumintry v horách v Guara Cara. Vždycky jsem tuto rodinu rád navštěvoval - zacházeli se mnou jako s princem. Nebylo nic, co by teta Sumintra pro mne neudělala. Její muž byl těžký alkoholik, přitom byl ale pečlivý a velmi pilný. Dozíral na jejich velkou kakaovou plantáž a na kamenolom, který vlastnili. Jejich o rok starší syn Šama žil během školy u nás a byl jedním z mých důvěrných přátel. Býval jsem rád se svými osmi sestřenicemi, ale nejvíce ze všeho jsem miloval ticho a krásu hor. Bylo pro mne dobrodiním dostat se z dosahu hudebních automatů, motorek a klaksonů aut, které v Port of Spain tak často rušily můj klid. A jak jsem miloval přírodu! Hluboký pocit jednoty s veškerenstvem budil ve mně mystický pocit totožnosti se vším živým: s pestrobarevnými květinami,s nekonečnou rozmanitostí štěbetavých ptáků, s větvemi v džungli lesknoucími se po bouřce. Byl jsem tím vším, byl jsem součástí každého stvoření, které se pohybovalo v přírodě. Každé bylo jako jedno z mých mnohých těl a já jsem byl jejich vyšším povědomím. Dlouhé procházky, které jsem podnikal každý den do ráje kolem statku, ve mně zanechávaly radostnou náladu. Byl jsem Bráhman a toto byl můj svět, stvořený mými myšlenkami. Jako obvykle jsem si po dlouhé jízdě v horku vyšel na malou procházku do nádherného prostředí. Byl jsem cele zaujat sledováním neobvyklých druhů flóry a fauny. Došel jsem v džungli na skalní výčnělek. Shlížel jsem dolů na les, který v údolí pode mnou vystrkoval své koruny jako královský baldachýn nad kakaovníky. Na druhém konci plantáže se ve větru kývaly vysoké štíhlé bambusové palmy. Daleko za nimi, sotva viditelné v oparu, se rozprostíraly lány cukrové třtiny jako zelený koberec sahající až k modrému moři na obzoru. Za mnou poletovala hejna různých papoušků v korunách stromů a jiní pestrobarevní ptáci zpívali a švitořili. Připadalo mi,jakoby celý vesmír zpíval stejnou píseň, pulsoval stejným životem, byl projevem stejného Bytí. Každý atom v nejmenší bakterii až po největší slunce a nejvzdálenější hvězdu byl projevem stejného Pramene. Všechno bylo součástí stejné velké a jediné Skutečnosti. Byl jsem jedno se vším - všichni jsme byli projevem Bráhmanu. Příroda byla mým bohem a přítelem. Dostával jsem se do vytržení nad tímto univerzálním bratrstvím všech věcí a bytostí. Zpíval jsem "OM namah Šivaja" - člověk nesměl zapomínat na své povinnosti vůči Ničiteli - a otáčel orchidej v podobě škorpiona mezi prsty. Obdivoval jsem její bledé,jemné vzorkování a neuvěřitelnou hloubku zabarvení, které se zdálo otevírat bránu do jiného světa. Rychle jsem se otočil, Vyrušen varovným zašustěním pod keři za mnou. Ke svému zděšení jsem uviděl velkého tlustého hada, jak se plazí přímo proti mně, s očima jako korálky upřenýma do mých očí. Byl jsem jako zhypnotizovaný, ztuhlý, chtěl jsem utéci, ale nemohl jsem se pohnout. Nebylo ani kam utéci - za mnou byl převis a přede mnou had. Ačkoli šeredný plaz neměl širokou hlavu jako kobra, projela mi hlavou myšlenka na podobu s velkým hadem, kterého míval Šíva vždy kolem šíje. Měl jsem stejné pocity, jaké jsem míval tak často při hluboké meditaci, když jsem se octl v podivném světě u Šivových nohou a jeho kobra na mne hrozivě syčela a vymršťovala jazyk. Moje situace vypadala jako předurčené naplnění těchto vizí. Tentokrát Ničiteli neuniknu! Had už byl tak blízko, že bych se ho mohl dotknout. Vysunul hlavu ve tvaru klínu nad trávu a vztyčoval se, aby mohl zaútočit. V této chvíli mrazivé hrůzy jsem zaslechl z minulosti hlas své matky, jakoby tu teď stála a opakovala slova, která jsem dávno zapomněl: "Rabi, octneš-li se ve skutečném nebezpečí a nic už ti nepomůže, pak tu je ještě jeden bůh, ke kterému se můžeš modlit. Jmenuje se Ježíš." "Ježíši, pomoz mi!" snažil jsem se křičet, avšak zoufalé volání bylo dusivým strachem stěží slyšet. K mému velkému překvapení had sklonil hlavu k zemi, otočil se zpět a rychle se odplazil pod keře. Třásla se mi kolena a nohy se pode mnou skoro podlamovaly. Udělal jsem velký oblouk kolem místa, kde had zmizel, a vrávoral jsem hustou džunglí zpět na cestu k domu. Bez dechu a stále ještě roztřesený, plný vděčnosti vůči tomuto úžasnému bohu Ježíši, jsem vyprávěl udivenému bratranci Šamovi o tom, jak jsem taktak unikl. Bál jsem se však vyslovit jméno Ježíš. Moje myšlenky se často vracely k záhadné otázce, kdo vlastně Ježíš je. 'Slyšel jsem o něm na Vánoce v rozhlase a věděl jsem, že to musí být jeden z křesťanských bohů. Ale proč jsem o něm ne. slyšel téměř nic, nebo alespoň něco, na co bych si teď mohl vzpomenout, když jsem chodil do základní školy jedné křesťanské denominace? Možná, že jsem nedával pozor. Ať to bylo jakkoliv, jediné, na co jsem si z křesťanství vzpomínal, byla jména prvních křesťanů Adam a Eva, a Kain, který zabil svého bratra Ábela. Přemýšlel jsem o této zkušenosti dlouho. Ježíš je mocný a úžasný bůh. Jak rychle odpověděl! Ale jaký to je bůh? Bůh ochrany? Proč mi matka nebo svámí v chrámě o něm neřekli víc? Ptal jsem se na Ježíše Gosina, ale nevěděl skoro nic, a zdálo se, že mu mé otázky nejsou vhod.

25

11 ,,A to jsi Ty!" Během třetího roku na střední škole jsem prožíval stále hlubší vnitřní konflikt. Od doby, kdy jsem byl malým chlapcem, jsem vnímal Boha jako Stvořítele, který je oddělený a odlišný od vesmíru, jenž stvořil. To bylo v rozporu s pojetím, který hinduismus tvrdil, že Bůh je všechno, že Stvořitel a stvoření je jedno a totéž. Zmítal jsem se mezi těmito dvěma neslučitelnými pohledy. To, co jsem okouše I pří meditaci, souhlasilo s učením véd o Bráhmanovi, ale zkušenost běžného života byla jiná. V jogínském transu jsem pociťoval jednotu s celým vesmírem. Nebyl jsem odlišný od brouka nebo krávy nebo daleké hvězdy. Všichni jsme byli bytostně stejní. Všechno bylo Bráhman a Bráhman byl všechno. ,,A to jsi Ty!" říká se ve védách. To znamená, že mé pravé Já bylo Bráhman, bůh ve mně, kterého jsem uctíval, když jsem seděl před zrcadlem. Bylo těžké se po hodinách transu vypořádat s každodenním životem. Konflikt a kontrast mezi oběma světy byl neřešitelný. Vyšší stavy vědomí, které jsem prožíval v meditaci, mě měly přívést k takové skutečnosti, jaká opravdu je. Ale všední den byl dnem radostí a starostí, bolestí a požitků, rození a umírání, strachů a pochybností, hořkých konfliktů s tetou Revatí a nezodpověditelných otázek spolužáků v Queen's Royal College, svatých mužů, kteří smrděli a kleli, a brahmača.rjů, kteří se zamilovali. To byl svět, ve kterém jsem se pohyboval a nemohl ho odbýt jako iluzi, jedině za předpokladu, že bych nazval šílenství pravým svícenstvím. Moje náboženství bylo krásnou teorií, měl jsem však vážné potíže přenést jej do všedního života. Nebyl to ani tak rozpor mezi mými pěti smysly a vnitřními vizemi, týkalo se to spíše rozumu. Skutečný konflikt byl záležitostí dvou protichůdných pohledů na Boha: bylo Bohem všechno, co existovalo, nebo mohl Bůh stvořit kámen nebo člověka, aniž by byly jeho součástí? Byla-li jenom jedna skutečnost, pak Bráhman byl zlem i dobrem, smrtí i životem, nenávistí i láskou. A to činilo všechno nesmyslným, dělalo ze života absurdnost. Nebylo snadné zachovat si zdravý rozum a přitom tvrdit, že dobro a zlo, láska a nenávist, život a smrt jsou jednou skutečností. Navíc, jestliže dobro a zlo bylo totéž, potom také byla každá karma stejná a na ničem nezáleželo; proč tedy být zbožný? Zdálo se to být nerozumné, ale Gosine mi připomínal, že rozum je součástí iluze a nelze se na něj spolehnout. Jestliže rozum byl také mája, jak učily védy, jak jsem potom vůbec mohl důvěřovat nějakému konceptu nebo dokonce i myšlence, že všechno je mája a že jediněBráhman je skutečný? Jak jsem si mohl být jist tím, že Blaženost, kterou jsem hledal, nebyla také iluzí, když jsem nemohl důvěřovat žádnému vjemu a žádné logice? Pokud jsem přijal to, co učilo mé náboženství, musel jsem popřít to, co mi říkal rozum. Ale jak tomu je s ostatními náboženstvími? Jestliže vše je Jedno, pak jsou všechna stejná. To povyšovalo chaos na Poslední Skutečnost. Byl jsem zmaten. Mou jedinou nadějí byla jóga. Kršna v Gítě zaslíbil, že veškerou neznalost zahání poznání, že jsem bohem. Byly doby, kdy mě tato vnitřní vize oslňovala a nadchla. Cítil jsem se tak blízko seberealizaci, žejsem se skoro viděl jako Bráhman, jako pán všeho. Skoro, ale ne docela. Říkal jsem si, že to tak je a že jsem bohem. Ale stále tu byl vnitřní konflikt, hlas varující před iluzí. Bojoval jsem proti tomu jako proti pozůstatku prvotní neznalosti a někdy jsem cítil, že jsem už už přemohl tuto zrádnou iluzi podobně jako otec. Nikdy jsem však nebyl schopný překlenout propast oddělující mne a všechno stvořeni od Stvořitele. Začal jsem uvažovat o Stvořiteli jako o pravém Bohu, odlišném od těch mnohých hinduistických bohů, z nichž jsem některé potkával v transu,jakjsem o tom byl přesvědčen. Stále více jsem cítil rozdíl mezi hrůzou, kterou v mém srdci vyvolávali, a tušením, že pravý Bůh je láskyplný a milostivý. Uvědomil jsem si, že neexistuje jediný hínduistický bůh, kterému bych skutečně mohl důvěřovat - ani jeden, který by mě miloval. Pociťoval jsem stále větší hlad po poznání Stvořitele, ale neznal jsem žádné mantry, abych se ho mohl dovolat. Navíc jsem měl takový nejistý pocit, že mé úsilí o seberealizaci mě k němu nepřivádí blíž, ale spíše mě od něho vzdaluje. Také mě trápilo, že přes všechny snahy uvědomovat si, že já jsem Brahman, netrval pocit pokoje dosažený v meditaci ve všedním životě nikdy dlouho - zejména po střetnutí s tetou Revatí. "Rabi Maharaji! Kde jsi byl?" Teta Revatí volala pronikavým hubujícím tónem, který v poslední době často nasadila, kdykoli mě volala. "Prosila jsem tě, abys zametl schody!" Stála ve dveřích kuchyně, když jsem šel kolem z modlítební místnosti, kde jsem strávil dvě hodiny v meditaci. Její hlas úplně rozbil blažený pocit vnitřního pokoje, který jsem v době samoty okoušel. I když taková fyzická práce pro bráhmana byla nepředstavitelná, odpověděl jsem: "Vždyť už jdu - nemusíš na mě křičet!" "Jak jinak ti to mám říct? Jsi myšlenkami pořád v jiném světě!" "Je to lepší, než být v tom tvém!" mumlal jsem si, ale dost nahlas, aby to mohla uslyšet. "Dej si pozor na pusu!" "Ty taky!" odsekl jsem, tentokrát však tak, aby to neslyšela. Když jsem schody zametl, říkal jsem si: Pane vesmíru, ty jsi Bráhman! Když medituji, všechno mi připadá tak skutečné, ale s koštětem v ruce ... ? "Hej, Rabi! Půjdeme po jídle na pláž. Chceš jít s námi?" Můj bratranec Krišna, kterého jsem pro jeho závislost na matce moc nesnášel, drhnul stůl a židle na zadním dvorku, kde jsem před několika týdny krmil žebráka. Pomalu jsem si to šinul k němu s koštětem na rameni. "Možná," odpověděl jsem bez nadšení, ,jestliže Její královské Veličenstvo nebude chtít zamést střechu!" "Ty si nedáš pozor na tu svou pusu!" Teta Revatí sešla po schodech, aby mou práci zkontrolovala, a postavila se tiše za mne. ,,Raději se vrať a zameť schody ještě jednou - je na nich pořád plno černého prachu." "Nemohu zakázat větru, aby foukal prach zpátky!" odpověděl jsem zuřivě. Lehký vánek vál popílek z nedalekého cukrovaru zpět na schody, sotva jsem je zametl. Nebyla to moje vina. Proč mi nedala pokoj? "Ty lenochu!" ječela. "Jsi líný, jako byl tvůj otec!" "Jako byl můj otec?" Zmučeně jsem vykřikl, až mě to samotného vyděsilo. Takhle o něm nikdo nesmí mluvit! Léta doutnající nenávist teď ve mně vybuchla jako sopka. Můj pohled padl na sadu vzpěračských činek, které Nana používal ke

26

cvičení. Ležely na obvyklém místě, jenom na krok ode mne. Zaslepen zlostí jsem si neuvědomoval, co dělám. Udělal jsem krok ... , a když jsem se vzpřímil, držel jsem činku za jeden konec, jakoby to byla kriketová hůl. Rozmáchl jsem se a mířil přímo na tetinu hlavu. Tu Krišna celý zoufalý přiskočil zezadu a chytil druhý konec. Jakoby se tím zlomilo nějaké kouzlo, nadlidská síla mě opustila a činka padla na zem s takovým žuchnutím, že zanechala na silném betonu hlubokou rýhu. Připadalo mi jako věčnost, jak jsem tam stál a civěl do tetiny popelavé tváře. Ústa jí ztuhla v němém výkřiku na rtech. Třásl jsem se jako list ve větru. Oči mi bloudily od činky na betonu ke Krišnovi, který stál za mnou ztuhlý, těžce oddychoval s úlekem v očích, a zpět k šokované tetě. Pak jsem vyběhl po schodech s těžkým oddechováním. Když jsem dorazil do pokoje, zabouchl jsem za sebou dveře a zamkl. Klesl jsem na postel. Připadalo mi, že tam ležím hodiny. Tiše jsem plakal a nedovedl pochopit, co se to stalo. Můj svět se náhle zhroutil. Už se nikdy nebudu moci podívat tetě do tváře. Ani jinému člověku. Nikdy! Věřil jsem v nenásilí a kázaljejako Gándhí svým mladým hinduistickým přátelům. Byl jsem nejpřísnějším vegetariánem, protože jsem nechtěl brát život. Pečlivě jsem si dával pozor, abych nešlápl na mravence nebo na brouka. Jak jsem mohl právě já zvednout činku jako palici a mávat jí nad hlavou, jakoby nic nevážila, abych zasáhl svou tetu? Po půlnoci, když všechno spalo a já jsem měl být na verandě a hledat Blaženost prostřednictvím jógy, jsem tiše vyšel ze svého pokoje, prošel kuchyní a sešel po schodech na zadní dvůr. V temnu jsem šmátral podél zdi a nahmatal činku, která stále ještě ležela tam, kam jsem ji mrštil. Chtěl jsem mít jistotu v jedné věci. Sehnul jsem se a uchopil činku oběma rukama tentokrát uprostřed - a snažil jsem se ji ze všech sil zvednout. Nemohl jsem s ní pohnout ani o centimetr! S křečovitým vzlykem jsem se zase obrátil ke schodům. Ve svém pokoji jsem znovu klesl na postel a s tváří zabořenou do polštáře tiše plakal. Odkud se vzala ta neuvěřitelná síla, že jsem mával s těžkou činkou jako s peříčkem? Samotný vztek, i ten největší, to nemohl způsobit. Zmocnil se mne jeden z duchů, s nimiž jsem se setkával v meditaci? Ať to byl kdokoliv, byla to zlá mocnost, která zvedla činku, o tom nemohlo být pochyb. Hledal jsem splynutí s Bráhmanem. Byl tedy přece zlý i dobrý, smrt i život, protože byl vším? Neměl jsem o tom teď důkaz? Bylo toto mé pravé já - "a to jsi ty!" -, tato zlá bytost s mimořádnou sílou, která na okamžik odhodila svůj náboženský nános? Ne! Nedokázal jsem tomu uvěřit. Byl jsem zdrcen tím, co se stalo. Ale jak jsem si mohl být jist tím, že se mě tato zlá moc znovu nezmocní - příště třeba s tragickými následky? Tato otázka mě mučila. Kdo byli ti bohové, duchové a moci, které jsem prostřednictvím njasy, jógy a meditace k sobě zval? Byli dobří nebo zlí nebo obojí - nebo bylo všechno mája ajá byl bláznem, který se tomu snažil dát smysl? Několik dnů jsem nevyšel ze své místnosti a odmítal jsem všechny, kteří se mě snažili přemluvit, abych šel k jídlu nebo se napil. Když jsem se nakonec opět pokusil vrátit do světa - do toho světa, který prý byl neskutečný, avšak způsoboval mi tolik potíží -, nedokázal jsem se s ním nějak vyrovnat. Sotva. jsem s kým prohodil slovo. S tetou Revatí jsme se jeden druhému vyhýbali. Nedávala mi žádné rozkazy ohledně práce kolem domu. Mé ranní návštěvy u Ma byly krátké a plné napětí. Nakonec se však stalo to, v co jsem doufal: čas přikryl i tuto hroznou epizodu v mém životě závojem odstupu. Teta Revatí a já jsme si stále ještě dávali pečlivý pozor, abychom se nesetkali. Když k tomu však došlo, byl jsem schopen se na ni podívat, říci poměrně laskavým tónem, co bylo třeba, a ona mi nedávala znát žádný odpor, alespoň ne navenek. Avšak nejtíživější problém, který přetrvával, bylo ujistit sám sebe o tom, že jsem Bráhman ... V hloubce ve mně zůstávala nevyřešená nejistota, kdo vlastně Bráhman je a kdo jsou všichni ti bohové, které jsem uctíval. Kdo tedy vlastně jsem? Má snaha o seberealizaci dostala vážnou ránu.

12 Guru Pudža "Je příliš mnoho pokrytců! Pořád mluví o seberealizaci ... , a přitom jsou stále více sobečtí!" Zastavil jsem se před dveřmi do místnosti, kde bývala Ma. Rozčilená slova strýce Deonarina, na která jsem u něho nebyl zvyklý, mě šokovala. Nikdy tak nemluvil v mé přítomnosti. Měl tím snad na mysli mne? "Je mnoho dobrých panditů,' odpověděla Ma tiše. "Například Baba." "Jak mohu vědět, že také on není pokrytcem? Pro všechny je to kšeft - nic nedělají bez zaplacení. Nic!" Zlost ve strýcově hlase mě ťala jako ostří nože. Netušil jsem, že v sobě chová tak hluboký odpor. Proč mě žádal, abych mu požehnal vůz, a trval na tom, že mi zaplatí? "Ty jsi placený za to, že učíš na škole. Proč by pandité měli pracovat bez zaplacení?" ,,Ale někteří pandité jsou tak bohatí! Dostávají tolik peněz, a to převážně od chudých. Kolik stovek pudž pro štěstí odříkají . při loteriích a kolik lidí skutečně vyhraje? Pandité vědí, že každý nemůže vyhrát, a přesto berou peníze od každého! Kdyby se tak nedělo ve jménu náboženství, byli by tito pokrytci zavřeni do vězení pro podvod!" „Ale co potom dělají chudí pandité?" zeptala se Ma. "Lidé je žádají o pudžu a oni jim vyhovují." "Samozřejmě! Je to jejich kšeft. A když většina lidí nevyhraje, jak už to v loterii bývá, pak pandité říkají, že je to jejich karma, že něco udělali špatně v minulém džanma. Závisíš-li na Babových pudžích, pak je tvoje šance dostat se do nebe stejná, jako šance na výhru v loterii." "Pšt. Mluvíš moc nahlas. Někdo by tě mohl uslyšet." "Celý svět to má slyšet!"odpověděl tišším hlasem. Otřesen tímto strýcovým útokem na samotné jádro mého náboženstvíjsem se tiše odplížil. Myslel jsem si, že strýc Deonarine začíná být zase více nakloněn hinduismu. Nikdy mi slovem nenaznačil, že to vidí takhle. Snažil se být logický a dopustil se stejné chyby, jakou vytýkal mně. Člověk nemůže udělat z náboženství vědu. Musím ho přesvědčit, aby začal denně

27

praktikovat meditaci. To bylo jediné východisko. Kršna měl samozřejmě pravdu. Když člověk skutečně praktikuje jógu, pak už na ničem jiném nezáleží. Toho rána cestou do školy byl strýc Deonarine plný utopistických řečí o zázračné přeměně, kterou způsobí v Trinidadu pokrokový výchovný systém. To bylo osvícenství, kterému věřil. Bylo nemožné obrátit rozhovor na jógu. Jasněji než kdy jindy jsem viděl, že stojíme na protilehlých pólech. On se snažil řešit problémy ve světě, které já jsem viděl jako mája - problémy, které se podle véd dají řešit jenom tak, že popřeme jejich existenci a zacházíme s nimi jako s iluzí. Nadšeně se zastával výchovy mas v západní vědě a technice jako jediné cesty k prosperitě Trinidadu po dosažení nezávislosti. Jak jsem mohl s takovým člověkem hovořit o vnitřním osvícení, kterého musí guru sám dosáhnout a předávat je pak svým následovníkům? Napětí mezi světem, který jsem objevoval v hluboké meditaci; a světem, se kterým jsem se setkával v ostatní době, dospělo vrcholu. Nebyla možnost, jak sdělit strýci Deonarinovi můj vnitřní konflikt - alespoň ne v této chvíli -, a tak jsem tiše poslouchal a přemýšlel o tom, co říká. Během vyučování, kdy jsem byl s chlapci různých ras a náboženství, jsem na krátkou dobu skoro zapomněl na svůj hluboký vnitřní konflikt. Ve škole, kde jsem teď měl mnoho kamarádů, jsem byl navenek šťastný. Nikdo si mě už nedobíral složitými náboženskými otázkami. Jako každý Trinidaďan jsem měl i já rád kriket a kopanou. Nadšeně jsem se každý den účastnil zápasů, přestože mě tyto hry uváděly do fyzického styku s ne-hindy, třídou lidí, která podle véd neexistovala, a proto byla nižší než nedotknutelní. Spolužáci mi způsobovali běžné modřiny a rány, což je u sportu obvyklé. Jednou odpoledne se stalo něco nečekaného. Při fotbalovém zápase jsem se hnal za míčem přes hřiště a najednou jsem šel k zemi, svíjeje se v bolestech. Spodní částí těla mi projela palčivá bolest. Kolem mne se ihned seběhli spolužáci a učitel, který měl dozor. "Nikdo ho nesrazil, jak mohl padnout na zem? Co se to tu děje?" zeptal se někdo. Mohl jsem odpovědět jenom sténáním. "Přeneste ho do stínu," řekl učitel. Tonul jsem v bolestech a ucítil jsem, jak mě zvedají čísi ruce. Potom byla kolem mne tma. Jízda ve strýcově voze byla jako noční můra. V ordinaci u lékařejsem úplně ztratil pojetí času. Než hlasy kolem mne utichly, zaslechl jsem, jak lékař řekl: "Ještě pár minut a slepé střevo by prasklo. " Vzbudil jsem se po hodinách pod čistými bílými prostěradly v nemocničním pokoji - bez slepého střeva. Bolest jsem ještě cítil, ale už ne tak palčivou. "Měl jsi štěstí, Rabi!" zvolal strýc Deonarine s očividným ulehčením, když mě příštího dne navštívil. "Doktor řekl, že to bylo taktak." Po třech dnech jsem se cítil lépe, směl jsem vstát a dojít si na záchod. Když jsem chtěl otevřít dveře koupelny, abych se mohl vrátit do postele, na pravé straně mnou najednou projela ostrá bolest. Místnost kolem mě se začala točit a tmavnout. Bránil jsem se ztratit vědomí a zoufale jsem šmátral po klice, ale nemohl jsem ji nahmatat. Matná vzpomínka na malé prostranství v džungli na skalním útesu a na to, co mi matka před lety řekla, mi najednou znovu přišly na mysl. "Ježíši, pomoz mi!" zvolal jsem. Pocítil jsem, jak mě jakási ruka uchopila za paži a podržela, ačkoli jsem věděl, že v koupelně nikdo není. Temnota začala mizet, místnost se najednou zastavila. Viděl jsem teď jasně. Bolest zmizela a místo ní jsem měl pocit pohody a síly. Znovu jsem ležel dlouho bez hnutí v posteli a snažil se pochopit, co se stalo. Nemohl jsem tomu uvěřit, a přece se to stalo. V místnosti zavládl zvláštní pokoj. Upadl jsem do hlubokého spánku. Když jsem se vzbudil, zpozoroval jsem, že mi někdo položil" malý křesťanský traktát na stolek u postele, první; který jsem kdy viděl. Napsal jej nějaký Oswald J. Smith, o kterém jsem pochopitelně nikdy neslyšel. Bylo mladém muži, který se stal následovníkem Krista. Udělal na mne hluboký dojem, ale moje mysl byla tak plná světa hinduismu, že jsem mu nerozuměl. Na Ježíše jsem zase brzy zapomněl. Měl jsem už příliš mnoho bohů, než abych mohl všechny uctívat správným způsobem, a přidat k tomuto seznamu dalšího by bylo jenom přítěží. Často jsem se potýkal s problémem, kterého boha mám uctívat nejvíc. Bál jsem se všech, a tak jsem svou pozornost dělil mezi Šivu a Kršnu. Každý večer, když jsem přišel ze školy, jsem se stáhl do modlitební místnosti - své svatyně. Přesně v šest večer jsem slavnostně zapálil posvátný plamen dija na druhém stupni uprostřed oltáře, skoro jako bych tvořil život. Než jsem si sedl na podlahu v lotosové poloze, abych mohl meditovat a rozjímat o bozích, vykonal jsem své ártí. Levou rukou jsem zvonil malým zvonečkem, na pravé ruce jsem balancoval velkou mosaznou mísou s rozsvícenou dijou uprostřed, obklopenou čerstvými květy. Třikrát jsem opsal kružnici ve směru hodinových ručiček kolem každého božstva a odříkával přitom patřičnou mantru. Jednou večer se stalo něco hrozného. Vykonával jsem ártí před Šivou a nešťastnou náhodou jsem vrazil loktem do Kršny a srazil tohoto velkého boha z oltáře na zem! Celý zděšený jsem malou mosaznou figurku rychle zvedl. Jemně jsem ji hladil, ale ke své hrůze jsem zjistil, že se pádem ohnula Kršnova flétna a paže. Ulekl jsem se! Tiskl jsem Kršnu pevně k srdci, abych tak vyjádřil, že mi to je líto. Přitom jsem věděl, že žádná omluva neplatí. Neexistuje odpuštění. Neměnný zákon karmy to zakazoval. Cenu, kterou budu muset zaplatit ve svém příštím anebo možná už v tomto životě za tento ohavný přečin, jsem si nedovedl představit. Trest bude bezpochyby přísný. Ale jestliže tato malá mosazná soška má v sobě takovou moc, proč potom tak snadno spadla? Vzhledem k zřejmé bezmocnosti těchto malých model mi můj podlézavý strach začal připadat absurdní. Přes všechny nezodpovězené otázky a prohlubující se vnitřní konflikt jsem každý okamžik, kdy jsem byl vzhůru a nebyl ve škole nebo nedělal úkoly - a dělal jsem jich příliš málo -, usiloval horlivě o splnění svých náboženských povinností. Mohl jsem jenom doufat, že moje vytrvalá snaha dojde uznání a odměny, když seberealizace teď pro mne byla spíše snem než nadějí. Meditoval jsem tolik jako předtím a v transu jsem stále ještě slyšel nebeskou hudbu, viděl psychedelické barvy, konal astrální výlety a prožíval navštívení duchů. Avšak vědomí, že jsem Bráhman, Pán vesmíru, velký Duch vtělený do mnohých forem, které mě po léta plnilo nadšením, mě teď opouštělo. Mókša mi připadala v tomto životě nedosažitelná. Bál jsem se, že k tomu bude třeba mnoho dalších reinkarnací, ale neměl jsem představu kolik. Proč musí být budoucnost tak nejistá? Více než kdy předtím jsem obdivoval to, čeho dosáhl otec. Jistě to byl avatár. Já zřejmě nejsem. Byl jsem pevně rozhodnutý stát se velkým guru a v očích mnohých jsem jím už byl. V tomto životě však nedosáhnu nirvány. Také moje druhá

