Faust Cz Bour

Johann Wolfgang von Goethe Faust

Faust, der Tragödie erster Teil, 1806

 P eklad: Petr Bou , 2004 ř

ř

1

FAUST: ZASE JEDNA TRAGÉDIE 1.1. Úvod P esta te prchat, p eludné stíny, a zjevovat se jen uprost ed noci. Chci s vámi prohlédnout, být jiný. Zklidnit báze mi zkuste dopomoci. Uvidíte, že p estanu být líný, až mi mou mysl, jako rejnoci, kte í v st íbrných pe ejích ádí, roz e íte ztracenou v ní mládí. ř

ň

ř

ř

ň

ř

ř

ř

č

ř

ř

ř

ů

I ty se mnou budeš mít jisté, že se ztracené dojmy znovu vyno í, zapomenutá p átelství a city isté jako pochodn znovu zaho í, a bolest a stesk duše prosté tápající v klamném poho í ti nasypu jako zrní, a vidíš, jak se št stí vrní. ř

ř

č

ě

ř

ř

ť

ě

Vím že písn kolem hlavy asto jen bleskurychle proletí, než pro jednu p ijde as pravý dvacet dalších skon í ve smetí. P esto doufám, že neznámé davy m j zp v jak racek obletí, a pokud ho uslyšíš a osloví t , budu mít radost jako dít . ě

č

ř

č

č

ř

ů

ě

ě

ě

P íliš dlouho jsem si odpíral tu plavbu v tichém sv t sn ní, dusil jsem city a zapíral že pouhé dojetí hrdé srdce zm ní a místo, abych moudrost nabíral, hledal jsem, kde sv tlo není. Co nabyl jsem, vidím v dáli, co ztratil jsem, te m pálí. ř

ě

ě

ě

ě

ě

ď

ě

1.1. P edehra ř

Ř

editel divadla, básník, vtipálek. Ř

EDITEL DIVADLA: Hej vy dva, v rni stále, v temné bou i i asech denních, pora te, jak v n meckých zemích bychom náš podnik táhli dále. Zejména toho jsem cht l vždy bavit, kdo pln žije a nechá žít. Harampádí v koutech nechal jsem se zbavit, abych tu takových mohl více mít. Koukej jak sedí, k opon o i sto ili, do našich p íb h by rádi vsko ili. Však zhojit hrubou duši lidu se ti nepoda í perlou. Vždy mnoho z nich poslední t ídu st ží prolezlo s berlou. Hlavn a to vypadá erstvé a nové, inteligentní, ale ne moc tumpachové. Už vidím, jak nám sem masy plynou - u naší boudy se budou tla it, k ižovat jako vlna s vlnou, futra u dve í jim nebudou sta it. ě

ř

č

ď

ě

ě

ě

ě

ř

ě

č

č

ů

č

ř

ť

ř

ě

ě

ť

č

č

ř

ř

č

2

P i útoku na naši kasu nebudou hled t na n jaký ten strk. Jako sysel ženoucí se k obilnému klasu. Kv li lístku jsou schopni zlámat si i krk. Kouzlo, co ú inkuje na všechny lidi, jim te ukaž, básníku, a vidí! ř

ě

ě

ů

č

ď

ť

BÁSNÍK: Nemám rád po etné davy, psychózy co zachvátí m sto. Poslední myšlenku mi vyženou z hlavy. Už tak je tam jen beztvaré t sto. Básník m tiché nebe pat í, radost tam kvete, slavíci tlukou, láska a p átelství svorn se brat í jak stvo eni byli boží rukou. Kdesi hluboko uprost ed hrudi jakoby v ný ohe plál. N koho studí, n koho budí; š asten kdo ráno sen sv j nese dál. Pro m je nejvyšší sudí ne ministr, anebo snad král, ale kouzlo prchavého okamžiku. Pravdivé jen, když zmizí v mžiku. č

ě

ě

ů

ř

ř

ě

ř

ř

ř

ě

č

ň

ě

ě

ť

ů

ě

VTIPÁLEK: Ta vaše moudra z nadsv tí sami sebe jen sv tí. M zajímá, co bude te . Je snad blázen kdo eká že dojme oby ejného lov ka bez n jakých okultních v d? Sta í, když ti nejdou o i stranou - tak se p íze lidu získá. Kdo m í jak v try vanou, ten si p knou slotu spíská. Tak si ha ni zpátky na zem a zkus mužem slova být, moudrost zapoj, chytrost, cit, a hlavn bu trochu blázen. ě

ě

ě

ď

č

č

č

ě

ě

ě

č

č

ř

ě

ň

ř

ě

ě

č

ě

ď

Ř

EDITEL: No, hlavn a maj na co koukat. Cht jí s pusou otev enou valit o i jako kap i. Pak ponesou t na ramenou a p itulí se jako brat i. Davy m žeš nasytit, když jim toho nandáš hodn . Každý co m že si chce zachytit a pov sit u sebe v dom . Takže náš trhák se nejlépe prodá, když se jim po kouskách podá. Jako pe ínka s ádnou oblohou. Jinak stoupne do hlavy, sedne do nohou, a host si pak kucha e p kn poddá. ě

ť

ě

ř

č

ř

ě

ř

ř

ů

ě

ů

ě

ě

č

ř

ř

ě

ě

BÁSNÍK: Svojí primitivní fuše inou d láš poctivým um lc m škodu. Divím se, že se z tebe nepominou, jako když piják si nalije omylem vodu. ř

ě

ě

ů

Ř

EDITEL: Tak koukej, v bec jsem se neurazil. Aby do d eva h ebík vrazil ů

ř

ř

3

i ten nejhloup jší nádiva se neobejde bez použití kladiva. Uv dom si, pro koho se píše! Z té paní u dve í nuda dýše, a na pána s bonbóny asi ob da zbylo pomálu. Úpln vep edu se ve své pýše rozvaluje kritik z laciného žurnálu. Nóbl dáma, jako blesk, rychle tu zv davost nasytit dokáže, postavit na odiv šarm a lesk. Sama už hraje bez gáže. Jak se asi ten chrápal získá pro tvé jemné odstíny duhy? Prohlédni si p íznivce zblízka! Je nap l studený a nap l tuhý. Zajímá ho svršek a eso, p llitru se chopí drav , nebo divoká noc s jeho starou je to, co se mu práv honí v hlav . A do ní ty hustíš verše plnou parou? Radím ti jen: dej jim víc a více. A když se netrefíš, zkus to opakovat. Musíš je zneklidnit a provokovat; povznášet - to je t žká práce .... Tak co, budem dojímat nebo excitovat? ě

ě

ř

ě

ě

ř

ě

ř

ů

ů

ů

ě

ě

ě

ě

BÁSNÍK: Ta legrace se ti opravdu poda ila. Myslíš, že to hlavní, ím m p íroda obda ila, svou opravdovost odhodit mi nebude vadit? Že se básník do lidských srdcí vet e jako do jitrnic z bachratého vep e a své poslání podle m že zradit? Necítíš snad tu mocnou sílu v prsou, jejíž proudy nekone né eky nesou i do toho nejmenšího zákoutí p írody? Vstup na louku nohou bosou, jak p íliv t hned strhne do vody, jako seká ostrou kosou. Co p inutí obilné ady aby se ve v tru ladn kolébaly? Kdo srovná uprost ed bou livé v avy skály, aby se vzh ru hrd vyjímaly? Co kv t u cesty v bodlák prom ní, že se na t podivn pitvo í? Kdo ohn a vody srocení v zlost a zármutek p etvo í? Kdopak má jedin vlohy z bujného listí, sahajícího až nad kolena, uvinout v nec, a zdobit jím bohy? Lidská p edstavivost, v básníku zosobn na! ř

č

ě

ř

ř

ř

ř

ů

č

ř

ř

ř

ě

č

ř

ř

ě

ě

ř

ř

ů

ř

ě

ě

ě

ě

ě

ř

ě

ř

ř

ě

ě

ř

ě

VTIPÁLEK: Už se t ším, jak vy s básnickými silami stvo íte tak krásnou ideu p ed námi, až se na chvíli p estanem množit. Nebudem se starat, kam hlavu složit, a jen po tom jednom za nem toužit. Po chvilce št stí ji za nem sloužit, pak se ztratí, možná objeví se jiná, a nám zbyde zármutek a kocovina. Svým p edstavám popus oprat , nemáchej nás ve vlastním život , soucit m j s tuctovým nádivou a ud lej mu skute nost mén šedivou. Pestrý obraz, bez rozumu jisk i ky, smíchej z omyl , špetky polopravdi ky ě

ř

ř

ř

č

ě

č

ř

ť

ě

ě

ě

ě

č

ě

ř

ů

č

č

4

- a ur it se ti extra pokrm zda í, který sv t ob erstvuje a po kterém baží! Pak na to všechna mládež bude stát a o ekávat ono zjevení, aby z tvého prsu mohla sát svoji spásu, která tam není. No samoz ejm , že se sluší, když se dojmou, když se vzruší, a nechají se vyplakat a smát. Ocení když to má švih a lesk. Pod drnem se nikomu nebude nic zdát. Kdo žije, musí žít jak blesk. č

ě

ř

ě

č

č

ř

ě

BÁSNÍK: Radši mi p i aruj ty asy kdy jsem i já takhle žil, po ramena jsem m l dlouhé vlasy a ze všech pramen la n pil. Sv t byl ješt zahalen v mlze a v každém pupeni bylo tisíce sv t . Já jsem však hned odkrýval drze jak rozvinout je do plného kv tu. Nem l jsem nic a p esto toho bylo dost: touhu po pravd a smysl pro radost. Tenkrát naplno m zasáhla p stí síla nenávisti i moc lásky. Dej mi zp t to hluboké, bolavé št stí, vra mi mé mládí zpátky! ř

č

č

ě

ů

ě

č

ě

ě

ě

ů

ě

ě

ř

ě

ě

ě

ě

ě

ť

VTIPÁLEK: Mládí, dobrý muži, lov k pot ebuje vždy když se pere s hejnem potkan , stejn tak jako když ruku natahuje po krásném d v eti poránu. Taky když poslední metr p ed cílem uklouzne po šlupce z banánu, nebo když po divokém tanci spanilém celou noc víno chutná mu. Ty jsi už ale vyrost z jeslí, pod lán z vlastní state nosti sedni si na svou koženou sesli a patlej se v té své zbyte nosti. To je, starý pane, tvoje role. P esto považovat budem si t a nikdo ti ne ekne vole, neb až v kem je z tebe opravdu dít . č

ě

ř

ů

ě

ě

č

ř

ě

č

č

ř

ě

ř

ě

ě

Ř

EDITEL: Tak jsme si vym nili komplimenty a doufám, že už tu nevládne žádný nelad. Ale abysme zaplatili gáži a alimenty pot ebujem kone n za ít n co d lat. Váhavc m nepomohou k inu ani proudy odvážné litánie. K tomu je pot eba ukázat sílu. e n ní je doménou poezie. Co nakoupit chcem do koše jsou proudy slastné rozkoše a ne e i úhybné. Co nestane se hned, zítra už se nestihne. Výhe d jin, ra te pochopit, vám ráda poskytne chleba. Jen p íležitost musíte uchopit, tu zamést, tu záhon pokropit, a v bec koukat, co je t eba. Herce v n meckých divadlech ě

ř

č

ě

č

ě

ů

ř

Ř

č

ě

ř

č

ň

ě

č

ě

č

ř

ů

ř

ě

5

rozhodn nijak neomezujeme, všechen prostor i as jim poskytujeme a hrát mohou v klobouku i v tykadlech. erstvý vítr? Máš ho mít! Pot ebuješ slunce lesk? Vodopád, ohe , nad skálou blesk? Jen ekni, a pes tu m že vysko it. Široká eka pozemských jev a bytostí jakoby na naši estrádu natekla a diváka povážlivou rychlostí p enáší z nebe rovnou do pekla. ě

č

Č

ř

ň

ř

ů

č

ř

ů

ř

1.3. Prolog v nebi B h. Nebeské pastviny. Mephistopheles. Vstupují t i and lé. ů

ř

RAPHAEL: Slunce, pozdrav ode mne ber p edtím, než uchýlíš se dom ! Sv j návrat do bratrských sfér ukon íš ve er údery hrom . Tv j paprsek dává and l m sílu a každý z nich ti p eje jen mnoho zdaru k tvému dílu, dnes jako v onen první den. ř

ů

ů

č

č

ů

ů

ě

ů

ř

GABRIEL: Než stihneš obdivovat zemskou skv lost vesmír svou zázra nou mocí zm ní v rudou rajskou b lost a nakonec ji nahradí hlubokou ernou nocí. I šumící mo e vrhá v né proudy na vysoký skalnatý b eh. Marn chce spolknutím každé hroudy více urychlit sv ta b h. ě

č

ě

ě

č

ř

ě

č

ř

ě

ě

ě

MICHAEL: Aby ryby, ani ptáci na vysoké ho e nepropadli nud a stesku sem a tam do té hry souše a mo e zasáhne bou e a pár blesk . Však i když ve m st zu í požár a je nutné se do lesa uchylovat o vlajce, která zdobí náš stožár nikdo, Pane, nebude pochybovat. ř

ě

ř

ř

ů

ě

ě

ř

AND LÉ: Tv j paprsek nám dává sílu a každý z nás si p eje jen mnoho zdaru tvému dílu dnes, stejn jako v první den. Ě

ů

ř

ě

MEPHISTOPHELES: Vidím, pane, že kroky tišíš abys v celistvosti poznal sv t b žící. Zajisté však zvlášt rád slyšíš, že i já pat ím mezi tvé sloužící. Promi , jsem tu jako v trní a kv tnat e nit bych se bál. Vím, že ti m j patos v uchu brní, jiný, kdo umí, by se tomu smál. Nevidím slunce, ani modré sv ty, le jenom ohnuté pozemské h bety. P esto však jak v první den si nese každý vlastní sen. Ur it by se radostí pominul, ě

ě

ě

ř

ň

ě

ě

ř

č

ů

ě

č

ř

ř

č

ě

6

ě

kdybys ho svou svatostí ovinul a trochu rozumu mu nasypal do dlaní. Pot ebují to jak prase drbání. Podle mého skromného názoru se podobají kobylkám Stále v pozoru ze stébla na stéblo ská ou, ve er svou vrzavou píse plá ou, a do skoku pobízí je práv to, že zas stejn skon í v tráv . ř

č

č

ň

č

ě

ě

č

ě

PÁN: To m chceš tak dlouho zdržovat jen abys si zas moh' st žovat? Cožpak jsi se nenau il víc? ě

ě

č

MEPHISTOPHELES: Ne! Na Zemi nevidím dobrého nic! Mám snad p inutit lidi chomout milovat, nebo se z jejich nešt stí dokonce radovat? ř

ě

PÁN: Znáš toho Fausta? MEPHISTOPHELES: Doktora Fausta? PÁN: Z n ho si vem p íklad! ě

ř

MEPHISTOPHELES: Tak pozor! Zrovna u n ho bych se divil kdyby si pozemský "ráj" nezprotivil. Ta jeho usedlost je jen zdání, jako kravata a vyžehlené kalhoty. Ve své slupce nikdy nenajde stání, ohe v prsou ho žene skákat p es ploty, nespokojí se s b lostí zasn žených plání, nenasytí ho nejš avnat jší dobroty. ě

ň

ř

ě

ě

ť

ě

PÁN: No, dokud stále hledá cestu, rád ho na ní zase dovedu. I peka se patlá se v nevzhledném t stu a na vo avý chléb myslí daleko dop edu. ř

ě

ň

ř

MEPHISTOPHELES: Vsa se, že nedá na tvé rady a jak péro do klobouku str í si je! Rad ji ho sv mn do parády! ď

č

ě

ě

ř

ě

PÁN: Pokud ješt na zemi žije, potud je lov ku chybování dovoleno, a ábel z toho poprávu tyje. ě

č

ě

ď

MEPHISTOPHELES: Jsem rád, že nelámeš v ci p es koleno. Když už jednou házím laso chci do chytit erstvé maso a jako kocour si pohrát s myší - a to všichni kojoti slyší! ě

ň

č

ť

PÁN: Jen si s ním hraj jak chceš: oplachuj ho v svojí p ízni, a když už do toho jdeš, ř

7

ř

vodu pekelnou mu podávej v žízni. Uvidíš, jak se strašliv spleteš. Dobrý lov k poctivost nevym ní za zlato, natož pak n jakou lacinou veteš. ě

č

ě

ě

ě

MEPHISTOPHELES: Pchá, jednoduššího úkolu není! Sta í mi na to pár rozedn ní a nevinný chlape ek bude m j. A nechci výhru! Jen bych rád aby se pak plazil jako had a na dvo e žral prach a hn j. č

ě

č

ů

ř

ů

PÁN: Ó, vidím že máš vyt íbený vkus. Ale protože nechci poslat erta k ertu, tak si pro m za m zkus se realizovat v tom svém jemném žertu. Kdyby náhodou n kdy zaspala lidská inorodost a ostražitost musím se hned rychle postarat, aby dostala od ábla k probuzení p íležitost. Však vy, milá kové božího jasu, klidn vychutnávejte sv ta živoucí krásu. Vše co je, v hlubokém etheru vno eno, bude se m nit a v n žít, a pevnou v lí chrán no z nebeských pohár lásku pít. ř

č

ě

č

ě

ě

č

ď

ř

č

ě

ě

ř

ě

ě

č

ě

ů

ě

ů

(Nebe se zavírá, and lé mizí.) ě

MEPHISTOPHELES (sám): Vida, jak mi starý rozumí. Doufám, že jsem ho neurazil skute n . Je skv lý, když tak vážená osobnost si umí i s áblem popovídat srde n . č

ě

ě

ď

č

ě

FAUST: PRVNÍ DÍL 2.1. Noc Ve vysoké a t sné gotické komnat posedává nervózn Faust na svém k esle. ě

ě

ř

FAUST: Tak si to se tem: filosofií, medicínou, a k tomu právo, bohužel ješt teologií, ztratil jsem asu víc než zdrávo. A jako p edtím, chytrý zpola, stojím tu zas jak kus vola. Doktor jsem, a docent budu, zato život je už v udu. Rovnice, žáci - ty nesnáší nejvíc, darebáci ráno na n proto je ím, ve er nad námi všemi bre ím. Ale p esto do m necpete, vy nafoukanci intelektuálové, pánbí ká i a politi tí samozvanci ty vaše pochyby, a pocit viny. Není peklo pod zemí, ani žádný jiný! Žádný kámoš mi nemusí ukazovat jak najít správnou cestu, jak si z pravdy ušít vestu a v ní lidi vylepšovat a p esv d ovat. Nemám majetek, pen z jen pár, č

ě

č

ř

č

ě

č

č

č

ř

ě

č

ř

č

ř

ě

ě

8

č

ě

nejsem krasavec, ani žádná star. Kdo jak pes v život zkusí, už jen v magii v it musí! Jen v duch hájenství najdeš všechna tajemství: Už nebudeš se lopotit jak chytrou v tu vypotit, a bez cestování sv tem uvidíš, z eho je spleten -ty páky a síly co unikly i v dcovi, který tak nadut haraší se slovy. ě

ě

ř

ů

ě

ě

č

ě

ě

Ješt naposled p ídu ukázat m síci svou bídu o p lnoci uprost ed pokoje, bd lý vleže a spící ve stoje, jak mol, knihomol, namol - ach p íteli, zastav už ten blábol! Ne, nevadí mi komá i, a tvé sv tlo mi rozzá í pou až na nejvyšší skály. Chci jak duch p es louky v dáli, jako tvá moudrost p es hlubiny asu, let t, a v poušti zm nit se v rosu. ě

ř

ě

ů

ř

ě

ř

ř

ě

ř

ť

ř

ř

ě

č

ě

Brr - po ád ve své dí e tr ím! Pro se tady v bec kr ím? V tom kanclu nevidíš ani nebe, a když leje, tak leda z tebe. Ve starém papíru až po uši, v prachu, co sedá na haldy knih. Ob as tu vosa i moucha zabzu í, a pak už zas cejtíš jenom ten klíh. Nejvíce bylo by mi milo zbavit se toho harampádí hned. Ale jak krtek držím si sv j sv t - teda spíš to, co z n j zbylo. ř

ř

č

ů

č

č

č

č

č

ů

ě

ě

Pro v bec má to srdce, pak se ptáš, tu drzost si v prsou klepat? A víš, na co mozek máš? By t bol moh' lépe tepat! Pán b h ti dal p stí a pak si zmizel s klidem - to asi místo toho št stí, co dal jiným lidem. č

ů

ě

ů

ě

ě

Pry odsud! Jak strašn bych cht l prchnout ve svobodnou zem; veden knihou, kterou už Nostradamus m l, bych splnil si sv j tajný sen. Spat it jak se hv zdy to í, a všechny sv tové díly však jen kdo v poznání smo í sv j jazyk, pozná i p írodní síly. Což neobm k í t vyschlé rty šeptající ta svatá slova? Zjev se, duchu! Jenom ty zabráníš mi trp t znova. č

ě

ě

ě

ů

ř

ě

č

ě

č

ů

ř

ě

č

ě

ě

(P i listování knihou uvidí znamení Všehomíra.) ř

Hmm, ty áry mají ale sílu, hned jsem o dvacet let mladší, už necítím ani tu svou kýlu, a jako d ív mi jen vzduch ke št stí sta í. č

ř

ě

9

č

Ten b h, co kreslil tato znamení, mi te m j zmatek tiší. A to, co mi místo krve do srdce iší, ur it v t chto ádcích pramení, a od nového vína se málo liší. Všechna síla a moudrost sv ta je vepsaná v tenhle klikyhák! Cejtím se jako b h, lehký jako pták! Jak mohl jsem neslyšet všechna ta leta: "I ty m žeš vplout do sv ta poznání, však jen odvážné srdce vpravd buší. Zanech svého pozemského chcípání a zkus oživit svou mrtvou duši!" ů

ď

ů

č

č

ě

ě

ř

ě

ů

ů

ě

ě

(Prohlíží si d kladn to znamení.) ů

ě

Všechno dohromady jedno jest a každá ára zna í tisíc cest! Kolik by asi dal pan král za tenhle moudrý, zlatý grál. Spojené síly nebe a zem protrhly mraky co temn stínily a dusily to lepší ve mn . č

č

ě

ě

ě

Jaká krása - nebo jen shoda náhody? Jak ud lat to, jak nebýt jen h í kou p írody, té arod jky, z níž všechen život prýští, baby, která Zemi její krásu dala, jen aby svou zlobu ukázala, a v žertu slibovala nám život p íští? ě

ř

č

č

ř

ě

ř

(Mechanicky pokra uje v listování v knize a spat í znak ducha Zem .) ř

č

ě

Podobná znamení, a p ece se liší: Ty mi dáváš skute nou sílu, hlava se jasní, ruka se zvedá k dílu, ty, duchu Zem , ty jsi mi daleko bližší! Cítím touhu zm nit sv t, zastavit všechny povodn , pro dít sko it do ohn , bu dát lidem št stí, anebo aspo jed. Nade mnou se sbíhají mraky, m síc se schovává a lampa vyhasíná! Rudé paprsky kmitají skrz mlhu a dotýkají se mých vlas . Nebe se protrhlo a uchopilo m do proudu dešt ! To musíš být ty, vytoužený duchu! Ukaž se oku, oh ej mi srdce, ozvi se uchu m j rozum za ruku ber a dej mu sílu i sm r. Ze života odstra mi bídu i pech - musíš to ud lat - a pak si ho nech! ř

č

ě

ě

ě

ě

ě

č

ě

ď

ě

ň

ě

ů

ě

ě

ř

ů

ě

ň

ě

(Uchopí knihu a nahlas p e te kouzelnou formuli. Opodál se v kou i a plameni zjeví duch.) ř

DUCH: Kdo m volá? ě

FAUST (odvrátí se): Odporný obli ej! č

DUCH:

10

č

ř

Z klidu, v n mž hov l jsem si dlouhá léta m te vytrh’ ná ek z tvého sv ta. Co chceš? ě

ě

ě

ď

ř

ě

FAUST: Jdi pry , nesnesu ten pohled! č

DUCH: Tak ty te takhle hekáš, schováváš se a p ede mnou prcháš! A víš, že m to t ší, když m j hlas t leká, obli ej d sí? Radši se vzmuž, najdi kam pod la se síla, která ti tak prsa odvahou naplnila. Nebo ses p ed chvílí jenom chvástal, že bys sv t zm nil, práci nás duch zastal? Tak kde je ten slavný Faust, jenž jako lasem p itahuje p ízraky svým silným hlasem? Kde je to stvo ení, které mi cht lo být rovno, ale hned po mém spat ení se t ese jak sulc? ď

ř

ě

ě

ů

ě

č

ě

ě

ř

ě

ě

ř

ů

ř

ř

ě

ř

ř

FAUST: Nech si své vtípky! Tady stojím, pekelných e í se st ží bojím. ř

č

ě

DUCH: Já zas hlodám v myslích, a proháním se v každém lidském in ní. Plavu uprost ed v ného mo e, tu u b ehu zrození, tu u ostrova smrtelného ho e. Jak prom nný vánek, jako život i spánek, tak já sp ádám dosud pavu inu asu, i sám osud. č

ř

ě

č

ě

ř

ř

ř

ě

č

ř

č

č

FAUST: Jako ty dokážeš sv t obklopit, cht l bych ho i já celý pochopit. ě

ě

DUCH: Kdo se mi rovná sám všechno pozná. M j se! (Zmizí) ě

FAUST (zkoprn lý): Rovnám se mu? Že by b h stejné vlohy co dal duch m k obrazu svému sv il i lov ku lecjakému ? ě

ů

ů

ě

ř

č

ě

(N kdo klepe.) ě

Ach ne! Mé št stí te duní jako buchar a náš fámulus si jen tak stojí na prahu. Neví, že kazí mou celoživotní snahu, ten slizký, hloupý suchar! ě

ď

(Wagner je v no ní košili a epici, v ruce drží lampu. Faust se neochotn oto í.) č

č

č

WAGNER: Promi , jen zaslech jsem t deklamovat - asi zas to ecké drama. A jak už íkala mi máma, ň

ě

ř

ř

11

ě

u se mluvit, a brzo budeš ministrovat. A p idá-li se drzosti pakatel, z každého herce m že být kazatel. č

ř

ů

FAUST: Já dnes, ikdyž ho uslyším, komedianta od kn ze st ží odliším... ě

ě

WAGNER: Taky bych cht l ídit sv t a hov t si v pohodlném svatostánku, ven nevycházet, a ve svém polospánku se p evalit jen každých p t let. ě

ř

ě

ě

ř

ě

FAUST: Ty ale sám necítíš, kudy osud lidský kluše, a srdce poslucha nechytíš když nemluvíš z duše. Radši se stáhni do své ulity a na tyhle pamlsky si nech zajít chu . Osol si sv j brambor zemitý, a ím ses narodil, zase dál bu . Ten proud bohulibých e i ek, kterých na pat e máš vždycky dost, okouzlí pár d tí nebo opi ek, ale moudrý hledá up ímnost. č

ů

ť

ů

č

ď

ř

č

č

ř

ě

č

ř

WAGNER: Být slyšen - už jen to pomyšlení p ináší mi pot šení... ř

ě

FAUST: Pokorný život lépe vypadá, ned lej ze sebe vola! Rozum a chytrost z nebe nepadá, od toho je tu škola. Z koho mluví poctivost, pravých slov má vždycky dost. No, tvoji plamennou e nivost ve které chceš ízek lidství smažit, bych doporu oval vylít na kompost. Jen ten se z ní m že zda it. ě

ř

č

ř

č

ů

ř

WAGNER: Ach jo, dlouho trvá poznání, a náš život je krátký. as ztracený p i šprtání mi nedá nikdo zpátky. V knihovnách trávit celý as, to není zas tak t žký, jenže k pravd musíš p šky, a v p lce cesty t už dávno vezme as. Č

ř

č

ě

ě

ů

ě

ě

ď

FAUST: Tak papír, to má být ten pramen, který ti žíze po poznání zhasí? S takovou chytrostí je ámen, jen co jde z tebe t skute n spasí. ň

ě

č

ě

WAGNER: P ece každého musí p itahovat se jak duch v minulých asech promenovat. A dávný mudrc by m l obli ej protáhlý vida, kam až jsme to dotáhli. ř

ř

č

ě

č

12

FAUST: To ur it , všichni jsme dnes m sí ané! Chlap e, asy p ekonané jsou knihy se zrcadly trojmy. Co jako historie je d tem p edkládané, a asto tak k nepoznání p ežvýkané, jsou jen naše dojmy. I slepý bez všech brýlí vidí, jaký je to zmatek, skládka odpadk a polního býlí. Jo pokud jde o státní statek, tam ú edníci vždy vypotí dost volovin, které pak oficiáln dodají do novin. č

ě

č

ě

č

č

ň

ř

ě

ř

č

ř

ů

ř

ě

WAGNER: Sv t a lidskou touhu, cit, n kdo to p ece musí objasnit ... ě

ě

ř

FAUST: Co je to objasnit! Vysv tlit kojenci podstatu elekt iny? Co z toho ten m že mít, to vysloužíš si z té svojí d iny. P inutit lidi myslet, íct co cítí, vylézt z pod pe iny, to je jako když je mu í a upaluje. Ale te , m j žáku, se už noc nachyluje a ty musíš jít. ě

ř

ů

ř

ř

ř

ř

č

ď

ů

WAGNER: Rád jsem si s tebou popovídal. Bylo to pro m užite né. I zítra, v první jarní den, m , prosím, zas do svého sv ta vem. Víš, že studuji piln , by se to zdá v né, a poznání z stává nekone né. ě

