Field Fortifications Handbook_cssr_1972_part_i

Ministerstvo národní obrany

Polní opevňování (Povrchové a zapuštěné objekty) Žen 2-1/1

Hlava 1 Význam, rozdělení a použití opevňovacích objektů 1. Všeobecně o opevňování a opevňovacích objektech 1. Opevňováním terénu se rozumí taková činnost, která směřuje k zeslabování nebo odstraňování nevýhodných vlastností terénu pro boj. V podstatě zahrnuje opevňování taková ženijní opatření, jejichž cílem je zeslabit účinnost bojové činnosti nepřítele 2. Tento úkol se plní - komplexem ochranných opatření k snížení účinnosti palebné, chemické a radiační činnosti nepřítele - komplexem zatarasovacích opatření, znesnadňujících nepříteli pohyb 3. Opevňovací objekty umožňují v boji účinné využívání zbraní a bojové techniky, pevné velení vojskům, skrytý manévr pod palbou nepřítele a ochranu živé síly a materiálu před účinky prostředků ničení. 4. a) b) c) d)

Podle svého taktického určení se opevňovací prostředky dělí na: objekty k vedení palby, neboli palebné objekty objekty pro místa velení zákopy a spojovací zákopy kryty a úkryty pro živou sílu, raněné, bojovou techniku, dopravní prostředky a jiný materiál e) opevňovací zátarasy

5. Palebné objekty zabezpečují efektivní využívání různých druhů zbraní. Propojení jednotlivých palebných objektů umožňuje skrytý manévr živé síly a zbraní. 6. Objekty pro místa velení slouží k zabezpečení pevného velení vojskům v boji. Nepřetržité pozorování bojiště a činnosti vlastních vojsk i nepřítele na něm se zabezpečují budováním pozorovacích objektů, které jsou součástí pozorovacích a velitelských stanovišť. Práce štábů, ochrana živé síly a techniky na místech velení se zabezpečuje zřizováním pracovních a jiných úkrytů. 7. Zákopy a spojovací zákopy se současně se zabezpečováním jiných bojových úkolů využívají k skrytému pohybu živé síly, zbraní, a jiných prostředků před palbou nepřítele. Zákopy jsou určeny především k vedení palby, pozorování a ke skrytému spojení podél fronty. Spojovací zákopy na rozdíl od zákopů zabezpečují především skryté spojení mezi zákopy a týlem. 8. Kryty a úkryty chrání živou sílu, bojovou a dopravní techniku, střelivo a ostatní druhy materiálu před nepřátelskými prostředky ničení a zároveň též před nepříznivým počasím. 9. Opevňovací zátarasy mají za úkol zpomalit nebo zastavit pohyb nepřítele, rozrušit jeho bojové sestavy a tím mu přivodit úplné zničení palbou.

10. Opevňovací objekty mohou být nekryté a kryté. Nekryté objekty se zřizují jako zemní částečně nechráněné výkopy. Kryté objekty jsou chráněny ze všech stran. Nekryté objekty pro vedení palby se nazývají okopy. 11. Podle stupně ochrany se kryté opevňovací objekty dělí na objekty: - jednoduchého typu - lehkého typu - těžkého typu Objekty zabezpečující velký stupeň ochrany se nazývají objekty mohutného typu. 12. Podle rázu ochranných konstrukcí a způsobu budování se kryté opevňovací objekty dále dělí na povrchové, zapuštěné (částečně nebo úplně) a podzemní. Při budování zapuštěného objektu se nejprve vyhloubí jáma, do níž se vestavují nosné a ochranné konstrukce, které se nakonec obsypávají horninou. Zapuštěné objekty je účelné, pokud je to možné, pro lepší ochranu před soudobými prostředky ničení co nejvíce zapouštět do země, avšak tak, aby to neomezovalo plnění bojových úkolů (vedení palby, pozorování, rychlost výstupu z objektu apod.). Podzemní objekty se budují, aniž by se odkrýval povrch země, jako ochranná vrstva se v nich využívá vrstva horniny v přírodním stavu. Je účelné je budovat k ochraně před mohutnějšími prostředky ničení, před kterými nejsou povrchové a zapuštěné objekty dostatečně účinné. Podrobně o těchto objektech pojednává předpis evid. zn. Žen-2-1/2. 13. Nosné konstrukce jsou: a) podle možnosti převážení a použití na jiném místě: převozné, stabilní b) podle způsobu budování opevňovacího objektu: skládací, monolitické c) podle způsobu výroby konstrukcí: průmyslově vyráběné, vyráběné z materiálu z místních zdrojů 14. Nosné a ochranné konstrukce mohou být podle použitého materiálu zemní, kamenné, dřevěné, kovové, betonové a železobetonové, tkaninové, z plastických hmot, sněhové, ledové a kombinované 15. Převozné konstrukce opevňovacích objektů jsou takové celky, které se dají převážet a jsou určeny k několikanásobnému použití. 16. Stabilní konstrukce opevňovacích objektů jsou takové celky, které po vybudování opevňovacího objektu nelze, nebo v bojových podmínkách lze jen s obtížemi vyjmout a použít na jiném místě. 17. Skládací konstrukce opevňovacích objektů jsou takové celky, které jsou dodávány na místo budování opevňovacího objektu v jednotlivých prvcích a dílech a při budování objektu se sestavují. 18. Monolitické konstrukce se vyrábějí buď na místě budování opevňovacího objektu nebo v závodě, jejich podstatnou část tvoří jeden celek a nelze je demontovat.

19. Konstrukce opevňovacích objektů z materiálu z místních zdrojů jsou takové celky, které jsou převážně vyrobeny z materiálu získaného v místě budování opevňovacího objektu nebo v jeho blízkém okolí. Může to být materiál přírodní nebo vyrobený v závodech, který nebyl původně určen k budování opevňovacích objektů. 20. Průmyslově vyráběné konstrukce opevňovacích objektů jsou takové celky, které byly vyrobeny účelově v závodech k budování opevňovacích objektů. Dodávají se jako soupravy jednotlivých dílů nebo sestavené celky. 21. Polní opevňovací objekty a jejich komplexy mohou být budovány spěšně nebo dlouhodobě, v dotyku nebo mimo dotyk s nepřítelem. Tyto podmínky určují zvláštnosti organizace prací, zabezpečení pracovníky, stroji, konstrukcemi a materiálem a hodnotu vybudovaných opevňovacích objektů a jejich komplexů, danou počtem vybudovaných objektů, jejich stupněm ochrany a třídou vybavenosti. 22. Kryté opevňovací objekty se vyznačují vyšším stupněm ochrany a třídou vybavení než nekryté opevňovací objekty. Vyžadují však větší množství času a prostředků k vybudování a dobrou vycvičenost vojsk. Z těchto důvodů bude většina polních opevňovacích objektů nekrytých, takže úspěch budování komplexů opevňovacích objektů bude záviset na provádění zemních prací. Dostatečné vybavení vojsk stroji pro zemní práce, trhavinami a ženijním nářadím je proto rozhodující podmínkou. 23. Kryté opevňovací objekty se budují s využitím průmyslově vyráběných konstrukcí, materiálů z místních zdrojů a také vhodných staveb, které se pro nový účel upravují. U všech druhů a typů konstrukcí se využívají horniny a kámen ke snížení ničivých faktorů prostředků ničení. Průmyslově vyráběné skládané konstrukce se vyznačují velkou odolností, jednoduchostí montáže, krátkou dobou stavby i s nedostatečně vycvičenými jednotkami a možností několikanásobného použití. Konstrukce mohou být kovové, tkaninové, z plastických hmot a v některých případech betonové nebo železobetonové. Pro jejich stavbu, udržování a údržbu se vydávají zvláštní směrnice. Konstrukce z materiálu z místních zdrojů jsou vyrobeny z dostupných druhů materiálu, nejčastěji ze dřeva. 24. Z hlediska ochrany a budování jsou nejvýhodnější zapuštěné opevňovací objekty. Budování částečně zapuštěného objektu je vynuceno buď účelem objektu (palebné, pozorovací), nebo nepříznivými geologickými a hydrogeologickými podmínkami (bažinatý terén, vysoká hladina spodní vody, málo zvětralá hornina v horském terénu, zmrzlá půda apod.). Povrchové opevňovací objekty se budují tam, kde jejich zapuštění není pro nepříznivé podmínky vůbec možné. Podzemní opevňovací objekty většího rozsahu se v polním opevnění budují jen výjimečně, zejména tam, kde je možno využít podzemní prostory. 25. Opevňovací objekty jsou podle účelu a předpokládané doby pobytu živé síly v nich náležitě vybaveny palebnými prostředky, prostředky pro pozorování a spojení, prostředky pro zabezpečení kolektivní protichemické ochrany, kouřovody a vzduchovody, filtračním a ventilačním zařízením, prostředky pro zásobování pitnou a užitkovou vodou, prostředky pro osvětlení a vytápění, ubytovacím zařízením, vyprošťovacím nářadím, prostředky pro provádění hygienické očisty, dezaktivace a odmoření, nádobami pro suchý záchod aj.

26. Opevňovací objekty musí být zajištěny proti vnikání povrchové vody a musí být odvodněny. Hladina spodní vody musí být nejméně 30 cm pod úrovní dna opevňovacího objektu. 27. Druh a typ konstrukce opevňovacího objektu se volí pro každý případ zvlášť a závisí na účelu objektu, bojové situaci, času, půdních podmínkách a dostupných prostředcích (nářadí a strojích pro výrobu konstrukcí a budování opevňovacího objektu, materiálu pro výrobu konstrukcí). 28. požadované odolnosti opevňovacích objektů a požadovaného stupně ochrany jimi poskytované se dosahuje: -

-

správným umístěním opevňovacího objektu v terénu a využitím ochranných a maskovacích vlastností a jiných zvláštností terénu, správně zvolenou posloupností budování s ohledem na dodržení zásad rovnoměrné ochrany, vyjádřených správnými relacemi mezi odolností jednotlivých částí objektu a mezi ochrannými vlastnostmi objektu a odolností chráněného předmětu, zvlášť pečlivém vybudování a situování zhlaví úkrytů, navržením vhodného druhu a typu konstrukce s ohledem na předpokládaný způsob působení na opevňovací objekt nepřítelem optimální hloubkou výkopu, pečlivou stavbou a spojením konstrukčních prvků v jeden celek, řádnou izolací, utěsněním a dodržením předepsané ochranné vrstvy, protitlakovou a plynotěsnou úpravou vchodů, otvorů a spár, správným používáním a udržováním opevňovacího objektu, zajištěním spolehlivého provozu filtračního a ventilačního zařízení,

29. Stupeň poskytované ochrany a odolnost opevňovacích objektů a jejich komplexů musí být neustále zvyšovány. Nekryté opevňovací objekty se obkládají a nakrývají s postupem času se nahrazují úkryty. Přitom musí být zachován účel objektu. Vyššího stupně ochrany proti účinkům ničivých prostředků se u úkrytů dosahuje zvyšováním pevnosti konstrukce a zvětšováním nebo zkvalitněním ochranných vrstev. Komplexy opevňovacích objektů se doplňují objekty s vyšším stupněm poskytované ochrany a s lepším vybavením. 30. Opevňovací objekty se v terénu umisťují tak, aby navazovaly na ochranné vlastnosti reliéfu terénu s využitím všech jeho nerovností. Tím se dosáhne omezení výkopových prací. Vstupy objektů ústí do terénních nerovností nebo do nakrytých zákopů a spojovacích zákopů a to tak, aby byly situovány v opačném směru, než je možný směr šíření tlakové vlny, a současně tak, aby vstup nebyl vystaven přímé palbě a pozorování nepřítele. Nekryté opevňovací objekty je třeba situovat podélnou osou kolmo ke směru šíření tlakové vlny a palby nepřítele. 31. Z hlediska dispozičního uspořádání (tj. půdorysných a výškových tvarů a rozměrů a vzájemného rozmístění prvků opevňovacího objektu) se většina polních opevňovacích objektů skládá z účelové části a ze vstupní části. Při vypracování dispozičního uspořádání opevňovacího objektu se bere v úvahu typ objektu (podle charakteru ochrany a účelu), požadovaná kapacita, materiál použitý pro konstrukci, geologické, hydrogeologické a topografické poměry poměry místa budování opevňovacího objektu, čas, síly a prostředky k budování a jiné požadavky. Účelová část je vybavena zařízením tak, aby objekt zlepšoval podmínky k činnosti osob a techniky. Vstupní část

musí umožnit vcházení, vycházení a dopravu do opevňovacího objektu za každé bojové situace, aniž by byly ohroženy osoby a technika uvnitř objektu a aniž by byl porušen objekt a jeho zařízení. Vstupní část se skládá z obvodové konstrukce vstupu, z konstrukce umožňující vstup nebo vjezd do opevňovacího objektu (schody, žebříky, rampy apod.), u úkrytů navíc z konstrukcí a zařízení protitlakové a protichemické ochrany. Objekty lehkého a těžkého typu mají dát možnost nouzově opustit opevňovací objekt při zničení nebo zavalení hlavního vstupu (nouzový výlez nebo východ). 32. Maskování opevňovacích objektů během jejich budování a využívání je základní podmínkou jejich bojové použitelnosti a životnosti. Vnější vzhled opevňovacích objektů se proto přizpůsobuje okolnímu terénu především tvarem a barvou. Ke skrytí opevňovacích objektů se využívá terénních nerovností, křovin, skupin místních předmětů, násypů apod. Nelze-li budování opevňovacích objektů utajit, budují se podle bojové situace klamné opevňovací objekty a provádí klamná činnost. 33. Komplex opevňovacích objektů je soustava objektů budovaná k ochraně vojsk nebo jiných předmětů možného nepřátelského napadení a zabezpečující činnost na základě zamýšleného použití sil a prostředků v boji, operaci a válce. Komplexy opevňovacích objektů se skládají z jednotlivých objektů různého účelu, konstrukce a stupně ochrany. Typy a množství těchto objektů závisí na času, silách a prostředcích k jejich budování. 34. Budování opevňovacích objektů a jejich komplexů musí být prováděno s plným vypětím sil, s maximálním využitím mechanizačních prostředků a trhavin. 35. Stavební materiál pro budování opevňovacích objektů se kromě použití průmyslově vyráběných konstrukcí těží zpravidla z místních zdrojů: -