28

touha, abych byl reinkarnován jako kráva, nejsvětější ze všech stvoření, byla otřesena. Nic nebylo jisté. Své pochybnosti bych však nikomu nepřiznal. Navenek jsem si byl jist svým náboženstvím jako předtím a úcta, kterou mi hindové prokazovali, rostla. Na konci třetího ročníku střední školy pozvala Ma a teta Revatí větší skupinu sousedů a příbuzných, aby se s námi účastnili speciální pudžy v našem domě. Ti, kteří přišli, se s úctou poklonili a připomínali velikost mého otce. Jak se místnost zaplňovala, tu a tam jsem zaslechl jejich poznámky, potvrzující obdiv, který jsem četl v jejich pohledech. Byl jsem jógín, který proslaví naše město, guru, který bude mít jednoho dne mnoho následovníků. Zapomněl jsem na své vnitřní konflikty a vychutnával slast z toho, že mě tak uctívají. Přestože mi ještě nebylo patnáct, věděl jsem, že jsem dosáhl takového postavení mezi hindy, že mi někteří pandité záviděli. Měl jsem dobrý pocit, že nepatřím k pokrytcům, kterými strýc Deonarine tak pohrdal. Celý složitý obřad vykonával náš baba pandit Jankhi Prasad Sharma Maharaj, můj duchovní rádce a největší vzor, uznávaný vůdce celého Trinidadu. Hrdě jsem mu asistoval. Byla to pro . mne skvělá příležitost. Měl jsem velký věnec voňavých květin kolem krku a po obřadu jsem se u oltáře zdravil s hosty. Jedna sousedka mi položila k nohám řadu mincí, jednu vedle druhé. Uklonila se, aby ode mne přijala požehnání - Šakti pat, po kterém každý modlitebník toužil, protože mělo nadpřirozený účinek. Věděl jsem, že to je chudá vdova, která za dlouhé hodiny tvrdé práce vydělá žalostně málo. Dary, které jsem dostal při jediném obřadu, daleko převyšovaly její měsíční plat. Bohové ustanovili tento systém darů pro bráhmany a védy učily, že přinášejí. velký užitek pro dárce. Proč bych tedy měl pociťovat nějakou vinu? Slova strýce Deonarina přede mnou vyvstala v celé své jízlivosti: "Pro všechny to je kšeft, nic nedělají bez zaplacení... Převážně od chudých!" Bylo mi trapně, když jsem se díval na její malou sbírku mincí. Jistě, mohl jsem jí za to poskytnout mnoho. Vztáhl jsem ruku, abych se mohl dotknout jejího čela a udělit jí požehnání, ale náhle jsem se zarazil. Uslyšel jsem neklamný hlas všemocné autority: "Ty nejsi bůh, Rabi!" Ruka se mi zastavila ve vzduchu. "Ty ... nejsi ... Bůh!" Ta slova mě zasáhla jako rána šavlí, podtínající vysoké zelené stéblo rákosu. Instinktivně jsem pochopil, že to jsou slova pravého Boha, Stvořitele světa, a začal jsem se třást. Byl to podvod, očividný klam tvářit se, jako bych žehnal této skloněné ženě. Stáhl jsem ruku zpět a uvědomil jsem si, že mě mnoho očí překvapeně sleduje. Cítil jsem, že musím klesnout k svatým nohám pravého Boha a prosit ho o odpuštění - ale jak bych to vysvětlil všem těmto lidem? Najednou jsem se otočil a začal se prodírat zástupem. Ta ubohá žena se za mnou dívala s hrůznou. Když jsem dorazil do svého pokoje, zamkl jsem za. sebou, třesoucíma se rukama strhl věnec z krku, hodil jej na zem a se vzlykotem klesl na postel. Ma mě viděla běžet ven a sledovala mě soucitným pohledem. Asi měsíc jsem s ní nemluvil. Svým laskavým způsobem mne velmi jemně napomenula za ostrý spor, který jsem s tetou vyvolal. Byla to jasně moje chyba, ostudný projev sebespravedlivé pýchy před celou rodinou. Odmítl jsem prosbu Ma, abych se omluvil. Místo toho jsem se vyřítil z místnosti a křičel, že s ní už nepromluvím. Posílala za mnou do pokoje sestřenice jednu za druhou s ovocem a jinými dary. Snažila se o smíření, ale já jsem každou její nabídku zavrhl. Tato hořká vzpomínka mě teď dusila. Ležel jsem na zemi zlomený výtkou pravého Boha, obviněný ve svém svědomí, že jsem se opovážil přijímat poctu, která náleží jedině Jemu. Můj celý pyšný svět se zhroutil. Chtěl jsem Bohu říci, že je mi líto, jak jsem se choval k tetě, k Ma a mnohým dalším, a především, že jsem ho okrádal tím, že jsem přijímal pocty náležející jedině Jemu. Nevěděl jsem však, jak ho mám oslovit. Ale pro mne stejně nebude odpuštění. Zákon karmy mi odplatí, co si zasloužím. Po takovém zločinu, kterého jsem se dopustil, bude moje příští inkarnace katastrofou. Možná bude zapotřebí tisíců nových narození, než zase dosáhnu kasty bráhmanů, možná milionů. Kdo může předpovědět bolestnou cestu, kterou musím urazit, než se znovu vyšplhám tak vysoko? I když se mi budoucnost jevila tak hrozná, daleko bolestnější bylo pohledět do tváře přítomnosti. Už nikdy nebudu moci přijí-, mat uctívání od jiného člověka, třebaže to ode mne očekávali. Jak se tomu dá zabránit? Ajak vůbec najdu odvahu vyznat těm, kteří mě postavili na piedestal, že jsem zloděj, který uloupil slávu patřící jedině. tomu Jedinému, který je nad námi všemi? Vylučoval jsem vůbec možnost opustit svůj pokoj a znovu se postavit před hinduistickou obec. Nebudou mi věřit, když sejim pokusím říci, že žádný člověk není Bůh, hodný uctívání. A jak jim mohu sdělit ubohou pravdu o sobě? Ostuda by byla příliš velká! Nemohl jsem však už dál žít ve lži. Zbývalo očividně jediné východisko - spáchat sebevraždu. Stále znovu jsem se vracel k této hrozné možnosti, která se mi teď jevila jako jediné řešení. Jaký to bude mít dopad na můj příští život, jsem se mohl jen dohadovat, ale současnosti jsem se bál ještě VÍc. Celé dlouhé dny jsem zůstával v pokoji, bez jídla a bez pití. Přecházel jsem sem a tam, lomil rukama, a pak klesl vyčerpaný na postel, abych upadl do krátkého spánku. Potom jsem znovu začal chodit po pokoji nebo seděl na pelesti postele, hlavu opřenou v dlaních. Každou chvíli jsem plakal a přál si, abych se nikdy nenarodil. Začínal jsem litovat sám sebe. V životě se mi tolik věcí nevydařilo. Přišel jsem o lásku a láskyplnou péči rodičů. Otec na mne nikdy nepromluvil a zemřel, když jsem byl ještě malý. Matku jsem už osm let neviděl. Kromě Naní jsem ztratil všechny prarodiče. A to jsem býval pyšný, jakou mám skvělou karmu! Proč musela být tak špatná? Byl jsem nespravedlivě trestán za minulé životy, ačkoliv jsem si nedokázal vzpomenout na jedinou příhodu z kteréhokoliv z nich, přestože jsem se o to snažil, a někdy jsem dokonce tvrdil, že si vzpomínám. Během těchto dlouhých hodin samoty jsem probíral svůj život, kam až mi paměť sahala. Divil jsem se vlastní slepotě. Jak mohla být kráva nebo had - nebo já sám - bohem? Jak mohlo stvoření stvořit samo sebe? Jak mohlo být všechno stejné božské podstaty? To by setřelo bytostný rozdíl mezi člověkem a věcí. Věděl jsem, že tento rozdíl existuje bez ohledu na to, co říká Kršna a védy. Jestliže mám stejnou podstatu jako cukrová třtina, pak neexistuje žádný podstatný rozdíl mezi mnou a cukrovou třtinou, a to je nesmysl. Jednota všech věcí, kterou jsem zakoušel v meditaci, mi teď připadala směšná. Byla to pýcha, která mě oslepila. Tolik jsem si přál být pánem vesmíru, že jsem byl ochoten věřit očividné lži. Co mohlo být převrácenější? Bylo to pokrytectví nejhoršího zrna! Já, který jsem se domníval, že jsem na hranici seberealizace, jsem teď upadal do nejhoršího sebeodsuzování. Vzpomínal jsem si na všechny cigarety, které jsem ukradl, na lži, pýchu a sobectví, na nenávist, kterou jsem vůči tetě a jiným lidem choval v srdci. Byly chvíle, kdy jsem si přál, aby byla mrtvá, a to jsem kázal nenásilí! Na žádné poctivé váze by mé dobré skutky nemohly vyvážit ty zlé. Zhrozil jsem se při myšlence na reinkarnaci. Byl jsem si jist, že mě moje karma uvrhne na nejnižší příčku žebříku. Tolik jsem si přál najít pravého Boha, abych mu mohl říci, jak toho všeho lituji, ale jaký by to mělo smysl, když se karma nedá změnit? Kdo ví, třeba by byl milostivý?

29

Bál jsem se teď astrálních výletů a navštívení duchů, která mě kdysi tak nadchla. Neznal jsem jinou cestu k Bohu než prostřednictvím jógy. Moje náboženství, výchova, zkušenost s meditací - to všechno mě učilo, že pravdu mohu najít jen tehdy, budu-li ji hledat v sobě. Znovu jsem se o to pokusil, ale tento způsob hledání byl marný. Místo toho, abych nalezl Boha, objevil jsem hnízdo zla, které mi umožnilo poznat zkaženost vlastního srdce. Moje bída narůstala, pocit viny a hanby se stal neúnosným břemenem. Nenajdu-li Boha brzy, spáchám sebevraždu, ať by měl mít tento čin zbabělosti jakékoli vážné následky pro mou budoucnost. Nemohl jsem bez Něho už déle žít. Bál jsem se však sáhnout si na život, protože příští život mohl být ještě horší než přítomný. Budoucnost byla nejistá a temná. Musel jsem nějak najít východisko v přítomnosti. Pátého dne jsem se vykoupal, posnídal a vrátil se na pokoj, aníž bych s kýmkoli promluvil. Poprvé jsem nechal dveře otevřené. Doufal jsem, že rodina pochopí toto gesto jako krok ke smíření. Váhavý a nesmělý krůček, ale jediný, jaký pyšný a sebespravedlivý člověk dokázal udělat bez cizí pomoci.

13 Karma a milost „Rabi, někdo tu je a chtěl by tě navštívit." Šanti stála v pokoji. Neslyšel jsem, že vstoupila. "Kdo je to?" "Moje přítelkyně ze školy. Chce s tebou mluvit." V obývacím pokoji seděla asi osmnáctiletá pohledná mladá žena a čekala na mě. Zarazil jsem se ve dveřích a tázavě na ni pohlédl. Když mě spatřila, zvedla se s úsměvem, který vycházel z hloubi jejího nitra. Asi toho ještě mnoho v životě neprožila, jinak by nemohla být tak šťastná, pomyslel jsem si. ,,Ahoj, Rabi,jájsem Molly;" řekla mile. "Hodně jsem o tobě slyšela a už dávno jsem s tebou chtěla mluvit." ,,Ale, a o čem?" zeptal jsem se. "Posaď se," dodal jsem netrpělivě a sedl si naproti ke stolu. Neměl jsem čas. Co ode mne mohla chtít? Proč se jí nevěnuje Šanti? Ta zřejmě odešla do kuchyně. Molly se upřímně usmála mému rozpačitému výrazu. "Slyšela jsem o tom,jakjsi zbožný, a chtěla jsem tě poznat." Ptala se na osobní věci a na to, jestli mě náboženství uspokojuje. Snažil jsem se skrýt svou prázdnotu za mnohá slova velké učenosti o hinduismu. Lhal jsem a řekl jí, žejsem velice šťastný a že mé náboženství je pravda. Trpělivě naslouchala mým vychloubačným a někdy arogantním řečem. Neodporovala, nediskutovala a laskavě formulovanými otázkami odkrývala mou prázdnotu. Nakonec se zeptala: "Sleduješ svým náboženstvím určitý cíl?" ,,Ano," řekl jsem, "chci se přiblížit k Bohu." "Znáš ho?" ,,Ano!" lhal jsem a snažil se zakrýt svou nejistotu. Věděl jsem, že existuje, avšak neměl jsem žádný jeho obraz, neznal jsem žádné mantry, které bych mu odříkával, a nenacházel jsem ho prostřednictvím jógy. "Také jsi zbožnou hindkou?" zeptal jsem se a snažil se odvrátit pozornost od vlastní prázdnoty. Musí bohy hodně uctívat, když má takový pokoj. "Ne, bývala jsem, ale teď jsem křesťanka." "Cože jsi?" Byl jsem šokován. "Křesťanka. Objevila jsem, že člověk může znát Boha a přijít k němu prostřednictvím Ježíše Krista." "Věřím, že se mohu přiblížit k Bohu prostřednictvím svého vlastního náboženství!" vykřikl jsem vášnivě. Věděl jsem v srdci, že to je lež. Zjistil jsem dokonce, že každý krok směrem k hinduistickým bohům mne odvádí od pravého Boha, kterého jsem hledal, ale nikdy bych to nepřiznal- tím méně křesťance! Nebylo to jméno "Ježíš Kristus", které mě rozzlobilo, ale slovo "křesťanka" a pomyšlení, že ona se jí stala. Křesťané pojídali krávu, mého boha, a většina z těch, které jsem znal, žila takovým životem, že jsem s jejich náboženstvím nechtěl mít nic společného. Zvedl jsem se, abych se s ní rozloučil. Nemělo cenu pokračovat v rozhovoru. V tom velmi tiše řekla něco, co mě znovu posadilo na židli. "Bible učí, že Bůh je Bohem lásky. Chtěla jsem ti říci, že jsem ho poznala." Byl jsem ohromen. Jako hind jsem nikdy v životě neslyšel Bohu lásky! V údivu jsem naslouchal jejím slovům. "Chce nás přitáhnout k sobě, protože nás má rád." To mě znovu šokovalo. Jako hind jsem se chtěl přiblížit k Bohu sám, ona mi tu však vykládala, že se Bůh ve své lásce naopak snaží mne přitáhnout k sobě. "Bible také učí, že hřích je překážkou nejen na cestě k Bohu," pokračovala Molly, "ale také při poznání Boha vůbec. Proto poslal Krista, aby zemřel za naše hříchy. Přijmeme-li jeho odpuštění, pak ho můžeme poznat." "Moment!" přerušiljsem ji. Snažila se mě snad obrátit na víru? Cítil jsem, že se musím ohradit. "Věřím v karmu. Cokoli zaseješ, to sklidíš, a nikdo to nemůže změnit. Naprosto nevěřím v odpuštění. To je nemožné! Co se stalo, stalo se!" "Bůh však může všechno," ujistila mě MoIly. "On má způsob, jak nám odpustit. Ježíš řekl: ,Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.' Ježíš je ta cesta. Protože zemřel za naše hřichy, Bůh nám může odpustit." To' byl dogmatismus, který jsem odmítal přijmout. Vždycky jsem tvrdil, že hinduismus je jedinou cestou. Teď jsem namítal, že podle Gíty vedou všechny cesty ke stejnému cíli, a ať už člověk činí cokoli, dostane se konečně Ci bez náboženství) prostřednictvím karmy a reinkarnace ke Kršnovi. Bylo však méně dogmatické tvrdit, že Kršna je jediným cílem, než říkat, že Kristus je jedinou cestou? A byl Kršna tím, koho jsem skutečně hledal? Ne. Věděl jsem ve svém srdci, že nebyl tím pravým Bohem, kterého jsem chtěl poznat, byl jsem však příliš hrdý, abych to připustil. Tak jsem dál horlil pro mnohé protichůdné zásady hinduismu a snažil se zachovat svou tvář. Přestože byla Molly tak trpělivá - nebo možná právě proto -, ztratil jsem svou

30

vnitřní rovnováhu, pozvedl hlas a vztekle jsem gestikuloval. Přece se nenechám usadit tímto děvčetem! Byla však tak klidná a měla takovou jistotu ve svém vztahu k Bohu, že jsem toužil dozvědět se její tajemství. "Proč jsi tak šťastná?" zeptal jsem se znenadání. "Zřejmě hodně medituješ?" "Kdysi jsem meditovala," odpověděla Molly, "ale teď už ne. Od té doby, co jsem přijala Ježíše do svého života, úplně mě změnil. Dal mi pokoj a radost, jaké jsem předtím neznala." Potom mi pohlédla zpříma do očí a řekla: "Rabi, nevypadáš moc šťastně, že ne?" Rychle jsem se rozhlédl kolem. V kuchyni cinkalo nádobí. Ztlumil jsem hlas: "Nejsem šťastný. Přál bych si mít tvou radost."Vyslovil jsem to já? Myslel jsem si, že nikomu nemohu svěřit toto tajemství, ani Ma -, a teď je svěřuji cizímu člověku. Ale jak mi může pomoci? Potřeboval jsem víc než radost, toužil jsem znát Boha! "Radost není něco, co si můžeš .vytvořit," řekla MoIly. "Nemá-li pravý základ, pak není pravá a nevydrží. Mám radost, protože mi byly odpuštěny hříchy, a to úplně změnilo můj život. Pokoj a radost dává Kristus, když ho skutečně poznáš." "Nemluv pořád o Ježíši!" přerušil jsem ji netrpělivě, ,jsou přece miliony bohů, a on je jenom jeden z nich a ještě k tomu křesťanský. Já chci znát pravého Boha, Stvořitele světa!" ,,Ale to je Ježíš. Proto mohl zemřít za tvé hříchy - jenom Bůh mohl zaplatit dluh." Byla tak vyrovnaná a hovořila s takovou klidnou důvěrou. Můj postoj byl pravý opak. Nedokázal jsem mít takovou důvěru k hinduistickým bohům, jakou měla ona ke svému .Iežíši, Mluvila o něm, jakoby to byl její osobní přítel a seděl tady vedle ní. . Rozmlouvali jsme spolu skoro půl dne a ani jsme nepostřehli, jak čas letí. Diskutoval jsem horlivě, často jsem ztratil vnitřní rovnováhu a několikrát zvýšil hlas. V minulých měsících jsem stále více ztrácel svou vyrovnanost. Ona se přesto nevzrušovala a mluvila s klidnou jistotou. Stále znovu jsem odkazoval na hinduistické bohy a uváděl filozofie starých jasnovidců. Neměl jsem však argumenty proti jejímu křesťanství. Chtěl jsem mít její pokoj a radost, nechtěl jsem se však za žádnou cenu vzdát ani pídě ze svého náboženství! Neřekla to sice, ale sám jsem cítil, že všechno, co jsem dosud žil jako hind, ztratí smysl, uvěřím-li, že Ježíš je Bůh, že za mne zemřel a že může odpustit mé hříchy. "Budu už muset jít," řekla a vstala. Zvedl jsem se, rozhodnutý dát jí najevo, že mě nepřesvědčila. Její návštěva byla urážkou. Jako bráhman jsem se snížil a mluvil jsem s odpadlicí, která opustila své náboženství. Ona pak měla tu drzost chtít mě, jogína, přemluvit, abych se stal křesťanem! "Nenávidím křesťany!" prohlásil jsem nahlas a vztekle, aby to mohli v kuchyni slyšet. "Nikdy se nestanu křesťanem ani na smrtelné posteli ne! Narodil jsem se jako hind a chci jako hind zemřít!" Dívala se na mne soucitně. "Než dnes večer půjdeš spát, Rabi, prosím tě, klekni si a popros Boha, aby ti ukázal pravdu. Já se za tebe budu modlit!" Zarnávala mi a byla pryč. Otevřenými dveřmi jsem mohl vidět slunce zapadající za zálivem. Brzy zmizí za Punta Penas na severním cípu Venezuely a rychle se setmí. Podíval jsem se na své ruce a zjistil, že jsou sevřené v pěst, nehty zaryté do dlaní. Když jsem byl zase sám ve svém pokoji, přecházel jsem po místnosti, zatímco ve mně bojovaly dvě armády, Tak hluboký konflikt jsem nikdy neprožil. Stál jsem tváří v tvář rozhodnutí, které se týkalo života a smrti. Obě síly mě strhávaly na jednu i na druhou stranu. Během rozhovoru s Molly jsem se nemohl zbavit dojmu, že pravý Bůh musí být svatý a čistý. Jak by mohl chtít mít něco společného se mnou? Příliš dobře jsem poznal temnotu svého srdce. Nakonec jsem si musel proti své vůli přiznat, že všechny mé svaté koupele, pudžy ani jóga na tom nic nezmění. Nebylo by to nádherné, pomyslel jsem si, kdyby Molly měla pravdu? Totiž, že Ježíš zemřel za mé hříchy a že mohu přijmout odpuštění a být očištěn, abych s tímto svatým Bohem mohl mít obecenství. Chtěl jsem tomu věřit, ale Ježíš byl křesťanským Bohem a já se nikdy nestanu křesťanem. Kdybych se jím stal, musel bych se rozejít s rodinou. Jestli ale zůstane všechno při starém, nemohu dál žít. Zápasil jsem o seberealizaci, hleděl do sebe a snažil se poznat, že jsem bohem. Přitom jsem pouze zjistil, že jsem beznadějně ztracený. "Pořád mluví o seberealizaci ... , a jsou stále sobečtější!" Slova strýce Deonarina mi nedávala pokoj. Byla to hrozná pravda! Jaký div, že Ajáh byl hinduismem zklamaný a neviděl jiné vý~ chodisko, než sáhnout po láhvi. Nikdy jsem tomu nechtěl věřit, ale teď jsem to pochopil. Jenom strach z toho, co je po smrti, mě zdržoval od sebevraždy. Molly tvrdila, že mě Bůh miluje a že ona tuto lásku poznala. Záviděl jsem jí, a současně jsem ji nenáviděl, protože byla křesťankou. Pýcha si žádala, abych odmítl všechno, co řekla. Byl jsem však příliš zoufalý, než abych za každou cenu zachoval tvář. Klesl jsem na kolena u postele s vědomím, že tím plním její přání. Modlila se za mne v tuto chvíli? . "Bože, skutečný Bože a Stvořiteli, prosím, ukaž mi pravdu! Prosím, Bože!" Nešlo mi to lehce přes rty, ale byla to moje poslední naděje. Něco ve mně se zlomilo,jako se láme vysoký bambus při bouři. Poprvé v životě jsem cítil, že jsem se skutečně modlil a pronikl ne k neosobní síle, ale k pravému, milujícímu Bohu. Byl jsem příliš unavený, abych mohl přemýšlet. Zalezl jsem do postele a ihned usnul. Mou poslední myšlenkou bylo, že Bůh modlitbu slyšel a že na ni odpoví.

14 Osvícení "Ahoj, Rabi!" pozdravil Krišna, když vešel do kuchyně, kde jsem se bavil s jednou ze svých mladších tet při přípravě večeře. Jeho vystupování a výraz tváře byly jiné než obvykle. Měl zřejmě radost, že mě našel. "Věděl jsi, že se musíš znovuzrodit, aby ses dostal do nebe?" zeptal se.

31

Chtěl jsem říci: "Samozřejmě, narodím se znovu jako kráva. To je mé nebe!" Ale když jsem viděl Krišnův vážný výraz, spolkl jsem svou ironii. "Proč se mě na to ptáš?" zeptal jsem se skepticky. Všiml jsem si, že držel v ruce malou černou knihu, obracel v ní stránky a něco hledal. "Je to napsáno v Bibli. Počkej, ukážu ti to." Obracel stránky pomalu, jakoby zkoumal neznámou půdu. " ... Marek ... Lukáš ... Jan. Tady to je, ve třetí kapitole. Poslechni si to: ,Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.' Co si o tom myslíš?" Nevěděl jsem, co si mám myslet. Byl to tentýž Ježíš, o kterém mluvila moje matka před mnoha lety, a ten, o kterém MoIly tvrdila, že to je pravý Bůh, který zemřel za moje hříchy? Musí to být On! "Ukaž!" vyhrkl jsem rozčilený. Krišna mi podal malou knihu, takže jsem si to mohl přečíst sám. A zatímco jsem četl, pochopil jsem konečně, co jsem ty tři týdny po rozhovoru s MoIly marně hledal. Můj svět se rozpadl, teď však se zdálo, že všechno do sebe zapadá. Být "znovuzrozen"! Ano, to je to, co potřebuji. Věděl jsem přesně, co měl Ježíš na mysli. Nemluvilo reinkarnaci, ale o duchovním narození. Místo toho, aby Nikodém dostal nové tělo, znovuzrození z něho učiní nového člověka uvnitř. Teď jsem byl opravdu nadšený. Proč jsem to nemohl pochopit dříve? Čemu prospějí tisíce tělesných narození? Reinkarnace mi může dát nové tělo, ale to není to, co potřebuji. Nedovedl jsem si představit lepší tělesné narození než své nynější. Narodil jsem se do nejvyšší kasty, do bohaté rodiny. Jako syn jogího jsem požíval všechny výhody vzdělání a náboženské výchovy, a přece jsem neuspěl. Bylo pošetilé se domnívat, že se zlepším tím, že se budu znovu a znovu vracet do tohoto světa v nových tělech. Každou silvestrovskou noc jsem jako všichni ostatní dělal svá novoroční předsevzetí. Na prvním místě mého seznamu bylo rozhodnutí, že skončím s kouřením. Můj kašel se zhoršoval, a přece jsem s tím nedovedl přestat. Každý leden jsem začal s novým rozhodnutím, že se v novém roce polepším, ale už druhého ledna jsem byl zase ve starých zvyklostech. A netrvalo dlouho a moje neovladatelná povaha znovu vybuchla - často poté, co jsem hodinu nebo dvě usilovalo pokoj v meditaci. Něco se mnou nebylo v pořádku a změna těla, ve kterém jsem žil, to nemohla vyřešit. Bylo by nádherné, kdyby mi Bůh skutečně odpustil, toužil jsem však zakusit ještě něco víc než odpuštění. Od chvíle, kdy jsem Boha požádal, aby mi ukázal pravdu, začal jsem sám sebe vidět v novém světle. Svět se vždycky točil jenom kolem mile. Já jsem od každého očekával, že svůj život přizpůsobí mým požadavkům a že se mnou bude zacházet jako s bohem. Byl jsem rozmazlený tyran, nikoli bůh. Nikdy jím nebudu! Bylo osvobodivé si to přiznat. Nechtěl jsem už být bohem. Ale nechtěl jsem ani zůstat takový,jakjsem teď sám sebe viděl. Chtěl jsem být novým člověkem. Jestli mne Kristus nemohl změnit úplně, pak jsem jeho odpuštění nestál. V minulosti jsem hledal mystické zkušenosti, jako je únik z všedního života, kterému hinduistická filozofie říká mája iluze. Teď jsem toužil mít sílu zvládnout život, žít ho tak, jak mi ho naplánoval Bůh. Chtěl jsem prožít hlubokou změnu celé své bytosti. Povrchní pokoj, který jsem okoušel během meditace a který jsem ztratil ve chvíli, kdy jsem se přestal ovládat, mi už nestačil. Potřeboval jsem být znovuzrozen duchovně, ne tělesně. Rozhovor u stolu se ten večer točil kolem dopisu, který právě došel od strýce Lariho z Montrealu v Kanadě, kde studoval jako stipendista filozofii na McGill University. Na střední škole měl nejlepší známky na celém ostrově. Byli jsme na něho pyšní a byli jsme zvědaví, jak pokračuje. Od Lariho se rozhovor stočil na Krišnovu budoucnost a strýc Deonarine ho povzbuzoval, aby následoval strýce Lariho. Mohl by možná dostat stipendium na univerzitě v Londýně. Byl jsem příliš zahloubán do svých myšlenek, než abych se více zapojil do rozhovoru u stolu. Chtěl jsem jim něco sdělit a hledal jsem správná slova. Za necelý týden budu mít patnácté narozeniny - jak příhodná doba -, mohl by to být pravý čas pro znovuzrození! Všichni se zveďali od stolu a já jsem stále ještě hledal příhodná slova. Deonarine a Krišna se chystali odnést Ma do obývacího pokoje. Teď byl nejvhodnější okamžik, měl jsem však strach. Jistě, nemusí vědět všechno, alespoň ne hned. "Ma!" ,,Ano, Rabi?" Hleděla na mne s očekáváním. Byl to první krok ke smíření? Stal jsem se přístupnějším? Netušila, jak jsem po tom toužil. "Nechci žádné oslavy na mé narozeniny." "Rabi!" protestovala Šanti, "to nemyslíš vážně!" "Proč, Rabi?" zeptala se Ma laskavě. "Víš, jak se každý rok těšíme na tvé narozeniny." Z jejích očí vyzařovalo tolik lásky a porozumění. Jistě si myslela, že moje žádost pramení ze vztahů mezi námi. "Není to to, co si myslíš," řekl jsem. "Prostě si přeji, aby to tentokrát bylo jiné." Tím byla věc vyřízená. Mé slovo bylo ve všech náboženských a kultických záležitostech zákonem. Dny plynuly pomalu, nakonec tu byly narozeniny. Čekali, že strávím většinu dne v modlitební místnosti, ale ani jsem se k ní nepřiblížil. Rodina se tomu asi divila, bál jsem se však vysvětlit proč. Chtěl jsem pozvat Ježíše do svého života a být znovuzrozen. Mohly by to být úžasné narozeniny! Přestože jsem k tomu byl rozhodnutý, neměl jsem nakonec odvahu to dělat. Co by tomu řekla matka, kdybych se stal křesťanem? A co pandité, kteří mě povzbuzovali a cvičili, a hindové, kteří mě uctívali, dávali mi dary a důvěřovali mi, že je povedu k vyšší reinkarnaci? Jak je mohu zradit? Co řekne Gosine a sousedé, kteří na mne hleděli jako na vzor svých dětí? V okamžiku, kdy požádám Krista, aby byl mým Pánem a Spasitelem, ztratím všechno: svou bráhmanskou kastu, postavení mladého jogína,· požehnání hinduistických bohů; náklonnost rodiny. Budu automaticky vyvrhelem hinduistického společenství, nižším než ten nejnižší člověk. A co když mi Ježíš nebude moci skutečně odpustit mé hříchy a změnit můj život? Co když Boha skrze něho nepoznám? Jak mohu tolik riskovat, když nemám jistotu? A tak narozeniny přišly a odešly. Byl to den, kdy jsem plánoval, že budu znovuzrozený, ale stále jsem se ještě bál otevřít své srdce -Iežíší. Když jsem ten večer usnul, bylo mi hůř než kdy předtím.

32

15 Guru zemřel »Namasté, namasté, jógí Ranbindra Maharadž!" Vzhlédl jsem od knihy, kterou jsem četl - .Proč nejsem křesťanem" od Bertranda Russela, - a spatřil jsem dlouhou hubenou postavu Bhadžu Radhadže Govindy, jak se uklání směrem ke mně. Vyšel jsem po zadním schodišti. Byl jsem rád, že na tu část verandy, kde jsem seděl, mohl přijít jenom domem. Tam se bezpochyby zaplete do hovoru s Ma a tetou Revatí a ke mně se nedostane. Byl to starý přítel rodiny z nedaleké Kali Bej a často přicházel, aby si se mnou pohovořilo hinduismu. Teď jsem na to neměl náladu. Měl dlouhé bílé vlasy a vousy, nosil šafránové dhótí a byl věrným obrazem hinduistického svatého muže. Tuto roli hrál s patřičnou teatrálností do všech detailů, ačkoliv to byl vážný hind. Uklonil jsem se se sepjatými dlaněmi a opětoval pozdrav. S úsměvem jsem sledoval, jak se šplhal po schodech, přičemž ostře udeřil do každého schodu svou impozantní holí, kterou nosil spíš proto, aby budil dojem, než že by ji potřeboval. Jako vždy z plna hrdla hinduisticky zpíval a vzápětí zmizel v domě. Kniha »Proč nejsem křesťanem" mě zklamala. Vypůjčil jsem si ji ze školní knihovny a doufal jsem, že mi pomůže zůstat hindem, ale Russelovy argumenty byly chabé a vyumělkované. Čím déle jsem četl, proč se nestal křesťanem, tím více jsem byl přesvědčen, že bych se jím měl stát - autorovy vývody mě k tomu přímo vedly. Odložil jsem knihu a vzhlédl k obloze s roztroušenými bílými mráčky, abych dal odpočinout svým očím. Usilovně jsem přemýšlel. Jak dlouho jsem ještě mohl odmítat přijmout Krista, když jsem věděl, že to je skutečně pravý Bůh, Spasitel, který zemřel za mé hříchy? Cítil jsem se bídně. Skličoval mě strach, že ztratím své postavení v hinduistickém obecenství a přízeň rodiny. Nebyla snad pravda a můj vztah k Bohu daleko důležitější? Jistě, ale to mě nezbavovalo strachu. Bratranec Krišna za mnou přišel na verandu. "Tady jsi, Rabi. Hledal jsem tě. V Roueva je dnes večer shromáždění, měl bys tam jít." Vypadal dost nadšený. ,,O co jde?" "Je to malé křesťanské shromáždění. Budou tam vykládat Bibli." Krišna se v poslední době hodně změnil, byl radostný a člověk se s ním tak snadno shodl. A teď mě zval, abych šel na křesťanské shromáždění. Tušil, co se ve mně odehrává? Nesmírně jsem toužil jít! Ale co když mě tam někdo uvidí a začne o tom mluvit? "Tak co, Rabi? Byl bych rád, kdybys šel. Odcházím v půl sedmé." . "Proč ne?" odpověděl jsem ke svému překvapení. "Dobře, půjdu, proč ne!" Cestou do Rouevy se k nám připojil Ramkair, Krišnův nový kamarád. Vídával jsem ho ve městě a on zřejmě také o mně hodně věděl. "Víš něco bližšího o tom shromáždění?" zeptal jsem se ho v touze dozvědět se něco předem. "Něco málo," odpověděl. "Stal jsem se křesťanem nedávno." "Křesťanem?" Nemohl jsem věřit svým uším. "Řekni mi, změnil Ježíš skutečně tvůj život?" Ramkair se široce usmál. "Opravdu, všechno je teď jiné." "Znáš Boha?" zeptal jsem se. ,,Ano, od chvíle, kdy jsem prosil Ježíše, aby vstoupil do mého srdce." "Skutečně, je to tak, Rabi!" připojil se Krišna nadšeně. "Stal jsem se také křesťanem - před několika dny." Prvně mi řekl Rabi, jako moji nejbližší přátelé. "Myslel jsem si to," vyhrkl jsem. Ke svému překvapení jsem si uvědomil, že jsem za něho vděčný, ale vzápětí se mé štěstí změnilo v úlek. Co se to dělo s hindy v těchto dnech? Molly, Ramkair, a teď i Krišnal Nikdy v životě jsem o něčem podobném neslyšel! Kdo bude další? Po hodině cesty jsme dorazili na okraj města a zahnuli do krátké, úzké postranní ulice v chudinské čtvrti. Ulice snad ve všech částech světa byly pokryty asfaltem z proslulého trinidadského Smolného jezera, ale nic z toho se v průběhu let nedostalo sem. Slabý černý povlak byl plný prasklin a děr, kterými prorůstala tráva. V ulici byla jenom tři stavení. Moji pozornost hned upoutalo nejubožejší z nich - polorozpadlá budova obrostlá vysokým plevelem, která volala po opravě. Vybledlá, skoro nečitelná písmena oznamovala: Sál srdce a ruky. Bylo to něco jako oWas lepších dnů. Nikde tu nestálo, že se tu koná nějaké shromáždění, ani to nebylo zapotřebí. Trochu falešný, ale velmi hlučný zpěv se nesl otevřenými okny. Nebylo pochyb, byli jsme na místě. Váhavě jsem vešel po několika rozpadlých betonových schodech a těžko jsem skrýval své vzrušení. Jakmile jsem vstoupil dovnitř, nemohl jsem věřit svým očím. Nebylo tam víc než tucet lidí. "Orchestr", který jsem zaslechl, když jsme se blížili, nebylo nic jiného než asi šestileté děvče (jak jsem se později dozvěděl, byla to dcera pastora). Stála vepředu a hrála na lacinou tamburínu. Tak málo lidí - a takové nadšení! Nikdy jsem podobný zpěv neslyšel. Uvnitř jsme se na chvíli zastavili. Bloudil jsem očima po zaprášené podlaze, po pavučinách visících z trámů, netopýrech spících po skupinách tu a tam pod střechou, nenatřených stěnách polepených několika starými nečitelnými reklamami. Malá skupina křesťanů byla všechno jiné, jenom ne impozantní: několik starších Indů a černochů, několik výrostků a malých dětí. Ačkoliv jsem nikoho neznal, byl jsem si jist, že mne každý hned poznal. Hrozil jsem se toho, co se stane, až řeknou svým hinduistickým sousedům, že jsem navštívil křesťanské shromáždění. V tak malém shromáždění člověk nemohl zůstat anonymní. Dodal jsem si odvahu a prošel úzkou chodbičkou mezi zaprášenými prázdnými lavicemi, sledován Krišnou a Ramkairem. Koutkem oka jsem sledoval, jak se lidé otáčejí, na tváři se jim objevuje výraz překvapení a jak si spolu šeptají. Šel jsem až do první lavice. Znovu a znovu zpívali s velkým nadšením píseň: Cestu na Golgotu on za mne vykonal, za mne vykonal, za mne vykonal.