č

ě

ě

ě

ť

ě

ů

č

č

(Odejde.) FAUST (sám): Jak v ný je nad je plamínek, oko furt po n em pokukuje, ruka se snaživ po skále natahuje, a pak vd n shrábne mali ký kamínek. Smí v bec takhle povykovat ten žvanil o sv t duch ? Ale asi bych mu m l spíš pod kovat, že tak p kn roztahoval pusu až k uchu. Možná m zachránil od zblázn ní, ikdyž tu ten duch byl jen mžik. Sakra, to bylo ale zjevení, p ipadal jsem si jako trpaslík. ě

č

ě

ě

č

ě

ě

č

ě

č

ů

ě

ě

ů

ě

ě

ě

ě

ě

ě

ř

Já, kterého božstva stvo ila k obrazu svému a napojila pramenem moudrosti, hostila ve chrámu v nosti, oby ejným lidem neznámému; Inu, i já, stejn jako and l, který celý as se v žilách p írody m že proletovat a ješt si k tomu vyzp vovat, musím své chyby napravovat, když sv domí se ozve hlas. ř

ě

č

č

ě

ě

ř

č

ů

ě

ě

ě

M l jsem to št stí t poznat, ale ne tu moc t zadržet; a co teprv sílu se ti rovnat. Mé sebev domí -jen chvíli nechal's mi je ě

ě

ě

ě

ě

13

když jsem se v tvém výslunní mohl h át. Však bez varování jsi m za al hnát zp t na zem mezi zmije. Co mám se u it? Vše se m ní! Mám cesty hledat, odolávat pokušení, zatímco kariéru ráznou bych ud lal bez mozku a s duší prázdnou? Každý istý úmysl nabaluje špínu, jako když se valí koule sn hová, dobrákovi odvd í se tím, že nadají mu, a nezištnou lásku každý rovnou pochová. Kdo život a vznešenost dal lidstvu do vínku ho pak zanechal hrabat se v hovínku. ř

ě

č

ě

č

ě

ě

č

ě

ě

č

Fantazie, ta m že rozlet t se t eba p es nekone n modrá oblaka. Však, když dojde na lámání chleba, si jako batole vždycky jen nafláká. A starost, jež hluboko v srdci hnízdí, ho po ve erech vyžírá a trýzní, nenápadn otravuje vzduch, ni í klid, jako vítr nem žeš ji polapit. A chceš d m, pole, ženu, dít vychovávat, myslíš na ohe , vodu, dýku, jed, strašidelným palácem je ti celý sv t, a co nikdy neztratíš, musíš v n oplakávat. ů

ř

č

ě

ř

ě

č

ě

č

ů

ť

ů

ě

ň

ě

ě

č

ě

Ne, nerovnám se boh m! Už to vím. Jsem jak žába, potkan, pavouk s k ížem svým. Jsem erv v písku, malá obluda, kterou zašlápne každi ký pobuda. ů

ř

č

č

Ano, je to hora z písku, která mi v cest leží jak zbloudilému psisku co odnikud nikam b ží. A tady mám nalézt, co mi scházímožná tením knih dobrých i špatn jších poznat, jak na sebe lidé všude špínu hází, s vyjímkou t ch trochu š astn jších? Jen tak nekoukej, prázdná lebko, i m j rozum chce se ptát, co ud lat, jak žít lehko, abych se jak ty moh' smát. Jak tit rné jsou ty lidské výmysly, když mají odemknout dve e poznání, rádi si párátkem tygra zabít usmyslí, a zaslouží leda útrpné usmání. Matka p íroda ve vznešeném hávu se vyno í v mlze, a hned ute e nazpátek. Co nechce, ud lat nedonutíš tu krávu ani miliónem udlí k a hejbátek. ě

ě

č

ě

ě

ť

ě

ů

ě

ě

ř

ř

ř

č

ě

č

č

ů

Vzbudíš se, ty stará bedno, kterou m otec kdysi obdaroval? Že prach jen sbíráš, je ti jedno jestli t v bec n kdo pot eboval? Do mén krám mohl jsem investovat a s málem více být š astn jší. Majetek znamená jen se v n m p ehrabovat - to v dí i chudí, a co teprv ti mastn jší. Nejen nepom že, bude v n ba oh p it žovat, krok ti krátit, a cestu d lat temn jší. ě

ě

ů

ě

ř

ě

ů

ť

ě

ě

ř

ě

ě

ů

ě

č

ě

ť

ě

ř

ě

To jediné, co v bec vím, je že stále myslím na svoje flašti ky. ů

č

14

ě

Jen s nimi se jak m síc rozjasním, jsem super, a se mnou sv t celi ký. Ó láhvi, p ijmi mé uvítání! Bav m , a uve v blažené rozjímání! Ty, co hasíš mi po um ní a kráse žíze , spl uješ sny, které držím v tajnosti, odkrýváš sv t celý, i jeho fajnosti, te dokaž svému pánu p íze ! Jak vidím t , bolest se rozplyne, když držím t , únava pomine. A slast proudí víc, cítím tepla zá , te v mo i opojení zakotvím, zítra nové kraje objevím, a ty staré mi nastaví svou lepší tvá . ě

ě

č

ř

ě

ď

ě

ň

ň

ě

ď

ř

ň

ě

ě

ř

ď

ř

ř

Ohnivá koule, kulový blesk, letí te ke mn , a já jsem p ipraven, utržit boule, skrz velký t esk prolet t vesmír, a kus ho vzít zp t na Zem. Tak vznešenost, p íze boh se ti, erve, zacht la? Jestli radit ti v bec mohu, drž si ji dále od t la! Anebo plnou silou proraž bránu, kterou uzavírají dve e dvojí. Dost bylo vytá ek, e i ek a plán , te ukaž, že lov k za n co stojí! P ed každou ernou dírou t vlastní fantazie leká, všechno hned smrdí sírou, když nevíš, co t eká. Však co když se zav ou o i a do neznáma se rovnou sko í? ď

ě

ř

ř

ě

ě

ř

č

ň

ů

ě

ů

ě

ř

č

ď

ř

č

č

č

ě

ř

ů

ě

č

ě

ě

č

ř

č

č

No tak hop, pr hledná lesklá sklenice, poj ke mn z té své police! Trochu jsem t letos zanedbával. Jó p ed léty bývaly veselejší asy, tanec, hudba, dívky s rozevlátými vlasy, i s tebou do noci v rný p ítel vysedával. Jak snadno jsem se kdysi nechal lapit, pijan co mluví tak sv tácky a bod e, spole nost, ve které je ti dob e (nebo se aspo m žeš napít). Te sám jsem, s nikým si ne uknu, po celé ve ery už ani nemuknu. Však neboj se, už hostíš tu vodu pravou, která mi tak zat epote hlavou. P ipravit, pochodem vchod, naráz tam pa áce celého ho . A žije nové, veselejší jitro! ů

ď

ě

ě

ř

č

ě

ř

ě

ř

č

ř

ň

ů

ď

ť

č

ř

ř

ň

ď

ť

(P ikládá pohár ke rt m, v tom za ínají zvonit zvony a zpívat and lé.) ř

ů

ě

č

AND LSKÝ CHÓR: Kristus znovu vstal! T šte se, smrtelníci, v ní kajícníci, po kolenou, na zemi, k strádání souzeni. Ě

ě

ě

č

FAUST: Co je to za zvuk podivných tón , které m ruší v nejvyšší radosti? Že by to cinkání kostelních zvon ů

ě

ů

15

pat ilo k n jaké slavnosti? A tenhleten soubor, má hlas, co hojí, mrtvého k ísí, jizvy mu spojí, a živé vytrhne z té jejich marnosti. ř

ě

ř

BABSKÝ SBOR: Máslovým ezem by jsme ho krmily, sladkým slovem duši tišily. Umíme uklízet, víme jak šít, však Krista z Nazaret nem žem mít. ř

ů

Ů

SBOR AND L : Kristus znovu vstal! Blaženost každému tvoru neš astnému, ale state nému, který se nevzdal. Ě

ť

č

FAUST: Ten sladký tón z nebes pohltí t ! Chytá m jak na kus sýra. U n koho slabšího rozho té své sít ! Já poselství rozumím, ale chybí mi víra. Zázrak je víry nejmilejší dít . Pro oblékat bych se m l zas do toho škrobeného tri ka. P ece však, vychován tak odmali ka, jsem z t ch e í on m l. Nebeská láska v tichu pokoje m zas celého oslintala, když tak dojemn zvony rozcinkala, že modlit jsem se za al ve stoje. Nechápu, kde se berou ta sladká muka pudící m na pole, lesy, luka. Ve vlastních slzách se jak v rose brodím; cítím, že se v nich znovu rodím. To chv ní mi p ipomíná mou d tskou ká u co prohán l jsem p es jarní svátky. Te pro ni z ni eho nic plá u a z hrany nad propastí vracím se zpátky. Jen k i te, chci slyšet víc toho ušlechtilého hlasu, který mi s proudem dojetí posílá mou spásu! ě

ě

ě

ď

ě

ě

č

ě

č

ř

č

ě

ř

č

ě

ě

ě

ě

č

ě

ě

ř

ě

ě

ř

ď

č

ř

č

č

CHLAPECKÝ SBOR: Kostlivci t nezebou, už nejsi nebožtík, v pravý okamžik zvít zil's nad sebou. Všude na Zemi jsi v mo i radosti. Proti ní nic není, kapka tvé ho kosti. Všechny trampoty od tebe odkoupíme, tvé št stí, jako ty, s chutí oslavíme! ě

ě

ř

ř

ě

AND LSKÝ CHÓR: Kristus znovu vstal! Z klína zatracení do sv ta se dal, a ten navždy zm ní. Ě

ě

ě

16

č

Skute n ho oslavuj, svou lásku dokazuj, denn ji p ikrmuj, na cestách opatruj a pevn p i ní st j: jen tomu se objeví, kdo z ni eho nesleví. č

ě

ě

ř

ě

ř

ů

č

2.2. P ed branou ř

R zní poutníci p icházejí a odcházejí. ů

ř

N JAKÝ U E : Co budem d lat v hájovn ? Ě

Č

Ň

ě

ě

JEHO KAMARÁD: Neptej se, a jdi rovn . ě

N JAKÝ JINÝ: Ale cht li jsme k mlýnu dojít. Ě

ě

DALŠÍ: Tam se cesty m ly spojit. ě

DALŠÍ: Ale vpravo je te bláto! ď

DALŠÍ: No a... DALŠÍ: Poj me, vykašlem se nato... ď

DALŠÍ: Poj te rovnou a ned lejte okolky, stejn vám jde jen o pivo a o holky, a hlavn se n jak zabavit. ď

ě

ě

ě

ě

DALŠÍ: Ty jsi mi ale zvi átko, bereš to n jak moc nakrátko, a navíc v té tvrti bál bych se jen zastavit. ř

ě

č

SLUŽEBNÁ: Já se bojím, jdu dom . ů

U E : Však ty se brzo zastavíš. Č

Ň

JINÝ: To víš že jo, u prvního stromu. Zvláš , když hned za ní pob žíš. Ty, jak známo, nenecháš d v e nikdy samo. ť

ě

ě

č

JINÝ: ím to, že v prázdné hlav se rodí blbosti tak hrav ? Č

ě

ě

STUDENT: Sakra, ta ko ka se ale umí vyparádit. Ne um, a pora jak se s ní skamarádit! Pokou it, popít, a pro bych se íct bál, taky si sáhnout - to je m j ideál. č

č

ď

ř

č

ř

ů

MLADÁ HOLKA:

17

Sakryš, to jsou kluci, ale trochu zbrklí. Zvlášt vkusu moc nemají. U m sta ilo by, aby trochu mrkli. A p itom za tamtou fuchtlí sp chají. ě

ě

č

ř

ě

DRUHÝ STUDENT: Brzdi trochu, koukej rovn jaké duo na nám stí vklouzlo. Ta zrzavá bude pro m , už te cejtím její kouzlo. Myslí si, že se projdou jen tak potají, a zatím nás na konci potkají. ě

ě

ě

ď

PRVNÍ: Tu veverku a si vezme n jaký lesák, já chci srnku do svého postroje. Kterápak umí držet smeták zvládne už všechny nástroje. ť

ě

M Š AN: Ten náš starosta se strojí jak do cirkusu, ale tvá í se jako když sedí na kaktusu. M sto by místo n j m lo košatit! P itom bojíš se nalevo šlápnout, sh ry zas mohlo by n co kápnout, a tohle všechno ješt musíš zaplatit! Ě

Ť

ř

ě

ě

ě

ř

ů

ě

ě

ŽEBRÁK (zpívá): Dobrý pane, milá dámo, bohatý už, a krásná dosud, budiž by vám bylo dáno zlepšit trochu i m j osud. Nenechte m žít o kosti. Vznešený je ten kdo dává. Jen v den, kdy všichni slaví v radosti, i pro mne nastává že pravá. ů

ě

ň

JINÝ M Š AN: V ned li se tak p kn popíjí, samoz ejm p edtím trochu pojí. To se to probírá, jak se ve sv t zbrojí, eventueln rovnou zabíjí. Za oknem, se sklenicí, a ješt k tomu mohu pozorovat pouli ní ruch. Ve er pak pomalu dojdu dom - tenhleten mír vymyslel sám B h! Ě

Ť

ě

ě

ř

ě

ě

ř

ě

ě

ě

ě

č

č

ů

ů

Ř

T ETÍ M Š AN: Dobrý den - to je e zdravákdyž sledujete všechno to hemžení málem se vám rozsko í hlava. Ješt že u nás se nic nem ní! Ě

Ť

ř

č

č

ě

ě

Ř

STA ÍK (o mladé holce): To je mi mládí, možná panna, kdo by se za ní neoto il. Ikdyž je p kn nafoukaná, hned bych v té t ce prstík smo il. č

ě

ě

ů

ň

č

HOLKA: Ccc, to jsem se lekla, co všechno potkám v té naší ulici. D de ek má asi vycházku z pekla, jen místo roh si vzal epici. ě

č

ů

č

JINÁ:

18

Kdyby voják s plnou zbrojí, nejen ve snu ke mn p išel! Jenže tenhle projekt n jak stojí, obavu mám, aby vyšel. ě

ř

ě

VOJÁCI: M sto tvrdé, hradby mechem porostlé, holky hrdé, možná trochu p isprostlémusíš se vzmužit, v boji se tužit, dobýt a užít! Verbí i, nás si vem! Všechno p jde snáze. Cesta k radosti, i ta ke zkáze. Nad vojáckým životem závistí pobledneš. D v e vezmeš útokem, každé m sto oblehneš. V boji se tuží, dobyje a užije, jen voják se vzmuží, a proto tu je! ě

ř

ř

ů

ě

č

ě

(Faust a Wagner) FAUST: Bez ledu voln plynou potoky a eky osvobozené laskavým pohledem jara. A místo zimy, která je už slabá a stará, te , zdá se, na dlouhé v ky, protne zas údolí zelená ára. Ješt si foukni trochu sn hu, pichlavých krystalk do obou tvá í. Bílá te , holka, není v b hu, rozkvetlá luka všude zá í. Kyvadlo života piln se rozkývá, barvami tisíci hned se pokrývá; holky a kluci též za nou se vonit, po sob koukat, po louce honit. A což, když jsme po horách pozpívali, bychom se do m sta podívali: Mezi strnulými st nami z kamene tam b hají duhové davy splašené. Zvlášt dnes ani duše nemá stání, všichni slaví kristavstání. Jako on, ze svatého hrobe ku, každý vylézá ze svého dome ku. ezník od pultu, právník od svého p ípadu, ten ze zatuchlé dílny, ta zas z teplého ú adu. Slunce jim svitlo na líce, nejist pokukují vn . P es zimu dusili se v tm , te tla í se v v av ulice. A i v kraji mezi poli se jich hemží tisíce; d íve se tam pásli voli, dnes už na to nemaj místo. Všechno jim vzal z m sta pán, a aby už to bylo jisto, i jejich práci zastal sám. Jenom v lidské spole nosti vyhraješ si do sytosti. Pro staré, pro mladé všechno tam mají, ě

ř

ď

ě

č

ě

ě

ů

ř

ď

ě

ř

ě

č

ě

ě

ě

ě

ě

č

č

Ř

ř

ř

ě

ě

ř

ě

ď

č

ř

ě

ř

ě

č

19

Popij si, pozpívej, hned budeš v ráji! WAGNER: S tebou, Fauste, rád se projdu, popovídám, i do sv ta se dám. A to víš, že radši pojdu, než bych vycestoval sám. Cizí kraje, zvuky, davy v ulicito si spíše lehnu p ímo v pekle a pak ulevím si v lednici, -než se takhle pachtit lekle. ě

ř

(Sedláci pod lipami tancují a zpívají.) Mládenec chystá se k tanci a zdobí se kloboukem s v nci, na bl ze má plno pentli ek. Na parket pod lípu stoupá, a už se do rytmu houpá. Juch , hola, to se mám, hohé, to chci, vraž to tam, p kn podle housli ek. ě

ů

č

ů

ě

ě

č

Náhle se srazí s d v etem, však v bec není popleten, vždy ví, která je ta pravá. Holka však nepadá z role a hned vyhrkne: vole! Juch , hola, to se mám, hohé, to chci, vraž to tam; nebu taková netykavá! ě

č

ů

ť

ů

ď

Však oboum zdá se zdravo to it se v kruhu vlevo, vpravo, a zbytek sv ta pominout. Dech se rychlí, krev se va í, ruku stisknout zas se zda í. Juch , hola, to se mám, hohé, to chci, vraž to tam; musíš mi v náru í spo inout. č

ě

ř

ř

ů

č

č

Tak tohle já nemám ráda, mám už jiného kamaráda, koleduješ si o polí ek! P ece však za lípou zmizí zkoumat ty stromy cizí. Juch , hola, to se mám, hohé, to chci, vraž to tam; p kn podle housli ek. č

ř

ů

ě

ě

č

VENKOVAN: Á, pan doktor p išel mezi nás. To není vzd lanec co hned se urazí. Nezkazí nám žádný špás, strach nemá, že se tu nakazí. Jak projevit m žu vám svoji skrovnou p íze ? Snad p ijmete plný džbán, ten mok hasí hlad i žíze , a jak pranostika praví, v každé kapce je mo e zdraví. ř

ě

ů

ř

ň

ř

ň

ř

FAUST: Já jeho sílu dob e znám a rád si s vámi sklenku dám. ř

20

(Lidé se shluknou okolo.) VENKOVAN: Však je taky d ležité popovídat si za dobrého po así, a ne až v nemoci náležité s tím, kdo nás p i ní vždy spasí. Mnohé mohl bych i p ivést ze stále žijících ve št stí, které otec váš pomohl vyvést z bludišt neduh a bolestí. Také m ješt napadá, když už je e o tom špitálu, že i vám pomohl zamlada; by mnozí odešli v futrálu. D ív t žkou chvíli p emáháte, te ostatním sám pomáháte. ů

č

ř

ř

ě

ě

ů

ě

ě

ř

č

ť

ř

ě

ř

ď

VŠICHNI: A š astn žije vážený pán, a ješt dlouho pomáhá nám! ť

ť

ě

ě

FAUST: Atˇ všechny bubny každému duní kdo lidem správn pomoci umí! ě

(Jde s Wágnerem dále.) WÁGNER: Co asi cítí velikán když sláva za ne mu sn žit! Díky svým vlohám je op ván a umí z toho i t žit! Když táta s tebou se vytahoval, každý hned zkoprn l o o umoval, íšník neroznášel, tane ník netancoval, a všichni vzdali ti hold. V pozoru stáli, n kte í se i klan li jako n jakému and li, aniž dostali žold. č

ě

ě

ě

ě

č

č

č

ě

ř

ě

ě

ě

FAUST: Vystupme ješt nad ty skály a tam si poj me oddych dát. astokrát jsem tam hled l v dáli, zahloubán, nevnímal jsem ani hlad. Pln nad je, a s vírou pevnou usilím jsem se skoro umo il, když plánoval jsem, jak bych jednou všechnu tu bídu na Zemi poko il. Kdyby však ti lidé, co o mé sláv k i í, dob e znali m i rodinu, to v né zbož ování, jež se mi tak p í í, netrvalo by ani hodinu. Otec a jeho páprdovská pe livost se kterou marn hledal návody jak odhalit závoje p írody ji nemohli p ipravit o poctivost. Vím, jak on a jeho p t adept se v tajuplné kuchyni vždy sešlo, aby podle nekone ných recept dávali dohromady to co nešlo. K pokus m sloužil mu i lev, dával mu vypít kdejakou b e ku; a vedle jeho srdcervoucí ev ě

ď

Č

ě

ě

ř

ř

ě

ř

ě

ř

ě

č

ň

ř

č

ě

ř

ř

ě

ů

č

ů

ů

ř

ř

21

č

č

č

musel poslouchat pár bílých k e k . K míchání lekvar zvláštní m l kvocient, zelené pilulky schovával v láhvi. Ó š asten, p eš asten pacient, když už ho p ed lé bou pod kytky stáhli. A tak uprost ed les a hor nevála vich ice, ne ádil mor: to jenom my jsme dryáky va ili. Te vidím, jak špatn jsem si ved, tisíc m nemocných namíchal jsem jed: namísto lé ení jsme je tak vraždili. ř

č

ů

ů

ť

ř

ě

ť

ř

č

ř

ů

ř

ř

ř

ď

ě

ů

č

WAGNER: Kdopak by se tímhle mu il! Copak neh eje t v domí, že's podle nejlepšího sv domí pomáhal tak, jak ses u il? Važ si otce, jako správný chlapec, a s jeho v d ním za ni na plný plyn šplhat sám na ten p íkrý kopec, který možná dobude až tv j syn. č

ř

ě

ě

ě

č

ě

ě

č

ř

ů

FAUST: Blaženým ten, kdo stále doufá, ikdyž nic nezná, a jenom to ví. Kdo v mo i omyl se koupá, a rybu v n m nikdy neuloví. Ale nekažme si krásnou chvíli t ma vlezlýma vý itkama. Podívej, jak slunce pod obzor pílí a nebe se pokrývá hv zdi kama. Aby zas ráno vyplula nad oblak, musí si ta ohnivá koule odpo inout. Pro jenom nemohu jako pták také si nad zemí voln plynout! Když pozoruješ podve erní zá víš, že na sv t nic ti neute e. Šibalský vánek polechtá tvou tvá , jak horu potok, co po ní do eky te e. Bez hluku lesem pádí božská p íze , sv j ko ár z mlh nemusí nikdy namazat, v mo i údivu p inutí t stát, v p lno ním jezeru hasí její kon žíze . Však doslova nic nemusí být bráno a v n mír vydrží st ží. Já vd ný jsem i za to sladké ráno, chladivou rosu, a vítr sv ží. A jasná mysl všechno zm ní, lov k znova v ducha svého v í. Tak lehké jako fantazie a sn ní není žádné k ídlo z pe í. Protože nerodíme se pro spaní, ale s neklidnou duší pro v ný as. Jak kohouti za ranního svítání, bolest a pochyby náš klid ruší zas a zas. V n bude orel plachtit nad hrdými vrcholky strom . V n se áp bude pachtit p es hory a mo e zpátky dom . ř

ů

ě

ě

č

ě

č

č

č

ě

č

ě

ě

ř

č

ř

ř

č

ř

ů

ň

č

ř

ř

ů

ě

ě

č

č

ě

ě

ě

ň

ě

č

ě

ě

č

ě

ě

ř

ě

ř

ř

ě

ě

č

č

č

ě

ů

ě

č

ě

č

ř

ř

ů

WAGNER: I já rád porozjímám sám, však smysl tvého neklidu nechytám. Plna harmonie je louka, i kvítka v lesu, uznávám ty, kdo každého ptáka znají. Však p iznávám, že víc než v esu ř

ř

22

se má zv davost z knihy nají. Když za nu íst zajímavý pergamen mrazivá noc se v slavnost zm ní, každá hv zda rozfouká se ve plamen, a zatuhlá krev jak mo e zp ní. ě

č

č

ě

ě

ř

ě

FAUST: Jestliže jsi propad jedné vášni, nikdy ji neopoušt j pro jinou! To jen já jsem cht l být n ím zvláštní, a te se mé ob duše pominou! Jedna se drží jako klíšt pozemských slastí všemi orgány. Tu druhou zajímá víc, co bude p íšt , a všímá si v cí výše nad námi. Snad jen ti duchové mají zvláštní dar, mezi nebem a zemí se proletují. Ob as sestoupí, uprost ed zlatých par, a lidem lepší, pest ejší život ukazují. Kdybych tak tušil, alespo malinko, kde koupím ten pláš , a draze i levn , co donese m do té nové, lepší zem , už bych mu zlatil ramínko. ě

ě

ď

ě

č

ě

ě

ř

ě

ě

č

ř

ř

ň

ť

ť

č

ě

ě

ě

WAGNER: Nepokoušej se vzývat nebezpe í! Za každým rohem íhá p ipraveno vzít lidské št stí zte í a tvou pýchu zlomit p es koleno. Ze severní strany p iplazí se jazyky, vyhládlé jak se v zim postí. Se zdvo ilostí ned lají cavyky, a hned se do tvých uší pustí. Nadšený zápal obývá polední kraje: Nejd ív pár kapkami osv ží v es, však než prohlédneš jakou notu hraje, na troud sežehne louku i les. Rádo poslouchá, a o to více škodí, rádo nám slouží, aby mohlo zrazovat, jako král v hrdém rouchu chodí a skrz lži a sliby zkouší nám panovat. Ale poj me, sv t už je dost bledý, vzduch chladný, a nad polem opar šedý. K ve eru teprv oceníš obydlí! Však támhle nikdo nebydlí - co t tak zaujalo v té plískanici? č

č

ě

ř

č

ř

ř

ě

ř

ě

ř

ě

ď

ř

ě

č

ě

FAUST: Vidíš toho erného psa pobíhat v oranici? č

WAGNER: Vím že je tam, ale pro se ptáš? č

FAUST: Nevím sám. Co myslíš, že je za ? č

WAGNER: Asi n jaký pudlík, co ztratil pána a te neví kudy kam. ě

ď

FAUST: Pro ale tolik asu ztrácí s náma? Sleduje nás - a hlavu zato dám že jeho kožich vždycky zrudl, když že p iplížil od toho potoka. č

č

ř

23

WAGNER: Kdepak, je to jen oby ejný pudl. Asi ti n co vlétlo do oka. č

ě

FAUST: Jakoby nás chytal do n jaké sít , však ty magické smy ky ihned mizí. ě

ě

č

WAGNER Vidím jen, že skota í jak dít , když místo svého narazil na pány cizí. č

ě

FAUST: A už je tu. Te nám asi packu dá. ď

WAGNER: Tak vidíš, pes, a žádná obluda: Vr í, št ká, mává ocasem, jako správný vo ech kouká úkosem. č

ě

ř

FAUST: Ty jsi mi ale p kný ptá ek! ě

č

WAGNER: Já bych ek': istokrevný podvra á ek. Když stojíš, tak eká, jak se hneš, hned št ká. Pro v tev do žita vrhne se, botu až do eky odnese. ř

č

ť

č

č

ě

ě

ř

FAUST: Lísá se jako dobrod j - máš pravdu, není to arod j. ě

č

ě

WAGNER: Když si psa vycvi íš, a máš ho rád, vznikne ten nejlepší kamarád. Je jako d cko, jako tv j žák, nikdy nezradí t , a miluje jen tak. č

ě

ů

ě

(Vejdou branou do m sta.) ě

2.3. Studovna (Faust vejde i s pudlem.) FAUST: Už jsem zpátky z les a luk, te hluboko pono ených do noci, pln posvátných a ezavých muk - ty prý mají naší duši pomoci. I srnka upadla do plachého spánku, p estože má strach z tebe; lidstvo nastavuje svou lepší stránku, kterou dostalo kdysi z nebe. Sedni, pudle! Pro se lekáš, pro co tropíš takovouhle neplechu? Marn na kamna i postel st káš, radši zalez do m kkou kého pelechu. Na skalnaté p šin jsi nás p kn pobavil, i m 's zlákal b žet co to dá. Ale te , když jsi se tak unavil, dovol, abych zase chvíli velel já. Venku to sice p kn studí, však lampa plápolá pro radost. ů

ď

ř

ř

ř

č

ě

ě

ě

č

ě

ě

ě

ě

ě

ď

ě

ě

24

ě

Osv tluje nám pokoj, i n co v hrudi, aby srdce m lo jasu stále dost. Rozum zase za íná mluvit, nad je stožár op t vzty í. A m to znovu za íná pudit hledat kde pramen života klí í. No tak pse, p esta už vr et a rušit moje vznešené úvahy kousáním prkenné podlahy. Chceš snad, jako lidé nev domí, zesm š ovat emu nerozumí? Všechno krásno i dobro které tu je jen jejich mozek obt žuje, protože cht jí v hlouposti tr et. Bohužel, už se ti ten kousek poda il a m j božský klid se do v tru vypa il. Na míst kde chvíli byst e tekla eka m zas jen bezradnost a žíze eká. To v né hledání osvícení je tak trochu prevít. Pokud nechceme nic slevit skon íme brzy na koleni. A tak rad j usadím se v židli a za nu zase íst si v bibli. Náboženské nadšení m donese dál. P ekládat totiž originál m doopravdy rozp ní. ě

ě

ě

č

ě

ě

č

ě

č

č

ř

ň

č

ě

ě

ň

č

ě

ě

č

ř

ů

ě

ě

ř

ř

ř

ě

ň

ě

č

č

č

ě

č

č

ě

ř

ě

ě

(Vezme si Nový Zákon a te.) č

"Na za átku bylo slovo!" Hmm, jako by se mi zdálo, že jedno slovo je na všechno trochu málo. Abych to tak moh' p eložit musel by mi to n kdo doložit. Te nevím, jestli ze m nemluví líh, ale já bych napsal "Na po átku byl h ích." No, je to jak bába uprost ed náledí, do knihy sv ta mi to moc nesedí. H ích že by vše hnal, jen taková chyba milá? Šoupneme tam: Na po átku byla síla! Ale to je zas trochu moc odtažité, a pro smrtelníky p íliš neur ité. Lidé cht jí akci, a nebo aspo šprým. Po našem to bude: "Na za átku byl in!" č