-

-

Horniny (zeminy a kamene) se využívá k vytváření ochranných vrstev a konstrukcí. Stěny a násypy nekrytých neobložených povrchových a zapuštěných objektů tvoří konstrukce těchto objektů. V ochranné vrstvě zapuštěných objektů se používá horniny k tlumené účinků prostředků ničení. Tkaninové pytle plněné horninou slouží k zpevňování otevřených výkopů, ke zvyšování odolnosti povrchových opevňovacích objektů a také k vytváření nosných konstrukcí úkrytů. Jílu se používá jako izolační vrstvy proti vodě v nakrytí opevňovacích objektů. Ve zvláštních podmínkách se používá zeminy tvrzené nebo zpevněné chemickými prostředky. V zimě se používá jako konstrukčního materiálu zmrzlé půdy, ledu a upěchovaného zledovatělého sněhu. Dřevo je velmi používaným materiálem pro všechny druhy konstrukcí vzhledem k jeho dosažitelnosti v místě budování opevňovacích objektů nebo v blízkém okolí. Získává se kácením, ze skládek a demontáží konstrukcí a staveb v osadách. Stavební prvky se navrhují tak, aby dřevo vyžadovalo co nejmenší opracování. Dřevo se používá k obkládání výkopů, k jejich nakrývání a k výrobě konstrukcí a ubytovacího zařízení. Železa a oceli se používá k průmyslové výrobě konstrukcí opevňovacích objektů, protitlakových konstrukčních prvků a vnitřního vybavení. Slouží též k výrobě spojovacích součástí (hřebíků, trnů, skob, třmenů apod.) a vázacího drátu. Drátěného pletiva a plechu se používá k obkládání výkopů, válcovaných nosníků jako konstrukčních prvků k budování úkrytů.

-

-

Železobetonové stavební prefabrikáty, vytěžené z místních zdrojů se využívají k obkládání výkopů a k budování úkrytů. Průmyslově vyrobené železobetonové konstrukce opevňovacích objektů se používají pro budování polního opevnění jen ojediněle, a to na předem připravovaných čarách operačního významu. Plastické hmoty a umělá vlákna (skelné lamináty, PVC, chemlon apod.) se pro svoji lehkost, pevnost a dobré izolační vlastnosti používají na různé konstrukční prvky, např. příčky, dveře, izolace proti vodě, k dosažení plynotěsnosti a také jako nosné konstrukce. Vedle těchto hlavních druhů stavebního materiálu se používá i keramických výrobků (cihel, drenážních trubek), pryže, nátěrů, lepidel a jiného materiálu.

2. Prostředky ničení 36. Terén a opevňovací objekty svými ochrannými vlastnostmi snižují účinky prostředků ničení na živou sílu, bojovou techniku a materiál. Za prostředky ničení se považují: - jaderné zbraně - chemické zbraně - biologické zbraně - klasické prostředky ničení (ruční a palubní zbraně, dělostřelecké granáty, letecké pumy a hlavice raket s náplní klasických trhavin) 37. Prostředky ničení působí na živou sílu, bojovou techniku a materiál těmito ničivými faktory: - tlakovou vlnou jaderného výbuchu, - světelným zářením jaderného výbuchu, - tepelným zářením při hoření zápalných látek, - pohybovou energií střel z ručních zbraní, dělostřeleckých granátů, leteckých pum, hlavic raket a střepin po jejich výbuchu, - tlakovou vlnou při výbuchu dělostřeleckých granátů, leteckých pum a hlavic raket s náplní klasických trhavin, - seismickými účinky pozemního a podzemního jaderného výbuchu 38. Mimoto na živou sílu působí: - pronikavá radiace jaderného výbuchu, - záření radioaktivně zamořeného terénu po jaderném výbuchu, - toxické účinky bojových otravných látek a bojových biologických prostředků, - infekční účinky bojových biologických prostředků, Na některou bojovou techniku a materiál mohou dále působit: - pronikavá radiace jaderného výbuchu - elektromagnetický puls jaderného výbuchu. Mimo uvedené prostředky ničení působí na živou sílu, bojovou techniku a materiál též pásová a kolová vozidla nárazy a přejížděním.

39. Tlaková vlna jaderného výbuchu působí na živou sílu, bojovou techniku a materiál svým přetlakem v čele tlakové vlny a rychlostním náporem (dynamický účinek). Doba působení tlakové vlny ovlivňuje její účinek. Tlaková vlna způsobuje mechanické poškození různých částí živého organismu, převrácení a destrukci bojové techniky a znehodnocení materiálu mechanickým poškozením a rozmetáním. Tlaková vlna rovněž působí svými druhotnými účinky, a to troskami padajících budov v osadách, padajícími a letícími větvemi a stromy v lesích apod. 40. Světelné záření jaderného výbuchu působí na živou sílu, bojovou techniku a materiál světelným impulsem vyvolávajícím zvýšení teploty jejich povrchu. Způsobuje živé síle popáleniny kůže a dočasnou nebo trvalou ztrátu zraku a vzněcuje hořlavý materiál včetně hořlavého materiálu na bojové technice. Světelné záření působí rovněž svými druhotnými účinky, a to vznikem požárů. 41. Tepelné záření při hoření zápalných látek způsobuje popáleniny živé síle a vznícení hořlavého materiálu, včetně hořlavého materiálu na bojové technice. Může též vyvolat jednotlivé nebo plošné požáry, při nichž je živá síla ohrožena nejen tepelnými účinky, ale též nedostatkem kyslíku ve vzduchu a zvýšením koncentrace kysličníku uhličitého a uhelnatého. 42. Pohybová energie střel z ručních a palubních zbraní, hlavic raket, leteckých pum, dělostřeleckých granátů a jejich střepin při jejich výbuchu působí na živou sílu, bojovou techniku a materiál úderem a průnikem. 43. Tlaková vlna při výbuchu hlavic raket, leteckých pum a dělostřeleckých granátů s náplní klasických trhavin působí obdobně jako tlaková vlna jaderného výbuchu, avšak s nesrovnatelně menším poloměrem účinku. 44. Seismické účinky pozemního a podzemního jaderného výbuchu se šíří v geologickém prostředí a vyvolávají silné otřesy předmětů umístěných uvnitř nebo na povrchu tohoto prostředí. 45. Pronikavá radiace jaderného výbuchu (záření gama a tok neutronů) způsobuje patologické změny v živém organismu a ztmavnutí skel optických přístrojů. Radioaktivní zamoření terénu způsobuje rovněž patologické změny v organismu buď přímým vyzařováním, nebo vniknutím radioaktivních částic do organismu. Působí v něm dlouhodobě. 46. Toxické účinky bojových otravných látek a bojových biologických prostředků způsobují bezprostřední vyřazení z činnosti nebo ochromení zasaženého živého organismu. Infekční účinky bojových biologických prostředků způsobují onemocnění znamenající dočasné vyřazení živé síly z činnosti. 47. Elektromagnetický puls jaderného výbuchu vyvolává indukované proudy v elektrických uzavřených obvodech, a tím je dočasně nebo úplně vyřazuje z provozu.

3. Ochranné vlastnosti terénu A. Všeobecné zásady 48. Ochranné vlastnosti terénu jsou dány jeho členitostí a pokrytostí, které snižují hodnotu působících ničivých faktorů prostředků ničení, a tím do jisté míry zajišťují přímou ochranu živé síly, bojové techniky, opevňovacích objektů a materiálu. Nepřímou ochranu zajišťují tím, že usnadňují maskování a utajení. Dovedným využíváním ochranných vlastností terénu je možno značně snížit ztráty živé síly, bojové techniky a materiálu způsobované ničivými faktory prostředků ničení. K ochraně vojsk se proto musí využít všech přirozených krytů a skrytů. 49. Pro ochranu je nejvhodnější členitý terén s úzkými, hlubokými a klikatými údolími, stržemi, úžlabinami, výmoly, lomy, lesními masivy a křovisky nebo terén s vhodnými dopravními anebo vodními stavbami (silnice a železnice v náspu nebo v zářezu, suché odvodňovací příkopy apod.). Přitom však je třeba přihlížet k možnosti závalů a požárů v lesních a k tomu, že v lesích, stržích a úžlabinách se velmi dlouho drží otravné látky a bojové biologické prostředky. B. Vliv mikroreliéfu terénu 50. Mikroreliéf terénu (drobné terénní vyvýšeniny a prohlubně a jednotlivé pozemní objekty) může mít vliv na šíření a parametry tlakové vlny jaderného výbuchu pouze tehdy, není-li sklon svahů menší než 5° - 10°. Při šíření tlakové vlny členitým terénem dochází k odražení tlakové vlny od přivrácených svahů k epicentru výbuchu, k obtékání vyvýšenin a k zatékání do prohlubní. V důsledku toho se může změnit směr šíření tlakové vlny a tlak i rychlost vzduchu se mohou lišit od tlaku a rychlosti na rovinatém terénu. 51. Při vzdušném výbuchu v bližší oblasti (RH) se šíří vertikální čelo tlakové vlny rovnoběžně s povrchem terénu a na předměty vyčnívající z roviny terénu naráží. Přetlak na svahu přivráceném k epicentru výbuchu se zvětšuje, na odvráceném zmenšuje. Přetlak na přivráceném svahu činí: ∆Pc´ (α ) = κα • ∆pc´ Přetlak na odvráceném svahu činí:

∆Pc´ ( β ) = κ β • ∆pc´ Kde κ α a κ β jsou koeficienty změny přetlaku, který se určí z grafu na obr. 1.

Obr. 1: Koeficienty změny přetlaku na přivráceném a odvráceném svahu 53. Ke snížení přetlaku dochází i na terénu za odvráceným svahem (tlakový stín) do vzdálenosti ohraničené přímkou, vedenou pod sklonem 30° – 45° od vrcholu. Ve větší vzdálenosti dochází však opět ke zvýšení přetlaku. Průběh přetlaku v čele tlakové vlny je znázorněn na obr. 2, a to jak pro terénní vyvýšeniny, tak i pro prohlubně.

Obr.2: Průběh přetlaku v čele tlakové vlny v okolí terénních vyvýšenin a prohlubní

54. U jednotlivých pozemních objektů (např. u staveb), jejichž rozměr kolmý ke směru šíření tlakové vlny je menší než dvojnásobek výšky objektu (b<2h), v důsledku obtékání k tlakovému stínu nedochází a přetlak bude zvýšen již těsně za objektem (obr. 3). 55. Světelné záření je na odvrácených svazích snižováno nebo vůbec nepůsobí, je-li sklon svahu větší než sklon šířících se světelných paprsků. Odraz od přivrácených svahů je nepatrný a má praktický význam jen na zasněženém terénu nebo při hodnotách světelného impulsu větších jak 30 cal/cm2. U pozemních objektů s hladkými stěnami k odrazu světelného záření nedochází (obr. 4) a ten způsobuje zvýšení účinků v prostoru před objektem.

Obr. 3: Průběh přetlaku v čele tlakové vlny u objektů, kde b<2h

Obr. 4: Působení světelného záření v okolí pozemního výbuchu

56. Za odvrácenými svahy a pozemními objekty může dojít k zastínění účinků pronikavé radiace, Úplné zastínění však nevzniká v důsledku působení rozptýleného záření. 57. Mikroreliéf terénu chrání i proti přímému zásahu střelami z ručních zbraní a střepinám při výbuchu dělostřeleckých granátů, leteckých pum a hlavic raket s náplní klasických trhavin. Na ostatní ničivé faktory prostředků ničení nemá mikroreliéf terénu vliv.

C. Vliv makroreliéfu terénu 58. Při působení tlakové vlny jaderného výbuchu má makroreliéf terénu vliv na polohu epicentra a tím i na velikost tzv. bližší oblasti vzdušného jaderného výbuchu, kde tlaková vlna působí kolmo nebo téměř kolmo k terénu a kde dochází k silným pravidelným odrazům tlakové vlny a tedy k mohutným účinkům. 59. Epicentrum výbuchu je kolmý průmět centra výbuchu na terén. Je-li terén skloněn, je jeho poloha v jiném místě než při výbuchu nad rovinatým terénem. K pravidelným odrazům dochází tam, kde tlaková vlna dopadá na terén pod úhlem větším než 45°. Různé případy výbuchu nad terénem jsou znázorněny na obr. 5. Směr působení tlakové vlny na povrch je vyznačen šipkami.

Obr. 5: Vliv makroreliéfu terénu na šíření tlakové vlny Ve větších vzdálenostech působí tlaková vlna na přivrácených a odvrácených svazích obdobně jako v případě mikroreliéfu terénu. 60. makroreliéf terénu může dále zastiňovat světelné záření a pronikavou radiaci jaderného výbuchu. Ostatní ničivé účinky prostředků ničení nejsou ovlivňovány.

D. Vliv městské zástavby 61. Při pozemním výbuchu jaderné zbraně a ve vzdálenější oblasti vzdušného výbuchu ovlivňuje městská zástavba šíření tlakové vlny hustotou zástavby, výškou budov a jejich rozmístěním. Maximální přetlak při povrchu terénu převyšuje uvnitř městské zástavby zpravidla přetlak na volném terénu. 62. V městské zástavbě, kde dochází k četným odrazům světelného záření, bude obtížné určit plně chráněné prostory mimo budovy. K zastínění pronikavé radiace však dochází. 63. Ve městech je též nutné počítat s druhotnými účinky jaderného výbuchu, a to padajícími troskami budov, zavalením komunikací, poškozením plynového a vodovodního potrubí a vznikem požárů. Vzhledem k tomu je nekrytá živá síla v osadách bezpečná pouze do přetlaku 0,05 kp/cm2 v čele tlakové vlny (bezpečný přetlak na volném terénu je 0,07 až 2 kp/cm2). 64. S výhodou lze v osadách a okrajových částech měst využívat k ochraně sklepních prostor, které poskytují určitý stupeň ochrany téměř proti všem ničivým faktorům prostředků ničení.