33

Cestu na Golgotu on za mne vykonal, zemřel a svobodu mi dal. Ač mých hříchů bylo bezpočet, Ježíš mi odpustil a z prachu zved. Cestu na Golgotu on za mne vykonal, zemřel a svobodu mi dal. Byla to první křesťanská píseň, kterou jsem kdy slyšel. "Golgota" bylo zřejmě místo, kde Ježíš zemřel za hříchy světa a také za mé hříchy. Je to tedy skutečné místo, říkal jsem si. A kolik vřelosti bylo v jejich zpěvu - musí mít Ježíše nesmírně rádi, když za ně zemřel! Malé děvče se na nás plaše usmálo a chrastilo dál svou tamburlnou. Nevelké shromáždění zpívalo ta slova stále znovu. S překvapením jsem zjistil, že my tři jsme se zapojili do zpěvu, strženi nadšením. Nebylo nic neobvyklého, že se při hinduistických obřadech zpívalo, nikdy to však nebylo s takovou překypující radostí, s níž zpívali tito křesťané. Malá vedoucí zpěvu zvedla svou tamburinu. Nastala krátká přestávka, potom do ní znovu udeřila rukou a spustila novou píseň. Také v ní znovu opakovali slova a zakrátko jsem se opět připojil. Pokud ta píseň říkala pravdu, těžko jsem mohl zůstat lhostejný. Úžasný, úžasný Ježíš můj je! Rádce, Bůh silný, Kníže pokoje. Zachránil mě od hříchu a od viny, úžasný je Spasitel můj předivný. Ještě nikdo ani nezačal kázat a už jsem se toho tolik naučil. Jaký propastný rozdíl byl mezi vztahem, který měli tito křesťané k Ježíši, a rituálním úsilím hindů naklonit si své bohy! Nikdy jsem neslyšel někoho říci, že by hinduistický bůh byl ,nádherný' nebo ,rádce'. Nikoho by ani nenapadlo zpívat to o Šivovi, o Kálí, jeho krvelačné ženě, nebo o jejich milovaném synu Ganéšovi, který byl napůl slon a napůl člověk. Už jsem se nedivil, proč MoIly prohlásila, že už nepotřebuje jógu, aby dosáhla pokoje. Slova té prosté písně se mi vryla hluboko do srdce. Ježíš mě nejen zachrání, on mě také zachová od všeho hříchu a od ostudy. Jaké radostné poselství! Tito lidé se jistě přesvědčili o tom, že to je pravda, jinak by nemohli zpívat tak nadšeně. Zatímco jsme zpívali několik písní, přišli další lidé, takže nás bylo asi patnáct. Nakonec se malé děvče posadilo. Dopředu šel mladý muž, jehož příchod jsem nezaznamenal. "Vítám vás všechny na našem večerním shromáždění," řekl s úsměvem. "Najděte si prosím na listu s texty píseň číslo deset." Byla to poslední píseň 'na zadní straně. Nevěřil jsem svým očím. Pamatoval jsem si ho jako největšího rváče na základní škole, kterého jsem nemohl vystát. Navíc to byl muslim. Jak se změnil! Píseň, kterou jsme měli zpívat, mě ohromila, zejména její refrén: Slunce jas, slunce jas je v mém srdci dnes, slunce jas, slunce jas je obsahem mých cest. Spasitel mě nalezl a očistil můj hřích, slunce jeho lásky teď září do dnů mých. Tato prostá slova mě hluboce oslovila. Uctíval jsem slunce na nebi každý den po celou hodinu, v srdci jsem však měl temnotu a chlad. Tito lidé zpívali o jasu slunce v srdci! Bylo to slunce lásky. Sotva jsem mohl skrýt svůj údiv a své nadšení. "Slunce jeho lásky." Neměl jsem lásku, o které bych mohl zpívat. Přestože jsem byl nábožensky tak horlivý, nenáviděl jsem tolik lidí. Věděl jsem, že mnozí hinduističtí svatí muži měli v srdci hodně hořkosti a nenávisti. Mezi pandity bylo mnoho žárlivosti, takže často jeden druhého vášnivě nenáviděl. Hindové nenáviděli muslimy a před nezávislostí v Indii i po ní jich statisíce pobili. A tito křesťané zpívali o tom, že v jejich srdcích je Ježíšova láska. Ne pouhá idea, ale láska tak čistá, jasná a skutečná, že ji líčili jako jas slunce v srdci. Zatoužil jsem po tom, mít také v srdci tuto lásku! Po několika dalších písních přišel kazatel Abdul Hamid dopředu, zatímco někdo nechal kolovat misku na sbírku. Dal jsem penny a jak misku podávali dále, slyšel jsem cinknout několik dalších mincí. Ve srovnání s bohatými obětinami, které jsem shromažďoval po pudžích, je to ubohé, pomyslel jsem si. Kazatel bude asi zklamaný! Jak jsem se mýlil! Když těch několik mincí přinesli dopředu, Abdul Hamid zavřel oči a začal se modlit: "Děkujeme ti, nebeský Otče, z celého srdce za toto požehnání, které s vděčností přijímáme z tvé ruky. Dej, abychom je mohli použít odpovědně a s modlitbou ke tvé slávě. Prosíme tě ve jménu Pána Ježíše. Amen." Skoro jsem se musel usmát při myšlence, že těch několik mincí použijí "odpovědně a s modlitbou". Který pandit by kdy přišel na myšlenku použít obětiny z některépudži nebo některý ze svých shromážděných poplatků k slávě Hanumana nebo jiného boha? Udělá s nimi, co se mu zachce. Jak žádostivě a sobecky jsem nakládal s obětinami, které mi lidé kladli k nohám! Ramkair mně a Krišnovi pošeptal, že kazatel, který má ženu a tři děti, se vzdal učitelského místa a dobrého platu, aby se stal neplaceným pastorem. To bylo nad moje chápání. Kázání na základě 23. žalmu bylo velmi prosté, a přece hluboké. Bylo neseno hlubokým přesvědčením a duchovní mocí, kterou jsem předtím nikdy neprožil. Každé slovo bylo jakoby namířené na mne. Divil jsem se, jak mohl tento člověk znát mé vnitřní zápasy, otázky, které mě trápily, myšlenky, které mě zaměstnávaly, hluboké rozpory, které mnou zmítaly. Vždyť přece nevěděl, že přijdu! "Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek." Něco ve mně při těchto slovech zajásalo. Věděl jsem s vnitřní jistotou, že mě volá pravý Bůh a Pastýř a chce mě učinit jednou ze svých oveček. Jiný hlas se však ozýval proti a argumentoval

34

proti tomu, co kazatel řekl. Varoval mě, že ztratím všechno a připomínal mi přestiž a úctu, jaké mohu požívat jako velký pandit, podobně jako ji požíval Jankhi Prasad Šarma Maharadž. Srdce mé matky bude zlomeno! Jak mohu uvést hanbu na dobré jméno svého otce? Oba hlasy bojovaly proti sobě. Hlas táhnoucí mě k dobrému Pastýři mluvil s láskou, zatímco ten druhý byl tvrdý, plný vychytralosti a hrozeb. Skutečně, Pastýř, o kterém mluvil žalmista, byl Bohem, kterého jsem hledal! I když ztratím všechno, co na tom záleží! Jestli se Stvořitel stane mým Pastýřem, co víc si mohu přát? Je-li tak mocný, že stvořil celý vesmír, pak se jistě dovede postarat i o mne. "Stezkou spravedlnosti mě vede.pro své jméno." Jak jsem si připadal hříšný a jak marné bylo všechno moje usilování, abych byl mravně čistý! Po tisících svatých koupelí jsem byl stále ještě plný hříchu. A tento Bůh sliboval, že mě povede ke spravedlnosti. Ale ne tak, že bych se mohl chlubit svou dobrotou nebo musel vylepšovat svou karmu, abych dosáhl lepší reinkarnace. On mi chce odpustit, abych mohl být jeho, přestože si to nezasloužím, a chce mi pomoci žít tak, jak to pro mě naplánoval. Chce mi darovat svou spravedlnost, přijmu-liji. Pomalu jsem začal věřit v zázrak Boží milosti, která byla tak odlišná od všeho, co jsem kdy slyšel. "I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty." Přesto, že to bylo řečeno starou angličtinou, bylo to jasné. Budu zbaven strachů, které mě po celý život provázely - strachu z duchů strašících naši rodinu, strachu ze zlých mocí zasahujících do mého života, strachu z toho, co Šiva a ostatní bohové udělají, jestliže si je nebudu neustále předcházet. Je-li Bůh mým Pastýřem, nemusím se bát, protože On bude se mnou, bude mě chránit, dá mi svůj pokoj. ,,Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. V Hospodinově domě budu přebývat navždy." Kazatel řekl, že to znamená být v nebi, v Boží přítomnosti. To bylo daleko lepší než seberealizace! "Pán Ježíš Kristus chce být tvým Pastýřem. Slyšel jsi jeho hlas,jak mluví k tvému srdci? Ježíš po svém vzkříšení řekl: ,Hle, stojím přede dveřmi a tluču.' Jsou to dveře tvého srdce. ,Zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet.' Proč bys mu neotevřel srdce teď? Nečekej do zítřejšího dne - pak může být pozdě!" Kazatel jakoby mluvil přímo ke mně. Nemohl jsem to už déle odkládat! Rozhodl jsem se ukončit zápas, který se ve mně odehrával, proto jsem vstal, šel dopředu a poklekl. Kazatel se na mne usmál a zeptal se, je-li tu ještě někdo, kdo chce přijmout -Iežíše. Nikdo se nehlásil. Potom požádal křesťany, aby přišli dopředu a modlili se se mnou. Přišlo jich několik a klekli si vedle mne. Léta se hindové skláněli přede mnou - teď jsem se já sklonil před Ježíšem! "Nepřicházíš ke mně," řekl kazatel, "ale k Ježíši. Jedině on ti může odpustit, očistit tě a změnit tvůj život a přivést tě do živého obecenství s živým Bohem." Rozuměl jsem tomu bez jakéhokoli vysvětlování. Klečel jsem tam proto, aby mi ukázal,jak mám přijmout Ježíše, o kterém mluvil. Opakoval jsem po něm nahlas modlitbu a pozval Ježíše do svého srdce. Vynechal jsem slova "a učiň mě křesťanem". Chtěl jsem jenom Ježíše, tohle ne. Ještě jsem nepochopil, že když jsem pozval Ježíše do svého srdce, stal jsem se křesťanem, a že nikdo se jiným způsobem křesťanem stát nemůže. Když Hamid řekl "amen", zeptal se,jestli se chci pomodlit vlastními slovy. Tiše, roztřesený vzrušením, jsem začal: "Pane Ježíši, nikdy jsem nestudoval Bibli a nevím, co v ní je, ale slyšel jsem, že jsi zemřel za mé hříchy na Golgotě, abys mi odpustil a smířil mě s Bohem. Děkuji ti, že jsi zemřel za mé hříchy a že jsi vstoupil do mého srdce a odpustil mi! Chci být novým, jiným člověkem!" Po tváři mi tekly slzy pokání nad minulým životem: nad zlostí, nenávistí, sobectvím a pýchou, nad modlami, kterým jsem sloužil. Nad tím, že jsem přijímal uctívání, které náleží jedině Bohu, a že jsem si Boha představoval jako krávu nebo hvězdu či člověka. Modlil jsem se několik minut, a než jsem skončil, věděl jsem, že Ježíš není jenom jedním z milionů bohů. Je opravdu Bohem, po kterém jsem toužil. Setkal jsem se s Ježíšem vírou a zjistil jsem, že on je Stvořitel. Přesto však mě tak miloval, že se stal člověkem a zemřel za mé hříchy. S tímto poznáním jakoby ze mne spadla tma a do mé duše proudilo nádherné světlo. "Slunce jeho lásky" teď zářilo i v mém srdci! Astrální cesty k jiným planetám, mimo zemská hudba a psychedelické barvy, jogínské vize a vyšší stupně vědomí v hluboké meditaci - všechny tyto kdysi tak vzrušující zážitky teď lehly prachem a popelem. To, co jsem okoušel teď, nebyla jenom jiná psychická cesta, tím jsem si byl jist. Molly řekla, že Ježíš se sám prokáže jako pravý Bůh. Porozuměl jsem, co tím mínila. Žil teď ve mně. Věděl jsem, že ze mne sňal mé hříchy. Věděl jsem, že mě vnitřně proměnil v nového člověka. Nikdy jsem nebyl tak opravdově šťastný. Slzy pokání se změnily v slzy radosti. Poprvé v životě jsem poznal, co to je skutečný pokoj. Opustil mě pocit zoufalství, neštěstí a bídnosti. Měl jsem obecenství s Bohem a věděl jsem o tom. Byl jsem teď Božím dítětem, byl jsem znovuzrozený. Malé shromáždění začalo zpívat: "Tak, jakjsem, ač nemám nic, však že mi krev tvá kyne vstříc a že mě voláš víc a víc: Beránku Boží, k tobě jdu." Zůstal jsem na kolenou a naslouchal každému slovu, plný vděčnosti Bohu za jeho odpuštění a plný údivu nad tím, že tato píseň vystihovala to, co jsem cítil. Autor musel prožít stejné vysvobození od viny. Ze slova "Beránek" jsem vyrozuměl, že Ježíš je vlídný, milý a plný lásky. Vzpomněl jsem si na to, co o jeho lásce říkala Molly. Tato láska teď naplňovala mé srdce. Všechna pýcha, že jsem bráhmanem, byla tatam. Pro hinda z vysoké kasty bylo zapotřebí hodně pokory, aby si klekl na zaprášenou podlahu před těmito křesťany. Byl to však teprve počátek nového poznání, jak jsem já malý a jak velký je můj Bůh. Zjistil jsem, že pokora neznamená ponížení a nenutí mě pohrdat sebou samým. Bylo to čistě uznání toho, že ve všem jsem úplně závislý na svém Stvořiteli. Toto poznání otevřelo dveře k úplně novému životu v Ježíši Kristu. Se slzami radosti a s úsměvy štěstí se kolem nás shlukl malý sbor, vřele mi tiskl ruku a vítal mě do Boží rodiny. Ještě nikdy jsem nepocítil takovou radost a lásku od lidí a takový pocit sounáležitosti, ani od vlastních příbuzných ne. Představte si moji radost, když ke mně přistoupila Šanti a plná radosti mě pozdravila. Přišla někdy po nás a netušil jsem, že je zde. "Rabi!" řekla vřele, ,jsem tak šťastná, že jsi přijal Ježíše do svého života! Nemohl jsi udělat nic lepšího!" Byli jsme přátelé, teď však mezi námi vznikl nový svazek. I ona patřila do Boží rodiny! Cestou domů se mi zdálo, že vysoká třtina po obou stranách cesty, třpytící se v bledém svitu měsíce, v mírném přímořském vánku tančí. A ty' hvězdy! Netušil jsem, že svítí tak jasně! Vždycky jsem přírodu miloval, ale teď mi připadala

35

desetkrát krásnější než kdy předtím. Kdysi jsem uctíval nebeská tělesa, teď jsem je viděl v úplně jiném světle. Stvořil je tentýž Bůh, kterého jsem právě poznal, a já jsem vychutnával Stvořitelovu moc, jeho mistrovství a moudrost. Chtěl jsem ho neustále uctívat a vyjádřit mu, jak jsem vděčný za život. Už jsem si nepřál, abych se nikdy nenarodil. Byl jsem šťastný, že jsem živ - živ navěky! Všichni tři jsme cestou prožívali radostné chvíle, zpívali jsme písně, které jsme se večer naučili, a diskutovali o významu křesťanských pojmů a biblických veršů, které pro mě byly úplně nové. Když jsme přišli domů, byla celá rodina kromě Deonarina ajeho ženy shromážděná v obývacím pokoji. Čekali na nás. Zřejmě slyšeli od Šanti, která přijela vozem, co se stalo. Bál jsem se, že mě na tom shromáždění někdo uvidí, ale když Ježíš vstoupil do mého srdce, všechen strach zmizel. Nemohl jsem si tu radostnou novinu nechat pro sebe. Toužil jsem, aby mého Pána mohl poznat každý. "Poprosil jsem dnes večer Ježíše, aby vstoupil do mého života!" zvolal jsem celý šťastný, když jsem se podíval do jejich zaražených tváří. "Je to nádherné. Nedovedu vám říci, co všechno pro mne znamená. Vím, že ze mne udělal nového člověka." "Nemohla jsem tomu věřit, Rabi, ale teď to slyším přim o od tebe," řekla teta Revatí zdušeným hlasem. "Co tomu řekne tvá matka? Bude šokovaná." Rázně vyšla z pokoje, avšak bez zlosti, již jsem očekával. Zdálo se, že je spíš zraněná a zaražená. Hluboce jsem litoval, že mi teta Revatí nedala možnost, abych jí to vysvětlil. Pociťoval jsem k ní novou lásku a chtěl jsem, aby i ona poznala pokoj, který jsem našel. A Ma - jaká bude její reakce? Podíval jsem se směrem k ní a ke svému údivu jsem spatřil její rozzářenou tvář. "Udělal jsi to nejlepší na světě, Rabi!" prohlásila radostně. "Já chci také následovat Ježíše!" Přiběhl jsem k Ma a objal ji. "Je mi líto, že jsem se k tobě tak choval. Prosím, odpusť mi to!" Přikyvovala a pohnutím nemohla promluvit. Šanti už nemohla déle skrývat své tajemství. "Já jsem také před několika dny dala své srdce Ježíši!" řekla a utírala si slzy radosti z očí. Seděli jsme a ještě dlouho spolu mluvili o nové lásce, kterou máme jeden k druhému v Kristu. Ma mi vyprávěla, jak se Šanti před několika dny odplížila do shromáždění v Roueva a jak ji • teta Revatí načapala, když lezla domů oknem. Strýc Deonarine jí uštědřil pořádný výprask. Vyprávěl jsem Ma o kázání a ona řekla, že 23. žalm má nejraději a že četla mnoho žalmů, než Nana roztrhal její Bibli. Rozcházeli jsme se neradi. Než jsem ulehl, zničil jsem svou tajnou zásobu cigaret. Už jsem po nich netoužil. Příštího dne jsem se při první příležitosti omluvil tetě Revatí za to, jak jsem se k ní choval. Nevěděla, jak na to má reagovat. To nebyl ten Rabi, jakého znala po . všechna ta léta. Viděl jsem nejistotu v jejích očích a bylo mi jí líto. Vypadala tak zuboženě. Hluboce jsem rozuměl zápasu, který se v ní odehrával! Strýce Deonarina jsem našel na dvoře, kde leštil svůj vůz, který jsem mu požehnal. Nebylo snadné setkat se s ním a říci mu otevřeně, že jsem křesťanem. Váhavě jsem přišel k němu a řekl: "Strýčku Deonarine, přijal jsem Ducha svatého do svého života." Napřímil se a pohlédl na mne překvapeně a naštvaně. "Tvůj otec byl velký hind a tvá matka je velká hindka," řekl přísně. "Bude se velice zlobit, že jsi se stal křesťanem. Zvaž svoje rozhodnutí raději dvakrát! Děláš velkou chybu!" "Vím, co si myslíš," odpověděl jsem, "všechno užjsem ale zvážil." Krišna dokázal mluvit se svou matkou tak jako nikdo z nás a zjistil, že byla po léta rozčarovaná náboženskými rituály, bála se však dát to nějak najevo. Dal jí adresu sboru ve větším městě, dost vzdáleném, aby tam mohla jít, aniž by ji někdo poznal. Příští neděli tam teta Revatí šla sama, i když váhavě. Všichni, kteří jsme se stali křesťany, jsme na ni čekali, přestože se ten večer vrátila pozdě. Věřili jsme, že naše prosby byly vyslyšeny. Nikdo se nemusel ptát, jak to dopadlo, protože výraz její tváře mluvil jasně. Padly si s Ma do náruče a plakaly a plakaly. Potom se teta Revatí napřímila, otřela si oči a podívala se na mne. "Rabi!" Dlouho jsme se objímali, slzy nám tekly po tváři, nenávist a hořkost, které mezi námi byly, navždy zmizely. Příští den jsem šel s Krišnou odhodlaně do modlitební místnosti. Všechno jsme společně vynesli na dvůr: Šivův lingam a ostatní dřevěné, hliněné a mosazné modly, kterým jsme říkali bohové; hinduistické knihy zabalené do posvátných rouch - byly jich fascikly; všechny možné náboženské předměty používané při obřadech. Dokud se také teta Revatí nestala křesťankou, necítil jsem k tomu vnitřní svobodu. Teď jsme byli všichni zajedno ve snaze zbavit se každého pouta minulosti a mocností temnoty, které nás tak dlouho oslepovaly a zotročovaly. Přidali se k nám další a společně jsme vynesli ohromný oltář. Když byla modlitební místnost vyprázdněná, zametli jsme ji. Pak jsme pečlivě prohledali celý dům a vyházeli všechny talismany, amulety, fetiše, svaté obrazy a předměty na smetiště za zahradou. Strýce Deonarina informovala jeho žena, pyšná bráhmanka, která nás sledovala, šokována tím, co děláme. Ostatní stáli na naší straně. Bylo nás deset z rodiny a tři další v příbuzenstvu, kteří jsme otevřeli svá srdce Kristu a věděli, že nám byly odpuštěny hříchy. Plni radosti ze získané svobody od strachu, který nás kdysi tak svazoval, jsme spolu s . Krišnou rozbíjeli modly a svaté obrazy, včetně obrazů Šivy. Ještě před několika dny bych si netroufl něco takového udělat, bál bych se, že mě Ničitel ihned zabije. Ale Ježíšova moc zlomila železná pouta hrůzy, která mě tak dlouho spoutávala. Nikdo nám neřekl, co máme dělat. Pán nám otevřel oči. Věděli jsme, že kompromis mezi hinduismem a křesťanstvím není možný. Bylo to něco tak diametrálně protichůdného jako tma a světlo. Na jedné straně vedlo mnoho cest do stejné záhuby, na druhé straně,jak řekl Ježíš, byla úzká cesta k věčnému životu. Když bylo všechno sneseno na smetiště, celou hromadu jsme zapálili a sledovali plameny spalující naši minulost. Malé figurky, kterých jsme se kdysi báli jako bohů, se brzy proměnily v popel. Zlé mocnosti už nás nemohly terorizovat. Společně jsme se radovali a vzdávali chválu Božímu Synu, který zemřel, aby nám dal svobodu. Když jsme zpívali, modlili se a společně chválili pravého Boha, viděli jsme, jak v každé tváři září nová svoboda a radost. Jaký nezapomenutelný den! Shrabovali jsme doutnající uhlíky, abychom spálili celou minulost, a moje myšlenky se přitom zatoulaly zpět ke kremaci mého otce před téměř osmi lety. Jaký to byl rozdíl ve srovnání s nově nalezenou radostí! Tehdejší scéna vzbuzovala

36

výkřiky bezutěšného smutku, zatímco tělo mého otce bylo obětováno stejným falešným bohům, jejichž kusy se teď rozpadaly v popel. Myslel jsem na léta mezi tím a na své rozhodnutí následovat otce. Připadalo mi neuvěřitelné, že jsem se mohl s takovou radostí účastit ničení všeho toho, čemu jsem kdysi tak fanaticky věřil. Skutečně, všechno, pro co jsem kdysi žil, teď bylo v plamenech - a já jsem chválil Boha! . V určitém smyslu to byla má vlastní kremace. Konec člověka, kterým jsem kdysi byl... Guru zemřel. V těch několika dnech od mého duchovního znovu zrození jsem začal chápat, že být "znovuzrozený" skutečně znamenalo smrt starého já a vzkříšení nového člověka - na základě Kristovy smrti a jeho vzkříšení pro mne. Starý Rabi Maharadž zemřel v Kristu. A z tohoto hrobu povstal nový Rabi, ve kterém teď žil Kristus. Jak úžasně se lišilo vzkříšení od reinkarnace! Psací tabulka byla vyčištěná a já jsem s očekáváním hleděl vstříc novému životu, který jsem začal v Ježíši, svém Pánu.

16 Nový začátek Jaká změna to jen v naší rodině nastala! Místo hádek a hořkosti jsme teď prožívali harmonii a radost. Rozdíl, který způsobil Kristus, byl tak veliký, že nás to všechny udivovalo. Nenávist, celá léta planoucí mezi mnou a tetou, nám připadala jako noční můra, ze které jsme oba procitli. Náboženství,ježjsme kdysi tak horlivě praktikovali, mezi námi jenom stupňovalo nepřátelství. Teta po mně kdysi hodila mosaznou loti, naplněnou svatou vodou, přímo uprostřed rodinné pudži. Ale Kristus nás oba změnil. Teď jsme měli jeden druhého velice rádi. Byla mi znovu blízká jako matka, ale jiným způsobem. Její syn Krišna, kterého jsem dříve také nenáviděl, mi byl bližší než bratr. Byli jsme opravdu bratry v Kristu. Staré věci pominuly, stejně jako se modly spálené na smetišti proměnily v popel. Tuto změnu působila Boží milost. Jako hindové jsme neměli žádný motiv pro odpouštění, protože v karmě odpuštění neexistuje. Nemohli jsme tedy jeden druhému odpouštět. Ale protože Bůh nám odpustil v Kristu, mohli jsme si teď také vzájemně odpustit. Prožili jsme pravdivost toho, co-Kristus učil. Kdo neodpustí ze srdce druhým, tomu ani Otec neodpustí. On vložil tohoto ducha odpouštějící lásky do našich srdcí, a ani já jsem už proti nikomu nemohl mít zlobu. Slova ,je mi líto" a "odpouštím ti", kterájsme předtím nebyli schopni upřímně vyslovit, se teď v našem domě ozývala, kdykoliv bylo třeba. Proto mohla v našich srdcích růst radost. A zázrak nad zázraky - já jsem skutečně začal mít zalíbení v domácích pracích! My mladší jsme se pustili do práce a pleli plevel, zalévali rostliny, zakládali květinové záhony a hrabali listí. Sousedé jenom žasli, jak se zahrada změnila. Nikdo si této změny nemohl nevšimnout! Došlo ještě k jedné změně, která nebyla zvenčí vidět, avšak pro nás znamenala mnoho. Strašidelné kroky, které jsme připisovali Nanovu duchu, se už v noci v podkroví neozývaly a nedupaly před našimi ložnicemi. Nepříjemný zápach, který tyto jevy často provázel a jehož původ jsme nebyli schopni zjistit, zmizel a přestal se objevovat. Žádná neviditelná síla už neshazovala předměty ze stolu nebo ze skříně na zem. Pochopili jsme, že příčina všech těchto jevů nebyla v Nanově duchu,jakjsme se domnívali, ale v duchovních bytostech, které Bible označuje za "démony". Tito andělé se spolu se Satanem vzbouřili proti Bohu a snažili se zmást a svést lidi, aby se k jejich vzpouře připojili. Toto byla ta skutečná moc skrytá za modlami a za každým učením, které upíralo pravému Bohu jeho místo jako Stvořiteli a Pánu. Pochopil jsem, kdo byly ty bytosti, se kterými jsem se setkával v jogínském transu a v hluboké meditaci, vydávající se za Šivu nebo za jiné hinduistické božstvo. Při čtení Nového zákona jsem konečně dostal odpověď na mnohé otázky, které mě zneklidňovaly: kdo jsem, proč žiji a jaké má Bůh se mnou plány. Na kolenou jsem prosil Boha, aby mi zjevil význam Písma svatého. Potom jsem pomalu četl verš po verši, až jsem je strávil. Důvěřoval jsem svatému Duchu, že mi dá jejich správné pochopení. Každý den jsem trávil hodiny na modlitbě a při čtení Božího slova - hodiny, které jsem kdysi věnoval uctívání slunce, krávy, bezmocných model na oltáři, józe a meditaci. Tímto pečlivým způsobem jsem stále znovu pročítal Nový zákon. Zahloubal jsem se také do Starého zákona a zjistil, že Bible není knihou mystické, neurčité a protichůdné staré moudrosti nebo mýtů o tzv. bozích jako Ráma a Kršna. Pokud vůbec kdy Žili, byli to obyčejní lidé, jimž se přisuzovalo božství. Bible naproti tomu byla historická a obsahovala doslova tuny nepopiratelných důkazů ověřených ve velkých muzeích světa. Mluvila o skutečných lidech jako byl Abraham, Daniel, Petr a Pavel, kteří poznali Boha. Popisovala skutečné říše, jako byly Izrael, Egypt, Řecko a Řím. Poznal jsem, že Bůh, Stvořitel, má pro každého člověka plán. Je Bohem dějin a působí v životě lidí a národů. Bible také ukazuje, že Bůh řídí dějiny k určitému vrcholu. Začal jsem vidět běžné události, zejména naplňující se proroctví o Blízkém východě, v novém světle. Prožívali jsme v rodině nádherné chvíle, když jsme si navzájem sdělovali, co jsme v Božím slově objevili. Ma četla Bibli s prostou dětskou vírou. Když v této svaté, Bohem inspirované knize objevila zaslíbení, věřila mu a jednala podle něj. Bylo to tak jednoduché. Ježíš uzdravoval nemocné a Ma neviděla žádný důvod, proč by neuzdravil také ji. "Pane, jsi pro mne tak skutečný!" modlila se. "Před dávnou dobou jsi učinil tyto nádherné zázraky a i dnes jsi živý. Chtěla bych zase chodit. Děkuji ti, Pane." Byla si jistá, že ji uzdraví. Zázrak nastal postupně. Den ze dne jsme viděli zlepšení. Stávala se silnější, začala vstávat, pak se odvážila prvních krůčků, přidržujíc se nábytku. Za pár týdnů se pohybovala po kuchyni, pomáhala připravovat jídlo a brzy mohla chodit po schodech nahoru a dolů. Procházela se po zahradě, těšila se pohledem zblízka na ptáky a květiny, které obdivovala jenom z okna. "Chvála Pánu!" volala znovu a znovu. "Co nedokázali největší lékařští odborníci a nejlépe placení hinduističtí uzdravovatelé, to učinil Ježíš, který je živý i dnes!" Před svým uzdravením Ma nedokázala klečet. Čéšky, které se během let zdeformovaly, se zázračným způsobem obnovily. Začala teď trávit nejméně pět hodin denně na kolenou v modlitbách. Měla zvláštní dar přímluvy, modlila se za zbytek rodiny, za naše sousedy a za příbuzné, aby poznali Krista a měli obecenství s živým Bohem. Ačkoli bylo Ma už přes sedmdesát, vstávala ráno v šest a v jedenáct ještě klečela bez snídaně na modlitbách. Když pak vyšla ze svého pokoje, její tvář zářila a každý poznal, že byla s Ježíšem.

