Prosbopis, Vaclav Havel

Vaclav Havel talks about his sponsors from western “democracies”. Vaclav Havel na adresu svojich sponzorov zo zapadnych “demokracii”

Havlov prosbopis alebo „

Biľakov pozývací list

"

v demokratickom duchu?

"Ako priatelia a spojenci Spojených štátov, aj ako verní Európania“ napísali pred niekoľkými dňami prosbopis do Washingtonu verní služobníci USA. V liste prejavili ponížený záujem o priazeň USA a o ich aktivitu na území strednej a východnej Európy, ktorej hrozí, že bude vydaná na milosť a nemilosť ohavnej ruskej ríši zla a nepriateľom demokracie. V prosbopise signatári volajú po potvrdení základnej funkcie kolektívnej obrany NATO ako najdôležitejšej bezpečnostnej väzbe medzi USA a Európou a ako jedinej dôveryhodnej bezpečnostnej záruke pre bezbrannú Európu. Zdôrazňujú vedúcu úlohu USA v medzinárodných vzťahoch a vyjadrujú nesúhlas so zrušením plánu umiestnenia amerického systému protiraketovej obrany v ČR a v Poľsku, ktoré považujú za neprimeraný ústupok bezdôvodnému odporu zo strany nedemokratického Ruska. Václav Havel, verný svojmu prejavu z decembra 1989 (již nikdy do žádného paktu nepůjdeme...), spoločne s ostatnými signatármi vyzýva k tvrdšej politike NATO voči Moskve a vyjadruje znepokojenie nad skutočnosťou, že sa USA príliš málo angažujú v regióne strednej a východnej Európy. V nasledújúcich riadkoch vám prinášame český preklad dokumentu, pod ktorý umiestnili svoj podpis

Valdas Adamkus, Martin Bútora, Emil Constantinescu, Pavol Demeš, Luboš Dobrovský, Matyas Eorsi, Istvan Gyarmati, Václav Havel, Rastislav Kačer, Sandra Kalniete, Karel Schwarzenberg, Michal Kováč, Ivan Krastev, Alexander Kwasniewski, Mart Laar, Kadri Liik, Janos Martonyi. Janusz Onyszkiewicz, Adam Rotfeld, Vaira Vike-Freiberga, Alexandr Vondra a Lech Walesa. "Napsali jsme tento dopis, protože, jako středoevropští a východoevropští intelektuálové a bývalí tvůrci politiky nám silně záleží na budoucnosti transatlantického vztahu stejně jako na budoucí kvalitě vztahů mezi Spojenými státy a zeměmi našeho regionu. Píšeme za své osoby jako jednotlivci, kteří jsou přáteli a spojenci Spojených států a také Evropané, jimž záleží na Evropě. Naše národy vděčí Spojeným státům za neuvěřitelně mnoho. Mnozí z nás víme z první ruky, jak důležitá byla vaše podpora pro naši svobodu a nezávislost v temných letech studené války. Americké angažmá a americká podpora byly životně důležité pro úspěch přechodu našich zemí k demokracii, když před dvaceti lety padla železná opona. Bez vize Washingtonu a bez jeho vedení je sporné, zda bychom dnes byli v NATO či dokonce v Evropské unii. Snažili jsme se to Spojeným státům oplatit a učinit tento vztah dvojsměrným. My jsme hlasy atlanticistů v NATO i v Evropské unii. Naše země se spolu s USA angažovaly na Balkáně, v Iráku a dnes se angažují v Afghánistánu. I když se náš příspěvek ve srovnání s vaším může občas zdát skromný, je podstatný, když ho změříme jako procento našeho obyvatelstva či HDP. Protože jsme měli v minulosti prospěch z vaší podpory pro liberální demokracii a liberální hodnoty, jsme vašimi nejsilnějšími stoupenci, když jde o podporu pro demokracii a lidská práva po celém světě. Dvacet let po ukončení studené války však nyní vidíme, že země střední a východní Evropy už nejsou v ohnisku americké zahraniční politiky. Jak si nová Obamova vláda určuje své zahraničně-politické priority, náš region je jednou z těch částí světa, z nichž Američané víceméně přestali mít starosti. A vskutku: občas máme dojem, že americká politika byla tak úspěšná, že mnoho amerických činitelů nyní dospělo k závěru, že náš region je už navždy napraven a že si mohou „odškrtnout kolonku“ a přejít k jiným, naléhavějším strategickým otázkám. Vztahy mezi našimi zeměmi jsou tak blízké, že mnoho lidí na obou stranách předpokládá, že transatlantická orientace středo a východoevropského regionu, stejně jako jeho stabilita a prosperita, potrvají navždy. Tento názor je předčasný. V našem regionu i v transatlantických vztazích jsou vážné problémy. Střední a východní Evropa je na politickém rozcestí a v regionu sílí pocit nervozity. Na region má dopad globální hospodářská krize a, stejně jako jinde, vzniká riziko, že naše společnosti se zahledí do sebe dovnitř a budou se méně angažovat ve vnějším světě. Zároveň se na zahraničněpolitickém horizontu začínají tvořit mraky bouře. Jako vy, i my očekáváme výsledek komise Evropské unie o původech rusko-gruzínské války. Avšak politický dopad této války na středo- a východoevropský region je už cítit. Mnoho zemí bylo hluboce znepokojeno, že Severoatlantická aliance zůstala v nečinnosti, zatímco Rusko porušilo základní principy helsinského závěrečného dokumentu, Pařížskou chartu a územní celistvost země, který byla členem Partnerství pro mír Severoatlantického společenství a Euroatlantické partnerské rady. A to všechno jménem obrany sféry vlivu na svých hranicích. Navzdory úsilí a významné podpoře nových členských zemí se NATO dnes zdá být slabší, než když