E. Vliv lesních masívů 65. Přetlak v čele tlakové vlny uvnitř lesních masívů se prakticky neliší od přetlaku na volném terénu, avšak rychlostní nápor je při malých tlacích (do 0,4 kp/cm2) značně menší, a tím se i zmenšují poloměry ničení (1,1 až 1,3 krát). Ochranné vlastnosti lesa jsou tím větší, čím je les hustší a čím mohutnější jsou stromy. 66. Světelné záření je oslabováno lesem v závislosti na druhu, hustotě a mohutnosti stromů a na ročním období, a to 2 násobně až 15 násobně. Proti pronikavé radiaci chrání les jen nepatrně. Radioaktivní zamoření terénu může být v letním období snižováno až o 50%. Účinky klasických prostředků ničení jsou lesem snižovány. 67. V lesních masivech jsou však nebezpečné druhotné účinky, a to padající stromy, letící větve a drobné požáry.

4. Ochranné vlastnosti opevňovacích objektů A. Všeobecné zásady 68. Opevňovací objekty svými ochrannými vrstvami, konstrukcí a vybavením v dané míře zajišťují přímou ochranu živé síly, techniky a materiálu proti ničivým faktorům prostředků ničení a zabezpečují jím podmínky dané účelem objektu. Účinné ochrany se dosahuje snížením hodnoty ničivého faktoru na přípustnou mez nebo vůbec vyloučením jeho působení.

69. Ochrany proti tlakové vlně jaderného výbuchu a tlakové vlně výbuchu klasických prostředků ničení se dosahuje pevností konstrukce opevňovacího objektu a protitlakovou úpravou všech vstupů a otvorů (protitlakové dveře, protitlakové uzávěry, kouřovody, vzduchovody). Nakryté opevňovací objekty účinek tlakové vlny snižují. 70. Ochrana proti světelnému záření jaderného výbuchu se zabezpečí použitím nehořlavého materiálu pro vnější konstrukce, případně jeho nehořlavou povrchovou úpravou (protipožární nátěry jílovou, cementovou nebo vápennou kaší anebo průmyslově vyráběné prostředky, např. Betogen) a odstraněním všech hořlavých předmětů z okolí objektu. 71. Ochrany proti pronikavé radiaci jaderného výbuchu se dosahuje výškou nakrytí (vrstvou horniny nad opevňovacím objektem) a v menší míře též tloušťkou konstrukce. 72. Ochrany proti radioaktivnímu zamoření terénu, otravným látkám a bojovým biologickým prostředkům se dosahuje dokonalým plynotěsným oddělením vnitřního prostoru opevňovacího objektu od vnější atmosféry, výškou nakrytí, tloušťkou konstrukce, vytvářením přetlaku vzduchu uvnitř objektu (1,5 kp/cm2 u zapuštěných objektů a 10 kp/cm2 u částečně zapuštěných objektů) a intenzivním provětráváním plynotěsných předsíní. 73. Ochrany proti zápalným látkám se dosahuje nehořlavostí vnější konstrukce, zabráněním zatékání zápalných látek do opevňovacího objektu, např. zřízením prahu ve vchodu a jímky s mříží před vchodem a jeho utěsněním. 74. Ochrany proti klasickým prostředkům ničení se dosahuje pevností konstrukce a výškou nakrytí (vrstvou horniny nad opevňovacím objektem). 75. Ochrany proti seismickým účinkům výbuchů a proti účinkům přejíždění vozidel se dosahuje pevností konstrukce a pevným spojením všech konstrukčních prvků. 76. K zabezpečení podmínek pro život a činnost živé síly a techniky slouží vybavení opevňovacích objektů dané jejich účelem. Do jaké míry zajišťují opevňovací objekty přímou ochranu živé síly, techniky a materiálu proti ničivým faktorům prostředků ničení a do jaké míry zabezpečují podmínky pro život a činnost, se určuje kategorizací opevňovacích objektů. Kategorizace spočívá v určení stupně přímé ochrany a třídy vybavení.

B. Stupně přímé ochrany 77. Stupeň přímé ochrany slouží k obecnému určení hodnoty ochranných opatření. Vyjadřuje zmenšení plochy, na níž je živá síla vyřazena z boje při jaderném výbuchu. Přímá ochrana n-tého stupně zabezpečuje snížení plochy, na níž je živá síla vyřazena z boje při jaderném výbuchu, o jednu polovinu, oproti stupni přímé ochrany o jednotku nižšímu. Plochy vyřazení při různých stupních přímé ochrany jsou znázorněny na obr. 6.

78. Plochu vyřazení P a poloměr vyřazení R při určitém (n-tém) stupni přímé ochrany lze zjistit ze vztahů:

Pn = Po • 2 − n R n = Ro • 2 Kde

−n 2

Po – plocha vyřazení nechráněné živé síly Ro – plocha vyřazení nechráněné živé síly n – stupeň přímé ochrany

K dosažení určitého stupně přímé ochrany musí opevňovací objekty splňovat požadavky uvedené v tabulce 1.

Tabulka 1: Požadavky na odolnost opevňovacích objektů pro různé stupně Přímé ochrany Minimální odolnost Minimální konstrukce proti Stupeň přímé přetlaku přecházející tloušťka ochrany nakrytí tlakové vlny jaderného hn ∆p č´ výbuchu 1

0,3 kp/cm2

- 1)

2

0,5 kp/cm2

40 cm

3

1,0 kp/cm2

90 cm

4

2,0 kp/cm2

130 cm

5

5,0 kp/cm2

180 cm

Minimální odolnost konstrukce proti klasickým prostředkům ničení - střely z ručních a palubních zbraní 2) - střepiny min, granátů a leteckých pum - střely a střepiny - výbuch 155 mm granátu ve vzdálenosti 2,5 – 4,5 m od stěn opevňovacího objektu - přímý zásah miny do 120 mm - výbuch 155 mm granátu ve vzdálenosti 1,5 – 2,5 m od stěn opevňovacího Objektu - přímý zásah granátu 105 mm houfnice a všech min s okamžitým zapalovačem - přímý zásah granátu do 155 mm s okamžitým zapalovačem 4)

Poznámky: 1) Ochrana proti pronikavé radiaci záleží na poloze osob 2) Živá síla je chráněna jen částečně 3) Protitlaková ochrana vchodů musí zabránit vniknutí tlakové vlny dovnitř opevňovacího objektu 4) Proti granátům se zpožděným zapalovačem chrání za předpokladu, že v nakrytí je nárazová vrstva lomového kamene 70 cm tlustá

Obr. 6: Plochy vyřazení živé síly z boje při různých stupních přímé ochrany

C. Třídy vybavení 79. Třída vybavení určuje kvalitu a kvantitu vybavení opevňovacích objektů a kolektivní protichemické ochrany k zabezpečení podmínek života a činnosti živé síly a techniky po dobu jejich umístění v opevňovacím objektu. Označuje se velkými písmeny A až F, přičemž třída A je nejvyšší, s nejlepším vybavením.

Třída F je prakticky bez vybavení (pouze lavice a nouzové osvětlení). Neposkytuje kolektivní protichemickou ochranu. Při zamoření okolí musí ukryté osoby používat prostředky individuální ochrany. Umožňuje nepřetržitý pobyt po několik hodin. Třída E má omezené vybavení (jednoduchý nábytek, vytápění, osvětlení). Poskytuje kolektivní protichemickou ochranu (utěsněním opevňovacího objektu a filtračním a ventilačním zařízením). Umožňuje nepřetržitý pobyt po dobu až 24 hodin. Třída D má jednoduché vybavení (nejnutnější nábytek, stabilní osvětlení, zásobu vody, nouzové hygienické zařízení, ohřívání vzduchu). Poskytuje kolektivní protichemickou ochranu. Umožňuje nepřetržitý pobyt po dobu až 3 dnů. Vyšší třídy vybavení jsou určeny pro stálé opevňovací objekty. D. Zařazení opevňovacích objektů do kategorií 80. Polní opevňovací objekty jsou zařazeny do kategorií podle stupně přímé ochrany a třídy vybavení (viz. tabulka 2)

Tabulka 2: Zařazení opevňovacích objektů podle stupně přímé ochrany a třídy vybavení

Opevňovací objekty Okopy, zákopy Nakryté okopy, nakryté zákopy Úkryty jednoduchého typu Úkryty lehkého typu Úkryty upravené ve sklepích budov

Stupeň přímé Třída ochrany vybavení 1 2 2 4 2, 3

F F F (E) E (D) E (D)

5. Postup při navrhování konstrukcí opevňovacích objektů (přibližný výpočet dřevozemního úkrytu) 81. Konstrukce opevňovacích objektů svou odolností a ochrannými vlastnostmi musí odpovídat působení všech ničivých účinků prostředků ničení. Vlastní konstrukce úkrytů se navrhují navrhují podle účelu objektu a vzhledem k účinkům tlakové vlny jaderného výbuchu, výbuchu klasických prostředků ničení a vzhledem k schopnosti pronikání střel. Výška nakrytí úkrytu se navrhuje podle požadovaného snížení dávky pronikavé radiace a záření radioaktivně zamořeného terénu a podle požadované odolnosti proti pronikání klasických prostředků ničení a snížení účinků jejich výbuchu. Vstupy a otvory do úkrytů se navrhují podle jejich druhu a určení s ohledem na působení tlakové vlny tak, aby zabezpečovaly těsnost proti pronikání nejen tlakové vlny, ale též radioaktivních, chemických a biologických látek. Všechny vnější konstrukce musí být zabezpečeny proti vznícení způsobovanému světelným zářením jaderného výbuchu a zápalnými prostředky.

Působení ničivých faktorů prostředků ničení je určeno:

- ráží jaderné zbraně q, - druhem výbuchu, - výškou výbuchu H, - vzdáleností od epicentra výbuchu - ráží dělostřeleckého granátu nebo hmotností letecké pumy (GH – houfnice, GK – kanón)

Výchozí údaje (příklad) q = 30 kt vzdušný výbuch H = 300 m R = 750 m

GH = 155 mm

Obr. 7: Označení základních vzdáleností Přibližný výpočet dřevozemního úkrytu spočívá: - v určení potřebné výšky nakrytí Hn vzhledem k účinku pronikavé radiace - v určení ekvivalentního statického zatížení qekv jednotlivých prvků úkrytu - v dimenzování prvků nosné konstrukce a protitlakových dveří - v přezkoušení pevnosti konstrukce vůči účinku dělostřeleckého granátu nebo letecké pumy s okamžitým zapalovačem v nakrytí opevňovacího objektu (určení vzdálenosti od stěny konstrukce, na které může vybuchnout granát/puma/dané ráže) - v případném zajištění ochranných vlastností opevňovacího objektu při radioaktivním zamoření terénu.

A. Určení potřebné výšky nakrytí horninou vzhledem k účinku pronikavé radiace 82. Při výpočtu se vychází z přípustné dávky pronikavé radiace Ddov pro osoby umístěné v úkrytu, která činí pro: - pohotovostní úkryty - pracovní a odpočinkové úkryty - úkryty se zvláštním určením

Ddov = 50r, Ddov = 10r, Ddov = 1r.

Vypočte se účinná výška výbuchu pro působení pronikavé radiace (vzhledem ke stoupání oblaku):

H ef = H + q + 145(m)

H ef = 300 + 300 + 145 = 475m

Kde H = skutečná výška výbuchu v m, q = ráže jaderné zbraně v kt Zjistí se vzdálenost opevňovacího objektu od centra výbuchu r, a to podle grafu na obr. 8 nebo výpočtem.

r = H ef2 + R 2

r = 4752 + 7502 = 887 m

Obr. 8: Graf pro určení vzdálenosti od centra výbuchu

Obr. 9: Dávka pronikavé radiace Do a koeficienty Kx a KD pro výpočet výšky nakrytí při vzdušném výbuchu jaderné zbraně

Obr. 9: Dávka pronikavé radiace Do a koeficienty Kx a KD pro výpočet výšky nakrytí při pozemním výbuchu jaderné zbraně

Podle r, ráže q a druhu výbuchu se určí z grafu na obr. 9: Koeficient Kx

K x = 1,78

Koeficient KD pro přípustnou dávku (odpočinkový úkryt)

K D = 0,46

Potřebná vrstva horniny x = K x − K D (m) Potřebná výška nakrytí H ef Hn = x • (m) r

Je-li vypočtená výška nakrytí menší než údaj v tabulce 1, navrhuje se výška nakrytí podle tab. 1

x = 1,78 − 0,46 = 1,32m

H n = 1,32 •

475 = 0,71m 887

Navrhuje se výška nakrytí H n = 90cm

B. Výpočet ekvivalentního statického zatížení jednotlivých prvků úkrytu 83. Určí se přetlak v čele tlakové vlny při povrchu terénu ∆pč´ podle grafu na obr. 10 a s použitím grafu na obr. 11. Vychází se z těchto hodnot: druh výbuchu

vzdušný

ráž q (kt)

q = 30kt

Vzdálenost od epicentra R (km)

R=0,750 km

Z grafu na obr. 11:

R=

3

R q

Z grafu na obr. 10: ∆pč´

R=

0,75 = 0,24km 30

3

∆pč´ = 1,45kp / cm 2

Vypočte se ekvivalentní svislé statické zatížení od tlakové vlny: psv = (2,15 − 0,4 H n ) • ∆pč´ (kp / cm 2 ) psv = (2,15 − 0,4 • 0,9) • 1,45 = 2,6kp / cm 2

Platí pouze pro 0,4 ≤ H n ≤ 2,5 Pro H n p 0,4 platí psv = 2∆pč´

Obr. 10: Přetlak v čele tlakové vlny v závislosti na vzdálenosti od epicentra jaderného výbuchu Zatížení stropu Svislé zatížení hmotností nakrytí: q sv = 0,1 • H n • γ (kp/cm2) Kde: Hn = výška nakrytí v m γ = objemová hmotnost horniny v t/m3 Celkové zatížení stropu: q str = p sv + q sv (kp / cm 2 )

q sv = 0,1 • 0,9 • 1,8 = 0,162kp / cm 2

γ = 1,8t / m 2

q str = 2,6 + 0,162 = 2,76kp / cm 2

Obr. 11: Nomogram k určení hodnoty R = R / 3 q

Obr. 12: Schéma zatížení zapuštěného opevňovacího objektu

C. Dimenzování prvků nosné konstrukce a protitlakových dveří 84. K dimenzování se použije graf na obr. 14 s těmito výchozími údaji: - výpočtové rozpětí l, - tvar profilu, - ekvivalentní statické zatížení q, - výpočtové namáhání dřeva δ.