37

Všechno se po městě a po okolí rychle rozkříklo. Zpočátku nechtěl nikdo věřit, že jsme se stali křesťany. Bylo daleko snazší myslet si, že jsme se všichni zbláznili. Návštěvníci přicházeli v zástupech, aby zjistili, co je na tom pravdy. Někteří se vášnivě přeli. Jiní se zdáli být ohromeni, ale když to slyšeli přímo od nás, nenašli slova a odcházeli v šoku. Překvapení a šok se však brzy změnily v nenávist a aktivní odpor. Lidé, kteří se kdysi přede mnou skláněli a oslovovali mě s úctou, se teď pošklebovali, jakmile mě zahlédli, a hlasitě nadávali. Byli rozhořčeni, protože jsme zničili své modly. Snažili jsme se jim trpělivě vysvětlovat, že tito falešní bohové nemají žádnou moc a nemohou pomoci, a vyprávěli jsme jim o pravém Bohu, který přišel jako člověk, aby zemřel za naše hříchy. Sousedé a příbuzní zpočátku odpuštění, které Bůh v Kristu nabízí, tvrdošíjně odmítali. Dobře jsem chápal, jak se cítí. Nic je nemohlo přesvědčit, dokud pro ně pravda neznamenala víc než tradice. Dozvěděl jsem se od Molly, že se v našem městě schází malá skupina křesťanů. Následující neděli jsem se radostně vydal na krátkou cestu do tohoto společenství. Scházelo se pod domem, který stál na piliřích. Byly dost vysoké, aby mohly poskytovat ochranu před žhnoucím sluncem a náhlými lijáky. "Pojďte, podívejte se, Ježíš Kristus přichází osobně! Tady jde!" křičela žena v sousedství, když jsem šel kolem. "Nejsem Ježíš Kristus," odpověděl jsem s úsměvem, "ale jsem šťastný, že mohu být jedním z jeho následovníků." Malý sboreček, který se scházel pod domem, tvořila hrstka křesťanů: několik rodin Indů z nižších kast a několik černochů, s nimiž bych se jako hind nikdy nestýkal. Uvítali nás vřele! Bylo to tak zvláštní a přece úžasné, když jsem se objal s těmi, kterými jsem kdysi opovrhoval a přímo je nenáviděl. Teď jsem je miloval Kristovou láskou a objal je jako své bratry a sestry. Byl jsem osvobozen od kastovního rozdělování tvořícího základ náboženství, které jsem tak horlivě praktikoval. Toto rozdělování se z mysli hinda nedá vymýtit. Kasta jako logický důsledek karmy a reinkarnace vytváří stupně, po nichž se člověk musí vyšplhat ve svém vývoji vzhůru k Bohu. Vyšší stavy vědomí, které člověk hledá v meditaci, jsou rafinovaným rozšířením kastovnictví. Kastovní systém mi kdysi připadal tak božský! Teď jsem jej však viděl jako velké zlo, které buduje kruté přehrady mezi lidmi tím, že některým propůjčuje mýtickou nadřazenost a jiné odsuzuje k opovržení a izolaci. Během vánočních prázdnin mě pozval otcův bratr Ramčand, abych strávil nějaký čas s jeho rodinou, ve které jsem prožil tolik . šťastných dnů. Sotva jsem dorazil, začal mi hned velice vážně domlouvat. .Rabi, slyšel jsem o tobě nějaké divné řeči. Dobře víš, jak žil tvůj otec. Byl nejlepším příkladem hinda. Tvoje matka je také velmi svatá žena a je cele oddaná našemu velkému náboženství." V jeho představách jsem byl pořád ještě hindem. Oceňoval jsem jeho zájem o mne a vážně přikyvoval. Jestlipak si vzpomíná, jak jsem se kdysi rozčilil při zjištění, žejí maso? Od té doby, co jsem byl křesťanem, jsem začal nový způsob stravování. Strava obsahovala vejce a občas malé množství masa na posilnění. Předtím jsem vypadal dost nemocně - trpěl jsem nedostatkem proteinu. Pro strýce však bylo požívání masa popřením jedné z nejdůležitějších zásad jeho náboženství - totiž jednoty všech věcí, která propůjčuje svatost i nejnižším formám života. Jíst zvíře bylo totéž jako jíst člověka. Peskoval mě za to, že jsem se odvrátil od náboženství, které sám plně nezachovával. "Víš, že hindové v širokém okolí vás považovali za vzor," pokračoval. "Každý ví, jak věrně jsi zachovával naše předpisy o jídle. Nemůžeš si dovolit udělat chybu a ztratit všechno, co jsi tak pracně získal!" ,,Ale já věřím, že Ježíš je jediný pravý Bůh, Spasitel, který zemřel za naše hříchy." Řekl jsem to klidně a s úctou. Nechtěl jsem ho žádným způsobem ranit, měl jsem ho velice rád. Strýc Ramčand vzal uctivě z poličky Bhagavadgítu a pečlivě ji vybalil z obalu šafránové barvy. "Po slyš, co Kršna praví ve čtvrté kapitole: ,Kdykoli se ztrácí pocit pro spravedlnost ... , pak se blížím já; rodím se od věků na ochranu dobra, ke zničení hříšníků." Četl slova pomalu a pečlivě sledoval mou reakci. "Je jasné, že Kršna přišel kdysi jako Ježíš," pokračoval. "Každý hind, který slyšelo Ježíši, věří, že je jedním z bohů. Nemusíš se stát křesťanem, věříš-li, že Ježíš je bůh. To je pro lidi, kteří se narodili jako křesťané, ty ses však narodil jako hind. Ať věříš v cokoli, neměň své náboženství. Musíš zůstat hindem." "Nemohu s tím souhlasit," řekl jsem uctivě, ale rozhodně. "Ježíš řekl, že On sám je jediná cesta, ne pouze jedna z cest. To vylučuje Kršnu a všechny ostatní. On nepřišel, aby zničil hříšníky, jak to prohlásil Kršna o sobě, ale aby je zachránil. To nemohl nikdo jiný udělat. Ježíš není jenom jedním z bohů. Je to jediný pravý Bůh. PřiŠel na svět jako člověk nejen proto, aby nám ukázal, jak máme žít, ale aby zemřel za naše hříchy. To Kršna nikdy neudělal. A Ježíš vstal z mrtvých, což se naprosto nedá říci o Kršnovi, Rámovi či Šivovi - ti vůbec neexistovali. Navíc nevěřím v reinkarnaci, protože Bible říká, že ,každý člověk jednou umírá, a potom bude soud.''' Teta smutně naslouchala a sotva potlačovala slzy. Strýc Ramčand vypadal dost zklamaný. Byl to upřímný a hodný člověk: Velmi jsem si ho vážil. Nedal se však pohnout k tomu, aby zvážil fakta, podíval se na hinduismus logicky a přiznal jeho rozpory. Záleželo mu na tom, abych neporušil tradici, do které jsem se narodil. Nijak by mu nevadilo, kdybych připojil Ježíše na svou listinu bohů nebo kdybych byl ateistou, který nevěří v žádného boha - pokud jsem se nazýval hindem. Pro mne to však byla věc pravdy, ne tradice. Asi po hodině bylo jasné, že každá další diskuse je zbytečná. S oboustranným souhlasem jsem se ještě tentýž den vrátil domů. Gosine se nedovedl smířit se skutečností, že jsem se stal křesťanem. Podobně jako Ramčand také věřil, že Ježíš je jenom jedním bohem mezi miliony dalších, jinou cestou, která nakonec vede k Bráhmanovi. "Chci ti něco říci, bháí!" řekl mi nejednou. "Všechny cesty vedou ke stejnému místu!" Snažil jsem se mu oponovat, vysvětlit, že nejdu "ke stejnému místu" jako on. Ježíš řekl Židům,kteří v něho nevěřili: "Umřete ve svém hříchu; kam já jdu, tam vy přijít nemůžete." Nebylo to nic platné. Gosine se nechtěl vzdát svého přesvědčení, ať jsem mu předkládal jakékoli argumenty. Neměl jsem mu už dál co říct a byl jsem z toho zarmoucený. Bylo samozřejmě nevyhnutelné, aby se u nás zastavil náš drahý přítel pandit Jankhi Prasad Šarma Maharadž. Musel se sám přesvědčit, nakolikjsou pravdivé všechny ty řeči o nás. Snažil se nás přemluvit, abychom se vzdali toho bláznovství, kterému se říká křesťanství. Hned jak Baba vstoupil a rozhlédl se, zarmouceně zjistil, že panteon hinduistických božstev, který celá léta visel na četných obrazech po stěnách domu, je pryč. Klesl do židle, hluboce se nadechl a vyrazil dlouhý povzdech.

38

"Nerozumím tomu," začal smutně. "Proč musí lidé pořád tak. lhát? Řekli mi, že jste teď všichni křesťané!" V očích měl slzy. "Nevěřím tomu!" prohlásil energicky. "Vysvětlete mi, proč o vás říkají takové věci?" Na tváři tohoto vlídného starého muže, kterého jsme všichni měli velice rádi, byly vidět hluboké obavy. ,,Ale to souhlasí, Baba," řekla teta Revatí v hindštině. Obrátil se ke mně pohledem plným bolestí. "Co by si pomyslil tvůj otec? A ty, Rabindranathe Ji ... Nevěřím tomu! Kdo tě urazil? Vím, že pandité někdy nejsou zcela čestní. Řekni mi, co se stalo?" "Nikdo nás neurazil, Baba," odpověděl jsem rychle. "Zjistili jsme, že Ježíš je pravda, dal nám odpuštění a skutečný pokoj. On tě miluje také a zemřel za tvé hříchy. I ty v Něm můžeš nalézt záchranu." Zmateně na nás pohlédl, jakoby odpuštění bylo něco, co nemůže pochopit, podobně jako kdysi já sám. Znejistil a nevěděl, co má říci. Pohleděl na Kumara a celý zmatený se zeptal: "Ty také?" Kumar se nedávno nečekaně vrátil z Anglie a všechny nás dost překvapil, když prohlásil, že se stal křesťanem. "Baba," řekl Kumar s úctou, "víš velmi dobře, že když jsem před třemi lety opouštěl Trinidad, byl jsem beznadějným alkoholikem. Hinduističtí bohové pro mne nemohli nic udělat. Karma mě mohla v mé příští reinkarnaci jen srazit hlouběji. Víš také, že mnozí pandité jsou ve stejné situaci a že jim Jejich náboženství nepomáhá. Doufal jsem, že v Londýně budu moci začít nově. Dovedeš si jistě představit mé zděšení, když mě tam jednou navštívil někdejší kumpán z Trinidadu. Jakmile jsem ho však spatřil, viděl jsem, že je to jiný člověk. Řekl mi, že se stal křesťanem a že ho Kristus vysvobodil od alkoholu. Znělo to příliš krásně, než aby to mohla být pravda. A kromě toho jsem s jeho náboženstvím nechtěl mít nic společného. ,Byl jsi vždycky křesťanem,' připomněl jsem mu. On mi však vysvětlil, že mnoho lidí se nazývá křesťany, protože patří do církve, nikdy se však nesetkali s Kristem a ve skutečnosti nejsou jeho následovníky." A strýc Kumar pokračoval: "Začal jsem se bát jeho křesťanství ještě víc, než jsem se předtím bál jeho pití. Chtěl jsem však být zdvořilý a ukázal jsem mu Londýn. Protože byl jedním z největších řečníků v Trinidadu, vzal jsem ho napřed ke koutu řečníků v Hyde Parku. Šli jsme od skupiny ke skupině a poslouchali, až jsme přišli k mladému muži, který mluvilo Kristu. Něco mi říkalo, že mluví pravdu. Věděl jsem to, ale nechtěl jsem naslouchat. Vrátil jsem se do bytu, ale nemohl jsem se zbavit dojmu z toho, co můj přítel a tento mladý muž říkali: Klesl jsem v ložnici na kolena a prosil Krista, aby mi odpustil hříchy a vstoupil do mého srdce jako Pán a Spasitel. Mohu ti s radostí sdělit, Baba, že mi Ježíš daroval dokonalý pokoj a učinil ze mne nového člověka. Vzpomínáš si,jak si Ma u tebe stěžovala na mé pití ajak jsem za whisky utratil tisíce dolarů? Teď už ani trochu netoužím po alkoholu." Baba zíral na svého proměněného přítele nedůvěřivě. Když nenacházel slov, teta Revatí se naklonila dopředu a oslovila ho, přičemž se s velkou vážností dívala starému muži do tváře. "Baba, chci ti vyprávět, co se přihodilo mně. Byla jsem v modlitební místnosti a vykonávala svou pudžu, když mi náhle jakýsi hlas řekl, že všichni bohové, které uctívám, jsou falešní. Potom ten hlas řekl: ,Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne.' Věděla jsem, že mi to říká Ježíš. Pár dní nato jsem mu vydala svůj život a on ze mne učinil nového člověka. Staré věci pominuly, mé hríchy jsou odpuštěny ajá vím, že budu navěky v nebi! Poslyš, co Ježíš řekl: ,Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.' Toto spasení je pro všechny kasty a pro lidi v každém národě. Je také pro tebe. Bůh ti chce odpustit a darovat ti věčný život, přijmeš-li Krista do svého srdce a budeš-li důvěřovat jenom jemu." Baba byl ještě příliš ohromený, aby mohl promluvit. Díval se z jednoho na druhého a pochopil, že ztratil své nejvěrnější žáky. S výrazem hořkého zklamání na tváři se pomalu zvedl. Byl velmi zdvořilý a laskavý, chtěl i nadále zůstat naším přítelem, ale bylo vidět, že jen s námahou potlačoval hluboké pohnutí. Byli jsme velmi smutní, když jsme se s ním rozloučili. Již nikdy jsem ho nespatřil. Kvůli tomu, že jsme se stali následovníky Krista, nás nejvice napadali právě lidé, kteří se chlubili tolerancí hindů a tvrdili, že hinduismus přijímá všechna náboženství. Mnozí se nás snažili přemluvit, abychom se vrátili k náboženství otců. Čím více jsme jim naslouchali, tím jasněji jsme věděli, že loajalita k náboženství vychází málokdy z touhy po pravdě, ale je zpravidla citovým poutem ke kulturní tradici. Mnozí hindové po celý život recitují mantry v sanskrtu a nevědí, co znamenají. Většina hindů, kteří vystupovali proti nám, nevěděli, proč jsou vlastně hindy, vyjma toho, že se v hinduismu narodili. Často neměli ani základní znalosti o většině základních pravd svého náboženství. Naším proviněním bylo, že jsme se vzdali náboženství svých předků, a to učinilo jakoukoli diskusi o pravdě bezpředmětnou. Ačkoli to nebylo jejich náboženství, které jsme opustili, mnozí muslimové se kupodivu rozčilovali stejně. Jeden muslimský přítel na mne rozčileně křičel: "Slyšel jsem, že jsi začal následovat toho podvodníka Ježíše!" Přitom Korán učí, že Ježíš žil čistý a bezhříšný život. Zpočátku bylo těžké pochopit zlobu a nenávist, které Ježíšovo jméno proti nám vyvolávalo v srdci těch, již byli kdysi našimi blízkými přáteli. Později jsme v evangeliích četli, že Ježíš řekl, že jeho následovníci budou pro jeho jméno v nenávisti u všech lidí. Přesto bylo těžko pochopitelné, proč někdo mohl Ježíše nenávidět, tím méně, proč ho ukřižovali. Vždyť konal jenom dobro. Tvrdil však o sobě, že je jedinou cestou k Bohu, a brzy jsme zjistili, že právě to lidi rozčilovalo. Znamenalo to totiž, že se musí vzdát svých náboženských zvyklostí a obětí a přijmout jeho smrt jako jedinou cestu k odpuštění hříchů. Tato nenávist vůči Ježíši se obrátila proti nám, jeho učedníkům. "Jste hanbou a ostudou hinduistické obce! Pokrytci! Zrádci!" Silný hlas mě vyrušil. Vyběhl jsem na přední verandu, podívat se, co se děje. Krišna a Šanti mě tam předběhli. Na ulici poblíž domu stál velký americký bourák. Na střeše měl tlampač, na zadním sedadle za šoferém seděl muž a mluvil do mikrofonu. Poznali jsme ho - byl to jeden z nejbohatších mužů v Trinidadu, bráhman a vedoucí hind. "Obrátili jste se zády k náboženství a k bohům svých předků. To je to nejhorší, co hind může udělat! Zavrhli jste největší dharmu na světě - sanatan dharmu! To vás přijde draho!" Zřejmě si svou řeč pečlivě připravil. Pokračoval v četbě rozčileným hlasem, povzbuzen sousedy, kteří se začali sbíhat na ulici, aby se podívali, co se děje. Potom vůz vyrazil s rachotem na sever.

39

Na strýce Deonarina a jeho ženu toho už bylo příliš. Teta nikdy nevycházela dobře s většinou ostatních členů rodiny ani před velkou změnou. Teď, když jsme se všichni stali křesťany, byl život pod jednou střechou s námi nesnesitelný. Nakonec se vystěhovali. Denní dojíždění autobusem do školy bylo složité. S Kumarovou pomocíjsem našel rodinu poblíž Queen's Royal College, u níž jsem mohl bydlet. Byli to hindové. Poloha byla příhodná, ale místnosti byly přeplněné. V domě byly dvě malé ložnice a nás bylo deset. S nejstarším synem, který chodil také na střední školu, jsme spali na zemi obývacího pokoje. Deprimovalo mě, že jsem byl zase obklopen modlami a obrazy hinduistických božstev. Tito naši staří přátelé ještě nezaslechli, žejsem se stal křesťanem. Protože jsem však den co den chyběl na rodinné pud že, musel jsem jim to říci. "Stal jsem se křesťanem," prohlásil jsem jednou večer. Rodina na mě nedůvěřivě zírala. Otec se rozesmál. Myslel si, že si dělám legraci. Když však zjistil, že- zůstávám vážný, začal mít zlost. "Chceš říci, že jsi opustil největší náboženství na světě, aby ses stal křesťanem?" zeptal se pohrdavě. "Proč jsi to udělal?" "Hledal jsem pravdu a poznal jsem, že Ježíš je pravda, jediný pravý Bůh, který zemřel za naše hříchy." Usilovně se snažili, aby mě. získali zpátky. Jejich postoj se však změnil, když zjistili, že své rozhodnutí myslím vážně. Obviňovali mě, že jsem se zpronevěřil náboženství svých předků. Přitom však prodávali v obchodě dole v domě hovězí kari, což bylo jasným porušováním hinduistických zásad. Neříkal jsem nic. Skoro každý večer přicházel otec domů opilý. Jeho klení, při kterém bral Ježíšovo jméno nadarmo, bylo namířené proti mně, ale nemohl jsem se bránit. Když byl střízlivý, byl to docela slušný člověk. Přestože rodina tolik nenáviděla křesťany, všichni se snažili být v každém ohledu pohostinní a laskaví. Horší než lidská nevraživost byly rostoucí útoky démonů, kteří vůbec nebyli laskaví. Byl jsem v tomto domě obklopen strašidelně vyhlížejícími démony. Znal jsem skutečnou moc, která se skrývala za těmito šklebícími se maskami, a kladl jsem si otázku, jestli je správné, abych bydlel v takovém domě. Tehdy zřejmě nebyla jiná možnost. . Život ve škole se pro mne opět stal velice těžkým. V minulosti jsem si získal respekt spolužáků jako hinduistický vůdce, teď jsem se 'pro změnu stal terčem vtipů na -Iežíše. Právě ti hoši, o kterých jsem si myslel, že jsou křesťany, na mne teď útočili. Bylo to tak nesnesitelné, že jsem jednou večer, když jsem ležel na podlaze obývacího pokoje a nemohl usnout, cítil tlak démonských mocností. "Pane," naříkal jsem potichu, "proč je tak těžké být tvým následovníkem? Mám tě rád a mám v srdci tvůj pokoj, avšak je toho skoro víc, než mohu unést. Jak ve škole, tak zde v tomto domě. Jak dlouho to bude trvat?" Nakonec jsem usnul, přemožen žalem. Ve dvě v noci jsem ucítil, že mě někdo budí. Udiveně jsem otevřel oči a spatřil, že vedle mě někdo stojí, obklopený jasným světlem. Úplně probuzený jsem se posadil a díval se na něho. Věděl jsem, že to je Ježíš, ačkoli nevypadal jako na obrázcích, které jsem viděl. Vztáhl ke mně ruku a řekl: "Pokoj! Dávám ti svůj pokoj!" Po těchto slovech zmizel a v místnosti byla zase tma. Seděl jsem tam dlouhou dobu, abych se ujistil, že jsem skutečně vzhůru. Nebylo o tom pochyb. Bylo mi, jako bych volal "haleluja!" Dlouho jsem ležel s rukama založenýma pod hlavou, hleděl ve víře do nebe a radoval se v Pánu. Tato zkušenost mi dala novou odvahu. Měl jsem nové ujištění, že se mnou je Kristus, že mě vede a řídí a má o mne péči. Samozřejmě jsem tomu věřil i předtím a důvěřoval mu, teď se však moje důvěra prohloubila tak, že i ty nejtěžší situace jí nemohly otřást. Toto ujištění mě nikdy neopustilo a neopustí. Byl jsem velmi nadšený, když jsem jednoho dne spatřil na oznamovací tabuli ve škole sdělení, že se v posluchárně bude konat shromáždění Mládeže pro Krista. Byl to největší klub na škole, ale nikdy jsem o něm neslyšel a domníval jsem se, že jediným skutečným křesťanem na Queen's Royal Collegejsemjá. Na prvním shromáždění, kterého jsem se účastnil, mě přivítali vřele a brzy jsem měl křesťanské přátele. Nejvíc jsem se sblížil s Brendanem Bainem, synem známého rozhodčího kriketových zápasů. Také on se stal křesťanem teprve nedávno. Modlili jsme se spolu a studovali Bibli. Jeden druhého jsme povzbuzovali na cestě s Ježíšem a také v tom, abychom o něm uměli vyprávět druhým. Prožíval jsem teď pravidelně, že přátelé byli získáni pro Krista mým vlastním svědectvím a také při pravidelných týdenních schůzkách Mládeže pro Krista, kde jsem byl přizván do výboru. Nebylo však snadné přesvědčit tyto "rozené" křesťany, že se musí znovuzrodit. Abych se vyhnul střetům s hinduistickou rodinou, dal mi ředitel povolení používat místnost ve škole, kde jsem studoval dlouho do noci. Věnoval jsem mnoho času studiu Bible a modlitbě, a často jsem se vracel domů, těsně předtím, než se všichni chystali jít spát. Po roce jsem se musel odstěhovat. Můj nový domov byl daleko příhodnější, i když byl dál od školy. Brendan mi dovolil používat své kolo k dojíždění. Moje nová bytná byla výborná křesťanka, která mě povzbuzovala ve víře. Jako malý chlapec jsem ze zvědavosti mnohokrát rozebral hodinky a zase je složil. Teď jsem využil tyto své znalosti a opravoval hodinky kamarádům. Mými nástroji byly žiletka, malý nožík a jehla. Každý pátek večer jsem na Brendanově kole zajel do centra města Port of Spain nakoupit náhradní díly. Brzy se pověst o mně začala šířit. Studenti a učitelé mi dávali své hodinky do opravy, ajájsein si vydělal dost kapesného a částečně i peníze na ubytování a na stravu. Koncem týdne jsem jezdil domů do Lutchman Singh Junction, kde jsem měl třídu nedělní školy v malém sborečku pod domem. Krišna teď učil na státní základní škole v San Fernandu. On i Šanti se vraceli koncem týdne také domů, takže jsme mohli společně studovat Boží slovo a povídat si, co Pán dělá v našich životech. Ma byla velkým povzbuzením pro ostatní, zejména svým modlitebním životem. Měli jsme jeden druhého upřímně rádi. . Modlila se se mnou každý víkend a prosila Pána, aby mi ukázal, co chce, abych dělal po skončení studia. Měl jsem touhu stát se lékařem. Líbilo se mi pomáhat lidem, kteří potřebují pomoc. Zároveň bych měl možnost svědčit svým pacientům o Kristu. Možná, že bych dokonce mohl jít na školu v Anglii.

40

17 Shledání a rozloučeni „Rabi, přijede tvoje matka!" Teta Revatí stála ve dveřích verandy a prohlížela došlou poštu. Ma přihlížela, celá rozrušená tou náhlou, tak neuvěřitelnou novinou. Je to možné - po jedenácti letech? "Napsala z Londýna," oznamovala teta, zatímco přebíhala dopis očima. "Je na lodi do Trinidadu. Ale - vždyť připlouvá dnes!" Lari byl zrovna doma na krátké návštěvě ze Spojených států, kde pracoval na svém doktorátu. Jakmile zaslechl naše vzrušené hlasy, ihned přiběhl do pokoje. "V kolik hodin přijíždí loď?' zeptal se. "Už tu musí být!" zvolala teta. ,,Honem, pospěšme si." Byla to šílená jízda. Když jsme dorazili, loď už kotvila v přístavu a všichni cestující byli na pevnině. Moje matka nikde nebyla. "Jistě si vzala taxík!" poznamenal Lari. ,,Honem zpátky domů!" Hnali jsme se zpátky, tentokrát ještě rychleji. Když jsme vyběhli po schodech a vřítilise do obývacího pokoje, byla tam moje matka, kterou jsem neviděl od svých sedmi let. Stála u jídelního stolu a mluvila s Ma. Vypadala trochu zmatená a zřejmě překvapená tím, že Ma teď chodí, i když jsme jí psali, že ji Pán uzdravil. Matka poznala Lariho a objali se. Potom byla na řadě teta Revatí. Stál jsem u dveří a sledoval pohnutou scénu. Bylo mi matky líto. Jistě prošla domem. Modlitební místnost byla prázdná, zmizeli bohové a obrazy božstev na stěnách. Bylo to pro ni asi tvrdé zjištění. Možná, že se bála se s námi setkat - s domem plným křesťanů, zatímco ona byla přesvědčenou hinduistkou. Byl to její dům, byla to její rodina, a teď jsme tu pro ni byli zřejmě cizí. Hleděla na mne, aniž mne poznala. Nakonec řekla: ,,Ale kde je Rabi?" Nikdo nic neřekl, i já jsem zůstal tiše. "Kdo je to?" zeptala se a ukazovala na mne. Stále ještě nikdo neodpovídal, čekali, zda mne pozná. Napětí už bylo neúnosné. Teta Revatí řekla: "To je Rabi!" Všichni se na mne dívali. Teď už jsem to déle nevydržel. Běžel jsem k ní a políbil ji. Objala mě, ale vřelost a pohnutí, jaké jsem po jedenácti letech očekával, v tom nebyly. Vypadalo to, jako bychom se setkali poprvé. „Rabi, ty jsi vyrostl! Nepoznala jsem tě!" Přestože jsem ji měl rád, pociťoval jsem mezi námi propast. "Museli jsme tě těsně minout," řekla teta Revatí na omluvu. "Jak dlouho už jsi tady?" ,,Ani ne čtvrt hodiny. Nic si z toho nedělej." "Je mi to líto!" řekla teta. "Máš za sebou tak dlouhou cestu po 'tolika letech odloučení a nikdo nepřijde, aby tě uvítal v. přístavu!" "Já vím, pošta není moc spolehlivá," odpověděla matka a statečně se snažila potlačit své rozčarování. Všichni jsme věděli, že smutek, který se zračil v jejích očích, pochází z něčeho daleko vážnějšího, než byla naše nepřítomnost v přístavu. Konečně, po jedenácti letech, nastalo shledání, ve které jsem už nevěřil. Měli jsme si toho tolik co povídat. Avšak mezi ní a námi všemi byla přehrada, která se nedala jen tak přehlédnout. Ona byla plná chvály na Baba Muktanandu, guru, v jehož chrámu tak dlouho pobývala. Byla kvalifikovanou učitelkou jógy a chtěla mluvit o přednostech ovládání těla a východní meditace - o které jsme teď věděli, že otvírá člověku nitro pro vládu zlých duchů. Ale jak jsme jí to měli vysvětlit? Bylo toho z hinduismu tolik, o čem se mnou chtěla mluvit, věděla však, že s tím už nesouhlasím. Oba jsme se chtěli vyhnout střetnutí - proto k rozhovoru vůbec nedošlo. Filosoficky zastávají mnozí zásadu, že hinduismus akceptuje všechna náboženství a že každý jde ke stejnému místu, jenomže různými cestami. Ti, kteří zastávají vzájemnou toleranci a synkretismus všech náboženství, si neuvědomují, že tu jsou závažné rozdíly, které mají vliv na život člověka. Tyto základní skutečnosti nelze překlenout ekumenickými dohodami. Matka zastávala hinduistickou filosofii, že existuje jen jedna skutečnost Bráhman - a že zákon karmy vyžaduje budoucí pokání za minulé hříchy. My jsme však byli přesvědčeni, že dobro a zlo se od sebe liší a že Stvořitel není totožný se stvořením. Poznali jsme odpuštění, které dává Ježíš, a nevěřili jsme už v reinkarnaci. Tyto protichůdné názory neměly spolu nic společného. Nebylo možné dospět ke kompromisu, pokud jsme nechtěli popřít obojí. Chápal jsem, že pro matku muselo být těžké smířit se s tím, že už nejsme hindové. V naší přítomnosti nám připadala prázdná a nejistá. Všechno se změnilo, kromě ní samotné. Ona se stále ještě držela starých tradic založených na mytologii, kterou jsme odmítli. Po třech dnech šla do Port of Spain, aby přijala nejvyšší postavení v největším chrámu v Trinidadu, které jí bylo nabídnuto, než odjela z Indie. Všechny nás bolelo, že odcházela tak brzy, ale přehrada mezi námi byla příliš veliká. "Musíš přijít a bydlet se mnou v chrámu," přemlouvala mě, když odcházela. "Jakmile se vrátíš do školy, přijď mě navštívit! Jsou tam pěkné pokoje, které máme k dispozici - a není to daleko do Queen's Royal College!" Nic mě nemohlo přimět k bydlení na takovém místě, ani přítomnost matky. Nemohl jsem však nalézt způsob, jak jí to vysvětlit. Dokonce i návštěva v chrámu mi naháněla hrůzu. Věděl jsem s jistotou, že ty modly byly jenom masky démonických bytostí, držící modlitebníky v poutech duchovní temnoty. Dobře. si pamatuji na svou první návštěvu. Někdo mi ukázal cestu k matčinu obydlí. Když jsem vstoupil do dveří, seděla v lotosové poloze se sepjatýma rukama před velkým zrcadlem a modlila se ke svému Já. Když jsem to uviděl, zlomilo mi to srdce. Nad oltářem byl velký obraz jejího guru Muktanandy, ke kterému se modlila a o němž meditovala skoro celý den. Nadšeně mě uvítala. "Jsem tak šťastná, že jsi přišel, Rabi! Pojď, provedu tě." Vzala mě do přilehlého pokoje vedle svého a řekla: "Podívej se! Tohle jsem připravila pro tebe. Kdy se budeš moci nastěhovat?" "No," uhýbal jsem, ,je to trochu daleko od školy ... " "Je to jenom o pět minut dál..." V jejích očích bylo velké zklamání. "Budu o tom uvažovat." Bylo to pro mne bezpředmětné, ale nedokázal jsem jí to říci přímo.