jsme do něho vstoupili. V mnoha našich zemích je NATO vnímáno jako stále méně a méně významné – a my to cítíme. I když jsme plnoprávnými členy, lidé se ptají, zda by NATO bylo ochotné a schopné nám v případné budoucí krizi přijít na pomoc. Závislost Evropy na ruské energii také vyvolává znepokojení ohledně pevnosti Severoatlantického společenství. Výrok prezidenta Obamy na nedávném summitu NATO, že je zapotřebí vypracovat důvěryhodné obranné plány pro všechny členy NATO, byl vítaný, ale nestačí k tomu, aby rozptýlil obavy, zda je NATO skutečně připravené k obraně. Naše schopnost dál udržet podporu domácí veřejnosti pro naši pomoc misím NATO v zahraničí závisí na tom, zda budeme schopni ukázat, že naše vlastní bezpečnostní obavy se řeší, v NATO i s těsnou spoluprací se Spojenými státy. Musíme také uznat, že popularita a vliv Spojených států v mnoha našich zemích také poklesly. Z průzkumů veřejného mínění, včetně analýzy transatlantických trendů, kterou provedl sám německý Marshallův fond, vyplývá, že náš region není imunní vůči vlně kritiky a antiamerikanismu, jehož vlna v posledních letech zasáhla Evropu a která vedla k rozkladu sympatií a podpory pro Spojené státy v Bushových letech. Někteří vedoucí političtí představitelé ve středoevropském a východoevropském regionu zaplatili za svou podporu nepopulární války v Iráku politickou cenu. V budoucnosti zřejmě budou opatrnější. Nebudou tolik při podpoře USA riskovat. Jsme přesvědčeni, že nová americká vláda vytvořila nový začátek ve snaze tento trend změnit, ale bude to vyžadovat čas a úsilí na obou stranách, abychom dohnali to, o co jsme přišli. V mnoha ohledech se Evropská unie stala hlavním faktorem a hlavní institucí našich životů. Mnoha lidem se zdá být Evropská unie mnohem relevantnější a důležitější než vazba na Spojené státy. Do určité míry je to logickým důsledkem integrace středovýchodní Evropy do EU. Naši vedoucí představitelé a činitelé tráví mnohem více času na schůzích v Evropské unii než na konzultacích ve Wasghintonu, kde je pro ně často obtížné vůbec získat něčí pozornost anebo dosáhnout toho, aby náš hlas byl slyšen. Hlubší integrace střední a východní Evropy do Evropské unie je samozřejmě vítaná a neměla by nutně vést k oslabení transatlantického vztahu. Nadějí bývalo, že integrace středovýchodní Evropy do Evropské unie strategickou spolupráci mezi Evropou a Amerikou posílí. Avšak existuje nebezpečí, že namísto toho, že by středovýchodní Evropa byla v Evropské unii proatlantickým hlasem, podpora pro globálnější partnerství s Washingtonem ve středoevropském a východoevropském regionu během času pomine. Tento region totiž nemá tradici, v jejímž rámci by byl schopen hrát globálnější roli. Některé problémy transatlantické agendy, jako například globální oteplování, nerezonují u středoevropského a východoevropského publika tak silně, jak rezonují v západní Evropě. Ve střední a východní Evropě také dojde k změnám v politickém vedení. Vedle stále menšího počtu vedoucích politiků, kteří přišli na scénu během revolucí r. 1989 a zažili klíčovou roli Washingtonu při zajištění našeho přechodu k demokracii a zakotvení našich zemí v NATO a v EU, vzniká nyní nová generace politiků, kteří nemají tyto vzpomínky a kteří praktikují „realističtější“ politiku. Zároveň bývalé komunistické elity, jejichž lpění na politické a hospodářské moci podstatnou měrou přispělo ke krizím v mnoha středo a východoevropských zemích, pomalu mizí z politické scény. Současný politický a hospodářský chaos a záporné důsledky globální hospodářské krize poskytují nové příležitosti pro síly nacionalismu, extremismu, populismu a antisemitismu po celém kontinentu, ale také v některých našich zemích. To znamená, že je pravděpodobné, že Spojené státy přijdou ve středo a východoevropském regionu o mnoho svých tradičních partnerů. Nové elity, které je nahradí, nebudou zřejmě sdílet onen idealismus – nebo nebudou mít obdobný poměr vůči Spojeným státům – jako ona generace, která stála v čele demokratických změn. Tito noví lidé budou zřejmě vypočítavější při své podpoře Spojených států stejně jako omezenější při svém rozhledu po světě. A ve Washingtonu probíhá obdobná změna, vzhledem k tomu, že mnoho vedoucích politiků a osobností, s nimiž jsme spolupracovali, odchází z