Tabulka 3: Střední výpočtové namáhání smrkového, jedlového a borového netříděného dřeva při dynamickém namáhání v kp/cm2 Výška nakrytí do 0,5 m 0,5 – 2,0 m Způsob namáhání kulatina hraněné kulatina hraněné dřevo dřevo 360 240 300 300 panely, štíty Ohyb samostatné prvky 300 210 240 180 Tlak rovnoběžně panely, štíty 280 240 220 200 s vlákny samostatné prvky 220 210 200 180 Smyk podél vláken 40 35 Místní otlačení napříč vláken 60 60

Stropní nosník: Tvar profilu Výpočtové rozpětí l = lo + 0,1(m)

kulatina l = 1,90 + 0,1 = 2,0m

Výpočtové namáhání δ Koeficient Kd z grafu na obr. 14a Profil kulatiny d ≥ K d • l (cm)

δ = 240kp / cm 2

Stojka:

Kd = 12,1 d ≥ 12,1 • 2,0 = 24,2cm Navrhuje se d = 25 cm uprostřed rozpětí

l = 1,9m δ = 240kp / cm 2 Kd = 8,5 d ≥ 8,5 • 1,9 = 16,1cm Navrhuje se d = 17 cm uprostřed rozpětí

Zatížení stěn: pboč =

psv m

pboč =

(kp / cm 2 )

2,6 = 1,3kp / cm 2 2

m = 2 pro nesoudržné horniny m = 3 pro soudržné horniny 1 qboč = γ • ( H n + hk ) • 0,017 2

(kp / cm 2 )

qboč = 1,8 • (0,9 +

1 2,3) • 0,017 = 2

= 0,062 kp / cm 2 qstět = pboč + qboč

qstět = 1,3 + 0,062 = 1,36kp / cm 2

Zatížení dna: pdna =

psv 3

(kp / cm 2 )

pdna =

2,6 = 0,87 kp / cm2 3

Zatížení dveří: qdv = 4 • ∆pt´

(kp / cm 2 )

qdv = 4 • 1,45 = 5,8kp / cm 2

Obr. 13: Schéma ekvivalentního statického zatížení

Obr. 14a: Graf k určení hodnoty koeficientu Kd Dolní práh:

l = 1,9+0,1 = 2, 0 m δ = 240kp / cm 2 Kd = 6,8 d ≥ 6,8 • 2 = 13,6cm Navrhuje se d = 14 cm uprostřed rozpětí

Tloušťka dveřního křídla:

Světlá šířka 0,6m l = 0,6+0,05 = 0,65 m δ = 200kp / cm2 qdv = 5,8kp / cm 2 Kh = 15 (odhadem) h ≥ 15 • 0,65 = 9,7cm

Navrhuje se h = 10 cm uprostřed rozpětí Ostatní konstrukční prvky opevňovacího objektu se při tomto přibližném výpočtu navrhují úměrně k vypočteným prvkům.

Obr. 14b: Výpočet rozměrů dřevěných prvků opevňovacích objektů

D. Přezkoušení pevnosti konstrukce vůči účinku výbuchu dělostřeleckého granátu nebo letecké pumy 85. V úvahu se berou pouze prostředky s okamžitým zapalovačem, jejichž použití je nejrozšířenější. Výbuch prostředků ničení se zpožděným zapalovačem při přímém zásahu způsobí destrukci úkrytu. Výpočtem se zjišťuje, zda ekvivalentní statické zatížení konstrukce od výbuchu klasického prostředku ničení qekv nepřesahuje hodnotu svislého zatížení psv, na které je konstrukce dimenzována. K určení qekv se používá grafu na obr. 15 s výchozími hodnotami uvedenými dále.

Obr. 15: přibližný výpočet ekvivalentního zatížení opevňovacího objektu, způsobeného výbuchem klasických prostředků ničení na povrchu nakrytí (m1=1, mr=1)

Ráž granátu nebo hmotnost letecké pumy, popř. přímo hmotnost náplně trhaviny N (kg)

GH = 155 mm

Navržená výška nakrytí Hn z grafu na obr. 15

Hn = 0,9 m

(při m1 . kr=1) se určí qekv Je-li eekv ≤ psv , pak je konstrukce objektu odolná

qekv je vyšší než 3 kp/cm2 eekv f psv = 2,6kp / cm 2 Konstrukce není odolná na přímý zásah

Je-li eekv f psv , pak se z grafu zjistí vzdálenost (Hn), při níž je eekv = psv a tuto hodnotu lze přibližně považovat za bezpečnou vzdálenost od úkrytu, v níž ještě může dojít k výbuchu.

Pro qekv = 2,6 kp/cm2 je Hn = 1,5 m Konstrukce odolá při výbuchu ve vzdálenosti 1,5 m od úkrytu

E. Zjištění ochranných vlastností opevňovacích objektů při radioaktivním zamoření terénu 86. Všechny druhy krytých opevňovacích objektů s odolností proti tlakové vlně jaderného výbuchu větší než 0,5 kp/cm2 poskytují ukrytým osobám dostatečnou ochranu proti účinkům radioaktivního zamoření terénu s běžně se vyskytující úrovní radiace. Jedině při výjimečné úrovni radiace (radioaktivní stopy od pozemních jaderných výbuchů se překrývají) je nutno ochranné vlastnosti opevňovacích objektů ověřit. Použije se k tomu grafu a vzorce na obr. 16 s těmito výchozími údaji: Průměrná úroveň radiace nad opevňovacím objektem Dpú, zjištěná podle pomůcky Oper-51-5 nebo naměřená

Dpú = 3000 r/h

Plocha objektu F (m2)

F = 1,9 • 5,6 = 10,6m 2

Doba pobytu osob v objektu tú (hod)

tú = 4hodiny

Výška nakrytí horninou Hn

H n = 0,9m

Vzdálenost od povrchu do středu světlé výšky opevňovacího objektu 1 v = H n + d + ho (m) 2

1 v = 0,9 + 0,25 + 1,9 = 2,1m 2

Určí se koeficient K z grafu na obr. 16 Osoby obdrží dávku radiace

K = 9 • 10−6

D = K • D pú • F • tú (r )

D = 9 • 10−6 • 3000 • 10,6 • 4 = 1,14r Dávka je přípustná

Obr. 16: Graf pro přibližný výpočet dávky radiace, kterou obdrží osoby v opevňovacích objektech od radioaktivního zamoření terénu

Hlava 2 Okopy pro motostřelecké jednotky a zákopy 1. Dispoziční uspořádání a konstrukce 87. Nekryté okopy pro živou sílu a zákopy poskytují první stupeň ochrany, kryté okopy a zákopy druhý stupeň ochrany. 88. Dispoziční uspořádání závisí na požadavcích kladených na tyto objekty (viz. čl. 31). S přihlédnutím k těmto požadavkům se volí optimální tvary a rozměry objektů se zřetelem na minimální objemy výkopů. 89. Konstrukce zákopů a okopů se volí co nejjednodušší. Základními konstrukcemi jsou horninové konstrukce (stěny výkopů, násypy a kamenné rovnaniny). Jejich sklon v závislosti na druhu horniny musí být co nejmenší. 90. Pro zvýšení stability výkopů, zejména z důvodů zvýšení odolnosti vůču účinkům tlakové vlny jaderného výbuchu, granátů a pum a nájezdu tanků, se stěny při dostatku času a materiálu obkládají. Opěrné sloupky (o průměru 8 – 16 cm podle výšky obkládané stěny, druhu horniny a požadované odolnosti) se zatloukají do hloubky 30 – 50 cm a v sypkých nebo kamenitých horninách se opěrné sloupky na dně výkopu rozpírají (obr. 17). Vzdálenost mezi nimi závisí na druhu obkladního materiálu a bývá 50 – 150 cm. U některých objektů se opěrné sloupky rozpírají nad kulatinami nakrytí nebo se kotví na vzdálenost rovnou 1,5 – 2 hloubkám výkopu (obr. 17). Kotevní kolíky musí být minimálně 70 cm dlouhé o průměru 8 – 10 cm. Kotevní dráty o průměru 4 mm bývají zpravidla dvoupramenné. Za opěrné sloupky se vkládá obložení z tyčoviny průměru 6 – 8 cm bez mezer nebo s mezerami, z fošen, hatí, proutí, sněhových zábran a jiného materiálu (obr. 18). Obložení se přerušuje po dvou až čtyřech metrech, aby se usnadnila jeho oprava. Každých 10 – 15 m se vytváří v hořlavém obložení protipožární mezera široká 2 – 3 m. V nesoudržných horninách mohou být výkopy a násypy v krajním případě obloženy také pytli nebo truhlíky naplněnými horninou. Výkonové normy jsou uvedeny v tabulce 4. 91. Nakrytí okopů a zákopů se provádí z tyčoviny o průměru 8 - 12 cm, izolace a vrstvy horniny vysoké minimálně 40 cm (obr. 19). Tyčovina se ukládá na terén a přesahuje hranu výkopu o 50 – 100 cm. Podle časových a materiálových možností se stěny okopů a zákopů v místě nakrytí obkládají. Používané dřevěné prvky pro budování opevňovacích objektů jsou uvedeny v tabulce 5.

Obr. 17: Obložení stěny výkopu

Tabulka 4: výkonové normy při ručním obkládání stěn výkopů do hloubky 1,5 m za 10 hodin Popis práce Výkon bm Obložení stěny drátěným pletivem 6,5 Obložení stěny drátěným pletivem a drny 1,6 Obložení stěn tyčovinou se dvěma mezerami 4,9 Obložení stěn tyčovinou s jednou mezerou 4,1 Obložení stěn proutím 3,3 Obložení stěn pytli naplněnými horninou 2,8

Poznámka: Při práci za ztížených podmínek (v noci, za deště apod.) nebo při práci nevycvičených pracovníků se uvedená norma násobí koeficientem 0,5 – 0,8.

Obr. 18: Obložení stěn výkopu různým materiálem

Obr. 19: Nakrytí prohloubeného zákopu 92. Nakrytí střílny (výhledny) se provádí podle obr. 20. 93. Násypy jsou z horniny vytěžené buď z výkopu nebo blízkého okolí budovaného opevňovacího objektu. Pro zvýšení ochrany proti střelám a střepinám se mohou násypy prokládat kameny nebo dřevem. Násypy se maskují přírodním materiálem a při dostatku času se obkládají drnem.

Tabulka 5: Dřevěné prvky používané pro budování opevňovacích objektů Šířka cm Tyčovina Tyčky 3 – 6 Tyče 7 – 131) Název prvku

Délka m 2–8 6 - 15

Kulatina

13 a více 3 a více

Prkna Fošny Hranoly Pražce2)

6 – 26 9 – 26 8 – 13,5 20 – 25

2–9 2–9 1–9 2,5 – 2,6

Výška cm

Profilu 1 cm od silného konce

Měření délky až ke špici kusu, až k tloušťce 2 cm (s kůrou)

bez kůry na tenčím celého kusu konci 1,3 – 4,0 4,5 – 10,0 12,0 – 20,0 13,0 – 15,0

Poznámky: 1) odkorněné 6 – 12 cm 2) Železniční pražce bývají impregnované 94. Vstupy (vjezdy) do okopů a zákopů se upravují jako schody, opatřují zářezy pro špičky bot, žebříky a rampami (obr. 21). 95. Odvodnění okopů a zákopů se provádí vnějším odvodněním, které zabraňuje vniknutí povrchové vody do objektu, a vnitřním odvodněním dešťové, popř. i spodní vody. Dno zákopů se buduje v podélném sklonu a voda se svádí odvodňovací stružkou nebo trativodem do nejnižšího místa v úseku zákopu, kde se shromažďuje v jímce a odtud se vyčerpává nebo se drenážemi odvádí do vsakovací jímky mimo zákop. V okopech je dno skloněné ke sběrné jímce nebo k vsakovací jámě. Základní odvodňovací konstrukce jsou uvedeny na obr. 22.

2. Okopy pro střelbu z ručních zbraní 96. Okopy pro střelbu z ručních zbraní poskytují střelcům ochranu proti účinkům nepřátelských prostředků ničení a zvýhodňují podmínky obsluhy ručních zbraní. Okopy se umísťují tak, aby jednotka mohla plnit svůj úkol na daném směru do hloubky účinného dostřelu zbraně, aby každý voják měl z okopu dobrý výhled a výstřel, aby velitel měl zabezpečeny příznivé podmínky k řízení palby a velení jednotce. Pro ulehčení zemních a maskovacích prací se při rozmisťování okopů využívá všech vlastností terénu (terénních nerovností, nálevek po granátech, porostu apod.). Menší překážky ve výstřelu (větve, tráva, kameny) se odstraňují. Způsob a postup budování okopů závisí především na bojové situaci a terénních podmínkách.