41

Kdykoli jsem přišel na návštěvu, vždycky mě přemlouvala. Nevěděl jsem, jak bych jí odpověděl jinak než nejistými a vyhýbavými větami. Přímé odmítnutí mi připadalo kruté. Muselo to pro ni být nesmírně těžké! Měla se mnou kdysi vysoké ambice, snila o tom, že se stanu velkým hinduistickým vůdcem. Místo toho jsem pro ni byl jenom překážkou. Stále větší počet hindů v celém Trinidadu jí prokazoval úctu. A vím, že když kvůli svým přednáškám cestovala, hinduističtí vůdcové se jí ptali na mne. Byl jsem pro ni zřejmě hanbou a ostudou. Moje obavy o ni byly však hlubší než současná bolest. Bál jsem se o její věčný úděl - byla tak oddána falešným bohům. Ale Bůh se ve své milosti dotkl mne, a jistě se také může zjevit mé matce. Denně jsem se modlil za její záchranu. Bude to pro ni mnohem těžší než pro ostatní! Jedině pýcha ji mohla tak oslepit. Je zřejmě nesmírně těžké vzdát se úcty, které se jí dostávalo, a být vydána napospas nenávisti a pohrdání celého hinduistického společenství. Jenom jednou jsem se ji snažil přemluvit tím, že jsem připomněl Ježíšovo slovo: "Já jsem ta cesta, pravda i život." "Tomu samozřejmě věřím," odpověděla matka. "Ježíš tím chtěl říci, že my všichni jsme ta cesta. Védy učí totéž: dharma každého člověka je různá a každý musí najít svou vlastní pravdu v sobě." „Ale, mami! Ježíš tím mínil, že on je tou jedinou cestou!" Hovořili jsme o tom velmi krátce. Oba jsme cítili, že náboženská hádka nás nepřivede dál, a změnili jsme předmět hovoru. Z jejích poznámek jsem poznal, že není úplně šťastná, a vytrvale jsem se modlil, aby si přiznala svůj vnitřní hlad a hledala Pána. "Za pár minut musím odjet do televizního studia," oznámila mi matka jednou odpoledne, když jsem se zastavil na návštěvě. "Jsem tak ráda, že jsi zde. Prosím tě, pojď se mnou!" Nechtělo se mi. Věděl jsem, že budu muset vyslechnout jednu z jejích přednášek o hinduismu a že potom očekává moji reakci, což povede jedině ke konfrontaci. Neměl jsem však na vybranou. V televizním studiu jsem sledoval,jak matka zasedla před kameru a plynně hovořila o významu jógy a meditace pro nabytí pokoje mysli. Věděl jsem s jistotou, že pokoje, o kterém mluvila, ve skutečnosti nedosáhla. Znal jsem to z vlastní zkušenosti. Snažil jsem se předstírat pokoj, abych tak sám mohl mít pocit pokoje, ale nemělo to žádný účinek. Pokoj pramení jedině ze správného vztahu ke Stvořiteli - ze vztahu, který ještě nezískala. Po programu se mě nadšeně zeptala: "Co tomu říkáš, Rabi?" Kdybych byl ještě hindem, byl bych na svou matku hrdý! Teď mě však její náboženská horlivost a její úspěchy rmoutily. "Jsi dobrý řečník, mami,"řekl jsem po chvilce váhání, kdy jsem hledal slova. "Máš pěkný hlas a děláš na obrazovce dobrý dojem." Zklamání v jejích očích prozrazovalo, že očekávala víc. Nestačilo vyhnout se kritice. Vzdá se někdy naděje, že bych se mohl vrátit k hinduismu? Po skončení školy mě začali zvát, abych mluvil v různých CÍrkevních společenstvích v zemi. Krišna ajájsme často zpívali, vydávali svědectví a kázali. Tato služba nás těšila, začal jsem však mít pocit, že Bůh mě zavede daleko od Trinidadu. Trávil jsem mnoho času na modlitbách a hledal Boží vůli. Zrálo ve mně přesvědčení, které sdílela i Ma a teta Revatí, že mě Pán chce mít v Anglii. Hodně jsem uvažoval o studiu medicíny. Jako lékař bych mohl sloužit lidem a svědčit jim o Kristu. "Je tady pro tebe dopis od tvého strýce Kumara," řekla mi teta Revatí jednoho dne, když prohlížela došlou poštu. Vrátil se do Londýna několik měsíců předtím, než matka dorazila do Trinidadu. "Zve mě do Londýna a píše, že bych mohl bydlet s ním!" zvolal jsem nadšeně, když jsem dopis přečetl. Strávil jsem právě čtyři dny na modlitbách a půstu, abych hledal Boží vůli. Zdálo se to být potvrzením toho, že mě Bůh vede do Londýna, ačkoliv jsem neměl ani peníze na cestu. Pokud je to Boží vůle, postará se také o zaplacení. Začátkem února jsem se doslechlo velké francouzské lodi A. S. Antilles, která má čtrnáctého února odplout do Londýna. Hluboko v srdci jsem měl jistotu, že na této lodi mám být. Dny však míjely a peníze nikde. Nicméně, dvanáctého ráno, když už jsem nemohl déle čekat, zašel jsem do Port of Spain a dostal pas. Pak jsem zamířil přímo k Britskému vysokému komisařství pro vízum. "Nemůžeme vám vydat vízum," oznámili mi, "dokud nám nepředložíte záruku, že si berete s sebou nejméně tisíc pět set dolarů." A já jsem neměl ani na lodní lístek. Vyšel jsem z kanceláře a měl jsem v kapse právě tolik, abych zaplatil za cestu zpět. Když jsem dorazil večer domů, zjistil jsem, že jsem dostal tři různé dary, které dohromady činily přesně tisíc pět set dolarů. Kromě Lariho a Krišny byla k mému překvapení jedním z dárců matka. To, že dary tvořily přesně sumu, jakou jsem potřeboval, bylo dalším potvrzením Božího vedení. Nikomu jsem to neřekl! Tentýž večer mi jiný dobrý přítel nabídl, že mi půjčí peníze na cestovné. To bylo další potvrzení. Měl jsem místo k pobytu v Londýně a celou potřebnou částku, a tak se zdálo, že se dveře definitivně otevřely. "Čtrnáctého jedu do Londýna," oznámil jsem večer rodině. "Čtrnáctého? To je pozítří! Jak to zvládneš tak rychle?" "Dnes jsem dostal pas a zítra si půjdu pro lodní lístek a pro vízum, dá-li Bůh." Netušil jsem, že získání víza do Anglie může být spojeno s obtížemi. "Je mi líto, ale nemůžeme vám udělit vízum," řekli mi stroze druhý den na Britském vysokém komisařství. ,,Ale, pane, mám tisíc pět set dolarů, které mám mít s sebou." "To přece neznamená, že dostanete automaticky vízum." "Proč ne?" Slyšel jsem, že britská vláda byla přísnější při vpouštění cizinců do země. Neposkytl mi žádné další vysvětlení. "Je mi líto, ale nemohu vám je dát." Zalistoval v mém pase a odložil jej na přepážku mezi námi. Nevzal jsem si jej zpět. Zadívaljsem se přes něho z okna. Přitom jsem se tiše modlil: "Pane, prosím tě, zasáhni!" Znovu vzal můj pas do ruky a vtiskl do něj vízum. "Děkuji ti, Pane!" zašeptal jsem.

42

Když jsem se večer vrátil domů s vízem a lodním lístkem v kapse, zjistil jsem, že Ma a teta Revatí pozvaly sousedy, příbuzné a přátele a uspořádaly rozloučení. Z Port of Spain přišla při této příležitosti moje matka. Pro všechny to byla pohnutá chvíle. Matka se vrátila teprve nedávno a já jsem právě odjížděl. Ma byla už starší, proto jsem ji opouštěl nerad. A teta Revatí - jak jsme se sblížili v Kristu, jakou upřímnou lásku jednoho k druhému nám Bůh daroval! Šanti a Krišna - prožili jsme spolu nádherné chvíle! A ostatní sestřenice a bratranci, kteří. se stali křesťany. Tety a strýcové, sestřenice a bratranci, kteří nebyli křesťané ... , a strýc Deonarine, který mi kdysi byl téměř otcem, toho večera však nepřišel.... Nechtěl jsem nikoho z nich opustit, ale pevně jsem věřil, že Bůh má se mnou svůj plán a že mne vede. Poslouchal jsem proslovy - dobře míněné, laskavé, většinou byly upřímné. Teta Revatí přiznala se slzami v očích, že mě má velice ráda. Připomněla, jak jsme spolu dobře vycházeli, a řekla, že bude postrádat mou pomoc v domě. To vyvolalo vzpomínky na jiné doby, a já jsem chválil Boha za proměnu, kterou při každém z nás vykonal. Ma měla stejně milé vzpomínky a i někteří z hinduistických sousedů vyjádřili, že mě respektují, protože pečlivě sledovali můj život. Potom vstala matka. „Rabi je mé jediné dítě," začala, "ajájsem ráda, že mám syna jako je on!" Nemohl jsem uvěřit tomu, co říkala, a do očí mi vstoupily slzy. "Pečlivě jsem sledovala jeho život od chvíle, kdy jsem se vrátila z Trinidadu. Mohu jenom říci, že jsem spokojená se vším, co jsem viděla. Byla jsem jeho tajnou obdivovatelkou! Když jsem se dívala na Rabiho, obklopovalo ho něco zvláštníhosvětlo, které prozařuje jeho život." Stěží jsem potlačil slzy. Věděl jsem, že matka je skoupá na slova. Tím více pro mne znamenalo to, co řekla. Netušil jsem, že má o mně takové mínění, a byl jsem hluboce dojatý. Povzbudilo mě to k tomu, abych se za ni vytrvale modlil. To, co viděla, nebyly moje ctnosti ani moje světlo, ale Ježíšův život a láska působící ve mně prostřednictvím nového narození. Nebyly to moje kvality, které chválila. Tu změnu způsobil Ježíš. Hluboce jsem toužil po tom, aby také ona mohla začít tento nový život s Kristem!

18 Kde se východ setkává se západem V Londýně nastal v mém životě dramatický obrat směrem, který bych nečekal. Při pohledu zpět jsem mohl Vidět, jak to Bůh všechno plánoval a jak mě připravoval. Předtím však naši rodinu v Trinidadu postihla tragédie. Bylo mi líto, že tam nemohu být, abych Ma potěšil. Krátce po mém příjezdu do Londýna přišel telegram, oznamu- . jící nečekanou smrt strýce Deonarina, se kterým jsme si v minulosti byli tak blízcí. Jako kdysi Nana i on zemřel náhle na selhání srdce. Deonarine však byl daleko mladší než N ana, bylo mu třicet sedm let. Ma to nesla velmi těžce. Později jsme dostali zprávu, která nám přinesla jistou útěchu. Aniž to kdo z nás tušil, měl strýc Deonarine s jedním mladým hinduistickým konvertitou ke křesťanství dlouhé a vážné rozhovory o Kristu. "Prosím tě, modli se za mne," žádal ho Deonarine nejednou. Dozvěděli jsme se také, že během pudžy, která za něho byla vykonána, strýc náhle vstal a odešel, zanechávaje panditu a ostatní v ohromení. Později se odmítl účastnit jiné pudžy. Pevně doufám, že strýc Deonarine přijal Spasitele dříve, než bylo pozdě. Jeho náhlý odchod mi připomněl, jakje náš život ve skutečnosti krátký a nejistý. Byl jsem rád, že můj život patří Bohu. Důvěřoval jsem mu, že mě povede. Než začal zimní semestr, našel jsem si práci v továrně. Potom jsem vstoupil na College, kterou mi doporučil strýc Kumar, abych se mohl začít připravovat na studium medicíny. Šokovala mě nemravnost, která tam vládla. Prostým a nečekaným způsobem se rozkřiklo, že věřím v Krista. Druhý nebo třetí den vyučování jsem seděl při chemii v první řadě. Na kravatové sponě jsem měl viditelný nápis: Ježíš nikdy nezklame. Přednášející se náhle zastavil uprostřed výkladu a naklonil se kupředu, aby se mohl zblízka podívat na sponu. "Ježíš nikdy nezklame?" četl nahlas posměšným tónem plným sarkasmu a údivu. "Vy tomu skutečně věříte?" ,,Ano, věřím celým srdcem," odpověděl jsem pevně, "Ježíš mě ještě nikdy nezklamal." "Slyšeli jste ho?" zvolal učitel. Šok ve tvářích studentů jakoby vyjadřoval: "Je to pravda, že máme ve třídě člověka, který věří Bibli? A přitom je to Ind!" Překvapivá zpráva se rychle rozšířila po škole a já jsem se stal poznamenaným člověkem. Sotva jsem zasedl ke stolu a chtěl se najíst, patnáct nebo dvacet studentů, často z různých zemí, si přitáhlo židli a sedlo si ke mně. Hned se začali ptát: Ty skutečně věříš v Boha? Proč? Co říkáš evoluci? Proč potřebujeme Boha, cožpak věda nedává vysvětlení všeho? Jak můžeš věřit ve vzkříšení? Proč nevěříš v reinkarnaci? Někteří mě chtěli jen vyprovokovat nebo jenom diskutovat, ale mnozí vážně hledali pravdu. Při odpovědích jsem vycházel z Božího slova. Byl jsem ochoten diskutovat o jakékoli otázce od vědy po náboženství, politiku a psychologii, ale mým CÍlem vždycky bylo získat je pro Krista. Někteří z nich Krista přijali. Byl jsem plně zaměstnán studiem a rostoucí třídou nedělní školy. Přesto jsem si našel čas a chodil pravidelně do Hyde Parku, na náměstí Piccadilly, Trafalgar Squre a na ulici Portobello, kde jsem mluvilo Kristu s lidmi, kteří byli ochotní naslouchat. Tak jsem se setkával stále více s narkomany a udělal jsem překvapivý objev: někteří z nich měli stejné zkušenosti s drogami, jaké jsem já měl s jógou a meditací. S úžasem jsem poslouchal, když popisovali "nádherný a mírumilovný svět", do kterého vstupovali prostřednictvím LSD, svět, jehož psychedelické barvy a zvuky jsem velice dobře znal. Jistě, mnozí měli na základě drog také špatné zkušenosti, ale většina z nich nebyla ochotna přijmout varování podobně jako já v době, kdy jsem praktikoval jógu. "Nepotřeboval jsem drogy, abych dosáhl vidění jiných světů a tajuplných bytostí, psychedelických barev, abych mohl okoušet jednotu s vesmírem a měl pocit, že jsem bohem," vysvětloval jsem jim. "Získal jsem to všechno pomocí transcendentální meditace, ale byla to lež, oklamání zlými duchy, kteří se zmocnili mé mysli, jakmile jsem ji přestal kontrolovat.

43

Jste podvedeni. Jediná cesta k pokoji a naplnění, které hledáte, vede přes Krista." Skutečnost, že jsem věděl, o čem hovoří, a že jsem to všechno prožíval bez drog, přiměla mnoho narkomanů k tomu, aby brali moje slova vážně. Někdy jsem jednoho přítele - narkomana navštěvoval v jeho bytě, abych s ním mohl mluvit o Kristu. Jednou jsem přišel a dveře byly přivřené. Když se na mé klepání nikdo neozval, vstoupil jsem dovnitř. Z reproduktorů řvala rocková hudba a místnost tonula v psychedelických barvách. Uprostřed na podlaze jsem spatřil svého přítele. Mával rukama a dělal tělem podivuhodné pohyby, které mi byly známé. "Pate!" vykřikl jsem. Zřejmě mou přítomnost nevnímal,jakoji nevnímal můj otec po téměř osm let. "Pate!" křičel jsem hlasitě znovu a znovu, nebylo však možné získat jeho pozornost. Ocitl se po požití drog v jiném světě, podobně jako jsem v něm býval sám prostřednictvím jógy. Vrátil jsem se domů, padl na kolena a volal k Bohu za svého přítele. Šokovalo mě, že jsem u něho viděl pohyby, které byly stejné jako pohyby tanečnic v hinduistickém chrámu. Pat se na základě svých zkušeností s drogami začal zajímat o hinduismus. Bolelo mě, když jsem viděl, že zkušenostmi, které jsem jasně poznával jako démonické, zaprodává svou duši a ničí své tělo. Jiný mladý narkoman občas navštěvoval některé nájemníky v domě, kde jsem žil se strýcem Kumarem. Rád jsem naslouchal tomuto inteligentnímu absolventu z Cambridge, hudebnímu géniovi, když hrál klasiky na klavír, který měl strýc na chodbě. Měli jsme spolu několik dlouhých a vážných rozhovorů. Ačkoli Michal nikdy nestudoval hinduismus a neměl žádný kontakt s hindy vysloveně jsem se ho na to zeptal -, byly jeho názory na Boha, vesmír a lidský život naprosto stejné, jako kdysi moje vlastní v době, kdy jsem praktikovaljógu. Šokovalo mě zjištění, že se prostřednictvím zkušeností s drogami dostal k hinduistické filozofii! Protože mi tito narkomani leželi velmi na srdci, věnoval jsem jim stále více času. Začal jsem přemýšlet a na modlitbách předkládat skutečnost, že jich tolik (i když zdaleka ne všichni) mělo stejné zkušenosti jako jogíni: co jeden dosáhl drogami, poznal jiný východní meditací. Zjistil jsem, že drogy vyvolávaly v povědomí stejné změny jako při meditaci. Dávaly takdémonům možnostmanipulovat neurony v mozku a vyvolávat všechny druhy zdánlivě reálných zkušeností, které byly ve skutečnosti klamáním mysli. 'I'itíž zlí duchové, kteří mě v minulosti vedli stále hlouběji do meditace, aby nade mnou mohli získat kontrolu, stáli zřejmě se stejným ďábelským záměrem za drogami. Uvědomil jsem si, že to je stejná satanská strategie, která se skrývá za drogami, meditací, volným sexem a rebelií mládeže projevující se v hnutí hippies, které v těchto dnech začínalo. Našla svůj výraz v hudbě skupin, jako byli Beatles a Rolling Sto nes. Vzpomínám _ si na koncert Rolling Stones v Hyde Parku po smrti Bryana Jonese, (zemřel na předávkování drogami), při kterém se sešlo asi dvě stě padesát tisíc lidí. Hudba je omámila stejně jako hašiš nebo LSD. Nejvíce mě vyděsilo zjištění, že filozofie, která představovala celou antikulturu drog, vzpoury a rockové hudby, byla v podstatě hinduistická: stejný klam o jednotě všeho živého, vegetariánství, dosažení jednoty s vesmírem a jednání podle svého*. Zjistil jsem, že tisíce mladých lidí se utíkaly nejen k drogám, ale že také praktikovaly transcendentální meditaci a různé formy jógy. Celý jejich způsob myšlení byl zamlžen východní mystikou. Téměř všichni začali zastávat reinkarnaci, která vylučovala víru v Kristovo vzkříšení: obojí je navzájem neslučitelné. Pomalu jsem s rostoucím znepokojením začal nabývat přesvědčení, že satan chystá invazi východní mystiky na Západ. Viděl jsem, že to pochopilo jen málo křesťanů a k boji téměř nebyli připraveni. Chtěl snad Bůh připravit mě, bývalého hinda, abych vyburcoval miliony lidí na Západě, kteří zabředávali do východní filozofie? Věděl jsem o ní, že je špatná, a začal jsem se za to usilovně modlit. Bůh měl se mnou zřejmě svůj plán, ačkoliv jsem ještě nechápal, kterým směrem mě povede. Bylo skvělé prožívat, jak Bůh pečuje o moje potřeby, jak očividně mě vede a chrání. Prvni křesťanské kázání, které jsem slyšel, bylo o Dobrém pastýři podle 23. žalmu. Teď mi Bůh chtěl ukázat, že jsem jednou z jeho oveček a že o mě pečuje. Jednoho dne ráno jsem potřeboval jít do školy na zkoušky a neměl jsem peníze na .autobus a na podzemní dráhu. Pomodlil jsem se za to(jako jsem se modlil za všechno), šel jsem na zastávku autobusu jako obvykle a postavil se do fronty. Těsně předtím, než přijel autobus, ke mně přišla žena, vtiskla mi do ruky pětilibrovou bankovku a trvala na tom, abych si ji nechal. Před několika týdny jsem získal jejího muže pro Krista, a ona mi byla velice vděčná. Nijak jsem jí nenaznačil, že potřebuji peníze. Jedině Pán jí to mohl říci a přivést ji sem v pravou chvíli. Jindy jsem šel ráno do školy, ale cítil jsem nutkání vrátit se do pokoje a modlit se za ochranu. Udělal jsem to. Později jsem na zastávce autobusu najednou cítil, že mám jet autobusem číslo šest, do kterého nastupovali lidé, přestože můj autobus číslo padesát dva jel jenom pár vteřin za ním. Aniž bych věděl proč, naskočil jsem do něj. Sotva autobus vyjel ze zastávky, zaslechl jsem hrozné pískání pneumatik. Ohlédl jsem se dozadu a spatřil auto, které kosilo frontu čekajících lidí, jež jsem právě opustil. Vyskočil jsem a snažil se pomáhat. Bylo to hrozné. Mohl jsem být jedním z mrtvých nebo umírajících! I když mi jich bylo nesmírně líto, byl jsem Pánu vděčný, že mi zachránil život. Dal mi jasně najevo, že pro mne má poslání. Druhý den byly noviny plné této tragedie - sedm mrtvých a šest těžce zraněných. Při každé příležitosti jsem v rádiu poslouchal Billy Grahama. Jeho kázání mě velice oslovovala. Na počátku roku 1970 začal oznamovat evangelizační tažení v Dortmundu v Německu, které bude televize přenášet na velké stadiony ve třiceti devíti městech - "od Amsterodamu po Záhřeb" - v jedenácti zemích. Dr. Graham vyzýval křesťany v Evropě, aby se v.tomto velkém tažení spojili. Zatímco jsem prosil Boha, aby připravil ty tisíce spolupracovníků, kterých bude třeba, začal jsem nabývat přesvědčení, že modlitba nestačí. Měl jsem zanechat studia a jít do Dortmundu?To nevypadalo reálně. Byl jsem teď ve třetím ročníku a velmi jsem se těšil, že budu lékařem. Vzpomínal jsem na první dny plné nadšení v době, kdy jsem se stal křesťanem. Od samého začátku jsem chtěl svědčit světu o Kristu. Ještě na střední škole jsem šel na kolena a volal: "Pane, dej, ať mohu kázat evangelium milionu lidí!" Zdálo se to být nemožné, protože v té době nebylo tolik lidí ani v celém Trinidadu. Ale já jsem skutečně věřil, že Bůh to může způsobit. Navštěvoval jsem shromáždění, které měl J. Smith v Port of Spain. Znal jsem jeho *

/ Hinduismus učí, že dharma nebo pravidlo chování je u každého člověka jiné a že je třeba je nalézt osobně; neexistuje žádné mravní měřítko, které by bylo závazné pro všechny. Kršna učil, že člověk může jít po kterékoli cestě - tzn. jednat podle svého -, a přece dojít k němu. 44

jméno z letáku, který mi někdo položil v nemocnici k posteli. Poslední večer vyzval všechny, kdo se chtěli cele oddat křesťanské službě, aby šli do modlitební místnosti. Na výzvu reagovalo málo lidí, zdálo se mi, že byli většinou příliš staří na to, aby mohli Pánu sloužit delší dobu. "Věřím, že tu je mladý člověk, kterého Bůh volá," řekl dr. Smíth vážně. "Bůh ho chce použít, aby získal tisíce lidí. Počkáme ještě pět minut." Nikdo se nehnul. Pane, modlil jsem se vroucně, jsem snad já ten mladý člověk ... chtěl bych jím být! Vstal jsem a šel do modlitební místnosti. Když se dr. Smith se mnou modlil, skutečně jsem cítil, že budu evangelistou, ale byl jsem tehdy ještě tak mladý. Teď mi bylo dvaadvacet. Když jsem slyšel výzvu Billy Grahama, modlil jsem se, aby Bůh povolal všechny ty pracovníky, kteří při evangelizaci v Dortmundu budou zapotřebí. Při této modlitbě jakoby mi Pán řekl: Rabi, teď přišla ta doba! A v srdci jsem odpověděl: Ano, Pane! Toto rozhodnutí mělo změnit celý běh mého života. A, přitom to všechno proběhlo tak rychle a bez problému hladce. Naučil jsem se důvěřovat Pánu a měl jsem v srdci pokoj, ačkoliv jsem ve skutečnosti netušil, co mě čeká. Věděl jsem jenom, že tato záležitost byla jednou provždy vyřízená. Nebudu tedy lékařem. Bolest, kteroujsem pociťoval, když jsem se vzdal své vlastní představy, byla víc než vyvážená vědomím, že mě Dobrý pastýř povede na každém kroku, krok za krokem. V noci jsem měl tentýž sén, který mi Pán dal krátce poté, kdy jsem se stal křesťanem. Stál jsem na zeleném poli vedle -Iežíše. Vzal mě za ruku a vedl na travnatý kopec. Když jsme dosáhli vrcholu, stály na druhé straně tisíce lidí a hleděly na nás s očekáváním. Ježíš na ně ukázal a řekl mi: ,Kaž'! Vzbudil jsem se pod dojmem snu, který byl velice živý, a cítil jsem, že to je potvrzení, jaké jsem pro tak důležité rozhodnutí potřeboval. "Věřím, že Bůh chce, abych šel do Německa a pomáhal při shromážděních Billy Grahama v Dortmundu," řekl jsem strýci Kumarovi téhož dne dopoledne. "Odjedu za pár dní." ,,Ale co bude se školou, Rabi!" zvolal. "Vrátíš se včas do příštího semestru?" Jak jsem mu měl říci, že se vzdávám plánu stát se lékařem, když tím byl tak nadšený? "Nevím," odpověděl jsem a doufal, že se nebude ptát dál. Zdálo se, že je spokojený. Bude snazší vysvětlit mu vše později. Měl jsem pouze obavy o duchovní růst těch, které jsem v Londýně přivedl ke Kristu. Bylo to tak nebezpečné město pro mladé křesťany, s tolika duchovními nástrahami a pokušeními. Nebylo lehké opustit tyto nově obrácené přátele, kteří pro mne tolik znamenali. Věděl jsem však, že mohu důvěřovat Pánu, že on sám je povede. Byl to velký krok víry. Pracoval jsem na zkrácený úvazek v obchodě s obuví na známé Oxford Street a z malého výdělku jsem si nemohl nastřádat žádné peníze. Věděl jsem však, že jsem v Boží péči. Spálil jsem těch několik mostů za sebou tím; že jsem se zbavil svého chudého vlastnictví. Dal jsem sbohem svému strýci, Londýnu a kariéře, kterou jsem tady chtěl začít. S malým kufříkem obsahujícím všechno, co jsem teď měl, a s penězi, které sotva stačily na týden,jsem sedl na vlak do Dortmundu. Neuměl jsem jediné slovo německy. V celém Německu jsem nikoho neznal. Byl jsem jako malé dítě, které se vydává na dalekou cestu a ve všech podrobnostech se spoléhá na otce. Onoho prvního rána v Dortmundu jsem byl zmaten tisíci lidmi mluvícími cizím jazykem a spěchajícími přeplněnými ulicemi. Ačkoliv jsem neměl žádnou adresu, Bůh mě dovedl přímo ke kanceláři Grahamovy evangelizace. U vchodu mě dokonalou angličtinou pozdravil usměvavý Němec. Podal mi ruku a vypadal, jakoby mě čekal. "Dobré jitro! Jedete až z Indie?" "Jenom z Londýna," odpověděl jsem celý šťastný, "ale jsem Ind z Trinidadu." "Kde bydlíte?" "Minulou noc jsem byl v hotelu ... " „To nejde. Najdeme vám ubytování. Zatím budeme mít za chvilku něco teplého k jídlu." "Ubytování" bylo v pěkném domově poblíž velkého kostela Marienkirche. Moji hostitelé, Klitschkovi, nemohli být laskavější. Po- . mohli mi rychle zapomenout, že jsem cizincem v cizí zemi. Nedaleko domova Klitschků se konala recepce na počest Billyho Grahama, které se účastnili vedoucí křesťané z celé Evropy. Byl jsem také pozván. Mezi pěkně oblečenými a blahobytnými Němci jsem si ve svém laciném vybledlém tropickém obleku, koupeném před lety v Trinidadu a jediném, který jsem měl, připadal jako vypadlý z řady. Ale navzdory svému vzezření jsem se jako bývalý hind, s~ kterým se většina z nich setkala poprvé, brzy stal středem pozornosti. Dostal jsem mnohá pozvání do církevních sborů v celé Evropě, abych tam kázal slovo Boží a vyprávěl.jak jsem přišel ke Kristu. To mohlo venkovskému chlapci z malého Trinidadu snadno stoupnout do hlavy, zejména když mě dr. von Stieglitz, jeden z organizátorů dortmundských shromáždění, představil Billy Grahamovi. Věděl jsem, že kázal na všech kontinentech více než kterýkoli jiný evangelista v dějinách, že kázal v Bílém domě a byl přítelem prezidentů a hlav států. Mohl jsem se domnívat, že to bude okázalý, hrdý a nepřístupný člověk. Ale naopak, byl velice laskavý, příjemný a nadmíru pokorný. Projevilo mne upřímný zájem, ptal se, kdo jsem, odkud přicházím a co dělám. Byl vysoký, pěkného vzhledu a musel se sklonit, aby mi svýma jasnýma modrýma očima mohl pohledět do tváře. "Rabi, kázal jsem evangelium ve tvé zemi, když jsi byl malý chlapec," řekl mi velký evangelista. Jeho slova mi celé dny ležela v hlavě. Tento muž kázal evangelium v mé zemi, a to byl nepřímý důvod, proč jsem teď byl křesťanem. Jeden z jeho konvertitů přivedl Molly ke Kristu, a ona pak konfrontovala s evangeliem mě. Kázal také v Indii, přivedl ke Kristu mnoho Indů a stále ještě zvěstuje tuto radostnou zvěst po celém světě. Bylo by možné, že bych z Boží milosti mohl jednoho dne také kázat radostnou zvěst o Kristově lásce v mnohých zemích, zejména v Indii? Byla to skoro troufalá představa. V Dortmundu mě to jako v Londýně táhlo mezi narkomany a narkomany to táhlo ke mně. Mnozí mi kladli otázky o smyslu života a o Boží existenci a zřejmě se domnívali, že pro svou hinduistickou minulost jim budu schopen pomoci. Z jejich úst jsem znovu slyšel potvrzení toho, že LSD je často jízdenkou na cestu do východního myšlenkového světa. Jako konzumenti drog, které jsem potkal v Anglii, také mladí lidé v Německu, s nimiž jsem hovořil, přijali hinduistickou životní filozofii. Poznali však, že ani to není odpověď na jejich nejhlubší otázky, a prosili mě, abych jim pomohl nalézt pravdu.

45

Vzhledem k tomu, že jsem měl vlastní zkušenosti s meditací, mohl jsem s narkomany mluvit zasvěceně. Začal jsem však pociťovat, že potřebuji dobrou teologickou přípravu. Byl jsem vždycky proti seminářům. Domníval jsem se, že s Biblí zacházejí jako s učebnicí, a ne jako s Božím slovem, které, jak jsem věřil, může vyložit jedině Ducllsvatý. Poznal jsem však, že potřebuji systematické biblické studium, a začal jsem prosit Boha o vedení v této záležitosti. Kázání Billyho Grahama oslovovalo, inspirovalo a bylo plné dynamiky. Bylo prosté, každý mohl rozumět úplně všemu, co řekl. Kázal mocně. Na zahájení těchto shromáždění v prvním kázání Billy Graham řekl nečekaně: "Chci povzbudit mnohé z vás mladých lidí, abyste šli na dobrou biblickou školu. Získáte tak dobrý základ jako přípravu pro práci, ke které vás Bůh volá." Tato slova zasáhla mé srdce jako šíp, jakoby to bylo řečeno přímo mně. Během programu jsem vydal svůj život znovu Pánu. Později jsem klečel sám ve svém pokoji a modlil jsem se: "Pane, vezmi si mě a použij pro sebe. Nemohu se ti odplatit za tvé spasení, ale chci ti sloužit. Připrav mě, abych mohl dělat něco, co získá tisíce lidí pro věčnost. Použij si mě cele." Během modlitby mi přišlo jasně na mysl jméno London Bible College a byl jsem přesvědčen, že Bůh chce, abych tam šel. Příštího dne jsem si napsalo přihlášku. V průběhu těchto dnů v Dortmundu jsem často slyšelo mladém studentovi z Biblické školy Brake v severním Německu. Říkali mi, že se s ním musím setkat: "Máte oba dva stejnou vizi a vedení," Heinz Strupler slyšelo mně totéž. Pak jsme se setkali, ale ani jeden z nás nemluvil jazykem druhého. Strávili jsme spolu jenom několik krátkých minut. Netušili jsme, že bylo v Božím plánu, abychom v příštích letech úzce spolupracovali. Asi bychom se podivili, kdybychom věděli, kde ajak brzy se naše cesty znovu zkříží.