politiky. A pak je tady otázka jak jednat s Ruskem. Naše naděje, že se vztahy s Ruskem zlepší a Moskva konečně plně přijme naši plnou suverenitu a nezávislost poté, co jsme vstoupili do NATO a do EU, nebyly splněny. Namísto to se Rusko vrátilo na scénu jako revizionistická mocnost, která se snaží realizovat agendu z 19. století prostřednictvím taktiky a metod ze století jednadvacátého. Na globální úrovni se Rusko ve většině otázek stalo mocností statu quo. Avšak na regionální úrovni a ve vztahu k našim národů, jedná Rusko stále častěji jako revizionistická mocnost. Odmítá uznat naše právo na naše vlastní historické zkušenosti. Prosazuje výsadní postavení při určování našich bezpečnostních priorit. Používá otevřených i skrytých metod hospodářského boje, od energetických blokád a politicky motivovaných investic až po úplatkářství a manipulaci s médii, ve snaze prosadit své zájmy a změnit transatlantickou orientaci střední a východní Evropy. „Nový začátek (re-set)“ v americko-ruských vztazích vítáme. Jsme země, které žijí Rusku velice blízko, a tak nikdo nemá větší zájem o rozvoj demokracie v Rusko a o lepší styky mezi Moskvou a Západem než my. Avšak v našich hlavních městech také vládne nervozita. Chceme zajistit, aby příliš úzké chápání západních zájmů nevedlo k nesprávným ústupkům vůči Rusku. Dnes například vládne znepokojení, že Spojené státy a hlavní evropské mocnosti schválí Medveděvův plán na tzv. „koncert mocností“ a nahradí tím existující bezpečnostní strukturu evropského kontinentu, založenou na hodnotách. Hrozí nebezpečí, že plíživé zastrašování ze stran Ruska a prosazování ruských zájmů v regionu povede během času k de facto neutralizaci středovýchodní Evropy. Ve středo a východoevropském regionu existuje celá řada názorů na novou politiku Moskvy. Avšak všichni sdílejí názor, že je zapotřebí plného angažmá Spojených států. Mnoho lidí ve středovýchodní Evropě pohlíží s nadějí na Obamovu vládu a doufá, že tato vláda obnoví atlantické spojenectví jako morální kompas pro domácí i zahraniční politiku. Naše země potřebují silnou podporu liberálnědemokratických hodnot. Víme z vlastní historické zkušenosti, že Spojené státy bránily vlastní liberálnědemokratické hodnoty, když to jiní nečinili. Když Spojené státy propadly na Jaltě „realismu“, náš region trpěl. A kdykoliv Spojené státy použily své moci k tomu, aby bojovaly pro své principy, náš region z toho měl prospěch. To bylo klíčové během studené války a při otvírání dveří do NATO. Kdyby býval začátkem devadesátých let převládl „realistický“ názor, dnes bychom nebyli v NATO a představa jednotné, svobodné a mírové Evropy by byla vzdáleným snem. Chápeme, že vaše vláda a americká zahraniční politika má závažné a složité úkoly. Není naším úmyslem přidávat další na seznam problémů, jimž čelíte. Namísto toho chceme pomoci tím, že budeme silnými atlanticistickými spojenci v americko-evropském partnerství, které je po celém světě mocnou silou dobra. Avšak nejsme si jisti, kde bude náš region za pět nebo deset let, vzhledem k nejistotám v domácí a v zahraniční politice, jimž čelíme. Musíme učinit nyní správné kroky, abychom zajistili, že silné vztahy mezi Spojenými státy a středovýchodní Evropou, jaké existovaly za posledních dvacet let, budou existovat i nadále. Jsme přesvědčeni, že nastala doba, kdy Spojené státy i Evropa musejí znovu investovat do transatlantického vztahu. Jsme také přesvědčeni, že toto je doba, kdy se Spojené státy a středovýchodní Evropa musejí spojit a společně začít prosazovat novou agendu, pohlížející do budoucnosti. I když uznáváme, co všechno bylo dosaženo od pádu železné opony, je načase určit novou agendu pro těsnou transatlantickou spolupráci na dalších dvacet let. Proto navrhujeme tyto kroky: Zaprvé, jsme přesvědčeni, že Amerika potřebuje Evropu a Evropa potřebuje Spojené státy stejně tolik dnes, jako v minulosti. Spojené státy musejí potvrdit své poslání jako evropská mocnost a musejí ujasnit, že plánují i nadále se plně angažovat v Evropě, přestože čelí naléhavým výzvám v Afghánistánu a Pákistánu, na širším Blízkém východě a v Asii. Co se nás týče, my musíme usilovně pracovat v našich vlastních zemích a obecněji v Evropě, abychom přesvědčili své politiky i společnosti,