ř

ě

ď

ě

č

ř

ř

ě

ř

č

ř

č

ě

ň

č

č

Ale te už fakt p esta k ourat, na bibli furt št kat a u hlavy mi hekat. Nebo ten d m za nu bourat! Tenhle vrtichvost tady už nesnesu, pošlu t na jinou adresu, anebo zpátky b ž k lesu! ď

ř

ň

ň

ě

ů

č

ě

ě

St žovat si jdi t eba celému míru, no tak prosím, místo dve í už máš jen díru! ... že bych v era moc ponocoval, nebo se tolik p epracoval? Ach ne, je to jasná zpráva - ten pudl je velkej jako kráva! Vypadá, že by sežral celou ves, je to lev, nebo mamut, jenom ne pes! Pane bože, co jsem si to za zr du p ivedl k sob na p du. O i žhnou, a hr zu hr z mi nahání ten jeho ob í skus. ě

ř

ř

č

ř

ů

ř

ě

č

ů

ů

ů

ř

25

Kdybych ucítil jen atom síry p isáhnu, že pat í do pekelné díry! ř

ř

DUCH (ve dve ích): Nikdo nic nezm ní zav en ve v zení, v pasti uv zn n starý lišák. Sm je se mu každý myšák. Však nedá to lišce, uvolní pouta, vysko í z kouta, a b da pak myšce. M žeš se s ním i kamarádit, však m l by jsi v d t, že když nenecháš ho sed t, umí se rozparádit. ř

ě

ř

ě

ě

ě

ě

č

ě

ů

ě

ě

ě

ě

FAUST: Jak poznati zví e vprost ed p írody: nejprve ra te se mu podívati na nohy. Mloka prozradí skvrnky, sk ítkové neposedí chvíli, duhový opar provází víly a kopýtka mají zas srnky. Kdo nezná p írodní zákony a její atomy nepozná sílu vesmíru, Zemí neoto í, mocné duchy si neocho í. Vra se zpátky, mloku, k pánu vodních tok , a to stádo pijavic a odletí na m síc a vyžene mor co p itáh' ten tvor! No tak dob e, p ím í, pes mým moudr m nev í, však te vážn , krávo z pekla, zda-li bys mi aspo ekla, jak moc t p echází zrak p i pohledu na tenhle znak. Kouká jak pobuda, však jsem si jist, že ta obluda umí i íst! Nevídáno, neslyšeno, ale sh ry požehnáno a ú edn potvrzeno! Rozpínáš se jako slon, pokyvuješ jako zvon, jenže moje mocné áry prom ní t v šedé páry. Tak naposled, a už jen stroze: lehni pánovi k noze! Nebo ti ukážu svou horší tvá a vytáhnu na t kouzelnou zá ! Ne ekej, vždy nad božím sv tlem už nic není. ne ekej, až t v bledý p ízrak zm ní. ř

ř

ř

č

ř

ř

č

č

ť

ů

ť

ě

ř

ř

ř

ě

ř

ů

ď

ě

ř

ě

ň

ě

ř

ř

ř

č

ů

ř

ě

č

ě

ě

ř

ě

ř

č

ť

ě

č

ě

ř

ě

(Mephistopheles vstoupí, obklopen mlžným oparem, od n jako potulný filosof.) ě

26

MEPHISTOPHELES: Na co tolik k iku, copak by pán cht l? ř

ě

FAUST: Tak v tom v zí to jádro pudla! Cha, filosof, a takhle to p estrojení zbabrat! ě

ř

MEPHISTOPHELES: Inu, uznávám, že nejsi žádný šmudla, to tvoje kouzlení mi dalo p kn zabrat. ě

ě

FAUST: Jak si íkáš? ř

MEPHISTOPHELES: Jak m že intelektuál, jenž lidské bytí bere v potaz a snaží se ho dostat dál, vyslovit tak primitivní dotaz? ů

FAUST: Každému stvo ení pat í jméno jeho skutk m a stavu p im eno. Však u lidí nedosáh' bych mnoho zdaru se jmény jako Lhá , Zrádce, i Duch Zmaru. Dám se poddat. ř

ř

ů

ř

ě

ř

ř

č

MEPHISTOPHELES: Umím, jako z nebe modro, páchat zlo, a hlásat dobro. FAUST: Z t ch hádanek bych se spíš zbláznit musil. ě

MEPHISTOPHELES: Inu, jen jsem ti vysv tlit zkusil co je pro m skály tvo it, vítr hnát a domy bo it, jako kozel zahradni it, všechnu snahu hned poni it, být trochu rarášek i ert, nádoba neklidu, a drsný žert. ě

ě

ř

ř

č

č

č

FAUST: Když jsi duch, tak pro t vidím? č

ě

MEPHISTOPHELES: Už se zas za tebe stydím. Však znám lidi a p íliš jsem se nelek', že ten váš vesmír považuješ za n jaký celek. Co je tak zvláštního na ducha hled t, zvyklého dílem v sv tle, dílem ve p ítmí sed t, i plavat v noci, která jako k že líná hrdý sv t sv tla dokola obepíná? Ne, že by hmotné t lo bylo k zahození, však na n m taky každý lpí až do zblázn ní, dokonce v ší na kdejakou ozdobu. Radil bych, a na to tolik netla í, dechu asu stejn nesta í, leda rychleji dob hnou do hrobu. ř

ě

ě

ě

ř

č

ě

ů

ě

ě

ě

ě

ě

ě

ň

ť

č

č

ě

č

ě

FAUST: Už vidím tu tvoji práci: zahán t nudu, a p i té láci ji nakupovat do foroty. ě

ř

27

MEPHISTOPHELES: Inu, než ráno vstávat do roboty je lepší jen tak sledovat sv t. A se s ním jiní pachtí vp ed, já jím jen skrz naskrz fi ím a nechci se zat žovat ni ím. Blesky letící p ímo i oklikou také nepohnou s horou velikou. Skála bude v n pozorovat jak se lidské pokolení cpe i postí, aby z n j nakonec zbylo pár kostí, a mohlo se znovu za ít omlazovat. Cožpak necítíš to vzrušení když se kámen i voda prom ní v teplou a živoucí hmotu? Ty když se plaho íš málo i víc, stejn nakonec zm níš se v nic, ve vyhaslý plamen, d ravou botu. ě

ť

ř

č

ě

č

ř

ě

č

č

ě

ě

č

č

ě

č

č

ě

ě

ě

FAUST: Vidím, že mám to št stí mluvit s duší která se vzpíná podrobit ábelské p sti zmaru, jež naše bytí obepíná. I m j hlas mi íká: v chaosu ád a krásu hledat zkus. ě

ď

ě

ů

ř

ř

MEPHISTOPHELES: Já si nelibuju v patosu, ale uznávám, že máš dobrý vkus. Však mohu te už jít? ď

FAUST: Jít i p icházet m žeš kdy chceš, nemohu p ece bacha em být, zvlášt když vím, kdo vlastn jseš. Tohle je okno, tady jsou dve e, i k letu komínem volno ti dám. ř

ů

ř

ř

ě

ě

ř

MEPHISTOPHELES: P ece jen se mi ven špatn de e, a p ed prahem pocit závrati mám. Nemoh' bys vymazat tu stopu Dr da? ř

ě

ř

ř

ů

FAUST: Pár áranek brání ti, abys vyšel? Pentagram p ece není n jaká zr da. A jak jsi sem teda v bec p išel? Co já vím, ta mal vka v n tu je. č

ř

ě

ů

ů

ř

ů

ě

č

ě

MEPHISTOPHELES: S takovými v cmi se nežertuje. Ten obraz není vid t ze dvora, dubová futra se ti kroutí. ě

ě

FAUST: Ta geometrie je p kná potvora. Tvé zajetí m ale rmoutí! Uznej však, že jsem v tom nevinn . ě

ě

ě

MEPHISTOPHELES: Jako pudl p ehlíd' jsem v té rovin tu hr zu, když jsem šel sem. A te , jako ábel, nem žu ven. ř

ů

ď

ď

ů

FAUST:

28

ě

No a okno by se ti nelíbilo? MEPHISTOPHELES: To by na v ci nic nezm nilo. Když nevylezu kudy jsem vstoupil, stane se ze m tv j sluha. ě

ě

ě

ů

FAUST: Vidím, že i v pekle se žije p kn ztuha. A s tím pudlem jsem neprohloupil. Což takhle uzav ít malinkou smlouvi ku? ě

ě

ř

č

MEPHISTOPHELES: Když mi kone n nadzvedneš pokli ku, tak bych si svobodu i vykoupil. Ale musíme to dob e probrat. Jen m , prosím, zatím pus , za ínám mít z ohn p st. Zítra se k té dohod zkusíme dobrat. č

ě

č

ř

ě

ť

č

ě

ů

ě

FAUST: Po kej aspo okamžik, na tvé novinky se celý t esu. č

ň

ř

MEPHISTOPHELES: Pus m , už slyším z pekla k ik! Zítra ti celý štos novin snesu. ť

ě

ř

FAUST: Nejsem to já kdo t vodil, vešel jsi k nám jako pán. Když bych t hned zpátky pudil, zas nav ky bych z stal sám. ě

ě

ě

ů

MEPHISTOPHELES: No, snad m žem být i kamarádi a n jaký as prožít spolu. Ikdyž u nás tomu nejsou rádi, návšt vy si zvou p ímo dol . ů

ě

č

ě

ř

ů

FAUST: Výborn , odte zas svobodu máš. Jestlipak mi hned ukážeš co doopravdy znáš? ě

ď

MEPHISTOPHELES: Vidím, kámo, že vznášíš nárok poznat co jinému sta ilo by na rok, p estože na to jen pár hodin dáš. Vše, o em my duchové zpíváme n žn , nevidíš zase tak úpln b žn , a není to pouhé sn ní. Dát poznat m žem ti dráždivé v n , jídla, po kterých jazyk žádostí st n , a pocity, co t nav ky zm ní. Však opus me království e í a vezm me to dobrodružství zte í! č

ř

č

ě

ě

ě

ě

ě

ů

ů

ě

ů

ě

ě

ě

ť

ř

ě

č

DUCHOVÉ: Jestli budete moci, temné klenby noci, poutníkovy dokázat že umíte ukázat vlídn jší nebeskou tvá ? Rozpus te kde se dá šedé mraky, svit hv zd a dopadá ě

ř

ť

ě

č

ť

29

ě

ě

na zem kam taky slunce posílá svoji zá . Obloha hojí, duše pojí, sv tla ohyb v krásu prom ní, i kolo zapomn ní uvede v pohyb. Cesty se vle ou, jak eky te ou krajem kde se ou trávu vonnou. Dojmy tam prýští mezi mosty, rodí se a t íští, v mo i tonou. Letorosty úrodu p íští hrozn co zrají hrd podpírají. B hem roku z žuly kámen zm ní se v pramen lahodného moku. Nepocítíš ho i, když vydáš se k mo i, ani t nezabolí s potokem co hu í sestoupit do údolí kde v ely bzu í. Nech se jen dojmout, nezkoušej pojmout pro slunce svítí, zemi rozdrásá, a barevnou nití ji zas opásá. Slyšíme víly které nás chvíli tancem zabaví neb sed t ne inn v lesní tišin je strašn unaví. N kdo se plaví mo em do dáli, n koho baví lézti na skály, a ten se vznáší když nudu plaší. P kn si hrej nebo cestou se dej, a m j radost! ř

ě

ě

ě

č

ř

č

č

ř

ř

ř

ů

ě

ě

ě

ř

ř

ě

č

č

č

č

ě

č

ě

ě

ě

ě

ř

ě

ě

ě

ě

MEPHISTOPHELES: Zatímco op vuji nadpozemskou stránku, svého hocha jsem p ivedl do hlubokého spánku! Zdá se, že teorii jsme už ud lali zadost! Inu, lidský tvor áblu nesta í když ho svými kouzly obtá í, plave s ním v mo i sn ní a sál zázrak dokola vytá í. Tak koukej, jak se naše role zm ní, když na ten tv j vzácný dub vezme krysa ostrý zub. Pane šváb a potkan slyš: vyber svou nejtlustší myš, a nám ty dve e do pokoje ě

ř

ě

ď

č

č

ř

ě

ů

č

ě

ů

ů

ť

ů

ř

30

p kn dokola ohobluje. Jde jí to skute n dojemn , záležet a si dá na árkách u zem . Ješt pár hryz do posledního hrotu a už jen díra zbyla z mého plotu. Nenech se rušit ve svých snech, potkáš m , Fauste, v jiných dnech. ě

ě

č

ě

ě

ť

č

ě

ě

ů

ě

FAUST (vzbouzí se): Tak moje nad je jsou pry ? Nic nezbylo po áblovi, nevidím ani tu ty , kterou jsem házíval po pudlovi. ě

č

ď

č

2.4. Studovna Faust a Mephistopheles. FAUST: N kdo klepá? Dále! Kdo m zas rušíš? ě

ě

MEPHISTOPHELES: Já. FAUST: Dál! MEPHISTOPHELES: T ikrát to íct musíš! ř

ř

FAUST: No tak ješt , dále! ě

MEPHISTOPHELES: Tak je mi to sympatický. Myslím, že se domluvíme a tvé chmury rozptýlíme. P icházím sem, jako vždycky p estrojen, za mladého šlechtice, na hlav opé ená epice, vesta je z hedvábné látky a u boku dlouhá ostrá dýka. Vezmi si p íklad a nedrž se zpátky, protože kdo se s lidmi stýká, p ekážky zdáním lépe ošidí a z života více uvidí. ř

ř

ě

ř

č

ř

ř

FAUST: A jsou šaty jak chceš nóbl, neskryjí nikdy všechen póvl. Už jsem starý na tohle d tinské hraní, p esto však ješt mám n jaká p ání. Místo aby m n kdo cht l obdarovat všude jen slyším: musíš se uskrov ovat! To je ta v ná píse , kterou nám pucují uši, místo aby nám lé ili tíse , jásají, jak nám sluší. Každé ráno zažívám zklamání, když pomyslím na ty trpké hodiny, které se povle ou do stmívání, aniž se mi splní p ání jediný. Vždy když si n co usmyslím, nad vší tou marností zatrnu, na sílu osudu pomyslím, do rukou dostanu obrnu. ť

ě

ř

ě

ě

ě

ě

ř

ě

ň

ě

č

ň

č

ň

č

ř

ě

31

Ani v noci, hodinu za hodinou, mi spánek nep ináší pomoci. Ikdyž se schovávám pod pe inou divoké sny m honí jak žraloci. A p ec v prsou mi sídlí zvláštní síla, slibuje, že mi ke št stí pom že. Ale aby proto n co u inila, k tomu se má v le nevzm že. Když na to pomyslím je mi k blití, ukon it p ál bych si takové žití! ř

ř

ě

ř

ě

ů

ě

č

ů

č

ů

ř

MEPHISTOPHELES: P esto však drahé je ti to bytí! ř

FAUST: Vždy p edstav si tu eleganci když prsa vít ze, která žárem tlukou, p istanou po divokém tanci v la ných dív ích rukou. Všechny síly bych cht l najmout, abych se tak moh' dát zajmout. ť

ř

ě

ř

č

č

ě

MEPHISTOPHELES: A pro jistotu si nalí it stoli ku a na ní p ipravit plnou skleni ku. č

č

ř

č

FAUST: Za to špehování mám na tebe zlost! MEPHISTOPHELES: Všechno nevím, ale je toho dost. FAUST: Nemám dojem, že z toho bahna, v n mž jsem se už za ínal topit, je cesta vzh ru n jak snadná. Že bych se ješt moh' vzchopit! Chci p est ihnout pentli ky a pásky, které mi mou duši dusí, všechny záliby a falešné lásky , pry z hnízde ka co se mi tak hnusí. Už neuslyším pitomou ké p edsudky, neuvidím duchaprázdnou show, myšlenky neuv zním do budky, tajit nebudu váše svou. Zmizne i sen, který m zavádí hledat prachzbyte né pozlátko, být otrokem žen a d tí, i toho co navádí vlastnit hory i lesy, nebo aspo párátko. Sbohem peníze, poslové p etvá ky, p vodci mnoha state ností, napl ující náš sv t polštá ky a vagóny dalších zbyte ností. Vzdávám se smyslných objetí, víno a dopijou hosti, volám zmar ví e, nad ji i dojetí, hlavn však trp livosti! ě

č

ů

ě

ě

ř

ř

č

č

č

č

ř

ě

ň

ě

č

ě

ň

ř

ů

č

ň

ě

ř

č

ť

ř

ě

ě

ě

Ů

SBOR DUCH (neviditelných): Pry jít! Pry odsud. Jen chtít zni it p stí svoje št stí bez bolestí jak osud! č

č

č

ě

ě

32

ř

Ztracené kráse se klaníme, zpátky ji zase nosíme. Smrtelníka prosíme a utíká znovu se vzchopit své jiskry chopit, ikdyž horká je. S istým štítem nepropadneš sítem, doletíš do ráje. ť

č

MEPHISTOPHELES: Poslechni si, jak moji malí už vyvád jí, abychom volnost sob dali nás navád jí. Obout si boty, pry ze samoty, ochutnávat taj š avnat jších kraj . Nenech zármutku jeho lupy, dusí t jak žába na prameni, a ti tvoji lidé jako supi na strom íhají p ipraveni. Abys ty svou káru jemnou nemusel tak namáhat, já ti budu pomáhat, když své kroky spojíš se mnou. Sv domí si nemusíš zat žovat, nohy to nebude obt žovat, vím, jak je to t žký chodit všude p šky, a sám se lopotit ztuha. Te jsi pán. A já tv j sluha! ě

ě

ě

č

ů

ť

ě

ů

ě

ě

č

ř

ě

ě

ě

ě

ě

ď

ů

FAUST: A co zato? MEPHISTOPHELES: No, tvým vd kem vzal bych zadost. ě

FAUST: Ne, ne, vím že to ned láš pro radost a krk dám nato, že slízneš nakonec tu nejv tší kost. Kde je zakopaný há ek mi te prozra bez vytá ek. ě

ě

č

ď

ď

č

MEPHISTOPHELES: Když procházet budem m sta a pole, ud lám, co ti na o ích uvidíme. Až po všem ale, sejdeme se dole, tu naší minci na rub oto íme. ě

ě

č

č

FAUST: Jaký pak bude život dolejší je mi v téhle chvíli vedlejší. Na této zemi mi íkají pane, a t eba si lecjaký p ítel drzý už chystá pro m slzy, doufám, že ješt není tak brzy. A poté ... co se má stát, a se stane. A to co bude naho e, i dole, se uvidí. ř

ř

ř

ě

ě

ť

ř

č

33

Až pod erným víkem bude se slušet zkoumat, zda se tam miluje, i nenávidí. Te o tom nechci v bec nic slyšet. č

č

ď

ů

MEPHISTOPHELES: Také myslím, že by ses mohl odvážit. Vždy k tomu ješt musíš uvážit, že p edvedu ti kousky, co by ti každý závid l - kdyby je ovšem n kdy uvid l. ť

ě

ř

ě

ě

ě

FAUST: Cožpak mi m že dát chudý pekelník víc než by vymyslel pozemský smrtelník ve svém vznešeném bytí? Jídlo které nenasytí, v z co nelze zastaviti, nebo mi snad chceš p ihrát hru jež nejde vyhrát? Holku, která se mi poddává, projevuje nekone nou p íze , p itom už kámoši ruku podává a zítra zanechá jen zaslouženou trýze ? Cht l bych alej v n plodících strom , a také jahodu jež stále chu m ní. ů

ů

ř

č

ř

ň

ř

ň

ě

ě

č

ě

ů

ť

ě

MEPHISTOPHELES: Klidn ti jich p inesu pár dom , taková p ízemnost pro m nic není. Ale stíny už za ínají blednout, což takhle v klidu n co sníst. ě

ř

ů

ř

ě

č

ě

FAUST: Ó jist , jen si ra sednout, já také už jen hladem jsem si jist. Beze všeho m žeš rozhoupat svých divuplných dobrodružství zvonec. Ale kdybys m zas cht l jen pohoupat, byl by to tentokrát m j konec. Jdu s tebou hned ráno! ě

č

ů

ě

ě

ů

MEPHISTOPHELES: Tak tedy ujednáno! FAUST: Vidíš, jak jsem se rozmluvil! P estože chceš ust ihnout m j knot, u aroval's m tak, že jsem si t namluvil, a rád se nechám stáhnout do temnot. Pak m pouta mohou rdousit, ty svou touhu m žeš naplnit, kmotra svoji kosu brousit a m j as tak ádn vyplnit. ř

ř

č

ů

ě

ě

ě

ů

ů

č

ř

ě

MEPHISTOPHELES: Upozor uji t , že máš poslední možnost si to rozmyslet. ň

ě

FAUST: Však já vím, co íkám, na podvod bych nedovedl ani pomyslet. Tv j spole ník ti neute e nikam, ani nechce žádný podraz vymyslet. ř

ů

č

č

MEPHISTOPHELES: I já p isahám p i erveném safíru, že svoje povinnosti do písmene vyplním. Te v nujme se jídlu, ale p ed va ením ř

ď

ř

č

ě

ř

34

ř

bys mi mohl podepsat tenhle kousek papíru. FAUST: Á, náš punti ká chce papírové výztuže! Cožpak nevíš, jak pevné je slovo od muže? Mám ti snad za ít vysv tlovat, že u poctivého lov ka ud láš líp, když ho nenecháš vše jak vola opakovat. Že až s ním zahyne jeho slib? Jen když obejdou se bez pera a spolehnou na isté objetí, které jim poskytuje d v ra, se lidé teprv voln rozletí. Však dnes se lejstra ší í jako morspor asi aby mohl zvážit soudce nestranný. U itel, kucha , nebo sedlák z hor, každý je z t ch papír posraný. Vidím, že i mn samotnému nezbyde, než zapadnout do systému. ekni si, jak to to tam u vás píšete - strojem, brkem, uhlem, a nebo snad k ídou? č

ř

č

č

ě

ě

ě

č

ů

ě

ě

ř

č

ř

ě

ů

ě

Ř

ř

MEPHISTOPHELES: Zeptej se n jakého dít te ím psát smlouvy když erti p ídou. Vsadím se, že už to prvé ekne: nejlepší je kapka krve. ě

ě

č

č

ř

ř

FAUST: No, když v té vaší továrn trváte na té staromódní šaškárn ... ě

ě

MEPHISTOPHELES: Krev je ta nejp íhodn jší š áva. ř

ě

ť

FAUST: Jen se neboj, že to chci vzdát. Vím, že jen ten kdo dává m že také ob as brát. Já, starý náfuka, jsem se už dovtípil abych, jako vrána k vrán sedá, se tvého stavu více neštítil. Poh bena budiž v da, a žije zapomn ní, ve které se prom ní vše, co mi dnes nedá spát. Chci žít v blaženosti, daleko od skute nosti, kde se každý zázrak m že stát. Pro se po ád n kam tla it, úsp chy rud , a prohry mod e zna it, a trp t jak st ídavé pády i p ízn nás jen hloub vrhají do asové trýzn . Nestálý, divoký, obratný jako hrom, to je lov k, to je celý on. ů

č

ě

ř

ě

ť

ě

ě

č

ů

č

ř

ě

ě

č

ě

ě

ř

ř

ř

č

ě

č

č

ě

ě

MEPHISTOPHELES: No vidíš, už ti p iho ívá - protože nemáte m ítko ani cíl, musíte jen mlsat a užívat krásných chvil, a nakonec stát se tím co vás rozeh ívá. Tak nebu labu a poj se mnou. ř

ř

ě

ř

ř

ď

ť

ď

FAUST: Vždy slyšels', že neodporoval jsem ani jednou. A se t eba tvá p íze v muka prom ní, ť

ť

ř

ř

ň

ě

35

vzývám milovanou nenávist, osv žující zni ení. Z ušlechtilých tuh už nic není a jsem p ipraven za to pykat. Má pýcha se v pokoru prom ní a s každým si zase za nu vykat. Uvidíš, jak duch obrácený k výšinám s tebou te spojí své cesty p íští, sleduje t po všech p šinách a nakonec se o stejnou skálu t íští. ě

č

ř

ě

č

ď

ř

ě

ě

ř

MEPHISTOPHELES: Na ta skepse! Zatan íš si tance kterých na sv t není a okusíš jídla která v kus žvance ti navždy kaviár zm ní. Líp už bych ti to nep iblížil, to už zná jenom b h který, aby si neublížil, nás poslal ichat pekelný puch a vám zanechal onen p ízemní ruch. č

č

ě

ě

ě

ř

ů

č

ř

FAUST: Tak jdem! MEPHISTOPHELES: Jist ; jen up esn ní pouhé: as je krátký, ale um ní je dlouhé. Abych se za úsp ch mohl zaru it, musíš se nechat trp liv pou it. Když skute n chceš cestu zúro it pomohlo by ti velice osvojit si trochu zp soby šlechtice. Odvahu m j jako lev, v chrtí se shlížej rychlosti, vezmi i ohnivou italskou krev, a p idej špetku severské stálosti. Bij se za plány mládí state n jako rek, pam tliv, že boji nejvíce vadí p ílišná pýcha a vztek. Kdybych ti cht l n jaký vzor nastavit, musel bych t panu Mikrokosmu p edstavit. ě

ř

ě

č

ě

ě

č

ě

č

ě

č

ě

č

ů

ě

ř

č

ě

ě

ř

ě

ě

ě

ř

FAUST: Co po m vlastn chceš, jak mám být lev, když jsem jen veš, mám snad p edstírat n jakou lež? ě

ě

ř

ě

MEPHISTOPHELES: Ne, ne, z staneš co jseš. I pod tisíci parukami, i kdyby kon ily až nad nohami, z staneš tím též. ů

č

ů

FAUST: Stejn , jinými slovy, je to na nic, jak moc jsem se vypiplal, co ovládám, a v em jsem ješt panic, jestli pojdu jako chudák nebo král? Všechna ta práce zanikne v asu, nezastavím ho ani o p l vlasu. ě

č

ě

č

ů

MEPHISTOPHELES: Ale to zas vidíš tyhle v ci jak je všichni lidé vidí. O všechny radosti se p eci ě

ř

36

tímhle zp sobem sami šidí. Když ti kat utne hlavu, zlomí žebro, vyrazí zub, musím snad já smutnit pro popravu, když na mn nezk ivil jediný chlup? Hlupák je, kdo slzy roní že má bolesti v nohou. Pro se místo toho neraduje z koní, kte í tryskem b žeti mohou? Vždy si drž elo trochu výš, a do sv ta dále uvidíš. Na si z chmur stav t houští a bahnit se ve vod zkažené? Osel jsi, na íkáš v poušti, a p itom stojíš v tráv zelené. ů

ě

ř

č

ř

ě

č

ť

ě

č

ě

ě

ř

ř

ě

FAUST: Co m tedy ješt nau íš? ě

ě

č

MEPHISTOPHELES: Mnoha radami nechci t urazit, ale nenech se mu ednictvím nakazit; tvor který mra í se a studí jen sebe a okolí nudí; nezávi sousedovi jeho pupek, snaž se být realista, kdo va í z bramborových slupek, ten nepochutná si dozajista, a co znáš, nevytrubuj do sv ta. ě

č

č

ď

ř

ě

FAUST: Ne eká venku m j žák? č

ů

MEPHISTOPHELES: Ale jist , ubohý popleta, nenecháme ho stát jen tak. Poj , dej mi tv j kabát a epici, t eba mi padne. (Obléká se.) Starosti nem j žádné, za tvrt hodiny se tu sejdem v sednici p ipraveni k naší jízd ladné! (Faust odchází.) ě

ď

ů

č

ř

ě

č

ř

ě

MEPHISTOPHELES (ve Faustových šatech): Pry s rozumem a v dou jakou oby ejní lidé vedou. Od ducha lži, bez rozpak , p ijmi n ši div a zázrak . Ukážu ti jaký skute n vede život náš duchovní cech. Svobodu poznáš, a kone n vyzveš na souboj state n ten otravný p ízemní sp ch. Nech si o té pouti zdát, když naléháš tak neoblomn , potáhneš se za mnou jako smrad, a ikdyž jsi žil málo plodn , te se v té marnosti budeš brodit. Vždy trochu dobrého jídla a pití nakonec nem že ti škodit p ed koncem pozemského žití. č

ě

č

ů

ř

ů

ů

ů

č

ě

č

č

ř

ě

ě

ě

ě

ě

ď

ť

ů

ř

(Vejde student.) STUDENT:

37

ekám tu jako na ú adu, protože vás prosím o radu. Jsem vždy celý blažený, když mi poradí n kdo tak vážený. Č

ř

ě

MEPHISTOPHELES: Vaše zvídavost m t ší, ta váženost pon kud d sí. Co pro vás m žu ud lat? ě

ě

ě

ě

ů

ě

STUDENT: Nejrad ji bych u vás za al studovat. I když íkali mi otec i matka, abych rad ji myslel na zadní vrátka, rozhodl jsem se vzdálit z domu. Jen s odvahou. A trochou pen z k tomu. ě

č

ř

ě

ě

MEPHISTOPHELES: Takové nadšence tu vidíme rádi. STUDENT: Jenomže, víte, mn strašn vadí tyhlety studené stropy, vysoké haly, p ipadám si v nich takový malý. Všechno je ve škole jakési škrobené, k esla i tvá e mají potahy kožené, a místo abych sledoval p ednášek smysl cítím, jak ztrácím sluch, zrak, i mysl. ě

ě

ř

ř

ř

ř

MEPHISTOPHELES: Ale to je jen síla zvyku. Kojenec prs také hned necucá. Však jak si lízne, bez cavyk se jako klíšt s chutí nacucá. I vy, když p ekonáte tu formální pachu , p ijdete moudrosti teprve na chu . ů