Obr. 20: Nakrytá střílna (výhledna) v násypu zákopu

Obr. 21: Vstup do okopů a zákopů

Obr. 22: Odvodnění okopů a zákopů 97. V přímém dotyku s nepřítelem se okop pro střelbu z ruční zbraně buduje nejdříve ke střelbě vleže a postupně se prohlubuje na okop pro střelbu ke střelbě vkleče a vstoje. Okop ke střelbě ze samopalu vleže (viz. obr. 23, 1. fáze budování) se hloubí takto: - po zaujetí určeného (vyhlédnutého) místa odloží střelec samopal vpravo od sebe na vzdálenost natažené paže. Zaujme polohu tak, aby co nejméně vyčníval nad terén, - polní lopatkou vyznačí obrys okopu, proseká drn (vrchní vrstvu horniny) vpředu a po stranách okopu, sejme jej a hloubí okop,

-

-

z drnů a vytěžené horniny vytváří přední násyp. Mezi předním okrajem výkopu a násypem ponechá předprseň širokou 20 – 30 cm pro opření loktů při střelbě. Tvar a rozměry okopu se volí takové, aby se do něj vešel trup střelce, jakmile střelec dosáhne v přední části okopu hloubky 20 cm, stáhne se dozadu a dokončí výkop.

Takto vybudovaný okop se postupně zdokonaluje. Hloubka se zvětší na 30 cm, v předním násypu o výšce 30 cm se ponechá střílna o výšce 10 cm a okop se zamaskuje tak, aby byl v terénu co nejméně nápadný (obr. 23, okop po dokončení). Při vybudování okopu střelec soustavně pozoruje terén a nepřítele. 98. Okopy ke střelbě ze samopalu vkleče (obr. 24) a vstoje (obr. 25) se zřizují zpravidla z okopu ke střelbě ze samopalu vleže tak, že se nejdříve vyhloubí okop u přední stěny na délku 60 cm, a pak se výkop dokončí (při dostatku času). Z vytěžené horniny se vytváří na čelech a bočních stranách okopu násyp 30 cm vysoký a ve střílně asi 10 cm vysoký. V závislosti na hlavním směru palby nepřítele a palebném úkolu střelce v okopu mohou být rozměry a tvar násypu upraveny tak, aby okop poskytoval co největší ochranu a umožňoval bezpečné a pohodlné vedení účinné palby. Ochranné vlastnosti okopu ke střelbě ze samopalu vstoje je možno zvýšit nakrytím zadní části výkopu vrstvou tyčoviny a rozprostřením vrstvy horniny 30 cm tlusté.

Obr. 23: Okop ke střelbě ze samopalu vleže

Obr. 24: Okop ke střelbě ze samopalu vkleče

Obr. 25: Okop ke střelbě ze samopalu vstoje

99. Okop ke střelbě ze samopalu pro dva střelce (obr. 26) je zpravidla 150 cm hluboký. Nejdříve se vybuduje na hloubku 110 cm a pak se dokončí. K jeho budování může být použito okopu pro jednotlivce ke střelbě vstoje.

Obr. 26: Okop ke střelbě ze samopalu vstoje pro dva střelce 100. Okop ke střelbě z kulometu vleže (obr. 27) je hluboký 30 cm, výška násypu v místě střílny je do 20 cm a výška ostatního násypu je 30 cm.

Okop pro střelbu z kulometu vkleče (obr. 28) je hluboký 60 cm, výška násypu v čele a na bočních stranách je až 30 cm. Okop pro střelbu z kulometu vstoje (obr. 29) se vybuduje prohloubením okopu ke střelbě z kulometu vkleče na hloubku 110 cm. V zadní části postavení střelce se však neprohlubuje. Tato část okopu se používá jako výklenek pro uložení střeliva. Při dostatku času v závěrečné fázi budování je výhodné zadní část okopu nakrýt vrstvou tyčoviny a horniny. Násypy okopů ke střelbě z kulometu se na vnitřní straně zpevňují drnem. Je-li dostatek času a materiálu, prokládají se násypy uprostřed kameny a zpevňují se drnem i vpředu. Násyp je vzdálen od okraje okopu nejméně 20 cm. Střeliště má rozměr 100 x 100 cm.

Obr. 27: Okop ke střelbě z kulometu vleže

Obr. 28: Okop ke střelbě z kulometu vkleče

Obr. 29: Okop ke střelbě z kulometu vstoje 101. Okopy ke střelbě z ručních protitankových zbraní (obr. 30a, 30b) se budují tam, kde je nejlepší výhled a výstřel. Postup při hloubení okopu je obdobný jako při budování okopu pro střelbu ze samopalu. Z vytěžené horniny se zřizuje násyp vysoký až 10 cm v místě střílny a 30 – 60 cm po stranách. Střeliště má šířku 80 – 100 cm. Zadní část okopu musí být o 15 cm nižší než střeliště. Rozšíření zadní části okopu ke střelbě z pancéřovky (tarasnice) zabezpečuje větší bezpečnost střelce při vedení palby. Prostor za střelcem se zbaví nerovností a předmětů vyčnívajících z terénu na šířku rozevření palebného sektoru, většinou 35° na každou stranu do vzdálenosti 10 m. V tomto prostoru nesmí být umístěn jiný okop. Je-li dostatek času, je možné v okopu ke střelbě z pancéřovky vstoje dokončit výkop jako u okopu ke střelbě ze samopalu vstoje a provést nakrytí. Přitom je nutno mít na zřeteli, že nakrytí horninou nad tyčovinou musí být níže než zadní ohrožený prostor okopu. 102. Okopy ke střelbě protitankovými řízenými střelami (obr. 31). Postup budování je obdobný jako u okopů ke střelbě ze samopalu s tím rozdílem, že v přední části okopu je zapuštěna naváděcí skříňka. Plocha pro uložení naváděcí skříňky musí umožňovat i opření loktů operátora při navádění střely. Při dostatku času a materiálu se provádí v zadní části okopu nakrytí z tyčoviny stejně, jak je uvedeno v čl. 98. Vlastní střela je zapuštěna mimo okop operátora (obr. 32). Okop pro střelu má ochranný násyp jen na stranách, vpředu je střela pouze vhodně zamaskována. Okop pro střelu je vzdálen od okopu operátora na délku odpalovacího vedení, ne však méně než 3 m.

Obr. 30a: Okop ke střelbě z pancéřovky (tarasnice) vkleče

Obr. 30b: Okop ke střelbě z pancéřovky (tarasnice) vstoje

Obr. 31: Okop pro operátora při střelbě protitankovými řízenými střelami vleže

Obr. 32: Okop pro protitankovou řízenou střelu 103. K budování okopů v přímém dotyku s nepřítelem se používá polní lopatka. Postup práce při hloubení okopu musí být takový, aby okop v kterékoliv fázi budování poskytoval odpovídající stupeň ochrany a umožňoval pozorování a vedení palby.

3. Zákopy 104. Zákopy poskytují ochranu před účinky prostředků ničení, zlepšují podmínky pro vedení palby a umožňují krytý pohyb a přemístění osob a ručních palebných prostředků, a tím výrazně zlepšují podmínky vedení bojové činnosti. Svým umístěním, tvarem a maskováním musí umožňovat: - výhodné vedení palby a pozorování, - krytý manévr podél fronty a z hloubky. Zákopy podstatně usnadňují také činnost uvnitř jednotek i mezi nimi, zabezpečují l lépe velení, spojení a soustředění sil na ohrožených místech, jakož i zásobování jednotek a odsun raněných. 105. Hloubka zákopů a způsob jejich budování (ručním nářadím nebo mechanizačními prostředky) závisí na bojové situaci, časových možnostech, technickém vybavení jednotek a na terénu, zejména na složení a tloušťce jeho pokryvné vrstvy.

Průlezné zákopy (obvykle 60 cm hluboké) umožňují střelbu z ručních zbraní vkleče a krytý pohyb plazením. Mělké zákopy (obvykle 110 cm hluboké) umožňují střelbu vstoje a krytý pohyb sehnutých osob. Normální zákopy (obvykle 150 cm hluboké) umožňují střelbu vstoje ze střeleckého stupně a krytý pohyb vzpřímených osob. Prohloubené zákopy (obvykle 180 cm hluboké) se budují zpravidla u vchodů do úkrytů a v nakrytých úsecích zákopů. Jejich stěny je nutno zpevnit obložením. Šířka zákopů u povrchu terénu je 90 až 120 cm, šířka dna je 40 až 60 cm. Výška násypů dosahuje 30 až 60 cm. Základní profily zákopů jsou uvedeny na obr. 33, názvy částí zákopů (okopů) jsou na obr. 34. 106. Zákopy se podle bojových a materiálových podmínek vybavují dalšími opevňovacími objekty a zařízeními (čl. 112 – 117), které zvyšují ochranu osob i bojových prostředků a usnadňují vedení bojové činnosti, jakož i pobyt jednotek v zaujatých bojových postaveních. 107. Podle terénních podmínek, bojové situace a účelu se zákopy umísťují (obr. 35): na úpatí svahu, na přivráceném svahu, na odvráceném svahu, v rovinatém terénu. Výhody a nevýhody: - ze zákopů umístěných na úpatí svahu je možno vést před přední okraj palbu s plochou dráhou střely, ale je ztíženo spojení s týlem, - ze zákopů na přivráceném svahu lze zpravidla postřelovat celý svah, podmínky pro pozorování pozemního nepřítele jsou výhodnější. Provedení zteče je nepříteli ztíženo výstupem do svahu. Spojení s týlem a maskování je obtížné, - zákopy umístěné poblíž topografického hřebene usnadňují pozorování, spojení s týlem i podél fronty a ztěžují nepřátelskému dělostřelectvu zastřílení. Před těmito zákopy však zpravidla vznikají velké hluché prostory,

-

-

zákopy na odvráceném svahu zabezpečují kryté spojení s týlem i podél fronty, ztěžují nepříteli pozemní pozorování a mířenou přímou palbu. Palba a pozorování z těchto zákopů jsou však velmi omezeny, zákopy v rovinatém terénu nedovolují vést účinnou palbu na větší vzdálenost, zvláště v travnatém nebo jinak pokrytém terénu, takže vznikají velké hluché prostory.

Obr. 34: Části zákopů 1 – horní šířka (délka) zákopu (okopu), 2 – dno zákopu (okopu), 3 – předprseň, 4 – přední násyp, 5 – výška předního násypu, 6 – šířka předního násypu, 7 – ochranná tloušťka předního násypu, 8 – pata předního násypu, 9 – hloubka zákopu (okopu), 10 – celková krycí výška zákopu (okopu), 11 – šířka zadního násypu, 12 – výška zadního násypu, 13 – přední stěna zákopu (okopu), 14 – zadní stěna zákopu (okopu), 15 – odvodňovací stružka (vsakovací jáma), 16 – boční stěna okopu (čelo zákopu), 17 – boční násyp okopu

Obr. 35: Umístění zákopu v terénu 1 – úpatí svahu, 2 – na přivráceném svahu, 3 – poblíž topografického hřebene, 4 – na odvráceném svahu, 5 – v rovinatém terénu, 6 – odvodňovací stružka nad zákopem

108. systém souvislých šikmých a křížových paleb před zákopem, potřeba vedení paleb do boků a mezer, zajištění ochrany před podélným postřelováním a zlepšení ochranných vlastností zákopů vyžadují, aby trasa zákopů byla lomená, stupňovitá nebo vlnovitá (obr. 36). Délka přímých úseků zákopů nemá při ručním hloubení přesahovat 15 – 20 m, při hloubení zákopovými pluhy 25 m. Úhly mezi lomenými úseky musí být tupé, od 100° do 150°. Je-li nutno budovat rovné trasy zákopů delší, dělají se místo lomů na vzdálenost 15 – 20 m nepravidelné stupně nebo lomy.

109. Ruční hloubení zákopů se provádí tímto postupem: - v terénu se vyznačí celkový průběh trasy a ta se rozdělí na úseky s vyznačenými místy lomů, - podle palebných úkolů a terénních podmínek se vyznačí kolíky místa palebných stanovišť a palebné sektory pro kulomety a ruční protitankové zbraně (stanoviště střelců a směry paleb), - vyznačí se ostatní opevňovací objekty v zákopu (pohotovostní okopy, úkryty, výklenky, odbočky apod.), - rýhami na terénu se vyznačí obrysy půdorysů všech výkopů, - před zahájením výkopových prací se sejme vrchní vrstva terénu (drn, porost) v místech výkopů a použije se pro maskování při dokončování zemních prací.

Obr. 36: Trasy zákopů

Tabulka 6: Výkonové normy zemních prací Při hloubení zákopů jedním vojákem ručně, za 10 hodin (1 dv) ve středně kopné hornině při použití vozného ženijního nářadí Druh práce

Výkon Oddrnování 40 m2 Vyhloubení průlezného zákopu na hloubku 60 cm 7,1 bm Vyhloubení mělkého zákopu na hloubku 110 cm 4,1 bm Vyhloubení normálního zákopu na hloubku 150 cm 3,2 bm Vyhloubení odvodňovací stružky mimo zákop na hloubku 30 – 40 cm 30 bm

Poznámka: při práci ve ztížených podmínkách (v noci, za deště apod.), nebo při práci nevycvičených pracovníků se uvedená norma násobí koeficientem 0,5 – 0,8. V těžce kopné hornině se tato norma násobí koeficientem 0,7, v lehce kopné hornině koeficientem 1,3. Objem výkopu 1 bm představuje u průlezného zákopu 0,45 m3 horniny, u mělkého zákopu 0,8 m3 horniny, u normálního zákopu 1,2 m3 horniny a u zákopu prohloubeného 1,4 – 1,8 m3 horniny.