aby přijali globálnější perspektivu a byli připraveni přijmout více odpovědnosti v partnerství se Spojenými státy. Zadruhé, potřebujeme, aby byl obnoveno NATO jako nejdůležitější bezpečnostní vazba mezi USA a Evropou. NATO je jediná důvěryhodná bezpečnostní záruka, založená na tvrdé moci, jakou máme. NATO musí znovu potvrdit svou základní funkci kolektivní obrany, přestože se nyní přizpůsobujeme novým hrozbám jednadvacátého století.Klíčovým faktorem v naší schopnosti podílet se na expedičních misích NATO v zahraničí je přesvědčení, že doma jsme v bezpečí. Musíme proto opravit některé rány z minulosti, které jsme si uštědřili sami. Bylo chybou nezačít s řádným plánováním obrany pro nové členy aliance podle článku V poté, co NATO bylo rozšířeno. NATO musí zajistit, aby byly přísliby aliance uvěřitelné, a musí poskytnout strategickou jistotu všem svým členům. To musí zahrnovat plánování pro mimořádné události, plány na přesunování vojsk,výstroj a výzbroj, a zásoby pro posily v našem regionu pro případ krize, jako to bylo původně popsáno v Zakládajícím dokumentu NATORusko. Také musíme změnit způsob, jak funguje rada NATO-Rusko, a navrátit se k té praxi, kdy členské země NATO vstupovaly do dialogu s Moskvou z předem koordinované pozice. Co se týče Ruska, naší zkušeností je, že rozhodnější a zásadovější politika vůči Moskvě nejen posílí bezpečnost Západu, ale povede nakonec i k tomu, že Moskva bude více spolupracovat. Kromě toho, čím bezpečnější se my budeme cítit v NATO, tím lehčí bude pro naše země vyjednávat s Moskvou o otázkách společného zájmu. Potřebujeme tento dvojí přístup a ten musí odrážet nový strategický koncept NATO. Zatřetí, nejsložitější otázkou je zřejmě plánovaný americký systém protiraketové obrany. V této věci také existují v regionu různé názory, včetně názorů naší veřejnosti, která je nejednotná. Bez ohledu na vojenský význam tohoto projektu a bez ohledu na to, co se Washington nakonec rozhodne učinit, tato otázka se nicméně také stala – alespoň v některých zemích – symbolem americké důvěryhodnosti a angažovanosti ve středoevropském a východoevropském regionu. To, jak se s touto otázkou bude zacházet, bude mít zřejmě zásadní dopad na budoucí transatlantickou orientaci těchto zemí. Malý počet raket nemůže být hrozbou ruskému strategickému arzenálu a Kreml to ví. Musíme rozhodnout budoucnost tohoto programu jako spojenci na základě strategických kladů a záporů různých technických a politických konfigurací. Nemělo by být dovoleno, aby o této otázce rozhodoval bezdůvodný ruský odpor. Zrušení systému protiraketové obrany či příliš velké angažmá Ruska na tomto programu, bez konzultace Polska či České republiky, může ochromit důvěryhodnost Spojených států v celém středoevropském a východoevropském regionu. Začtvrté, víme, že NATO samo o sobě nestačí. Také chceme a potřebujeme více Evropy a lepší a strategičtější vztah mezi USA a Evropskou unií. Stále více je naše zahraniční politika realizována prostřednictvím Evropské unie – a to podporujeme. Také chceme společnou evropskou zahraniční a obrannou politiku, která bude otevřená těsné spolupráci se Spojenými státy. Jsme stoupenci takové linie v EU. Ale potřebujeme, aby Spojené státy nově definovaly svůj postoj vůči Evropské unii a začaly s ní daleko vážněji jednat jako se strategickým partnerem. Potřebujeme sblížit NATO a EU a zajistit jejich vzájemnou koordinovanost. Je nutno vytvořit společnou strategii NATO a EU nejen vůči Rusku, ale i vůči celé řadě jiných nových strategických problémů. Za páté, energetická bezpečnost. Hrozba energetickým zdrojům může mít bezprostřední dopad na politickou suverenitu našich států a také na naši roli jako spojenců, přispívajících k společným rozhodnutím v NATO. Proto se energetická bezpečnost musí stát transatlantickou prioritou. I když většina odpovědnosti za energetickou bezpečnost leží v Evropské unii, Spojené státy také mají důležitou roli. Bez americké podpory by nikdy nebyl vybudován ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan. Energetická bezpečnost se musí stát integrální součástí americko-evropské strategické spolupráce. Země ve středovýchodní Evropě musejí lobbovat silněji (a jednotněji) v samotné Evropě za diverzifikaci energetických zdrojů, dodavatelů i dopravních tras, a také za tvrdé právní zkoumání

ruského zneužívání jeho monopolu a kartelové moci v EU. V této věci bude hrát podstatnou roli americká politická podpora. Obdobně mohou Spojené státy hrát důležitou roli při dalším posilování své podporu pro ropovod Nabucco, zejména při využívání svého bezpečnostního spojenectví s hlavní transitní zemí, Tureckem, stejně jako při severojižním interkonektoru ve střední Evropě a terminálech zkapalněného plynu v našem regionu. Zašesté, nesmíme zanedbávat lidský faktor. Naše další generace se musejí také navzájem dobře poznat. Musíme pěstovat a chránit množství vzdělávacích, profesních a dalších sítí a přátelství, které jsou základem našeho přátelství a spojenectví. V tomto ohledu zůstává překážkou americký vízový režim. Je absurdní, že Polsko a Rumunsko – snad největší a nejproameričtější země ve středovýchodní Evropě , které podstatnou měrou pomáhají v Iráku a v Afghánistánu – dosud nebyly učiněny součástí programu zrušení amerických víz. Je nepochopitelné, že kritik, jakým je francouzský antiglobalizační aktivista Jose Bove, nepotřebuje vízum pro Spojené státy, avšak bývalý aktivista polského odborového hnutí Solidarita a nositel Nobelovy ceny Lech Walesa je potřebuje. Tato otázka bude vyřešena pouze tehdy, pokud ji prezident Spojených států učiní politickou prioritou. Kroky, které jsme společně učinili od roku 1989, nejsou v historii malé. Společné úspěchy jsou řádným základem obnovení transatlantických vztahů, které potřebujeme dnes. Proto jsme přesvědčeni, že bychom také měli uvažovat o vytvoření Řádu dědictví pro mladé politické vedoucí představitele. Od revolucí v roce 1989 uplynulo dvacet let. To je celá generace. Potřebujeme novou generaci k obnově transatlantického partnerství. Měl by být vytvořen nový program, jehož cílem by bylo identifikovat ty mladé vedoucí představitele na obou stranách Atlantiku, kteří budou schopni nést dál transatlantický projekt, jemuž jsme ve středovýchodní Evropě věnovali dvacet let. Na závěr: vznik nové americké vlády ve Spojených státech vyvolal v našich zemích velké naděje v transatlantickou obnovu. Je to příležitost, kterou nesmíme zmeškat. My, autoři tohoto dopisu, víme z první ruky, jak důležitý je vztah se Spojenými státy. V devadesátých letech bylo velkou částí správného řešení pro Evropu najít správné řešení pro středovýchodní Evropu. Angažmá Spojených států mělo klíčový význam v tom, že vytvořilo mír a pevnou stabilitu od pobaltských zemí až k Černému moři. Dnes musí být cílem udržet středovýchodní Evropu na správném kurzu, jako stabilní, aktivistickou a atlanticistickou součástí širšího společenství. Toto je klíčem našeho úspěchu ve snaze vyvolal obrození spojenectví, jemuž se Obamova vláda přislíbila a které podporujeme. Bude zapotřebí, aby obě strany obrodily tento vztah a nově do něho investovaly. Ale jestliže to uděláme dobře, prospěch bude velmi reálný. Tím, že podnikneme správné kroky nyní, vytvoříme pevný základ pro budoucnost". http://dolezite.sk/Havlov_prosbopis_alebo_Bilakov_pozyvaci_list_v_demokratickom_duc.html