ě

ř

ť

ř

ť

STUDENT: S vámi na to ur it budu sta it. Ale eknete mi, jak mám vlastn za ít? č

ě

č

ř

ě

č

MEPHISTOPHELES: Možná je ten dotaz p íliš nízký, ale jaký obor je vám vlastn blízký? ř

ě

STUDENT: Chci se držet osv d ené zna ky a ne ztrácet as studiem n jaké hra ky. Záhady hlubin i výšek objasní jist jenom poctivá a solidní v da. ě

č

č

č

ě

č

ě

ě

MEPHISTOPHELES: Tak to jste na správném míst . Ale pozor, jen tomu, kdo opravdu hledá. ě

STUDENT: Jsem p ipraven t lem i duší se k v ci p ímo postavit; nezapírám, že pro studenta se sluší ve vhodné dob se i náležit pobavit. ř

ě

ě

ř

ě

ě

MEPHISTOPHELES: Uznávám, že asu je stále málo, avšak s chladnou myslí víc, než by se zdálo. I proto bych vám radil velice, milý p íteli, v novat se logice. č

ř

ě

38

Pokud se jí p iu íte, mysl v sk ipci pomu íte, váš duch už záhy sjede do sá ka ské dráhy a p estane skákat sem a tam jako když má stihomam. Jednoho rána pak zažijete probuzení kdy se vám zasteskne po u ení, a stejn jako te musíte jíst a pít nebudete bez n j spokojen žít. Ta tajuplná innost hlavy mi p ipomíná tkalcovské stavy, to zdánliv bezcílné špulek rojení. lunek si vevnit sem-tam sviští, ale jeden pohyb znamená tisíce spojení, a na konci se plátno blyští. U vás mají filosofové podoby nej ast ji rozložené na body, za prvé se s druhým brat í, a možná tam t etí pat í, tvero by se samo bálo, že p ed pátým má trochu málo. Co nejvíce do sebe natlouci, abyste tkali jak pavouci. Pro -že létá muška? Zkoumám ji, jakoby to byla tužka. Po chvilce skon ím s haldou sou ástek užite ných mén než kuf ík natá ek. A i ta všemohoucí chemie nakonec objeví jen to, co v ní je ... ř

č

ř

č

ň

ř

ř

č

ě

ď

ě

ě

č

ř

ě

Č

ř

č

ě

ř

ř

ř

č

ř

č

č

č

č

ě

ř

č

STUDENT: N jak p estávám sledovat nit ... ě

ř

MEPHISTOPHELES: Však musíte tu déle být, nau it se po podstat pídit a znalosti náležit t ídit. č

ě

ě

ř

STUDENT: V hlav se mi z toho to í dvacet parních koloto í... ě

č

č

MEPHISTOPHELES: Také byste ud lal chybu velikou, kdybyste opovrh' metafyzikou. Ta pom že vám uchopit co lov k technický nedokáže pochopit, co je, jakožto i to co není, jak marné je slovo, i co zm ní. No, zeza átku to neberte rozb hem, a za n te s pravidelným rozvrhem. P t hodin denn bude sta it t sn , pokud se ale nau íte za ínat p esn . Do v cí hloub uvidíte, když se p edem p ipravíte. Zejména s pevnou oporou v knihách nemusíte skákat jak veš po pihách. Zb hlost v psaní, dodávat snad není t eba, že musí být váš denní chleba. ě

ů

č

ě

ě

č

č

ě

ě

ě

ě

č

č

ě

č

ě

ř

ě

ě

ř

ř

ě

ř

STUDENT: To pat í samoz ejm k tomu. A to jsou vzorce nebo básn ní, nakonec z toho nic není, když si to nep inesu na papíru dom . ř

ř

ě

ť

ě

ř

ů

39

MEPHISTOPHELES: Tak jaký tedy dáme sm r vašemu u ení? ě

č

STUDENT: Jak íkám, práva by m asi nebavila... ř

ě

MEPHISTOPHELES: Taková volba by m taky udivila. Dostal byste sice d kladné školení co je zákon a kde za íná právo; kdo je muž, kdo je žena, a kdo d dí pe liv ji než je zdrávo tam v t ch tlustých knihách sedí. Nakonec však h ích se stane z milování, chrabrý rek skon í na koleni, a po spravedlnosti, se kterou jsme narozeni, zbyde jen trpké pousmání. ě

ů

č

ě

č

ě

ě

ř

č

STUDENT: Váš p íklad m jenom nutí setrvat v mém rozhodnutí. Také jsem uvažoval o studiu teologie... ř

ě

MEPHISTOPHELES: Na vašem míst na božské legie bych si p estal d lat chut hned. Mohl byste vybo it na špatnou cestu a nerozpoznat onen prudký jed skrývající se ve sla ou kém t stu. Nejlépe bude, když sám sebou z stanete, na slova svého u itele se spolehnete, a místo neur itých pocit a dojm se budete držet osv d ených pojm . Vzh ru do chrámu v d ní! ě

ř

ě

ě

č

ď

č

ě

ů

č

č

ů

ě

ů

č

ů

ů

ě

ě

STUDENT: Ale slovo bez významu nic není! MEPHISTOPHELES: Inu, to se asto budete u it, nežli se s významem mu it, rad ji v slovech hledat spasení. Když se k nim umíte postavit m žete s nimi pyramidu vystavit, a pokud jim ješt budete v it, nikdo ji nedokáže zbo it. č

č

č

ě

ů

ě

ě

ř

ř

STUDENT: Ikdyž mi to myslí lín , pomalu za ínám tušit, že vás mé otázky za ínají rušit. P esto, co si myslíte o medicín ? Pár rok je as strašn krátký na takové množství látky, a i p i velké píli to m že být nad mé síly. ě

č

č

ř

ě

ů

č

ě

ř

ů

MEPHISTOPHELES (pro sebe): Na ábla, který sbírá duše, jsem zatím mluvil n jak suše. (Nahlas.) No, ne íkám, že ji zvládne každý, ale když se trochu necháte pou it, p idáte selský rozum, tak navždy už vám mohu úsp ch zaru it. Babrání se v anatomických detailech je dnes p ekonaná záležitost. ď

ě

ř

č

ř

ě

č

ř

40

To je jako byste cht l strávit n ž. Konat p ímo, a nedat nemoci p íležitost, umí dnes dokonalý léka a muž. Se základem znalostí se nemusíte bát, zvlášt když nejste tak úpln hloupý. A když si na svém z stanete stát, lidé to od vás bez váhání koupí. Pomyslete, jak vás pot ebují ženy! Jaký by to byl dobrý skutek rozptylovat jejich obavy i smutek, a tišit ty jejich v né steny. P idejte k tomu d stojnost mali kou a budete je mít všechny pod pokli kou. Hlavn titul schopnosti dokáže. S ním poslední pochybnosti zmizí. Také vás odliší od kdejaké pakáže, které jsou moudro i um úpln cizí. Sebejist rozdávejte recepty; sešit kam si píšete koncepty a má obal z pravé k že. A z kapsy trochu ouhat m že. ě

ů

ř

ř

ř

ě

ě

ů

ř

ě

č

ř

ů

č

č

ě

ě

ě

ť

ů

č

ů

STUDENT: Tak tady už za ínám vid t, která bije! č

ě

MEPHISTOPHELES: Šedivé, drahý p íteli, jsou všechny teorie, a v n zelený je strom života. ř

ě

č

ě

STUDENT: Jako hrom m omra uje každá novota, a do nových sm r mohu r st díky slov m z vašich úst. ě

č

ě

ů

ů

ů

MEPHISTOPHELES: To vám chci p át. ř

STUDENT: Vaše moudrost umí h át. Smím od vás, když jich máte tolik v malíku, chtít jednu p ímo do svého deníku? ř

ř

MEPHISTOPHELES: Ale jist . (Píše a vrátí ho.) ě

STUDENT ( te.): Eritis sicut Deus, scientes bonum et malum. (Podtrhává si to a rozlou í se.) Č

č

MEPHISTOPHELES: Jen si ti ten starý šplecht, a ješt ti radím t šit se na zasloužený vejminek ve starobinci hadím. č

ě

ě

(Vstoupí Faust.) FAUST: A co te ? ď

MEPHISTOPHELES: Kam chceš, le . Skrz velký i malý sv t m žeš jako k tryskat a ješt si p itom užívat a výskat. ť

ě

ů

ů

ě

ň

ř

FAUST: I p i své omšelosti ř

41

z stával jsem v nevinnosti pokud jde o cizí kraje. Nikdy jsem nem l dost sm losti, abych odkryl jejich taje, a poznal tak sv t v jeho sytosti ů

ě

ě

ě

MEPHISTOPHELES: M j p íteli, všechno ješt m žeš mít, sta í o sebe se op ít a opravdu žít. ů

ř

ě

č

ů

ř

FAUST: Te ale k praktickým otázkám sto ím: kde máš na cestu kon a bry ku s ko ím? ď

č

ě

č

č

MEPHISTOPHELES: Pro naši dopravu tu mám zvláš pohodlný létající pláš . Aby platila lh ta záru ní, m žeš mít kufr jen p íru ní. A p estože startuje jemn , je t eba držet se pevn . Slyšíš, jak za al šustit tajemn ? Práv jsme se odlepili od zem !

ť

ť

ů

č

ů

ř

č

ř

ě

ř

ě

č

ě

ě

ě

2.5. Hostinec v Lipsku Rozja ení hosté ř

FROSCH: Nalijte si ješt . Pro se nebavíte? Smutn jc než houf slepic tu dnes okouníte. Mám snad vylízt na svoji stoli ku a d lat vám veselou opi ku? ě

č

ě

č

ě

č

BRANDER: Sedni, a bu hodný chlape ek. Nevyvád j zase jak blbe ek. ď

č

ě

č

FROSCH (vylije mu víno na hlavu): Tady máš za to dáre ek! č

BRANDER: Ty jsi prase! FROSCH: V celé své kráse! SIEBEL: No tak, chlapi, neblbn te, a radši odsud vypadn te! Na tráv se perte zase. ě

ě

ě

ALTMAYER: Pomóc, tenhle kabr ák mi chce dát p es fr ák! ň

ř

ň

SIEBEL: Sn z si v klidu ten sv j žvanec, a nebo si sbal sv j ranec! ě

ů

ů

FROSCH: Správn . Ven s každým kdo se uráží! O hé, chachá! ě

ALTMAYER: Uáá, chachá!

42

FROSCH: A další sud se naráží! (Zpívá) Stará dobrá ímská íše, tak už se vzchop p eci ... Ř

ř

ř

BRANDER: Fuj. Snad bys necht l, ve své pýše, se motat do politických v cí. Víš dob e, že to jsou jen kecy, protože ty i tví kamarádi jste jen rádi že jste rádi. To jiní t ímají ot že, volí krále i papeže, a poznají kam si sednout, když si cht jí židli zvednout. ě

ě

ř

ř

ě

ě

FROSCH (zpívá): Ta naše paní Alice líbá jak tyg í samice. ř

SIEBEL: P ed takovou by se m l radši chránit. ř

ě

FROSCH: Ne, v líbání mi nebude nikdo bránit. (Zpívá) Kdo to kouká do noci, kdo to tak chce pomoci zkrátit si nudné spaní. SIEBEL: Pochlub se radši, jak to bylo s tou paní která nás málem nedávno svedla posadit všechny do svého sedla. Nejstaršího berana v obo e, nebo sk eta z pichlavého houští bych ze srdce p ál té potvo e. A si na n j ty svoje vnady pouští. Z masa a kostí, s pohledem rovným, je pro ní lov k p íliš hodným. Ale co, t žko n komu pom že kdo si sám pomoci nem že. ř

ř

ř

ť

ř

ě

č

ě

ř

ě

ě

ů

ů

BRANDER (bouchá do stolu): Tak poslouchejte, lidi, to, že umím a žiju rád, nejsem z t ch, co jiné šidí, na m snad každý vidí; te vám dárek musím dát. Zkrátka, zaho te tíse a poslyšte mou nejnov jší píse : ě

ě

ď

ď

ň

ě

ň

(Zpívá) Vlezla myška do spíže, jí tam sýr, másla celý šutr, pak si dala lanýže, stoluje jak doktor Luther. Kucha ka vzala jed, myšce je úzko hned, jako p i veliké lásce. ř

ř

CHÓR (rozja en ): ř

ě

43

Jako p i veliké lásce. ř

BRANDER: A tak se myška souží, nohy ji sotva už slouží, pije i vodu z louží, skrz d m se matn plouží. Dávno má už všeho dost, necítí radost ani zlost, jako p i veliké lásce. ů

ě

ř

CHÓR: Jako p i veliké lásce. ř

BRANDER: Ješt na konci týdne v kuchyni motá se zmámen , v ned li zahyne bídn a naposled vydechne ztrápen . Kuchto, máš ráda když naposled dofuní myš, jako p i veliké lásce. ě

ě

ě

ě

ě

ř

CHÓR: Jako p i veliké lásce. ř

SIEBEL: To je mi ale divná eládka! Te o trávení a jedu slyší a sm jou se jako ubohá telátka. č

ď

ě

BRANDER: Tak pánu se zželelo myší! ALTMAYER: No to víš, prase í b íška se sm jou jen emu sta í a nafouklá mrtvá myška je p irozen v hlav tla í. č

ě

č

ř

ř

č

ě

ě

č

(Vejde Faust a Mephistopheles.) MEPHISTOPHELES: Nejlépe splním svoje povinnosti když uvedu t do správné spole nosti. Uvidíš, jak lehce žít dokáže lid jenž umí každý den ve svátek prom nit. S trochou vtipu a haldou lenosti se naparují jako lesní kanci. Výskání p i poháru nebo tanci jsou pro n ty nejvzácn jší cennosti. Uslyšíš v ískat bílé medv dy na severu když jim hostinský nalije na sekeru. ě

č

ě

ř

ě

ě

ř

ě

BRANDER: Obli ej udivený, a zárove sm lejší mi napovídá, že ti dva nebudou vezdejší. Nejsou tu ur it víc než hodinu. č

ň

č

ě

ě

FROSCH: Na tom n co bude. Celé Lipsko znám líp než svou rodinu. Je to n co jako Pa íž, svoje lidi tvo í a ozna uje. ě

ě

ř

ř

č

SIEBEL: A co t na t ch hostech tak omra uje? ě

ě

č

44

FROSCH: Nevím, ale ur it to z nich dostanu. Až k nim taková pátá šestá sklenka doputuje, hlava i pusa se jim skloní p kn na stranu. Asi pocházejí z n jakého nóbl domu, sedí hrd a mra í se pyšn k tomu. č

ě

ě

ě

ě

ě

č

ě

BRANDER: Jsou to obchodníci, podle obleku! ALTMAYER: Možná ... FROSCH: Tak dávej bacha, jak mi zazpívají! MEPHISTOPHELES (k Faustovi): ábla lidi ky nikdy nepoznají, ani kdyby jim visel na krku. Ď

č

FAUST: Dobrý den! SIEBEL: Dobrý den i vám. (Nenápadn okukuje Mephistophela.) Jaký mu to visí u nohy krám? ě

MEPHISTOPHELES: Dovolíte, abychom se zvedli, a místo té žbrundy co se tu epuje si do vaší spole nosti sedli? č

č

ALTMAYER: Ten chlap tu drzost snad kupuje. FROSCH: To jste z Rippachu museli jít p kn brzy. Jestlipak u Hanse ješt svítili? ě

ě

ě

MEPHISTOPHELES: No jist , že jsme se tam stavili. Vykládal, jak je bratr drzý. A tomu sousedovi že to p kn vymaluje. Abych nezapomn l, všechny vás tu pozdravuje. (D v rn se p itom naklání k Froschovi.) ě

ě

ě

ě

ů

ě

ě

ř

ALTMAYER (potichu): Ten se vyzná... SIEBEL: Je mazanej jako mraky. FROSCH: Jen po kejte, tohle svedu taky. č

MEPHISTOPHELES: eknu vám, ten zp v by už zdaleka oživil i hluchého nebožtíka. V hospod na lov ka oby ejn ne eká takový sbor a silná akustika. Ř

ě

ě

č

ě

č

ě

č

FROSCH: To asi budete hudební odborník. MEPHISTOPHELES:

45

Kdepak! Schopnosti slabé, jen v chuti jsem p eborník. ř

ALTMAYER: Zazpívejte nám n co! ě

MEPHISTOPHELES: P ání lidu vždy u iním zadost. ř

č

SIEBEL: Nejlépe a to je n jaká nová. ť

ě

MEPHISTOPHELES: Však známe ze Špan lského venkova jak pít víno a mít radost. ě

(Zpívá.) Byl jednou jeden král a jeho nejmilejší blecha... FROSCH: Cože? Blecha? Milý host! Sp átelíš se, máš ho dost. ř

MEPHISTOPHELES: Byl jednou jeden král a jeho nejmilejší blecha. Po ád si jen s ní hrál, nevidí, že mu padá st echa. ekl krej ímu: hole ku, abys nem l práci snadnou, ušij gat tomuhle drobe ku a koukej, a mu dob e padnou. ř

ř

Ř

č

č

ě

ě

č

ť

ř

BRANDER: Už vidím, jak t esou se mu ruky. ekne mu: ru íš mi hlavou že levá nohavice lícuje s pravou, a hlavn , a mají rovné puky. ř

Ř

č

ě

ť

MEPHISTOPHELES: Bleše to moc slušelo, by bez šat by dosko ila výš, jméno více též te zvu elo, dostala diplom, a na prsa k íž. Díky královské milosti byl z ní nakonec i poslanec. A u dvora stoupli v cennosti i její brácha a bratranec. Zato stráž i fraucimor, královnu, i sluhu u postele jakoby postih' erný mor, nevypadali v bec vesele. Královský však p íkaz máme a musíme na n m trvat. A tak se aspo ošíváme, když už se nem žem drbat. ť

ů

č

ď

č

ř

č

ů

ř

ě

ň

ů

SBOR (jásav ): A tak se aspo ošíváme, když už se nem žem drbat. ě

ň

ů

FROSCH: Bravo! Tak to bylo v ruské dumce! SIEBEL: Dejte všem blechám d ležité funkce! ů

46

BRANDER: Rozmá knutí bylo by p íhodn jší. č

ř

ě

ALTMAYER: A žije víno, a život svobodn jší! ť

ě

MEPHISTOPHELES: Na svobodu bych rád cht l pít, jen kdybych k tomu moh' lepší pití mít. ě

SIEBEL: Nechte naše víno na pokoji být! MEPHISTOPHELES: Kdybych nevyto il hospodského až do nebe, a nestal se tak ter em n jakých klep , nabídnul bych vám n co ze svých sklep . č

č

ě

ů

ě

ů

SIEBEL: Sem s tím! Vinu beru na sebe. FROSCH: A abysme m li tu ochutnávku jistou vezm me na to sklenici istou. A nechme tam dostatek vína proudit, a m žem kvalitu dostate n soudit. ě

ě

ť

č

ů

č

ě

ALTMAYER (potuteln ): Koukám, že jste asi z údolí Rýna ... ě

MEPHISTOPHELES: P j te mi n jakou vývrtku! ů

č

ě

BRANDER: Co chceš vrtat, ty krtku, p ece venku neparkuješ se sudem vína... ř

ALTMAYER: Není tam jeho drožka, ani finta jiná... MEPHISTOPHELES: Chcete sladký, suchý, nebo n jaký jiný? ě

FROSCH: Jak to? Máte jich snad víc? MEPHISTOPHELES: Pro každého to jeho. Sta í íct. č

ř

ALTMAYER (k Froschovi): Tak za ni ty, už ti te ou sliny. č

č

FROSCH: Nejlepší produkty jsou z rodné zem : dal bych si Rýnské. A a je ervené temn . ě

ť

č

ě

MEPHISTOPHELES (vyvrtá díru na kraji stolu p ed Froschem): Zacp te to zatím voskem, a ješt chvíli zraje.. ř

ě

ť

ě

ALTMAYER: Aá, vtípky, to jsou ty taje. MEPHISTOPHELES (k Bradnerovi): A co vám?

47

BRADNER: Já si dám ... Šampa ské. A nepochybn budete um t za ídit, že bude po ádn šum t. ň

ě

ř

ř

ě

ě

ě

MEPHISTOPHELES (zase vyvrtá díru a zalepí voskem): To je jasné! Pro se ciziny štítit. Vždy dobroty mnohdy zrají daleko. Správný N mec nem že Francouze ani cítit, však z jeho vína je hned nam kko. č

ť

ě

ů

ě

SIEBEL (ke kterému Mephistopheles te p išel): Nejsem ten, kdo se na suché odvažuje, sladkému jsem v rný jak lokaj. ď

ř

ě

MEPHISTOPHELES (vrtá): Takže, jinými slovy to bude Tokaj. ALTMAYER: Mám dojem, že nás ten pán považuje jen za objekt jeho psiny. MEPHISTOPHELES: Ale kdepak. Kdyby to byl n kdo jiný ... Ale u vás bych si to nedovolil. A te , kdybyste i vy svolil a ekl, které vám mám dát. ě

ď

ř

ALTMAYER: To je fuk, hlavn se p esta te už ptát. ě

(Všechny díry jsou te

ř

ď

ň

vyvrtány a zazátkovány.)

MEPHISTOPHELES (s tajuplnými gesty): Jako kozel rohy má réva k moštu vlohy a když je v d ev š áva i st l víno dává. Ten sezónní látek chod nám te p ijde velmi vhod. Vytáhn te vosk a sklenice do zte e! ř

ě

ť

ů

ď

ř

ě

č

VŠICHNI (jak vytáhnou zátky za ne jim téct víno do sklenic): Skute n , z toho stolu to te e! č

č

ě

č

MEPHISTOPHELES: Tak rychle, nebo vám to ute e. (Každý mocn pije.) č

ě

VŠICHNI (zpívají): Ti kdo se narodí sviní do smrti chrochtaj, nebudou jiní.. MEPHISTOPHELES: Podívej, jak jde lidu ta svoboda k duhu! FAUST: Tak mám n jak chu odejít. ě

ť

MEPHISTOPHELES: Ješt po kej, dáme zlu menší vzpruhu, a se na ven m že vyjevit. ě

č

ť

ů

SIEBEL (chlemstá víno, trochu ho vylije na zem kde za ne ho et): Pomóc, ho í! Co je to za áry nové! č

ř

č

48

ř

MEPHISTOPHELES (mluví k plamen m): No tak, utište se, moji milánkové! ů

(K ostatním:) V o istném ohni každý bacil pojde. č

SIEBEL: Nemysli, zmetku, že ti tohle projde! Nejsme žádní bezbranní pobudové. FROSCH: Omámil nás jako bulíky. ALTMAYER: A si to ješt jednou zkusí! ť

ě

SIEBEL: Na vyu enou dostat musí! Má nás za pokusné králíky. č

MEPHISTOPHELES: Aá, starý b ichá se vzteky dusí! ř

č

SIEBEL: Ty ses vybarvil. Tak vida je, pány! BRANDER: Zadrž, nebo za nou létat rány! č

ALTMAYER (rozmázne víno po stole, z toho vyšlehnou plameny): Au! To je výhe jak z divé san . Pánové, vstávejte, jdeme na n ! (Vytáhnou nože a sápou se na Mephistophela.) ň

ě

ě

MEPHISTOPHELES (s tajuplnými posunky): Když osedláš lež nikdy neuhádneš kde te práv jseš. ď

ě

(Pijáci na sebe ohromen zírají.) ě

ALTMAYER: Co to? V jakém jsem to krásném kraji? FROSCH: Vinohrady! Všude hrozny mají! SIEBEL: A jak p ekrásn tu hrají! ř

ě

BRANDER: Koukejte, jak se tady v rohu loubí s vinným ke em krásn snoubí. (Brander chytá p itom Siebela za nos a od ezává mu ho, Frosch Altmayerovi taky.) ř

ě

ř

ř

MEPHISTOPHELES (hlasem p icházejícím jakoby shora): Chyba lávky. Te sejm te kuklu z hlavy. Jen ten je ábel kdo se v pekle baví. (Zmizí i s Faustem, ostatní se seb hnou.) ř

ď

ě

ď

ě

SIEBEL: Píchá m tisíc vos! ě

ALTMAYER: Jau, umírám v mukách.

49

FROSCH: Tak to byl tv j nos? ů

BRANDER (k Siebelovi): A já mám tv j v rukách. ů

ALTMAYER: Bolest m od morku baští, dejte mi sesli, než to se mnou praští. ě

FROSCH: Tak co se teda vlastn stalo? ekne mi n kdo, co to bylo za oha e? Roztrhnout ho ve t i by bylo málo! ě

Ř

ě

ř

ř

ALTMAYER: Nejprve m l jsem ho za vina e, že rozumí sud m se mi zdálo ... ... holt lidé lotry špatn soudí. (Pokukuje po stole:) Jestlipak nám víno ješt proudí? ě

ř

ů

ě

ě

SIEBEL: Všechno byl podvod, lež a klam! FROSCH: Dy to víno ješt v puse mám! ť

ě

BRANDER: A jak to bylo s t mi hrozny? ě

ALTMAYER: Uv it zázrak m je prost hrozný! ě

ř

ů

ě

2.6. arod jná kuchyn Č

ě

ě

(Na ohništi stojí velký kotel, nad ním stoupá pára do výšky a probleskují r zné p ízraky. U kotle sedí ko kodan a míchá, aby nep etekl; jiné opice s mladými sedí naproti a oh ívají se. St ny a záv sy jsou pomalovány arod jnými znaky. Faust. Mephistopheles.) ů

ř

ě

č

FAUST: Už se mi ty zázraky za ínají hnusit! Chceš snad íct, že mám zkusit mezi opicemi, krysami a šváby které nikdy nevid ly denní sv t prosit se o radu n jaké báby jak omládnout o t icet let? To ti teda zvysoka d kuju a ješt dnes si hodím mašli. Být duchem, dávno už se smiluju, abyste lidem n jaký ten balzám našli. č

ř

ě

ě

ě

ř

ě

ě

ě

MEPHISTOPHELES: Vidím, že myšlenkami jsi zas v první lize. Však na elixíru mládí nic není. Návod najdeš v jedné staré knize a je to velmi zajímavé tení. č

FAUST: Spus už! Nic d ležit jšího není. ť

ř

č

ř

ů

ě

MEPHISTOPHELES: Tak tedy: peníze nech pod pe inou, zapome na doktory a zázraky sh ry. ř

ň

ů

50

ě

ě

Pod širým nebem, hodinu za hodinou, za ni orat, ko ského hnoje vozit f ry, a krmit se prost , jednoduchou zeleninou. Mysl drž rad ji v omezeném kruhu, t lu to p jde nadmíru k duhu. Chceš-li si dlouhov kost zaru it nesty se lehnout si do kytek. Uvidíš, že i ten dobytek t m že le emus nau it. č

ň

ů

ě

ě

ě

ů

ě

č

ď

ě

ů

č

č

č

FAUST: No nevím, v tom bych asi nenašel klid: v n jak osel za pluhem jít. M j duch by se v té kleci vzpouzel. ě

č

ě

ů

MEPHISTOPHELES: No pak musíme do íše kouzel! ř

FAUST: Pro jsi ale vybral tuhle babu? Copak to nem žeš sám uva it? č

ů

ř

MEPHISTOPHELES: Ne že bych na to nem l hlavu, možná by se mi to mohlo poda it. Znalosti mám a zru ný jsem dost. Však schází mi jedno: trp livost. Podstata veškerého taje spo ívá v dob kdy ten kvas zraje. A já jsem p ece jen pon kud prostý po v ky piplat každi ký trik. Vrším rad ji skály, nebo bourám mosty, k tomu mi sta í jediný mžik. (Pozorujíc zví ata:) Ten roztomilý drobe ek zády k nám je sluha, a za ním jeho pán. (Ke zví at m:) Zdá se, že vaše paní je n kde v cizin ... ě

ř

č

ě

č

ě

ř

ě

ě

č

ě

č

ř

č

ř

ů

ě

ě

Ř

ZVÍ ATA: ... na n jaké hostin . Vylítla ve vte in dírou v komín ! ě

ě

ř

ě

ě

MEPHISTOPHELES: A jak dlouho vás tu nechá samé hospoda it? ř

Ř

ZVÍ ATA: Jen co stihnem tu p nu sva it. ě

ř

MEPHISTOPHELES (k Faustovi): Tak jak se ti líbí tahle roztomilá holátka? FAUST: Mám dojem, že budu zvracet. MEPHISTOPHELES: To já bych se sem moh' po ád vracet, vždy je s nimi e jak pohádka. (Ke zví at m:) Sv íte se, ubozí pa áci, co vám to tam dole bublá? ř

ť

ř

ř

ě

č

ů

ř

ň

Ř

ZVÍ ATA: Polévku, co rádi žebráci.