19 Umíráme - a jsme naživu Cestoval jsem po Švýcarsku a Rakousku, abych navštívil přátele, s nimiž jsem se setkal v Dortmundu. Krása, která mě obklopovala, daleko převýšila všechno, co jsem si dovedl představit. Bylo jaro. V nížinách nasazovaly stromy na květ a louky se zelenaly. Kolem jezer a v parcích byly barevné květiny, které jsem předtím nikdy neviděl. A nad tímto pučícím, kvetoucím a zpívajícím rájem se v tichém majestátu tyčily Alpy, stále ještě sevřeny v zimním ledovém krunýři, a umocňovaly jaro, které působilo o to sladším dojmem. Byl jsem naplněn vděčností vůči Bohu Stvořiteli a Mistru, a někdy jsem měl pocit, že při tomto pohledu musím propuknou v hlasitou chválu . Když jsem přišel do Curychu, vzpomněl jsem si na pověsti o tom, že totiž mnozí narkomani učinili z tohoto místa svou Mekku. Vydal jsem se na adresu, kterou jsem dostal v Dortmundu. Ukázalo se, že to je domov pro' staré lidi, kde se ve sklepních místnostech konala shromáždění hippies. Když jsem dorazil, starší, ale velmi energicky vyhlížející muž řídil německy diskusi na biblické téma. Po shromáždění mě jeden mladý muž anglicky přivítal. "Jsem Martin Heddinger," řekl a přátelsky se usmál při pohledu na můj kufr. "Doufám, že ještě nemáte ubytování. Mohl byste bydlet u nás." "Vaši rodiče s tím souhlasí?" zeptal jsem se. "Zavolám jim, že přijdete. Budou rádi, když u nás zůstanete, jak dlouho budete potřebovat." Heddingerovi byli stejně laskaví a pohostinní jako Klitschkovi. Přijali mě s radostí, ačkoliv jsem pro ně byl cizincem z daleké země! Prožíval jsem u nich skutečně Kristovu lásku a brzy jsem Martinovým rodičům říkal mami a tati jako on. Chovali se ke mně jako k vlastnímu synovi. Asi dva týdny po mém příjezdu do Curychu přijel Heinz Strupler se čtyřmi . studenty z Biblické školy Brake a se svou snoubenkou Annaliesou. I oni přišli do Curychu, aby pracovali mezi hippies. Byl jsem velmi rád, že Heinz sdílel mou starost o mladé lidi, které drogy zatáhly do východní mystiky. Byl stejně jako já rozhodnutý získat je pro evangelizaci světa. „Během svého studia na biblické škole jsem v létě pokaždé pracoval s Operation Mobilization," vyprávěl mi Heinz prostřednictvím tlumočníka, který během řeči mohutně gestikuloval. "Povzbuzují mladé lidi na celém světě, aby kázali na ulicích, chodili od domu k domu, prodávali Bible a křesťanskou literaturu a pomáhali místním sborům evangelizovat. Teď, když jsem skončil školu, chci se věnovat této práci." "Může to dělat každý!" dodal hromovým hlasem, kterým mluvil, když byl nadšený, což bylo skoro vždycky,jak jsem později zjistil. Ačkoli Heinz měl velký smysl pro humor a snadno propukl v smích, jeho tvář vždy rychle nabyla obvyklý vážný výraz, který se hodil k jeho rozcuchaným světlým vlasům a krátce přistřižené bradce. Málokdy jsem potkal někoho, kdo tak překypoval nadšením a vroucí horlivostí pro Krista. "Nejsem takový odjakživa," řekl mi Heinz. "Znáš Švýcary. Těžko se něčím necháme nadchnout nebo pohnout. Ale když jsem se před několika lety stal křesťanem, úplně mě to změnilo. Chci teď říct celému světu, co Kristus dokáže ." Praštil pěstí do otevřené dlaně. ,,Ano, myslím to vážně! Musíme probudit církev tady ve Švýcarsku. Většina lidí, kteří si říkají křesťané, nebyli nikdy znovuzrození. Něco ti řeknu: Evropa je velkým misijním polem. Církev je silnější v Africe, tam je daleko vyšší procento skutečných křesťanů než v Německu, Francii nebo Rakousku." Heinz byl velký organizátor, muž činu, který chtěl mít všechno hotové včera, ne zítra. Nespoléhal však na lidskou sílu a horlivost, ale hledal Boží vůli a spoléhal na moc Ducha svatého. Všech sedm nás strávilo týden na modlitbách a v půstu. Hledali jsme Boží vedení. Ke konci týdne jsme byli přesvědčeni, že Pán chce, abychom založili intenzivní práci mezi těmi vrstvami společnosti, které jsou církvemi v Curychu opomíjeny. Všichni souhlasili, že se připojíme k Operation Mobilization jako jeden z týmů. Na začátek jsme měli kromě lásky, kterou nám Kristus vložil do srdcí, jen malý obnos peněz a starou simcu, která patřila Annaliese. Byla stejně horlivě oddaná Kristu jako Heinz. Brzy jsme zjistili, že není snadné získat křesťany, ať mladé či staré, aby pracovali s Operation Mobilization. Málokteří byli ochotní opustit své pohodlné domovy a dobře placená místa. Bylo daleko snazší přesvědčit bývalého narkomana nebo

46

obrácenou prostitutku, aby se stali opravdovými učedníky Krista, než probudit někoho, kdo v církvi vyrostl. V prvních dnech jsme měli potíže dostat se do sborů. Někteří faráři si mysleli, že jim chceme odvést mladé lidi, protože mnozí z těch, kteří s námi měli kontakt, odcházeli do biblických škol a do misie. Většina farářů chtěla, abych krátce pověděl, jak jsem se obrátil od hinduismu ke Kristu, ale skoro nikdo nechtěl slyšet o tom, co by mohlo zproblematizovat jeho pohodlný život. Můj příběh to pokaždé naznačoval. Během pobytu v Curychu jsem pracoval ve dne v noci. Přes den jsme chodili ve dvou nebo ve třech do barů a lokálů, kde se scházeli hippies, a snažili jsme se přemlouvat mladé lidi, aby zanechali alkoholu, drog a nemravnosti. Zvěstovali jsme jim radostnou zvěst, že jim k tomu dá Kristus sílu, jestliže ho přijmou. Záhy jsme se dostali do styku s prostitutkami, homosexuály a zločinci, protože narkomani se často uchylovali k těmto praktikám, aby získali peníze na svůj návyk. Byla to radost pozorovat, jak moc Božího svatého Ducha proměňuje život ztroskotanců! Po večerech se několik mladých lidí, s nimiž jsme se setkali na ulici, občas scházelo ve sklepních prostorách. Vyprávěl jsem jim, jak a proč jsem se stal křesťanem, a vyložil jim prosté poselství evangelia. Martin Heddinger byl mým tlumočníkem. Když shromáždění skončilo, postavili jsme nejednou stoly ke stěnám a nechali ty hippies, kteří neměli kde přespat, aby se natáhli na zem. Často jsem trávil noc zde, někdy s třiceti, někdy i s více lidmi. Byla to hrozná zkušenost. Někteří se celé měsíce nekoupali a strašně zapáchali, jiní prožívali náhlý návrat halucinačního účinku LSD a ztráceli nad sebou jakoukoli kontrolu. Pro mnohé z těchto mladých lidi byl Curych jenom krátkou zastávkou na drogové cestě, která vedla přes Turecko, Írán, Afghánistán, Pákistán až k nádherným plážím v Goa na západním pobřeží Indie. Někteří doufali, že se usadí v hinduistickém chrámě a budou studovat pod vedením guru, jiní se přikláněli k zenu nebo jiným formám buddhismu. Konečný výsledek však býval stejný: víra v reinkarnaci a ovládání mysli zlými duchy. Mnozí se ze své odyseje nikdy nevrátí, zemřou na předávkování a na nemoci cestou. Ráj, o němž doufají, že ho naleznou v Indii, bude pro mnohé vstupní branou do pekla. Cítil jsem velkou odpovědnost, když jsem večer co večer vyprávěl, jak mě Bůh vysvobodil ze stejného satanského klamu, do kterého upadli oni. Snažil jsem se je přimět, aby své srdce otevřeli Kristu. Někteří si říci dali, jiní ne. Všichni se ale zdáli fascinováni vyprávěním o tom, proč se nábožný hind stal následovníkem Ježíše Krista. Trávil jsem dny a noci při rozhovorech s jednotlivci, diskutoval jsem s nimi na základě poselství Bible a běžných zkušeností a snažil se jim vysvětlit, že drogy a meditace jenom otevírají jejich mysl zlým duchům. Nejkrásnější zkušenosti, které budou mít s LSD a s meditací, jsou pouhým démonským mámením, které je láká hlouběji se do nich ponořit. Nebylo však snadné přesvědčit ty, kteří již upadli do pasti lstivého klamu. Prožili jsme nejednu tragédii. Nikdy nezapomenu na Petra, inteligentního chlapce z bohaté rodiny, který nenáviděl otce a chtěl ho zabít, protože se staral jenom o obchod, úspěch, domy, auta a zábavu. Petr věděl, že život je daleko víc, nebyl však už ochoten vzdát se drog a nemorálností, jako se otec nevzdal materialismu. Zpočátku tvrdil, že je ateistou, nakonec se však dal přesvědčit o tom, že Bůh existuje a že Ježíš Kristus je SpasiteL Ale pokaždé, když měl udělat jasné rozhodnutí, uhnul. Strávil jsem s ním dlouhé hodiny a přesvědčoval ho, aby přijal Krista. Jednou večer jsem na něho naléhal, aby to už neodkládal. "Petře, všechny tvé rozumové důvody jsou jenom výmluvou," řekl jsem mu. "Tvůj problém není rozumový, nýbrž mravní. Znáš pravdu a musíš se rozhodnout, jestli podle ní budeš žít nebo ne. Nemohu toto rozhodnutí udělat za tebe. Bez Krista tvůj dnešní život nemá smysl ani cíl. Musíš se rozhodnout, jestli půjdeš do školy nebo ne, zda přijmeš určitou práci, zda si vezmeš drogy, budeš milovat nebo nenávidět ... , a také se musíš rozhodnout, jestli přijmeš nebo odmítneš Krista. Máš volbu mezi Kristem a satanem, věčným životem a věčnou smrtí. Tomuto rozhodnutí se nemůžeš vyhnout. Neexistuje nějaká neutrální půda. Musíš se rozhodnout!" Den nato se Petr zastřelil. Tato zpráva na mne velice dolehla. Byla to moje slova, která ho vedla k sebevraždě? Udělal jsem někde chybu? Měl jsem přestat mezi mladými narkomany pracovat? Jak mohu pokračovat, když se něco podobného může opakovat? Byl jsem tak skleslý, že jsem několik dni nemohl kázat. Trápil jsem se, ve dne v noci mě pronásledovala představa Petrovy sebevraždy a toho, že jsem ji snad nějakým způsobem zavinil. Po čase, po mnohých modlitbách, mi Pán ukázal, že jsem Petrovi nabízel život, ne smrt. Každý, kdo odmítne Krista, si smrt, i když si neprožene kulku hlavou, volí. Mnozí hubí sami sebe drogami, alkoholem a sexuální perverzí. Mnozí však volí nový život v Kristu. Budu-li mlčet či budit falešný dojem, že rozhodnutí není tak naléhavé, nikomu tím nepomůžu. Pořád mě ještě bolelo srdce při vzpomínce na Petra. Viděl jsem jeho uštvaný výraz ve tváři tolika dalších lidí. Uvědomoval jsem si s hrůzou moc zla, která sužovala tyto utrápené duše. Byl jsem si jist, že to byli démoni, podobní těm, kteří strašili u nás doma a ovládali kdysi můj život, kteří přiměli Petra, aby si sáhl na život. Když zavrhl Krista, vydal se pod jejich moc. Denně jsem se přesvědčoval o tom, že démonské mocnosti působí prostřednictvím drog a východní mystiky. Jednou jsem stál pozdě večer se dvěma přáteli před sklepní místností, kde jsme se shromažďovali. Snažili jsme se hovořit s mladým narkomanem Raymondem, který se ten večer dvakrát pokusil o sebevraždu a zdál se být úplně mimo sebe. Před třemi týdny jsem ho vážně žádal, aby se vzdal drog a přijal Krista. Tehdy se mi vysmál. Když jsme s ním teď hovořili, Raymond mě najednou zatáhl do sklepa, a než jsem si uvědomil, co se stalo, zamkl za námi dveře. Byl větší, silnější než já, byl jsem proti němu bezmocný. Jakmile jsme byli uvnitř za zamčenými dveřmi, začal mě škrtit. Když mi šílenou silou stáhl hrdlo, nic jsem nepociťoval. Zmaten tímto zázrakem, na chvilku povolil. Chtěl jsem odemknout dveře, avšak Raymond po mně skočil jako tygr. "Jsem satan," řval divoce. "Satan je ve mně!" mrštil mnou na dveře a hledal nějakou zbraň. Uchopil velkou těžkou láhev s ovocným sirupem, blížil se ke mně a křičel: "Jsem satan! Nehejbej se, nebo ti tu láhev hodím do ksichtu!" Zvedl láhev do výše a napřáhl se, aby ji po mně hodil. Ani okamžik jsem nepochybovalo tom, že Raymond byl posedlý démony, kterým umožnil vstup drogami, podobně jako jsem já byl kdysi posedlý zlými duchy prostřednictvím meditace. Oni mi propůjčili nadlidskou sílu, abych mrštil těžkou činkou jako palicí po tetině hlavě. Síla svalů, kterou teď Raymond vyvinul, byla hrozná. Věděl jsem však, že moc, kterou tyto zlé bytosti kdysi nade mnou měly, byla zlomena ve chvíli, kdy Kristus vstoupil do mého života.

47

"Jsi-li satan," odpověděl jsem s rozhodností, "pak tě nebudu poslouchat, protože patřím Kristu!" Udělal jsem krok směrem k němu. Ihned po mně vší silou mrštil láhví, Viděl jsem, jak letí přímo ke mně, a volal jsem k Ježíši o pomoc. Ani jsem neměl čas se sehnout. Láhev, namířená do mé tváře, třískla do dveří za mnou. Pocítil jsem závan vzduchu a viděl jsem, jak uhnula kolem mě, jakoby ji odklonil neviditelný štít. "Raymonde, Ježíš tě miluje a chce ti pomoci," řekl jsem a šel pomalu k němu. "Ježíš je Vítěz. Ve jménu Pána Ježíše Krista vyhlašuji pro tebe vysvobození!" Démoni, kteří byli v něm, nemohli slyšet jméno Ježíš. Raymond si rukama zacpal uši a začal běhat po místnosti. Křičel: "Ne, ne!" Teď jsem mohl odemknout a vpustit své dva přátele. Když vešli dovnitř, Raymond uchopil židli a zvedl ji, aby mi rozbil hlavu. "Ve jménu Ježíše Krista, pusť tu židli!" přikázal jsem. Padla na podlahu za ním. Byl teď úplně bez sebe. Chytil těžké topné těleso a mířil na mou hlavu. Řekl jsem znovu: ''Ve jménu Ježíše Krista, polož to!" Těleso mu vypadlo z ruky. Začali jsme se vroucně modlit a žádali Boha, aby svázal duchy, kterými byl Raymond posedlý, a vyvrhl je. Ten se stáhl do kouta a krčil se tam jako zvíře. Přitom vydával divné zvuky. Modlili jsme se dál ve jménu Ježíše Krista, našeho Pána. Najednou Raymond vykřikl: "Něco temného ze mne vyšlo! Ještě něco je ve mně!" Klesl na kolena a začal se také modlit. My jsme dále vyhlašovali vítězství ve jménu Pána Ježíše Krista. Nakonec Raymond zvolal: "Je to venku! Je to venku!" Začal plakat jako dítě. "Prosím, Pane, odpusť mi," vzlykal, "odpusť mi, že jsem bral drogy a žil jako homosexuál!" Zřejmě získával peníze na drogy homosexuálním stykem. Z Boží milosti se Raymond stal novým člověkem. Naše metody křesťany v Curychu šokovaly. "Evangelikálové soudí, že tu je příliš tvrdá půda," řekl jednoho dne Heinz a zamžikal očima. "Svobodné církve tvrdí, že hippies a narkomany, homosexuály a prostitutky nelze získat pro Krista. A státní církev říká, že to není nutné - pokud byli pokřtěni jako nemluvňata a konfirmováni, bude nakonec všechno v pořádku. Ha!" Zasmál se nahlas. ,,Ale Bůh nám řekl, abychom šli do ulic a získávali je pro Krista. Všichni jsou přesvědčeni, že to není možné. Nikdo kromě Armády spásy to nedělá. Uvidíme, co Bůh dokáže!" Denně jsme viděli nové důkazy toho, že "u Boha je možné všecko". Kázali jsme zástupům, někdy stovkám lidí před nádražím, kde se stýkají čtyři ulice. Byl to ohromný pohled, když při těchto shromážděních přicházeli škrobení Švýcaři dopředu při výzvě, aby přijali Krista. Věděli jsme, že to nebylo naší horlivostí nebo schopností, ale působením Ducha svatého. Byli jsme jako diváci sledující vznik revoluce. Jeden zarytý hippie, kterého Kristus změnil a vysvobodil z narkomanie, projevil svou vděčnost tím, že nám dal svůj starý volkswagen. Ten dělal takový hluk, že jsme mu začali říkat "hromotluk". Byl nám v naší práci. velkou pomocí. Jeden z vedoucích narkomanů mezi hippies přijal Krista a byl pokřtěn v jezeře. Mluvilo se o tom po celém Curychu. Jak se tato zpráva šířila, přicházeli za námi mladí lidé z různých církví, někteří ze zvědavosti, jiní nám nabízeli pomoc. Jedna dívka, která prožila povolání do služby, nám darovala všechny své úspory. Použili jsme je na nákup mikrobusu. Ty, jejichž křesťanství nebylo pravé a uvědomělé, hippies nejednou obrátili na svůj způsob života: na drogy, mystiku, sexuální promiskuitu a perverze. Jasně jsme poznali pravdivost Pavlova slova: "Oblecte plnou Boží zbroj ... Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla." Byli jsme v tomto boji ve dne v noci. Viděli jsme mnoho zdánlivě beznadějných případů - lidi skutečně svázané mocí temnosti, které Kristova moc vysvobodila a změnila. Nikdo, kdo mu otevřel své srdce, nebyl ponechán v poutech zvyklostí a perverzí, které po léta ovládaly jeho život. Teologické spory mezi liberály a evangelikály nikam nevedly. Prožívali jsme denně, že Ježíš Kristus je vskutku jedinou cestou. Jenom on mohl dát úplné vysvobození. Když jsme doma onoho památného dne spálili modly, začal jsem chápat, že Kristus zemřel nejen proto, aby mi mohlo být odpuštěno, ale také proto, abych se zbavil starého Rabiho a přijal nový život. Toto poznání a zkušenost ve mně pomalu sílily. V Kristu jsem zemřel všemu, čím jsem předtím byl. Protože Kristus vstal z mrtvých, žije ve mně. To bylo tajemství mého nového života ajájsem zjišťoval, že tomu takje u mnohých dalších, kteří by jinak byli bez naděje. Postupně jsem začal chápat, že nový život vycházející ze smrti, zcela nové stvoření na základě Kristovy smrti a vzkříšení, je tématem Bible od začátku až do konce. To je ten velký plán, který Bůh po pádu Adama a Evy uskutečňuje. Kristus nezemřel jenom proto, aby obnovil ztracený ráj, protože lidé by padli znovu. Kristus vstal z mrtvých, aby žil v nás, aby stvořil nové lidstvo znovuzrozených lidí, v jejichž srdci má trůn. Několik měsíců jsem uvažovalo slově v listu Galatským 2,20: "Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus." Jak je to pravdivé! Knihy mužů, jako je Andrew Murray, A. W. Tozer a Oswald J. Smith, mi byly velkou pomocí při prohlubování tohoto poznání. Jejich prostředníctvím jsem stále jasněji poznával rozdíl mezi únikem ze světa,jak o něj usilovali buddhističtí mnichové a hinduističtí jógíni, a ukřižovaným životem a mocí vzkříšení v Kristu. Potlačování tělesných žádostí, jak je praktikoval můj otec, nebylo tou pravou cestou. V Kristu je nám dáno vítězství nad hříchem. Pěkně to vyjádřil Tozer (The Root of the Righteous): "Někteří jsou toho názoru, že se musí stáhnout ze společenství lidí, aby byli svobod ni od sebe samých. Odmítají všechny přirozené lidské vztahy v zápase o umrtvování těla ... Domnívat se, že lze starou adamovskou přirozenost přemoci tímto způsobem,je v rozporu s Písmem svatým ... Ta se poddá jedině pod křížem ... My toužíme po spasení, trváme však na tom, aby Kristus vykonal všechno umírání za nás... Zůstáváme králi v malém království své duše a nosíme svou zdánlivou korunu s pýchou Césara ... Nezemřeme-li, naše neukřižované tělo nás zbaví čistoty srdce, smýšlení Kristova, duchovního poznání a nesení ovoce." Čím více jsem prožíval Kristův život v sobě, tím jasněji jsem viděl chybu, kterou jsme s otcem dělali. Sebezapření, praktikované v různých podobách ve východní mystice, spočívalo v mylném názoru, že jediným problémem člověka je chybné myšlení, že si musí pouze "uvědomit", že je bohem. Pokud jsem však byl skutečně Bráhman, pak bych si toho musel být vědom od počátku. Co mi prospěje "uvědomit si" znovu, co jsem už věděl a zapomněl? Jistě bych to zapomněl zase. To nebylo řešení,

48

byla to satanova lest, která člověka měla zaslepit pro skutečnost, že ho od Boha oddělily jeho hříchy. Problém nelze vyřešit tak, že jej popřeme. Kristova smrt za naše hříchy je jediným řešením: odpuštění, které potřebujeme, abychom byli smířeni s Bohem. A jeho vzkříšení nám dává nový život, který nekončí. Jsme-li ochotni zemřít v Kristu a přijmeme-li skutečnost, že za nás zemřel, pak teprve můžeme skutečně žít. Byl jsem nesmírně vděčný, že jsem v Kristu mohl zemřít všem svým sobeckým ambicím! Už jsem se nemodlil za to, aby Bůh požehnal mým plánům, ale abych poznal jeho vůli a podřídil se jí. Věřil jsem Božímu slovu a slavnostně prohlásil, že se nikdy nesmířím s porážkou ve svém životě. Poznal jsem naprosto jasně, že Kristus zemřel na kříži, aby mi dal vítězství. Zejména v jednom verši Bible mi Pán tuto skutečnost přiblížil: "V tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval." A následující verše se mi staly pramenem velké vnitřní síly: "Jsem si jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu" (List Římanům 8,37 - 39). Věřil jsem tomu z celého srdce.

20 ,,Nový život" Teologické vzdělání, kterého se mi dostalo na londýnské Bible College, mělo nejlepší kvalitu a bylo absolutně nedocenitelné. Těžko bych vzdělával jiné, aniž bych byl sám dobře vzdělaný. A bylo velmi povzbudivé modlit se a studovat s mladými lidmi z dvaceti pěti zemí, kteří svůj život zasvětili službě Kristu. Mnoho víkendů jsem kázal se školním evangelizačním týmem. Školné se stravou a ubytováním činilo asi pět set liber ročně. Pravidelně jsem dostával vyrozumění z kanceláře, že na moje konto přišly peníze, a to po celou dobu, co jsem byl ve škole. Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo byl tím tajným dárcem. O každých prázdninách - na Vánoce, Velikonoce a v létě jsem jezdíval do.Curychu pomáhat při práci. Na jaře 1971 dostal náš tým sklepní prostory v domově pro staré lidi. Křesťané z Curychu, většinou mladí lidé, které jsme vychovávali, darovali materiál, čas a peníze, aby velkou místnost opravili, vyzdobili a udělali z ní křesťanskou kavárnu. Chtěli jsme ji udělat co nejpřitažlivější, aby sem chodilo co nejvíce mladých lidí a mohlo slyšet o Kristu. V té době chodilo asi 150 věřících na vyučování pro pracovníky a pomáhalo nám v této práci. Každý říkal, že bychom měli mít pro naši kavárnu název. Nejvíce hlasů dostalo označení "Nový život". To, co jsem sám zakusil a co jsme viděli u tolika narkomanů, různých zločinců, prostitutek a homosexuálů, se nedalo označit lépe. Mnozí, kteří se domnívali, že jsou křesťany, protože byli pokřtěni jako nemluvňata a vychováni v církevní tradici, poznávali Krista osobně a také prožili proměnu. Ačkoli státní církev měla mnoho co nabídnout, mnozí faráři kázali zředěné evangelium. Křesťanství jim bylo spíše kulturní tradicí, než osobním vztahem k Bohu a chozením s Bohem skrze Ježíše Krista. Na základě modliteb a zkušenosti jsme přijali určité zásady. Jednou z prvních bylo, že se nikdy nebudeme doprošovat darů, nikdy při svých shromážděních nebudeme dělat sbírky a nikdy nebudeme nikomu říkat, jaké máme potřeby. Budeme se spoléhatjedině na Boha, a ne na lidi. Dostaneme-li od někoho pomoc, pak to má být proto, že reaguje na Boží pokyn, ne na naši výzvu. Další zásadou bylo, že se dáme motivovat jedině Kristovou láskou. Bůh dal svého Syna z lásky, a protože nás miloval, zemřel Kristus za naše hříchy. Modlili jsme se, aby nám Bůh pomohl kázat Krista a sloužit mu z lásky, ne proto, že očekáváme odměnu v nebi. Slovo ve 2. listě Timoteovi 2,2 vyjadřovalo naši třetí zásadu: "Co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné." Poznali jsme, že naším prvním úkolem bylo získávat učedníky, kteří pak získávají další a vyučují je. Od samého začátku jsme si uvědomili, že jednou ze základních potřeb bylo solidní biblické vyučování a jednoznačné vedení ke křesťanskému životu. Ti, kteří uvěřili, potřebovali vědět, v co věří a proč věří. Začít křesťanský život s velkým nadšením je jedna věc, něco jiného však je denně růst ve víře a získávat další pro Krista. Nově nalezená radost vydrží snad dny nebo týdny, když však přijdou útoky a pochybnosti a kamarádi se snaží strhnoutje do starého způsobu života, může být pokušení sáhnout po nedovoleném sexu nebo po drogovém opojení neodolatelné. Provést člověka skutečnými životními zkouškami a zápasy vyžaduje víc než nadšení. Zdůrazňovali jsme, že Kristus nepřišel jen proto, aby člověka dovedl do nebe, ale aby změnil způsob života lidí zde na zemi, že od svých učedníků očekává nejen víru, ale i poslušnost. Kázali jsme, co řekl Kristus: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne!" (Mt 16,24) Říkali jsme to naprosto jasně. Heinz a Annalies, kteří se brzy po svém příchodu do Curychu vzali, používali teď svůj malý třípokojový byt pro "špagetovou evangelizaci". Zvali mladé lidi z ulice na jídlo a k rozhovorům. Postupně se práce rozšířila tak, že jsme se přestěhovali do velkého starého domu o čtyřech poschodích se čtrnácti místnostmi. Dům se stal stálým domovem pro tým a dočasným domovem pro stovky hippies, kteří se tu. zastavili na noc nebo na dvě či tři noci a slyšeli o Kristu. Mnozí opustili svůj plán jít po drogové cestě až do Indie a vrátili se, aby se omluvili rodičům, které kdysi nenáviděli a nyní milovali Kristovou láskou. Prostorný dům v Moehrlistrasse, kde začala roku 1972 naše osmiměsíční škola pro učedníky, byl pro nás brzy malý. Roku 1973 jsme v bývalém rekreačním domově začali první ročník tříleté biblické školy s důrazem na praktickou službu. Vybírali jsme studenty poté, co jsme je sledovali při letní evangelizaci. Téměř všichni pak šli sloužit na plný úvazek. Ve třetím ročníku trávili asi šest měsíců v praktické evangelizační práci v některém evropském městě, kde jsme měli týmové základny. Každý tým se se svými potřebami cele spoléhal na Pána a jejich spojení se sdružením Nový životbylo duchovní, ne organizační. Roku 1974 jsme se přestěhovali do větších prostor v obci Walzenhausen nad Bodamským jezerem v severovýchodním Švýcarsku. Jako úchvatné panoramajsme měli výhled až do Německa a do Rakouska. Celý tým se mnou bojoval proti vlivu východních náboženství, který se rychle šířil na západě. Od chvíle, kdy jsem se stal křesťanem, jsem s obavami sledoval prudce se vzmáhající, mohutný, často nerozpoznaný vliv východu na západní myšlení. Tato invaze východních náboženství tiše, ale silně ovlivňovala téměř každou oblast západní společnosti. Prostřednictvím

49

záměrného úsilí hinduistických a buddhistických guruů jako je Vivekananda, Ausobindo, Sri Chinmoy (který vede meditace ve Spojených národech v New Yorku) a velice vlivného dalajlámy byly uskutečněny významné změny v západním myšlení a životním stylu. Doslova miliony lidí převzaly východní nauky jako karmu, reinkarnaci a vegetariánství z náboženských důvodů. Tato cifra nezahrnuje další miliony těch, kteří se osobně zapojili do četných hinduistických a buddhistických sekt, jako je hnutí Hare Kršna, Seberealizační sdružení Joganandy a další. Jako bývalý hind, který začal hodně cestovat po západě, jsem byl překvapen, že nejen rosenkruciáni a svobodní zednáři mají hinduistické a buddhistické kořeny, ale že téměř každá z uznávaných sekt na západě.jako např. Křesťanská věda, Náboženská věda a další, je synkretistickou směsí hinduismu a křesťanské hereze. Dokonce i církev mormonů se svým americkým původem a "křesťanským vzezřením" je založena na hinduistických základech, jako je víra v preexistenci duše, množství bohů a učení, že konečným cílem lidstva je zbožštění, Cítil jsem odpovědnost za odkrývání této hinduizace západní splečnosti, a začal jsem mluvit na veřejnosti nepokrytě, abych varoval ty, které přitahuje jóga, meditace a jiné farmy východní mystiky, před nebezpečnou léčkou, do níž upadají. Začal jsem dostávat pozvání mluvit na kolejích a univerzitách a srovnávacím náboženství a mystice nebo o rozdílech mezi křesťanstvím a hinduismem, případně jinými východními náboženstvími, Znal jsem tuto problematiku z obou stran. Zvali mne i do mnohých zemí. Nemohl jsem se už nadále vázat na Evropu. Koncem raku 1972, když jsem byl na přednáškavém turné v řadě států, jsem během pobytu v Izraeli cítil na modlitbách vedení, abych letěl domů do Trinidadu na svou první návštěvu od doby; kdy jsem odjel do Londýna. Ačkoli vzhledem k silnému svátečnímu cestovnímu ruchu byly všechny lety vypradané a společnosti měly čekací listiny, dostal jsem z Boží milosti letenku z Tel Avivu do Londýna a odtud bez delšího čekání do Part of Spain. Po přistání jsem potkal na letišti přítele, který mě dovezl přímo před starý dům. Bylo ta jako zázrak, když jsem na Štědrý večer, patnáct minut před půlnocí, stoupal po schodech do obývacího pokoje, "Rabi! To je dar od Boha!" zvolala Ma. "Prasila jsem ho, aby tě sem přivedl na vánoce!" Jaké ta bylo shledání po šesti letech! Ma byla starší a vypadala slabší než v době, kdy jsem odjížděl. Stále však chválila Boha a byla zářícím svědectvím pro Krista. Prožili jsme spolu pěkné hodiny na modlitbách a nad Bažím slovem a vzpomínali na dávné dny, kdy jsme se stali křesťany. Pa všech těchletech jsme pořád ještě nedovedli pochopit změnu, kterou Kristus v naší rodině a v našich životech způsobil. Byla nádherné uvidět zase staré přátele, křesťany a hindy, a dostala se mi té výsady, že jsem směl kázat evangelium po celém Trinidadu a v dalších částech Západní Indie. Brzy poté, co jsem se vrátil zase do Evropy, jsem dostal zprávu, že Ma vážně onemocněla. Nemoc se táhla několik týdnů, a pak se jí udělalo lépe. Nato přišla zpráva, že odešla ke svému Pánu. Na pohřbu nebylo žádné halasné naříkání jako při úmrtí Nany a mého otce, jak to bylo běžné při smrti hinda. Věděli jsme, že je s Kristem v nebi a ne reinkarnována do jiného těla, aby začala nový běh utrpení a bolesti zde na zemi. Až přijde Kristus, setkám se s Ma, a může to být už brzy - všechna znamení tomu nasvědčují. Byl jsem Bohu vděčný za to, že mi dal možnost setkat se s Ma ještě před odchodem k němu. Vzpomínka na její kristovský život a na hodiny, které trávila v modlitbách na kolenou, jsou pro mne povzbuzením a inspirací, abych Kristu sloužil celým srdcem. Během posledních dnů prožitých spolu mě k tomu znovu povzbuzovala. Na podzim roku 1975 se konečně naplnil jeden z mých snů. Pět spolupracovníků a osmnáct studentů vyrazilo na první misijní cestu na východ. Jedním z našich cílů je výchova mladých lidí pro země jako Pákistán a Indie, aby tam nesli Kristovu zvěst. Nabízíme stipendia vybraným studentům, kteří navštěvují biblické školy, semináře a univerzity v Indii a v jiných částech Asie. Jedním z mých cílů na této cestě bylo navázání kontaktů pro zmíněný program. V Jugoslávii byly dva z našich tří minibusů zastaveny a pasažéři zatčeni, protože rozšiřovali křesťanskou literaturu. Po několika hodinách je propustili a my jsme pokračovali na východ. V Turecku jsem měl to potěšení kázat poprvé v muslimské zemi a vidět, jak řada muslimů přijala Krista. V Istanbulu jsme bydleli u mladé dvojice. Oba se před třemi lety stali křesťany v Curychu. S radostí jsme pozorovali, jak oba slouží Pánu a duchovně rostou. Mladý muž patřil kjedné z nejbohatších tureckých rodin. Žil jako playboy S francouzskou dívkou ve Švýcarsku. Oba byli narkomani, když jsem jim v našem centru y Curychu zvěstoval evangelium. Bylo to krátce před evangelizační kampaní během olympijských her 1972 v Mnichově. Oba činili pokání a přijali Krista. Jeho otec mu hrozil, že ho vydědí. Odpověděl mu, že Kristus mu je dražší než celý svět. Vzali se a teď získávají další lidi pro Pána v Turecku. V Pákistánu jsme se setkali s dobrým ohlasem na evangelium. Dva mladí lidé mi dělali tlumočníky při shromážděních. Před několika lety šli po drogové cestě do Indie a hluboce zabředli nejen do drogové závislosti, ale i do východní mystiky. Během jejich života v Pák.istánu je Bůh zázračným způsobem oslovil, a oba tam přijali Krista. Vrátili se do Švýcarska a navštěvovali biblickou školu Nového života. Když jsem kázal v různých končinách Pák.istánu, překládali mě do jazyka urdu, Tým se z časových důvodů musel vrátit do Švýcarska ajájsem pokračoval v cestě do Indie. Chtěl jsem navázat další kontakty a kázat. Pak jsem se chystal navštívit matku. Žila poblíž Bombaje v ašramu svého gurua. Při vstupu do Pák.istánu jsem neměl problémy, avšak když jsem jej chtěl opustit, byl jsem zatčen - jak jsem o tom psal v úvodu. Byli si jisti, že chytli do své sítě velkou rybu. Nestává se každý den, že přes hranice přechází "vyzvědač". V tomto smyslu poslali hlášení na velitelství v Lahore. Velitel mě chtěl vyslechnout osobně předtím, než mě zlikvidují jako indického agenta. Kromě ozbrojené stráže přede dveřmi jsem byl sám. Všichni čekali na velitele. Řekli mi, že to je velice svatý muž, kněz, který vykonal tři poutě do Mekky. Nebylo mi jasné, jak ho to kvalifikovalo na místo vrchního policisty v Lahore ... Ani mi to v mé situaci nepomohlo. Zbožný muslim bude vůči křesťanovi sotva shovívavější než hind. Mou jedinou šanci zřejmě bylo přesvědčit velitele, že jsem křesťan. Kromě toho jsem se zavázal zvěstovat Krista každému, s kým se setkám. Během tří hodin čekání, kdy jsem byl sám v malé místnosti, mi proběhl myslí celý kaleidoskop vzpomínek. Nelitoval jsem toho, že jsem do Pákistánu šel. Pokud při mé návštěvě jeden jediný člověk přijal odpuštění hříchů a věčný život v Kristu, pak to stálo za to. A bylo jich mnoho, kteří přijali Krista. Možná, že se mi nepodaří velitele přesvědčit, že nejsem špión nebo