Vlastizrada Z Iuridicta Přejít na: navigace, hledání Vlastizrada podle § 91 trestního zákona je trestný čin, jehož se dopustí ten, kdo ve spojení s cizí mocí nebo s cizím činitelem spáchá trestný čin rozvracení republiky, teroru, teroristického útoku, záškodnictví nebo sabotáže.

Pachateli za něj hrozí trest odnětí svobody od dvanácti do patnácti let nebo výjimečný trest. Laici, zejména novináři, tento trestný čin někdy zaměňují s velezradou.

“This was thanks to a little push forward by his friend Vaclav Havel, also connected to the U.S. intelligence pipelines”. http://www.politicalaffairs.net/article/articleview/6802/ http://pecina.cz/files/www.ce-review.org/99/6/culik6.html

"Democratic Imperialism": Tibet, China, and the National Endowment for Democracy People familiar with Asian history will be aware that during Tibet’s popular uprising against their Chinese occupiers in 1959, his Holiness Tenzin Gyatso, the 14th Dalai Lama (then aged 23), escaped from his homeland of Tibet to live in exile in India. Subsequently, the Dalai Lama formed a Tibetan government-inexile, and to this day the Dalai Lama and his government remain in exile. The Dalai Lama’s tireless efforts to draw international attention to the Tibetan cause received a welcome boost in 1989 when he was awarded the Nobel Peace Prize, and since then the Dalai Lama has been able to demand sustained media attention (globally) to his ongoing non-violent struggle for a free Tibet. This part of Tibetan history is fairly uncontroversial, but a part of Tibet’s story that less people will be familiar with is Tibet’s historical links to the US’s Central Intelligence Agency (CIA). Indeed, as Carole McGranahan (2006) notes “[t]he case of Tibet presents a mostly unexplored example of covert Cold War military intervention.”[1] While in recent years far more information has been made available concerning the CIA’s violent linkages with Tibetan forces, to date only one article has examined the connection between Tibet’s current independence campaigners and an organization that maintains close ties with the CIA, the

National

Endowment

for

Democracy

(NED).

A Brief History of CIA-Tibetan Relations In 1951, the Chinese People’s Liberation Army entered Lhasa (Tibet’s capital) and proceeded to force the Dalai Lama’s government to sign a “Plan for the Peaceful Liberation of Tibet”, which effectively ratified the Chinese occupation of Tibet. This action combined with the ensuing Chinese repression of Tibetan activists subsequently inspired a popular revolution, which owing to its anticommunist orientation drew upon strong support from the CIA.[2] As Jim Mann (1999) notes, “during the 1950s and 60s, the CIA actively backed the Tibetan cause with arms, military training, money, air support and all sorts of other help.”[3] Furthermore, as Michael Parenti (2004) has observed at the same time: “… in the United States, the American Society for a Free Asia, a CIA front, energetically publicized the cause of Tibetan resistance, with the Dalai Lama’s eldest brother, Thubtan Norbu, playing an active role in that group. The Dalai Lama’s second-eldest brother, Gyalo Thondup, established an intelligence operation with the CIA in 1951 [although CIA aid was only formally established in 1956]. He later upgraded it into a CIA-trained guerrilla unit whose recruits parachuted back into Tibet.”[4] Indeed, according to formerly secret US intelligence documents (released in the late 1990s), it turned out that “[f]or much of the 1960s, the CIA provided the Tibetan exile movement with $1.7 million a year for operations against China, including an annual subsidy of $180,000 for the Dalai Lama”.[5] By 1969, however, it appears that covert support for the Tibetan cause had either served its geopolitical purpose (or it was decided that these operations were simply no longer effective), and the CIA announced the withdrawal of its aid for the Tibetan revolutionaries. That said, support for the Tibetan freedom fighters was still provided by the Indian and Taiwanese governments “until 1974, two years after President Richard Nixon normalized U.S. relations with China” (as were the U.S. subsidies for the Dalai Lama, which also continued until 1974): however, thereafter – especially once the Dalai Lama urged the fighters to put down their weapons – the violent resistance collapsed and the “CIA quietly paid to resettle the survivors”.[6] With the apparent end of CIA operations in Tibet, John Kraus (2003) observes that although: “…President Ford ended the U.S. government’s involvement with Tibet as part of its Cold War strategy. The next phase of the U.S. relationship with the Dalai Lama and his people was to be cast in terms of a contest between human rights and political engagement with China.”[7] Thus Kraus adds that in 1979 the Dalai Lama was “finally granted a visa by President Jimmy Carter… to visit the United States” and the “Tibetan cause then found new sponsors in a bipartisan group of senators, members of Congress, and congressional staff assistants who worked with the Dalai Lama’s entourage to focus the attention of successive U.S. administrations and a responsive world community on the Tibet situation”. As this article will demonstrate, a large part of this freedom work is presently being actively supported by the NED, so the following section will now examine this organization and it anti-democratic history. The National Endowment for Democracy: Revisiting the CIA Connection The National Endowment for Democracy (NED) was established in 1984 with bipartisan support during President Reagan’s administration to “foster the infrastructure of democracy – the system of a free press, unions, political parties, universities” around the world.[8] Considering Reagan’s well documented misunderstanding of what constitutes democratic governance,[9] it is fitting that Allen Weinstein, the NEDs first acting president, observed that in fact “A lot of what we [the NED] do today was done covertly 25 years ago by the CIA”.[10] So for example, it is not surprising that during the 1990 elections in Nicaragua it is has been estimated that “for every dollar of NED or AID funding