51

MEPHISTOPHELES: Tam u kraje je trochu ztuhlá. OPI ÁK (Za ne se lísat k Mephistophelovi.): Jedno zamíchání bídu nevyhání. Chceš-li na ní vyzrát a získat poklad míchej stokrát. A nebo zkus vyhrát! Č

č

MEPHISTOPHELES: No né, nejenže se vyznají v drogérii, opi ky budou hrát i loterii! č

(Mezitím opi átka p ikutálí velkou kouli se kterou si hrály.) ř

č

OPI ÁK: Tak jako sv t p kn ji ve do dráhy vytoužené. Komu jeho sklo jednou naprasklo už nic nedožene. ím víc se blyští, tím víc se t íští, když vrazí do kamene. Neskákej jak divý, neklid je jak v ed. Nev že jsi živý, brzy už tón tklivý rozbije tv j st ep. Č

ě

ě

ě

ď

Č

ř

ř

ě

ř

ů

ř

MEPHISTOPHELES: A ten tv j cedník je na ? ů

č

OPI ÁK (drží ho p ed sebou): Abych poznal, co jseš za . (P ib hne k mladým a nechá je se dívat skrz.) Kdyby sem vlez, cedník nám proseje poctivce od zlod je; prohlédnem ho skrz. Č

ř

č

ř

ě

ě

MEPHISTOPHELES (jde k ohni): A co je tahle kaše? OPI ÁK S OPICÍ: On nezná naše hašé! Netva se tak plaše, mysli, že jsme hotel. Č

ř

MEPHISTOPHELES: Lot i neposední! ř

OPI ÁK: Jen pohodln sedni a míchej nám kotel. (Usadí Mephistophela.) Č

ě

FAUST (který b hem té doby opakovan p ichází a vzdaluje se od zrcadla): Tak takhle si p edstavuju nebe. Zosobn na láska uprost ed ráje, istá jak studna, a máje tak jasné, až to v o ích zebe. ě

ě

ř

ě

ř

č

č

52

ř

Jakmile se ale p estanu styd t a p iblížím se k ní drze jen její obrys v mlze p es to proradné sklo je vid t. Jako každý, kdo už v k má, jsem leccos vid l na zemi. Že ale ženská takhle p kná na ní žije - nev d l jsem, v te mi. ř

ě

ř

ř

ě

ě

ě

ě

ě

ě

ě

ř

MEPHISTOPHELES: Samo. Když si z bláta tejden jen tak pleská a v ned li najednou B h sám sob tleská, tak to holt nebude jenom tak. Koukám, že máš o i n jak v tší, potíš se, a stoupá ti tlak. Nevím, jestli ti zrovna sv d í tokat tady jako pták. ě

ů

ě

č

ě

ě

ě

č

(Faust se nep estává zabývat zrcadlem, Mephistopheles se znovu rozvalí v židli, hraje si s va e kou a pokra uje:) ř

ř

č

č

Vidíš to žezlo? Te sedím na tr nu, hned vládnout bych moh, kdybych m l korunu. ď

ů

ě

Ř

ZVÍ ATA (dosud se všemožn pitvo ila, te Mephistophelovi korunu): Jen kdo je lev te skrz slzy a krev korunu slepí. ě

ř

s je ením p inášejí

ď

ř

č

ď

(Koruna jim se jim rozpadne na dva kusy; za nou si s nimi házet.) My jen povídáme, posloucháme, pozorujem, sami si p ipadáme jak reci lepí. č

ř

FAUST (mluví k sob v zrcadle): Chudák, už se v tom zas až po krk brodí. ě

MEPHISTOPHELES (ke zví at m): Poj te m te d stojn ovívat. ř

ď

ě

ď

ů

ů

ě

Ř

ZVÍ ATA: No, když se to hodí, a nám to n co hodí, za nem se p itom i usmívat. ě

č

ř

FAUST (jakoby sh ry): Má prsa se chystají puknout. Poj me odsud rychle vypadnout! ů

ď

MEPHISTOPHELES (blahosklonn ): Inu, sta í se trochu na gramatiku juknout a verš pak už m že každého napadnout. ě

č

ů

(Kotel ponechán bez dozoru za ne p etékat. Z ohništ vzplanou velké plameny. Skrz n za velikého evu p iletí arod jnice.) ř

č

ě

ř

AROD JNICE: Auvajs! Mizerná zví ata, hloupá jak telata, vykopnu je za vrata! Všechno vykopnu tu! Č

Ě

ř

(Uvidí Fausta a Mephistophela.) Co je to tu

53

ř

ě

č

ě

za holotu? Co tady hledáte, na co tu koukáte? Jaká verbež to sem vklouzla ukradnout mi moje kouzla! (Pono í nab ra ku do kotle a vrhne na Fausta, Mephistophela i zví ata plameny. Zví ata k u í.) ř

ě

ř

č

ř

ň

č

MEPHISTOPHELES (za ne s mícha kou bubnovat na hrnky a sklenice): Umtata, umtata, upe se do zlata, chrstni tam kus vína a pe e se zdechlina, a naše hostina je p kn bohatá. č

č

č

ť

č

ť

ě

ě

Č

( arod jnice se zarazí a v údivu ustoupí.) ě

Copak m neznáš? Sty se, strašidlo, nepoznat svého pána a vládce! Zasloužila bys napíchnout na bidlo. Rozstrouhat na cucky takového zrádce! Kdysi si sta ilo obléct rudou a všechny kupky hnoje stály v pozoru. Nebo snad dnes už zapírat budou vštípenou v rnost svému praporu? ě

ď

č

ě

AROD JNICE: Sv j omyl vidím už jak na dlani. Schází ti jen kopyto a tví dva havrani. Promi , ó pane, to drsné p ivítání. Č

Ě

ů

ň

ř

MEPHISTOPHELES: No dob e, nechme už t ch formalit, sklenici vodky poj me si nalít, a jako d íve se pono it do p emítání. To víš, sv t už není jako kdysi, místo na ábla v í te na p edpisy. Poctivý pam tník by se dnes divil pro místo roh a dráp nosí se civil. Je to už dávno, co jsem si bral své pohodlné kopyto. A skrývají ho i jiní. Jak mladík co odhodí ideál, stane se adovou silou a zlíní. ř

ě

ď

ř

ř

ř

ě

ď

ě

ř

ď

ř

ě

č

ů

ů

ř

AROD JNICE (tancuje): Má radost se vrší až do nebe. Svého šlechetného satana mám zas u sebe! Č

Ě

MEPHISTOPHELES: Tak to nebe nebyl bod pro tebe! Č

AROD JNICE: Copak už nem žu ani ceknout? Ě

ů

MEPHISTOPHELES: Nemám rád vzývání ábl ani boh . Lidi se na n vymlouvaj jak na zlomenou nohu, a p itom by se sami sebe m li leknout. Pro tebe jsem t eba baron jen. Modrá krev a rodokmen pravý: to je dokonalý gentleman. Dávej pozor: pan baron zdraví. ď

ů

ě

ř

ě

ř

54

ů

(Ud lá blahosklonné gesto.) ě

AROD JNICE ( ehtá se): Ha há, vida ho, prevíta, vždycky byl liška podšitá! Č

Ě

ř

MEPHISTOPHELES (k Faustovi): Vidíš, p íteli, jaká jsem bedna: takle se s arod jnicema jedná! ř

č

ě

AROD JNICE: A te , pánové, co si dáme?

Č

Ě

ď

MEPHISTOPHELES: P ece náš speciál: režnou prostou, co však sv tlo siln láme a její síly s léty rostou. ř

ě

ě

AROD JNICE: Pro flašku jen dojdu k voknu sama si z ní ob as loknu. Na cestu si ješt m žete placatici vzít, zásob mám pro celou rodinu. Č

Ě

č

ě

ů

(Starostliv :) Ale jestli tady pán za ne bez p ípravy pít, jak víte, nebude žít už ani hodinu. ě

č

ř

MEPHISTOPHELES: Ne, ne, ten lov k je náš. Chci, aby k jeho nejš astn jší vte in pat il zážitek z tvé kuchyn , když mu její perlu až na jazyk dáš. č

ě

ť

ě

ř

ř

ě

ě

Č

( arod jnice za ne d lat svérázné posunky, namaluje kruh a rozestaví do n j podivné p edm ty. B hem toho sklenice za nou zvonit a kotel hu et, ozve se hudba. P inese velkou knihu, rozestaví opice do kruhu, rozdá jim pochodn . Kývne na Fausta, aby vešel.) ě

ě

č

ě

ř

ě

ě

č

ř

ě

FAUST (k Mephistophelovi): Co má bejt zase todle? Masové tance a zvuk podivný vypadají sami o sob podle. A celý ten ob ad je mi nanejvýš protivný. ě

ř

MEPHISTOPHELES: No, no, jen se z toho nezblázni. Vždy je to všechno jenom hra. Jen když se podrobíš duševní lázni bude i pro tebe pálenice košer a dobrá. ť

(Pokyne mu sm rem do kruhu.) ě

AROD JNICE (procít n za ne recitovat z knihy): Tak že násobíme: tverku vyrobíme když p tku ulomíme, sedm a osm pat í k š astným los m, zato šest dej kos m. Dv a t i jsou brat i a za sedmi ku dostaneš hubi ku. Komu sta í jedna a bez devíti jedná Č

Ě

ě

Č

ě

ř

ť

ů

ů

ě

ř

ř

č

č

č

55

ě

č

č

ten je u m bedna! ě

FAUST: Ta babka žvatlá jako d cko. ě

MEPHISTOPHELES: A to zdaleka ješt není všecko: pamatuji si to dob e ze školy. M li jsme víc takových ítanek, plných protimluv a hádanek, nesmyslných pro chytráky i pro voly. Abys v d l, její um ní není jako dneska, kdy do sebe všechno zapadá. To neznamená, že jen tak pleská, a že jí logická schopnost upadá. Jako klaun, jenž rozesmívá davy a musí nové vtipy vymýšlet. Lidé si myslí, že se jen baví, a p itom se u í p emýšlet. ě

ř

ě

č

ě

ě

ř

ě

č

ř

AROD JNICE (pokra uje): V da je dáma co úpln sama celý sv t kojí. I ti, kdo nemyslí jsou od ní odvislí mírou trojí. Č

Ě

č

ě

ě

ě

FAUST: Co to tu vykládá za nesmysl? V hlav závity se mi už narovnaly, ale místo aby mi projasnily mysl m ty blázniviny úpln odrovnaly. ě

ě

ě

MEPHISTOPHELES: No tak dob e, matko, to už sta í, podej mu te sklenici radši, ale nezapome ji oto it v kruhu. Pan doktor by si zasloužil, aby mu to pití šlo k duhu; sám mnohým dob e posloužil. ř

č

ď

ň

č

ř

Č

( arod jnice ob adn podá Faustovi sklenici. Jak ji p iblíží k úst m, za nou na ní tan it plamínky.) ě

ř

ě

č

ř

č

Tak rychle, není as si zvykat, však uvidíš, jak t to zah eje. P ece kdo si m že s áblem tykat se nelekne když se na n j plamen usm je. č

ě

ř

ř

ů

ď

ě

ě

Č

( arod jnice zruší kruh, Faust vystoupí.) ě

Jen zvesela, za ne to p sobit vcukuletu. č

Č

ů

AROD JNICE: Užijte si dob e tu prom nu! Ě

ř

ě

MEPHISTOPHELES: A ty nezapome na vašem sletu chtít ode m zaslouženou odm nu. ň

ě

ě

AROD JNICE: Ó to je balzám na moje uši. Taková píse se vám nejvíc zhodnotí. Č

Ě

ň

MEPHISTOPHELES (k Faustovi):

56

ů

Však už poj , u každého léku se sluší když se jeden v klidu vypotí. Aby za al u inkovat p kn odzhora. Jen když trochu lenošíš svou mysl povzneseš výš, t eba do zahrad sladkého Amora. ď

č

č

ě

ě

ř

FAUST: Nepospíchej, ješt mi stojí se u toho zrcadla chvíli zdržet. ě

MEPHISTOPHELES: Nech jí, uvidíš krásu že tu tvojí necháš jak škvora pod lupen b žet. ě

(Potichu.) Jak ti ten dryák dojde k žalude ní st n za neš vid t božskou Helenu v každé žen . č

č

ě

ě

2.7. Ulice (I) (Faust. Okolo jde Margareta.) FAUST: Krásná sle no, vy jste moje znamení. P ijm te doprovod po mém rameni. č

ř

ě

MARGARETA: Krásná - to ne. A navíc dáma co si najde cestu sama. (Vyprostí se a odejde.) FAUST: Sakra, ta holka je kus. Spl uje m j všechen vybíravý vkus: má své kouzlo, i dobré vychování, nechybí ji šibalské pousmání. Jediný pohled na její tvá , zapomeneš jméno i kalendá , jediný pohled do jejích o í a sv t se na druhou stranu to í. Když spat íš její rty srdce bije a ty už jen voláš: chci je! ň

ů

ř

ř

č

ě

č

ř

(Vejde Maphistopheles.) FAUST: Poslyš, chci aby mi ta holka dala! MEPHISTOPHELES: Ále, a kdo že je ta víla? FAUST: P ed chvílí tu byla. ř

MEPHISTOPHELES: Tak ta - práv se fará i zpovídala. Náhodou jsem se tam v okolí tísnil, však neslyšel jsem, že by ji plísnil. Skoro se mi zdá v c jistá, že je jako voda istá, a nad takovou já nemám žádnou moc. ě

ř

ě

č

FAUST: Nech t ch e í, a sjednej mi s ní noc! ě

ě

ě

ř

č

57

MEPHISTOPHELES: Jako bych slyšel Hanse Liederlicha: ne ekej, až ti ko ka vypelichá, ale podrbej ji rovnou na b íšku, a se ti neschová v cizím pelíšku. Ale nejde to, p es její v k je ješt panna. č

č

ř

ť

ř

ě

ě

FAUST: Tak já ti odcituju magistra Lobesana: Všechnu svou moudrost si str do epice. Jestli mi tohle vo avé kvítí dnes v noci neuvízne v síti nemám už d vod dál s tebou jíti a po p lnoci m neuvidíš nikdy více. č

č

ň

ů

ů

ě

MEPHISTOPHELES: Vždy uvaž, co se všechno m že stát! A nejmí m síc mi musíš dát, mám-li si najít vhodnou p íležitost. ť

ů

ň

ě

ř

FAUST: P ec svést jediné stvo ení pro ábla víc není nežli hodinová záležitost! ř

ř

ď

MEPHISTOPHELES: Á, to je zas od n jakého Francouze. Pomni, že radost nikdy dlouho netrvá, d ív než se lov k na hlav podrbá je asto po št stí i po touze. Po me si pravdy nalít, p iznat, že umíme jen balit, pak jak batole s panenkou cvi it, ruce ji kroutit, a brzy ji zni it. ě

ř

č

ě

č

ě

ě

ď

ř

č

č

FAUST: Když musím, tak musím. MEPHISTOPHELES: No dob e, já to teda zkusím. Hlavn pamatuj: netla na pilu. K louskání o ech nech si sílu, zato trp livost s jemnou finesou t k cíli jist donesou. ř

ě

č

ř

ů

ě

ě

ě

FAUST: Z kraj kde v n vládne sluní ko mi p ines z and la pe í ko, p ines mi, tak hodný bu šátek jenž obepíná její hru . ů

ě

ř

ě

č

ě

č

ř

ř

č

ď

ď

MEPHISTOPHELES: Z té tvé exkurze rájem tuším, že máš opravdový zájem pohnout s v cí rychle dop edu. Ješt dnes t do její cimry dovedu. ě

ě

ř

ě

FAUST: A budu ji vid t, mohu s ní být? ě

MEPHISTOPHELES: Snad nemyslels', že ji hned budeš mít! Nech svou nad ji déle žít, než za neš olizovat medový plást m žeš nedo kavost v jejím kruhu pást. ě

č

ů

č

58

FAUST: Tak jdeme, ty koni. MEPHISTOPHELES: asu dost, nikam se neže . Č

ň

FAUST: Tak mi zatím seže n jaký dárek pro ní. (Odejde.) ň

ě

MEPHISTOPHELES: Vida chlapíka, hned myslí na provizi. O místech starobylých poklad mám spoustu nejr zn jších doklad . M l bych si v nich ud lat menší revizi. (Odejde.) ů

ů

ě

ě

ů

ě

2.8. Ve er. Menší, istý pokoj. č

č

MARGARETA ( esajíc si vlasy): Tak mi vrtá hlavou od rána co to tam na ulici bylo za pána. Ne, že mi na tom n jak záleží. ekla bych, že k lepším lidem náleží, t m už je vid t na nose že i snídají na st íbrném podnose. (Odejde.) č

ě

Ř

ě

ě

ř

MEPHISTOPHELES: Pst, potichu, jen poj dál. ď

FAUST (po zaváhání): Prosím t , rád bych tu samotný stál. ě

MEPHISTOPHELES (rozhlíží se): Je tu tak isto, že bych se tu stejn bál. (Odejde.) č

ě

FAUST (otev e náru ): Bu vítáno, sladké šero, které protkáváš tuto svatyni! Mé ledové srdce jako jaro roztál jediný pohled na její bohyni. Ze st n dýchá klid, st ídmost, spokojenost a ád. Mám-li poslední p ání mít, pak v této cele z stat napo ád. (Vrhne se do koženého k esla.) Obejmi m , vždy už od prav ku sleduješ, jak ten as letí, poskytuješ náru lidskému nevd ku obklopeno samotou, i hejnem d tí. Možná ses n komu nelíbilo a zametali pod t smetí. Možná tu mé d v e ruku políbilo kdysi svému d dovi. Ó bože! To pomyšlení m tak vypl uje a t ší. Támhle ur it rovná vidli ky a nože, to je sk ínka na cennosti a brože, a na tato ramínka své šaty v ší! Když se nudí a neví coby polštá e si vyšíváním zdobí. A tady (P ejde k posteli.) její vnady ve er spo inou. ř

č

ď

ě

ř

ř

ř

ů

ř

ř

ě

ť

ě

č

č

ě

č

ě

ě

ě

ě

č

ě

ě

č

ň

ě

ě

č

ř

ě

ř

ř

č

č

59

Tu mohl bych si celé dny si p edstavovat jaké sny k ní z nebeských dálek poplynou. Možná odráží se v její tvá i když ji v spánku p íliš unesou, snad jen zavrtí se na polštá i a hlubší vzdech se vzedme na prsou. A já? Co tu vlastn ten obejda hledá, za záv s tahá, na židle sedá a utrápen okolo hledí. Ubohý Fauste, jsi n jaký bledý. Co m to u srdce za íná brát? P išel jsem si to tu užít a nakonec se nemohu vzmužit ani s pr vanem se za ít prát. Ješt , že m tu nevidí ona, jak ze své odvahy mám strach. Jak hrdý páv náhle stoná, rozpušt n v cucky, rozpadlý v prach. ř

ř

ř

ř

ě

ě

ě

ě

ě

č

ř

ů

č

ě

ě

ě

MEPHISTOPHELES (p ichází): Posp š si, už ji vidím p icházet. ř

ě

ř

FAUST: Už m sem nikdo nikdy nedostane. ě

MEPHISTOPHELES: Však p íležitost zas hned tak nenastane. Ale nem l by sis to jen tak rozházet. Jako úkol, který's mi dal povinn , mi vhodná tahle krabi ka p ipadá. Založ ji támhle do sk ín , a na ní sv tlo z lampy p ímo dopadá. Bu dít dít tem, a hra se dohrá. ř

ě

ě

č

ř

ř

ť

ě

ě

ď

ř

ě

ě

ť

FAUST: No tak teda dobrá ... MEPHISTOPHELES: No ne! S lodí váháš uprost ed splavu. To jsem za poklad mohl ušet it, nechat odpo ívat sv j vtip, a kv li p íteli nenechat zt žknout hlavu. Ale doufám, že's zas našel sv j klid a svou výhru si chceš po ád ulíznout. (Staví krabici do vitríny a znova zamyká dví ka.) Tak a pry ze sít , aby to sladké k ehké dít v ní nakonec mohlo uvíznout. Uvidíš, jak kouzlo za ne p sobit lín , ale ne jako ty uprost ed p ednáškové sín , kde studenti spí, a nic se jich netýká. Tohle bude jiná fyzika! Te šup, pry se utíká. (Odejdou.) ř

ř

č

ů

ů

ř

ě

ů

ř

ř

č

ě

ř

ě

č

ů

ř

ď

ě

ř

ě

č

MARGARETA (s lampou): To je horko, zpocená jsem celá (Otvírá okno.) - ješt , že je erstvo aspo venku. Tak n jak nevím, co bych zrovna cht la. Možná si s n kým poklábosit nachvilenku. P ipadám si silná, tu zas k ehká jako p na, váhavá i sebejistá. Holt asi budu žena. (Za ne zpívat.) Byl jeden vlada blažený ě

č

ň

ě

ě

ě

ř

ř

č

ř

60

ě

dokud královna žila. Však najednou byl bez ženy, jen sklenka mu po ní zbyla. Do novin ji nejd ív sbalil asi tak žal cht l p estát, jednoho dne si jí nalil a už nemohl p estat. ř

ě

ř

ř

Uprost ed léta na pohovce s prvním ministrem spolu dívaj se z v že z kopce jak to jde s královstvím dol . ř

ě

ů

Co je toho p í inou cht j dov d t se ve hradu, metodu maj jedinou. uspo ádaj poradu. ř

ě

ě

č

ě

ř

Aby se nemusely klopit o i a as jako hadr vléct se uprost ed sálu pivo to í, a víno taky za lo téct. č

č

ř

č

č

Jakmile si král ale stoup, aby si zjednal k e i klid, obrátil náhle o i v sloup, a sch ze se mohla rozejít. ř

č

č

ů

(Otev e sk í a všimne si ozdobné krabi ky.) ř

ř

ň

č

Skoro bych p isahala, že jsem zamykala... Krásná krabi ka. Kde se tady asi vzala? Kdybych tak znala... Ur it to bude zas n jaký obchodí ek, zástava, co si tu nechala moje matka. A vida - je tu i malý klí ek a zámek to má jako naše vrátka. Tak ho vyzkoušíme .. ježkovi vo i! Takový šperk unese jen princezna, kterou denn obdivuje tisíc o í, a ujiš uje, jak je líbezná. ..., jak na te paprsek spadnul a kámen se na etízku nahnul, (Nasadí si ho na krk a jde p ed zrcadlo.) vidím, že by mi taky padnul. Hned v tom vypadám jinak! Co platné jste, mládí a kráso, na mužského je pot eba p ipravit laso, a hned se na vás podívá jinak. Lidé mají soucit. Ale co je budí je, jak p ijít na to jak získat zlato. Ach, pro jsme tak chudí! ř

č

č

ě

ě

č

č

č

ě

č

ť

ň

ď

ř

ř

ř

ř

ř

č

2.9. Procházka Faust se prochází zamyšlen. P ižene se k n mu Mephistopheles. ř

ě

MEPHISTOPHELES: Do pytle s dary, a láskou taky, dneska jsem naprdlej jako mraky! FAUST: Naprdlý! Tak to t asi n co žere. Tedy pro se tvá íš jako v hrob ? ě

č

ě

ř

ě

61

MEPHISTOPHELES: Je mi jako když m do pekla bere. Chci íct - jako by tak bylo tob . ě

ř

ě

FAUST: Asi ti muselo v hlav p esko it. A t nenapadne z okna vysko it! ě

ť

ř

č

ě

č

MEPHISTOPHELES: P edstav si, kdo te na náš dar nemžourá: starostlivé oko n jakého kn žoura! Její matka ani chvíli nelenila aby nový p ír stek náležit ocenila. Jako správná kostelní sv tice pro muchá každý kout celé sednice a u každý vázy okamžit ví, že nestojí p esn podle k íže. Když vid la náš skvost kamenný hned spustila proslov plamenný: "Nezasloužený mamon, milá dcero, roztrhá duši i játra na kus stero. Kdyby to byla v le boží Panna Marie nám ho tu sama složí." Naší ubohé Margarete se z toho scvrknul horní ret: "Sami nemáme co do huby a darovanému koni koukáme na zuby." Ale matka už u rohu oltá e odchytila svého fará e a rázem bylo po legraci. ekl: " Jen tak zabráníme h íchu když poru íme chtí i i b ichu. Dovolte mi zavést postulaci, že jenom církev všechno zhltne zdatn , aniž by jí po tom bylo špatn . A i když zlo pokaždé nep em že, od vašeho bohatství vám ráda odpom že." ř

ď

ě

ř

ě

ů

ě

ě

č

ě

ř

ě

ř

ě

ů

ů

ř

ř

Ř

ř

č

č

ř

ě

ě

ř

ů

ů

FAUST: Tak pevn na stran chudých stát snad dokáže už jenom sám stát. ě

ě

MEPHISTOPHELES: Shrabují peníze a zlato jako by to bylo bláto, spíše uslyšíš skálu ceknout, nežli je "d kuju" eknout, a usmát se je lov k uvidí jen když n koho ošidí. ě

ř

č

ě

ě

FAUST: A co Gréta? MEPHISTOPHELES: No ta te v klidu neposedí, pak nep ítomn do dáli hledí jako kapitán na n jaké bárce. Asi vyhlíží poklad. Nebo jeho dárce... ď

ř

ě

ě

FAUST: Té holky je mi skute n líto. Zas jí n co dáme, a ji tolik nebolí to, že o ten šperk hned p išla. č

ě

ť

ř

MEPHISTOPHELES:

62

ě

Dáme! Tebe ta cetka n jak lacino vyšla! ě

FAUST: Jen jdi a d lej co jsem ek. I její sousedky si získej vd k, ta je taky docela p kná žába. Chovej se jak ábel, a ne n jaká bába! ě

ř

ě

ě

ď

ě

MEPHISTOPHELES: Ovšem, vašnosto, bude mi pot šením. (Faust odejde.) No bodej by zamilovaný trouba nevyhodil všechny poklady co lze spat it v ase denním, jen aby své touze zalahodil. (Odejde.) ě

ť

ř

č

2.10. V dom sousedky ě

MARTA (sama): Snad m j muž dojde odpušt ní, že pro m nikdy nem l pochopení! Odjede, a jak vidle nechá m nakonec tr et tu doma ve slám . Nezk ivila jsem mu ani vlásku, jen cht la jeho úctu a lásku. ů

ě

ě

ě

ě

č

ě

ř

ě

(Plá e.) Možná už ani není živý a já te vzývám p ízrak sivý ... č

ď

ř

(P ijde Margareta.) ř

MARGARETA: P edstav si, co se stalo! ř

MARTA: Nu co pak t tak vzalo? ě

MARGARETA: Skute n m zas málem vzala mrtvice, když vidím znovu uprost ed sv tnice, že tam zas n co nového stálo. A jako by to nebylo dost, je to ješt krásn jší skvost! č

ě

ě

ř

ě

ě

ě

ě

MARTA: Hlavn to tentokrát ne íkej matce, nebo to zase skon í v nebi krátce. ě

ř

č

MARGARETA: Jen se podívej, jak se zablyští! MARTA: Snad ti z n j št stí poprýští... ě

ě

MARGARETA: Jenže s tím nemohu vylézt na ulici, natož pak v ned li vydat se k zpov dnici. ě

ě

MARTA: Milá sv tice, tak potom ti p j ím zrcadlo. P ed ním se potají šperky str j a t eba si tancuj. Jen dej pozor, aby nespadlo. Ostatn , je to i p ítel m j. Tvá matka neví, jak ud lat si radost, nechat zá it do sv ta sv j š astný los, ě

ů

ř

ů

ř

ě

ř

ů

ě

ř

ě

ů

63

ť

č

novým ú esem oko enit svoji mladost a pro šperk t eba propíchnout si nos. č

ř

ř

MARGARETA: Ale ty dary ze kterých p echází zrak - to stejn nebude jenom tak. (N kdo klepe.) Sakra, snad m matka sleduje stále? ř

ě

ě

ě

MARTA (vykoukne ven): Je to áký cizí lov k. Dále! ň

č

ě

(Vstupuje Mephistopheles.) MEPHISTOPHELES: Promi te mi drzost mojí že vás takhle obt žuji. (Uctiv p ed Margaretou odstoupí.) Jestlipak tu paní Marta Schwerdtlein bydlí? ň

ě

ě

ř

MARTA: To jsem já. Nabídn te si židli. ě

MEPHISTOPHELES (ztlumí hlas): Zatím mi pozdrav sta í, vidím, že sle nu as tla í, a pot ebuje vaši radu. Zas odpoledne p ijdu na poradu. č

č

č

č

ř

ř

MARTA (sm je se): Jak lehce vzniknout drby a pomluvy: pán hned myslí, že tu chystáme námluvy! ě

MARGARETA: Nep ísluší mému stavu te n komu motat hlavu. Ty cennosti nejsou moje. ř

ď

ě

MEPHISTOPHELES: Ne šperk, ale pohled to je který zp sobuje, že sním. Tedy z stat smím ... ů

ů

MARTA: Tak co nám nesete? Dáte si kávu .. MEPHISTOPHELES: Rad j bych íkal lepší zprávu, ale odpus te poslu který jen opakuje: váš muž je mrtvý. Však vás ješt pozdravuje. ě

ř

ť

ě

MARTA: Ach, konec mé lásky, mého zloducha, tak proto ta úzkost, proto ta p edtucha! ř

MARGARETA: Jsem s tebou ... vím, že je to málo. MEPHISTOPHELES: Možná chcete slyšet jakpak se to stalo. MARGARETA: Radši bych to zkrátila - nechci, aby se ješt více trápila. ě

MEPHISTOPHELES:

64

Není žádné radosti bez žalu a starosti. MARTA: P eji si o n m znát vše do posledního písmena! ř

ě

MEPHISTOPHELES: V Padov zem el ve své mladosti, v krajin , která je krásn zvrásn na a lidem poskytuje mnoho blahobytu. Pochován je nedaleko svého bytu. ě

ř

ě

ě

ě

MARTA: A já, myslel na m ve svých posledních tužbách? ě

MEPHISTOPHELES: O tom mohu jenom málo íct. Máte na n j myslet p i svatých bohoslužbách, ale nenesu vám od n j nic. ř

ě

ř

ě

MARTA: Cože, ani lístek, ani cetku kterou i ten poslední mou enín nakonec pošle blízkým svým, i kdyby m l hladov t a strádat? ř

ě

ě

MEPHISTOPHELES: Možná si za to koupil n co k sn dku, ale to bych se neodvážil hádat. Ur it v d l o svých chybách, a o strastech nenechal nikoho na pochybách. ě

č

ě

ě

ě

ě

MARGARETA: Ó jak má každý málo št stí! Však my se za n j budem ur it modlit! ě

ě

č

ě

MEPHISTOPHELES: Vám by slušelo svatební v nec nésti, což v tom kostele trochu déle podlít? ě