50

hind. Ostatní důstojníci byli přesvědčeni, že lžu. Nesmírně nenáviděli hindy! Pro ně by má smrt byla malou odplatou za tisíce muslimů, které hindové zavraždili. A jistota, že jsem indický špión, by tuto odplatu učinila ještě sladší. Není lepší chvíle na vyzkoušení víry, než ocitnout se tváří v tvář možné smrti. Byl jsem si teď víc než kdykoli předtím jistý tím, že mě Kristus miluje a že fyzická smrt může jenom převést mou duši a mého ducha k němu, kam mě předešla již Ma. Moje srdce bylo naplněné radostí, když jsem myslel na všechno, co Kristus v mém životě a v životě mnohých dalších, kteří byli proměněni vírou v něho, učinil. Byl jsem v Boží ruce, hledal jsem jedině jeho vůli a to, co slouží k jeho slávě. Přitom jsem si vzpomněl na Pavlovu touhu, vyjádřenou ve vězení: "Nyní na mně bude oslaven Kristus, ať životem, ať smrtí." Myslel jsem na Tozerovy knihy (jednu jsem měl v aktovce) a na slovo v Listu Galatským 2,20, o kterém jsem tolik let přemýšlel a kázal: "Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus." Už jsem v něm zemřel, takže smrt se mne nemůže dotknout. Nebál jsem se toho, co mi tito lidé mohou udělat. "Proč tu v naší zemi špehujete?" byl jediný pozdrav velitele, když konečně dorazil. "Nešpehuji," protestoval jsem, "to bych nikdy nedělal." Zřejmě se bavil. "Vy byste to nedělal? Proč?" "Protože jsem křesťan." "Vy a křesťan? Je to vás pas?" zeptal se a ukazoval na stůl před sebou. "Maharaj není v žádném případě křesťanské jméno." Jeho pohled mi naznačoval, že je urážkou jeho inteligence myslet si, že uvěří tak očividné lži. . "Ano, jmenuji se Maharaj, ale jsem křesťanem," trval jsem na svém. "Dokažte to," usmíval se, jakoby říkal nějaký vtip. Šokovalo mě to. Nikdy předtím jsem na nic podobného nepomyslel. Jak mohu dokázat, čemu věřím v srdci? Nebyl tu nikdo, kdo mě zná, nikdo, kdo by mi to mohl dosvědčit... "Vy jste muslim? zeptal jsem se zdvořile. ,,Ano, jsem." "Můžete dokázat, že jste muslim?" Jistě pochopí, jak je to nesmyslná otázka. "Proč bych to měl dokazovat?" vyhrkl. "Nejsem špión!" ,,Ale já také nejsem špión!" "Tak dokažte, že jste křesťan!" Opět známý úsměv. "Dobře," řekl jsem a otevřel aktovku. Sady je moje Bible. Měl by hind u sebe Bibli?" Zasmál se: "Chytrý špión." Začal jsem mu obracet stránky přímo pod nosem. "Podívejte se, pane, jak mám všechno podtrhané, každou stránku, každý verš, které pro mě mají zvláštní význam, podívejte se na všechny poznámky, které jsem si udělal!" "To může udělat každý špión." Znovu jsem sáhl do aktovky. "Mám tady další křesťanské knihy ... a můžete se podívat na dopisy od lidí, které jsem přivedl ke Kristu, přečtěte si, co říkají oni." Mávl rukou nad mými posledními ,důkazy', aniž by se na ně podíval. "Myslíte si, že jsem hloupý? Tohle všechno se dá snadno zfalšovat." Byl jsem ohromený. Neexistoval žádný důkaz, že jsem křesťanem. Pak mě napadlo něco jiného. "Mám ještě jeden důkaz," řekl jsem a sáhl ještě jednou do aktovky. "Je to rukopis, příběh mého života." Položil jsem jej před něho na stůl. "Je tam všechno: můj život původně jako hinda a to, jak jsem se stal následovníkem Ježíše, Mesiáše. Žádný špión by nic takového nezfalšoval... Spočítejte si, kolik to má stran." Podíval se na mě skepticky, otevřel rukopis a začal číst. Byla to moje poslední naděje. Jak obracel stránku za stránkou, upřímně jsem se střídavě modlil a střídavě sledoval výraz jeho tváře. V kapitole "Guru zemřel" (dál jsem se tehdy ještě v psaní nedostal) začal číst pomaleji. Zřejmě ho zaujal příběh o tom, jak jsem se od hinduismu obrátil k Ježíši Kristu. Když ke konci kapitoly četlo zničení a pálení model, souhlasně pokyvoval hlavou. Korán zatracuje modlářství a muslimové zničili mnoho hinduistických model a chrámů při dobývání Indie v minulých stoletích. Pomalu a pečlivě si přečetl kapitolu znovu. Potom mi rukopis vrátil. "Jsem přesvědčen, že jste křesťan," řekl. Výraz v jeho. tváři . však nebylo nic přátelštější. ,,Ale co jste dělal v naší zemi?" Jak jsem na to měl odpovědět? Dostal jsem se z deště pod okap! Slyšel jsem o křesťanech, kteří byli nedávno v Pákistánu zabiti, protože kázali muslimům Krista. Jiní byli odsouzeni na mnoho let do vězení. Prosil jsem Boha o moudrost a pečlivě jsem volil slova. "Máte nádhernou zemi," řekl jsem upřímně, "avšak máte také mnoho problémů. Přijel jsem s týmem dvaceti dvou lidí ze Švýcarska a Západního Německa. Navštívili jsme nemocnice, sirotčince a stanice malomocných, abychom podle svých sil pomohli, tělesně i duchovně. Máme rádi váš lid a vaši zem. I když naše síly jsou slabé, dělali jsme, co jsme mohli." Pečlivě mě sledoval. Teď se opřel do židle a zhluboka se nadechl. Napětí v jeho tváři povolilo. Otevřel můj pas, sáhl po razítku a otiskl ho na stránku se záznamem o mém vstupu do země. Pak mi pas podal a řekl: "Můžete jít!" Děkoval jsem Bohu a vyšel z místnosti kolem ozbrojené stráže jako svobodný člověk. Úředníci, kteří mě předtím vyslýchali a čekali venku, hleděli překvapeně. Nemohli uvěřit, že jsem směl odejít. Ujišťovali mě o tom, že za nic na světě neujdu popravě. Přešel jsem sto metrů zemí nikoho k indické pohraniční stráži a děkoval Bohu za jeho milost. Modlil jsem se, aby ten vysoký muslimský úředník poznal Krista na základě příběhu, který četl. Pochopil, že to je pravdivý příběh, a výraz na jeho tváři při čtení prozrazoval, že se ho mé obrácení ke Kristu dotklo. Mé problémy však ještě neskončily. Indičtí úředníci mě ihned vzali do jedné zadní místnosti a začali mě vyslýchat. Zřejmě si mysleli, že jsem pákistánský špión. "Musíte být Pákistánec," tvrdil vedoucí úředník. "Žádný Ind nepůjde do Pákistánu. Co jste tam dělal?"

51

"Jsem Kristův učedník a konal jsem tam křesťanskou práci." "Vy, bráhman, jste křesťanem? Nedotknutelní se stávají křesťany, nikoli však bráhmani. Nevěřím vám." "Dobře, mohu vám říci, jak jsem se jím stal," začal jsem vyprávět svůj příběh. Snažil jsem se být stručný a on naslouchal s rostoucím zájmem. Když jsem skončil, v údivu potřásl hlavou, otevřel můj pas, dal na čistou stránku vstupní razítko a svůj podpis. "Přeji vám příjemnou cestu," řekl laskavým tónem. Konečně jsem stál na indické půdě, vlasti mých předků. Moje vzrušení se nedá popsat. Zde byly náboženské kořeny, které jsem odvrhl. Po stránce kulturní a etnické jsem stále ještě cítil hluboká citová pouta. Byli to moji lidé a byla to moje země, kam jsem skutečně patřil. Mangovníky, plné barevných zpěvavých ptáků, poletujících od větve k větvi, mi připadaly, jako by v příjemném vánku tančily. Krajina, rozprostírající se přede mnou, budila nostalgické vzpomínky na matku a na všechny ty příběhy, které mi jako malému chlapci vyprávěla o Rámovi a Kršnovi a dalších bozích a hrdinech hinduistické mytologie. V dálce se z tranzistorového rádia ozývala hlasitá hudba z indických filmů s pronikavým vysokým sopránovým hlasem a kouzlila atmosféru připomínající indické obce Debe nebo Penal v Trinidadu. Byli tu další lidé, kteří byli zřejmě citově osloveni stejně jako já: hippies ze západu k mému údivu po příjezdu líbali zemi. Po prvních vzrušujících dojmech, kdy jsem vnímal všechnu tu zvláštní krásu Indie kolem sebe, mě mnohé další pohledy, které jsem nemohl ignorovat, zarmoutily. Indii nelze popsat nikomu, kdo ji sám nezhlédl. Bída, chudoba, nemoci a pověry jsou nepředstavitelné. Už vesnice skýtají šokující obraz, avšak hrůza, ve které žijí miliony lidí v indických městech,je.zdrcující. Můj hostitel v Kalkatě mi řekl, že na ulicích tohoto města živoří více než milion lidí, kteří nemají ani hliněnou chatrč. Umírají tam, kde se narodili - v temné uličce nebo na špinavém chodníku v pražícím slunci. Nepoznali nic než nemoc, chudobu a beznaděj a snaží se naklonit si bohy, kteří neznají nejmenší soucit nebo slitování a jenom vyžadují větší bázeň. Žít a umírat v takové zoufalé bídě, a přitom poslouchat, že jsi vlastně bůh a že si to jenom musíš ,uvědomit' - kdo by mohl vymyslet děsivější žert? Slyšet, že hnisavé rány na tvém těle, svírající pocit hladu v žaludku a hluboká prázdnota v duši jsou jenom máj a, iluze ... Může' existovat satanštější podvod? Když jsem viděl strádající masy Indů, bolelo mě u srdce. Divil jsem se, jak mohou lidé ze západu hledat v Indii duchovní poznání. Na základě vlastní zkušenosti jsem si uvědomil, že kořeny problémů v Indii tvoří hinduismus se svou fatalistickou vírou v karmu, reinkamaci a falešné bohy. Jak jsou lidé na západě slepí, když hledají osvícení ve východní mystice! Ta není ničím jiným než temnotou a situace v Indii o tom vydává VÝmluvné svědectví. Tento ohromný klam pochází ze stejného pramene, který vede miliony lidí k sebezmaření při vidině ráje prostřednictvím požívání drog. Byla to radostná, ale také trochu zvláštně napjatá chvíle, když jsem se potřetí během jednadvaceti let uviděl s matkou. Krátce po mém odjezdu z Trinidadu do Londýna opustila náhle chrám v Port of Spain a vzdala se významného postavení, které ji zřejmě naplňovalo štěstím. Za pomoci bohatých přátel, kteří opatříli peníze na nábytek, knihy a zařízení, založila školu pro děvčata. Každý byl přesvědčen, že pod jejím vedením to bude prvotřídní výchovný ústav. Ačkoli škola neměla být poplatná žádnému náboženskému směru, kladla v učebních osnovách velký důraz na jógu. Matka sama tento předmět vyučovala. Pak najednou, koncem jednoho týdne, aniž by komukoliv cokoliv řekla, sbalila si kufry a zmizela. Teta Revatí se později dozvěděla, že matčin guru Baba Muktananda ji povolal do chrámu v New Yorku, kde mezi bohatými Američany rok získávala učedníky. Později se vrátila do jeho hlavního chrámu v Indii, kde převzala odpovědné postavení. Když jsem příšel do chrámu poblíž Bombaje, byla většina mladých lidí ze západu pryč, protože Muktananda byl ve Spojených státech. Získával tam tisíce nových učedníků a přednášel zdravotníkům jógu kundaliní. Komplex vysokých klášterních budov tohoto oblíbeného gurua se zvedal jako oáza prosperity a blahobytu uprostřed křiklavé bídy. Znovu jsem bydlel v hinduistickém chrámu. Budilo to ve mně mnohé vzpomínky a zřetelně jsem pociťoval temnotu a tlak zlých duchů. Byl jsem však vděčný, že jsem si mohl se vší vážností promluvit s mnohými lidmi ze západu, kteří tu žili a studovali. "Podívejte se na všechnu tu bídu kolem! S tak obrovskými přírodními zdroji a pracovními silami by měla být Indie jednou z nejlépe prosperujících zemí světa. Je to otřesné, ale její náboženská filozofie ji zničila. Proč se přes to všechno přikláníte k hinduismu?" "Máme západního materialismu až po krk," říkávali. "Indie se dnes zoufale snaží osvojit si západní techniku včetně materialismu," připomínal jsem jim. "Doufá, že tak zachrání miliony hladovějících. Nejen lidé ze západu, ale také mnozí bohatí hindové jsou materialisté. Hinduismus vás od toho neosvobodí. To dokáže jenom Kristus. Podívejte se, co Muktananda postavil za peníze, které dostal na západě. Kolik z toho použil, aby pomohl hladovějícím a zbídačeným lidem v malých chýších kolem tohoto bohatého paláce? Kristus je jedinou nadějí pro vás, pro mne, pro Indii. A materialismus, který jste zavrhli, není křesťanstvím." Matka byla vyhublá a nevypadala dobře. Denní řád byl přísný. Začínalo se každý den ráno ve tři. třicet tak, že několik hodin patřilo józe a meditaci. Měli jsme spolu několik dobrých rozhovorů, avšak nedokázal jsem jí říci ani slovo o Kristu. Věděl jsem, že by to narušilo křehký vztah, který jsme se snažili znovu navázat. Denně jsem se modlil, aby mi Pán dal několik dní v ústraní od skličující přítomnosti démonů v chrámě. K mé velké radosti matka asi po čtyřech dnech souhlasila s tím, že se mnou pojede do Bombaje. Přátelé nám nabídli bydlení ve svém domě v době, kdy byli pryč. Bylo to jako sen. Matka vařila, napětí pomalu opadávalo a znovu jsme se sblížili, když jsme po tolika letech zase žili spolu pod jednou střechou. Vyhýbal jsem se všemu, co by mohlo narušit pokoj v našem vztahu. Vychutnával jsem každý okamžik a zapuzoval každou myšlenku na to, že to je jenom nakrátko. Chodili jsme spolu nakupovat, na výlety a na procházky. Po tak dlouhém odloučení jsme zase začali poznávat a chápat jeden druhého a postupně s narůstající důvěrou jsme jeden druhému otevírali svá srdce jako dva cizí lidé. Jedno odpoledne, na které nezapomenu, se tento nový křehký vztah, který jsme mezi sebou budovali, náhle rozbil na tisíc kusů. Pečlivě jsem se vyhýbal každému slovu, které by ji mohlo rozrušit. Z mých úst nevyšel ani náznak toho, že jsem křesťanem. Vyslovil jsem jen několik pečlivě formulovaných otázek vzhledem ke křiklavé bídě, na kterou jsme všude naráželi. Byl toto výsledek tisícileté karmy a vývoje směrem k Bohu prostřednictvím reinkarnace, o níž neustále mluvila? Nikdy se na tuto otázku nesnažila odpovědět, prostě ji přešla a mluvila nadšeně dál. Za každou cenu chtěla vypadat šťastně a rozplývala se ve vyprávění o józe, meditaci a o svých povinnostech v klášteře. Pěla chválu na svého gurua Muktanandu, o kterém neustále

52

mluvila jako o bohu. Onoho odpoledne toho už na mne bylo příliš a nemohl jsem mlčet. Nepřipadalo mi poctivé neozvat se, když jsem s tím nemohl souhlasit. ,,Ale, marni, tvůj guru není bohem," ~hrkl jsem najednou, ke svému vlastnímu údivu. ,,žádný člověk nemá právo se tak nazývat." "Ale tvůj Ježíš říkal, že je Bohem," odpověděla rychle, jakoby čekala doufajíc, že s touto poznámkou přijdu. "Baba říká jenom to, co o sobě Ježíš říkal také." Smutně jsem na ni pohlédl. ,,Ale, marni," odporoval jsem vážně, "když Ježíš řekl, že je Bohem, pak skutečně Bohem byl, a Bible potvrzuje, že to je pravda. Tvůj guru je ale jenom člověk." Míchala na sporáku nějaké jídlo. Vzápětí se otočila a upřeně se na mne podívala. "Urazil jsi mého gurua a mé náboženství, a já to už déle nebudu snášet! Jestliže jsi přišel proto, abys mě obrátil na křesťanství, pak sem už nechoď!" Vyběhla z místnosti. Byl jsem šokován a jako přimražený. Za chvíli jsem ji slyšel přecházet po ložnici, kterou obývala. Pak pomalu sestupovala po schodech. Setkal jsem se s ní v obývacím pokoji. "Odjíždím," řekla stroze. "Marni, to nesmíš," protestoval jsem. Vzal jsem jí malý kufřík z ruky a postavil jej na zem. "Prosím tě, neodcházej!" . Zvedla kufřík a vyšla odhodlaně předním vchodem. Hleděl jsem za ní oknem a viděl, jak se loučila s několika lidmi v sousedství, s nimiž se seznámila. Připadal jsem si bezmocný a otřesený. Potom mi zmizela na ulici z dohledu. Nemohl jsem věřit tomu, co se stalo. Tak dlouho jsem trpělivě čekal a takhle to dopadlo! Byla to snad nejotřesnější událost v celém mém životě. Nedokázal jsem na nic myslet. Šel jsem do svého pokoje a padl naprosto skleslý na postel. Sotva jsem byl schopný se modlit. "Pane," volal jsem, ,je to po všech těch! letech to jediné, co mohu matce o tobě říci? Jestli se teď nevrátí, možná ji už nikdy neuvidím! Prosím tě,ať se vrátí!" Ještě jsem pokračoval, ale byl jsem tak zdrcený, že jsem zármutkem usnul. Když jsem se probudil, bylo šero. Někdo se pohyboval v ložnici, kterou obývala matka. Posadil jsem se a naslouchal. Že by? Potom všechno utichlo. Neslyšel jsem nic než zvuk vlastního dechu. Nakonec jsem to nevydržel a šel tiše do jejího pokoje. Ležela na posteli. "Mám ti donést něco k večeři?" zeptal jsem se. Zamumlala nejasné "ne" a otočila se. Šel jsem dolů a připravil si něco kjídlu. Nahoře bylo ticho. Po několika hodinách jsem se zeptal, jestli jí mohu donést něco k pití, ale odpověděla stejně. Tu noc jsem se za ni hodně modlil. Druhý den opět odmítla mou nesmělou nabídku jídla a pití a zůstala v pokoji. Večer za mnou přišel přítel z Operation Mobilization a strávili jsme hodiny na modlitbách pod matčiným pokojem. Příštího dne přišla do kuchyně a udělala snídani, jakoby se nic nestalo. Mluvili jsme spolu a já jsem se pečlivě vyhýbal jakékoli zmínce o té nešťastné příhodě. Nedotýkali jsme se témat, která by vedla k jejímu opakování. Byl den před Vánoci, prvními, které po jednadvaceti letech strávíme spolu. Potřeboval jsem zajít do křesťanského knihkupectví v Bombaji, a protože to byla poslední možnost před tím, než zavřou na svátky, šel jsem tam pozdě odpoledne. Po rozmluvě s vedoucím padl můj pohled při odchodu z jeho kanceláře na knihu se zajímavým titulem "Hinduistická a křesťanská teologie". Koupil jsem si ji, abych získal informace pro své přednášky na toto téma. Vrátil jsem se domů. Matka právě chystala večeři. Zastavil jsem se v kuchyni a chvilku s ní mluvil, když přišel můj přítel z Operation Mobilization. "Rabi, mám pro tebe něco," řekl a podal mi knihu. "Vím, že se o to zajímáš." Vzal jsem si knihu a dal se do smíchu. "Děkuji ti," řekl jsem vážně, "ale před hodinou jsem si tuto knihu koupil. To je náhoda!" Otevřel jsem tašku a vytáhl druhý výtisk. Položil jsem je oba vedle sebe. "Co budu dělat se dvěma stejnými knihami?" ptal jsem se žertovně. Matka se na nás dívala a poslouchala nás. Naklonila se a četla titul: "Hinduistická a křesťanská teologie". Najednou řekla: "Mohl bys mi jednu dát!" Vyrazilo mi to dech. Málem jsem vykřikl "chvála Pánu!" Nikdy bych se neodvážil darovat jí takovou knihu, Ani teď po ní nesáhla. Nechal jsem je ležet na stole. Po večeři si jeden výtisk vzala a šla do svého pokoje. Byl jsem si jistý, že jej začala číst. Teď jsem viděl možnost udělat něco, na co jsem léta čekal. Zavolal jsem vedoucího knihkupectví domů a zeptal se ho, zda pro mne chce něco udělat. "Vím, že máte v obchodě o svátcích zavřeno," řekl jsem, "ale mohl bych přesto dostat jeden výtisk Bible?" Velice ochotně mi pomohl, zejména když jsem mu svěřil, že to je pro mou matku a že chci, aby si ji vzala s sebou do ášramu. Prožili jsme s matkou tiché a příjemné Vánoce. Odpoledne jsme oba museli opustit Bombaj. Ona se vrátila do chrámu svého gurua a já jsem odletěl do Švýcarska. Měl jsem přednášet na kongresu mládeže o světové misii na téma: Rostoucí vliv východní mystiky na západ a naléhavá potřeba evangelia na východě. Když jsme se loučili, dal jsem jí Bibli zabalenou do barevného vánočního papíru. "Slib mi, prosím," řekl jsem s úsměvem, "že to otevřeš, až budeš v chrámu." "Slibuji ti to," řekla vesele, "ale myslím, že vím, co to je." Potěžkala balíček a asi si myslela, že to je bonboniéra. "Myslím, že se mýlíš!" řekl jsem a smál jsem se. "Bude to překvapení, ale doufám, že budeš mít radost." Po několika týdnech jsem ve Spojených státech dostal od matky dopis. Mimo jiné tam stálo: "Velice ti děkuji za Bibli, Rabi. Mám ji pod polštářem a denně v ní čtu."

53

Epilog Od prvního vydání této knihy v roce 1977 se toho událo tolik, že by bylo třeba dalšího svazku, kdybych měl všechno vyprávět. Společenství Nový život, které jsme mohli založit, se rozrostlo nad naše očekávání. Biblická škola, praskající ve švech, je teď umístěna v malebné švýcarské vesničce Walzenhausen vysoko nad Bodamským jezerem, odkud je nádherný yýhled až do Německa a Rakouska. Stovky absolventů odtud vyšly do světa, aby zvěstovaly evangelium. Za jejich pomoci bylo založeno více než dvacet sborů a mnoho dalších lidí bylo získáno pro Krista. Abych byl volný a mohl cestovat na všechna ta místa, kam mě Bůh vedl, rozhodl jsem se zůstat svobodný až do své třicítky. A tak se i stalo. Když mi bylo třicet jedna, oženil jsem se. Franzi ztělesňuje všechno, po čem jsem toužil, je výbornou křesťankou, která miluje Pána stejně jako já. Je Pánu upřímně oddaná a hraje důležitou roli ve službě, kterou mí Pán svěřil. Lepší ženu jsem dostat nemohl. Bůh mi jako břemeno položil na srdce oslovovat lidi dobrou zvěstí o Ježíši Kristu, zejména ty vážně hledající, kteří byli oklamáni falešnými sliby východních náboženství. Po osmi letech spolupráce s Novým životem jsem odešel s požehnáním jeho vedoucích, abych se mohl účinněji věnovat zvláštní službě, pro kterou mě - jak jsem byl plně přesvědčen - Bůh připravoval. Otevřely se mi mnohé dveře, abych mohl mluvit na univerzitách po celé Evropě a Severní Americe, kam jsem každý rok dojížděl ze své základny poblíž Curychu ve Švýcarsku. Mluvil jsem na více než třech stovkách univerzit a kolejí od Helsinek po Barcelonu, od Vídně po Londýn a od Harvardu po Berkeley. Je pokaždé fascinující setkat se se zvláštním hladem po duchovní pravdě a realitě mezi studenty a povzbuzuje mě vidět na všech místech, jak reagují na evangelium. Málokdy se stane, že by posluchárna nebyla naplněná do posledního místa a že by reakce studentů byla jiná než nadšená. Na jiné rovině jsme cítili potřebu úzce spolupracovat se státními církvemi v Evropě. Bůh otevřel dveře do celého kontinentu, takže jsme mohli zvěstovat Krista téměř v každé západoevropské zemi. Zjistili jsme, že křesťané všude potřebují informace o dnešním vlivu východu na křesťanství, a proto jsme konali semináře pro křesťanské vedoucí i laiky. Poznali jsme také, že lidé v církvích jsou často bezděčnými obětmi této invaze z východu a potřebují slyšet prosté evangelium Ježíše Krista jasným způsobem, aby viděli rozpor s obecně šířenými myšlenkami, které mají své kořeny v nekřesťanských ideologiích. Při svém zoufalém hledání pravdy k nám přicházeli zmatení a znepokojení lidé z celého západního světa, od psychiatrů po teology, od farářů po prosté členy církví, od milionářů po hippies. Jsme neustále konfrontovánis šokujícím rozčarováním, které je spojené s emocionálním a mentálním chátráním a rozpadem těch, kteří se obrátili k východu. Typický je případ milionáře z Norska. Jeho dva synové, bystří univerzitní studenti, se obrátili k transcendentální meditaci, aby po smrti své matky získali naději. Výsledkem bylo, že se jeden pomátl a spáchal sebevraždu a druhý se úplně odcizil a odešel z domova. Otec tím byl tak vyřízený, že k nám přišel prosit o pomoc. Mohli jsme sledovat, jak otevřel své srdce Ježíši Kristu. Mohl bych vyprávět stovky neuvěřitelných příběhů o nejrůznějších lidech, kteří podobně jako kdysi já unikli ze zdánlivě beznadějné temnoty do pravého světla. Známe mnohé učedníky Svami Nuktanandy, Mahariši Maheše, Maharaje Ji, Bhagvana Rajneše a vyznavače Hare Kršny, kteří zavrhli své guruy a přijali a následují Pána Ježíše Krista. Téměř všichni z nich - jako např. Petr z Irska, který byl vyznavačem Hare Kršny a šel do Nigérie jako misionář - se aktivně zapojili do zvěstování evangelia v mnohých končinách světa. Je pro nás velice povzbudivé, že doslova tisíce lidí - soudě alespoň podle mnoha dopisů, které jsme dostali, a podle zpráv, které jsme slyšeli - přišly ke Kristu tak, že četly první vydání této knihy. Mnozí, ne-li většina těchto lidí, siji sami nekoupili, ale dostali ji od svého přítele nebo příbuzného. Když jsem byl na mezinárodním kongresu pro cestující evangelisty v Amsterdamu, kde bylo asi pět tisíc delegátů z celého světa, řekl mi jeden asijský evangelista, že osobně zná více než sto lidí doma ve svém okolí, kteří se stali křesťany tak, že četli tuto knihu. Zřejmě několik výtisků neustále kolovalo. Stále znovu jsem viděl, jak Bůh působí úžasné a nepopíratelné zázraky, které byly zdrojem velkého povzbuzení. Evelyna a Rosemary jsou dvojčata narozená ve Švýcarsku. Krátce po otcově smrti se obě vzepřely a odešly z domova. Rosemary propadla alkoholu a flámování, Evelyna drogám a sexu, mrhala svůj život jako hippie v Maroku. Tam došlo k tomu, že onemocněla vzácnou neléčitelnou krevní chorobou. Převezli ji letadlem domů k nešťastné matce. Zatímco Evelyna v jedné curyšské nemocnici umírala, tato žena mi ve svém zoufalství zavolala a prosila o pomoc. Matka utratila skoro celé jmění na léčení a lékaři se snažili udělat, co bylo v jejich silách, nic však nepomáhalo. Nebylo známo, že by někdo tuto hroznou nemoc přežil. Evelyna byla několik týdnů v kómatu a lékaři už se vzdali naděje. V době, když její matka přišla za mnou zničená a zlomená, byla již blízko smrti. Matka mě vezla do nemocnice a vylévala své zarmoucené srdce nad tragédií obou dcer, zejména té, která umírala. Modlil jsem se, aby se Evelyna probudila z kómatu na dostatečnou dobu, abych jí. mohl říci evangelium. Když jsme přišli k její posteli, řekl jsem tiše: "Evelyno!" K údivu matky a sestry Evelyna prvně za dlouhé týdny otevřela oči. Řekl jsem jí radostnou zvěst Ježíše Krista, tak krátce a jasně, jak jen to bylo možné. Věděl jsem, že může každým okamžikem odejít na věčnost. Připojila se k mé modlitbě a pozvala Ježíše Krista do svého života. Bylo úžasné, že byla Duchem Božím znovuzrozena. Modlil jsem se dále, aby se Bůh dotkl jejího umírajícího těla a uzdravil ji. A Bůh ve své nesmírné milosti na tuto modlitbu odpověděl. Evelyna se úplně uzdravila, ačkoliv tomu nikdo nemohl uvěřit. Dnes je šťastně vdaná a spolu se svým manželem aktivně spolupracují na plný úvazek mezi křesťanskou mládeží. Také Rosemary přijala Krista do svého života při jednom mém shromáždění večer poté, co jsem se modlil s Evelynou. I ona slouží Pánu na Dálném východě a v Africe. Její matka učinila tentýž krok a i ona pracuje pro Pána. Když pracujeme na západě, je naše srdce často na východě, a já se vracím do Indie pravidelně, abych tam kázal Krista. Přestože je tam velký odpor, přece jsou mnohé dveře otevřené. Zakoušíme mnoho úžasných zkušeností, které bych vyprávěl, kdyby k tomu byl prostor - byl jsem např. prvnim křesťanem, který kázal evangelium na hinduistické univerzitě v Benaresu, na Alma Mater mé matky. Když jsem byl v tomto městě, mohl jsem také mluvit před celou asociací právníků, kde byli většinou