there were several dollars of CIA funding”.[11] By building upon the pioneering work of liberal philanthropists (like the Ford and Rockefeller Foundations’) – who have a long history of co-opting progressive social movements – it appears that the NED was envisaged by US foreign policy elites to be a more suitable way to provide strategic funding to nongovernmental organizations than via covert CIA funding.[12] Indeed, the NED’s ‘new’ emphasis on overt funding of geostrategically useful groups, as opposed to the covert funding, appears to have leant an aura of respect to the NED’s work, and has enabled them, for the most part, to avoid much critical commentary in the mainstream media. The seminal book exposing the NED’s ‘democratic’ modus operandi, is William I. Robinson’s (1996) Promoting Polyarchy, which as it’s title suggests, lays out the argument that instead of promoting more participatory forms of democracy, the NED actually works to promote polyarchy. Robinson argues that the NED’s active promotion of polyarchy or low-intensity democracy “is aimed not only at mitigating the social and political tensions produced by elite-based and undemocratic status quos, but also at suppressing popular and mass aspirations for more thoroughgoing democratisation of social life in the twenty-first century international order.” His book furnishes detailed examples of how the NED has successfully imposed polyarchal arrangements on four countries, Chile, Nicaragua, the Philippines, and Haiti; while similarly, Barker (2006) has illustrated the NED’s anti-democratic involvement in facilitating and manipulating the ‘colour revolutions’ which recently swept across Eastern Europe. More recently, both Barker and Gerald Sussman (2006) have provided detailed examinations’ of how the NED works to promote a low intensity public sphere (globally) through its selective funding of media organizations.[13] This article will now extend these three initial studies by critically examining the NED’s support for Tibetan media projects from 1990 onwards. ‘Democacy Promoters’ and Tibet The International Campaign for Tibet (ICT) was founded in 1988 and is a non-profit membership organization with offices in Washington, DC, Amsterdam, Berlin and Brussels. Their website notes that they “fundamentally believe that there must be a political solution based on direct dialogue between the Dalai Lama and his representatives and the People’s Republic of China.” ICT received their first NED grant (of the 1990s) in 1994 to: “…enhance Chinese knowledge of Tibet by contributing articles about Tibet to newspapers and magazines within China and abroad; translating books about Tibet into Chinese; and facilitating a series of discussion meetings among key Chinese and Tibetan figures, focusing on bringing Chinese journalists and pro-democracy leaders together with Tibetan leaders in exile.” Since then, the ICT has received regular support from the NED, obtaining subsequent grants in 1997, 1998, 2000, 2001, 2002 and 2003 (all for media work except the 1997 grant). Like many groups that obtain NED aid, ICT are not afraid to boast of their ‘democratic’ connections, and in 2005 they even awarded one of their annual Light of Truth awards to the president of the NED, Carl Gershman. Furthermore, the year before (in 2004) ICT gave the same award to both Vaclav Havel (who had received the NED’s Democracy Award in 1991, and serves on the advisory board of the Project on Justice in Times of Transition), and also to one of the earliest ‘democracy promoting’ organizations, the Friedrich Naumann Foundation. (For a summary of the key ‘democratic’ connections of the Project on Justice in Times of Transition and all the other groups mentioned in this article see, Barker (2007) Hijacking Human Rights: A Critical Examination of Human Rights Watch’s Americas Branch and their Links to the ‘Democracy’ Establishment. Due to this article’s heavy reliance on internet sources most links have been omitted from the paper, however, a fully referenced paper can be obtained from the author upon request.) Some of ICT’s directors are also integral members of the ‘democracy promoting’ establishment, and

include Bette Bao Lord (who is the chair of Freedom House, and a director of Freedom Forum),[14] Gare A. Smith (who has previously served as principal deputy assistant secretary in the U.S. Department of State’s Bureau of Democracy, Human Rights and Labor), Julia Taft (who is a former director of the NED, the former U.S. Assistant Secretary of State and Special Coordinator for Tibetan Issues, has worked for USAID, and has also served as the President and CEO of InterAction), and finally, Mark Handelman (who is also a director of the National Coalition for Haitian Rights, an organization whose work is ideologically linked to the NED’s longstanding interventions in Haiti). [15] The ICT’s board of advisors also presents two individuals who are closely linked to the NED, Harry Wu, and Qiang Xiao (who is the former executive director of the NED-funded Human Rights in China).[16] Like their board of directors, ICT’s international council of advisors includes many