MARGARETA: To by se p ece v bec nehodilo! ř

ů

MEPHISTOPHELES: Rozhodn by mužské rám lahodilo jak bílý beránek božskému oku alespo zav šeno po vašem boku. ě

ň

ě

ě

MARGARETA: A co by tomu ekli lidi! ř

MEPHISTOPHELES: Dob í nic. A blbci a vidí! ř

ť

MARTA: Tak prosím, pokra ujte v informaci! č

MEPHISTOPHELES: Uprost ed jeho posledních vzlyk ho vidím to jako by to bylo dnes: Ležel tam v koutku na matraci, trochu jak Kristus, trochu jako pes, a své vyznání už m l na jazyku: "Jaký jsem to ale v l, ženu nechat jako k l! Ó minulosti, kéž bys byla být jiná! Ó proz etelnosti, pro 's to dopustila!" ř

ů

ě

ů

ů

ř

č

65

MARTA (pla ky): Dobrý muž, už jsem mu dávno odpustila! č

MEPHISTOPHELES: "Však je to hlavn její vina!" ě

MARTA: To není pravda! Já bych toho opilce ... MEPHISTOPHELES: ... nedal bych na to co mu v té chvilce p inesla slina na jazyk. Pak pokra oval: "Aby ona i d ti m ly dost chleba d lat vždy to, co bylo t eba jsem se nikdy nevzp oval. A za to mi nedala chvíli klid." ř

č

ě

ě

ě

ř

ě

č

MARTA: Moji d v ru a lásku mít - jak jen na n mohl zapomenout! ů

ě

ě

MEPHISTOPHELES: Však se musel na vás rozpomenout, ka: "Jednou jsme už vy erpáním padali, a já se modlil za d ti i Martu. A zrovna, když jsme míjeli Maltu, tak jsme turecké pašeráky zajali. Asi sultánovi ukradli ten poklad. Nedovedl byste si ho ani p edstavit. I když se musel d lit víc než stokrát, mou ást stále stálo za to ádn oslavit." ř

č

ě

ř

ě

č

ř

ě

MARTA: Ha! Cože? Zanechal snad n jaké jm ní? ě

ě

MEPHISTOPHELES: Na mo i se vítr rychle m ní. V Neapoli, v hospod u d ev ný pry ny, když hledal pro svoji duši spásu, si všimnul paní veselý a sli ný. Pak až do konce s ním sdílela osudy i kasu. ř

ě

ě

ř

ě

č

č

MARTA: Ten roš ák! Místo zmenšit bídu d tí za d vky své prachy minul a sám skon il vprost ed smetí. ť

ě

ě

č

ř

MEPHISTOPHELES: Však také proto brzy zhynul. Necht l bych vám n co radit, ale po p im ené dob smutku by vám v novém št stí nem lo nic vadit. ě

ě

ř

ě

ř

ě

ě

ě

MARTA: Št stí nespo ívá v skutku, v mém srdci je první stále on. Bylo s ním trápení, ale i psina, jeho smích zn l jako zvon. Jen m l rád cizí zem , ženy i vína a hlavn ty prokleté karty. ě

č

ě

ě

ě

ě

MEPHISTOPHELES: asem všechno p ebolí. To já držel bych se rad j Marty i kdyby mi dávali cokoliv. Č

ř

ě

66

Poj te se s tím rovnou vypo ádat a se mnou sv j život uspo ádat! ď

ř

ů

ř

MARTA: Že máte náladu na legraci! MEPHISTOPHELES (pro sebe): Popletu jim hlavy, hlavn kout dokava jsou žhavý! (K Margaret :) I vaše srdce z stane stranou? ě

ď

ě

ů

MARGARETA: Co tím myslíte? MEPHISTOPHELES (pro sebe): Pr hledná jak kapka dešt . (Nahlas:) Ale nic. Tak na shledanou. ů

ě

MARGARETA: To už musíte? MARTA: Neodcházejte ješt ! Nem l byste n jaký doklad, že skute n zhynul m j bývalý poklad? Promi te mi v cný tón eká m ú ední maraton. ě

ě

ě

č

ě

ů

ň

č

ě

ě

ř

MEPHISTOPHELES: Nemohu vám dát nic hnedka, leda snad ješt jednoho sv dka. Je fakt, že zákon o pravd zhusta p esv d í až dvoje ústa. Jestli ho p ivést smím ... ě

ě

ě

ř

ě

č

ř

MARTA: Já vás prosím. MEPHISTOPHELES: Je to zajímavý lov k, pokud vím. Když tu budete také, dáte mu šanci, sle no, rozvinout jeho eleganci. č

ě

č

MARGARETA: Z ervenám p ed ním jako rak. č

ř

MEPHISTOPHELES: Slupnete ho jako drak. MARTA: Budeme dnes ve er ob tady, p ive te ho, prosím, do zahrady. č

ř

ě

ď

2.11. Ulice (II) Faust. Mephistopheles. FAUST: Tak jak jsi s tím daleko? MEPHISTOPHELES: Á, stále plný energie jako jelen vprost ed íje? To dnes ve er budeš nam kko. Uvidíš ji u sousedky Marty, ř

č

ř

ě

67

té kuplí ky z podvra ácké party. ř

ť

FAUST: OK! MEPHISTOPHELES: Budem tam ale muset podat sv dectví dvojí. ě

FAUST: Co je zadarmo, za málo stojí. MEPHISTOPHELES: Totiž, že její drahocenný muž sv j osud naplnil, zkrátka není už, a v Padov odpo ívá v své poslední vest . ů

ě

č

ě

FAUST: Rozumím - však než tam dojdem uplyne p t ned l! ě

ě

MEPHISTOPHELES: Sancta Simplicitas! Kdo mluvil o n jaké cest . Prost budeš sv d it, aniž bys to v d l. ě

ě

ě

č

ě

ě

ě

FAUST: Ani za nic! Ty chceš, abych sed l! ě

MEPHISTOPHELES: Ó svatý muži, šet i si své p st ! Chceš snad íct, žes' odmali ka vždy jen na stran pravdy stál? A pukla snad proto Zem vprost ed skal? A ty plamenné projevy, co sis za sv j maják bral, sv tla vydávaly mí , než zhaslá sví ka. Hlavn že p i nich byla vyplá hru ! Sám sebe p esv d , že jsi slyšel pana Schwerdtleina p edposlední vzdech, a k ve eru se bolem unést nech až budeš lí it, jak o život p išel. ř

ě

ř

ě

č

ě

ě

ř

ů

ě

ň

ě

č

ř

ď

ř

ě

č

ř

č

č

ř

FAUST: Jsi hnusný prolhaný oportunista! MEPHISTOPHELES: Co zbývá tomu, kdo není specialista? Nebo se snad nechceš zbláznit, svou oddanost nechat zítra zaznít a ke Grét se tisknout jako klíšt ? ě

ě

FAUST: Ze srdce rád, jist ! ě

MEPHISTOPHELES: Slibujíc lásku a v rnost až k ránu nesple se v tom svém srde ním orgánu. Zkontroluj si to v anatomickém list ! ě

ť

č

ě

FAUST: Nech toho! Pro m hledat n jaké jméno pro m j cit je jako žulový kámen zvedat. Slov která popíšou ten žár je v každém slovníku jenom pár, je to život, motor v ný, osud i žal nekone ný, a ten ty chceš znevážit? ě

ě

ů

ě

č

č

68

MEPHISTOPHELES: Kdo by se moh' odvážit! FAUST: Poslechni, to už sta í! Nenech m zbyte n už více si namáhat jazyk ani plíce. Když íkám dost, tak to konec zna í. Už je mi z t ch e í n jak divn . Ale jdeme! Dostal jsi m . č

ě

č

ě

ř

č

ě

ř

č

ě

ě

ě

2.12. Zahrada Margareta je zav šena do Fausta, Marta do Mephistophela, všichni se procházejí. ě

MARGARETA: Stejn vím, že mi lichotíte jen abych nebyla v rozpacích, a sám se p i tom v bec nebavíte. Hlavu asi te máte n kde v oblacích. V cizích krajích zvyklý se budit se musíte s venkovskou husou nudit. ě

ř

ů

ď

ě

FAUST: Jeden váš pohled, jedna v ta jsou víc než všechna moudra sv ta. (Políbí jí ruku.) ě

ě

MARGARETA: Ale to se v bec nehodí! Pro líbat tak oby ejnou ruku zdrsn nou vším, co se p ihodí v pr b hu mnoha mizerných rok ? (Poodejdou.) ů

č

č

ě

ů

ř

ě

ů

MARTA: Takže vy hodn cestujete ... ě

MEPHISTOPHELES: To víte, doba nás nutí s kolem sr stat. Na krásných místech asto skoro odst n te, když tam nem žete ješt chvíli z stat. ů

č

ů

ů

ě

ě

ů

MARTA: Dokud se lov ku da í, m že si svobodn sv tem létat. Však jsou lidé chudí, sta í, nebo jim jen obchod p estal vzkvétat, a to jim navždy plány zma í... č

ě

ů

ř

ě

ě

ř

ř

ř

MEPHISTOPHELES: ... protože št stí je stoli ka vratká ... ě

č

MARTA: ... a tak je t eba myslet na zadní vrátka. (Poodejdou.) ř

MARGARETA: Už jen váš pohled tahá lidi z poroby, protože vyza uje nad ji. Každý vás má ur it hned rad ji než n koho kdo nemá vaše zp soby. ř

ě

č

ě

ě

ě

ů

FAUST: Cha, takové zdání je pro zasmání,

69

i kdy to tak snad bylo by. MARGARETA: A není? FAUST: Ach, pro se p ímost tak málo cení a svatá nevinnost nedojde uznání, když ze smradlavého zrna svého klasu se ponížený patolízal vždy do ká ... č

ř

č

MARGARETA: V nujte mi v cizin aspo mrknutí o ka, to já na p emýšlení o vás budu mít více asu ... ě

ě

ň

č

ř

č

FAUST: Jste tedy asto osam lá? č

ě

MARGARETA: Ale kdež, u nás se už od rána d lá. N kdy jsem ve er rozlámaná celá a kopla bych do toho rodinného podniku. Va ení, šití, a pak š rovat je práce d sná; ú ty musí souhlasit do posledního feniku. Na to je matka obzvláš p esná. Není si ale pro st žovat. Žijem si lépe než mnozí jiní. A ve er nás na naší zahrad švestka stíní, když v klidu tam rozjímáme, a nebo jen pijem. Sestru - bože, jak jsem se s ní natrápila - p ipomíná už jen obraz v síni. Po boku našeho otce tam všichni b žíme s kopce. Kdyby se mi tak te navrátila! Bratr je voják, to ješt nevíte ... ě

ě

č

ř

ů

ě

č

ť

č

ř

ě

č

ě

ř

ě

ď

ě

FAUST: Jak and l mluvíte. ě

MARGARETA: ... pohlcen ve své spole nosti zemité ráno velí a ve er si dá režnou. Jen já a on jsme sestru n žnou po smrti otce mohli chránit. Matka si zdraví sama musela bránit, a nežli se sta ila zhojit nem l našeho drobe ka kdo kojit. Vzpomínám, jak se mile vrtí lín , když jsem ji chovala na svém klín . Nebo jak se nervózn vzteká, když se dožaduje svého mléka. č

č

ě

č

ě

č

ě

ě

ě

FAUST: To musí být tak krásné. MARGARETA: Tak to víte, je jasné, že se s miminkem p íliš nevyspíte. Když ho n co za ne tla it i studit, rad ji k n mu hned pob žíte a nenecháte mokrou plínku zade ek prudit. Pak ješt za ne lézt a olizovat zápraží. Ve dne v noci musíte být na stráži, zví ata krmit, kolébku houpat, nákupy d lat, ve er ho koupat, dudlík mu hledat, a jablko loupat. ř

ě

ě

č

č

ě

č

ě

č

ě

č

ř

ě

č

70

Není to vždycky p íjemné bydlo, však o to víc chutná pak spánek i jídlo. (Poodejdou.) ř

MARTA: Holt chudým ženským to nedá, aby aspo jiným ke št stí radily. ň

ě

FAUST: Ne, ne, dobrou radu každý hledá nenechte se odradit ani na chvíli. MARTA: D ležité je poslouchat srdce, milý pane. Jestlipak vám se to také ob as stane? ů

č

MEPHISTOPHELES: Ale jist . Nejlépe se muži da í, když mu doma žena va í. ě

ř

ř

MARTA: Chci íct, už jste n kdy narazil na lásku? ř

ě

MEPHISTOPHELES: Ale jist , jsem ctitel dojímavých obrázk . ě

ů

MARTA: Myslím, jestli vám n kdo už zaplnil v srdci pusto. ě

MEPHISTOPHELES: Klamat ubohé ženy není moje gusto. MARTA: Vy mi nerozumíte! MEPHISTOPHELES: Vím jenom, víte, že moc milá být umíte. (Poodejdou.) FAUST: A opravdu se nezlobíš, jak jsem t tehdy málem srazil? ě

MARGARETA: Já byla zlá. Že to nikomu nepovíš! FAUST: Nejrad j bych si sám jednu vrazil! Jak jsi m dnes hned zas poznala ... jiná by m s bi em vyhnala. ě

ě

ě

č

MARGARETA: Byla jsem si jistá jako ten kostel, te nevím, co se se mnou stalo. Když zjevil ses', m j klid mi to vzalo, kámen je horký, a studí m postel. Bráním se tak rychle prohrát. T eba si chceš jenom pohrát. Naší zahradou rychle prolítnout, jako tehdy ti špa ci d sní. Rukou pravou musím t odmítnout, levice chce se stát sladkou t ešní. ď

ů

ě

ř

č

ě

ě

ř

FAUST: Milá ku, dej ... č

71

MARGARETA: Po kej! (Utrhne šípkový kv t a odlamuje mu lístky.) č

ě

FAUST: Chceš z toho va it aj? ř

č

MARGARETA: Ne, jdeme dál. FAUST: Já bych si také vzal.. MARGARETA: Jen si s n ím jiným hraj. (Mumlá si pro sebe a pokra uje v trhání.) ě

č

č

FAUST: Co íkáš? ř

MARGARETA (polohlasn ): Má m rád, nemá m rád ... ě

ě

ě

FAUST: Takhle si hrát ... MARGARETA (pokra uje): ... po jiné touží, láskou se souží ... (S uleh ením odtrhne poslední lístek.) Láskou se souží! č

č

FAUST: I rostliny nám slouží! Vem jed, že se souží! (Uchopí jí ob ruce.) ě

MARGARETA: Cítím se slabá, bledá ... FAUST: Nech toto stisknutí rukou ti ekne, co vyslovit se nedá, že jen váhání je tou mukou, pod kterou se tvé srdce láme, a že ten prohnilý sv t voní jak šípkový kv t, když ho spole n do vázy dáme. (Margareta mu stiskne ruce, pak se vyprostí a odb hne. On chvilku p emýšlí, a vyrazí za ní.) ť

ř

ě

ě

č

ě

ě

ř

MARTA: P íchází noc ... ř

MEPHISTOPHELES: ... a my musíme jít. MARTA: Jak moc bych si p ála ve vaši spole nosti déle žít. Naše vesnice tu odv k jen stála, aby se d dci m li kde kousat nudou. Báby sledují, kam sousedovic pudou, a nazít í to roznesou ve svém drbu. Mimochodem, kde jsou naši mladí? ř

č

ě

ě

ů

ě

ř

72

MEPHISTOPHELES: Mám dojem, že jim to spolu ladí. MARTA: Dy ne íkám, že mi to vadí. ť

ř

MEPHISTOPHELES: Dobrodruží na cest k rodinnému krbu. ě

2.13. Zahradní altánek Margareta vb hne, schová se za dve mi, ale škvírou se dívá ven. ě

ř

MARGARETA: Tady! FAUST (vejde za ní): ... a lasi ku jsem chytil už ... (Políbí ji.) č

MARGARETA (obejme ho, a políbí také): Tak takhle tedy chutná muž ... (Mephistopheles klepe na dve e.) ř

FAUST (odm en ): Kdo je? ě

ř

ě

MEPHISTOPHELES: Nejlepší p ítel. ř

FAUST: Tak to bude pes! MEPHISTOPHELES: Slušné návšt vy umí brzo dom chodit. ě

ů

MARTA (také vejde): Už spí celá ves. FAUST: Mohl bych vás ješt doprovodit? ě

MARGARETA: To by m matka ... sbohem! ě

FAUST: P kná skováva ka to byla ... sbohem! ě

č

MARTA: Vemte to touhle branou. MARGARETA: Chci íct, nashledanou ... (Faust s Mephistophelem odejdou.) ř

MARGARETA: P ipadám si jako d cko. On neví skoro, ale všecko. Sv j stud p ed ním st ží hasím, co ekne, mu odsouhlasím. Kde se vzal lov k uprost ed lidí? Jenom to nevím: co na m vidí. ř

ů

ě

ř

ě

ř

č

ě

ř

ě

(Odejde.)

73

2.14. Les a jeskyn

ě

FAUST (sám): Nespoutaný duchu, dal jsi mi všechno o co jsem prosil. Ne nadarmo však jsi se mi zjevil uprost ed ohn . Vznešenou p írodu jsi u inil mým královstvím, abych ji mohl poznat a užívat. Ne z povzdálí ji odm en pozorovat, ale hluboko v zet v jejích prsou, jako v hrudi nejlepšího p ítele. Vedeš m adou všech živoucích, stejn jako m u íš vid t bratry ve sv ží tráv , vzduchu a ranní rose. A když les kvílí a sku í uprost ed bou e, ztepilý smrk láme okolní v tve, ko eny rve husté bor v í a mech až jeho pád zat ese skalnatou horou - tu mne ukryješ v suché jeskyni. M samotného mn nau znát, a v mém nitru se otev i truhlu plnou zázrak . Nad p lno ním v esem, v lehkém oparu, osvíceny ledovým sv tlem m síce, kéž se p ed mým zrakem vyno í st íbrné víly z okolních skal a zmírní mi mé mu ivé pochyby. ř

ř

ě

č

ě

ř

ě

ě

ř

ě

ř

ě

ě

ě

č

ě

ě

č

ř

ř

ě

ř

ů

č

ř

ě

ě

č

ř

ů

ů

č

ř

ě

ě

ř

ř

ř

č

Nikdy, nikdy, nikdy nebude lov k spokojený! Až te to vidím. Nebo jsi m obda il nejen p ízní vyzdvihující m blíže k boh m, ale i v ným spole níkem, kterého již nemohu snést. Chladn a vypo ítav m p ede mnou samým ponižuje, a tv j dar jediným povzdechem m ní v pouhé nic. Každou p íjemnou chvíli prom ní v divoký požár v mých prsou. Tak se zmítám mezi touhou a slastí, a po každém pot šení ješt více žízním žádostí. č

ď

ť

ě

ě

ř

ř

ů

č

č

ě

ě

ě

ě

č

ř

ě

ů

ě

ř

ě

ě

ě

(Vejde Mephistopheles.) MEPHISTOPHELES: Tak po ítám, že jsi zm ny už dost užil, a dál se nechceš nudit musit. To ti chválím, že ses vzmužil, a ákou zm nu zas chceš zkusit! č

ň

ě

ě

FAUST: Nekaž mi m j krásný den. Když se nudíš, zkoušej zívat. ů

MEPHISTOPHELES: No dovol, vždy o to se starám jen, abys sis' moh' odpo ívat. Celý den okolo lidí poskakuju a laskominami na zlatém podnose t m syrovým nevychovanc m podstrojuju. Však co cht jí, jak pozoruju, nemají zrovna napsáno na nose. ť

č

ě

ů

ě

FAUST: To je drzost. Za tvou zlou psinu snad ješt abych se ti omluvil! ě

MEPHISTOPHELES: A kde ty bys, chudý Zem synu, ě

74

tak asi beze m byl? V chorobných p edstavách jako v plynu sám sebe's málem zahubil; a zato mám já nést vinu, že jsem t z nich vylé il? Že už nemátožíš po pozemské kouli, a p i pádu ze skály neutržíš bouli? Po celý ten sv j plodný rok ses plazil v mechu jako mlok, kterého honí n jaká potvora. Zapome už na toho svého doktora! ě

ř

ě

č

ř

ů

ě

ň

FAUST: Asi mi chceš m j klid zkazit, sílu vzít, a radost zmrazit. Ale nenamáhej se s pekelnými tanci, opak dosáhneš t mi svými cancy. ů

ě

MEPHISTOPHELES: Tv j klid - jaké to št stí dny a noci polehávat v klestí, nanejvýš pozorovat mraky plynout a nafoukan jim na cestu kynout. Z písku si modelovat lavinu, na potoce propíchnout bublinu, tvá it se klidn nehty zuby, i když mu p na leze z huby, a než se na cestu vrátit, rad ji se v pochybách ztratit ů

ě

ě

ř

ě

ě

ě

(Podrbe se.) -n jak jsem zapomn l pointu ... ě

ě

FAUST: Seru na tebe! MEPHISTOPHELES: Pochybuji, že si tím m žeš ulevit. Ale každý se u nás dnes smí svobodn projevit. To jen p ed citlivým ouškem si neprdneš ani, nebo to šlechetné srdce smrteln zraní. Abych to zkrátil - m žeš si zatím tišidla podávat a na pár dní si sám n co nalhávat; nadlouho nev štím ti mnoho zdaru. Den ode dne bude t žší tv j ranec, a nakonec skon íš jako psanec, pochován ve svém vlastním zmaru. Tak toho nech! Ta holka tam sedí a obléká si boty, do šat se obuje, nebo jen do dve í hledí - to jen proto, že t miluje. Když gejzír tvé lásky bouchnul probudil se tím každý hluchý. Po té, cos jí do srdce šplouchnul, je už tv j vodopád zase suchý. Myslím, že bys m l nelenit, sestoupit z lesního tr nu a místo vytí na studenou lunu svou milou za v rnost odm nit. Nemám zdání, jakou mocí m že vydržet v n zírat do zdi nebo u okna poslouchat jak drozdi si vesele poletují dnem i nocí. "Kéž i já takhle zpívat budu moci!" si pro sebe šeptá smutn . Práv te slyším její vzdech: ů

ě

ř

ť

ě

ů

ě

ě

ě

ů

č

ů

ř

ě

ů

ě

ů

ě

ů

ě

ě

č

ě

ě

ě

ď

75

Spadlo snad n co na kuchy ský plech? To ne. Jen její slza z e ila vodu v putn ! ě

ň

č

ř

ě

FAUST: Ty hade, ty zmije! MEPHISTOPHELES (pro sebe): Ješt poznáš, která bije! ě

FAUST: Neber si její jméno do huby! Jestli se ješt dotkneš její nevinnosti, neru ím za sebe ve své zlosti. Té tvé špinavosti mám až po zuby. ě

č

MEPHISTOPHELES: A to snad já ji duši lámu, nechaje ji trápit samu? FAUST: Jsem trose ník uprost ed vln, ale ne samoten, jen jí jsem pln, a na dešti ochoten týden moknout její rty vida vody se dotknout. č

ř

MEPHISTOPHELES: No jist . A do šípk se nahý vrhat a podle íkanky kvíte ky trhat. ě

ů

ř

č

FAUST: Ty špehoune! MEPHISTOPHELES: Ned lej, že ses urazil. Na to, aby takového kluka holce stvo il, který by se jí jen pitomou ce dvo il, m l Pánb h p íliš mnoho mocných sil. Zanech už prázdného k iku a riskni si bez cavyk na její dve e uknout. ě

ř

č

ě

ů

ř

ř

ř

ů

ř

ť

FAUST: Jestli i její hru skrývá p ání, aby má hlava spo ala na ní ... Nebo by snad zkusila cuknout? Poslední jistota m opouští, m j život nemá ú el, nemá klid, plácám se jak ryba na souši, jak ve er po práci prostý lid. Mám její d tinské p edstavy zrozené na alpském polí ku snad naznak povalit do trávy. Takhle št stí podrazit stoli ku? Což nesta í mi na dost na slunci se spokojen vrtit? Mám snad z toho míti radost pod sebou lidi v n drtit? Její mír ale musím, musím zhatit! Palivo si peklo žádá do plamene. áble, pomoz mi as zkrátit! Co si osud vybral, už mu nevezmeme. To ona bude za mé h íchy platit až spolu sladké jablko utrhneme. ď

ř

č

ě

ů

č

č

ě

ř

č

ě

č

č

ě

ě

Ď

č

ě

č

ř

MEPHISTOPHELES: No vida, kde je kou , ješt je i žhavý! ř

76

ě

Situace není bezvýsledná. To si výmluvu jen tak staví ta tvoje hloupá m kká bedna. P kn jdi, milou uklidnit do pokoje. A ne, aby ses zas v p li cesty vracel! Když vidím ábla, jak plaše p ešlapuje, je mi, jako bych práv zvracel. ě

ě

ě

ů

ď

ř

ě

2.15. U Margarety v pokoji MARGARETA (sama u kolovrátku): M j klid je pry , už nikdy víc nemohu chtít jistá si být. Kde není on je mi vše fuk a každý strom mrtvý jen suk. Hlava je dutá a síla krutá navždy rozlomí moje v domí. M j klid je pry , už nikdy víc nemohu chtít dít tem být. Z okna ven koukám jen až p jde k nám. Vše mu pak dám. Vida jak se nese, zem se pod ním t ese; spat it si jen p eji rty, jak se mu sm jí. Ztlumí pochyb muky jeho moudrá e , tak jako stisk ruky zvolní moji k e . M j klid je pry , už nikdy víc nemohu chtít sama sebou být. To co má rád zdaleka svízt nechám mu dát, a s ním to chci jíst. Kde se mohl zdržet? Pro n ho chci zpívat, jeho šíji držet, jeho prsa líbat! ů

č

ě

ů

č

ě

ů

ř

ř

ř

ě

ř

č

ř

č

ů

č

ě

2.16. V zahrad u Margarety ě

Margareta, Faust. MARGARETA: Prozradíš mi n co? ě

FAUST: Vše, co znám. MARGARETA: Když tak samoz ejm sv tem b žíš - a že jsi dobrý, na to krk dám ekni mi, v co vlastn v íš? ř

ř

ě

ě

ě

ř

77

ě

ě

FAUST: Prosím t , co je zas tohle za otázku. Pro tebe bych dal víc než sv j život v sázku. Ale mám si to snad v kostele nechat zm it? ě

ů

ě

ř

MARGARETA: Neurážej se, vždy každý musí v n co v it. ť

ě

FAUST: A pro ? č

MARGARETA: P ece aby nežil jako pohan. ř

FAUST: Aby padal kn žím k nohám? ě

MARGARETA: To p ece nemusíš. Ale v íš v Boha? ř

ě

ř

FAUST: Vyslovit n jaké to "V ím v Boha." hlavu pomazanou každý p im je dokud za rohem nezmizí tvoje noha. Pak se pomazanec tvé naivit vysm je. ě

ě

ř

ř

ě

ě

ě

MARGARETA: Jsi tedy ateista ... FAUST: Tak tahle v c není jistá! Kdo si Ho tolik neváží, že Ho pojmenovat odváží, ka: „V ím v Boha!"? A která lidská noha by p ib hla se spasit a s "Nev ím." se hlásit? Ohe , i sníh co zebe, a v bec vše co kolem tu je tebe i m obsahuje, stejn jako samo sebe. Jsem snad skála, jež nevzpomene jak se nad ní nebe klene a uprost ed hv zdného prachu nikdy nezakusí strachu? Je to snad kámen, jenž tady stojí okouzlen zá í krásy tvojí, a nejsou naše srdce plny k ehkého t aslavého chvojí vysílajícího mocné vlny? Jak se to jmenuje - na tom houby sejde. Mít tvoje srdce, vezmu je a naplním vším, co se tam vejde. D ležitý je p edevším cit. Nech lásku, št stí, Boha být, to vše zna í jenom stín. Jména jsou jen zvuk a dým. ě

ř

ě

ř

ř

ě

ě

ř

ň

ů

ě

ě

ř

ě

ř

ř

ř

ů

ř

ě

č

MARGARETA: S tím rozhodn souhlasím, vždy podobná slova, pokud vím, íká i pan fará v ned li. ě

ť

ř

ř

ě

FAUST:

78

ě

ř

Všude bysme je slyšeli. Každý, v kom cit šumí, to nazývá, jak sám umí. Na to má p ece právo. ř

MARGARETA: Ale jist , dokonce je to zdrávo. Jen byla bych si více jista, kdybys m l také víru v Krista. ě

ě

FAUST: Ach, Krista. MARGARETA: Víš, o co mi jde ve skute nosti? Aby ses nechyt špatné spole nosti. č

č

FAUST: Co je zase tohle? MARGARETA: No, ten lov k, co je po ád s tebou - když ho vidím, kosti m zebou, a nejradši bych n kam utíkala. Takový pocit jsem nikdy nepoznala, jsem z toho celá zcepen lá. č

ě

ř

ě

ě

ě

FAUST: Ale prosím t , ten ti nic neud lá. ě

ě

MARGARETA: Myslela jsem, že mohu snést každého. Ale jeho p ítomnost je n co strašného. A zrovna na tebe se kouká jako havran na tu ného brouka. Na svobodu už ho nikdy nepustí. Jestli mu k ivdím, a mi B h odpustí! ř

ě

č

ř

ť

ů

FAUST: Je to jen bubák, co sv t r znorodým ud lá. ě

ů

ě

MARGARETA: Hlavn si je držet daleko od t la! Už když do dve í vstupuje pohledem okolí špehuje, každý je pro jen chátra nízká. Když myslí, že výhodu získá, tak se p ív tiv lísá. Za jeho úsm vem však sedí krysa. S tebou, když se za ruku vedu, dýchám si voln , a jak kot p edu. Jak vidím jeho, cítím se špinavá. ě

ě

ř

ň

ř

ě

ě

ě

ě

ě

ř

FAUST: Ty jsi mi n jaká všímavá! ě

MARGARETA: Po ád se mi mé obavy vrací. Radši v hrob , než v jeho blízkosti podlít, vždy i ta láska k tob se pak ztrácí. A ješt n co: nemohu se p ed ním modlit. Zaživa mi to k ži dere. Ur it i tebe nev domky neklid bere. ř

ě

ť

ě

ě

ě

ř

ů

č

ě

ě

FAUST: Jsi zaujatá!