110. Při hloubení zákopů zákopovým pluhem se označí výtyčkami trasa zákopů a směr pohybu strojů. Objekty v zákopové síti se vytyčí a vybudují se až po vyhloubení zákopů. V dotyku s nepřítelem se zákopovým pluhem hloubí zákopy zpravidla od druhého palebného postavení do hloubky obrany. Za příznivých bojových podmínek (např. členitý porostlý terén, hustá mlha) může se použít strojů i na prvním postavení. 111. Spojovací zákopy se svým tvarem podobají zákopům popsaným v čl. 105. Na důležitých úsecích se upravují k obraně zřízením střeleckých stanovišť pro ruční zbraně. Podél spojovacích zákopů se umísťují opevňovací objekty nutné pro život vojsk (pohotovostní okopy a úkryty, odpočinkové okopy a úkryty, pracovní okopy a úkryty pro zdravotnická zařízení, výdejny materiálu, polní záchody apod.) Při volbě trasy spojovacích zákopů se zvlášť využívá nerovností terénu (roklí, úžlabin, úvozů, odvrácených svahů), terénních předmětů (příkopů, ohrad, násypů, plotů) a přirozených masek (porostů). Úseky zákopů, které může nepřítel pozorovat, se nakrývají nebo pečlivě maskují.

4. základní objekty budované v zákopech 112. Ke zlepšení podmínek pro vedení aktivní bojové činnosti a k dalšímu zvýšení ochrany osob, palebných prostředků a materiálu se v zákopech budují tyto objekty: - pro palbu a pozorování (přimknutá a vysunutá střelecká a pozorovací stanoviště, nekryté a nakryté střílny a výhledny), - pro zvýšení pasivní ochrany osob, zbraní a materiálu (výklenky, okopy a úkryty), - pro hygienická, hospodářská a zdravotnická zařízení (polní záchody, místa pro odběr vody, bojové a hospodářské výdejny, skládky materiálu, obvaziště) - pro zlepšení provozu v zákopech (slepé výběžky, odpočívadla, výhybky). Rozsah prací závisí na bojovém úkolu, času a složení jednotky, která zákopy buduje nebo obsazuje, a je podmíněn materiálním zabezpečením. Posloupnost se podřizuje uvedenému pořadí. 113. Palebné a pozorovací objekty se budují jako přimknuté ke stěně zákopu nebo vysunuté ze zákopu (obr. 37). Při jejich budování se vychází z tvarů a rozměrů samostatně vybudovaných objektů. Je-li zákop hlubší než 110 cm, je v přimknutém střeleckém stanovišti ponechán stupeň. V průlezném zákopu se střelecké stanoviště prohlubuje na 110 cm. V krajním případě mohou být v zákopu zřízeny jen nekryté nebo nakryté střílny a výhledny (čl . 92). 114. Pohotovostní úkryty se budují v přední stěně zákopu v postavení družstev. Jejich dispoziční uspořádání a konstrukce jsou uvedeny v čl. 179 až 183 a 202 až 206. V hloubce opěrného bodu čety se zřizuje při dostatku času odpočinkový úkryt (čl. 208). 115. Výklenky se budují v přední stěně zákopů nebo v slepých výběžcích pro ochranu zásob munice, proviantu, vody, zbraní a nářadí, výjimečně pro ochranu jedné až tří osob ve vysunutém stanovišti. Mohou se budovat zapuštěním konstrukce do otevřeného výkopu a nakrytím nebo vyhloubením (ražením) do stěny zákopu. Tvar a rozměry výklenku a způsob budování závisí na velikosti chráněného předmětu a

druhu horniny. U výklenků pro proviant, vodu, munici bez vodotěsných obalů a osoby se strop a stěny zásadně izolují. Jednotlivé typy výklenků jsou uvedeny na obr. 38.

Obr. 37: Palebné objekty budované v zákopu a mimo zákop 1 – přimknuté střelecké stanoviště, 2 – vysunuté střelecké stanoviště, 3 – nekrytá střílna v zákopu (zpravidla jako záložní palebné stanoviště, provádí se jen úprava střílny v násypu, hloubka zákopu musí umožňovat střelbu vstoje), 4 – okop pro pancéřovku

116. Polní záchody (obr. 39) se budují ve spojovacích zákopech ve vzdálenosti minimálně 50 m po směru převládajícího větru od postavení jednotky. 117. Výhybky, odpočívadla a slepé výběžky (obr. 40) se zřizují k zlepšení pohybu a přepravy raněných v zákopech. Vzdálenost mezi výhybkami a odpočívadly záleží na terénních podmínkách a účelu zákopu a bývá zpravidla 25 – 40 m. Tvar a rozměry musí umožnit položení nosítek s raněným. Slepé výběžky v zákopech (obr. 40) slouží k uložení materiálu nebo ke zřízení sběrných jímek na vodu (vsakovacích jam).

5. Zdokonalování zákopů 118. Ke zvýšení ochrany osob a zbraní a ke zlepšení provozu se zákopy neustále zdokonalují. Zdokonalení zákopů spočívá v dokonalejších maskovacích opatřeních, v prohlubování zákopů, v jejich odvodnění, ve vytvoření přejezdů přes zákopy, ve vybudování zařízení k výstupu ze zákopů, v obkládání stěn zákopů, v budování záložních objektů pro palbu a pozorování. Posloupnost prací při zdokonalování zákopů závisí zcela na konkrétních podmínkách.

Obr. 38: Výklenky pro zbraně a materiál

119. Maskovací opatření v zákopech spočívají v zastírání palebných objektů (provádějí se okamžitě při jejich budování), ve skrytí provozu v zákopech a v budování klamných palebných objektů a klamných zákopů. Skrytí provozu v zákopech se provádí vodorovnými, případně svislými maskami vytvořenými z normovaných maskovacích sítí nebo z materiálu z místních zdrojů (drátěné pletivo, sítě z vázacího drátu a vypletení vybarvenou střiží nebo rostlinstvem). Nejdříve se provádí maskování zákopů proti pozemnímu pozorování a později všech ostatních úseků.

Obr. 39: Polní záchod

Obr. 40: Výhybky, odpočívadla, slepé výběžky ve spojovacích zákopech

120. Prohlubování zákopů. Průlezné zákopy se prohlubují na mělké a podle možnosti na normální, popř. prohloubené. V místech, kde jsou stěny zákopů obloženy s použitím rozpěr, a u nakrytých zákopů musí mít zákopy hloubku minimálně 150 cm, lépe však 180 cm. Nejdříve se prohloubí zákopy u palebných objektů (střílen) a postupně v celém postavení družstev a spojovací zákopy u vstupů do úkrytů. Zákopy vyhloubené zákopovým pluhem se nejprve opatří základními objekty nutnými pro vedení boje a pasivní ochranu a pak se prohlubují do větší hloubky. 121. Nakrytí zákopů (obr. 19). V místech postavení jednotek a v dlouhých spojovacích zákopech se zákopy nakrývají tyčovinou nebo tenkou kulatinou a vrstvou horniny o tloušťce 40 cm. Délka nakrytého úseku bývá zpravidla 10 m, hloubka zákopu minimálně 150 cm. Jé výhodné stěny nakrytého zákopu nejdříve obložit. 122. Přejezdy zákopů v místech vybudovaných nebo vytyčených cest se upravují pro kolová vozidla v šířce nejméně 3,5 m jako rampy s oboustranným sklonem minimálně 1:4 nebo můstky. Můstky se budují jako zesílené nakryté úseky zákopů. 123. Záložní palebné objekty se budují jako přimknutá střelecká stanoviště a dokončují se zpravidla v plném rozsahu až po vybudování hlavních palebných objektů a pohotovostních úkrytů. 124. Odvodnění zákopů, obkládání stěn zákopů a zařízení k výstupu ze zákopu je popsáno v čl. 90, 94, 95.

6. Okop pro motostřelecké družstvo 125. Při budování okopu pro motostřelecké družstvo v dotyku s nepřítelem se po dokončení okopů pro střelbu vstoje propojí jednotlivé okopy v postavení družstva průlezným zákopem (obr. 41). Dále se v jednom nebo dvou úsecích zákop prohloubí a nakryje, vybuduje se pohotovostní úkryt. Zákop se v celé délce prohloubí na 110 cm, vybudují se výklenky pro střelivo a záložní palebné objekty, nakryjí se střílny, vyhloubí se okop pro obrněný transportér a vybuduje se k němu spojovací zákop (obr. 42). 126. Budování okopu pro motostřelecké družstvo mimo dotyk s nepřítelem se provádí takto: - kolíky se vyznačí místa jednotlivých palebných objektů, směr paleb, palebné sektory pro kulomety a ruční protitankové zbraně - vyznačí se všechny obrysy výkopů objektů kolíky a rýhami v terénu, včetně zákopů, - před zahájením výkopových prací se v zarostlém terénu sejme horní vrstva terénu (drn, porost) v místech výkopů a násypů a použije se pro maskování násypů, - při spěšném budování se vyhloubí po celé délce mělký zákop, při dostatku času se prohloubí ihned na hloubku 110 cm. Po dobudování se okop shoduje s okopem druhé fáze při budování v dotyku s nepřítelem (obr. 42). Obdobně může být dokončen i okop pro motostřelecké družstvo, jehož první fáze byla vybudována zákopovým pluhem.

Obr. 41: Postup budování okopu pro motostřelecké družstvo v dotyku s nepřítelem a – rozmístění družstva, b – postupné budování okopů pro střelbu vleže, vkleče a vstoje, c – propojení okopů zákopem hlubokým 60 cm

Obr. 42: Okop pro motostřelecké družstvo

7. Okopy a zákopy budované ve zvláštních terénních a klimatických podmínkách 127. V bažinatém terénu nebo v prostorech s vysokou hladinou spodní vody je provádění zemních prací závislé na pečlivém hydrogeologickém průzkumu. Jeho účelem je: - zmenšit rozsah zemních prací, zvláště v neprůchodných úsecích - vhodným umístěním opevňovacích objektů, typem konstrukcí a jejich provedením předejít zaplavení, a tím zajistit jejich použitelnost a snížit rozsah údržby. V největší míře se využívá přirozených maskovacích vlastností terénu. Budují se jen nejnutnější objekty, a to zpravidla jako částečně zapuštěné nebo povrchové. Dno výkopu musí být minimálně 30 cm nad úrovní hladiny spodní vody. Požadované přímé ochrany se dosahuje násypy z udusané horniny vytěžené v nejbližším okolí, proložené dřevem. Hlavním stavebním materiálem je hornina a dřevo (proutí, tyčovina a kulatina). Na obr. 43 jsou naznačeny způsoby budování opevňovacích objektů v terénu s vysokou hladinou spodní vody. 128. V horském skalnatém terénu se násypy zákopů a okopů budují z kamenů, popřípadě pytlů s horninou (obr. 44). Jejich výška je závislá na možnostech hloubení a těžení stavebního materiálu v nejbližším okolí. Vnitřní stěny násypů musí být zhotoveny z drnů, pytlů s horninou nebo dřeva, aby se zabránilo působení odštěpků kamene při nárazu střel. Z téhož důvodu se pokrývají kameny ve směru k nepříteli vrstvou horniny. 129. V zimě, je-li malá vrstva sněhu, se opevňovací objekty budují jako za normálních podmínek a sněhu se používá jen k maskování. Je-li sněhová vrstva vyšší než 80 cm, je možno budovat zákopy a okopy ve sněhu. Násypy mají obdobné vlastnosti jako násypy zemní až při tloušťce 400 cm. Proto se k obložení stěn a zesílení násypů používá buď kusů zmrzlé horniny, kostek zmrzlého sněhu, a jsou-li k tomu podmínky, polévá se násyp vodou. Využívat sněhu, ledu a zmrzlé horniny k budování opevňovacích objektů je možné, jen jsou-li trvalé, pravidelné mrazy (obr. 45 a, b). Vrstvy zmrzlé horniny se využívá k budování výklenků (obr. 45 c) a pohotovostních úkrytů. Výkop se provádí bez porušení nadloží. Výklenky pro uložení předmětů o rozpětí do 60 cm je možno za mrazivého počasí ponechat bez vypažení, je-li tloušťka zmrzlé horniny nejméně 40 cm. Je-li tloušťka zmrzlé horniny při trvalých mrazech pod -5°C, lze dále zvětšovat rozpětí až do 160 cm, a to v poměru tloušťky nadloží k rozpětí 0,7:1. Větší rozpětí je třeba pažit. Pevnost zmrzlé vrstvy se zvětšuje, jestliže je hornina stejnorodá, nasycená vodou a bez větších kamenů. 130. V nesoudržné hornině se musí stěny opevňovacích objektů zásadně obkládat. V prostorech, kde je možno těžit dřevo, se obložení zhotovuje z proutí nebo tyčoviny. V prostorech, kde tyto možnosti nejsou, se stěny obkládají nejrůznějším materiálem, nejčastěji drátěným pletivem, drny, pytli s horninou, betonovými prefabrikáty, sudy, dřevěnými truhlíky naplněnými horninou apod.

Obr. 43: Budování okopů (zákopů) v terénu s vysokou hladinou spodní vody

Obr. 44: Budování okopů (zákopů) v horském terénu

Obr. 45: Budování opevňovacích objektů v zimě

7. Využití terénních předmětů k ochraně v postaveních vojsk 131. Využití a úprava terénních předmětů je nejúčinnějším způsobem ochrany v postaveních vojsk. Je proto prvořadou povinností velitelů a vojáků vyhledat příhodné terénní předměty, ze kterých je možno plnit bojový úkol, a vhodným způsobem je upravit pro zabezpečení ochrany a plnění daného úkolu. Přitom se využívá mikroreliéfu terénu (terénních nerovností, mezí, úvozů, nálevek od granátů apod.), dopravních, vodních a jiných staveb (příkopů, silničních a železničních násypů, ohradních zdí apod.) a budov.

132. Nálevky se upravují na okopy a pohotovostní úkryty. Dlouhé přímé úseky příkopů, násypů a zářezů se příčně přehrazují násypy k ochraně před podélnou střelbou. Možná varianta úpravy železničního násypu je uvedena na obr. 46.