Vaclav Havel,

‘democratic’ notables like Fang Lizhi (who in 1995 – at least – was a board member of Human Rights in China), Jose Ramos-Horta (who serves on the international advisory board for the Democracy Coalition Project), Kerry Kennedy (who is a director of the NED-funded China Information Center), Vytautas Landsbergis (who is an international patron of the British-based neoconservative Henry Jackson Society – see Clark, 2005), and until her recent death, the “mid-wife of the neocons” Jeane J. Kirkpatrick (who was also linked to ‘democratic’ groups like Freedom House and the Foundation for the Defense of Democracies).[17] Next up is the Tibet Fund, who first received NED aid in 1990 to “produce audio cassettes that will bring world and Tibetan news into rural communities in Tibet.” They then received continued NED support for this work in 1994 and 1996, whereupon the distribution of the audio tapes was extended to Tibetan exile communities in India and Nepal as well as those in Tibet. In 1996, the Tibet Fund also received NED aid on behalf of the Tibet Voice Project, “for an educational initiative based in Dharamsala, India, aimed at raising the social, political, economic and environmental awareness of Tibetans through audio-visual media.” The NED notes that: “Particular emphasis will be given to speeches of the Dalai Lama on the topics of democracy and human rights. In Dharamsala, it will continue a series of lectures and films emphasizing social issues, politics, the economy and environment for new refugees and Tibetans in exile; and will organize grassroots level dialogues between Tibetans in exile and Indian youth to increase awareness and support for the Tibetan cause in India.” The Tibet Fund’s work with the Tibet Voice Project was continued in 1998, and the Fund also received NED aid to run “an electronic media workshop for Tibetan journalists, and to introduce a bimonthly Chinese language news magazine about Tibet.” Tenzing Choephel is the Tibetan scholarship program co-ordinator for the Tibet Fund, and it important to note that he previously helped “lay the foundation of the Tibetan Center for Human Rights and Democracy [a group that was founded in 1996 and received NED funding in 1999], where he worked as an Office Administrator / English Researcher for three years in Dharamsala.” Finally it is interesting to observe that three people who are involved with the International Campaign for Tibet are linked to the Tibet fund, these are Lodi G. Gyari (who is the the executive chairman of the board of the ICT, and an emertius director of the Tibet Fund), Gehlek Rinpoche (who serves on ICT’s advisory board, and is a director of the Tibet Fund), and Tenzin N. Tethong (who serves on ICT’s advisory board, and is a founder and emeritus director of the Tibet Fund). Another group that has received strong NED backing is the London-based Tibet Information Network (TIN), who between 1999 and 2004 received annual NED grants (excepting 2000) to “provide comprehensive, accurate information about political, social, and economic developments in Tibet to Tibetan audiences, the international community, human rights groups, and the media.” TIN was cofounded in 1987 by Nicholas Howen (who is now the secretary general of the International

Commission of Jurists) and Robert J. Barnett. Robert J. Barnett was the Director of TIN between 1987 and 1998 and now works at the Weatherhead East Asian Institute, alongside fellow faculty member Andrew J. Nathan (who is an editor of the NED’s Journal of Democracy, and also serves on the advisory board for the NED-funded Beijing Spring magazine). It is important to note that between 1998 and 2002 – the time coinciding with the start of the NED’s support for TIN – the organization was directed by Richard Oppenheimer who incidentally had just spent 22 years working for the BBC World Service. In 2002, Oppenheimer was then replaced by the world famous Tibetologist, Thierry Dodin, who left TIN in 2005 when it was announced that TIN “had to close down for lack of funds”, and he subsequently went on to direct the TibetInfoNet.[18] The Tibetan Literary Society received NED aid between 2000 and 2005 to publish the Bod-Kyi-DusBab (Tibet Times), a Tibetan language newspaper which was founded in 1996 and is published three times a month in Dharamsala, India. In 1998 and 1999 the newspaper itself also received direct support from the NED. Another group to receive NED support is the Tibet Multimedia Center, which received three grants from the NED between 2000 to 2002 to: “…provide objective information about Tibet for Tibetans in the country and in exile as well as for audiences in China. The center will produce audio and videocassettes, organize debates among Tibetan high school students in exile and publish a Chinese language magazine to educate the Chinese public about the situation in Tibet and the struggle for human rights.” Between 1999 and 2005 the Tibetan Review Trust Society received four grants to publish the Tibetan Review, a monthly English-language news magazine based in New Delhi, India, “that covers Tibetrelated news and analysis.” The Tibetan Review was founded in 1968 and it’s precursor was Lodi G. Gyari’s (see earlier) The Voice of Tibet: in the early 1970s the Tibetan Review was published by Tenzin N. Tethong (who at the time headed the International Campaign for Tibet), and after passing through the hands of a number of other Directors it is now being edited by Pema Thinley (who is the former Executive Editor of Tibetan Bulletin, the “official journal of the Central Tibet Administration of His Holiness the Dalai Lama”). Finally, in 2001 and 2002, the Voice of Tibet – a Tibetan-language shortwave radio station which was founded in 1996 – obtained NED aid to provide “regular news about Tibet, the Tibetan exile community, and the Tibetan government-in-exile, for listeners in Tibet and in exile in neighboring countries.” According to their website “[e]very day Voice of Tibet broadcasts a 30 minutes news service in the Tibetan language and a 15 minutes news service in Mandarin Chinese.” Voice of Tibet was founded by three Norwegian NGOs; the Norwegian Human Rights House, the Norwegian Tibet Committee and Worldview Rights. The final group is particularly interesting as it is also known as the Points of Peace Foundation, which is a “human rights organisation based in Stavanger, Norway, with a mandate to support Nobel Peace Prize Laureates in urgent need of media, dialogue and communication assistance in their home countries and internationally.” Crucially, the Points of Peace Foundation’s advisory board includes Jose Ramos-Horta, John Hume (who is a former patron of the British version of the NED, the Westminster Foundation for Democracy), Aung San Suu Kyi (who is a member of the international advisory board of the Democracy Coalition Project, and is an honorary director of the International Institute for Democracy and Electoral Assistance), Wangari Maathai (who is a member of the international advisory board of the Democracy Coalition Project, and is a trustee of World Learning), Mairead Corrigan Maguire (who is a member of the international council of advisors for the International Campaign for Tibet), and Muhammad Yunus (who is on the advisory board of Stockholm Challenge, where he sits alongside NED director Esther Dyson, and US Institute for Peace advisory board member John Gage). (Two other groups to receive NED aid for communication work in Tibet since 1990 for which no further information could be ascertained include the Tibet Justice Center (which received a single grant in 2002), and the Tibet Museum