79

MARGARETA: ... ježíš, ve er tu bude natotata. č

FAUST: Necho p ece. ekni, že bys také cht la, aby jako d íve duše splynula te i naše t la. Ř

ď

ř

ě

ř

ď

ě

MARGARETA: Cht la. Ale je tu potíž. Do pokoje t st ží propašuju. Moje matka má, totiž, strašn lehké spaní. Tak odhaduju, že m hned na míst zabije. ě

ě

ě

ě

ě

ě

FAUST: Ale milá ku, na to je snadná pomoc. Vezmi si tyhle kapky, t i jí dej do aje, a až to vypije, budeme mít pokoj od staré babky. č

ř

č

MARGARETA: Není to správné, ale tebe chci víc. Snad jí to neud lá nic. ě

FAUST: Jinak bych ti je p ece nedával. ř

MARGARETA: Doufám, že kdybys mi jed podával, tak bych se zastavila aspo v p li. Vždy z lásky k tob už nemám dál své vlastní sv domí, ani v li. ň

ť

ů

ě

ě

ů

(Odejde, vejde Mephistopheles.) MEPHISTOPHELES: Vzduch je istý ... č

FAUST: Že jsi zase jsi špehoval? MEPHISTOPHELES: No, když už jsi se tázal, p iznám, že jsem trochu sledoval, jak jsi tak ohniv kázal. Aby ses starými zvyky vázal mají holky starost. Již pro n nebude t žké zkrotit jednou osedlaného kon . ř

ě

ě

ě

ě

FAUST: M l by ses aspo tiše styd t, nevidouc jejich duše isté, jejich nesobecký cit. Jsi zr da, a nem žeš vid t, že jenom jedno cht jí mít jisté: Milovaného muže nikdy neztratit. ě

ň

ě

č

ů

ů

ě

ě

MEPHISTOPHELES: Ty p itroublá nádivko, tahá t na va ený nudli. ř

ě

ř

FAUST: Ty smrdutá pichlavá kop ivko! ř

MEPHISTOPHELES:

80

A p ed jejím bystrozrakem by i orli rudli. By se tvá í jako milius, mojí masku propíchla pohledem. Cítí, že pravd podobn veliký genius, možná dokonce sám ábel jsem. A dnes v noci budeš ... ř

ť

ř

ě

ě

ď

FAUST: Nech si své starosti! MEPHISTOPHELES: Dop ej mi taky trochu radosti! ř

2.17. U kašny Margareta a Lieschen s v dry. ě

LIESCHEN: Tak víš, kdo se te naposled spálil? ď

MARGARETA: Ne, vždy jsem skoro ani venku nebyla. ť

LIESCHEN: Mn to donesla Sibyla. P ece Bára: Natvrdo ji n kdo sbalil. Ostatn , sama bych na to vsadila. ě

ř

ě

ě

MARGARETA: Jak to? LIESCHEN: Už te st ží kryje, že za dva jí i za dva pije. ď

ě

MARGARETA: Aah ... LIESCHEN: Inu, pokoušet na zábav kluky se lov ku m že vymknout z ruky. Jak n jakou tancova ku vid la, poslední by na ní chyb la. To bylo její – dovád t a výskat, zadek p edvád t, a pak se zlískat. A nesta ilo jí chlapa získat. Takové dárky jsem v život nevid la, jaké se od n j brát nestyd la. Nakonec mu otev e vrátka a hned je z ní svobodná matka. ě

č

ě

ů

ě

č

ě

ě

ě

ř

ě

č

ě

ě

ě

ě

ř

MARGARETA: Chudák ... LIESCHEN: Ješt abys ji litovala. Vzpomínáš, jak se ulejvala, když jsme s její matkou p edly len? Jako smrad vyklouzla ven, že prý po cest m la n co ztratit. A potom se zapomn la vrátit. Co asi hledala v temném hvozd ! Na pokání už je pro ní trochu pozd . ě

ř

ě

ě

ě

ě

ě

ě

MARGARETA: T eba ji oddavky neminou ... ř

81

LIESCHEN: Pchá, ten její líný zmetek se zm že nanejvýš na pár pletek, a pak hned zdrhne za jinou ... ů

MARGARETA: To tedy není p kné ... ě

LIESCHEN: Než by ho uhnala, jako ryba zlekne. Sama mu spadla v peká ek. Že t m frajer m tak ská eme na há ek! (Odejde.) č

ě

ů

č

č

MARGARETA (cestou dom ): T žké myšlenky lov ka popadnou, když vidí jak druzí dopadnou! Pro je m j jazyk ale náhle tichý, když odsoudit má tak t žké h íchy? Je to ernota, je to prase ina, a nebo v tom není v bec vina? Každopádn se mi jeví všechny znaky, že v tom samém h íchu jedu taky. A p ece bylo vše, co m do n j vhnalo, tak krásné, tak istou radost mi dalo! ů

ě

č

č

ě

ů

ě

č

ř

č

ů

ě

ř

ř

ě

ě

č

2.18. Nádvo í (V otvoru ve st n visí obraz Panenky Marie obklopen kv tinami. Margareta vkládá erstvé kv ty do vázy.) ř

ě

ě

ě

ě

č

Prosím t tkliv , soudi m milostiv , m j život není žádná psina. ě

ě

ě

ě

ů

Sama nejlíp víš, co je to vid t k íž, a na n m mrtvého syna. ě

ř

ě

K otci, jenž vším to í, vzpínáš smutné o i, jako by n kde naho e byla vina. č

č

ě

ř

Kdo m že v d t, že musím hled t jak se mi bolest zažírá v kostech. ů

ě

ě

ě

Co chce mé t aslavé srdce v hrudi, jak m tam šimrá, jak m tam budí. Jen svatá panna na výsostech! ř

ě

ě

Když mám n kam vyjít p šky, t lo mám tak strašn t žký, že se plazím jako šnek. ě

ě

ě

ě

ě

Plá u, plá u, plá u všude, jestli to tak dále pude, zbude ze mn jenom brek. č

č

č

ě

To není rosa, která polila tyto ervené kv ty zrána. Sama jsem je p i trhání zkropila, a každá kapka je slza slaná. č

ě

ř

Už p i prvním paprsku, který slunce pustí do trávy, u postele sedím, a v zlatém odlesku ř

82

zaháním nejasné obavy. Zkus mé št stí n jak zachránit! Prosím t tkliv , zkus milostiv , mé zkáze a zmaru zabránit. ě

ě

ě

ě

ě

2.19. Noc, na ulici p ed domem ř

VOJÁK VALENTIN (bratr Margarety): Ani když utichnou d la voják nesmí zahálet, ve dne p edstírá že n co d lá, zato s holkama ve er m že se válet. M ale tahle radost nebavila, a uprost ed p llitru na m sedla deprese. Moje sestra se mi p itom vybavila, a šel jsem se radši projít po lese. Povídám, když na m dotíral ožrala: a si každý hlídá co má. Z tebe táhne jen ko ala, já mám svou oporu doma. Už jsem ani nesta il muknout, že prej si na ní musíme uknout. K chlastu použijí každou záminku. "Prej se do pozoru postaví každý, kdo se u vás zastaví, aby ti ohlídal tu tvou fanynku." A tak jsem si nab hnul na oj. Místo abych jim ek ahoj, nasadil jsem si brouka do hlavy. K vrchol m jejich p itroublé zábavy pat ilo d lat narážky p íjemné jako verážky, a nakonec i na latrín jsem se do et' o svojí rodin . ě

ř

ě

ě

č

ů

ě

ř

ů

ě

ř

ě

ť

ř

č

ť

ě

ř

ů

ř

ř

ě

ř

ě

č

ě

Ha! Pokud mi o i slouží, za zdí se dva smradi plouží. Jestli na t ch pov stech n co bude z každého jen pár fusaklí zbude. č

ě

ě

ě

Faust. Mephistopheles. FAUST: Pro jen ta svíce v okn musí tak p idušen skomírat, paprsek na studených st nách umírat, a p sobit tak strašn smutn , že bych se nejradši cht l n kam schovat. č

ě

ř

ě

ě

ů

ě

ě

ě

ě

MEPHISTOPHELES: To m zas p ítmí nutí plány snovat, pozorovat, a prošmejdit každi ký kout. Nebo aspo boty si zout a meditovat v té pohod . Ve tm jsem jak ryba ve vod . A pomysli zítra – už m všechno brní – se ve er nejmocn jší noc v roce ern slije. V skalách se otev ou poklady, uprost ed trní se probudí bludi ky, a vylezou roztomilé zmije. ě

ř

č

ň

ě

ě

ě

ě

č

ě

č

ř

ě

ř

č

FAUST: Pšt, te se v jejím okn asi zat pytily její vlasy. ď

ě

ř

83

MEPHISTOPHELES: Pot ebovali bysme n jaký há ek kam p ivázat tenhle sá ek. Uvidíš, jak pook eje, až se na ní pár zlatých pousm je. ř

ě

ř

č

č

ř

ě

FAUST: Hm, že jsem jen konzumní v l oprávn n nadá mi. ů

ě

ě

MEPHISTOPHELES: Vždy skoro obsahu p l tvo í i et z s perlami. ť

ř

ů

ř

ě

FAUST: Aha - no tak to má být. Bál bych se k ní bez daru jít. MEPHISTOPHELES: Neboj, když už ses vzmužil, dohlédnu, abys nic nezkazil, a odm ny užil. Hluboká obloha s hv zdami uhasí pochyby. Jen vzbudí sladkobolnou tíse . Jak vidíš, dneska je s námi i po así. Ale pro jistotu tam dáme ješt píse . ě

ě

ň

č

ě

ň

(Zpívá a brnká na citeru.) Dop ej mi sluchu, na erstvém vzduchu, zažije plno vzruchu, kdo se mnou vyklouzne. ř

č

Jak d v e ješt po našem m st si vyjdeš do dešt . A nazpátek už ne. ě

č

ě

ě

ě

ě

Až se vrátíš ráno bude dokonáno, a nikde není psáno, že budeš litovat. Nesmíš se bát, že budu jen brát, slib ti chci dát, že t budu milovat. ě

VALENTIN (vystoupí): Hej ty, s tou oblbova kou, co tu chceš s tím pytlákem? K ertu s vaší brnka kou, a k ertu se zp vákem! č

č

č

č

ě

MEPHISTOPHELES: S citerou se m že, se zp vákem je problém. ů

ě

VALENTIN: Tak ho stáhnem z k že, když to nejde v dobrém. ů

MEPHISTOPHELES (k Faustovi): Drž se, doktore! Tu svou št tku na klobouku si te musíš chránit. A ty, drzý, malý zmetku, se koukej dob e bránit. ě

ď

ř

84

VALENTIN: Nech kec a koukej tasit. ů

MEPHISTOPHELES: Možná by t sta ilo zbít. ě

č

VALENTIN: P t vte in máš duši spasit. ě

ř

MEPHISTOPHELES: Jak chceš! VALENTIN: Až dokonce budem se bít ... ... ale co to, moje ruka je jakoby chromá ... MEPHISTOPHELES (k Faustovi): Koukej na výpad! VALENTIN: Všechno je v prdeli... MEPHISTOPHELES: Co zasloužil si, to má. Ale poj me se rychle vydekovat. Tenhle lempl za chvíli zajde, a až ho tu n kdo takhle najde nemám chu pold m nic vysv tlovat. ď

ě

ť

ů

ě

MARTA (z okna): Kdo to tam b ží? ě

MARGARETA (z okna): N kdo se tam plazí. ě

MARTA: Porazil ho chlast, a nebo snad vrazi ... Č

UMILOVÉ: Už je po n m, to je jasné. ě

MARTA (vychází): Kdo spáchal tyhle jatky? MARGARETA (vychází): A kdo tu mrtvý leží? Č

UMILOVÉ: Je to syn tvé matky.

MARGARETA: Panebože, to je strašné! VALENTIN: Když už se tu tak ma káte, poté, co nechali jste m zhubit - nebojte, brzo se do káte poj te blíž, te chci mluvit. č

ě

č

ď

ď

(Všichni ho obklopí.) Podívej, sest i ko, jsi mladá. Ob as i jiná takhle padá a sv j život p itom bourá. Ale tys mi nemusela dokazovat, že se umíš taky zahazovat ř

č

č

ů

ř

85

jako ta poslední coura. MARGARETA: To ne, B h je mi sv dkem! ů

ě

VALENTIN: I jeho vzývej zadkem p edkem, jakoby jeden podraz nebyl málo. Ale už nevrátíš, co se stalo. Za neš tajn s jedním, možná už s tím p ed ním, a možná bych si m l zvykat, že t každý m že fikat. Když se ostuda zrodí, každý si myslí že ji bude moci nav ky skrýt pod rouškou noci. Však je za ním kudy chodí, i kdyby ji zabil po sté, za íkával všemi b žky, vystrkuje, mrcha, r žky a její síla s asem roste. Takových et z tady není, co zabrání ji vylézt na sv tlo denní. ř

č

ě

ř

ě

ě

ů

ě

ř

ů

ů

č

ř

ě

ů

ě

Však uvidíš, co te nastane: všichni spo ádaní ob ané od tebe odvrátí kroky svoje jako bys byla f ra hnoje. A po stém zakyslém pohledu, jenž jako ostrý me tasí, se z tvého srdce stane kus ledu a tvá poslední radost zhasí. Neodvážíš se krásn strojit, ba ani po m st se projít. Zapome na p átele a tance. Pat íš mezi žebráky a ztroskotance, jak divá zv skon íš v lesích, než odpustí ti na nebesích. ď

ř

č

ů

č

ě

ě

ě

ň

ř

ř

ě

ř

č

MARTA: Vy jste takový milostivý, že se tomu jeden diví. VALENTIN: Já teda, bejt váma, p estanu se chovat jak bordeldáma a ulevím lidem blízkým i cizím tím, že prost n kam zmizím. ř

ě

ě

MARGARETA: Já bych z toho bre ela! č

VALENTIN: Bre ela nebo kle ela, zbyte n bys bycha honila. Ani nevíš, jak jsi m ranila. Te ale vojákovi osud velí odebrat se k nejvyššímu veliteli. č

č

č

ě

ě

ď

(Umírá.) 2.20. Kostel O mši hrají varhany a je slyšet zp v. Margareta je mezi lidmi, za ní se drží zlý duch. ě

86

ZLÝ DUCH: Vzpomínáš, Gréto, jak si ješt bez viny tu jak d v átko poslušn od íkávala modlidbi ky z ohmataných knížek? Možná's myslela na Boha, možná ješt na hraní. Vzpomínáš? Co se to stalo? Co máš te v hlav ? Cos to provedla se svým srdcem? Jestli t vidí matka, jak asi musí znovu trp t. Tvá krev je t žká jak olovo a srdce vypln no obavami které nezmizí. V n živé rány. ě

ě

č

ě

ř

č

ě

ď

ě

ě

ě

ě

ě

ě

č

ě

MARGARETA: Ah, kdybych tak mohla zapudit ty dot rné vý itky. Zapomenout. ě

č

CHÓR: Dies irae, dies illa Solvet saeclum in favilla. (Zní varhany.) ZLÝ DUCH: Smráká se! Už ti hrají! Hroby se otvírají! Tvé srdce sho í na prach, pomalu v plamenech budeš trp t. P iprav se! ř

ě

ř

MARGARETA: Chci pry ! Ty varhany mi berou vzduch z plic. Je mi úzko, u srdce t žko. č

ě

CHÓR: Judex ergo cum sedebit, Quidquid latet adparebit, Nil inultum remanebit. MARGARETA: Je tu t sno. St ny m rozmá knou, klenba se zhroutí! Pomoc! ě

ě

ě

č

ZLÝ DUCH: Pomoc? Od eho? Vinu neukryješ, h ích neod iníš. č

ř

č

87

CHÓR: Quid sum miser tunc dicturus? Quem patronum rogaturus? Cum vix justus sit securus. ZLÝ DUCH: M la bys rad ji zahalit obli ej. Ruku ti podat každý se štítí. Chudá ku. ě

ě

č

č

CHÓR: Quid sum miser tunc dicturus? MARGARETA: Prosím vás, pomoc ... (Skácí se k zemi.)

2.21. arod jná noc Č

ě

Hornatá drsná krajina. Faust. Mephistopheles. MEPHISTOPHELES: Ješt je to p knej kus. Nechceš si chvíli odpo inout? P ál bych si tu potkat n jaký v z. ě

ě

č

ř

ě

ů

FAUST: Pro vozy se tu cesty p íliš vinou. Pomáhat si trochu holí rad ji zkus. Nakonec, pro si cestu usnad ovat! Uprost ed údolí se mile plazí. A až vyšplháme na ostré srázy - m síc už za íná mraky proskakovat m žeme odlesky v ece dole pozorovat. Pov z, to pro tebe nic není, vdechovat aróma prvních jarních par, které ti ten výhled ješt ko ení? ř

ě

č

ň

ř

ě

č

ů

ř

ě

ě

ř

MEPHISTOPHELES: Abych ek' pravdu, nesnáším jar. Když si p edstavím všechny ty ptáky, kv ty a pyly, které nahradí jednotvárnou istotu mrazu, p eji si jen, aby tu zas krásné bílé plán byly. Zrovna na tom tvém srázu lov ka vztekem pot polejvá jak potm do strom a šutr pinká. Neduživý m síc se ti n jak ulejvá. Ješt , že tady bludné sv télko blinká. Po ádn to rozpal, malý p íteli, bez tebe bychom skon ili v jeteli. P šinu vzh ru pot ebujem osv tlovat. ř

ř

ě

č

ř

ě

č

ě

ě

ů

ů

ě

ě

ě

ě

ř

ě

ř

č

ě

ů

ř

ě

BLUDI KA: Že jste to vy, budu se snažit svoji rozt kanost na chvíli zpražit. Ze své podstaty jsem zvyklá poskakovat. Č

ě

MEPHISTOPHELES: Jestli nechceš skon it v hovn , tak se soust e , a marš rovn ! Za nos si tahej áký smrtelníky. č

ř

ě

ď

ě

ň

88

BLUDI KA: Aáá, poznávám p íslušníka naší kliky. Kdybyste se prozradil hned, ráda bych vám na cestu posvítila. Dnes ve er bych to jinému neradila, ale vy se za mnou dejte bez bázn vp ed. Č

ř

č

ě

ř

FAUST, MEOHISTOPHELES, BLUDI KA (spole n zpívají): Odvahu a vtip s sebou si ber, a jako nejlepšímu stopa i vklouznout do nových, zázra ných sfér se ti již za chvilku poda í a prostor získáš ke sn ní. Pozoruj strom hemžení, te smrk za jedli sko il jako kos; te kámen kamínek dol strká a pošimral p itom skalnatý nos, který te na celé kolo smrká. Č

ť

ř

č

ř

ě

ů

ď

č

ď

ů

ř

ď

Než z n j bude velká eka m že se potok p erazit cestu k mo i si prorazit. Slyšíš ty hlasy z nebe? Dovol mi zeptat se tebe: V co v íš, a co máš rád? Ozv nou nechme se p ekvapit a slova s v trem hrát. ě

ř

ů

ř

ř

ě

ř

ě

ř

ě

Co to tam datel stlouká? K ve e i našel si brouka. Jen kdybych chvíli m l ticho, myslí si ve k oví mlok, dlouhé nohy, tlusté b icho, a ze spleti ko en už je ze m cvok. Plazej se mezi skalami, pokaždé cestu zpackaj mi, nevymotám se za celý rok. eknu to tak: jsou to smradi, chobotnice, a zlý hadi. A mezi záhonem lišek honí se stádo myšek po mechu a jehli í. Ve v tvích sv tlušky létají, kotrmelce tam metají, div si svá k ídla nezni í. č

ř

ě

ř

ř

ř

ů

ě

Ř

č

ě

ě

ř

č

Veverko, ekni mi jen, jestli stojíme, nebo zas jdem! Za ínám o všem pochybovat. Stromy honí skály, tvá e se d lí, a množí se bludné zá e. Vše se za íná pohybovat. ř

č

ř

ě

ř

č

MEPHISTOPHELES: Cíl byl pro nás vždycky vp edu, te však stojíš v jeho st edu. Již net eba píle, net eba nápad : Našli jsme horu poklad ! ř

ď

ř

ř

ř

ů

ů

FAUST: Zem se n jak t íští, m ní se v mlžný cár. Co to z té jeskyn prýští? Jakýsi silný, rudý žár! Jakoby všem p ál zmar ě

ě

ř

ě

ě

ř

89

č

ě

pavouk z mlhy a kou e. Prostoupil les jako bou e a paseku protkal sítí par. V každém z t ch strom a kytek lepkavá vlákna rozv sil. Sp ádá z nich strach a smutek do tisíce tlustých žil. Zelené jiskry prskají, vytvá ejí v mechu p nu a rozst ikují ji po kraji. Te zapálily skalní st nu! ř

ř

ě

ů

ě

ř

ř

ě

ř

ď

ě

MEPHISTOPHELES: Neboj se, a bu rád, co tvé o i uvidí. Pan mamon si nechal hrát. To až zítra t zas ošidí. ď

č

ě

FAUST: Vichr si vybíjí stoletou zlobu. Pro se do mých tvá í dal? č

ř

MEPHISTOPHELES: Drž se pevn žeber skal, nebo skon íš v hlubokém rozeklaném hrobu! Mlha za íná zahuš ovat noc a lesy odkrývají svojí moc. Vyplašené hejno sov krouží nad zeleným chrámem. Ten však práv ztratil rov, strom se stal jen pouhým trámem. Krázný zvuk praskajícího d eva! V tve, jako nafouklá st eva, se v záke né spletité pasti se sk ípotem m ní v chrastí. Skalní pr rvou, která je zborcena, již prolétne jen ozv na, a p idá sv j díl do celých pluk dalekých i blízkých zvuk , až každý ten zázra ný tón rozezní les jak dunivý zvon! ě

č

č

ť

ě

ř

ě

ř

ř

ř

ě

ů

ě

ř

ů

ů

ů

č

AROD JNICE (ve sboru): Zelené osení, strništ žluté, po poli b hají babizny zuté. Oddejte se svému pánu, všichni k mistru Uriánu! Všichni ztichnout, v klidu sed t, nebavit se, p estat prd t! Č

Ě

ě

ě

ě

ř

ě

HLASY: P ijíždí baba Baubo, hojsasa! Na staré svini se nat ásá. ř

ř

CHÓR: est si vem, komu pat í, jenom to všem, babo, nat i! Jakmile bude prase ustájeno, shromážd ní budiž zahájeno. Č

ř

ř

ě

HLASY: Kudy's p išla? ř

HLASY: P es Ilsenstein. Koukám do hnízda sovy. Stará tam nebyla, myši dnes loví. ř

90

HLASY: Moc rychle jezdí. Zazdít ji do zdi! HLASY: M za nos vodila, zlá byla, škodila. ě

CHÓR AROD JNIC: Široká a dlouhá cesta, dojde jenom jeden ze sta. Pes chce žrádlo, koza me í, dít spadlo, matka je í. Č

Ě

č

ě

č

MISTR A ÁST SBORU: Pozor na st echu, pod níž žena klidn va í. Jak hospoda í ve sp chu, hned lépe se nám u ní da í. Č

ř

ě

ř

ř

ě

ř

DRUHÁ ÁST: Va ení, hospoda ení, je nám proti srsti. Komu se nelení, tomu se zelení, muž má všechno v hrsti. Č

ř

ř

HLASY (naho e): Poj te i vy z jezera! ř

ď

HLASY (dole): Každý z nás je mizera, a se myjeme, jak chceme, do výšky se nedostaneme! ť

CELÝ SBOR: Vítr ml í, hv zdy civí, i m síc se trochu diví odkud tolik ert srší že jich k zemi proudy prší. č

ě

ě

č

ů

HLASY (dole): Zastavte! HLASY (naho e): Tam na skále, mezi mraky! ř

HLAS (dole): Chci nahoru. Vézt se taky! Vždy o to, ježkovy zraky, se p t set let marn snažím. Být jako vy, po tom bažím. ť

ě

ě

SBOR: Na košt ti, o holi, i na kozlu, mohou-li. Co se dneska neujde, to už zejtra nep jde. ě

ů

POLO AROD JNICE (dole): Jako jiní být se snažím, v ctižádosti se ve dne smažím, v noci nemám chvíli klidu, a nakonec o to p íjdu. Č

Ě

ř

SBOR: Lumpa jako pádlo,

91

necky na prádlo a z drzosti vestu, si po i na cestu. ř

ď

VŠICHNI: Te vrcholek obkroužíme, hned ho kousek urazíme, pak sílu tisíc b s , na erpáme z v esu. (Usadí se.) ď

ě

č

ů

ř

MEPHISTOPHELES: To je nápor, t esky, matly, a ten prskot nemá zápor, patly, žvatly, oh ostroje, ohe , smrad, Jak si baby um j hrát! Koukej si, pesimisto, p íklad brát ... ... ale kde jsi? ř

ň

ň

ě

ř

FAUST (z daleka): Tady! MEPHISTOPHELES: Zpátky! Být vprost ed víru se nevyplácí. Musím zavést po ádek zasedací: urození dábli si sednou na svoje, ti ostatní to p e kají ve stoje. Ale pro nás, doktore, tyhle v try prudce vanou. Podívejme se n kam stranou. Nejzajímav ji se to tvá í vzadu za tou oh ovou branou. Poj me vyzkoumat, co to tam zá í! ř

ř

ř

č

ě

ě

ě

ř

ň

ď

ř

FAUST: Ty nevypo itatelný duchu protikladu! Protos' m nutil celou noc mašírovat, abych se nyní držel n kde vzadu? Ale ty velíš; jdem se izolovat. č

ě

ě

MEPHISTOPHELES: Jen pozoruj ty plameny intenzivní, zna í to, že jde o klub nejvýš exkluzivní. P i zemi nejseš nikdy sám. č

ř

FAUST: Rad ji vp edu rozhled mám. Cítím tam chu velkého sv ta. Ti u ná elníka se viditeln strašn t ší. Asi tam n jaký složitý problém eší. ě

ř

ť

ě

č

ě

ě

ě

ě

ř

MEPHISTOPHELES: Tak tam se spíš mnohý problém splétá. Nemusíš si doma stýskat, když neslyšíš velkosv t v ískat. Ne ekej ostatn , že by ti n co dali. Ve obrovském sv t si ud lej sv j malý. Koukej jak mladé arod jky obnažují pupíky! Staré, co už více rozumu nabrali, se rad ji plášt m cudn zahalí. Za málo pen z hodn muziky. Vlastn ne. Když za ne to jejich hraní, vyhraje, kdo si v as uši chrání. Poj , p kn p elez tuhle ty , a jsme odtud rychle pry . Postarám se, abys nelitoval. Co se ti zprvu malé zdálo, ě

č

ř

ě

ě

ě

ě

ě

ů

č

ě

ě

ě

ě

ě

ě

ě

č

č

ď

ť

ě

ě

ř

č

č

92

nemá konce, a není toho tu málo: sto let bys ty ohn obletoval. Všude se pa í, va í, chlastá, i pije n co menšího, ekni, znáš snad n co lepšího? ě

ř

ř

ě

ř

ě

FAUST: A v tónech budovatelské písn se tu špacírují dva medv di spadlí z višn . ě

ě

ě

MEPHISTOPHELES: No a co? Každý z lidí ti poví, že jen kdo mezi n chodí se n co doví. A koliv obvykle se nestydím za kopyto, dop ej mi v dnešní svátek inkognito. Podívej, co by si ek, že mi p ipomíná tamten pomalý, opatrný a slizký šnek? Jenom když chce hlavu odhalí. Nebudem medv di. Budeš mladý muž, pro koho partii já musím najít už. ě

ě

č

ř

ř

ř

ě

(K muž m sedícím u žhavého uhlí:) ů

Starý pane, pro tu tak smutn sedíte a veselé spole nosti se viditeln straníte? Nešlo by vám více k duhu zapojit se do zábavn jších kruh ? č

ě

č

ě

ě

ů

GENERÁL: Necht jte, abych národu uv il! Ženy a lid milují jen mladé hrdiny. Místo, aby mi d stojný d chod vym il, nedal mi p ed smrtí metál jediný. ě

ě

ů

ř

ů

ě

ř

ř

MINISTR: Už jsme daleko od d ní st edu, kde vždy byla sklenice nedopita. Te jsme odstaveni od koryta, ehm, chci íct, už nejsme vp edu. ě

ř

ď

ř

ř

KARIÉRISTA: Velice chyt e jsme se snažili, a d lali i to, co se d lat nem lo, aby vše, po em jsme nejvíc bažili, nám te dvakrát tolik scházelo. ř

ě

ě

ě

č

ď

AUTOR: Vtipná kniha byla pro honoraci i lid zdrojem pou ení a veselí. Podívej se dnes na mladou generaci: Mdlá je jak katolík v ned li. č

ě

MEPHISTOPHELES (chvíli vypadá velice starý): Brr, strašná to p edstava, zavést na sv t spravedlnost ráznou. Našt stí se mi nikdy nestává, abych svou n ši n kdy p ines prázdnou. ř

ě

ě

ě

ů

ě

ř

Ř

AROD JNICE-HOKYNÁ KA: Dovolte,a vám, vzácní pánové, prodava ka poklonu složí! Boty vám vym ním za nové, a v bec, je tu plno erstvého zboží. Na rozdíl od oby ejných krám mám ke každému výrobku atestaci, žádná v c vám nedá ránu Č