Obr. 46: Úprava železničního náspu v palebném postavení 1 – okop pro kulomet vybudovaný mezi kolejnicemi, 2 – okop pro samopal vybudovaný na odvrácené krajnici, 3 – okopy vybudované před násypem s možností vedení bočních paleb (k překrytí hluchých prostorů), 4 – vodní propust pod násypem (využije se jako spojovací zákop a k ochraně jednotky, světlost propusti lze zmenšit zemním násypem nebo hranicí železničních pražců), 5 – okop za násypem upravený na břehu

Poznámka: K případnému nakrytí palebných objektů je možno vhodně využít železničních pražců a dřevěných sloupů telefonního vedení. 133. V osadách se pro aktivní boj využívá budov a zřícenin a upravují se na palebná stanoviště (sklepy, přízemní místnosti, zdi) nebo jako úkryty (sklepy). Úprava budov pro palebná stanoviště spočívá v zesílení stropů (popřípadě ve vybudování ochranných konstrukcí), ve vybourání nebo úpravě střílen a zesílení střílnových stěn, v zazdění oken a otvorů, ve vybavení ocelovým zařízením, v provedení protipožárních opatření, v úpravě nouzového výstupu apod. (obr. 47). Úprava sklepů budov na úkryty je popsána v čl. 231. Pro palebná stanoviště se využívá silných a pevných zdí (obr. 48). V palebných stanovištích se vybourají střílny a vybudují se okopy, a ty se podle možnosti nakryjí k zabezpečení ochrany před padajícími troskami.

Obr. 47: Úprava sklepního prostoru pro střelecké stanoviště

Obr. 48: Úprava zdí v palebném postavení

134. Lesů se využívá především z maskovacích důvodů. Opevňovací objekty v postaveních se rozmísťují podél okrajů lesů, cest a mýtin a upravuje se výhled a výstřel pročištěním předpolí. Okopy (zákopy) v lesích se nakrývají, neboť je zde zvýšené nebezpečí zranění (padající větve, stromy). Tloušťky vrstev nakrytí (stropní konstrukce, násyp) však mohou být v lese zmenšeny až o 25%.

Hlava 3 Okopy pro tanky, dělostřelectvo a minomety a kryty pro vozidla a materiál 135. Okopy pro tanky, dělostřelectvo a minomety a kryty pro vozidla a materiál se pro velkou kubaturu výkopu zpravidla budují pomocí strojů pro zemní práce, dozerových radlic nebo trhavin a dokončují se ručně nebo stroji. Výjimečně se tyto objekty hloubí ručně. Je bezpodmínečně nutné, aby pro ochranu těchto prostředků bylo v maximální míře využito terénních předmětů, které se případně upraví (terénní nerovnosti, úvozové cesty, násypy a zářezy dopravních staveb, strže, povrchové lomy apod.). Tyto objekty poskytují první stupeň ochrany.

1. Okopy pro tanky, samohybná děla a obrněné transportéry 136. Okopy pro tanky, samohybná děla a obrněné transportéry musí zabezpečovat dobré podmínky pro vedení palby, ochranu osádek a zčásti i vozidel proti ničivým účinkům prostředků ničení.

Obr. 49: Částečně zapuštěný okop pro tank

Obr. 50: Okop pro tank T-54, T-55 (T-34) ve věžovém postavení

Obr. 51: Okop pro 100 mm samohybné dělo

137. Částečně zapuštěný okop pro tank (obr. 49) je první etapou při hloubení okopu pro tank ve věžovém postavení v přímém dotyku s nepřítelem. Hloubí se přídavným dozerovým zařízením BTU. 138. Okop pro tank ve věžovém postavení (obr. 50) je druhou etapou budování okopu v přímém dotyku s nepřítelem. Skládá se z palebné pláně a násypů. Tank má z tohoto okopu zabezpečen kruhový výstřel. Rozměry okopu pro tank se stanoví tak, že: - spodní šířka okopu se rovná šířce vozidla zvětšené a 50 cm, - spodní délka okopu se rovná délce vozidla zmenšené o 50 cm, - hloubka okopu (palebné pláně) se rovná palné výšce zbraně, zmenšené o 20 – 30 cm a výšku násypu (40 – 50 cm), - délka rampy podle druhu horniny se rovná 1,5 – 3 hloubkám okopu. Hloubí - li se okop dozerem (shrnovačem) (D-271, BTU, BZ, DOK), je spodní šířka okopu rovna minimálně šířce radlice. Konkrétní rozměry okopů a normy budování jsou uvedeny v tabulce 7. Je – li dostatek času a materiálu, zřizuje se pro osádku pod tankem (samohybným dělem) kryt (v suché hornině) nebo se zřídí ve stěně okopu pohotovostní (odpočinkový) úkryt. Kryt pro osádku je shora zakryt dnem vozidla a může být nakryt kulatinou o průměru 13 – 15 cm. V nakrytí se zřizuje šachtový vstup opatřený štítem. Nejracionálnější je však budovat jeden až dva pohotovostní (odpočinkové) úkryty pro tankovou četu. 139. Okop pro samohybné dělo (obr. 51) se buduje s omezeným sektorem výstřelu. Šířku dna okopu je nutno volit takovou, aby bylo možno vést palbu ve stanoveném sektoru (změny palebného sektoru se dociluje natáčením techniky v okopu). Násyp v místě střílny se nevytváří. 140. Okop pro obrněný transportér pro střelbu z palubních zbraní se buduje obdobným způsobem jako okop pro tank a samohybné dělo. Okop pro obrněný transportér OT64 je uveden na obr. 52. Rozměry okopů okopů pro obrněné transportéry OT-62, OT-64, OT-65, tanky a samohybná děla a normy budování jsou uvedeny v tabulce 7. 141. Pro zvýšení ochrany osádek a vozidel se u okopu může budovat kryt pro vozidlo (obr. 53). Rozměry a normy pro budování krytů pro různá vozidla jsou uvedeny v čl. 157 a 158 a v tabulce 10.

Obr. 52: Okop pro obrněný transportér OT-64

Obr. 53: Okop s krytem pro tank T-54, T-55 (T-34)

Tabulka 7: Rozměry a normy budování okopů pro obrněné transportéry, tanky a samohybná děla pomocí strojů pro zemní práce

Obrněný transportér Tank Samohybné dělo OT- OT- OT- OT- T-54 T-34 65 64 62 810 T-55 Obsah výkopu v m3 29 41 43 27 26 28 51 šířka dna1) 300 300 360 1) 380 350 5003) délka dna 530 690 650 520 550 560 550 Rozměry okopu hloubka okopu 120 140 140 140 100 110 140 v cm délka rampy 450 500 350 300 200 250 300 výška násypu 60 70 70 50 50 50 805) DOK 31 43 46 28 27 29 55 Potřebný čas na použití D-271 81 114 120 75 73 78 142 stroje a počet BTU 45 63 66 42 40 43 78 dv při ručním 2) ruční 1,2 1,8 1,9 1,1 1,0 1,2 2,2 v minutách dokončení Pro uložení 0,2 0,3 0,3 0,2 0,2 0,2 0,4 Počet dv při náloží budování Pro ruční trhavinami 1,5 1,9 2,0 1,3 1,2 1,4 2,6 dokončení Při budování okopů pomocí trhavin v hornině 2. třídy je 35 45 47 30 28 32 56 celková spotřeba trhavin v kg

Poznámka: 1) Šířka pracovního orgánu v cm je u: BTU 340, D-271 303, DOK 315, BZ 250. 2) Uvažován čas pro vyhloubení vlastního okopu a pro vytvoření násypů strojem. (hornina 3. třídy, výkonová norma pro těžení: DOK 80 m3/hod, D-271 30 m3/hod, BTU 55 m3/hod, BZ 35 m3/hod, na vytvoření násypů se počítá 30 – 40% z doby těžení). 3) U 100 mm SHD je nutno volit šířku dna takovou, aby bylo možné natáčení kanónu ve směru palby pojížděním SHD. 4) Při ručním dokončení se provádí konečná úprava dna, stěn, násypů a jejich maskování. 5) Rozumí se výška násypu mimo střílnu, střílna je v úrovni rostlého terénu. 6) Buduje se zpravidla s pomocí BTU. 7) Šířka okopu je závislá na palebném úkolu zbraně. Při práci v lehce kopné hornině se uvažuje výkonový koeficient 0,7, v hornině vyšších tříd je vhodné stanovit normu podle konkrétních podmínek

2. Okopy pozemního dělostřelectva 142. Okopy pro děla umožňují dobré vedení palby a chrání obsluhy, zbraně a střelivo proti ničivým faktorům prostředků ničení. Umístění okopů pro děla v terénu musí zabezpečovat plnění palebného úkolu a skrytí před nepřátelským pozemním a vzdušným pozorováním.

143. Okopy pro děla v palebném stanovišti pro přímou střelbu se umísťují tak, aby byla zabezpečena přímá střelba na tanky a jiné pohyblivé a pevné cíle. Okopy pro děla určená pro palbu ze zakrytých palebných stanovišť se umísťují za terénními tvary a předměty v prostorách vhodných pro maskování. 144. Okopy pro děla (minomety) se budují s omezeným sektorem výstřelu (60° - 120°) nebo s kruhovým výstřelem a mají tyto základní prvky: -

palebnou pláň pro dělo (minomet), pohotovostní úkryt pro obsluhu, kryt pro dělo, kryt nebo výklenky pro střelivo, rampy.

145. Okopy pro děla (minomety) se budují tímto postupem:

1. fáze: -

vytyčení okopu a dočasné zamaskování palebného stanoviště, srovnání palebné pláně do roviny a zbavení porostu, vybudování pohotovostního okopu pro obsluhu.

-

vybudování palebné pláně a rampy (drn se používá k maskování násypů), propojení pohotovostního okopu pro obsluhu s palebnou plání, vybudování výklenku pro střelivo nakrytí pohotovostního okopu pro obsluhu.

-

vybudování pohotovostního úkrytu pro obsluhu, nakrytí výklenku pro střelivo, vybudování pohotovostního okopu pro dělo (kromě okopu s hlubokou zapuštěnou palebnou plání), dokončovací práce (sběrné jímky na vodu, zřízení trvalé masky, obkládání stěn výkopu, zpevňování rampy apod.)

2. fáze:

3. fáze:

-

Ke zvýšení stability děla při střelbě se zřizuje na palebné pláni podlaha z omítané kulatiny. Podlaha musí být spojena skobami v pevný celek a musí být v úrovni palebné pláně. Aby se zabránilo strhávání násypu a víření prachu při střelbě, zpevní se násyp před hlavní v sektoru výstřelu zadrnováním, štíty z tyčoviny, rohožemi z proutí nebo drátěným pletivem. Při střelbě horní skupinou úhlů je nutno vyhloubit pro zadní část hlavně, přecházející při výstřelu do zákluzu, prohlubeň (rýhu). Stěny rýhy se v nesoudržných horninách obkládají pletivem.

Obr. 54: Okop pro 82 mm bezzákluzový kanón

Obr. 55: Okop pro 100 mm kanón s kruhovým výstřelem 7 – sběrná jímka

Obr. 56: Okop pro 100 mm kanón s omezeným sektorem výstřelu

146. Okop pro 82 mm bezzákluzový kanón se buduje podle obr. 54. 147. Okop pro 100 mm kanón se buduje s kruhovým výstřelem (obr. 55) nebo s omezeným sektorem výstřelu 120° (obr. 56). Při dostatku času se buduje kryt pro kanón. 148. Okop pro 122 mm kanón, 122 mm a 142 mm houfnici a 152 mm kanónovou houfnici se buduje buď s hluboko zapuštěnou nebo mělkou palebnou plání. Okop s hluboko zapuštěnou palebnou plání (obr. 57) umožňuje nepřímou střelbu a zároveň chrání dělo. V přední stěně okopu se zřizuje rýha pro ochranu hlavně děla. Okop s mělkou palebnou plání (obr. 58) umožňuje i přímou střelbu. Pro dělo se buduje kryt. Vytyčovací plán okopu s hluboko zapuštěnou palebnou plání s omezeným sektorem výstřelu je uveden na obr. 59. Obdobným způsobem se vytyčují i ostatní okopy pro děla (minomety).

Obr. 57: Okop s hluboko zapuštěnou palebnou plání s omezeným sektorem výstřelu pro 122 mm kanón, 122 a 152 mm houfnici, 152 mm kanónovou houfnici 1 – možné připojení na zákop, 2 – pohotovostní úkryt, 3 – nakrytí, 4 – výklenky pro střelivo, 5 – rampa, 6 – rýha pro hlaveň, 7 – sběrná jímka

Obr. 58: Okop s omezeným sektorem výstřelu pro 112 mm kanón, 122 a 152 mm houfnici, 152 mm kanónovou houfnici s krytem pro dělo 1 – možno připojit na zákop, 2 – nakrytí, 3 – pohotovostní úkryt, 4 – kryt pro dělo, 5 – sběrná jímka, 6 – rampa, 7 – výklenky pro munici

Obr. 59: Vytyčovací plán okopu hluboko zapuštěnou palebnou plání s omezeným sektorem výstřelu pro 122 mm kanón, 122 a 152 mm houfnici, 152 mm kanónovou houfnici

Obr. 60: Okop s kruhovým výstřelem pro 122 mm (82 mm) minomet

149. Okop s kruhovým výstřelem pro 120 mm a 82 mm minomet je na obr. 60. 150. Okop pro 122 mm a 130 mm raketomet se buduje jako kryt pro automobil PRAGA – V3S, spodní šířka okopu je však 430 cm, neboť musí umožňovat sklopení bočnic. 151. Okopy mohou být budovány pomocí automobilového rýpadla. Na ruční dokončení výkopových prací se uvažuje 20 – 25% z norem uvedených v tabulce 8. použití trhavin k budování těchto okopů je neefektivní (velmi nepravidelný tvar po výbuchu). Trhavina se používá jen v těžce kopných horninách pro nakypření.