(which received NED support in both 2004 and 2005).) Conclusion This article has demonstrated the close ties that exist between the Dalai Lama’s non-violent campaign for Tibetan independence and U.S. foreign policy elites who are actively supporting Tibetan causes through the NED. This finding is particularly worrying given the high international media profile of many of the groups exposed in this article, especially when it is remembered that the NED’s activities are intimately linked with those of the CIA. This funding issue is clearly problematic for Tibetan (or foreign) activists campaigning for Tibetan freedom, as the overwhelmingly anti-democratic nature of the NED can only weaken the legitimacy of the claims of any group associated with the NED. In this regard it seems only fitting that progressive activists truly concerned with promoting freedom and democracy in Tibet should first and foremost cast a critical eye over the antidemocratic funders of many of the Tibetan groups identified in this study. Only then will they be able to reappraise the sustainability of their work in the light of the NED’s controversial background. Once this step has been taken, perhaps progressive solutions for restoring democratic governance to Tibet can be generated by concerned activists, so that Tibetan people wanting to reclaim their homeland will able to be more sure that they are bringing democracy home to Tibet, not polyarchy. Michael Barker is a doctoral candidate at Griffith University, Australia. He can be reached at [email protected] References [1] McGranahan, C. “Tibet’s Cold War: The CIA and the Chushi Gangdrug Resistance, 1956–1974.” Journal of Cold War Studies, 8 (3), (2006), p.105. [2] Conboy, K. and J.Morrison. The CIA’s Secret War in Tibet. Lawrence, KS: University Press of Kansas, 2002. Deane, H. “The Cold War in Tibet.” Covert Action Information Bulletin 29 (Winter 1987): 48-50. Knaus, J. K. Orphans of the Cold War: America and the Tibetan Struggle for Survival. New York: Public Affairs, 1999. [3] Mann, J. “CIA Funded Covert Tibet Exile Campaign in 1960s.” The Age (Melbourne), 16 Sept. 1998. 21 Jun. 2007. . [4] Parenti, M. “Friendly Feudalism: The Tibet Myth (Updated).” Jul. 2004. 21 Jun. 2007. . [5] Mann, J. “CIA Funded Covert Tibet Exile Campaign in 1960s.” The Age (Melbourne), 16 Sept. 1998. 21 Jun. 2007. . [6] Knaus, J. K. Orphans of the Cold War: America and the Tibetan Struggle for Survival. New York: Public Affairs, 1999. Salopek, P. “The CIA’s Secret War in Tibet.” Seattle Times, 26 Jan. 1997. 21 Jun. 2007. . [7] Knaus, J. K. “Official Policies and Covert Programs: The U.S. State Department, the CIA, and the Tibetan Resistance.” Journal of Cold War Studies, 5 (3), (2003), p.78.

[8] Reagan, R. W. “Address to Members of the British Parliament.” Ronald Reagan Presidential Library, 8 Jun. 1982. 21 Jun. 2007. . [9] Rasmus, J. The War at Home: The Corporate Offensive Against American Workers and Unions from Ronald Reagan to George W. Bush. San Ramon, CA: Kyklos Productions, 2006. [10] Ignatius, D. “Innocence Abroad: The New World of Spyless Coups.” The Washington Post, 22 September 1991. [11] Robinson, W. I. and J. Gindin. “The Battle for Global Civil Society.” Venezuelanalysis.com, 13 Jun. 2005. 21 Jun. 2007. . [12] Barker, M. J. “Taking the Risk Out of Civil Society: Harnessing Social movements and Regulating Revolutions.” Refereed paper presented to the Australasian Political Studies Association Conference, University of Newcastle 25-27 September 2006. 21 Jun. 2007. . Roelofs, J. Foundations and Public Policy: The Mask of Pluralism. Albany: State University of New York Press, 2003. [13] Barker, M. J. “The National Endowment for Democracy and the Promotion of ‘Democratic’ Media Systems Worldwide.” Communication for Development and Social Change: A Global Journal (In Press). Barker, M. J. “Democracy or Polyarchy? US-Funded Media Developments in Afghanistan and Iraq Post 9/11.” Media Culture Society (In Press). Sussman, G. “The Myths of ‘Democracy Assistance’: U.S. Political Intervention in Post-Soviet Eastern Europe.” Monthly Review, Dec. 2006. 21 Jun. 2007. . [14] Barker, M. J. “A Force More Powerful: Promoting ‘Democracy’ Through Civil Disobedience.” State of Nature, Mar. 2007. 21 Jun. 2007. . [15] Fenton, A. “Canada’s Growing Role in Haitian Affairs (Part I).” Znet, 21 Mar. 2005. 21 Jun. 2007. . [16] For a detailed examination of both individuals strong ties to the NED see Barker, M. J. “Promoting a Low Intensity Public Sphere: American Led Efforts to Promote a ‘Democratic Media’ Environment in China.” A paper to presented at the China Media Centre Conference (Brisbane, Australia: Creative Industries Precinct, 5-6 July 2007). Also of interest is Barker, M. J. “Hijacking Human Rights: A Critical Examination of Human Rights Watch’s Americas Branch and their Links to the ‘Democracy’ Establishment.” Znet, August 3, 2007. . [17]Grandin, G. Empire's workshop: Latin America, the United States, and the Rise of the New Imperialism. New York: Metropolitan Books, 2006. [18] Robert, P. “Tibet Information Network Closes as Funds Dry Up.” Tibet Information Network, 13 Sep. 2005. 21 Jun. 2007. . Global Research Articles by Michael Barker

http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=6530