Ě

ť

č

ě

ů

č

č

ů

ě

93

a sloužit nebude jen pro legraci. Nevedem tu dýku, co prolejvá krev, rádoby zázra ným nápojem m j obchod neslouží, jenž v pacientu vyvolá jen ev; m j šperk m že nosit jen ten, kdo si ho zaslouží, a necho te ke mn pro me ani pro radu, když chcete zasadit ránu zezadu. č

ů

ř

ů

ů

ď

ě

č

MEPHISTOPHELES: Babi ko Muhme, nejdeš s dobou! Všechno je dneska déjà vu. Jen na módnosti lidi zobou, jen novinky nás nažhaví! č

MEPHISTOPHELES: Jak m že lov ka rozrajcovat jen to, když si zajde nakupovat! ů

č

ě

MEPHISTOPHELES: Davu sotva sta íš, je to hejno stra en. Myslíš že se tla íš, ale jsi sám tla en. č

č

č

č

FAUST: Kdo to te za rohem vylít? ď

MEPHISTOPHELES: Podívej se po ádn ! Je to Lilith. ř

ě

FAUST: Kdo? MEPHISTOPHELES: Adamova první žena. Koukni na její vlasy - i potm se vzrušiv t pytí. Není divu, že už úpln prvního do nich chytí. Co um la Eva lépe asi? ě

ě

ř

ě

ě

FAUST: Cht l bych si trsnout s touhle mládežnicí, doufám, že ji stará nedrží pod epicí. ě

č

MEPHISTOPHELES: Dnes se nikdo nedrží zpátky, jen jdi, já se ujmu matky. FAUST (tancuje): Zdálo se mi, v lehkém spaní, že se mi splnilo tajné p ání, duše i s údy lehce vstala, vyhojila je jabka zralá. ř

KRASAVICE: Kouzelná jablka z ráje? Skoro každý tu má je. I já na záhonku vyšet ila koute ek pro ten užite ný strome ek. ř

č

č

č

MEPHISTOPHELES (se starší): To m onehdy, spím jak hrom, zdá se mi, jak spad strom a vich ice ho vyvrátila. Ta díra m uchvátila. ě

ř

ě

INTELIGENT: Vzd lat bandu ignorant vždycky strašnou práci dá mi. ě

ů

94

Zbyte n p esta te mlít už z pant , mocné duchy hledejte mezi vámi. č

ě

ř

ň

ů

KRASAVICE (p i tanci): Kdo by uhád, že ten tu bude! ř

FAUST: Naopak, je tu, protože je všude. Kde se n co hraje, tan í, kibicuje, div se zjan í, a po em dostane žalude ní v ed je když se za nem hýbat vp ed. Naopak, jeho náladu vyspraví úkroky vzad a nebo v kruhu. A ponejvíce mu jde k duhu, když ho p itom n kdo pozdraví. ě

č

č

č

č

ř

č

ř

ř

ě

INTELIGENT: To jsou mi v ci, takhle si hrát, být vámi, za nu se bát, aby sa k vám ábel nep iblížil. Já sám bych ani mouše neublížil, ale se zlem bych už v zárodku p kn zamet. Ale na tyhle v ci neplatí žádný samet. ě

č

ď

ř

ě

ě

ě

KRASAVICE: Pro nám musíš náladu rozbíjet? č

INTELIGENT: Nevím pro na m tak k i í, tahle omezenost se mi p í í, svého ducha tu nem žu rozvíjet. (Konec tance.) Tak filosofie jim nic ne íká! Však já si najdu svoje u n , když to nep jde jinak, vezmu to ru n , a nakonec ud lám i z erta básníka! č

ě

ř

ř

č

č

ů

ř

č

ě

ů

č

ě

ě

č

MEPHISTOPHELES: Je se vykecej, a budeš zas v po ádku. Celý sv t pod palcem bys cht l mít, a p itom si ani neumíš vylé it svoje hemeroidy na zadku. (K Faustovi, který dotancoval.) A kde máš tu holku, která se k tob tak p itulila? ř

ě

ě

ř

č

ě

ř

FAUST: Brr, zrovna když dohráli polku, tak ji z pusy rudá myš vysko ila. č

MEPHISTOPHELES: Ty hnidopichu! Necháš krásnou myši ku zkazit ti idylickou chvili ku? Nebo t snad ta barva zasko ila? č

č

ě

č

FAUST: A taky ... MEPHISTOPHELES: Co? FAUST: Mephisto, podívej v obzoru na to krásné bledé dít ! P esto, že stojí tém v pozoru, ě

ř

ě

ř

95

pohybuje se celkem hbit . Vždy, jak jí ohn ozá í, vidím ji svou Grétu ve tvá i. ě

ě

ř

ř

MEPHISTOPHELES: Tak tím bych se nevzrušoval o moc víc. Je to jen zjevení, zázrak, bezživotné nic. Vzývat v ci vysn né a opomíjet pravé není v bec pro nikoho zdravé. Oslní t lesk, ohluší t ev, p i spat ení med zy zkamení ti krev. ě

ě

ů

ě

ě

ř

ř

ř

ů

FAUST: Ty perly, sám jsem jí je dával, na bl zce, která každou chvíli povolí - vždy ta prsa jsem do rukou brával. Ale ten pohled! To jsou o i mrtvoly. ů

ť

č

MEPHISTOPHELES: íkám, svedla t p edstava, p elud pouhý, tak jako si každý zobrazuje p edm t svojí touhy. Ř

ě

ř

ř

ř

ě

FAUST: Ach, jaká krása, jaké utrpení! Alespo pohledem dop ej mi pohlazení, Ta hlava - chci, aby mi mohla rozkazovat, v žilách na spáncích cítit jak srdce bije, rukou ji podpírat stejn jako její šíje. ň

ř

ě

MEPHISTOPHELES: No jist , mohla by si jí odšroubovat, a jako bludný rytí když mu p ekáží si ji p idržovat v podpaží. Nech už toho blouzn ní, na téhle show nic není. Za to skrz to zelené proutí vidím podívanou pestrou, nápaditou. Máš rád divadlo? Chceš být na pouti? Co je to tu za melu slitou? ě

ř

ř

ř

ě

Ř

BILETÁ : Uvidíte hru horkou jehlou šitou, poslední kousek, za átek už nastal, lidem se zv davostí už dech tají. N jaký diletant to napsal, a diletanti tam také hrají. Však te p ijm te mou poklonu, musím jít dilatovat oponu. č

ě

ě

ď

ř

ě

MEPHISTOPHELES: Tak na tomhle ú adu nevidím jediné vady, dejte mi lístek hned do první ady. ř

ř

2.22. Sen o arod jné noci č

ě

Intermezzo, Oberon a Titanias slaví zlatou svatbu Ř

EDITEL DIVADLA: A te si, state ní diváci, malinko odfrkneme. Je to jen hra, zábava po práci, skála je kulisa, a má daleko do kamene. ď

č

HEROLD: Vzali se, a kdo by to ek p ed rokama, drží spolu padesát let nato. ř

96

ř

Mezi námi, heroldama, bral bych radši zlato. OBERON: Tvá slova jsou nehodná, dít šlechticovo, dnes si král a královna dali znovu slovo. ě

RARÁŠEK: Které vlivné hlasy necht jí m mezi bohy? Asi pro to, že mám vlohy rozesmávat masy. ě

ě

ARIEL: Když jde o m , já bych prve zasil víru istou, dobrou. Ariel vám z vaší krve vypere špínu a u iní ji modrou. ě

č

č

OBERON: Kdo se zamilovaností chv je, a si z nás vezme pou ení: nejvíce vztahu sp je asté odlou ení. ě

ť

č

ě

č

č

TITANIA: Manželství je na ma ru a oba už melou z posledního? On vychladne na severu, ji pošlem do kraje poledního. ď

ě

ORCHESTR, VŠICHNI (fortissimo): Do kroku, do skoku vám za ali hrát práv komá i na sosák, žáby v potoku, datli na zobák, a cvr ci v tráv . č

ě

ř

č

ě

SÓLO: Vemte mu ty dudy z ruky, jak uslyším ho v ískat, vyma kávat vlezlé zvuky, tak mám chu ho zt ískat. ř

č

ť

ř

MLADÝ TALENT: Nohy slabé, b icho žabí, bez chlup a holé dásn , a p itom ho už baví sepisovat dlouhé básn . ř

ů

ě

ř

ě

TANE NÍCI: Krátké kroky, velké skoky, dostanou nás v ranním oparu s pon kud potlu enými boky i p es vonné jezero nektaru. Č

ě

č

ř

ZV DAVÝ POUTNÍK: Prosím, jaký je dnes d vod, že každý opustil sv j pluh a v adil se ve veselý pr vod - je to snad Oberon, krásný b h? Ě

ů

ů

ř

ů

ů

ORTODOXNÍ: Žádná kopyta, žádný ocas, vlasy m jte až na rameni, ě

97

místo zlata si vemte mosaz. Ale stejn budete zatraceni. ě

SEVERSKÝ UM LEC: Rychle to musím naskicovat, s detailama jsou vždy patálie. Ostatn , musím se p ipravovat na studijní cestu do Itálie. Ě

ě

ř

PURISTA: Moje nešt stí m zaválo do t chto arod jných hudr . Koukám, že d vám ani nestálo používat p i lí ení pudr . ě

ě

ě

č

ě

ů

ě

ř

č

ů

MLADÁ ARO EJNICE: Pudr a závoj mají rádi tuze šeredné a staré babky. My si jezdíme na své koze a ukazujem holé zadky. Č

Ď

MATRÓNA: Musíme života užívat. as s tebou je, chlap e, zma ený. P ij se k nám zase podívat, až budeš více zkažený. Č

č

ř

ř

ď

KAPELNÍK: Komáre, aspo p t krok si drž odstup od toho nahá e. A zlobivá žába v potoku si to falešné kvákání odská e. ň

ě

ů

č

č

KOROUHVI KA (jedna strana): Nev sta jak panna, v zábav se tuží, a ženichova strana - samí estní muži. Č

ě

ě

č

KOROUHVI KA (na druhou stranu): Ned lá se snad už v zemi škvíra? Strašn bych se podivila kdyby je všechny pekelná díra už brzy s chutí nestrávila. Č

ě

ě

Ř

PO EKADLA: A to m kké nebo tvrdé jest, do všeho koušeme ostrýma zoubkama, abychom si vysloužily est a uznání svého otce - Satana. ť

ě

č

SLUŽEBNÉ: Jak se ukazují v lepší spole nosti, trousí vtipy jízlivé a bodré, nafouklost úm rná zbyte nosti, myslí si, kdovíjak jsou dobré. č

ě

č

Ů

B H MÚZ: Tak vám, sledujíc ten arod jný sn m, mám n kdy chu z stat uprost ed l zy. Jenže, co by tomu ekly jen ty mé ubohé ušlechtilé múzy? č

ě

ť

ů

ě

ř

ř

DUCH ASU: Dokázat ty správné v ci máš jen se správnými lidmi jisto. Č

ě

98

ě

ů

Tak si rychle nastup p eci, doku je tu ješt místo. ř

ď

ě

ZV DAVÝ POCESTNÝ: Nevíte prosím, o i mi špatn vidí, kdo tam tak upjat chodí vzadu a po ád po n em slídí? Hádám, že pat í k jezuitskému ádu. Ě

č

ě

ě

ř

ě

č

ř

ř

Ř

JE ÁB: Hustá mlha se snese nad eku, však já v ní vždy ulovím rybu. Asi proto i v zbožném lov ku vždy vidím n jakou chybu. ř

č

ě

ě

MATERIALISTA: Zbožní lidé po nás šlapou, ve všem vidí koberec do nebe. Abychom jim nerušily víru svatou, i na bále si nás drží rad ji od sebe. ě

TANE NÍK: Taková hudba se dnes už nenosí, zní to jako prázdné sudy. "Jen klid, to podivínský buka v rákosí zas ší í své asociální bludy." Č

č

ř

TANE NÍ MISTR: Vida, každý se tu odvazuje, chromý berle odhazuje a jak nohy vysoko vyhazuje široko na odiv vystavuje. Č

HOUSLISTA: Na hloupý plebs nikdo nesta í. Jak Orfeovou lyrou uspané bestie s pand rem k nebi leží si fláka i. Všechno mé um ní jenom uspí je. č

ě

č

ě

DOGMATIK: Šet te si svých pochyb lasa, na své pravd trvám dál. Ten ábel musí být ale klasa, vždy jak by se jím jinak stal? ř

ě

ď

ť

IDEALISTA: Pro dnes nevypustit ven vyven it trochu sen mámivý? Trochu se prob hne po zemi jen. Z té p edstavy jsem celý bláznivý. č

č

ě

ř

REALISTA: Podnik ízený sh ry mi nahání strach a d s, takové jsem nezažil chmury, jaké vyvolává tenhle ples. ř

ů

ě

NATURALISTA: To já mám obrovskou radost! Pro se p emítáním mu it? Vezm me p íležitosti zadost že se m žem od ábla u it. č

ř

ě

č

ř

ů

ď

č

SKEPTIK: Jdou rovnou na sv tlo protože tam tuší poklad. ě

99

Trochu se jim to popletlo, jako ostatn už stokrát. ě

KAPELNÍK: Komá i na sosák, žáby v potoku vám hrají strašn zdrav , jako kon kopka obroku vás roztancují hrav . ř

ě

ě

ě

ě

Ř

POŽITKÁ I: Na zámku Sanssouci najdeš jen klid a zábavu, p es týden makat se nemusí, v ned li si t lo postavíš na hlavu. ř

ě

ě

TLUS OCH: Mám to p kný los, ochutnat všechny dobroty, co ucítil m j nos. Jen dort mi spadnul do boty. Ť

ě

ů

BLUDI KY: Zrodily nás mo ály, z bahna a metanu vylezli jsme ven. A co by jste si te bez nás po ali, kdo by vám noc zm nil v den? Č

č

ď

č

ě

METEOR: Prosím, pomozte mi na nohy, chudákovi v tráv , po lesku zimní oblohy se mi stýská práv . ě

ě

Ř

POHO Í: Ustupte lesy, ustupte mraky, jd te se vypršet do roviny. Duchové, prosím, ustupte taky, už tak máte beztvaré kon etiny. ě

č

Ř

SK ÍTEK: Takhle tady tancoval slon, jako ty, blboune nejapný. Koukej, co tu nechal on, rad ji do toho nešlápni. ě

ARIEL: Duchové, rozepn te k ídla a neschovávejte se pod zemí. Následujte m do mého sídla, na horu pokvetlou r žemi. ě

ř

ě

ů

ORCHESTR (pianissimo): Už pá e se z mrak svet ík, slunce svítiti už má dovoleno, v korunách strom zašustí v t ík a vše co bylo je rozprášeno. ř

ů

ř

ů

ě

ř

2.23. Pošmourný den, na poli Faust, Mephistopheles FAUST: V bíd a zoufalství! Potupn pronásledovaná a nakonec žalostn uv zn ná v kobce! Jako zlo inec, to nevinné bílé stvo ení, vystavené všemožným mukám! A tys' to v d l! Ty zrádcovský, bezcenný duchu, jak's mi to moh' zatajit! ě

ě

ě

č

ě

ě

ř

ě

ě

100

Jen si potm šile mhu ta svoje prase í o í ka! Je si tu schváln st j a dr m svojí nesnesitelnou p ítomností! U-v z-n -na, to strašné slovo. Už mi došly vyk i níky. Na odiv vší spodin vydána bezcitné soudní mašin . A ješt máš tu drzost m zatahovat do svých pochybných zábav, abych nezjistil jak trpí a bezmocn nespravedliv hyne! ě

ř

ě

ě

č

ů

ť

č

č

ě

ř

ě

ř

č

ě

ě

ě

ě

ě

ě

MEPHISTOPHELES: Není první ani poslední. FAUST: Obludo. Odporný pse. To je ono – zm se zpátky do psí podoby, a se jako erv m žeš v prachu plazit na smetišti p i vyhrabávání pomejí a uhýbat p ed nohama kolemjdoucích. Ponížen m budeš prosit o kosti ku, a já t s chutí nakopnu. "Není první ani poslední." Fuj. Jakoby syn všemohoucího netrp l za všechny, jakoby všichni netrp li za každého kdo je v nešt stí. Ta zvrhlá poznámka mi zvedá žaludek a uráží všechny lidi. K eníš se bezcitn do tvá í statisíc . ě

ů

ň

ť

ř

ě

č

ř

ě

č

ě

ě

ě

ě

ř

ě

ř

ů

MEPHISTOPHELES: Prost jsi se svými moudry zas na konci. To se lidem stává, i statisíc m, že sv j rozum trošku p edb hnou. Pro se vlastn chcete s námi kamarádit, když nám nesta íte? Chceš létat, a bojíš se v tru? Ostatn , kdo si koho namluvil, já tebe, nebo ty m ? ě

ů

ů

ř

ě

č

ě

č

ě

ě

ě

FAUST: Nece na m ty své žravé zuby, je to nechutné. Ten ušlechtilý velký duch, který jsi m poctil svým zjevením, poznal všechna zákoutí mého srdce i duše, ze m ud lal ubožáka a te se pase na mé ostud a chlemstá moje zatracení. ň

ě

ě

ě

ď

ě

ě

MEPHISTOPHELES: Ješt nám n co ekneš? ě

ě

ř

FAUST: Zachra ji! Nebo si m nep ej! Stolelé prokletí na tebe! ň

ě

ř

MEPHISTOPHELES: Ohó, jak mám asi p etrhat et zy a rozkousat pouta? To se ti lehce ekne, "zachra ". Já ji tam neposadil, já jí tu ostudu nep ivodil. (Faust se rozhlíží okolo.) Chceš na m poslat hrom? Ješt št stí, že ho smrtelník m nep id lili. Vy ádit se na nevinných, to je odv ké um ní všech tyran , když se dostanou do úzkých. ř

ř

ř

ě

ň

ř

ě

ř

ě

ě

ě

ů

ř

ě

ě

ů

FAUST: Musí být volná. Dove m k ní! ď

ě

MEPHISTOPHELES: Uv domuješ si, do jakého nebezpe í chceš zas vlézt? Celé m sto o ni em jiném nemluví, ur it se najde dost mstitel , kte í budou ekat na vrahy vracející se na místo inu. ě

č

ě

č

ů

ř

č

ě

č

č

FAUST: A ty už si nám taky všechno eknul? Mor a neštovice na tebe, ty nestv ro! Ve m , jdem ji osvobodit. ř

ů

ď

ě

MEPHISTOPHELES: Tak poj se mnou. Když už mám všechnu tu moc na nebi i na zemi. Strážní v že zahalíme mlhou, opat ím ti klí a vyvedeš ji ven lidskou rukou. Zázra ní kon budou p ipraveni, abych vás moh' unést. ď

ě

ř

č

č

ě

ř

FAUST: Jdeme na to!

101

2.24. V noci, na poli Faust a Mephistopheles na erných koních. č

FAUST: Co se to d je na Vraním vrchu? ě

MEPHISTOPHELES: Kdo ví, co tam va í a pleticha í. ř

ř

FAUST: P ilétají, odlétají, nad n ím se nahýbají. ř

ě

č

MEPHISTOPHELES: arod jná sch ze. Č

ě

ů

FAUST: N co tam mají. ě

MEPHISTOPHELES: Tak už poj . ď

2.25. Kobka FAUST (se svazkem klí a pochodní, p ed železnou m íží): P i pohledu na ten tlustý plot ramena t žknou, jak na n doléhá smutek. I záda mi polévá studený a slizký pot. Vždy jejím zlo inem byl jeden dobrý skutek. Bojíš se ud lat ten krok, to setkání, to bude zas šok - ale váhání by bylo katovi p íliš vhod. č

ů

ř

ř

ě

ě

ť

č

ě

ř

Bere klí do ruky. Zevnit je slyšet zp v: Matka mi nedala papat a na zem m pustila. Otec ji poslal šlapat: "Kašli na toho debila." Sest i ka na klín , ta je v tom nevinn , jsa hodným d v etem, kdyby m nebyla zabila raj etem. ř

č

ě

ě

ř

č

ě

ě

ě

č

ě

č

FAUST (odemyká): Nemá zdání, že jdu pro ní. Sláma šustí, et zy zvoní. ř

ě

(Vejde.) MARGARETA (schovává se v kout ): Ne, ne, nechci na popravu. ě

FAUST (potichu): P išel jsem t osvobodit, jen se utiš. ř

ě

MARGARETA (p evalí se na zemi): Tak ty máš zájem o mou hlavu? ř

FAUST: Takhle stráže brzo vzbudíš. (Uvol uje et zy.) ň

ř

ě

MARGARETA (na kolenou):

102

ř

Tak vida, už nechali kata si pro m do cely jít. Ani ta poslední noc jim není svatá. Sty se radš', a nech m žít! Nem žeš po kat do rána, až rosa spadá? (Postaví se.) Vždy jsem tak mladá, tak mladá! Má krása se líbila všem o ím - a to byl také m j hlavní zlo in. P ítel byl blízko, te mi zbyla zkáza, v nec je roztrhán, prázdná je váza. Pro si na m tak zasednul? Jako by t fantas posednul že tak tvrd se mnou jednáš, a p i tom m ani neznáš. ě

ď

ě

ů

č

ť

č

ů

č

ř

ď

ě

č

ě

ě

ě

ř

ě

FAUST: Už jsem ten et z málem odemknul. ř

ě

MARGARETA: Když už s tebou musím jít, dovol aspo , abych dít ti, co mi vzali, mohla dát po ádn pít. Koukaj jen na to, aby m potrestali, je jim jedno, že nebude žít. Po celou tu krutou dobu, kdy m chce každý vid t v oprátce dostávám od lidí jenom zlobu. Už nikdy nev ím pohádce ... ň

ě

ř

ě

ě

ě

ě

ě

ř

FAUST (vrhá se jí k nohám): Co bych v bec moh' u init, aby se ta minulost dala od init? ů

č

č

MARGARETA (klekne si k n mu): Ano, poj me si kleknout a o milost eknout. Slyšíš, je tu zlo, ostré jako sklo, ukryté mezi dlaždicemi, je nejvyšší as, než se rozleze mezi ulicemi. ě

ď

ř

č

FAUST (sm je se): Ach Gréto ... ě

MARGARETA (zpozorní): Slyším známý hlas ... (Vyskakuje, odhazuje et zy.) Kde je? – Možná se mi to jen zdálo, a p ece mi to znovu sílu dalo, už se nebojím kat ani ústrk , a z v zení odletím mu zav šená na krku. íká Gréto, blízko stojí, už nesténám v hnusné sloji, všechna muka i lože satanovo zahnalo jedno sladké, milující slovo. ř

ě

ř

ů

ů

ě

ě

Ř

FAUST: Tak už mi dej ruku svojí. MARGARETA: Tak jsi to ty! Chci to slyšet znovu! (Objímá ho.) Ale ty et zy, copak nejsou z kovu? ř

ě

103

Po celou tu dobu jsem žila v domn ní, že nav ky živo ím v nedobytném v zení. A te jsem volná! Už jsme zase, jako onu ned li, na stejné ulici, kde jsme se poprvé vid li, a naše zahrada, kv ty tam padaly, když jsme se tam pod hruškou líbali. ě

ě

ř

ě

ď

ě

ě

ě

FAUST (vyma uje se): Poj , musíme jít! ň

ď

MARGARETA: Ale, víš kdo se s tebou vždycky rád zdržet snaží .. (Svádiv .) ě

FAUST: Pob ž! Zdá se mi, že slyším kroky stráží! Nem žem riskovat dopadení. ě

ů

MARGARETA: Tak to mi nedáš ani to políbení? Ne tak dlouho jsme se nemohli vídat, aby ses sta il odnau it líbat. Že na nás and lé hledí m vždy p i našem dotyku napadlo. Pro m dnes tvé objetí tak sv dí? Líbáš, jako bys mi cht l dát žihadlo. Dej mi pusu! Nebo to ud lám sama! (Obejme ho.) Ach, rty máš ledov studené, bez života, jako kus kamene, sou ástky pro robota v oleji kalené. (Odvrátí se od n j.) č

č

ě

ě

ř

č

ě

ě

ě

ě

ě

č

ě

FAUST: Milá ku, o mou lásku nem j obavu žádnou, te ale seber odvahu a poj za mnou. Všechno dám za to být s tebou. č

ě

ď

ď

MARGARETA: A jsi si tak jistý sebou? FAUST: Jist , jen poj ! ě

ď

MARGARETA: Poté, co mi rozlomíš pouta si m odneseš do svého kouta. Už t nedokážu rozpálit; brzo za ne se ti hodit když t samotného n kdo p ijde osvobodit. ě

ě

č

ě

ě

ř

FAUST: Poj , noc se už skoro rozednila. ď

MARGARETA: Svoji matku jsem utrápila, s dít tem jsem v lese byla, abych nás oba viny zbyla. Jak nás te dál m že nosit zem! Dej mi ruku. Není to sen! Milovaná ruka. Ale celá zpocená, pro m to už navždy znamená že je na ní stopa krve. Na, vem dýku, jako prve, ě

ď

ů

ě

104

na mi je dál žít, za bratrem jít musím. č

FAUST: Nech už tu minulost být! Ve vzpomínkách se dusím. MARGARETA: Ne, ne, zase za neš nov . Jen nás ješt ulož na h bitov . M žeš to ud lat už zítra; p da je tam lehká a kyprá, matce vyber nejlepší místo, bratru také, to je jisto. M nebudou chtít mít p íliš t sn , asi tak u té ozdobné t ešn , a malého mi dej k pravému adru, nebo aspo jeho rakve hranu. Nikoho nesmí dát na tvojí stranu! Bylo to p kné, bylo to sladké, ale nebudem se dále balamutit, více už bychom se musili nutit, a nikdy nezopakovali ono št stí vratké. A p ece se zdáš tak krásným, istým být... č

ě

ě

ř

ů

ě

ě

ů

ě

ř

ř

ě

ě

ě

ň

ň

ě

ě

ř

č

FAUST: Vidíš, poj , následuj sv j cit. ď

ů

MARGARETA: Poj ... ale kam? ď

FAUST: Na svobodu. MARGARETA: Já nevím. Ješt se nevyv tral mrtvolný pach. P ehluší nám ho na cestách prach? Ty jdeš po ád stále, stále dop edu? Nejsem si jistá, jestli to dovedu. ě

ě

ř

ř

ř

FAUST: Dovedeš. Jen chtít. Dve e jsou otev ené. ř

ř

MARGARETA: Nemohu s tebou jít, nakonec nás stejn dostanou, co je platné, když uprchneme! Žebrák už takhle dost zkusí, a my budem žebrat s ernou duší, nejen se pracn protloukat v n jaké cizí vsi, my se tam bude schovávat jako psi! ě

č

ě

ě

FAUST: Tak já z stanu s tebou! ů

MARGARETA: Nikdy! Zmizni! Naše dít se trýzní, vezmi si rychlý v z a v lese za mítinou ho zachránit zkus. Je naši jedinou nad jí. Ješt dýchá, ješt se hýbe, utíkej rad ji, ě

ů

ě

ě

ě

ě

105

rychle, rychle! FAUST: Jak k tomu p ijde, že ztratí matku! Nesmíš z stat v kobce. ř

ů

MARGARETA: A naproti u vraního kopce kde vystupuje skála na severní stranu, mrazivý chlad cítím na rameni, tam už je pozd na záchranu. Matka tu tvrd odpo ívá na kameni, necítí vítr, necítí chlad, dlouho, p edlouho bude te spát, p emítat o d tech, proklínat nás. A p ece, byl to krásný as. ě

ě

č

ř

ď

ř

ě

ř

č

FAUST: Marné jsou mé prosby, nebojíš se mukou, co mám s tebou d lat, vynesu t v rukou. ě

ě

MARGARETA: Opovaž se na m šáhnout! Uchovej v úct naši lásku dávnou a necht j m odsud za vlasy táhnout! ě

ě

ě

ě

FAUST: Noc už šedne, ach milá ku ... č

MARGARETA: Šedne, a ušedne po dnešním poledni, neb je to pro m to úpln poslední. Koukej, a t tu nikdo nevidí! Nesmu , klopu si kv tem zdob, vždy jsme dnes mohli být svoji. Místo na svatb nev st svojí položíš v nec na její hrob. Nám stí se v hledišt prom ní a lidi se budou tla it co budou um t aby v první ad mohli um t co se d je na mém lešení. Doma ve spíži, p i spat ení erva, vyloudí ustrašený, pisklavý ev. Ale dnes ukážou, jaká je v nich verva, jen co za ne st íkat moje krev. Ale pak, t ším se na to krásné ticho ... ě

ť

ě

ě

ť

ě

ť

ě

ě

ě

ě

ě

ě

ě

č

ř

ě

ě

č

ě

ě

ř

ř

č

ř

č

ř

ě

FAUST: Pro jsem se v bec narodil! č

ů

MEPHISTOPHELES (objeví se venku): Tak co, jak jsi tu pochodil? Váhání a ná ek tklivý nepom že, mí kon už jsou netrp liví, myslel jsem, že ráno už tu nebudu. ř

ů

ě

ě

MARGARETA: Co to tam máš za pobudu? To je zas on! ekni mu, a se stydí v bec chodit mezi lidi! Vím, že jde po mn . Ř

ť

ů

ě

FAUST: Budeš žít! Zcela v poklidnosti. MARGARETA:

106

Vydám se jen boží spravedlnosti! MEPHISTOPHELES (k Faustovi): Poj . S ní bych t tu musel nechat. ď

ě

MARGARETA: Prosím, Ot e, musíš sp chat, and la strážného na nejrychlejší lani mi pošli k pomoci, a m chrání. Milá ku, bude t s ním škoda. č

ě

ě

ť

č

ě

ě

MEPHISTOPHELES: Je ztracena! HLASY (seshora): Je zachrán na! ě

MEPHISTOPHELES: Ke mn ! (Zmizí s Faustem.) ě

HLASY (zanikající v dáli): Je t škoda... ě

107