54

bráhmani a hinduističtí právníci z nejvyšší kasty. Se slzami v očích mi jeden z nich řekl, že nikdy nic takového ve svém životě neslyšel. "Prosím, přijďte zase!" žádal mě úpěnlivě. Roku 1974 jsem vážně uvažovalo tom, že se vrátím do Indie a strávím tam zbytek svého života. Měl jsem už sbalené kufry a zmínil jsem se o svých plánech dr. Francisu Schaefferovi, mezinárodně uznávanému křesťanskému vůdci a autoru více než dvaceti knih, který měl své ústředí ve švýcarských Alpách a po mnoho let sloužil západním intelektuálům. Poradil mi, abych znovu zvážil své plány a ještě se za celou věc modlil. Byl přesvědčený, že bych měl zůstat na západě, kde jsem pro svůj původ obzvláště kvalifikovaný pomáhat lidem, kteří se obraceli k tomu, od čeho já jsem se odvrátil. Dr. Schaeffer popsal západní Evropu jako dokořán otevřená ústa, která hltají východní náboženství. Připomněl mi, že po celá léta varoval své posluchače před touto přicházející invazí. Dal jsem na jeho radu a strávil v dalších několika dnech mnoho času na modlitbách. Dospěl jsem k přesvědčení, že má pravdu: Bůh pro mě má jednoznačné poslání na západě. Bezprostředně na to začal přicházet příval pozvání z celé západní Evropy, abych mluvil na různých shromážděních. Bral jsem to jako potvrzení od Pána. Zatímco jsem působil na západě, stále více se rozšiřovala moje služba na východě. Během mého pobytu na biblické škole v Londýně mě Bůh vedl k tomu, abych založil akci k získání stipendií pro chudé asijské studenty, převážně z Indie. V Indii je tisíce horlivých mladých křesťanů, kteří vážně touží po kolej ním nebo seminárním vzdělání. Nemohou jej však dosáhnout, protože k tomu nemají prostředky. Většina z nich pochází z chudých rodin. Na základě darů věřících ze západu jsme schopni každoročně poskytnout řadu stipendií. Tak např. v roce 1984 jich bylo šedesát pět. Indie má nejen nedostatek potravy, ale také nedostatek křesťanských lékařů, ošetřovatelek, učitelů a ovšem i kazatelů. Opakovaně mě těší, když na svých cestách v Indii potkávám absolventy, kterým jsme mohli pomoci a oni teď žijí vítězný a plodný život pro Pána Ježíše Krista. Moje matka, kterou mám velmi rád, ještě ke Kristu nepřišla. Než její guru Muktananda zemřel, povýšil ji do hodnosti svámí. Je to politováníhodné. Pořád se však za ni upřímně modlíme. Na druhé straně matčina nejstarší sestra, teta Sumintra, v jejímž domově jsem strávil jako chlapec řadu svých nejkrásnějších prázdnin, přijala Krista a patří teď mezi jeho nejhorlivější následovnice. Teta Revatí odešla po dvou letech služby v Evropě do Indie, kde se zapojila do aktivní služby zvěstování evangelia hindům. Ananda vystudoval politiku a teologii na křesťanských školách v západním Německu a v USA, připojil se ke své matce v Indii a káže po celé zemi. Přes fanatický odpor, opakovaná vloupání, zlomyslné vandalství a vyhrožování ze strany hindů oba statečně pokračují v práci pro Pána. Sandra pracovala několik let jako ošetřovatelka ve Švýcarsku, vzala si lékaře a oba slouží jako zdravotníci v misii ve velice chudé části Afriky. Krišna, který se teď - z pochopitelných důvodů - jmenuje Krister, vystudoval Yale a dokončil doktorát v oboru filozofie náboženství na Harvardu. Během let v tomto velice těžkém prostředí s úspěchem zvěstoval Krista profesorům a studentům. Pracuje mezi studenty, přicházejícími z celého světa do bostonské oblasti, která má snad největší mezinárodní studentskou obec na světě. Ke konci jedné z mých přednášek na Harvardské univerzitě povstal jeden nespokojený student, aby mě vyprovokoval poslední otázkou večera. "Pane Maharadž," řekl kritickým, sarkastickým tónem", vy jste se obrátil od hinduismu ke křestanství. Jak byste při svém současném nazírání odpověděl člověku, který . se obrací k vašemu dřívějšímu nazírání?" Chvíli jsem mlčel a volal k Bohu, abych na tuto důležitou otázku - možná nejvyzývavější otázku večera - dal správnou odpověď. Řekl jsem: "Nikdy nepochopím, jak by se někdo při mém současném nazírání mohl vrátit k mému dřívějšímu nazírání, pokud skutečně má mé nynější nazírání. Soudě podle toho, co vidím, lidé ze západu, kteří se obracejí na východ, nikdy nepoznali Krista osobně." Posluchači vstali a tleskali. Je to divné, ale takové provokace přicházeli nejen od nekřesťanů nýbrž také od některých takzvaných křesťanských vedoucích. Po přednášce na učitelském ústavu ve Švýcarsku mě oslovil přednosta náboženského oddělení, farář státní církve. Vyjádřil svůj nesouhlas s mou přednáškou o srovnávací náboženské vědě a řekl: "Byl jsem dvacet let misionářem v Indii a viděl jsem uctívat Indy své kamenné bohy. Věřím, že když Ind uctívá své modly, uctívá Boha Bible. Tím, že děláte tak drastické rozdíly, nijak nepřispíváte k dorozumění mezi náboženstvími." "Pane faráři," odpověděl jsem, "byl jsem Indem, který uctíval kamenné bohy. Dnes uctívám Boha Bible a myslím, že jsem kvalifikován, abych vám řekl, že nejsou totožní - jsou to dva různé světy!" Krátce po obrácení v.roce 1962 mi jeden Ind v naší obci řekl, že mi to dlouho nevydrží. Dnes je mé srdce naplněné vděčností Bohu, že mě zachoval ve své vůli a nedovolil mi sejít z cesty ani jediný den, a to po celých dvaadvacet nádherných let! Během těch let jsem pečlivě studoval Bibli a poznal pravdivost každého slova. Viděl jsem zázraky, které Bůh koná v životě lidí na celém světě. Více než kdy jindy jsem přesvědčen o tom, že Ježíš Kristus je přesně tím, čím se označuje: Cestou, Pravdou, Životem. Jsem vděčný Bohu, že mi dal výsadu zvěstovat evangelium Ježíše Krista nejen na univerzitách, v kostelech a v posluchárnách, ale také v rozhlase a televizi v 56 zemích v tomto zuboženém světě. Jsem rozhodnutý pokračovat v tom tak dlouho, dokud budu živ - nebo dokud Ježíš nepřijde pro svůj lid.

Slovníček ahinsa Nauka nenásilí vůči všemu živému. Hind věří, že hmyz a zVÍřata se dobrou karmou mohou vyvinout směrem vzhůru a stát se lidmi a že se lidé prostřednictvím zlé karmy mohou stát opět zVÍřaty nebo hmyzem. Bylo by vraždou a kanibalstvím, kdyby někdo snědl něco živého, kromě rostlin. Hind proto musí být vegetariánem. Ahinsa se však nedá beze zbytku spojit s hinduistickými spisy nebo praxí. Mnozí hindové dosud obětují zvířata a v dějinách projevili nemenší sklony zabíjet nepřátele ve válkách a revolucích než lidé, kteří tuto nauku nevyznávají, Hindové se však důsledně brání zabíjet krávy.

55

ártí Náboženský rituál, při kterém se krouží svatým plamenem' nebo kadidlem na misce v pravé ruce ve směru hodinových ručiček kolem sošky boha nebo svatého. Ártí může vykonávat každý hind ve své modlitební místnosti. ášram Výraz je odvozen od hindského slova ásrama označujícího čtyři "stupně" v životě dvakrát narozených hindů (z vyšší kasty): 1. věk dospívání jako náboženský učedník žijící v celibátu, 2. ženatý pán domu, který plodí děti, 3. čas v ústraní v lese za účelem meditace a oddanosti náboženským povinnostem a rituálům, 4. věk stáří, kdy se člověk vzdává všeho vlastnictví, kromě bederního pásu, žebrací misky a džbánu na vodu, kdy žije z žebroty a je osvobozen od všech závazků a povinností. Pojem sám se vztahuje převážně na třetí "stupeň" života a na poustevnu. Dnes se běžně používá pro označení náboženských společenství nebo táborů v Indii, kam člověk chodí studovat pod vedením svého gurua. I některé křesťanské organizace označují své tábory jako "ášramy". avatár V nejširším slova smyslu to je inkarnace kteréhokoli boha v kterékoli podobě. Každý duch prý má svého avatára. V užším slova smyslu to je reinkarnace Višny. Někteří hindové učí, že Višnu byl reinkarnován bezpočtukrát, kdežto jiní učí, že přišel jako avatár pouze devětkrát: jako ryba, želva, lev, kanec, skřítek a jako Ráma, Kršna, Buddha a Kristus. Přesná úloha, kterou avatár hraje, aby lidem přinesl spásu, není jasná. Běžně se však předpokládá, že avatár vystupuje v každé reinkarnacijako guru. Mnozí hindové věří, že Kalki, další avatár po Kristu, se má na zemi objevit asi za 425 tisíc let. Dnes však žijí stovky guruů, které jejich následovníci pokládají za avatáry. báráhí Odvozeno od báráh, "dvanáct". Je to obřad konaný dvanáctého dne po narození bráhmanského syna, při němž pandité a astrologové předpovídají budoucnost dítěte. Bhagavadgíta Nejpopulárnější hinduistická posvátná kniha, součást Mahábháraty, nejvice čtená na východě i na západě. Je známá jako "Píseň Pána" a říká se jí "evangelium hinduismu". Gíta je rozhovorem mezi válečníkem Arjunou, který se hrozí zabít své příbuzné v nastávající bitvě, a božským avatárem Kršnou, který je jeho vozatajem. Povzbuzuje ho, aby v bitvě konal svou povinnost jako dobrý a statečný bojovník. Bhagván Hindské slovo pro boha nebo pána. bháí Doslova "bratr", čestné označení pro sobě rovného. Starší zbožný hind by sotva užil tento výraz při oslovení mladíka a nikdy ne při oslovení dítěte. Když Gosine začal oslovovat Rabiho tímto způsobem, naznačil tím, že na něho přenesl uznání a úctu, které choval k jeho otci. bhadžan písně zbožné lásky při uctívání bohů bliss Stav bytí, kterého člověk dosáhne, když iluze existence a odloučenosti od Bráhmana byly rozptýleny medítací, osvícením a všechny žádosti ustaly. Je to čistá bliss existence a poznání. O tomto stavu se říká, že je mimo bolest a rozkoš. Buddha, který byl vychován jako hind, o něm mluvil jako o "nicotě", kterou nazval "nirvána". Brahma Neztotožňovat s Bráhmanem, který je všemi bohy v jednom. Brahma, stvořitel,je prvním bohem v hinduistickém "tri murti". Další jsou Višnu, zachovatel, a Šiva, ničitel. Tvrdí se, že vždy po 4,32 miliónech letech Šiva všechno zničí, Brahma všechno znovu stvoří a Višnu se opět reinkarnuje, aby zjevil cestu k Brahmovi. Brahma se často zobrazuje vyvstávající z Višnova pupku (což je očividně v rozporu s jeho úlohou stvořitele) se čtyřmi hlavami a čtyřma rukama, v nichž drží bohoslužebné nástroje, modlitební korále a rukopis. brahmačarja Doslova "zbožný život", označení prvního ze čtyř stupňů života hinda z vyšší kasty. Protože to byla doba, ve které byla povinná sexuální zdrženlivost, začalo se toto označení používat také o starších zbožných hindech, kteří žili v tomto slibu celibátu. Bráhman Nejvyšší realita: bez tvaru, nevyjádřitelná, nepoznatelná a nepoznávající, ani osobní, ani neosobní, stvořitel i stvoření. Bráhman je všechno a všechno je Bráhman. Poslední a nejvyšší pravdou a spasením pro hinda je to, aby si "uvědomil", že on sám je Bráhman, že on a celý vesmír je jedno a totéž bytí. Bráhman však není jiným označením pro Boha Bible, nýbrž koncept, který je

56

židovsko-křesťanskému Bohu cizí a dokonce je s ním v rozporu. Bráhman je všechno a zároveň nic, zahrnuje dobré a zlé, život a smrt, zdraví a nemoc, ba i nerealitu máji. bráhman Nejvyšší kasta v hinduismu a lidská forma, která je Bráhmanovi nejbližší, a k níž člověk dospěje tisíci reinkamacemi. Proto představuje prostředníka mezi Bráhmanem a ostatními kastami. Jen bráhmani mohou být knězi. To jim dává velkou moc nad ostatními kastami. Od bráhmanů se očekává, že budou žít zbožněji než ostatní lidé, a každý špatný čin má pro ně těžší důsledky než pro příslušníky nižších kast. Sanskrtský výraz pro kastu je varna, což znamená barva. Bráhmani jsou pravděpodobně potomci árijců se světlou pletí, kteří dobyli Indii. Podnes je kůže bráhmanů zpravidla o několik odstínů světlejší než u příslušníků ostatních kast. dakšina Jedno z mnohých jmen Šivy znamenající doslova "na pravé straně". Označuje peníze, které lidé přinášejí bráhmanům jako obětiny, protože tuto obětinu je třeba dávat pravou rukou. dévaty božstva nebo bohové dharma Správný způsob života u hinda. Není absolutní, liší se nejen u každé kasty, ale také u každého člověka, a každý člověk ji musí objevit pro sebe. Není to nějaký mravní princip. Obsahuje určitá cvičení, která prý vedou člověka k mystické jednotě s Bráhmanem. Nemusí však nutně odpovídat mravnímu poznání dobra a zla, jak je zakotvené v lidském svědomí. Dharma může být u člověka dokonce nad dobrem a zlem. dhótí Dlouhý kus látky, který si muž omotá kolem sebe jako sukni. Zpravidla splývá až na zem, avšak ve velkém horku nebo při práci, která vyžaduje volnost pohybu, si může podolek vykasat do pasu, čímž zkrátí délku na polovinu. Někteří prostrkují konec látky mezi nohama, a tak se ze sukně stanou pytlovité kalhoty. Ačkoli dnes Indové ve městech nosí západní oblečení, dhótí je stále ještě běžné na vesnici. Svatí muži a kněží nosí i ve městech dhótí se sakem od obleku. dija Malá hlíněná miska s hubičkou obsahující ghí nebo jiný olej a knot. Zapaluje se při náboženských obřadech a zvláštních oslavách. džanma Jedno z označení dřívějšího života pro ty, kdo zastávají reinkarnaci. Používá se ve smyslu milníku podél cesty života, který připravuje na další krok. Jedno džanma určuje, jaké bude další džanma. džívan-mukti V Bhagavadgítě to je nejvyšší ideál člověka. Je to dosažení mystické jednoty s Bráhmanem prostřednictvím jógy, pokud člověk je ještě v těle. . ghát Místo určené k obřadnímu spalování mrtvol. V Indii je mnoho takových míst, nejpopulárnější a nejsvatější jsou poblíž určitých "svatých" měst jako je Benares, na březích Gangy, kde lze popel snadno rozhodit do posvátné řeky. ghí Olej, který se používá jako potrava a pro kultické účely. Pokládá se za velmi svatý, protože pochází od krávy, nejsvatějšího ze všech tvorů. guru Doslova učitel, avšak v tom smyslu, že je projevem Bráhmana. Hinduistické spisy se nelze naučit pouhým čtením, musí je vyučovat guru, který se sám učil u nějakého gurua. Každý hind musí mít svého gurua, aby dosáhl seberealizace. Prostřednictvím guruů přechází moudrost starých mudrců na následné generace. (Někteří vykladači Bible vidí nápadnou souvislost mezi tímto konceptem duchovního osvícení prostřednictvím poznání a stromem poznání, který byl příčinou pádu člověka v ráji.) Guru je předmětem uctívání i po jeho smrti. Mnozí hindové věří, že když přešel z tohoto života do údajně vyšších rovin bytí, mohou s ním komunikovat ještě intenzívněji než dříve. Proto mnozí pokládají pohřebiště guruů za ideální místo k meditaci. hinduismus Hlavní náboženství Indie, které zahrnuje tolik různých a protichůdných pojetí, že je nelze definovat. Člověk může být panteistou, polyteistou, monoteistou, agnostikem nebo dokonce i ateistou, moralistou nebo hedonistou, dualistou, pluralistou nebo monistou, může pravidelně navštěvovat chrámy a klanět se různým bohům nebo vůbec nevykonávat žádné náboženské povinnosti - a stále ještě být hindem. Hinduismus prohlašuje, že obepíná a přijímá všechna náboženství, avšak každé takto zahrnuté

57

náboženství se stává součástí hinduimu. Synkretismus se snaží pojmout křesťanství do tohoto "objetí, které zadušuje". Je však jasné, že Bůh Bible není Bráhman, že nebe není nirvána, že Ježíš Kristus není jenom jinou reinkarnací Višny a že spasení z Boží milosti a na základě víry v Kristovu smrt za naše hříchy a jeho vzkříšení je v rozporu s celým učením hinduismu. chanan Jemná aromatická pasta lze santálového stromu, používaná pro kastovní a rituální označení k náboženským účelům jak u bohů, tak u modlitebníků. Znamení se většinou dělají na čele nebo na šíji. jóga Doslova "spojení jhem", vztahuje se na jednotu s Bráhmanem. Existují různé druhy a školy jógy a různé techniky, všechny však mají za společný cíl jednotu s absolutnem. Polohy a dechová cvičení mají být pomocí pro meditaci a ovládání těla. Člověk se má ukáznit a vzdát se všech žádostí, které tělo vnucuje mysli. Jóga má především navodit stav transu, který prý umožní, aby mysl . byla tažena vzhůru a spojila se s Bráhmanem. Je to prostředek úniku ze světa iluze a hledání jedné pravé Reality. Chce-li člověk dosáhnout jenom tělesné zdatnosti, pak by měl raději volit cviky vhodné pro tento účel. Žádnou část jógy nelze oddělit od filozofie, která se za ní skrývá. jogín V běžném smyslu člověk, který už dosáhl určité zběhlosti v praktikováníjógy, ve vlastním smyslu člověk, který je mistrem jógy, to znamená, který praktikováním jógy dosáhl jednoty s Bráhmanem, která je jejím cílem. Pravý jogín se meditací oddělil ode všech smyslových vjemů, vzdal se rodiny, přátel a všech lidských vztahů. Tvrdí se, že je mimo prostor, čas, kastu, zemi, náboženství a i mimo dobro a zlo. Krišna praví v Bhagavadgítě, že jogínovi je všechno lhostejné, kromě jógy samé. karma Pro hinda zákon příčiny a důsledku, který předurčuje osud. Podle učení má karma nevyhnutelné důsledky pro každou myšlenku, každé slovo, každý čin mravního nebo duchovního rázu. Na tyto důsledky prý nestačí jeden život, a tak karma činí reinkarnaci nevyhnutelnou. Okolnosti a podmínky každého následujícího narození a události každého následujícího života prý jsou absolutně determinované chováním ve stejném věku minulého života. Karma nezná odpuštění. Každý člověk musí za své činy sám trpět. kasta Učení, které zdůrazňuje Krišna v Gítě. Vymysleli je pravděpodobně árijští dobyvatelé Indie, aby Drávidy s tmavou pletí, které porazili, drželi v pokojném poddanství. Čtyři kasty - bráhmani, kšatriové, vajšjové a šúdrové - prý pocházeli původně ze čtyř částí Brahmova těla: bráhmani z hlavy a ostatní z níže položených částí. Z toho se pak dále vyvodili nauky o karmě a reinkarnaci, které učí, že pokud příslušníci nižších kast přijmou trpělivě svůj životní úděl, mohou svou karmu zlepšit, a mají tak v příštím životě naději na vyšší reinkarnaci. Nedotknutelní jsou mimo kastu, a tím mimo hinduistický náboženský systém. Když muslimové dobyli Indii, nejsnáze obrátili nedotknutelné, protože jim islám nabídl určité postavení. Většina křesťanů v Indii byla původně nedotknutelná. Mnozí všakjsou křesťany jen podle jména, aby se nedotknutelnosti zbavili. Kršna Nejpopulárnější a nejoblíbenější hinduistický bůh a předmět nespočetných legend, často erotického obsahu. Kršna je dnes z hinduistických bohů nejvíce známý pro misijní horlivost zpívajících a tančících učedníků "Hare Kršna", které lze v šafránových hábitech vidět ve většině velkých měst. Doufají, že dosáhnou štěstí a spásy tím, že budou- neustále recitovat mantru "Hare Kršna, Hare Kršna, Haré Rama, Haré Rama, Haré Haré Haré". O Kršnovi se říká, pobobně jako o Ramovi, že je jednou z reinkarnací Višny. Kundaliní Doslova "svinutý", jméno bohyně symbolizované hadem, který je tři a půlkrát svinutý a spí s ocasem v tlamě. Tato bohyně neboli "had života, ohně a moudrosti" prý sídlí v těle člověka na dolním konci páteře. Pokud ji člověk probudí bez patřičné kontroly, řádí v člověku jako zlý had silou, kterou nelze zkrotit. Říká se, že' Kundaliní bez odpovídajícího ovládnutívyprodukuje nadpřirozené síly psychického rázu, které mají svůj původ v démonických bytostech a působí mravní, duchovní a tělesnou zhoubu. Právě tuto moc Kundaliní má meditace a jóga vzbudit a ovládnout. Pokročilí studenti transcendentální meditace a jiných forem meditace, které se teď na západě praktiku jí, měli s Kundaliní takové zkušenosti. lingam Označení falického emblému boha Šivy. Uctívání lingamu v údolí Indu je doložené už před invazí árijců. Árijští dobyvatelé se zpočátku uctívání tohoto erotického symbolu posmívali, později je sami přijali. Ačkoli toto uctívání souvisí s kulty plodnosti, s tantrismem a s náboženskou sexuální perverzí, je Šivův lingam oblíbeným předmětem uctívání téměř v každém hinduistickém chrámu, nejen v těch, které jsou zasvěceny Šivovi. lóta Malá mosazná miska, z níž se při různých náboženských obřadech vylévá, stříká nebo pije "svatá" voda. mája

.

58

Hinduistické vysvětlení viditelné existence celého vesmíru, duše a těla, jak jej člověk vnímá. Protože Bráhman je jedinou realitou, je všechno ostatní iluzí, která vychází z Bráhmana, tvůrce, jako teplo vychází z ohně. Člověk nepoznává pro svou omezenost tuto jedinou Realitu, a tak přijímá iluzi nereálného světa forem a bolesti a trápení. Spása přichází přes osvícení, které tuto iluzi překonává. Protože se svět jeví všem pozorovatelům jako stejný a podléhá pevným zákonům, učí některé hinduistické sekty, že mája je vlastně snem bohů a že lidé k němu přidávají svůj osobní pocit utrpení. mandir jiný výraz pro hinduistický chrám mantra Zvukový symbol o jedné nebo více slabikách, používaný často k navození mystického stavu. Mantru je třeba přijmout prostřednictvím hlasu některého gurua a nelze se ji naučit jinak. Člověk nemusí rozumět významu mantry, síla je v opakování zvuku. Říká se, že ztělesňuje ducha nebo božstvo. Opakování mantry přivolává tuto bytost k tomu, kdo mantru vyslovuje, zve ji, aby do něho vstoupila. Zároveň v něm vytváří stav, který toto splynutí bytostí umožňuje. meditace Pro člověka ze západu to znamená rozumové rozjímání, avšak pro mystiku z východu to je přesný opak. Proto je kolem tohoto pojmu na západě takový zmatek. Východní meditace (jak ji učí transcendentální meditace, zen atd.) je technikou, prostřednictvím níž se člověk odděluje od světa předmětného a myšlenkového (od máji), a to tak, že svou mysl vyprázdní od všeho vědomého a rozumového myšlení. To ho přenese do "vyššího" stavu povědomí. Ačkoli východní meditace byla na západě popularizována pod různými jménycíl je stejný: uvědomit si svou bytostnou jednotu s vesmírem. Je to vstupní brána do "nicoty", zvané nirvána. Meditace se zpravidla nabízí jako "relaxační" technika, nakonec však vede k tomu, že člověkje podroben mystickým kosmickým silám. mókša Osvobození od kola reinkarnace tím, že člověk vstoupí do konečného stádia existence, které dosáhnou ti, kdo unikli světu máji a splynuli s Bráhmanem. Hindové touží po mókše jako konci bolesti a utrpení, které na ně uvalila reinkarnace z života do života. Podle ortodoxního hinduismu však neexistuje konečný únik a člověk se nakonec musí znovu vrátit do koloběhu smrtí a nových narození. Podle hinduistických písem kdysi byl jenom Bráhman, proto je marné se k němu vracet, mókša je toliko dočasný odpočinek, jiný stav v koloběhu bytí, který probíhá bez zastavení a každých 4,32 milionu let se opakuje. ' namasté Běžný hinduistický pozdrav, doprovázený spojením dlaní a uctivým úklonem, jako pocta vesmírnému Já ve všech lidech. nirvána Doslova "sfouknutí", jako se sfoukává svíčka. Nirvána je pro hindy a pro buddhisty "nebem", i když různé sekty mají různé představy o tom, co toje ajak toho lze dosáhnout. Údajně to není místo, ani stav a nachází se v nás všech. Čeká jenom, abychom' je "uskutečnili". Je to nicota, štěstí z toho, že člověk už není schopen cítit bolest nebo radost. Přichází tak, že osobní existence je vyhlazena, rozplyne se v dokonalé bytí. njása Rituál, kterým se přivolává božstvo do těla modlitebníka. Přitom se vkládají ruce na čelo, paže, prsa atd. a opakuje se mantra. Opakování mantry má přeměnit modlitebníka v pobobu božstva, které je přítomno ve chvění nebo zvuku mantry. Njása má tento proces podepřít. obeáh Kouzelný doktor hindů, který se do Západní Indie dostal z Afriky. Všeobecně se má za to, že ovládá démonské mocnosti ajiné nižší bytosti, které za poplatek používá k tomu, aby splnily přání těch, jež u něho hledají pomoc. pandit To je bráhman vyškolený v hinduismu a schopný použít své znalosti ve prospěch druhých. Může např. udílet rady do budoucnosti, přimlouvat se u bohů a konat náboženské obřady. Ne všichni bráhmani jsou kněží nebo pandité. Ačkoli každý bráhman se jako takový rodí, ne každý je svému náboženství oddán tak, aby se stal panditem. Většina bráhmanů v Indii dnes má sekulární zaměstnání. pudža Doslova "uctívání". Slovo i forma uctívání, kterou představují, jsou drávidského původu. Označuje veškeré rituální a ceremoniální uctívání, ale árijský zvyk obětovat zvířata a pomazávat oltář krví byl později pod vlivem buddhistického důrazu na beznásilí nahrazen drávidskou praxí obětovat květiny a pomazávat modlitebníky santálovou pastou. Při moderních formách hinduistické pudži v chrámech i v soukromých domovech se kromě květin obětuje také ovoce, látky, voda a peníze. Ráma Reinkarnace Višny, jehož život je tématem Rámájany. Pro hindaje Ráma ideálním člověkem, který jedná nadmíru ušlechtile. Jeho žena Síta je ideální ženou. Každá hinduistická sekta uctívá Rámu a jeho jméno je nejčastějším jménem dávaným indickým

59

dětem. Každý hind chce zemřít s Rámových jménem na rtech. Když Mahátma Gándhí umíral po útoku hinduistického atentátníka, šeptal: ,,6, Ráma! Ó, Ráma!" Rámajána Doslova .Rámovy cesty", jeden ze dvou velkých hinduistických eposů, který má sedm knih a líčí lidský život boha Rámy, reinkarnace Višny. Byl pravděpodobně silně ovlivněn buddhistickými vydavateli a vyskytoval se původně v několika verzích. Dnes jsou v Indií známé tři oficiální verze, které se od se sebe liší v detailech. Rgvéd Nejdůležitější a nejvíce uctívaný ze čtyř Véd, sbírka různých starých legend, litaníí (manter) a písní v deseti knihách. Písně, zpravidla stereotypní a suché, oslavují mnoho přírodních božstev. Kněžské modlitby mají sobecký a smyslný ráz, minimálně vyjadřují touhu po duchovní moudrosti, spíše touhu po víně, že- . nách, bohatství a moci. Sandhja Bůh soumraku. Kromě toho označení ranních, poledních a večerních modliteb dvakrát narozených hindů (vyšších kast než súdra), při nichž je třeba co nejčastěji opakovat gájatrímantru, aby slunce zůstalo na nebi a modlitebníku se dostalo spásy. sanjásí Zbožný hind na čtvrtém stupni života, který se zřekl všeho, je povznesený nade všechna pravidla a rituály a odděluje se od lidí a obřadů. Nepatří-li k žádnému řádu aje nezávislý, může být nazván sádhu nebo, je-li mistrem jógy, jogínem. seberealizace Konečný nejvyšší cíl východní meditace a jógy, osvobození od "iluze", že by se individuální bytí lišilo od Vesmírného Bytí neboli Bráhmana. Člověk prý zapomněl, kdo ve skutečnosti je, a myslí si, že je jiný než bližní a Bráhman. Prostřednictvím seberealizace je osvobozen od této neznalosti a navrací se k jednotě s Bráhmanem. svámí Sanjásí nebo jogín, který je členem určitého řádu. V praxi se toto označení dává jako titul guruům nebo představeným řádu. šakti pat Označuje dotek, když guru vloží ruku většinou na čelo modlitebníka. Dotek vyvolává nadpřirozené účinky. Šakti znamená doslova sílu a při vykonávání šakti patu se guru stává prostředníkem prasíly, kosmické síly, vtělené do bohyně Šakti, Šivovy družky. Nadpřirozené působení Šakti prostřednictvím guruova doteku může srazit modlitebníka na zem nebo modlitebník může vidět jasné světlo, prožít vnitřní osvícení či mít jinou mystickou nebo psychickou zkušenost. Upanišady Doslova "sedící blízko". Označení částí hinduistických písem, které obsahují určité mystické nauky. Údajně je prý staří guruové dávali dále vybraným žákům, kteří směli sedět v jejich blízkosti a byli vyučováni. Pocházejí asi ze 4. stol. př. Kr. a původně nebyly součástí védského kánonu. Upanišady do něj byly zahrnuty až v nedávné době. Filozofie Upanišad je esoterická a jen málo lidí jim rozumí. Obsahují různé složité problémy od podstaty bohů a lidí až po smysl života a konečnou spásu. Upanišady se snaží vyřešit všechno jednou tezí, která prostupuje všechno: identita individuální duše (atman) s Univerzální duší (Bráhman) a bytostnájednota všeho. Snad nejznámější Výraz to- . hoto učení je v poučování Uddaleky, které udílí svému synovi Svetaketovi: "Tajemné bytí je rozptýlené ve všech věcech, ať jsou kdekoli. Ono je to pravé Bytí, li Svetateku, to jsi ty!" Védánta Doslova "to poslední, nebo definitivní, nebo nejlepší z Véd". V nejširším smyslu se vztahuje k Upanišadám, v užším smyslu k jednomu ze šesti systémů hinduistické filozofie založenému na Upanišadách a prvně formulovanému filozofem Bádarájanou, který žil před 2000 lety. Védánta je v monistických a panteistických názorech nekompromisní. Bráhman je vše a jediná realita, vše OStatIÚ je iluze. Vedanta Society, kterou založil Vivekananda, nástupce Rámakrišny, má centra po celém světě. Tvrdí, že učí toleranci všech náboženství. Avšak ,jednota všech náboženství", kterou propaguje, není ve skutečnosti snášenlivá nebo shovívavá, nýbrž založená na ne kompromisním monismu, který učí, že všechno je Jedno. Védy Původní písma hinduismu, která prý jsou větší než bohové, protože budou trvat, i když bohové zaniknou. Říká se, že jsou zjevením přímo od Bráhmana, od Absolutního, a existovaly ve své věčné a dokonalé podobě od počátku. Védy tvoří Rgvéd, Jadžurvéd, Sámavéd a Atharvavéd. Jako celek byly rozděleny do čtyř kategorií: mantry (metrické chvalozpěvy), bráhmany (rituály a modlitby pro kněze), áranjaky (speciální pojednání pro eremity a svaté) a upanišady (filozofická pojednání). Védština Jazyk, ve kterém byly Védy původně napsány. Je to archaická forma sanskrtu, zvaná také stará indo-árijština. vyšší povědomí Existují různé roviny povědomí, které se otvírají jógou a meditací. Říká sejim "vyšší" stavy, protože se liší od normálního povědomí a člověk je prý okouší na cestě k nirváně. Různé školy východní mystiky je definují různě. Typickými stavy jsou "pově-

60

domí jednoty", kdy člověk okouší mystickou jednotu s vesmírem, a "povědomí boha", kdy okouší, že je skutečně bohem. Podobné "stavy povědomí" lze dosáhnout prostřednictvím hypnózy, mediálního transu, určitých drog, čarodějnických ritů, voodoo atd. Všechny jsou jen málo odlišnými variacemi stejného okultního fenoménu.

Guru zemřel Rabindranath R. Maharaj a Dave Hunt Vydalo © Nakladatelství KMS, s.r.o., Andrštova 7, 180 00 Praha 8 První vydání - 2001 Všechna práva vyhrazena. Přeloženo z anglického originálu The Death of a Guru Copyright © Harvest House Publishers Překlad © ThDr. Vilém Schneeberger Jazyková redakce: Alena Krausová Obálka © Olga Hrdinová Foto na obálce © Allphoto Sazba: Lenka Kodlová Editor: Ing. arch. Tomáš Dittrich Tisk: PB Tisk, Prokopská 8, Příbram VI ISBN 80-86449-06-8

61