3. Okopy protiletadlového dělostřelectva 152. Okopy protiletadlového dělostřelectva chrání obsluhy, zbraně a střelivo proti ničivým faktorům prostředků ničení a umožňují dobré vedení palby. Budují se s kruhovým výstřelem proti vzdušným a pozemním cílům. Pro zvýšení ochrany mohou být budovány okopy s větší krycí výškou, ze kterých je možná palba pouze proti vzdušným cílům. I v tomto případě však lze zřídit rozebíratelný násyp a umožnit tak palbu proti pozemním cílům v ohroženém směru (s omezeným sektorem výstřelu). Okopy se skládají z palebné pláně, rampy, výklenků pro střelivo a pohotovostního úkrytu pro obsluhu. Výkonové normy pro budování těchto okopů viz v tabulce 9. 153. Okop pro 30 mm protiletadlový dvojkanón vz. 53 je znázorněn na obr. 61. 154. Okop pro 30 mm protiletadlový dvojkanón vz. 53/59 může být zřízen pro bojové vozidlo s kanónem (obr. 62) nebo pro kanón sejmutý z vozidla (obr. 63). Bojové vozidlo se umísťuje v tomto případě mimo okop. 155. Okop pro 57 mm a 85 mm protiletadlový kanón je znázorněn na obr. 64. Nepředpokládá-li se palba na pozemní cíle, může být hloubka palebné pláně zvětšena na 95 cm a výška násypu na 100 cm. Tato hloubka okopu umožňuje i palbu proti pozemním cílům v omezeném sektoru. V tomto případě se násyp v tomto směru nezřizuje, nebo se vybuduje jako rozebíratelný (např. z pytlů naplněných horninou). 156. Postup prací při budování okopů protiletadlového dělostřelectva je stejný jako při budování okopů pozemního dělostřelectva (viz. čl. 145).

Obr. 61: Okop pro 30 mm protiletadlový dvojkanón vz. 53 1 – pohotovostní úkryt, 2 – kryt, 3 – výklenky pro střelivo, 4 – sběrná jímka, 5 - rampa

Obr. 62: Okop pro protiletadlový dvojkanón vz. 53/59 (zbraň na bojovém vozidle)

Obr. 63: Okop pro 30 mm protiletadlový dvojkanón vz. 53/59 (zbraň v palebném stanovišti mimo vozidlo) 1 – palebná pláň, 2 – rampa, 3 – výklenky pro střelivo, 4 – pohotovostní okop, 5 – pohotovostní úkryt, 6 – sběrná jímka

Tabulka 8: Výkonové normy pro budování okopů pro pozemní dělostřelectvo podle fází budování a druhů horniny

Palebný okop pro

100 mm kanón s kruhovým výstřelem 100 mm kanón s omezeným sektorem výstřelu 82 mm bezzákluzový kanón 122 mm kanón, 122 mm a 152 mm houfnici a 152 mm kanónovou houfnici - s hluboko zapuštěnou pal .plání - s mělkou pal. plání 122 mm kanón, 122 mm a 152 mm houfnici a 152 mm kanónovou houfnici s mělkou pal. Plání a pohotovostním okopem pro dělo 120 mm minomet s kruhovým výstřelem 82 mm minomet s kruhovým výstřelem

Kubatura výkopu v m3

Čas v min při použití D-030a

Počet dv pro dokončení

41

82

31

Norma dv při ručním budování v hornině lehce kopné středně kopné těžce kopné fáze 1.

2.

3.

1.

2.

3.

1.

2.

3.

2,9

0,7

7

2,1

1,0

10

3

1,3

13

3,9

62

2,2

0,7

4,9

2,1

1,0

7

3

1,3

9,1

3,9

16

32

1,1

0,5

2,5

1,8

0,8

3,8

2,5

1

5,1

3,3

109

218

7,8

0,7

19,4

2,3

1,0

27

4

1,8

36,1

5,4

45

90

3,2

0,7

7,5

2,3

1,0

10

4

1,8

13,9

5,4

84

168

6,0

0,7

17,2

4,8

1,2

24,5

4,2

1,8

31,8

5,4

22

44

1,3

0,5

2,9

2,1

0,7

4,2

2,6

0,9

4,7

3,2

20

40

2,2

0,5

2,6

2,1

0,7

3,6

2,6

0,9

4,7

3,2

Poznámky: - 3. fáze při budování je uvedena bez budování krytu pro dělo a dokončovacích prací, - při použití automobilního rýpadla D-030a se uvažuje výkon 30 m3/h, - pro 130 mm a 122 mm raketomet GRAD se okopy nebudují, kryty jsou uvedeny v tabulce 10, - při práci strojem se počítá 20 – 25% z celkové kubatury výkopu na ruční dokončení (konečná úprava stěn, dna, násypů, maskování apod.)

Tabulka 9: Výkonové normy pro budování okopů protiletadlového dělostřelectva

Palebný okop pro

30 mm protiletadlový dvojkanón vz. 53 30 mm protiletadlový dvojkanón vz. 53/59 – zbraň je na bojovém vozidle 30 mm protiletadlový dvojkanón vz. 53/59 – zbraň je mimo vozidlo 57 mm protiletadlový kanón 85 mm protiletadlový kanón

Kubatura výkopu v m3

Čas v min při použití D-030a

Počet dv pro dokončení

14

28

1

46

2)

11

22

0,8

0,3

1,7

0,4

0,6

38

78

2,8

0,9

6

1

80

160

5,7

1

14

1

Norma dv při ručním budování v hornině lehce kopné středně kopné těžce kopné fáze 1.

2.

3.

1.

2.

3.

1.

2.

3.

0,4

2

0,4

0,8

2,2

1

1

5

1

1,7

0,7

1

3,5

1

0,7

9,9

0,9

1

18,5

1

1

20

2

1

38

1

viz. poznámka

Poznámky: 1. Uvažuje se hodinový výkon rýpadla D-030a 30 m3 2. Při budování je výhodnější použít stroj pro zemní práce s radlicí. Přitom se uvažují výkony uvedené v poznámce 2 tabulky 7 3. Pro ruční dokončení se uvažuje 20 – 25% z celkové kubatury výkopu

Obr. 64: Okop pro 57 mm (85 mm) protiletadlový kanón 1 – rampa, 2 – palebná pláň, 3 – výklenky pro střelivo, 4 – pohotovostní okop, 5 – pohotovostní úkryt, 6 – sběrná jímka

4. Kryty pro bojová, dopravní a speciální vozidla 157. Kryty pro bojová, dopravní a speciální vozidla se budují pro ochranu osádek (obsluh) a vozidel. Rozměry krytů se stanoví tak, že: -

-

spodní šířka krytu se rovná šířce vozidla, zvětšené o 100 cm. Provádí-li obsluha (osádka) v krytu pracovní činnost (např. opravy, údržbu, obsluhu zařízení vozidla), může být šířka poněkud větší nebo ve stěnách krytu mohou být zřízeny účelové výklenky. Hloubí-li se kryt strojem pro zemní práce s radlicí, je spodní šířka krytu rovna minimálně šířce radlice, spodní délka krytu se rovná délce vozidla zmenšené o 50 cm, celková krycí výška (hloubka krytu s výškou násypu) se rovná výšce vozidla. Hloubka krytu nesmí být větší než 200 cm. K zhotovení násypu se podle potřeby použije i horniny z okolního terénu, přičemž je nutno dodržet zásady maskování. Anténní systém musí být zásadně nad násypem,

-

délka rampy se rovná 1,5 – 3 hloubkám krytu pro pásová vozidla a 2,5 – 5 hloubkám pro kolová vozidla (podle druhu horniny, povětrnostních podmínek a schopnosti vozidla překonávat svahy). Rozměry krytů a normy jejich budování jsou uvedeny v tabulce 10 (kromě těch, které jsou uvedeny na obr. 65 až 67). Kryty se mohou budovat pro jednotlivá vozidla nebo jako skupinové kryty. Kryty mohou být průjezdné (se dvěma rampami) nebo neprůjezdné (s jednou rampou). Podle časových a materiálových možností se na rampách zřizují kolejové vozovky a stěny krytu se obkládají. Na dně krytu se na přístupném místě zřídí sběrná jímka na vodu. K ochraně obsluh (osádek) se budují pro skupinu vozidel (jednotku) pohotovostní nebo odpočinkové úkryty.

158. Kryty pro tanky, samohybná děla a obrněné transportéry se budují v palebných stanovištích a v prostorech rozmístění jako samostatné kryty nebo v palebných postaveních ve spojení s okopy (čl. 141, obr. 53). Z krytu není možno vést palbu, a proto se buduje jen tehdy, nepředpokládá-li se vedení palby a požaduje-li se zvýšená ochrana, nebo když se kromě krytu buduje ještě jeden nebo více okopů. 159. Kryty pro dopravní vozidla se budují při nedostatku času jen pro speciální vozidla (štábní automobily, speciální vozidla chemického a spojovacího vojska s naloženým speciálním materiálem a municí). Základní typy krytů pro automobil P-V3S jsou uvedeny na obr. 65 až 67. 160. Kryty pro automobily spojovacího vojska a pro radiolokační techniku se budují podle typu podvozku (tabulka 10). Krycí výška se zásadně volí tak, aby anténní systém byl umístěn nad krytem. 161. Kryty pro speciální bojovou techniku se budují v prostorech bojového rozmístění.

5. Kryty pro materiál 162. Kryty pro materiál se budují pro ochranu důležitého materiálu proti účinkům tlakové vlny (před rozmetáním a poškozením), světelného záření a zápalných látek (před vznícením), pronikavé radiaci (optika, fotografický materiál), proti zamoření radioaktivními a otravnými látkami (především potraviny a voda) a proti účinkům střel a střepin (poškození materiálu, např. munice, obalů PHM apod.). 163. Kryty pro materiál se budují zpravidla ve tvaru dlouhé rýhy o rozměrech odpovídajících násobku modulu rozměru obalu materiálu (obr. 68) nebo při strojním hloubení minimálně v šířce pracovního zařízení stroje pro zemní práce. Pro uložení zálohy střeliva se v palebných postaveních dělostřelectva mohou budovat samostatné kryty obdobným způsobem jako kryty ve spojení s okopy (obr. 54 – 60). 164. Kryty pro materiál se nakrývají tyčovinou a nejméně 40 cm tlustou vrstvou horniny nebo jenom vrstvou horniny, popřípadě se materiál izoluje proti povrchové vodě a zemní vlhkosti (zejména munice, potraviny apod.).

Obr. 65: Kryt pro automobil P-V3S (neprůjezdný)

Obr. 66: Kryt pro nákladní automobil P-V3S (průjezdný)

Obr. 67: Skupinový průjezdný kryt pro dva nákladní automobily P-V3S (vozidla v krytu stojí zadními čely k sobě)

Tabulka 10: Rozměry a normy pro budování krytů pro bojová, dopravní a speciální bojová vozidla Rozměry okopu v cm3) Druh techniky šířka délka hloubka Osobní a lehké terénní automobily GAZ 69, GAZ 69a, T-805 Střední terénní nákladní automobily P-V3S (valníkový, skříňový) Těžké terénní nákladní automobily T-111, T-138, T-813 Speciální automobilová technika T-141

délka výška rampy násypu

Výkop m3

Potřebný čas v minutách Při budování za použití4) DOK

DBTU 271

BZ

Při použití trhavin v hornině 2. třídy hmotnost dv při trhaviny ručním v kg dokončení

Počet Dv ve středně Kopné hornině při dokončování práci po práci ruční strojní

1)

300

130 170

550

50 60

34 45

3947

95126

5169

85110

25-35

2,7-3,8

9,8-12,8

0,5-0,67

350

550

160

600

70

64

67

179

98

155

52

5,5

18,2

0,95

350

700

170

600

80

76

80

213

117

180

60

6,4

21,7

1,14

350

550

160

700

80

72

76

202

110

170

58

6

20,5

1,07

Tabulka 10 (dokončení): Rozměry a normy pro budování krytů pro bojová, dopravní a speciální bojová vozidla Rozměry okopu v cm3) Druh techniky šířka délka hloubka Lehké obrněné transportéry OT-810, OT65 Střední obrněné transportéry OT-62, OT-64 Tanky T-54, 2) T-34 Podvozek se speciální bojovou technikou Tahač s přepravníkem pro speciální bojovou techniku Elektrocentrála 15 a 30kVA Pojízdný zemní vrták

délka výška rampy násypu

Výkop m3

Potřebný čas v minutách Při budování za použití4) DOK

D271

BTU

BZ

Při použití trhavin v hornině 2. třídy hmotnost dv při trhaviny ručním v kg dokončení

Počet Dv ve středně Kopné hornině při dokončování práci po práci ruční strojní

320 350

520

150 130

500

60 70

51 61

5364

143171

7894

120150

23-38

4,2-5

14,517,4

0,76-0,91

420 350

520 700

160 160

500 600

80 70

70 74

7179

196- 108207 113

170

54-56

5,2-6,1

20-21,1

1,05-1,1

380 350

570

180

400

60 90

68 63

6966

176191

96104

150

58-51

5,6-5,2

19,4-18

350 400

800 1100

200 200

600 600

80 80

100 145

102 140

280 400

155 240

240 380

80 130

8,3-12

28,8 41,5

350

1500

200

800

80

183

194

512

280

440

155

15,2

52,1

1)

400

160

500

60

45

47

126

69

110

35

3,7

12,8

350

850

170

900

80

106

112

224

165

260

96

8,8

30,2

1-0,94 1,5 2,2

2,74

0,67 1,59

Poděkování: panu Martinu Bubelovi za poskytnutí studijních materiálů. Bez jeho pomoci by tato práce nemohla vzniknout. Zpracoval: Ing. Vladimír Polášek Použité prameny a literatura: Polní opevňování (povrchové a zapuštěné objekty), Ministerstvo národní obrany, Praha, 1972